Hertha a Union - historie přátelství a rivality

Až zítra večer na Olympiastadionu rozehrají Hertha BSC a 1. FC Union souboj o nadvládu nad Berlínem, bude ve vzduchu cítit napětí a rivalita, u některých z mladší generace fanoušků dost možná i nepřátelství a nenávist. Ovšem ne vždy byl vztah mezi oběma tábory právě takový...


Pozdravy zpoza zdi

8. května 1979 zel berlínský Olympiastadion prázdnotou, na "německo-německé" střetnutí mezi Herthou a drážďanským Dynamem si našlo cestu pouze deset tisíc fanoušků. Jen čtrnáct dní předtím zde domácí vypadli v semifinále Poháru UEFA s bělehradskou Crvenou Zvezdou a to před vyprodaným, pětasedmdesátitisícovým publikem. Oproti tomu nesoutěžní duel s týmem z DDR nelákal příliš pozornosti, nicméně domácím příznivcům posloužil po sportovně-politické stránce - jako demonstrace německé sounáležitosti. Nejvěrnější fanoušci Herthy krátce po úvodním hvizdu začali s pokřiky a chorály, na čemž by nebylo nic neobvyklého, kdyby značná část z nich nebyla adresována jednomu východoberlínskému celku, který toho dne vůbec nehrál. "Union, Union, eisern Union!" znělo z Olympiastadionu až k fanouškům na druhé straně zdi díky přenosu televizní stanice SFB. Zápas mezi Herthou a právě Unionem by toho času přilákal jistě několikanásobně vyšší návštěvu, z hlediska DDR ovšem něco podobného nepřicházelo v úvahu.

Pro vrcholné představitele Německé demokratické republiky to byl šokující signál. Dosud jejich pozornost zaměstnávaly pouze sympatie občanů DDR k mužstvům západoněmecké bundesligy, nyní si ale museli připustit, že se tento fenomén objevil i v opačném gardu. Pocit fotbalové sounáležitosti v Berlíně neznal hranic ani zdí a východoněmecké úřady neměly ponětí, jak s ní naložit. Zachované akty ministerstva pro státní bezpečnost (MfS) zřetelně dokládají, že politické špičky DDR projevům fanoušků z obou částí města jen bezmocně přihlížely.


Oba tábory a jejich společný nepřítel

Zejména od počátku sedmdesátých let Hertha přitahovala spoustu sympatizantů z celé DDR a zvlášť ze samotného východního Berlína. Velkou část z nich tvořili fanoušci Unionu, jejichž sympatie resultovaly z rivality k dalšímu východoberlínskému celku Dynamu. Klub podporovaný tajnou policií Stasi a tzv. "mistr na objednávku" (tituly za vydatného přispění rozhodčích získával nepřetržitě v letech 1979 až 1988) měl platit za sportovní vzor DDR, nicméně mezi fotbalovou veřejností byl daleko oblíbenější lidový 1. FC Union, který si za dobu své existence musel několikrát projít trním a přijmout nejednu facku.

Podobný "Underdog" byl v očích fanoušků Unionu také klub z opačného okraje rozděleného města. Hertha se sice v sedmdesátých letech hned čtyřikrát umístila mezi první trojkou bundesligové tabulky a také si připsala dodnes platnou rekordní návštěvu (v sezóně 1969/70 přišlo na její duel s 1. FC Köln 88.075 fanoušků), ale i její klubová historie byla pranýřována ranami osudu - ať už to byly skandály z prvních let existence bundesligy, nucený sestup a další ústrky ze strany svazu, vycházející patrně z ostrovní polohy uprostřed studené války.

Fanouškovská družba, tak jak jí známe ze současnosti, mezi oběma tábory se vzhledem ke zdi zdála být prakticky nemožnou, přesto od začátku sedmdesátých let docházelo k prvním kontaktům. Příležitost k nim poskytovaly pohárové zápasy Herthy na hřištích soupeřů z východního bloku, ke kterým pravidelně cestovali i příznivci Unionu. Prvním z výrazných společných výjezdů byl v dubnu 1978 zápas v Drážďanech, kam se z obou částí Berlína vydala kolona wartburgů a trabantů, aby podpořila Herthu BSC. Spousta výjezdníků, především tedy těch z východu, neměla ani vstupenku a musela tak obsadit nejbližší okolí drážďanského stadionu Rudolfa Harbiga, což ale vadilo málokomu - radostné berlínské "bratříčkování" holt probíhalo na ulicích místo tribun. "Fanoušci z východního Berlína přijeli, aby vyjádřili podporu populárnímu klubu ze západní části města. Hertha se o sympatie mladých lidí z DDR dělí s Unionem, jedním z mála tradičních východoberlínských klubů," nadšeně hlásil reportér SFB Jochen Sprentzel.


Podíl na "zázraku z Julisky"

Největší společný výjezd, který by zasluhoval slova uznání i dnes, se ovšem datuje k březnu roku 1979. Hertha v rámci čtvrtfinále Poháru UEFA cestovala k odvetě na hřiště pražské Dukly a po remíze 1:1 z úvodního střetnutí jí hrozilo vypadnutí. Armádní celek se ale na Julisce o domácí prostředí opřít nemohl, z celkové třicetitisícové návštěvy totiž zhruba polovina přihlížejících pocházela ze západního Berlína a DDR. Zhruba pět tisícovek fanoušků z rozděleného města podniklo cestu společně vlakem, z nádraží Zoo vyjeli fanoušci Herthy a ve východoberlínské stanici Schönefeld přistoupili jejich soukmenovci z Unionu. Společný výjezd se vyplatil i po sportovní stránce, Hertha v československé metropoli překvapivě zvítězila 2:1 a postoupila do semifinále. Tzv. "Zázrak z Prahy"dodnes představuje její zdaleka největší úspěch na mezinárodním poli.

Už v letech předtím docházelo ke kontaktu obou skupin také na jihovýchodě Berlína, konkrétně na stadionu Alte Försterei. Na skromném a útulném stánku Unionu se čas od času objevovali fanoušci Herthy a z ruky do ruky šly šály, vlajky a další fanouškovské předměty s politickým podtextem. Nápisy typu "Nás nic nerozdělí, žádná zeď a žádný ostnatý drát" či "Zeď musí pryč!" na nich byly zvěčněny...


Pád zdi a pozvolný přechod k rivalitě

V čase nyní poskočíme až do 9. listopadu roku 1989. Kolem jedenácté hodiny večerní pohraniční stráž kapitulovala a berlínská zeď, nejvýznamnější symbol studené války, padla - stejně rychle a stejně překvapivě, jako byla téměř před třemi desítkami let postavena. Jen o dva dny později hrála Hertha s Wattenscheidem, šlo o obyčejné druholigové utkání, netřeba ale dodávat, že obyčejným ani zdaleka nebylo. Samotná atmosféra měla bundesligové parametry, návštěva činila padesát tisíc fanoušků a z toho pětina z východního Berlína měla vstup zadarmo. Na tribunách nebyla nouze o objetí, slzy radosti a dojetí, "Wind of Change" vál Olympiastadionem. "Eisern Union zdraví Herthu a společnou svobodu," stálo na jednom z transparentů.

Idylu poněkud narušili pouze hosté, kteří den před zápasem vyšli do města v jednotných zelených kabátech, které jim dal k dispozici sponzor a textilní průmyslník Klaus Steilmann. Problémem bylo, že oděv poměrně dost blízce připomínal stejnokroj Stasi. "Lidé z východu na nás vrhali dost kritické pohledy. Asi si říkali, k sakru zeď zrovna padla a Stasi tu stejně pořád pochoduje," komentoval menší faux pas Uwe Neuhaus, tehdejší opora obrany Wattenscheidu a dnes shodou okolností dlouholetý trenér Unionu.

27. ledna ledna 1990 poté došlo k léta očekávanému "zápasů sjednocení", tedy přátelskému duelu mezi Herthou a Unionem. Přes krutou zimu tribuny Olympiastadionu znovu zaplnilo více než padesát tisícovek nadšenců, aby fotbal a svobodu ještě jednou oslavily. Přátelství obou klubů, respektive jejich fanouškovských táborů, ale posléze upadlo zcela do zapomnění. Co se berlínské zdi a odlišným režimům naštěstí nepovedlo, totiž rozdělit oba tábory, to se vcelku snadno podařilo přirozenou cestou. Ještě v květnu 2009 na Olympiastadionu hlasatel oznamuje postup Unionu do druhé bundesligy a reakce domácích jsou veskrze pozitivní; gratulace střídá gratulaci. V srpnu téhož roku ale na Alte Försterei dochází k přátelskému utkání, které má po dvaceti letech zavzpomínat na pád zdi a sjednocení. Leč vzájemné provokace obou táborů vše do určité míry kazí a v plné nahotě odhalují fakt, že nastupující generaci fanoušků (konkrétně Hertha má údajně nejmladší příznivce z celého Německa) je nějaká historie vzájemných vztahů naprosto "scheißegal".

V další sezóně pak Hertha zažívá překvapivý pád z předních příček až do neúspěšného boje o záchranu a na cestě o soutěž níž ji vyprovázejí posměšky fandů Unionu. Asi dvousethlavá skupina dokonce zavítá na Olympiastadion k zápasu domácího týmu s Bochumí, vyvěsí transparent "2. Liga" a na poblíž sedící příznivce Herthy hází kelímky s pivem. O rok později vše pokračuje i při historicky prvních vzájemných soutěžních duelech. "Scheiß-Union" na jedné straně a přetvoření klubové hymny na " Nur zur Hertha geh’n wir nicht!" (jen za Herthou nepůjdeme) na straně druhé jsou tak prakticky již koloritem. A pondělní střetnutí, čtvrté za poslední tři sezóny, návrat ke starým časům bohužel neslibuje...