Gianni Rivera - Zlatý chlapec

Mezi milánskými kluby již od nepaměti panovala velká rivalita. V šedesátých letech byly však oba kluby porovnávány i z jiného hlediska. Souboje na dálku spolu vedly dvě ofenzivní hvězdy: Rivera z AC a Mazzola z Interu. Ti dva spolu bojovali, jak o místo nejlepšího útočníka ligy, tak o prvního útočníka národního týmu. Nutno dodat, že v reprezentaci měl navrch Sandro Mazzola, jehož tehdejší kouč Valcareggi upřednostňoval.

Možná, že ještě zajímavější by však bylo porovnání dvou odlišných, a přece podobných hráčů. Fanoušci viděli na jedné straně ofenzivní klenot Gianniho Riveru u AC, na straně druhé elegantního a rychlého beka Giacinta Facchettiho z Interu. Co mají tito hráči společného? Oba jsou pro své kluby legendami. Oba byli dlouhé roky kapitány svých týmů. Oba jsou mistři Evropy a finalisté mistrovství světa. Oba dlouho drželi rekord v počtu startů ve svých klubech a oba byli nakonec překonáni (Rivera Paolem Maldinim, Facchetti Giuseppe Bergomim). Rivera hrál celý život za AC, Facchetti zase celý život za Inter. Do profesionálního fotbalu vstoupili ve stejném roce - 1960, přičemž Rivera hrál jen o rok déle (končil 1979). Oba se svými kluby dvakrát vyhráli Pohár mistrů evropských zemí. Jedno je však liší: Rivera, jen o rok mladší než Facchetti, stále žije a je členem Evropského parlamentu, zatímco Facchetti je již bohužel po smrti...

Gianni Rivera se narodil 18. srpna 1943 v rodině železničáře a už jako malý chlapec začal projevovat svou náklonnost k nejkrásnější hře. Toužil se stát profesionálním hráčem. Rodiče měli pro zájem syna pochopení a přihlásili jej do mládežnického týmu rodné Alessandrie, již v jeho sedmi letech. Z prvního tréninku však byl vyhozen. Prý je příliš malý a slabý - neprosadí se. On odpověděl po svém. Výbornými výkony si vynutil pozornost trenéra, který jej přijal zpátky. V klubu SS Alessandria setrval Rivera přesně deset let, během nichž fotbalově vyspěl a zdokonalil se. V patnácti byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Itálie do třiadvaceti let! K prvnímu zápasu Serie A nastoupil výjimečný talent již ve svých patnácti letech, a sice 2.června 1959. Byl to křest ohněm. Alessandria nastoupila proti slavnému Interu Milán a remizovala 1:1. Mladičký Rivera sklidil pochvalu. Tehdy už nikdo nepochyboval o ohromném talentu, který v začínajícím mladíkovi třímá. V následující sezoně Alessandria sestoupila do Serie B, ne však Rivera. Ten obdržel lukrativní nabídku od AC Milán, která činila tehdy těžko uvěřitelných 200 000 dolarů. Tato suma téměř překonala tehdejší rekordní přestupní částku. Rivera neměl nad čím přemýšlet. Byl okamžitě rozhodnut nabídku přijmout, a tak v létě roku 1960 přestupuje k osudnému týmu svého života - AC Milán.

Nikdo mu nevěřil. Vážil s bídou šedesát kilo a zdálo se, že jej urostlí soupeři převálcují v prvním souboji. Rivera vše nahrazoval nezdolnou vůlí, výjimečnou technikou a přehledem ve hře, díky němuž se uměl nebezpečným protivníkům včas vyhnout. Hned po svém příchodu zaujal v kádru Milána klíčovou roli, když nastupoval na pozici středního záložníka a hra se tudíž točila kolem něj. Za důvěru, kterou do něj trenér vložil, se odvděčoval skvělými výkony a přívalem geniálních přihrávek i gólů. Brzy se stal vůdčí osobností týmu. Jeho popularita se neustále stupňovala a dosahovala takřka velikosti filmových hvězd.

V roce 1962 získal Milán, s Riverou v čele, Scudetto. Celé město oslavovalo nového hrdinu, který klub vrátil na italský trůn. "Ten mladík je fenomén," prohlásil italský mistr světa 1938, Silvio Piola. Obletovaný Rivera musel odrážet každodenní stovky nabídek k sňatku. Byl idolem. Již v mládí proslul inteligentním a taktním chováním, nikdy se za sebe nemusel stydět. Vystupoval skromně a plaše. Snad právě proto ho všude měli tak rádi.

O rok později Milán slavně vyhrává Pohár mistrů evropských zemí, když ve finále poraží ve Wembley Eusébiovu Benfiku Lisabon 2:1, po dvou brankách Altafiniho. Klub ze San Sira přitom prohrával, když se trefil hvězdný Eusébio. Dokázal však otočit skóre a nakonec i zvítězit.

Byl to tehdy skvělý kádr. Zajímavostí je, že vedle Rivery za klub nastoupili také dva pozdější slavní trenéři: Giovanni Trapattoni a Cesare Maldini (otec Paola Maldiniho). Smutným zjištěním pro fanoušky AC muselo být, že na několik následujících sezon převzal vládu hlavní sok Inter vedený proslulým koučem Heleniem Herrerou.

Poměrně rychle Rivera nakoukl i do reprezentace Itálie. V národním mužstvu mu však nikdy nebylo přáno. Osou týmu byli spíše hráči nerazzurri a na Riveru zbývala většinou jen lavička náhradníků. Přesto se však dočkal jednoho velkého úspěchu. A to, když roku 1968 slavil titul pro mistra Evropy. Z triumfu však měl pramalou radost, neboť většinu času strávil, vinou zranění, na tribuně či na lavičce náhradníků. Klíčovými hráči výběru byli jiní. Rivera musel snášet nepřízeň kouče Feruggia Valcareggiho, který dával přednost Mazzolovi z Interu. Důkazem převahy Interu je rovněž fakt, že kapitánem Squadry Azzurry byl Giacinto Facchetti - kapitán modročerných. Na novou šanci čekal Zlatý hoch z Milána dva roky, kdy doufal, že na světovém šampionátu v Mexiku dostane konečně šanci pořádně se prosadit. Jeho přání se však nesplnilo. Valcareggi dával i nadále přednost Mazzolovi, ač Rivera rozhodně nepodával špatné výkony. Ve čtvrtfinále proti domácímu Mexiku Rivera zvyšoval na konečných 4:1. Doufal, že právě tento gól mu pomůže do elitní jedenáctky. Trenér Valcareggi byl jiného názoru... V semifinále proti Západnímu Německu nastoupil opět Mazzola. O poločase jej nahradil Rivera, který nakonec zaznamenal vítězný gól v prodloužení. Rozhodl tak památný blaznivý zápas, kdy v nastaveném čase padlo nevídaných pět branek. Myslíte, že ve finále hrál od začátku? Ne. Přednost dostal znovu Mazzola. Rivera se na hřiště dostal až šest minut před koncem za stavu 1:3, když střídal jediného úspěšného střelce Itálie - Boninsegnu. Brazílie, finálový soupeř, Itálii totálně rozebrala, přidala ještě další branku a po výsledku 4:1 slavila již třetí titul mistra světa. Fanoušci i experti nechápali, proč kouč Valcareggi Riveru tak znemožnil... "Když mě trenér opomenul v sestavě pro finále, bylo to ponižující," vzpomínal později Rivera smutně.

Útěchou pro zklamanou ofenzivní hvězdu mohlo být působení v Miláně. S ním vyhrál roku 1968 další Scudetto, k němuž v témže roce přidal také Pohár vítězů pohárů. Ve finále s Hamburkem AC zvítězilo 2:0. Byl to skvělý rok pro rossonerri, kteří se rok od roku střídali s Interem na pozici vládce Itálie. Jen pro úplnost doplňme ještě zisk Italského poháru v roce 1967.

Fanoušci šíleli, kdykoli se Rivera dostal k míči. Zřejmě žádný jiný hráč tehdy v Itálii nezaznamenal takový úspěch jako Zlatý chlapec. Ten nepřestával udivovat mimořádným přehledem a inteligentní hrou. Vždy si věděl rady. Využíval své široké škály herních variant. Vždy dokázal rozhodnout správně, zda má zakončit tvrdou střelou, technickým obloučkem či nečekaně přihrát spoluhráči do ještě lepšího postavení.

Jestliže sezona 1967-68 byla pro Milán a Riveru veleúspěšná, sezona následující byla výjimečná. Milán opět došel do finále Poháru mistrů, kde porazil pozvolna se rodící neporazitelný Ajax, vedený legendárním Rinusem Michelsem. Připomeňme, že v semifinále si klub ze San Sira poradil s loňským vítězem, Manchesterem United, který vedl proslulý manažer Matt Busby a kapitánem byl Sir Bobby Charlton. Ve finále to byl souboj Rivera versus Cruyff. Radoval se zkušenější milánský kapitán, jehož tým vyhrál 4:1. Hlavní zásluhu na výhře mělo duo Rivera-Prati, přičemž druhý zmíněný, útočník Pierino Prati, zaznamenal hattrick. Je to výjimečný počin, připíše-li si hráč tři branky ve finále nejprestižnější klubové soutěže světa. Zajímavostí však je, že patrně ještě většího obdivu se dostalo hráči, který neskóroval. Zato všechny tři trefy zařídil: Gianni Rivera. Hovořilo se o historickém výkonu. Rivera fenomenálním výkonem klubu výrazně pomohl a byl to právě on, kdo připravil všechny tři branky svému spoluhráči. Milánský kouč Nereo Rocco si mnul ruce, jakéhože to má ve svém týmu hráče...V Interkontinentálním poháru se Milánu postavil argentinský celek Estudiantes, který ten rok vyhrál jihoamerický Pohár osvoboditelů. Milán v Buenos Aires podlehl 1:2, doma však zvítězil 3:0 a připsal si tak další vítěznou trofej. Když v zimě téhož roku časopis France Football udílel Zlatý míč, o vítězi nebylo pochyb. Ano, byl to Gianni Rivera. Ostatně, kdo jiný...? Dodejme, že to bylo historicky první vítězství italského fotbalisty v nejslavnější a nejcennější individuální anketě světa. Kdo jiný by měl být tím prvním, než právě Rivera?

Bylo mu teprve dvacet šest a vyhrál už téměř vše. Mnozí by ztratili motivaci. Ne však Rivera. On vlastně ani nemohl. Obrovská popularita mezi fanoušky mu nedovolovala polevit. V době, kdy do Československa přijížděly sovětské okupační tanky, se celá Itálie modlila k fotbalovému bohu - Gianni Riverovi, kultovní postavě AC Milán.

V roce 1972 Milán získává Italský pohár, což se mu podaří také o rok později. Nemá snad ani cenu dodávat, kdo mužstvo k dalším úspěchům vede. V sezoně 72-73 Milán podruhé vyhrává Pohár vítězů pohárů, když ve finále přemůže anglický Leeds United 1:0. Jedinou branku utkání si připisuje již v páté minutě forvard Luciano Chiarugi.

V italské lize se ale rossonerri musí sklonit před turínským Juventusem, který si v konečné tabulce připisuje o pouhopouhý jeden jediný bod navíc. Útěchou může být koruna krále střelců Serie A pro Gianni Riveru (17 gólů).

V dalších třech letech pro klub přicházejí slabší ročníky, kdy nezískává ani jedno Scudetto. Mužstvo totiž převzal nový šéf, Albino Buticchi, který se rozhodl kádr omladit. Tento muž Riverovi, milánské modle a oblíbenci tifosi, naznačil, že je čas se loučit. O tom však dvaatřicetiletý Rivera nechtěl ani slyšet. Cítil v sobě energii i motivaci a nechtěl se loučit s klubem, kde toho tolik prožil. Buticchi reagoval po svém. Nakázal, aby Rivera nebyl nominován k zápasům. Tím si ovšem značně znepřátelil fanoušky, kteří Riveru zbožňovali a kteří nakonec výrazně dopomohli tomu, že byl znovu přijat a zařazen do základní sestavy.

V roce 1977 Rivera klub vede k dalšímu Italskému poháru a o rok později dokonce i ke Scudettu. Tifosi, šťastni z návratu svého krále, vymýšlejí stále nové transparenty či vlajky, na nichž se vyjímá Riverův obličej. Právě v sezoně zisku posledního ligového titulu se Rivera loučí nejen s klubem, ale s fotbalem vůbec. "Je čas dát si oddech. Už toho bylo příliš," sděluje novinářům, čímž zarmucuje své příznivce. Ti se chtějí se svým idolem znovu a znovu rozloučit. Na benefiční utkání dorazí mnoho osobností nejen italského fotbalu, které chtějí být u rozlučky hráče, který dokázal pobláznit celý Apeninský poloostrov. Přitom mu nebylo zase tolik. V šestatřiceti letech ještě řada hráčů nastupuje. Riverovi se však nelze divit. Přece jen tolik let snášet tak veliký tlak, jaký na něj byl vyvíjen, vyžaduje velkou dávku inteligence a morální síly. Zdaleka ne každý by vydržel se tak srovnat se svou popularitou a oblibou mezi lidmi.

V dresu Milána nastoupil celkem k 528 zápasům, v nichž si připsal 130 branek. V reprezentaci to pak bylo 60 utkání a 14 branek. Srovnávat klubovou a reprezentační kariéru však u tohoto fotbalisty nelze, neboť jsou tak rozdílné, jakoby se jednalo o zcela jiného hráče. Zatímco v Miláně se dočkal nepřeberné řady úspěchů a triumfů, v reprezentaci byl opomíjen a zapomínán, ač na druhou stranu nelze říci, že by byl neúspěšný.

Když už je řeč o úspěších, musíme zmínit také finanční zisk. Přece jen peníze ke sportu patří a k fotbalu zvláště. Rivera se stal jedním z nejlépe placených lidí své doby. Sláva jak sportovní, tak mediální sebou přinášela obrovské finanční odměny, které sám hráč hodnotil takto: "Vím, je paradoxní a pro někoho nespravedlivé, když atomový fyzik bere míň než nějaký dvacetiletý cucák, který se baví fotbalem. Ale pochopte, vy to nezměníte, já taky ne. S atomovým fyzikem se nepobavíte, s fotbalistou ano. Fotbal je divadlo a lidé se do divadla chodí bavit." To jsou slova milánské legendy, jíž se někdy říkávalo Brazilec mezi Italy, a to pro jeho mimořádnou technickou vybavenost.

Po odchodu do fotbalového důchodu se Rivera okamžitě ujal role viceprezidenta Milánu. V této funkci vydržel až do roku 1986, tedy do roku, kdy klub koupil televizní magnát Silvio Berlusconi. Po konci zmíněného angažmá se Zlatý chlapec vydává na dobrodružnou a pro mnohé překvapivou cestu, a sice na dráhu politickou. Celkem čtrnáct let byl členem italského parlamentu (do roku 2001), který později vyměnil za  parlament evropský (od roku 2005 dodnes).

Chcete-li se ve zkratce dovědět, co Gianni Rivera pro Italy znamená, stačí si přečíst následující větu: nejlepší italský fotbalista 20. století. Právě tak byl označen Mezinárodní organizací fotbalových historiků a statistiků. Je to obrovská pocta muži, který svou slávou kdysi zastiňoval italské kulturní osobnosti v čele s Lucianem Pavarottim.

Úspěchy: mistr Evropy (1968), vicemistr světa (1970), Zlatý míč (1969), 2x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (1963, 69), 2x vítěz Poháru vítězů pohárů (1968, 73), vítěz Interkontinentálního poháru (1969), 3x mistr Itálie (1962, 68, 79), 4x vítěz Italského poháru (1967, 72, 73, 77), nejlepší střelec Serie A (1973), nejlepší italský fotbalista 20. století podle IFFHS, 19.-20. nejlepší fotbalista světa podle IFFHS.