Gold Cup 2015 - preview skupiny C

Čtyři úvodní klání letošního 13. ročníku Gold Cupu jsou za námi, a to znamená jediné - zbývá si představit účastníky té třetí grupy. Jako poslední, respektive druhý žhavý kandidát na zlato dnes v noci vyrazí do boje Mexiko, které bude proti Kubě následovat vzájemný souboj Guatemaly s Trinidadem a Tobagem...

Pořadí v téhle skupině se odhaduje patrně nejhůře ze všech. Ne snad že by neměla favorita, to ona má, spíš právě přespříliš jasného.

Jen málokdo si dokáže představit, že by i zlehka rozložené Mexiko nefinišovalo na čele tohoto kvarteta; ale kdo ho do čtvrtfinále doprovodí? Toť, oč tu (hlavně) běží.

Všechny tři zbývající mančafty se potýkají s různými problémy. Kuba nemá hráče a pro zahajovací duel vlastně ani trenéra. Trinidad a Tobago je v mizerném rozpoložení i bez svého největšího tahouna ofenzívy. A Guatemala překotně buduje nový tým, přičemž v roce 2015 sbírá samé špatné výsledky.

Tohle zároveň značí slabinu i silnou stránku skupiny C. Závod o strategickou druhou příčku by měl být extrémně soutěživý a prezentace lokálních hvězd guatemalské, trinidadské i kubánské ligy může táhnout.

Navíc je tu jako tradičně ta jedna palčivá otázka - kolik Kubánců se ze Spojených států amerických již nikdy nevrátí tentokrát?

---

Napětí v táboře mexických fanoušků by se dalo krájet. El Tri jedou na Gold Cup s vizitkou nejúspěšnějšího týmu novodobé historie turnaje a pochopitelně si kladou za cíl přidat do sbírky další zlato, jejich forma však od loňského vydařeného mistrovství světa nabrala dosti kolísavou tendenci. Zraněné opory, nový systém a všeobjímající tlak slibují hodně 'výživný' šampionát...

Profil týmu

I kdyby Mexičané přijížděli do USA s vybrakovanou soupiskou a sérií těžkých porážek v zádech, stále budou považováni za jednoho ze dvou hlavních favoritů. Velká část publika už nyní odhaduje, jak dopadne velké finále proti domácímu výběru; možnost výpadku 'po cestě' si nikdo ani náznakem nepřipouští. Takový scénář by se rovnal katastrofě, což uznává i kouč Miguel Herrera; na tiskové konferenci před úvodním klání s Kubou prohlásil, že cokoliv jiného než zlato vůbec nepřichází v úvahu, a v tomto smyslu se vyjádřil i kapitán Andrés Guardado.

Obě klíčové postavy El Tri tak dávají jasně najevo, že cítí historický tlak na mexických ramenou - šestinásobný kontinentální šampion (1993, 1996, 1998, 2003, 2009, 2011) koneckonců riskuje ztrátu svého výsadního postavení, neboť druhý favorit z USA má momentálně titulů na kontě pět. Před dvěma lety zastavilo mexickou pouť semifinále, a podobný výsledek by letos nejspíš vyústil v Herrerův vyhazov.

Sedmačtyřicetiletý bývalý obránce, jemuž do reprezentačního křesla pomohla úspěšná kariéra v domácí ligové soutěži, se však bude muset obejít bez dvou klíčových opor - zranění vyřadilo ze hry stopera Héctora Morena a útočníka Javiera Hernándeze.

Od 30. května, kdy El Tri v přátelském zápase udolali 3:0 Guatemalu (s níž se na Gold Cupu utkají ve skupině), potom nedokázali vyhrát sedmkrát v řadě; poslední dvě generálky přinesly remízy s Kostarikou a Hondurasem. Není to sice taková deprese jako na konci vlády Josého Manuela de la Torreho, přesto se však rozhodně nedá říct, že by v mexickém táboře bylo vše v ideálním pořádku.

Trenér: Miguel Herrera

Pro Miguela Herreru je to složité období. Jeho experiment s vysláním 'béčkového' týmu na letošní Copu América sice přinesl krásnou přestřelku s pozdějším vítězem z Chile (3:3), to je ale zhruba vše; Mexičané ani nepostoupili do play-off, a přestože Herrera od začátku avizoval, že letos je jeho primárním cílem právě Gold Cup (také na soupisce obměnil hned 22 hráčů), těžko se lze zbavit dojmu, že on sám by se bez chilského dobrodružství cítil mnohem klidněji a sebevědoměji. Jediný 'přeživší' hráč, talentovaná ofenzivní spojka Jesús Corona z nizozemského Twente, navíc přijíždí do USA prakticky bez odpočinku.

Přemýšlivý stratég se nachází v nezáviděníhodné situaci, neboť Morenovo zranění zásadně nabouralo jeho úspěšný systém 3-5-2. Fanoušci ještě mají v živé paměti, jak El Tri v tomto rozestavení trápili v osmifinále loňského Mundialu pozdějšího bronzového medailistu z Nizozemska; zejména levý křídelní bek Miguel Layún tehdy hrál jako z partesu. Bez Morena se ale Herrera rozhodl k radikálnímu kroku: tříobráncový systém, který se stal jeho trademarkovým otiskem a symbolem úspěšného mexického vzepjetí, letí do koše a nahrazuje jej staromódní 4-4-2.

První zprávy o této radikální změně prosákly teprve před několika dny; Mexičané začali nové rozestavení cvičit až na intenzivních trénincích před Gold Cupem, a nyní už je vše oficiálně potvrzeno. Layún s Aguilarem si budou zvykat na roli klasických krajních obránců ve 4-4-2, v útoku zaskočí za Hernándeze zkušený Oribe Peralta, a Héctor Herrera, střední záložník z Porta, jehož skvělá distribuce míčů a celkově vzácně vyrovnané výkony na pozici box-to-box spojky mezi oběma vápny loni v Brazílii představovaly jeden z nejdůležitějších stylotvorných prvků mexické hry, bude odklizen k pravé lajně. Odvážné rozhodnutí, jen co je pravda.

"Když se rozhodnu hrát na čtyři obránce, lidi se ptají, proč zrovna čtyři. Když se rozhodnu hrát na pět, ptají se, proč na pět," krčil rameny Herrera na tiskové konferenci. Zdá se, že ať už mexický výběr nakonec dopadne jakkoliv, rozhodně s ním nebude nuda.

Hvězda: Carlos Vela (Real Sociedad)

Bez 'Chicharita' Hernándeze je jasné, že největší ofenzivní zodpovědnost bude ležet na ramenou Carlose Vely, geniálního zlobivého dítěte mexického fotbalu, pro nějž tento turnaj představuje ohromnou příležitost přesvědčit pochybovače o tom, že dokáže táhnout svůj tým za úspěchy.

Vela debutoval v dresu El Tri už coby osmnáctiletý supertalent a od té doby nastřílel 12 branek v devětatřiceti zápasech; nyní, ve svých šestadvaceti, přijíždí na šampionát s úspěšnou klubovou sezonou v zádech (devět branek a tři asistence za Real Sociedad) a je podle všeho konečně připraven zařadit se do linie velkých mexických útočníků. Národ Jareda Borgettiho a Cuauhtémoca Blanca čeká na spasitele, a Vela má dostatek talentu na to, aby tuto úlohu naplnil.

Období, kdy odmítal reprezentovat po střetu s pohlaváry mexické federace, pominulo teprve loni; v listopadu 2014 se po třech letech nechal konečně přesvědčit k návratu a hned při své obnovené premiéře dvěma brankami popravil Nizozemsko. Hrdí fandové v zeleno-bílo-červených dresech se však nedají obměkčit snadno - Vela zkrátka musí zazářit. V tuto chvíli je ve své vlasti stále ještě vnímán jako talentovaný spratek. Zlatá medaile by pro něj byla ideálním vykoupením.

Předpokládaná sestava (4-4-2): Guillermo Ochoa - Paul Aguilar, Maza Rodriguez, Diego Reyes, Miguel Layún - Héctor Herrera, José Juan Vázquez, Jonathan dos Santos, Andrés Guardado (C) - Carlos Vela, Oribe Peralta.

Tip na umístění: 4. místo

---

Otázka, kterou si před startem Gold Cupu kladou nejen fanoušci, ale dokonce i lokální odborníci, je zároveň lakonická a všeříkající: co je Guatemala vlastně zač? Tento tým jako by neměl nijak vybudovanou vnitřní identitu; odhady na jeho umístění sahají od úspěšného postupu do play-off až po totální výbuch. Nejen v Evropě zcela neznámá reprezentace tak bude spoléhat zejména na svoji nečitelnost...

Profil týmu

Guatemalský fotbal nemá bůhvíjaký zvuk - Los Chapines, v současnosti balancující na hraně první stovky žebříčku FIFA, stále čekají na první medaili z Gold Cupu, jíž byli nejblíže v roce 1996, kdy skončili čtvrtí. Před dvěma lety na dostaveníčku místních elit chyběli, v roce 2011 je zastavila čtvrtfinálová bariéra. Jejich vitrína je poměrně chudá, přesto v ní však najdeme alespoň dva výraznější úspěchy: triumf na Copě Centroamericana z roku 2001, a také zlato z Poháru CONCACAF, předchůdce dnešního Gold Cupu. Toho dosáhli v roce 1967.

Nyní jsou však Guatemalci na prahu nové éry, a jejich vachrlaté výsledky v posledních 13 měsících (tedy od doby, kdy se kormidla ujal argentinský kouč Iván Franco Sopegno) nám při odhadování jejich síly příliš nenapomáhají. Fanoušci v této patnáctimilionové zemi prožívají turbulentní časy; za poslední tři roky si museli zvyknout na úplně nový tým, vždyť jenom v roce 2012 ukončilo reprezentační kariéru hned šest (!!) z deseti nejvysloužilejších veteránů, co se počtu startů týče. O rok později následoval i Mario Rodríguez, a z bývalé staré gardy tak přesluhuje už pouze pětatřicetiletý kapitán, jehož jméno je zapsáno na čele kolonky startů i branek - legendární Carlos Ruíz.

Na aktuální soupisce hrají prim zástupci domácí soutěže (17), takže těm, kteří nesledují podrobně guatemalskou ligu, nezbývá než odhadovat jejich formu z reprezentačních utkání. Ty zatím pod Sopegnem připomínají spíše horskou dráhu - po skvělé Centroamericaně 2014, kde Los Chapines došli až do finále a předčasně si vysloužili nálepku černého koně pro tento Gold Cup, přišla depresivní série neúspěchů v přátelských zápasech, která vyvrcholila neuváženým rozhodnutím nabrat předturnajové zkušenosti na hřištích tří silnějších soků (Mexiko, Uruguay, USA). Výsledné skóre z těchto tří zápasů? 1:12. Vypadá to, že Sopegnovi, jemuž navíc po pozitivním dopingovém testu vypadl ze sestavy klíčový záložník Marvin Ávila, nezbývá než pokusit se vymazat dosavadní průběh roku 2015 z kolektivní týmové paměti. Fanoušci totiž očekávají čtvrtfinále.

Trenér: Iván Franco Sopegno

Na loňské Centroamericaně to s Guatemalou vypadalo opravdu slibně - jednapadesátiletý rodák z argentinského Rosária, jenž před nástupem k reprezentaci šest let vedl lokálního klubového giganta Comunicaciones, umně smíchal zkušenost svých útočníků s mladickým elánem defenzivních hráčů a mimo jiné tak zasel semínko optimismu do srdcí věrných, kteří teď mají tváří v tvář katastrofální přípravě důvod doufat, že tato Guatemala je ve skutečnosti turnajové mužstvo. Otázkou ovšem zůstává, jak bude tým na hřišti vlastně vypadat.

Sopegno totiž letos obměňoval osvědčené 4-4-2 pokusy s hrou na pět obránců, a zdá se, jako by sám nebyl rozhodnut, který systém vlastně hodlá praktikovat. Na spoustě míst existuje hned několik potenciálních kandidátů, od gólmana přes střed obrany až po kraje zálohy. Jistotami by nicméně měli být defenzivní maršál Wilson Lalín, talentovaný záložní štít Jorge Aparicio, a zejména zkušená útočná trojice. Tu tvoří nejlepší hráč domácí soutěže, playmaker José Contreras, pravý křídelník a hvězda MLS Marco Pappa (v nároďáku nastupující v útoku), a samozřejmě živoucí talisman týmu, nenahraditelná devítka Ruiz.

Sopegno se může opírat o to, že guatemalskému fotbalu rozumí jako málokdo - během oněch šesti let u kormidla Comunicaciones získal pět titulů (!), a řada jeho bývalých svěřenců nastupuje i v reprezentačním dresu. Ani to však nezabránilo lokálním médiím ve vlně kritiky, směřující zejména na nejasnou strategii před letošním Gold Cupem. Trenér sám pak kontroval ostrými slovy na adresu organizačních schopností guatemalské fotbalové asociace. Zdá se, že jeho budoucnost se bude odvíjet podle výsledku na tomto turnaji.

Hvězda: Carlos Ruiz (Municipal)

Čistě fotbalově vzato není Ruiz nejlepším hráčem týmu - tuto roli si uzurpuje mladší a v lepší formě hrající Pappa. Jakmile však hovoříme o výkonech v reprezentačním trikotu, nemá protřelý veterán konkurenci: zatímco totiž Pappa za Guatemalu poměrně často selhává, Ruizova modrobílá hvězda září stejně jasně už dlouhých sedmnáct let (během nichž nastřádal úctyhodných 57 branek ve 116 startech).

Přestože v Evropě ho nejspíš znají pouze ti nejvěrnější fanoušci řeckého PAS Giannina, kde se na chvíli mihl v roce 2000, za oceánem jde o uznávanou osobnost; mezi lety 2002 a 2007 byste v MLS stěží hledali váženějšího forvarda. V dresu LA Galaxy a FC Dallas tehdy terorizoval jednu obranu za druhou; jeho kalifornská bilance čítá 50 tref během 72 utkání.

Nyní, na stará kolena, sbírá podobně úctyhodná čísla v domácí lize v dresu Municipalu, klubu, který jej v polovině 90. let vychoval a jemuž nyní na sklonku kariéry bohatě splácí vloženou důvěru. Dokáže si ale poradit i s náročnější konkurencí? O tom se přesvědčíme už za chvíli, a počítat bychom měli s ledasčím - Ruiz koneckonců zůstává jediným autorem hattricku v dějinách Gold Cupu, který se nakonec neocitl na straně vítězů (2005, prohra 3:4 s Jamajkou).

Předpokládaná sestava (4-4-2): Ricardo Jérez - Wilson Lalín, Elías Vásquez, Stefano Cincotta, Moisés Hernández - Jean Márquez, Jorge Aparicio, José Manuel Contreras, Kendrel Herrarte - Marco Pappa, Carlos Ruiz (C).

Tip na umístění: Čtvrtfinále

---

Pro zemi, která je tak nechvalně proslulá coby politický aktér, se Kuba jakožto fotbalový národní tým těší skoro až romantické přezdívce - říká se jí Leones del Caribe, čili Lvi Karibiku. Mohou právě tito mladí a bezpochyby draví tvorové zamíchat kartami ve skupině C?

Profil týmu

Pakliže Venezuela je oficiálně jedinou zemí Jižní Ameriky, která se namísto kopané jako ke sportu číslo jedna hlásí k baseballu, Kuba zhruba přesně takovou roli černé ovce plní v rámci druhé ‘poloviny’ rozděleného kontinentu. Také ona je především baseballovým národem.

Tahle shoda samozřejmě není dílem naprosté náhody. Naopak jde o symbol silného pouta, které pojilo známé komunistické vůdce Fidela Castra a Huga Cháveze. Toho druhého jmenovaného dokonce kolega diktátor označil za svého vůbec nejlepšího přítele, ihned jakmile venezuelský lídr zemřel.

A byl to právě Chávez, kdo mimo jiné pomáhal na Kubě uvolnit stavidla ve prospěch fotbalu, když roku 2011 pozval Castra na Copu Amériku, aby společně zafandili Venezuele. Zhruba od té doby - precizněji řečeno již od roku 2010, kdy se na karibském ostrově konečně odvysílalo první kompletní mistrovství světa - se na Kubě začala odvíjet menší fotbalová revoluce.

O žádnou šokovou teorii se nicméně nejedná a vše jde pěkně pozvolna, což je v podstatě vynuceno také neustále se vracejícím fenoménem přeběhlíků. Kubánští internacionálové, a zpravidla ti úplně nejlepší, totiž už po léta letoucí využívají reprezentačních srazů k úprku za hranice, nejlépe do USA a za nějakým tím výdělkem. Na Kubě je fotbal stále jen amatérskou záležitostí, a tak přece není co řešit.

Háček pochopitelně vězí v tom, že zaručený ten výdělek není ani omylem. Vzhledem k tomu, že trenéři opakovaně skládají nominace výhradně z doma působících jedinců (a letošní Gold Cup není výjimkou), k hromadnému naplňování ‘amerického snu‘ očividně nedochází. A i ty výjimky potvrzující pravidlo - jako třeba současný elitní středopolař MLS Osvaldo Alonso, který se vypařil během Gold Cupu 2007 - pro jistotu mají od FIFA další působení v nároďáku formálně zakázáno.

Nejspíš i pro tuto diskontinuitu Lvi Karibiku ještě před měsícem vypadávali okamžitě na první překážce, kterou jim do cesty postavil los kvalifikace na MS 2018 - což opravdu není nic, co by se jim mělo, respektive mohlo na cestě vzhůru stávat. Na Kubu bylo tehdy příliš Curaçao vedené Nizozemcem Patrickem Kluivertem.

Obdobně tristního rázu je rovněž čtení z kroniky kubánského snažení na Gold Cupu. Naposledy sice Leones del Caribe postoupili do čtvrtfinále, čímž bezodkladně stvrdili své jediné zlato z regionálního Karibského poháru (2012), jinak nicméně na Kubě pamatují jen dva vyřazovací souboje, což při sedmi účastech věru není mnoho.

Do tohoto konkrétního ročníku navíc Kuba vchází zvláště nedobře zkonsolidována. Absence přípravných zápasů je již v případě ostrovanů evergreenem, letos však situaci speciálně komplikuje nedávná kvalifikace na Olympijské hry.

Kubánská "23" ještě 29. června hrála v Antigue, kde zůstala trčet nemalá část kádru pro Gold Cup (asi pět startérů) včetně trenéra seniorského týmu. Ještě před necelým týdnem dotyční ani neznali datum návratu do Havany a dle nejčerstvějších informací ani nestihnou vyřídit víza. Zahajovací duel s Mexikem patrně načne jen 16 Kubánců a na lavičku se postaví asistent trenéra Walter Benítez.

Alespoň jeden povzbudivý argument by se každopádně našel: Kuba na loňském Karibském poháru uhrála s Trinidadem a Tobagem slušnou bezbrankovou remízu, což jí musí před vzájemným soubojem naplňovat alespoň jistou dávkou optimismu. Bude to ale stačit?

Trenér: Raúl González Triana

Pokud jste cynikem, křivka Gonzálezovy kariéry vás zřejmě donutí k letmému úsměvu.

Roku 2007 bývalý profesionální obránce udělal s Kubou bronz na Karibském poháru, aby rezignoval jen těsně po mizerném vystoupení na následném Gold Cupu. O rok později se na stejný post vrátil, znovu Kubánce dostal do semifinále lokálního šampionátu - a Gold Cupu se protentokrát vůbec nezúčastnil, protože z ní Kuba sama vycouvala.

Jako by snad sám nebyl týrán dostatečně, rozhodl se záhy Raúl González Triana vkročit do téže řeky ještě jednou, a i když tentokrát po bronzu z Karibiku vytrval v pozici i pěknou řádku měsíců po Gold Cupu 2011, tamější vystoupení se rovnalo katastrofě s výsledným skóre -15.

Tentokrát již 47letý lodivod - jenž doposud vedl jediný klub, a to před 14 lety - žádnou generálku v regionálním měřítku neabsolvoval, zpět do čela kubánské reprezentace byl dosazen teprve letos v lednu... a to je možná dobré znamení.

Tím spíš, vezmeme-li v úvahu, že naposledy González působil u kubánského výběru do 20 let; tedy právě toho výběru, který si v létě 2013 odbyl historicky první účast na srazu světové smetánky v této věkové kategorii.

Pravda, na generaci ročníků 1994 a 93 by dnes mezi dospělými mohlo být ještě moc brzy, nicméně pokud žádný ze sedmi povolaných mládenců (z nichž pět očekáváme v základu) nevezme nohy na ramena, může se na Kubě skutečně blýskat na světlé časy...

Hvězda: Ariel Martínez (FC Sancti Spíritus)

Docela určitě jediný aktér tohoto šampionátu, který do USA přijíždí ze stanice vysloveně náboženského rázu - klubu s názvem Duch Svatý (vidíte tam tu absurdní paralelu s komunistickým režimem?). A také suverénní lídr tohoto mladého, nezkušeného i nekvalitního kolektivu...

Ariel Martínez by v 29 letech teoreticky mohl dosahovat svého vrcholu, a to je bezesporu povzbuzující zjištění, neboť tenhle hbitý útočník s pokročilou technickou výbavou je opravdu nesmírně versatilní, a proto zvláště cennou postavou pro tuhle Kubu.

Je obounohý, zahraje na pravém i levém křídle, a v případě nouze zastane rovněž pozici klasické desítky. To nakonec asi nebude potřeba, neboť onen kreativní element a nápaditou distribuci balonu tradičně obstarává Alain Cervantes.

Právě na spolupráci těchto dvou zkušených opor bude úspěch kubánské ofenzívy záviset z dobrých tří čtvrtin, ne-li rovnou sto procent.

Předpokládaná sestava (4-2-3-1): Sandy Sánchez - Adrián Diz, Jorge Clavelo, Andy Vaquero, Jorge Luis Corrales - Yénier Márquez, Alberto Gómez - Ariel Martínez, Alain Cervantes, Arichel Hernández - Maykel Reyes.

Tip na umístění: Konec ve skupině

---

Zanedlouho si v Trinidadu a Tobagu připomenou výročí jedné krásné události, kdy celý svět alespoň nakrátko okouzlili, respektive spíš uvědomili o své vlastní existenci. V zahajovacím klání mistrovství světa 2006 Shaka Hislop a spol. ukázkově zdeptali švédské hvězdy v čele s Larssonem, Ljungbergem a Ibrahimovićem, přestože ty mohly celý poločas těžit z početní přesily.

Třebaže ona bezbranková remíza byla tehdy trinidadským maximem, na celý tehdejší karibský zájezd se dnes obyčejně vzpomíná jako na ultimátní ukázku síly bojovného, navýsost kolektivního ducha. Najdou ho v sobě Trinidaďané i nyní, ve zvláště složitých časech...?

Profil týmu

Oficiálním hráčem zmíněného památného zápasu byl vyhlášen 35letý veterán Dwight Yorke, pro své excelentní organizátorské schopnosti a úbytek rychlosti již dávno stažený hlouběji do pole a pouze nostalgicky vzpomínající na skvělé časy v Aston Ville či Manchesteru United. Yorkovy góly, které kdysi ‘usměvavý zabiják’ zvládal střílet s obdivuhodnou lehkostí, tehdy Trinidaďanům zoufale scházely - karibský outsider se nakonec na historickém světovém šampionátu ani jednou neprosadil.

Právě proto tedy trochu paradoxně onu účast MS nelze považovat za faktický vrchol trinidadské fotbalové tradice; spíše jen přiléhavou labutí píseň a odměnu pro dohrávající veterány. Ostatně, už tou dobou přestárlý Shaka Hislop turnaj načínal jako dvojka a do brány byl povolán vysloveně na poslední chvíli.

Ten pravý klimax T&T nastal zhruba roku 2001, kdy se Soca Warriors (a ‘soca‘ prosím pěkně není slang pro ‘soccer’, nýbrž tradiční karibská subkultura s kořeny v Trinidadu a Tobagu 70. let) vyšplhali až na 25. příčku žebříčku FIFA poté, co ovládli šest ze sedmi posledních ročníků Karibského poháru, a přesně o rok dříve dokráčeli do semifinále Gold Cupu - jež dodnes zůstává jejich maximem.

To nebyla žádná náhoda; ikonický Dwight Yorke tehdy prožil nejlepší sezonu v dresu Man Utd (dvacet gólů ve 32 ligových startech) a také na samotném Gold Cupu se potom vešel do all-stars týmu. Vesměs nepřetržitě od té doby Trinidaďané podobného tahouna hledají a stále nenašli. Doby šikovných, technicky zdatných forvardů či ofenzivních záložníků jako Russella Latapyho nebo Jerrena Nixona jsou rovněž tytam. Na T&T se dříve skutečně dobře koukalo, to teď ale asi tolik nehrozí.

Letos v USA budou navíc Soca Warriors fatálně oslabeni o trinidadského hráče roku 2014 Kevina Molina, který vypadl kvůli vážnému zranění kolene, a trenér Stephen Hart ho popsal jako "nenahraditelnou" součástku.

Oslabena je zároveň i defenzivní složka týmu, kde bude scházet především startující stoper Carlyle Mitchell. A naši zmínku si zaslouží i možná vycházející hvězda karibské kopané, levý bek Akeem Adams (účastník MS "20" 2009), jenž před rokem a půl v Maďarsku tragicky podlehl infarktu.

Pro výše jmenované neduhy se od T&T patrně nedají čekat žádné velké věci. Hartovi svěřenci sice loni postoupili až do finále Karibského poháru, kde navíc padli až na penalty, nicméně v posledních třech měsících prohráli s výběry Panamy, Jordánska i Curaçaa, takže se věru nemají moc čím chlubit.

Ve snaze postoupit do čtvrtfinále budou muset Trinidaďané vyždímat co možná nejvíc ze své pozitivní bilance s Guatemalou i Kubou; sami o sobě se v časech drsného uskromňování a skoro-bankrotování, které následovaly odchod zkorumpovaného šéfa domácího svazu Jacka Warnera (2011), spíše jen potácejí odnikud nikam...

Trenér: Stephen Hart

Stephen Hart je zvláštním případem trinidadského rodáka, který i svou vlast v 80. letech krátce reprezentoval, a pak vesměs celou trenérskou kariéru strávil někde jinde - konkrétně v Kanadě. Tam se Hart postupně ujal výběrů do 17 i 20 let, přičemž hned ve čtyřech různých rolích (!) sloužil rovněž seniorské reprezentaci.

Ať už to byl asistent hlavního kouče, technický ředitel, dočasný manažer nebo naposledy i regulérní lodivod mezi lety 2009 a 2012... jméno Stephena Harta, dlouhodobého halifaxského rezidenta, je zkrátka natolik pevně spjato s kanadskou tajgou, že by ho snad jeden považoval za tamějšího občana.

Roku 2013 se každopádně Stephen Hart vrátil do Trinidadu a Tobaga, a nutno říct, že tak nečinil se žádnou pompou. V čele Kanady ostatně končil po ostudné prohře 1:8 s Hondurasem. Na stranu druhou, Hart byl do této role doporučen samotným Leem Beenhakkerem, a to už něco znamená. Zkušenému Nizozemci přece T&T vděčí za ono jedno MS a počínaje minulým Gold Cupem ho zaměstnává v roli jakéhosi fotbalového ředitele národního týmu.

Takové dvouhlavé vedení si předloni prožilo relativně slušnou premiéru na kontinentálním šampionátu, když Trinidaďané ve čtvrtfinále dlouze trápili Mexiko, až poprvé a naposledy inkasovali teprve šest minut před vypršením řádné hrací doby. Jak si asi dvojice Hart - Beenhakker povede tentokrát?

Hvězda: Kenwyne Jones (Cardiff)

Kenwyne Jones je rozporuplnou postavou trinidadského fotbalu. Ačkoliv dříve v dresu Sunderlandu platil za jednoho z nejdominantnějších hrotových útočníků Premier League, a ačkoliv se obecně na Ostrovech těší slušnému respektu, matička země ho nikdy tak úplně nepřijala.

Zásadní problém spočívá v tom, že Jones zkrátka ani omylem nepřipomíná Yorkea, s nímž je chtě nechtě srovnáván, a že je to v první řadě statným borcem, který se takřka nedá pokořit ve vzduchu. Jinými slovy jde o poněkud ‘netrinidadský‘ prototyp útočníka; navíc ani bůhvíjak gólový a už vůbec ne konzistentní.

Dobrou zprávou pro T&T původně mohla být skutečnost, že Kenwyne Jones prozatím pod Stephenem Hartem vypadal lépe než pod kterýmkoliv předešlým koučem, a že perfektně vyladil spolupráci s dalším forvardem Kevinem Molinem. Jenže ouha, další zádrhel: hráč Orlanda City a dělený nejlepší střelec loňského Karibského poháru si v květnu zpřetrhal vazy v koleni a Soca Warriors tím pádem přišli o svou největší zbraň.

Samotný kapitán Kenwyne Jones už totiž příliš respektu nebudí. Jeho poslední branka nekaribskému soupeři je stará dlouhé dva roky a ve 30 letech už by na borce, který se v základu objevil již proti Anglii na MS 2006, mohlo být trochu pozdě. Uvidíme...

Předpokládaná sestava (4-3-3): Jan-Michael Williams - Aubrey David, Daneil Cyrus, Radanfah Abu Bakr, Joevin Jones - Andre Boucaud, Khaleem Hyland, Ataullah Guerra - Lester Peltier, Kenwyne Jones (C), Willis Plaza.

Tip na umístění: Konec ve skupině