Giovanni Trapattoni – Pan Titul

Jen jeden trenér na světě vyhrál všechny významné klubové trofeje - Giovanni Trapattoni. Milovník operní hudby a dirigent skvělého fotbalového orchestru, jakým byl Juventus Turín na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Velký znalec a fotbalu oddaný člověk, na druhou stranu častý terč vtipů za svou populární schopnost ztrácet nit při rozhovorech, kdy věty vyznívají velmi hloupě a nesmyslně. Začněme ale od začátku.

Hráčská kariéra

Jako hráč byl téměř celou kariéru oddán AC Milán, nepřetržitých sedmnáct let působení je jistě dostatečným důkazem. Trapattoni je rozhodně známější a úspěšnější trenér než hráč, na druhou stranu se rozhodně nedá říci, že by jako hráč úspěchy neměl. Právě naopak. Tento muž jakoby trofeje přímo přitahoval. S AC Milán dvakrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, dvakrát Scudetto, Pohár vítězů pohárů, Interkontinentální pohár a Italský pohár. To je jistě slušná vizitka. "Trap" patřil k pilířům defenzivy Rossoneri. Proslul svou zarputilou hrou, ne nadarmo se říká, že to je on, kdo jediný čistě uhlídal Pelého. Stalo se tak roku 1963 v rámci zápasu mezi Pelého Santosem a právě AC Milán. Po zápase si Pelé posteskl: "S tím ďáblem nic neudělám." A skutečně, všechny pokusy o kličku končily na nohou Trapattoniho. Nedá se však říci, že by uměl jen bránit. Naopak, nastupoval na pozici defenzivního záložníka (někdy i stopera) a právě ze zálohy měl přístup a možnost k častějším útočným výpadům, kdy podporoval tvořivé hráče, jako např. Gianni Riveru či Giovanni Lodettiho. Na sklonku hráčské kariéry si Trapattoni vyzkoušel ještě jeden rok působení v ne příliš známem italském celku FC Varese a pak zpět do AC Milán, tentokrát však již jako trenér.

Juventus - nejlepší léta

Své tříleté angažmá u kormidla milánského celku ovšem neokořenil žádnou trofejí, a tak šel o dům dál. A sice do Juventusu, kde vytvořil tým, jenž byl po deset let postrachem celé Evropy. Trapattoni s klubem za deset let vybojoval šest mistrovských titulů a vytvořil legendární tým, patrně nejlepší v historii turínského klubu. Stavěl na pevné obraně, odpovědnosti a rychlém přechodu do útoku. "Základem silného mužstva nejsou nějaké laktátové testy, ale pevné vztahy a důvěra mezi spoluhráči. Pak jim lépe vsugerujete, že porazí i navenek herně lepšího soupeře," zněla filozofie Maestra, jak jej překřtili italští novináři .S ní postavil fenomenální Juventus, který vytvořil základ týmu mistrů světa z roku 1982. Projděme si sestavu: v bráně proslulý Dino Zoff, v obraně vládce Gaetano Scirea, střední řada ve znamení skvělého dirigenta Tardelliho, ofenzivu řídila čtveřice legend: Platini, Boniek, Bettega, Rossi. Na pohled bezchybný tým. K titulům v Serii A se přidal triumf v Poháru vítězů pohárů v roce 1984 a hlavně v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1985 v nechvalně proslulém bruselském finále s Liverpoolem, před jehož začátkem zahynulo 39 fanoušků. O vítězství tehdy rozhodl z penalty Michel Platini.

Další angažmá – Inter ve znamení Němců

V roce 1986 se tehdejší nový šéf milánského Interu, Ernesto Pellegrini, majitel obrovské sítě restaurací, rozhodl angažovat Trapattoniho a zajistit tak Interu novou slávu. A povedlo se. Černomodří v roce 1989 získali v pořadí třinácté Scudetto a o dva roky později také Pohár UEFA. Mužstvu velelo německé trio Lothar Matthäus, Jürgen Klinsmann, Andy Brehme, v bráně pak italská jednička Walter Zenga. Pro Inter to byly na delší dobu jediné výraznější úspěchy, proto je také Trapattoni v Miláně stále uznáván v obou částech města, jak u Rossoneri, tak u Nerazzurri. Po pětiletém působení v Interu přichází návrat do Juventusu, ovšem tentokrát již bez úspěchu. Za zmínku stojí jen triumf v Poháru UEFA, pro klub jako Juventus však chabá vizitka, zvlášť v porovnání s minulým turínským angažmá. Itálii tehdy ovšem kraloval AC Milán v čele s Fabiem Capellem, který u kormidla milánského velkoklubu nahradil veleúspěšného Arriga Sacchiho. Ke smůle ostatních, hlavně pak Juventusu a Interu, však Capello dovedl Milán suverénně ke čtyřem titulům v pěti letech, kdy nedal ostatním týmům šanci. Maestro Trapattoni se stěhoval k prvnímu ze dvou působení u mnichovského Bayernu. Žádných převratných úspěchů však nedosáhl, jeden titul a vítězství v Německém poháru v roce 1998 bylo pro bavorský gigant trpké zklamání. Slavný Ital měl přinést vavříny, místo toho se zapsal spíše svou slabou němčinou a špatnými nervy. Vášnivá povaha Trapattoniho nesla odpovědnost za neshody s klíčovými hráči Bayernu. Opory mužstva nesly nelibě střídání. Známé je Klinsmannovo prokopnutí reklamního panelu při brzkém odchodu ze hřiště. Mezi dvěma bavorskými štacemi proběhl rok u italského Cagliari, bez úspěchu. Na konci tisíciletí převzal Trapattoni Fiorentinu, kterou dovedl k triumfu v Italskému poháru. Poté už následovala reprezentace hrdé Squadry Azzurry.

Italský národní tým

Výběr své země vedl Trapattoni na dvou vrcholných turnajích, a sice na mistrovství světa v Koreji a Japonsku a na Euru 2004 v Portugalsku. Squadru Azzurru přebíral Trapattoni po svém někdejším svěřenci Dinu Zoffovi, jemuž se podařilo dojít s Itálií až do finále Eura 2000, kde Italové nešťastně podlehli Francii. Úkol zněl jasně: titul mistra světa. Ostatně tak je tomu u týmů jako Itálie vždycky. Oba turnaje však pro Itálii skončily hořkým zklamáním. Na mistrovství světa se prokousala k postupu ze skupiny, který vystřílel Christian Vieri. V osmifinále došlo na souboj Trapattoniho výběru s domácí Koreou. Italové vedli brankou Vieriho a vše vypadalo na smutné loučení domácího výběru, jehož hnalo obrovské množství příznivců po celé zemi. Dvě minuty před koncem se však Koreji podařilo vyrovnat a v prodloužení dokonce otočit vývoj utkání. Radovala se Korea a Guusi Hiddinkovi na lavičce domácích se dostávalo oslav jako málo komu. Zato země z jihu Evropy zuřila. Ukradli nám vítězství!" křičela italská média. Nutno podotknout, že ne neprávem. Rozhodčí na celém turnaji se rozhodně neukázali v nejlepším světle. Vyprávět by mohli Španělé, jež se k Italům po vyřazení rovněž Korejí přidali a volali o krádeži století. Domácí tým je potřeba mít vždy co nejdál, tak to prostě bývá a Itálii i Španělsku zbyly jen oči pro pláč a rozhořčení. Ještě hůř pochodili hráči Squadry Azzurry na nadcházejícím mistrovství Evropy. Po nevýrazných výkonech zůstali vinou horšího skóre třetí, což je vyřadilo z postupu do vyřazovací fáze. Vše opět provázel křik, tentokrát o údajné domluvě Dánů se Švédy, kteří se měli domluvit na remíze, která by zaručovala postup právě oběma severským zemím. I zde je potřebné konstatování, že nařčení rozhodně nebylo bezdůvodné. Co však z toho, když kufry si opět museli balit právě svěřenci trenéra Trapattoniho, který po turnaji od mužstva odešel. Tým převzal Marcello Lippi, který jej, jak víme, vedl o poznání úspěšněji. Na stárnoucího "Trapa" útočil tisk, jiní by to však odnesli víc. On je přece ten slavný, ten co dovedl Juventus k tolika trofejím.

Po deseti letech zase Benfika

Po odvolání od kormidla reprezentace se Trapattoni uchýlil k angažmá v Portugalsku, kde podepsal slavné Benfíce. Fanoušci i šéfové klubu věřili, že právě šedovlasý Ital jim pomůže k titulu, na který už dlouho čekali. A skutečně. Benfika po deseti letech vyhrála portugalskou ligu. Trapattoni opět triumfoval! Byla to velká satisfakce pro muže, jemuž mnozí radili odchod do fotbalového důchodu. Po sezoně však Trapattoni překvapivě rezignoval a vrátil se do Německa, kde převzal VfB Stuttgart. Samotní hráči v čele s Dány Tomassonem a Gronkjaerem na trenéra útočili pro defenzivní taktiku a strach útočit. Trapattoni oba hráče posadil na lavičku, další den byl však odvolán. Již po dvaceti kolech, kdy měl Stuttgart na svém kontě dvanáct remíz. Nahradil jej Armin Veh. Další angažmá měl Trapattoni v Salcburku, ze kterého měl udělat evropský velkoklub. Majitel klubu, Dietrich Mateschitz, bohatý majitel firmy Red Bull, dal k dispozici obrovský balík peněz na posily a uskutečnění představ trenéra. Tím se stal Němec Lothar Matthäus. Alespoň oficiálně. Veřejným tajemstvím byly informace, že šéfem a taky hlavním trenérem ve skutečnosti byl sportovní ředitel Giovanni Trapattoni, jež měl klubu neomezeně vládnout. Matthäus nakonec od mužstva odešel, údajně kvůli hádkám s Trapattonim. Ten se Salcburkem vyhrál rakouskou ligu (2007). Byl to další z titulů legendárního trenéra, jehož další kroky vedly překvapivě do Irska, kde před nedávnem podepsal smlouvu s tamní reprezentací. Má za úkol dostat zemi ze severozápadu Evropy konečně na mistrovství světa. Úkol je to jistě troufalý, ovšem pro slavného Itala zdaleka ne nesplnitelný. Vždyť, ač mu do sedmdesáti chybí jen rok, chuť do práce a do fotbalu má stále stejnou. Jak sám říká: "Pořád je to stejná radost z vítězství. S pohárem nad hlavou si připadáte, jako byste řídili auto v třísetkilometrové rychlosti. Miluji fotbal a dokud budu jen trochu moci, budu ho dělat."

Slavné momenty za mikrofonem i na hřišti

Chování Trapattoniho během zápasů bývá vždy velmi spontánní a nervózní. Neustále vyskakuje, zuřivě gestikuluje či hvízdá na prsty. Jak známo, Trapattoni špatně snáší chyby rozhodčích. Během zápasu s Koreou na MS 2002 udeřil vší silou do prosklené místnosti pro novináře. V Německu zase kopal do sedačky. Proslulou se stala jeho špatná němčina, když při rozhovorech pletl slova a ztrácel nit hovoru. Nezapomenutelná je pak tisková konference z 10. března 1998, během působení v Bayernu Mnichov, kdy se naprosto přestal ovládat, třískal vší silou do stolu, špatnou němčinou kritizoval týmový vztah a hru. Hráče Thomase Strunze, jehož jméno v italštině znamená hrubou urážku, doslova označil za slabého jako prázdná flaška. Celou scénu donekonečna opakovaly německé televize, video koluje po internetu dodnes. Nic ovšem nezmění fakt, že Giovanni Trapattoni je bezesporu výjimečný trenér a fotbalová osobnost, jakých v historii mnoho nebylo.

Úspěchy

7x mistr Itálie (1977,78,81,82,84,86,89), mistr Německa (1997), mistr Portugalska (2005), mistr Rakouska (2007), vítěz PMEZ (1985), vítěz Poháru vítězů pohárů (1984), 3x vítěz Poháru UEFA (1977,91,93), vítěz Interkontinentálního poháru (1985), vítěz Evropského superpoháru (1984), 2x vítěz Italského poháru (1979,83), vítěz Německého poháru (1998).