Gold Cup 2015 - preview skupiny A

Copa América skončila, to ale neznamená, že by se celá západní polokoule uložila ke spánku. Naopak, obratem se k životu probouzí pro změnu střední a severní Amerika, sdružená pod hlavičkou CONCACAF, a chystá se rozehrát 13. ročník svého Gold Cupu. EuroFotbal samozřejmě nemůže chybět s podrobnými previews...

Jako už tradičně se o pořádání takové velké událostí podělí celá řada amerických měst; od těch věhlasných jako Philadelphia nebo Chicago, až po ty menší a ne tak známé jako Frisco nebo Chester.

Celkem se Gold Cup podívá do 13 amerických sídel a jednoho kanadského.

Čistě formálně se tím pádem o hostitelská práva dělí USA s Kanadou, nicméně v Torontu - kde ještě doznívá nedávno skončené mistrovství světa žen - vypuknou pouze dvě klání ve skupině B, jinak bude veškerá zodpovědnost dopadat na bedra Američanů.

Podobně jako Copa América, také Gold Cup má svou silnou tradici přizvaných hostů - v tomto případě dokonce nezřídka takových států, jejichž fotbalové svazy ani nejsou součástí FIFA.

Roku 2007 takto vtrhl na scénu porůznu poslepovaný výběr Guadeloupe, aby si okamžitě vyšlápl na Kanadu s Hondurasem a v semifinále divže nezaskočil Mexiko.

O šest let později to bylo vyslanci dalšího francouzského zámořského území, tentokrát ostrovního departmentu Martiniku, kdo se zasloužil o ještě jednu kanadskou ostudu ve skupinové fázi.

Mimoto se na Gold Cupu krátce po triumfu na MS 2002 objevili rovněž Brazilci, jejichž ‚olympijský výběr’ tehdy až do finále odtáhl 21letý fenomén jménem Kaká. A kromě kanárků se dále na sever masivního světadílu vydávali rovněž Kolumbijci s Peruánci, ale i delegáti Korejské republiky (2002) nebo Jižní Afriky (2005).

Tento ročník Gold Cupu je nicméně ryzí středo- či severoamerickou záležitostí, což na druhou stranu pranic nemění na rozložení sil, respektive identitě (spolu)favoritů.

Těmi jsou opět Mexičané s Američany, kteří opanovali naprosto každou edici vyjma jedné, té z roku 2000, která výjimečně vyšla nejlépe Kanaďanům. Ti se tehdy ve finále utkali s Kolumbií a před zraky ubohých sedmi tisícovek diváků (a 86 tisíc prázdných sedaček) v losangeleském Memorial Coliseum zvítězili 2:0.

Právě pusté tribuny při utkáních bez účasti dvou kontinentálních titánů patří k jedněm z těch nechvalných poznávacích znamení Gold Cupu.

Do této kategorie dále spadá kupříkladu donebevolající absence maskota nebo zcela náhodný výběr oficiálních písní turnaje, které se ani neobtěžují předstírat jakýkoliv vztah ke kopané. Po Green Day nebo Anně Kendrick tedy nyní přebírá žezlo tahle všední rádiovka.

Zároveň ovšem Gold Cup představuje také vítanou a veskrze jedinečnou příležitost seznámit se s obskurními výběry typu Haiti nebo Salvadoru, a třeba se přesvědčit o tom, že i v této části světa se rozdíly mezi špičkou a zbytkem pomalu stírají, nebo že i v Karibiku si s balonem docela rozumí...

---

Když srbský kouč Bora Milutinović v těchto dnech něco prohlásí, činí tak nezřídka ve španělštině, a v takovém momentě celá středo- a severoamerická fotbalová zóna okamžitě zbystří. Jde přeci jen o muže, který v 80. a 90. letech úspěšně vedl Mexiko (mimo jiné na cestě do čtvrtfinále mistrovství světa 1986), mimoto psal rovněž dějiny reprezentace USA, které roku 1991 přinesl premiérový triumf na Gold Cupu, a o tři roky později s ní na domácí půdě postoupil do osmifinále MS, a Kostarika si díky němu poprvé zkusila vyřazovací boje na světovém šampionátu (1990).

Pokud tedy Bora Milutinović před tímto turnajem tipuje triumf Spojených států amerických, znamená to hodně - a ne snad, že by v tom byl 70letý veterán úplně sám. Naopak...

Profil týmu

The Yanks tady nebudou brát nic jiného než zlato, o tom není sporu. Vzhledem k mexickému tápání v přípravě, navíc vytučněném ztrátami klíčových opor, zde na domácí půdě jednoduše žádná jiná varianta výsledku nepřipadá v úvahu - a nikoho neuspokojí ani sama (obligátní) šestá finálová účast v řadě.

Jistě, Američané se v rámci Gold Cupu představují před vlastním publikem vesměs pokaždé, přesto je vyhlídka na Philadelphii jako dějiště již třetího finálového výbuchu v horizontu šesti let dozajista musí strašit. Po zdrcujících prohrách 0:5 a 2:4 z let 2009 a 2011 je teď potřeba se revanšovat mnohem přesvědčivěji než předloni skrze umatlanou výhru nad Panamou, a pro to by současná scéna těžko mohla být nachystána lépe.

Pravdou sice zůstává, že Američané vyfasovali patrně nejsoutěživější skupinu, a že zejména v obranné třetině nejsou zkonsolidování ani zdaleka tak, jak by si zřejmě přáli (zvláště krajní beci, jejich chlouba na mistrovství světa, aktuálně působí jako zřejmá slabina), nicméně kvalita a nakonec i forma jsou stále velice zřetelně na straně obhájců titulu.

Od mistrovství světa Klinsmannova družina absolvovala rovnou 12 přátelských duelů, a třebaže v nich německý kouč protočil hned 24 jedinců bez čerstvých zkušeností z Mundialu, na výsledcích to šlo poznat jen sotva. Se svými rivaly ze zóny CONCACAF Američané sehráli tři zápasy s bilancí dvou výher a jedné plichty; zbytek světa si na nich potom vyžádal celkem čtyři prohry, což rovněž není vůbec špatné.

Spojené státy ke všemu na první pohled ideálně načasovaly formu, když ty nejlépe vypadající výsledky uhrály zrovna těsně před Gold Cupem. V červnu USA předvedly dva parádní comebacky proti Německu s Nizozemskem, aby mimo jiné poprvé ve vlastních dějinách triumfovaly na německé půdě, a v generálce potom hravě 4:0 rozstřílely Guatemalu.

Co se nominace týče, v té schází především zraněný středopolař Jermaine Jones, jehož na listině nedostupných opor z loňského léta doplňují ještě obránci Matt Besler a Geoff Cameron, s reprezentací skončivší DaMarcus Beasley nebo odpočívající brankářská ikona Tim Howard.

Dohromady se tenhle šampionát bude týkat rovnou 17 Američanů se zážitky z mistrovství světa a mezi těmi, které jsme si v Brazílii neprohlédli, vyčnívají zejména stoper anglického Boltonu Tim Ream a obrovské pokroky dělající forvard LA Galaxy Gyasi Zardes.

Trenér: Jürgen Klinsmann

Spojení Jürgena Klinsmanna se Spojenými státy americkými připomíná jaksi nad očekávání klapající italskou domácnost.

Německý rodák a bývalý kanonýr Stuttgartu či Tottenhamu za oceánem dohrával kariéru a milerád se tam usadil se svou manželkou Debbie i dvěma dětmi, přesto odmítl hned dvě nabídky na to vést tamější národní tým a nedávno otevřeně kritizoval samotné gró amerického sportu - univerzitní systém jakožto síto pro všechny mladé naděje.

Na podobně rozporuplné vlně se zatím nese rovněž Klinsmannovo angažmá u Stars and Stripes. Loňské mistrovství světa bylo na jednu stranu relativním úspěchem a Američané si živelným projevem a postupem do osmifinále získali srdce řady neutrálů, na stranu druhou ovšem musíme zvážit Donovanovu absenci v nominaci, přehnané množství povolaných ‘Němců’ a konečně i nesmyslné posazení klíčového záložníka Kylea Beckermana, jež natolik (a zbytečně) rozhodilo americkou rovnováhu před osmifinále s Belgií.

S Jürgenem Klinsmannem to zkrátka za mořem nikdy nebudou mít jednoduché, jedno se mu ovšem upřít asi nedá - ‘soccer’ pod jeho dohledem nabírá na prestiži, a jakkoliv jeho preferovaný styl pořád vykazuje všechny standardní znaky toho klasického amerického, jisté odlišné nuance již na hře USA vypozorovat lze.

Klinsmannovi Američané si v průměru předají více přihrávek než ti Bradleyho, daří se jim lépe roztahovat hru a využívat křídelní prostory, a nová formace 4-1-3-2 jako by konečně ždímala všechny esenciální šťávy z největší opory mužstva...

Hvězda týmu: Michael Bradley (Toronto)

Když těsně před výkopem šampionátu převzal od Clinta Dempseyho kapitánskou pásku, šlo o symbolické potvrzení jednoho - Michael Bradley sice dříve za americký národní tým dlouze hrál pod vlastním otcem Bobem, do prominentní úlohy nicméně dorostl až pod Jűrgenem Klinsmannem; tedy ve chvíli, kdy se ocitá na prahu jedné stovky reprezentačních startů.

A není divu, vždyť co do typologie, těžko byste hledali někoho, kdo lépe kombinuje veškeré Němcem vzývané atributy jako zápal, dynamičnost nebo schopnost přispět na obou koncích hřiště. Ne náhodou je tedy Bradley pro tenhle mančaft naprosto zásadní; sám na vlastní pěst dokáže ovládnout střed pole, je vrchním tvůrcem hry a speciálně v této kontinentální společnosti, která se těžko dá označit za sraz světové smetánky, jednoduše musí vynikat.

V tom by měl někdejšímu italskému legionáři pomáhat loňský triumfální návrat do MLS (po bezmála 10 letech) a okamžité nabrání životní formy, kterou úspěšně promítl i do senzačních výkonů v přípravě. Na druhou stranu, generálky konkrétně u Bradleyho mohou ukázkově klamat tělem - před MS ostatně 27letý středopolař suverénně smázl nigerijský střed, aby se potom na závěrečném turnaji čas od času projevoval jako přespříliš zbrklý myslitel s evidentními limity v otázce míčové techniky.

Předpokládaná sestava (4-1-3-2): Brad Guzan - Timothy Chandler, Omar Gonzalez, John Brooks, Fabian Johnson - Kyle Beckerman - DeAndre Yedlin, Michael Bradley (C), Graham Zusi - Clint Dempsey, Jozy Altidore.

Tip na umístění: 1. místo

---

Po slavných postupech na mistrovství světa 2010 a 2014 by se mohlo zdát, že Honduras zažívá nejlepší léta svých fotbalových dějin - jenže nyní, v roce 2015, to spíše vypadá, že vstupuje do útlumu. Výbuch na loňském Mundialu představoval symbolický konec generace Wilsona Palaciose, Jerryho Bengtsona a Carlose Costlyho, a současný výběr Jorgeho Luise Pinta už má představovat jakýsi most mezi starým a novým, začátek dalšího generačního cyklu pro Los Catrachos. Snad proto se experti víceméně shodují na tom, že ve skupině A je Honduras až třetím týmem v pořadí..

Profil týmu

Copa Centroamericana, dílčí šampionát pro týmy ze střední Ameriky (mimo Karibik), nepatří zrovna mezi nejprestižnější světové turnaje; když proto Hondurasané v jeho poslední edici obsadili až páté místo, bylo to ohromné zklamání. Jejich potenciál jako by se tím zkrátka vyčerpal. Od roku 2005 dokázali na Gold Cupu postoupit čtyřikrát do semifinále (z pěti pokusů), o zlato si však nezahráli ani jednou a upřímně řečeno to na letošní průlom příliš nevypadá.

Pinto totiž přišel hned o několik dřívějších opor - 'stoletý' gólman Noel Valladares a životně důležitý vůdce obrany Maynor Figueroa v týmu zůstali, jinak ale ze staré známé kostry uvidíme pouze pravého beka Brayana Beckelese a záložníka Bonieka Garcíu (který navíc zřejmě nebude součástí základní sestavy). Místo Wilsona Palaciose, Costlyho, Izaguirreho či Bernárdeze nastupují nové tváře - ze třiadvaceti nominovaných borců jich hned 15 startuje v domácí soutěži, a nezkušenost je patrná zejména v útoku, kde bude veškerá tíha za výsledky ležet na bedrech hvězdičky Andyho Najara. Uvidíme, jestli honduraské mládí dokáže navázat na slávu let minulých. Nálada v týmu je podle zákulisních zpráv dobrá, sebevědomí po relativně vydařené přípravě (generálka 0:0 s Mexikem) dostatečně vysoké, a jelikož tento tým není favoritem, netíží ho přehnaná očekávání. Alespoň ne od jiných než vlastních, notoricky náročných fanoušků.

Trenér: Jorge Luis Pinto

Obdivovatel Josého Mourinha a systémů se třemi stopery byl ještě 13 měsíců zpátky jen dalším z řady zkušených trenérů, jejichž jméno nikdy nepřelétlo Atlantik. Jenže potom jeho Kostarika způsobila jeden z největších šoků novodobých dějin mistrovství světa, když ovládla 'skupinu smrti' s Uruguayí, Anglií a Itálií (a to, prosím, bez jediné prohry) a následným postupem do čtvrtfinále, kde vypadla až na penalty s Nizozemskem, stanovila nejlepší výsledek národní historie. Teď má dvaašedesátiletý Kolumbijec za úkol pozvednout skomírající Honduras.

Pamatujete vystoupení Los Catrachos z brazilského Mundialu? Tehdy to vypadalo, že snad ani nemají žádný plán - ofenzivní fotbal to určitě nebyl, jenže zatímco jiní outsideři se většinou soustředí alespoň na důsledný 'autobus', Hondurasané epicky hořeli i směrem dozadu. To se pod Pintem změnilo. Přísný trenér slavil s Kostarikou úspěchy díky extrémně vypiplané organizaci defenzivy v tříobráncovém systému, a o totéž se snaží i ve své nové štaci; honduraské 4-4-2 se tak změnilo v tuhé 5-4-1, což takřka okamžitě přineslo viditelné zlepšení dříve jalové defenzivy. Iniciativu tento tým asi na hřišti přebírat nebude, ale alespoň už Valladares nemusí na stará kolena chytat na konci dálnice.

Hvězda: Andy Najar (Anderlecht)

Tady snad ani nemůže existovat jasnější volba. Zaprvé je Najar díky svému prestižnímu angažmá v bruselském velkoklubu ze všech Hondurasanů nejvíce na očích (dělníka Figuerou sice živí Hull City, ten ale těžko přiláká pozornost nestranných diváků, a navíc nedal v Lize mistrů gól Arsenalu), zadruhé - a to především - nemá Pinto k dispozici nikoho, kdo by se mu v ofenzivě kvalitativně byť jen přibližoval. A to je tomuto rychlonohému křídelníkovi, který zahajoval kariéru na pravém beku, teprve dvaadvacet let. V národním týmu debutoval v osmnácti.

Najar má skutečný potenciál stát se první skutečnou honduraskou hvězdou - jíž Palacios, Figueroa, Izaguirre ani žádný jiný z řady destruktivních stálic 'generace 2010' při vší úctě nebyli. Na vzpomínané Centroamericaně byl v dresu Los Catrachos jediným, kdo nezůstal za očekáváním, a pokud se podíváme na čtyři nominované forvardy - ročníky 1989 až 1993, dohromady 29 reprezentačních startů a 6 gólů - je jasné, že tíha odpovědnosti na Najarových bedrech bude na tomto Gold Cupu enormní. Pokud by se mu turnaj nevydařil, má Honduras minimální šanci na úspěch; v Pintově 5-4-1 zkrátka nikdo jiný nic dopředu nevymyslí.

Předpokládaná sestava (5-4-1): Noel Valladares (C) - Brayan Beckeles, Johnny Palacios, Henry Figueroa, Maynor Figueroa, Brayan García - Andy Najar, Alfredo Mejía, Bryan Acosta, Mario Martínez - Anthony Lozano.

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Dočká se panamský fotbal konečně velkého vítězství? Podle fanoušků je nejvyšší čas - zaprvé zde zůstávala kopaná až příliš dlouho ve stínu populárnějšího baseballu, zadruhé, a to především, tato generace nemládne a letos má možná ideální příležitost dosáhnout svého vrcholu. Očekávání jsou nelítostná; před dvěma lety brali Los Canaleros (po semifinálovém vyřazení Mexika) nečekané stříbro, poté jim utekla kvalifikace na mistrovství světa o pouhých 90 vteřin (!), dalším logickým krokem tak je první mezinárodní triumf. Mimo středoamerickou zónu sice panamská reprezentace příliš obdivu nevzbuzuje, nebylo by ale od věcí využít tohoto turnaje k rozšíření obzorů..

Profil týmu

Zmiňovaný kvalifikační zápas na brazilský Mundial ještě zdaleka nepřebolel. Panama tehdy hrála v posledním kole proti USA a po dovršení stanovených 90 minut držela postupový stav; stačilo jen udržet vedení a Los Canaleros by šli do interkontinentální baráže s Novým Zélandem, kdežto Černý petr by připadl Mexičanům. Američané ale dvěma brankami v nastaveném čase skóre otočili a Panamě zbyly oči pro pláč. Právě tehdy se mohl skromný tým poprvé skutečně zapsat do historie; výhra z Copy Centroamericany z roku 2009 je sice pěkná, ale MS je MS. Tehdy vyšplhali panamští dokonce na 29. místo žebříčku FIFA.

Je tedy načase kout železo, dokud je žhavé, a tento turnaj by mohl posloužit jako triumfální rozlučka pro nejlepší panamskou generaci všech dob (dvě stříbra z Gold Cupů 2005 a 2013). Tým, který dal dohromady kouč Hernán Dário Gómez, je v mnoha ohledech skutečně impozantní sbírkou veteránů - hned šest (!) borců má na kontě více než 70 startů, další tři jich nastřádali alespoň 50, a kostru nominace tvoří sedm třicátníků. Chybí však mezi nimi kapitán a obránce Felipe Baloy, což vyvolalo určitou kontroverzi; Baloy totiž není zraněn, šlo o Gómezovo rozhodnutí, a když v generálce Los Canaleros dostali napráskáno v Ekvádoru (0:4), uzavřel se trenér před médii a připravoval tým za zavřenými dveřmi. Jako by fakt, že najednou bude Panama vůbec poprvé v okruhu širších favoritů, celému týmu začínal trochu cuchat nervy.

Trenér: Hernán Darío Gómez

Temperamentní Kolumbijec je pro světové fanoušky dobře známou postavou; jeho jméno si pamatují už od roku 2002, kdy poprvé v historii dovedl na mistrovství světa reprezentaci Ekvádoru. Před čtyřmi lety se však jeho kariéra zdála být v troskách; incident z hospody El Bembe v Bogotě, kde Gómez napadl neznámou ženu, vyvolal ohromný skandál, kouč odstoupil z komise odpovědné za MS do 20 let i od kolumbijského národního týmu, a načas se po něm slehla zem. Až loni v únoru se opět objevil na scéně a jeho úkol je jasný - pokračovat tam, kde skončil jeho úspěšný předchůdce Julio Dely Valdés.

Gómez sice stále ještě nenašel svoji ideální sestavu a nad obsazením několika pozic se vznáší otazníky (to platí zejména pro kraje obrany i zálohy), celkově se však má za to, že zůstane věrný rozestavení 4-4-2 se silnou středovou osou - tu tvoří zkušený gólman Jaime Penedo, nový kapitán a nezpochybnitelný lídr obrany Román Torres, dvojice defenzivních záložníků Gabriel Gómez a Aníbal Godoy (jehož úkoly zahrnují tvorbu hry z hloubi pole, jakož i střely zdálky), a zejména titánské duo devítek Luís Tejada - Blas Pérez, které má dohromady 67 let, 175 reprezentačních startů a 75 branek. Jedna perlička: těchto šest hráčů si na živobytí vydělává v USA, Kolumbii, Peru, Maďarsku a Kostarice. Opravdu zajímavý ligový pelmel. (Gómez, Penedo, Pérez a Torres pak navrch představují čtyři hráče s nejvyšším počtem startů v národní historii.)

Hvězda: Blas Pérez (FC Dallas)

Jelikož Panama se bude pod vedením siláka Torrese soustředit hlavně na tuhou, nepropustnou obranu, čeká na Péreze speciální úkol: prostřílet týmu cestu ke slávě. Nebo prohlavičkovat, podle toho, kterou část z jeho mohutného, 190 centimetrů vysokého těla soupeři zrovna nezvládnou ubránit. Z panamského útočného dua je právě on tím známějším snad proto, že prorazil na americkém fotbalovém trhu; jinak ale působí s Tejadou jako dvojčata, za Los Cafeteros hrají shodně od roku 2001 a momentálně svádí boj o to, kdo bude nejlepším střelcem nároďáku všech dob. Čtyřiatřicetiletý Pérez v tuto chvíli zaostává za o rok mladším Tejadou o jedinou trefu.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Jaime Penedo - Adolfo Machado, Román Torres (C), Harold Cumming, Luís Henríquez - Armando Cooper, Aníbal Godoy, Gabriel Gómez, Alberto Quintero - Luis Tejada, Blas Pérez.

Tip na umístění: Třetí místo

---

Když se řekne Haiti, běžný pozemšťan si patrně vybaví ničivé zemětřesení z roku 2010. A jakkoliv samoúčelné by se to mohlo na první pohled zdát, tuto nešťastnou událost jednoduše musíme zmínit i s ohledem na tento fotbalový turnaj - neboť se podepsala rovněž na stavu haitské kopané. Samotná přírodní katastrofa si ostatně vyžádala životy 30 členů tamější fotbalové federace včetně trenérky ženského národního týmu.

Právě ostrovní reprezentantky si hnedka v kvalifikaci na Olympijské hry 2012 zjednaly patřičný respekt pro svou houževnatost a nezhoršené výsledky; jejich mužské protějšky zase před dvěma lety překvapivě porazili Trinidad a Tobago. Podaří se jim tedy letos navázat?

Profil týmu

Když se roku 1974 na Haiti chystali ke svému prvnímu a doposud poslednímu vystoupení na mistrovství světa, britský bulvární list Mirror drze odhadoval, že místní obyvatelé budou muset kvůli ojedinělému fotbalovému svátku "posunout své kohoutí zápasy a dopravit se na oslech" před velké obrazovky v ulicích Port-au-Prince.

Jenže ouha: totální trpaslík potom všem vypálil rybník; toho času takřka nepřekonatelný Dino Zoff se svou Itálií vstoupil do turnaje bezbrankovým poločasem a ihned po změně stran od Haiťanů dokonce i inkasoval. Nováček nakonec sice prohrál 1:3 a na šampionátu nezískal ani bod, takové soukromé vítězství už mu ale nikdo nevezme. "Pro nás jsou souboje s takovými týmy jako bychom z pozice Haiti vyhlašovali válku USA. My máme 11 dobrých hráčů. Polsko, Itálie a Argentina jich mají možná čtyři tisíce," krčil tehdy rameny nejmenovaný haitský internacionál.

Dnes, o čtyři dekády později, je situace o poznání jinačí. Haiťané již na letošní Gold Cup cestují coby dvojnásobní čtvrtfinalisté (2002 a 2009), takže se s nimi soupeři pomalu naučili počítat. Na předloňské edici Les Grenadiers sehráli vyrovnanou partii se všemi třemi soky, přičemž jednou dokonce i naplno bodovali, a minimálně takový turnajový výstup budou sledovat také nyní.

Příprava na vrcholné zápolení v rámci zóny CONCACAF se v podání Haiti nesla v dosti rozporuplném duchu. Z posledních osmi přátelských duelů ostrované prohráli jediný, a to ke všemu pouze 0:1 s čerstvými jihoamerickými šampiony z Chile - což povzbudí. Na druhou stranu, jejich bezbranková remíza s výběrem Sv. Kryštofa a Nevise v kvalifikaci na Karibský pohár spíše bije na poplach než cokoliv jiného.

Právě loňská přetahovaná čistě v rámci středoamerické oblasti Haiťanům posloužila jako ideální generálka na tento vrchol dvouletého cyklu, a obhajoba karibského bronzu tehdy víceméně představovala splnění cíle.

Kervens Belfort ze třetí nejvyšší francouzské soutěže se navíc se třemi zářezy na pažbě podělil o zlatou kopačku a společně s ofenzivním záložníkem belgického Lutychu Jeffem Louisem - jenž na sebe coby hlavní kreativní, výbušná síla mužstva upozornil už před dvěma lety - má být předákem této nesmírně kosmopolitní směsky, z níž se celá dvaadvacítka fotbalistů kvalifikuje pod souhrnným označením ‘krajánci’.

Haiťané se do Spojených států sjíždějí z různých štací v Belgii, Rusku, Rumunsku nebo na Kypru, a vzhledem k tomu, že tentokrát předturnajový kemp načali již v půlce června (a nikoliv jen pár dní před výkopem, jak dosud bývalo zvykem), nějaké výraznější problémy Hondurasu i Panamy by se dozajista neměly stávat předmětem nějakého kategorického odmítání. O kus profesionálnější Haiti se role ‘potížistů’ může ujmout docela v klidu.

Trenér: Marc Collat

Akorát 65letý veterán Winfried Schäfer je ze všech zde přítomných lodivodu starší, a to pouze o pár měsíců, takže o silné stránce Marca Collata pravděpodobně nelze pochybovat - papírově by jí měly být zkušenosti. Někdejší kouč juniorky Paris Saint-Germain, katarské dvacítky nebo celku USM Alžír už zkrátka viděl i zažil ledacos a třeba do role hlavního kouče exotického Mauriciu jej před šesti lety doporučoval sám Gérard Houllier.

V čele jihoafrické reprezentace ovšem rodák z Martiniku nevydržel ani rok, přestože ihned při svém nástupu rozhlašoval, kterak chce pozvednout mauricijskou mládež a začít něco budovat pěkně odspoda.

Collatovo Haiti přitom momentálně jakkoliv volné představě o perspektivním mančaftu nevyhovuje; v jeho nominaci se nachází všehovšudy šest borců pod 25 let, a tak ani v tomhle případě nelze hovořit o žádném plánování do budoucna.

Hvězda týmu: Johnny Placide (Reims)

Kdyby na vás z tohoto místa koukal Jozy Altidore, nebylo by na tom pranic divného. Nejmladší ze čtyř synů haitských rodičů dnes sice reprezentuje rodné USA, jak ovšem nedávno otevřeně přiznal, téměř všechno v jejich domácnosti bylo vždy jaksi ‘haitské’ - jídlo, zvyky, rádio, televize...

Na západ ostrova zvaného Hispaniola tedy sice Altidore naposledy vkročil před šesti lety, klání s Haiti pro něho nicméně bude mít bezpochyby speciální příchuť tak jako tak. Zpustošené zemi ostatně pomáhá s rehabilitací skrze svou vlastní nadaci a doposud se mu tamější národní tým záhadně vyhýbal.

S kým se přitom během vzájemného střetnutí bude nepřímo potkávat, to je brankář Johnny Placide - jeden z nejhorších (ne)pravidelně startujících gólmanů francouzské Ligue 1, jenž zrovna v letošní sezoně úsměvným způsobem propustil za svá záda Ibrahimovićův lob z těžkého úhlu (či centr), a obecně mívá nezdravé problémy s pohybem na brankové čáře i rezervy ve zcela zásadních brankářských dovednostech.

Pokud tedy po zmíněném 40 let starém heroickém výkonu Haiťanů proti Itálii jeden redaktor deníku Observer popsal kousky outsiderova brankáře, jistého Henryho Francillona, jako projev "nadpřirozené brilantnosti", tentokrát nic takového nepřipadá v úvahu zřejmě ani v tom nejdivočejším snu.

Přesto bychom měli s Placidem počítat jako s klíčovou postavou týmu, jež podpírá zpravidla ještě hůře působící obrannou linii, a která Haiti na tento šampionát povede z pozice kapitána, ale i bývalého francouzského reprezentanta do 21 let.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Johnny Placide (C) - Jean Sony Alcénat, Mechack Jérôme, Sebastien Thuriere, Bitiélo - Jean Alexandre, Kevin Lafrance - Réginal Goreux, Jeff Louis, Wilde Donald Guerrier - Kervens Belfort.

Tip na umístění: Konec ve skupině