Graham Taylor, ten nejmilejší z velikánů anglické trenérské školy

Jeho působení u anglické reprezentace se dodnes všem nastupujícím trenérům národního týmu předkládá jako odstrašující případ, přesto se včera po jeho náhlém úmrtí veškeré sociální sítě jenom hemžily superlativy. Legenda, velikán, pravý gentleman, "pan Milý". Mnohé by tak nevyvedené angažmá v čele Albionu psychicky zničilo; Graham Taylor si do poslední chvíle udržel úsměv na tváři...

Když v květnu 1993 Polsko vstřelilo vedoucí branku v domácím utkání kvalifikace na mistrovství světa, Graham Taylor na lavičce utrousil větu, která následně jako jedna z mnoha jeho hlášek bez přehánění zlidověla. A de facto se stala rovněž emblémem jeho celé anabáze u Three Lions.

"Že já tohle nerad vidím," ulevil si konsternovaný trenér, v tu chvíli zabíraný kameramany štábu televizní stanice Channel 4, kteří ho s Taylorovým laskavým svolením pronásledovali už nějakou chvíli za účelem natočení dokumentu o těžkém údělu kouče národního týmu.

Veřejně dostupný materiál dodnes slouží jako vděčná pomůcka k zesměšnění trenéra, jenž o rok dříve nedokázal Anglii vyvést ani ze skupiny Eura 1992. Onen dokument, nazvaný "An Impossible Job" (Neproveditelný úkol), zachytil celkem 27 nadávek z úst těžce zkoušeného trenéra. "To za dva roky není špatné," bilancoval později s charakteristickým úsměvem Taylor.

A svým způsobem měl velkou pravdu, neboť trefný byl také název dokumentu. Taylor reprezentaci přebíral po Siru Bobbym Robsonovi, s nímž Anglie roku 1990 zažila první euforické chvíle od triumfu ze šestašedesátého, přičemž už sám nemohl využít bývalé opory týmu jako brankáře Petera Shiltona či ex-kapitány Terryho Butchera s Bryanem Robsonem. A pokud už měl pod palcem někoho na vrcholu sil (Paula Gascoignea), ten někdo jako na potvoru strávil 27 z 38 relevantních zápasů na marodce.

Jenže na takové faktory se s odstupem času těžko vzpomíná. Stejně jako Taylorovi málokdo bude přičítat k dobru parádní start (jediná prohra z prvních 21 utkání) nebo debuty pro Shearera s Keownem. Jako polehčující okolnost příliš neobstojí ani křivda z klíčového kvalifikačního zápasu s Nizozemskem, kdy nejprve Ronald Koeman skandálně unikl červené kartě, aby následně Anglii pokořil z přímého kopu.

Vše se začalo ve frašku nenávratně obracet již na Euru 1992, kdy hrdý Albion ostudně podlehl podceňovaným Švédům 1:2. Taylor si tehdy k nevíře všech dovolil za nerozhodného stavu stáhnout ze hřiště kanonýra Garyho Linekera, který cílil na střelecký rekord v reprezentaci. Na ten nakonec nedosáhl, neboť se jednalo o jeho derniéru v národním týmu.

A zatímco Taylor v rozhovoru pro The Guardian později trval na tom, že se s Linekerem (kterému mimochodem dříve poprvé svěřil kapitánskou pásku) normálně baví, novináře si už zpátky na svou stranu nikdy nezískal.

Po ostudné prohře se seveřany The Sun přišel s nápaditým titulkem ve znění "Swedes 2 Turnips 1" (turnip znamená v angličtině tuřín, kterému se jinak pro švédský původ říká také swede). To by ještě bylo v pořádku, sám Taylor dle svých slov vtipnou hříčku ocenil, horší to už ale bylo den poté, kdy se bulvární plátek rozhodl vše ještě vyšperkovat a na jeden takový tuřín pro jistotu napasoval Taylorův obličej.

Graham Taylor se v tu ránu stal národním nepřítelem číslo 1. A to věru není žádná nadsázka. Pro ilustraci: v rámci doplňovacích voleb roku 1993 jeden člověk kandidoval za stranu s názvem "Sack Graham Taylor Party" (Strana Vyhoďte Grahama Taylora). Média se stala naprosto nelítostnými, ačkoliv Taylor jako syn sportovního žurnalisty strávil celou svou kariéru budováním přátelských vztahů s mnohými novináři. Některým dokonce pro "případ nouze" věnoval své osobní číslo.

Stačilo ovšem poprvé tvrději narazit a na ničem takovém šmahem nezáleželo. "Je to setsakra příšerná práce," povzdychl si jinak nesmírně pozitivní kouč těsně před svým vyhazovem (resp. technicky rezignací) v listopadu 1993. "Doufám, že mě nepřemění v příšerného člověka..."

Nikdo by Grahamu Taylorovi vážně nemohl mít za zlé, kdyby ho taková hořká zkušenost přetavila v morouse. Jen málokdo by se mohl divit, kdyby na trenérskou lavici už jakživ neusedl, ačkoliv mu nebylo ani 50. Jenže to by po svém boku nesměl mít tuze laskavou manželku Ritu, svou dětskou lásku, a taky by nesmělo kráčet zrovna o Grahama Taylora. Muže, který mohl mít ve svém arzenálu lecjakou hlášku, ale "ješitnost" a jí příbuzné vlastnosti se v jeho slovníku ani omylem nenacházely.

Neuběhl ani jeden celý rok a Graham Taylor byl zpátky na scéně...

Nepravděpodobná bromance s Eltonem

Taylorův příběh se v určitých momentech podobá tomu, který psal jeho předchůdce u reprezentačního kormidla Sir Bobby Robson. Také on se zpočátku v čele Albionu potýkal s nesmlouvavými novináři (jeden palcový titulek ho bez obalu nazval "plonkerem", blbem), aby si pak akorát na rozdíl od Taylora po osmi letech ve funkci spravil reputaci semifinálovou jízdou, kterou utnul až penaltový rozstřel s Němci.

Také Sir Bobby zůstával věčně nad věcí a nenechal se zdemolovat tlakem jako později neúspěšní Glenn Hoddle s Kevinem Keeganem. A také Sir Bobby si vysněné angažmá u národního týmu vydobyl jako schopný lodivod skromného klubu, v jeho případě Ipswiche. U Taylora se jednalo pro změnu o Watford.

Rodák z Nottinghamshireu nastoupil trenérskou dráhu dříve, než je obvyklé. Už v jednadvaceti letech se stal historicky nejmladším registrovaným držitelem licence u anglické fotbalové asociace, aby pak v 28 letech přebral provinční Lincoln City, za který sám hrával, dokud jeho kariéru neukončilo zranění. Trenérské začátky to rozhodně nebyly snadné, vždyť Taylor později bez ohledu na trudné časy u reprezentace tvrdíval, že mu nikdy nebylo hůře než zprvu na lavičce Lincolnu, kdy musel zatížen hypotékou a se dvěma malými dětmi na krku poslouchat hojné pokřiky "Taylor ven, Taylor ven".

Trpělivost ovšem, jak známo, růže přináší, a tak Taylor po čtyřech letech slavil triumf ve čtvrté lize; titul ukořistěný skrze rekordy v počtu výher (32), proher (jen čtyři) a bodů (74). Rok nato, v létě 1977, byl Graham Taylor osloven jistým Eltonem Johnem, toho času ještě bez Grammy, zato s velkými ambicemi v roli majitele Watfordu, který v té samé čtvrté lize okupoval spodní příčky, neměl vlastní tréninkové hřiště a dělil se o náklady na údržbu dráhy pro psí dostihy, jež lemovala jeho hlavní hrací plochu.

Elton John tehdy jednal na doporučení reprezentačního kouče Dona Revieho a poté, co nepochodil u Bobbyho Moorea. Sám Taylor měl na stole nabídku od prvoligového West Bromwiche, zpěvákův entuziasmus ho ovšem záhadným způsobem oslovil. Elton John už tenkrát chtěl do pohárové Evropy, což Taylor kvitoval protočením panenek. Na něco takového by prý byla potřeba útrata ve výši jednoho milionu liber, ani to však pop star neodradilo. "Dobrá, pojďme to zkusit," odvětila odhodlaně.

A tak to tedy zkusili. Začínalo se pěkně od píky, drsným ultimátem - nekompromisní "buď půjdou psi, nebo já" mělo za následek okamžité odstranění oné zpropadené dráhy a mohlo se jít na věc. Po pěti letech a třech postupech Watford na vrchu prvoligové tabulky zavářel Liverpoolu a nakonec se z druhého místa do pohárové Evropy skutečně podíval. Účet? Ani ne ten jeden milion, "pouze" 790 tisíc liber. A pokračování? Třetí kolo Poháru UEFA spolu s finále Anglického poháru. Před Taylorovým příchodem Watford strávil jenom tři sezony z 57 v prvních dvou divizích. Po jeho nástupu se naopak bez první či druhé ligy musel obejít pouze ve čtyřech ročnících z celkových 40.

Vzestup Hornets dodnes představuje jednu z těch méně uvěřitelných kapitol dějin anglické kopané. V oné sezoně 1982/83 Watford táhl mladý křídelník John Barnes (pozdější ikona Liverpoolu) a nejlepší střelec soutěže Luther Blissett, později se slzami v očích prodaný za tehdy astronomický milion liber do AC Milán. Žihadla dravých sršáňů, kteří se prezentovali přímočarým, ale účelným fotbalem, doma ani venku nedala šanci Arsenalu a stačila i na Tottenham, Everton či samotné mistry z Anfieldu.

Taylorův blahodárný vliv ale nebyl pouze o výsledcích na hřišti, chvályhodné byly také trenérovy metody mimo trávníky. To se týká jednak tréninku, dbajícího na přísnou disciplínu (kterou si později Barnes pochvaloval jako nutný základ pro skvostnou kariéru), jednak důrazu na sepjetí týmu s lokální komunitou. Žádnému hráči nebylo dovoleno bydlet dále než 50 kilometrů od stadionu na Vicarage Road, přičemž celá kabina pravidelně navštěvovala místní školy a nemocnice, ale i hospody či pracoviště vybraných fanoušků.

Jak vykládal samotný Taylor, cílem bylo, aby pak soupeři měli dojem, že čelí "celému městu". A on sám šel vzorně příkladem: jakmile poprvé dorazil do Watfordu, vydal se do ulic vyptávat se zasvěcených příznivců, co by na jeho místě podnikli. Zatímco leckteré ostatní kluby v 80. letech sváděly tuhý boj s chuligány, v bezmála stotisícovém městě na severozápad od Londýna vládla nevídaná harmonie.

I proto se Graham Taylor navždy zařadil mezi velikány nejen fotbalového, ale i docela všedního Watfordu. Na Vicarage Road, kam se posléze ještě dvakrát vrátil coby funkcionář (až do roku 2012 byl klubovým předsedou), po něm před dvěma lety pojmenovali tribunu, přičemž ho město jako takové, kde Taylor do své smrti podporoval četné charity, roku 2001 jmenovalo čestným občanem Watfordu.

Nerozlučné duo dvou hrdinů Watfordu. Zdroj: clashmusic.com

Taylorova včerejší smrt následkem srdečního infarktu nicméně nezarmoutila pouze Watford, ale také další kluby. Dvě štace má za sebou rovněž v Aston Ville, kam se poprvé vydal právě z Watfordu v květnu 1987 a ihned vínové po nečekaném pádu do druhé ligy vyvedl tam, kam patřili. Rok nato je udržel mezi elitou a v sezoně 1989/90 rozmetal pomluvy o jednodimenzionální kopané, když za užití inovativní formace 3-4-3 podruhé v kariéře nečekaně obsadil druhou příčku. Ihned poté mu volali ze svazu...

To na druhou stranu neznamená, že Graham Taylor na klubové scéně nezažil frustrující štace podobné té reprezentační. Právě od kormidla Albionu se koneckonců uchýlil do Wolverhamptonu, kde skončil jen velmi záhy po incidentu s fanouškem, který na něho měl v jednu chvíli i plivnout a následně proto čelil koučově žalobě. Mimoto se zároveň Taylor jak ve Watfordu, tak v Aston Ville do jisté míry přesvědčil o tom, že dvakrát do jedné řeky neradno vstupovat.

Zpátky do Watfordu Taylora zlákal staronový šéf Elton John (toho času již ověnčený čtyřmi Grammy), který mu nejprve svěřil post generálního manažera a následně i otěže A-týmu. Hornets pak tedy Taylor sice roku 1998 vytáhl do první ligy, při své první zkušenosti s Premier League ovšem musel obratem skousávat trpký sestup s pouhými 24 body na kontě.

Kvůli Aston Ville následně Taylor roku 2002 odvolal své rozhodnutí ukončit kariéru, a ačkoliv se záhy stal teprve třetím trenérem po Brianu Cloughovi a Jimu Smithovi s rovnou tisícovkou ligových vítězství na anglické půdě, definitivně se uklízel po jedné sezoně ve funkci, poznamenané mizernými výkony v Premier League (šestnáctá příčka) i rozpory s předsedou Dougem Ellisem.

Graham Taylor svou bohatou kariéru uzavřel s bilancí šesti postupů nahoru, a coby finalista FA Cupu i dvojnásobný vicemistr první ligy. S přihlédnutím k té první kolonce potom možná nelze považovat za úplnou náhodu taky ten fakt, že během Taylorových tří sezon ve vedení Scunthorpe United provinční klub zažil hnedle dvojí stěhování o patro výš...

Dveře vždy dokořán otevřené

Shrnuto podtrženo by bylo rozhodně přeháňkou říci, že kudy Graham Taylor prošel, tam pšenka kvetla. Na co však můžete vzít jed, to je univerzálně pozitivní první dojem, který tento charismatický chlapík přirozeně zanechával. Něco takového měl zčásti v nátuře, zčásti si to ale také slíbil, už když v čele Lincoln City nakoukával své příští soupeře.

"Pohybovalo se tam asi pět nebo šest starších bývalých manažerů skautujících pro různé kluby a ten cynismus, jaký ke mně od nich doléhal, mě přinutil slíbit si, že pokud na fotbalové scéně zůstanu, nikdy takový nebudu," povídal v rozhovoru pro Four Four Two tou dobou již důchodce Graham Taylor.

A chtělo by se uzavřít, že onen odvážný slib skutečně nikdy neporušil. Za každých okolností si udržoval image člověka se srdcem na dlani, který zdánlivě vylepšil alespoň jeden den v životě přesně tolika lidem, kolik jich potkal. Vynikající kniha Lionela Birnieho s názvem "Enjoy the Game" o zlatých watfordských osmdesátkách obsahuje celou řadu historek ilustrujících Taylorovu bodrost, chcete-li až zarážející laskavost.

Začít můžeme hnedka u zaměstnanců klubu. Když se třeba týmu skautů porouchal věrný Fiat Panda, s nímž co chvíli obráželi celou zemi, kvarteto dotčených přirozeně očekávalo, že si prostě na čtvrtiny rozdělí náklady na opravu auta, odpovídající zhruba tisíci liber. Co jiného než taková výzva by na ně přece mohlo čekat v obálkách předaných samotným Grahamem Taylorem? Chyba lávky. Místo toho všichni zírali na letenky do Portugalska a rezervace v parádním hotelu. "Dáchněte si, vezměte své ženy a užijte si to," děkoval jim kouč a vrchem se nabídl, že jim v daném týdnu pohlídá ratolesti.

Jindy se zase stalo, že Watford v lize výjimečně utrpěl debakl, a tak Taylor svým hráčům pro následující tři dny naordinoval dvojitou dávku tréninků. Když pak ovšem ve čtvrtek dorazil na tréninkové hřiště, svěřil se svým hráčům, že mu minulou noc jeho vážená choť promluvila do duše, on uznal, že na ně byl příliš tvrdý,... a tak je místo zahájení další tréninkové jednotky vyzval k uspíšenému převlečení, neboť narychlo zorganizoval týmovou snídani s pár půllitry piva na přilepšení.

Vskutku, Graham Taylor své hráče obecně příliš nešetřil, zároveň byl ale neuvěřitelně opatrovatelskou postavou. Fráze "byl pro mě jako (druhý) táta" se možná občas zneužívá, v případě Taylora však nabývá nových rozměrů. Své o tom ví i John Barnes, který se nezřídka stával terčem rasistických pokřiků fanoušků, a za něhož se jednou Taylor úžasně nenuceným způsobem postavil, když se na své trenérské lavici mírně otočil a v klidu prohlásil: "Mluvíš o další lidské bytosti, tak se laskavě kroť, jo?"

"Měl veškerý důvod pro to být zlostí bez sebe. Jedna z jeho drahých posil se ukázala být troskou. Ale on byl otevřený a starostlivý. Říkal mi: 'Podívej, pokud něco budeš potřebovat, přijď za mnou. Jsme tu všichni pro tebe'. Takový byl jeho přístup. Cítil jsem, že se s ním mohu bavit na úrovni, na jaké jsem se nejspíš s nikým jiným ve fotbalovém prostředí nebavil. Nemyslím, že budu přehnaně dramatický, když řeknu, že mě doslova spasil. Pod kterýmkoliv jiným manažerem se obávám, že by má kariéra dospěla k předčasnému konci. Ale citlivost Grahama Taylora dělala zázraky. Čím víc jsme spolu hovořili, tím víc jsem toužil po tom mu vše oplatit. Cítil jsem to v sobě. Chtěl jsem pro toho chlapa hrát. "

Výše odcitovaná slova jsou zpovědí irského stopera Paula McGratha, který roku 1989 přicházel do Aston Villy z Manchesteru United s pověstí dobrého obránce, ale také nenapravitelného alkoholika. Graham Taylor ho měl pod palcem jedinou sezonu, i s tou si ale vystačil — McGrath nakonec v Birminghamu strávil sedm sezon a zařadil se mezi klubové ikony.

Že tehdy lék jménem Graham Taylor doopravdy zabral, nebyla žádná náhoda; upřímný kouč si ostatně dříve prošel řádnou průpravou s jednou extravagantní pop star, kterou dle svých slov považoval za nevlastního bratra. "Eltonovi jsem pomohl, protože zatímco ostatní lidé v jeho okolí k němu nebyli přímí, já vždy říkal přesně to, co si myslím. Měli jsme dohodu, že pokud mi on neřekne názor na to, jaký tým postavit, já mu nepomůžu roztřídit písničky. Fungovalo to dobře," vyprávěl s úsměvem Taylor.

Kombinace Taylorovy přirozené starostlivosti s jistou neomaleností se krásně promítla třeba také do jeho pokusu o obrácenou psychologii, když takhle jednou vrazil do Eltonova domu, na stůl rázně postavil láhev skotské a zvolal "No tak, do toho, napij se!". Dvě tak rozdílné osobnosti ve finále vytvořily nerozlučnou dvojku, jíž elegantně vzdával poctu mimo jiné vyvedený pokřik watfordských ochozů "Elton John’s Taylor-made army" (Eltonova armáda jako stvořená — "tailor-made" — pro Taylora).

Ty vůbec nejpopulárnější historky dokumentující Taylorovo vstřícné vystupování se každopádně vážou k jím aktivně vyhledávané interakci s fanoušky. S jednou takovou z výjezdu za letní přípravou v Dublinu se před pár lety vytasil také hlavní vývojář oblíbené herní série Football Manager Miles Jacobson. "Půlhodinu před výkopem (přátelského zápasu) Taylor vyšel mimo hrací plochu, od mého kámoše si vzal zpola vypitou pintu Guinnesse, exnul ji a prošel s námi celou zahajovací sestavu," vzpomíná celoživotní fanda Watfordu.

Ještě kouzelnější pointu má mnohokrát převypravovaný příběh o jednom příznivci Watfordu, který na Vicarage Road víkend co víkend nevybíravým způsobem hulákal na Taylora, že co to pořád vyvádí, až kouči došla trpělivost, za dotyčným se vydal a dočista ho zaskočil nabídkou, že pokud si myslí, že by to sám zvládl lépe, tak ať si s ním dá oběd a přesně mu vysvětlí, co všechno by dělal jinak. Tak se taky stalo... a daný fanoušek se vypracoval v rodinného přítele Taylorů, jehož malému synovi následně Graham písemně dosvědčoval, že se s ním vážně viděl, když klukovi ve škole nechtěli uvěřit jeho spolužáci.

---

---

Další příběhy už mohou kráčet daleko za hranici absurdity, jako když v létě 2007 Taylor při knižní autogramiádě souhlasil s tím, že půjde za svědka úplně cizímu člověku. Ale také mohou regulérně dojímat. Nebo trochu bizarně dokreslovat jeho neobyčejnou starostlivost. Zkrátka hlavně nikoho nezanedbat.

Všechny nevšední historky nicméně elegantně spojuje jedno: Graham Taylor neměl nejmenší problém vžít se do kohokoliv ve svém okolí a postavit ho v žebříčku priorit daleko nad sebe, protože dle jeho bývalého kolegy z BBC Marka Pougatche prostě "neměl žádné ego".

Proto také souhlasil s tím, aby ho při natáčení nechvalně proslulého dokumentu napíchli na mikrofon, ačkoliv to původně nebylo v plánu. "Vidím plno lidí, jak jdou do televize, aby se předvedli. A nejsou to tak úplně oni. Ať už to bylo pro dobro věci nebo ne, v tom daném prostředí, v ten daný čas, ten film byl zkrátka o mně," shrnul svůj přístup k propagaci sebe samého Graham Taylor.

"V této profesi k vám doléhají lichotivé i nelichotivé věci. Klíč spočívá v tom netrávit více času dumáním nad jednou věcí oproti té druhé. V konečném důsledku to jsou obě hovadiny," poznamenal jednou zdánlivě bezstarostný Taylor. A jistěže do určité míry klamal tělem. Neexistuje přece, aby se ho nic nedotklo. Podstatné ale vždy bylo, že jeho úsměv přebil ledacos.

A tak když na sebe o víkendu narazí jeho dva bývalé kluby, Wolverhampton a Aston Villa, minutový aplaus pro toho pravého fotbalového gentlemana bude bezesporu ohlušivý. A rovným dílem se o něho postarají oba tábory...