Hodnocení týmů na MS 2018 - Asie

Po zhodnocení afrických vystoupení na šampionátu přichází na řadu také nejlidnatější kontinent, Asie. Ten se před čtyřmi roky v Brazílii prezentoval mimořádně špatně, tentokrát to bylo o poznání lepší. S výjimkou Austrálie si koneckonců každý asijský účastník připsal na konto aspoň jednu výhru...

Ve finále se vlastně jedná o historicky nejúspěšnější mundial pro asijské celky, alespoň tedy z pohledu bodové tržby ve skupinové fázi. Pravda, tentokrát Asie na dostavení světové elity vyslala více zástupců než obvykle (5), ale patnáct posbíraných bodů je stále chvályhodný počin, který o chlup překonává ty z let 2002 a 2010.

Po úvodním kole to přitom s mnohými Asiaty vypadalo bledě nedobře. Saúdská Arábie před zraky všech v otevíracím duelu vybouchla, vyloženě špatná byla také Jižní Korea proti Švédsku a Japonci se dlouho hledali i proti oslabené Kolumbii.

Saúdové si však dalšími dvěma výkony zachránili čest, Japonci to vše dotáhli do osmifinále a získali si mraky neutrálů, a Korejci napravili mizerný dojem heroickým skalpem Německa. Írán byl potom jen kousíček, doslova pár centimetrů, od své první účasti mezi šestnácti nejlepšími.

---

Ještě, než se přesuneme k samotným hodnocením, dovolte nám trochu poodhalit, jakým způsobem jsme k nim přistupovali. U každé reprezentace známkujeme hvězdičkami (5 nejvyšší, 1 nejnižší) konkrétně tři kategorie - trenéra, obranu a útok. Z toho nám pak vzejde i celková známka.

Při hodnocení jsme se snažili brát v potaz nejen objektivní výkon dané řady, ale také očekávání, se kterým reprezentace do turnaje vstupovala. Německo tudíž za podobné výkony nedostane stejné známky jako třeba Jižní Korea.

Totéž platí i pro kategorie největších tahounů a přítěží týmu, které ne vždy odpovídají titulům nejlepšího a nejhoršího hráče. I tady jde do značné míry o to, jaké výkony jsme si od daných hráčů představovali a zda naše očekávání dokázali naplnit.



Práce manažera a taktický profil týmu: ✮

Po rázném konci romantického, avšak poněkud naivního angažmá Angeho Postecogloua si v Austrálii od Berta van Marwijka slibovali špetku pragmatismu a pořádný turnajový úspěch v přeci jen hratelné skupině, kde navíc Francie s Dánskem v reálné konfrontaci se Socceroos rozhodně nijak nenadchli. Inu, výsledek je vyloženě tristní: jeden bod ze zápasu, kde Austrálie víceméně odmítla jít za třemi korálky, 0 gólů vstřelených ze hry, a vysloveně prokaučovaný rozhodující duel s Peru, kde Socceroos v žádném případě nepůsobili jako ten jeden tým, kterému ještě v daném střetnutí o něco šlo. Bez nápadu.

Van Marwijk se dá nakonec chválit jen za dva tahy: docela mu vyšla sázka na neokoukaného Andrewa Nabbouta na hrotu, jenž se příkladně bil a nabízel zajímavý pohyb bez balonu (který pak ovšem Van Marwijk po jeho zranění vůbec nezvládl na hrotu jakkoliv replikovat, přičemž tvrdohlavě odmítal využít typologicky nejpodobnějšího útočníka v Maclarenovi), a také sesunutí záložníka Milligana na stopera.

Zbytek byla víceméně tragédie: neefektivní Robbie Kruse odehrál celý turnaj v základu, přičemž nevyzpytatelná, šikovná dvojice Arzani - Rogić spolu na hřišti za celý mundial strávila všehovšudy 28 minut. Vzhledem k tomu, že Mooy musel za Jedinaka víc než obvykle pracovat směrem dozadu, působila nakonec ofenzíva Austrálie po většinu času dramaticky unyle, přestože vůbec nemusela. Stačilo se nebát to pořádně oživit, jenže to by nebyl starý "konzerva" Van Marwijk - mimochodem muž, který zde střídal pořád po té samé, často nelogické ose (Arzani za Kruseho, Irvine za Rogiće), a pro Cahilla sáhl teprve na třetí výzvu, přestože si o jeho vzdušnou sílu hlasitě říkali již nepřesvědčiví Dánové. A že na turnaji nedostal od nizozemského kouče ani minutu jediný klasický box-to-box záložník v kádru, Massimo Luongo, to je zcela neomluvitelný přešlap, který opět značně paralyzoval ofenzívu.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Vzadu se Australané coby kolektiv i jednotlivci víceméně všichni pochlapili. Jako mančaft bránili opravdu slušně, v Trentu Sainsburym měli jednoho z nejinteligentnějších sběračů balonů za obranu a v Marku Milliganovi zase agresivního, byť poměrně subtilního rozrážeče útoku v srdci obrany. Stoperská dvojice byla perfektně vyvážená, mezitímco Aziz Behich na levém beku utěšeně pokračoval ve svém růstu posledních měsíců a své dobré momenty měl i napravo Risdon. Brankář Mat Ryan vymýtil svá občasná škytnutí a Aaron Mooy se v záloze speciálně proti Francii prezentoval jako takový Modrić pro chudé - tvořil hru, a zároveň velice houževnatě zastavoval soupeřovy průniky. Pětkrát odvracel míč, a stejně často byl také úspěšný v obranném zákroku. Nenadarmo se les Blues tak trápili.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Tohle se prostě nepovedlo. Takřka v žádném bodě šampionátu Australané v ofenzívě nepůsobili sladění, sebevědomí. Takhle se po většinu času prezentoval akorát Mat Leckie na pravém křídle, přičemž proti Peru se konečně se svými typickými průběhy středem pole vytasil Tom Rogić, který ovšem jen stěží nacházel adekvátní doplnění mezi spoluhráči. Aaron Mooy mezitím směrem dopředu zklamal, ať už jako příliš opatrný distributor balonů, nebo jako vyloženě mizerný exekutor standardních situací (které jsou jinak jeho královskou disciplínou). Robbie Kruse tradičně vypadal dobře pouze po finální třetinu, kde v podstatě každé řešení buď uspěchal, nebo prostě špatně zrealizoval. A útočníci Nabbout s Jurićem dohromady nevyprodukovali jedinou střelu, přičemž ten druhý jmenovaný si hrál se spoluhráči na regulérní schovávanou. I 38letý Cahill stihl za 38 minut (ha!) vyprodukovat dva projektily.

Největší tahoun: Mathew Leckie
Tahoun v tom pravém slova smyslu, protože doopravdy tahal takřka každý australský útok, který nesl nějaké nebezpečí - dokonce při přetrvávající neschopnosti Kruseho občas i přeskočil na levé křídlo a úřadoval odtamtud. Mimoto vedl presink, nebál se chodit do skluzů a obrany soupeře děsil jak výběhy z hloubky, tak záběhy za obranu. Chyběl tomu akorát přesný finiš a občas i přesná dodávka. Leckie nakonec šampionát zakončil s druhým největším počtem střel bez jediného zásahu (11), ale to je v kontextu obecně sterilního mužstva, které si bylo sotva schopné vytvářet nějaké šance, nutno vnímat relativně pozitivně. V zápase s Dánskem se koneckonců při absenci silného hlavičkáře i dvakrát šplhal do vzduchu a z vápna soupeře nebezpečně hlavičkoval. Pro Australany tenhle pracant vážně odváděl vše možné, i když lze uzavřít, že stále ne dostatek.

Největší přítěž: Mile Jedinak
Takový Mascherano téhle Austrálie; přesluhující, nahrávající pouze do stran, přesto soustavně dostávající spoluhráče do úzkých svými přihrávkami, nestíhající rychlostně, nepřesný pozičně, ale rváč, kapitán a... ty vousy! Bohužel, onen majestátní vous a spolehlivá exekuce pokutových kopů jsou ty jediné světlé body na Jedinakově turnaji. Jinak lídr mančaftu táhl dolů tvorbu hry v zápase s hratelným Dánskem, a to nejhorší si schoval na rozhodující duel s Peru, když si nejprve zarytím kolíků do ramena soupeře vysloužil brzkou žlutou kartu, a potom jenom ukrutně pomalu, v poklusu reagoval na zrod druhého gólu Guerrera, o jehož účast na turnaji se podpisem kolektivního dopisu ironicky sám zasadil. V témže utkání zároveň celkem čtyřikrát fauloval. Australský projev bez něj mohl být o tolik plynulejší.

Celkový verdikt: ✮✮
Francie byla "čestnou prohrou", z jakých jsou už nicméně Australané unavení (Brazílie, Itálie 2006; Chile, Nizozemsko 2014), Dánsko bylo již promrhanou šancí na zaskočení dalšího matného evropského favorita a konečně Peru bylo jen hodně nevyvedeným pokusem jít stůj co stůj za postupem. Přestože jihoamerický tým už byl ze hry venku, chuť útočit vykazoval vlastně po celý zápas zjevně větší. Socceroos se tak do osmifinále už třikrát v řadě nezvládli vůbec protlačit, a to je zkrátka neúspěch.


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮

Pokud se nyní zeptáte kteréhokoliv diváka mistrovství světa na jednoslovné heslo, které by pro něj vystihovalo íránské představení na největší světové scéně, stejně jako před čtyřmi lety by nejspíš většinová odpověď zněla: antifotbal. A nefér by to bylo už minule (speciálně vzhledem k tomu, jak Íránci i vpředu zatápěli vysoce favorizované Argentině), ale už tuplovaně letos - poté, co Queiroz dokázal hluboký pasivní blok takřka bez náznaku presinku během jednoho cyklu povýšit na definici reaktivního, byť stále primárně defenzivního fotbalu, který občas zdobily vynalézavé, přímočaré protiútoky.

Carlos Queiroz na tomto šampionátu neudělal v podstatě jedinou donebevolající chybu. Vytknout mu lze snad akorát dopředu velice špatný střed pole s nemobilním Shojaeiem pro úvodní duel (což ale bylo dáno Ezatollahiho suspendací), potažmo posazení jednoho z nejspolehlivějších reprezentantů posledních let, levého beka Mila Mohammadiho, který přitom hnedle při svém debutovém cameu ve druhém utkání se Španělskem přispěl několika důležitými obrannými zákroky na prostoru pár minut. Ve finále ale tohle všechno mohlo být jedno, kdyby viditelně strhaný, vyčerpaný Taremi proměnil svou šanci v závěru rozhodující klání s Portugalskem. Takhle by se jednalo o posichrovaný historický světový šampionát pro perskou zemi, přičemž bez onoho postupového zásahu se jedná "pouze" o historicky nejlepší světový šampionát pro perskou zemi. Takhle komplexně dobře ještě Irán na MS nevypadal.

Carlos Queiroz měl prostě šťastnou ruku. Odvážné posazení Jahanbakhshe pro duel se Španělskem zpevnilo pravou stranu směrem dozadu, a to velice výrazně. Pro celý turnaj pak mozambický rodák vsadil na upozaděný štít Ebrahimiho i svého dlouholetého oblíbence Amiriho, aby mu oba důvěru splatili vrchovatou měrou - speciálně druhý jmenovaný štírek si zaslouží vyzdvihnutí pro svůj rovnoměrný příspěvek defenzívě i ofenzívě. Rval se v osobních soubojích a pohotově vysílal Azmouna na zteč.

Každý člen tohoto týmu zkrátka zcela ukázkově, příkladně makal na svého nejbližšího kolegu, což krásně vyjadřuje statistika ze zápasu se Španělskem, kdy se hned třináct Íránců blýsklo do bezpečí odklizeným balonem. Ultimátní kolektivní, obětavý turnajový výkon. A hmatatelný systém, který činil Íránce o poznání méně zranitelnými než libovolný další systém. Systém, ne autobus.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮✮
Byť Írán i po čtyřech letech nadále platil za defenzivně orientovaný celek, jeho styl bránění byl přeci jen odlišný. Nejednalo se o hluboký beton či zaparkovaný autobus, třebaže na Španělsko Carlos Queiroz neomylně vyrukoval s rozestavením 6-2-2. Nene, jednat se o pasivní blok, Íránci by těžko do posledního zápasu hráli o postup. Maročané se koneckonců prezentovali divokou rotací všech ofenzivních hráčů a o totéž se snažili i Španělé; Peršané však výborně reagovali a mohli se spolehnout i na nesmírně pracovité křídelníky. Ansarifard sice spíš fauloval, ale Vahid Amiri svou pracovitostí z křídla či středu pole udělal obrovitý rozdíl a Omid Ebrahimi byl coby dynamický zametač učiněným objevem turnaje.

Íránce v Rusku zdobila skvostná organizace, trocha nutné cyničnosti, ale také schopnost číst hru, improvizovat (což prokázali všichni tři stopeři) a nakonec i obětavost zastoupit svého kolegu. Peršané nadšeně blokovali střely, hrotový útočník Sardar Azmoun beze špetky otrávenosti strojově aplikoval osobní obranu na Williama Carvalha, čímž Portugalsku víceméně odstavil hlavního rozehrávače, a vyšvihl se dokonce i obvykle kritizovaný pravý bek Rezaei, který spolu s neúnavným Taremim dočista zavřel svou stranu před obávaným Jordim Albou a kýmkoliv dalším, kdo se k němu zrovna protáčel.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Cynik by možná podotkl, že neexistovala. A skutečně, Maroko přece Írán převezl, aniž by si v druhé půli připsal jedinou přesnou střelu. A také individuálně to nebyla až taková sláva: třeba Alireza Jahanbakhsh spíš potvrdil pověst hvězdy jedné z top evropských soutěží, která v reprezentaci prozatím své klubové úrovně nedosahuje. Další velká postava Team Melli Sardar Azmoun zase postupem času zaujímala důležitější a důležitější roli v defenzivní fázi, mezitímco v té ofenzivní o sobě dal nejlepší perský střelec kvalifikace pořádně vědět akorát dvěma zpackanými průniky na úvod turnaje proti Maroku.

Na druhou stranu, jakmile proti Španělsku i Portugalsku Íránci nutně potřebovali vstřelit gól, vytasili se s několika zajímavými, svižnými protiútoky, které svou přímočarostí na dvě tři přihrávky jedině podtrhly to, jak sehraným, pospolitým kolektivem Peršané všeobecně jsou. Krom toho Vahid Amiri nasadil krásné jesle Gerardovi Piquému uprostřed Španělova stého startu za národní tým, aby na něho potom se stejným fíglem navázal ještě Ehsan Hajsafi tváří v tvář Adrienovi Silvovi ve třetím duelu. Kdepak, tihle Íránci nejsou jenom bohapustými betonáři, to by se rovnalo mimořádně neférové bagatelizaci.

Největší tahoun: Morteza Pouraliganji
Tenhle nesmírně inteligentní stoper, který po průlomovém Asijském poháru 2015 trochu polevil v rozvoji, nyní působí jako učiněný turnajový lídr. Také tento šampionát mu totiž vyšel na jedničku podtrženou. Nenechal se rozhodit ani ztrátou zraněného parťáka Cheshmiho po úvodním duelu a nadále bez přestání výborně četl soupeřovy útočné výpady, přičemž do nich obvykle sahal s velkou elegancí. Napříč 270 minutami si ani jednou nemusel pomáhat jediným faulem; tak rozumně odhadoval a časoval své obranné zákroky a intervence. Suverénně navíc zvládal působit i na balonu. A vzhledem k tomu, že je aktuálně po konci kontraktu v Kataru volným hráčem, nemuselo by být úplně na škodu ho z pozice nějakého nizozemského či portugalského klubu zadarmo lajznout. V 26 letech má stále čas na progres.

Největší přítěž: Ehsan Hajsafi
Přítěž je asi v tomto případě nešťastným označením, a za Hajsafiho nepříliš vyvedeným turnajem navíc z velké části stojí Queirozovo rozhodnutí ponechat ho po celý turnaj na levém beku, kde v reprezentaci takřka nehrává. A ačkoliv mu právě tenhle post patří v Olympiakosu, v národním týmu mu z nějakého důvodu nesvědčil - zkušený univerzál až příliš často působil rozháraně a nezkoncentrovaně, a právě jeho rozčílený výstup Íránce načas zbytečně vyvedl z míry v závěru vyhroceného, životně důležitého zápasu s Portugalskem. Že nakonec Hajsafi byl z onoho duelu coby kapitán stažen, to vypovídá o lecčems podstatném. Jako dynamický box-to-box záložník v kvalifikaci Team Melli spojoval v jednu vysoce funkční jednotku, tady se Írán obdobným stylem prezentoval spíše Hajsafimu navzdory než díky němu.

Celkový verdikt: ✮✮✮✮
Inu, jakmile vás od postupu přes úřadujícího mistra Evropy dělí jedna zpackaná Taremiho střela z dobré pozice, okamžitě po závěrečném hvizdu ve vás nemůže převládat nic jiného než čirá hořkost. Ovšem jakmile tenhle přirozený pocit opadl, dostavila se nezměrná pýcha. Íránci hned na úvod mistrovství (poprvé v dějinách) vyhráli, se Španělskem padli jenom vinou nešťastného odrazu a skvěle zabojovali také proti "Queirozově" Portugalsku. K páté hvězdičce scházela fakt jen ta lepší muška Taremiho.


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Nyní to zpětně vypadá, že se Akira Nishino jako jediný kouč asijských výběrů zcela správně inspiroval v přípravě na tento šampionát, respektive vzal patřičně v úvahu veškeré odpozorované jevy. Těmi míníme například inspirativní výkony Takashiho Inuiho se Shinjim Kagawou v generálce s Paraguayí, jež potom oba borci přenesli i na ruská turnajové kolbiště, potažmo nemastného neslaného Keisukeho Hondu, který se zde nakonec navzdory očekáváním musel spokojit s úlohou pouhého věčného žolíka.

Nishino zkrátka trefil ten správný balanc hned na úvod turnaje, což je vždy důležité. Jistě, brzká červená karta Kolumbie pomohla, ale japonské cílevědomé počínání v druhé půli si stejně zaslouží pochvalu. Totéž platí o výkonech noviců Shojiho se Shibasakim, kteří s bezprecedentní důvěrou v zádech rázem vyrostli. Mimořádně experimentální sestava pro třetí duel s Polskem (např. se dvěma pravými beky nad sebou, vždy otřesným stoperem Makinem...), kterou Nishino dle vlastních slov troufale skládal již s ohledem na osmifinále, očekávaně nezahrála vůbec dobře, ale možná i díky její intervenci nakonec Japonci proti Belgii obstáli s takovou ctí a fantastickou živelností. Štěstí přeje odvážným, že?

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Po individuální stránce tahal defenzívu dolů pouze veterán Eiji Kawashima, jinak napříč obrannou linií nenacházíme výrazně slabý výkon. Nováček Gen Shoji se parádně vypořádal s Lukakuem a obecně zaujal vytříbenou poziční hrou a strážením soupeřů tělo na tělo, Maya Yoshida poctivě zametal a nadále si říká o nositele titulu nejméně doceněného asijského zadáka této generace, Yuto Nagatomo potvrdil, že je dlouhodobě nejkonzistentnějším Japoncem schopným přispívat na obou koncích hřiště (a to šikovné zpracování před Inuiho brankou do sítě Senegalu!), a Hiroki Sakai zase potvrdil, že pod Rudim Garciou v Marseille po taktické i herní stránce neuvěřitelně vyrostl. Jenže před pěti inkasovanými brankami ze zápasů se Senegalem a Belgií se zkrátka oči přivírají jen těžko, a defenzivní záložníci mužstvo zrovna nepodrželi; kapitán Hasebe už rychlostně na balonu i bez něj viditelně nestíhal a Yamaguchi špatně přečetl osudový protiútok Belgie ze samotného nastavení osmifinálového střetnutí.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮✮
V kvalifikaci si japonský fanoušek ničeho moc užívat nemohl; Vahid Halilhodžić byl rád za utrápená vítězství a ofenzíva pod jeho pragmatickým vedením nikdy úplně nebavila. To Akira Nishino dostál své dřívější pověsti z Gamby Osaky a vrátil světu zábavný, do jisté míry vpředu nespoutaný Nippon. Shinji Kagawa poprvé od čtvrtfinále Asijského poháru 2011 na velké mezinárodní scéně hýřil svěžestí a sebevědomím a svou parádní míčovou technikou (i čtyřmi patičkami!) podpíral většinu japonských ataků. Takashi Inui dal částečně zapravdu své nadnesené přezdívce "japonského Maradony" a Yuya Osako platil s Giroudem za toho patrně nejlepšího target mana na turnaji. Vyhrával vzdušné souboje, podržel balon na vlastní i soupeřově polovině, přispěl obranným zákrokem, narazil spoluhráči. Kdyby se Osako více osvědčil v koncovce, potažmo kdyby Inui tolik netrval na jemném technickém finiši a občas to do sítě prostě vší silou napral, mohlo to být zcela perfektní. Ale to by už nebyli Japonci...

Největší tahoun: Gaku Shibasaki
Sám mistr dlouhých, přesných pasů Yasuhito Endo ho kdysi označil za svého nástupce. A Gaku Shibasaki do výkopu v Rusku představoval spíše jakousi vlajkovou loď ročníku 1992, který v očích japonských fanoušků nenaplnil svůj obří potenciál. Takový verdikt se však v tuto chvíli zdá ukrutně předčasným. Na letošním mistrovství světa totiž mnoho lepších distributorů z hloubi pole nebylo; španělský legionář rýsoval krásné, rozdílové diagonály (viz jeho přenesení hry na Nagatoma před prvním gólem Senegalu), ploché centry ze standardních situací i dalekonosné přízemní pasy. Nakonec není náhodou, že se Japonci favorizované Belgii se vší vervou vzepřeli teprve zkraje druhého poločasu, když si po mizerném prvním dějství Shibasaki rozpomněl na svůj dřívější turnajový standard. Právě jeho nádherná, perfektně vyměřená a načasovaná kolmice dala vzniknout šokující Haraguchiho trefě na 1:0.

Největší přítěž: Eiji Kawashima
Pravda, nebýt jeho spektakulárního zákroku proti Grosickému, Japonsko by si ani nezahrálo ve vyřazovací fázi, ale na to se holt těžko berou ohledy, když ve všech zbylých vystoupeních chybujete. Nepřesvědčivou, pomalou reakcí na přímý kop Quintera vrátil do zápasu oslabenou Kolumbii, proti Senegalu při šťastném gólu Maného nechal promluvit svou oblíbenou a frustrující disciplínu vyrážení lehkých balonů přímo před sebe, a čisté svědomí neměl ani při Vertonghenově haluzi z osmifinále, která nastartovala památný obrat do té doby bezradného favorita. Velezkušený brankář za sebou má ve 35 letech definitivně poslední mistrovství světa, přičemž startovat už asi neměl ani na tomto - jméno 23letého Kosukeho Nakamury se v japonských kuloárech přetřásalo od začátku do konce turnaje.

Celkový verdikt: ✮✮✮✮
Před šampionátem se ani v samotném Japonsku na nadcházející mundial takřka nikdo netěšil. Nepopulární Halilhodžić byl vystrnaděn až na poslední chvíli po otevřené rebelii hvězd v čele s Keisukem Hondou a sám Akira Nishino na tiskovkách nepůsobil dvakrát sebevědomě, když neustále něco mumlal o zázracích. V tomto kontextu se potom v Rusku takový menší zázrak skutečně přihodil. Japonci se stejně jako před osmi lety dostali do osmifinále, kde statečně vzdorovali silnějšímu sokovi. Sice to opět k naprosté čtvrtfinálové senzaci nedotáhli, ale vzhledem k tomu, že to nejmladší a nejtalentovanější letos nechali doma, mohou kupředu kráčet s opatrným optimismem, což je příjemný obrat k lepšímu.


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮

Po prvních dvou zápasech to vypadalo všelijak, a spíš zle nedobře. Shin Tae-yong si neodpouštěl své obvyklé čachrování s formacemi a sestavou, aniž by se přitom snažil akcentovat silné stránky svých svěřenců. Na Švédsko vyrukoval s bázlivou strategií a oběma útočníky zataženými v křídelních prostorách tak, aby v první řadě eliminovali nebezpečné krajní záložníky soupeře, a teprve poté mysleli na vlastní útočení. Přestože s takovou strategií narazili už Italové v baráži, jal se navíc Shin seveřany "zaskočit" dlouhými balony na vytáhlého, leč ve vzduchu poněkud slabého hroťáka Kim Shin-wooka.

Nakonec z toho byl první zápas Korejců od MS 1956 bez jediné registrované střely na branku. Bída bídoucí, na níž nedal Shin zapomenout ani v druhém utkání, pro nějž tentokrát zvolil nevyzkoušenou formaci 4-4-1-1. Ani to nefungovalo a volba neokoukaného Moon Seon-mina na levém křídle spíš pobavila než cokoliv jiného. Teprve do třetice všeho dobrého to korejský experimentátor trefil. Jang Hyun-soo na postu štítového záložníka namísto stopera již nepáchal příliš škody a podepřel obětavý výkon vskutku hodný všech tří bodů, které si nakonec východoasijský mančaft doopravdy odnesl.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Až do hrdinského výkonu proti Německu byla korejská zadní řada notně ambivalentní a vedle spolehlivých konstant v brankáři Cho Hyun-woovi a výborně předvídajícím stoperovi Kim Young-gwonovi se vážně neměla příliš o co opřít. Obě penalty byly vysloveně hloupé a záskok na levém beku v předělaném záložníkovi Kim Min-woovi vypadal obecně velmi špatně. Teprve s obětavým a v zákroku nepoměrně inteligentnějším Hong Chulem nalevo a nesmlouvavým, nic nekomplikujícím stožárem Yun Young-sunem na stoperu se jihokorejská defenzivní linie srovnala a působila opravdu vyzrále, sebejistě. V Rusku to přišlo příliš pozdě, ale určitý příslib do budoucna bychom tu snad přeci jen měli.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Teprve v druhé půli posledního zápasu to jakž takž začalo klapat, respektive se začali na hřišti ve větším měřítku hledat dva nejtalentovanější členové ofenzivní vozby (Lee Jae-sung se Son Heung-minem); a to teda i tehdy Jihokorejci tradičně selhávali v předfinálové, nejpozději finálové fázi skrze pozoruhodně tupá řešení Moon Seon-mina a Jang Hyun-sooa.

V prvních dvou zápasech se potom s výjimkami sporadických průběhů Son Heung-mina asijský mančaft vlastně ani do té předfinální fáze nepropracovával. Švédskému protivníkovi se šlo na ruku bezhlavě nakopávanými balony a příliš problémů s rozrážením korejských ataků nemělo ani Mexiko. Nápadité kombinace se totiž nekonaly. Střed pole byl ochuzen o takřka veškerou kreativitu, když Lee Jae-sung obvykle přebíral balony u vlastního vápna, a dlouholetí evropští krajánci Ki Sung-yueng s Koo Ja-cheolem svorně nenačasovali formu, respektive fyzickou kondici.

Největší tahoun: Cho Hyun-woo
Jižní Korea má v oblibě jednu věc: zásobování velkých turnajů nečekanými brankářskými hrdiny. To do jisté míry platilo už o Lee Won-jaem na domácím šampionátu (leč pro něj se jednalo už o druhé MS), a zcela naplno to potom lze říci o Kim Jin-hyeonovi (Asijský pohár 2015) a nyní Cho Hyun-woovi. O něm se sice v Koreji už nějakou dobu ví (vždyť se jedná o vítěze Zlaté rukavice druhé i první ligy), ale mezi tři tyče se stejně všeobecně počítalo s Kim Seung-gyuem. A tenhle chlapík, který jako by vypadl z K-Popové scény, nakonec všem dočista vypálil rybník. Jeho zákroky proti Bergovi a Goretzkovi byly učiněnou extratřídou, přičemž mimo menší pochybení před švédskou penaltou také velice suverénně vládl vzdušnému prostoru. Troufalé přezdívce Dae Gea, která je hříčkou na gólmanovo působiště (Daegu) i herní styl zároveň, tak nakonec dostál - a to vlastně i skrze nepříliš přesvědčivou rozehrávku.

Největší přítěž: Jang Hyun-soo
Defenzivního univerzála Janga měli v oblibě vesměs všichni reprezentační trenéři. Uli Stielike se o něho opíral jakožto o pravého beka a Shin Tae-yong mu zde postupně svěřil úlohy stopera i defenzivního záložníka. Japonský legionář se mu mezitím odvděčil pouhými cca 25 solidními minutami z druhého poločasu s Německem, kdy úspěšně rozvracel útoky čím dál zoufalejšího favorita. Jinak byl tou pravou přítěží týmu; během první půlhodiny dvou úvodních zápasů se stihl skrze nesmyslnou přihrávku vzduchem zasadit o zbytečné zranění spoluhráče Park Joo-hoa (které vpustilo na hřiště viníka osudové švédské penalty) a snad ještě nesmyslnější rukou potom zavinil také druhý pokutový kop proti svému týmu, tentokrát na počátku klíčového střetnutí s Mexikem. Po celý mundial, a zejména tedy proti Švédsku, se potom jako obvykle prezentoval v roli pošetilého libera, které akorát nakopává míče do nikam, čímž jenom dále znemožňoval už tak ne zrovna klapající korejský přechod do útoku.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Senzační vzepětí se proti Německu kompletně, ale opravdu kompletně proměnilo celkové vzezření jihokorejského mundialu. Po dvou zápasech vládlo východoasijskému táboru ryzí rozčarování, speciálně při pohledu na výkony odvěkého rivala z Japonska. Po skoro až heroickém výkonu proti obhájcům titulu se karta do jisté míry obrátila. Na reprezentanty sice po příletu do domoviny létala vejce, ale aspoň nějakou hrdost v obvykle velice hrdém fotbalovém národu nakonec přeci jen vzbudili.


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮

Juan Antonio Pizzi přijel na turnaj hrát nebojácný fotbal, který mu vynesl výsledky na zlaté Copě Américe s Chile, což se tady velice neblaze promítlo na zahajovacím debaklu. Na Rusko vyrukoval se standardním 4-2-3-1 bez klasického štítového záložníka, a přece s vysunutým presinkem i vysokou zadní linií, z čehož v žádném bodě neslevil, a čímž šel nabuzeným hostitelům vyloženě na ruku. Ti tak za obranu a speciálně krajní adresovali jeden míč za druhým a plně využívali zejména rychlostních rezerv většiny Saúdů. Vzhledem k limitovanému času na přípravu byl tento Pizziho přístup k úvodnímu duelu nesmírně odvážný a zároveň nesmírně nerozvážný až hloupý. Lámal se tam ostatně chleba.

Co jde nicméně argentinskému trenérovi k duhu, to je jeho sebereflexe a změny, které udělal pro příští dva zápasy. Nebál se sáhnout do sehrané stoperské dvojice, na hrotu dal šanci křídelníkovi Al Muwalladovi (který nabídl o něco lepší pohyb a vyhrál pro Saúdy koneckonců i jednu penaltu) a především dočista rezignoval na nějaké aktivnější napadání vysoko ve hřišti - jeho osobní poznávací znamení - a raději se soustředil na vyhrávání balonů kolem půlící čáry, kde tápala i Uruguay. Saúdové se obecně proti favoritovi neštítili iniciativy, když po většinu času dominovali středu pole, a byť v průběhu šampionátu Pizzi celý tým evidentně teprve poznával, arabský nároďák do turnaje zdatně dorostl, k prvotnímu trapasu žádný další nepřidal a pod týmž koučem může mít světlou budoucnost.

Defenzivní fáze: ✮
Krystalický děs, a to od naprostého začátku, kdy Al-Jassim školácky podskočil centr pro Gazinského. Od amatérského strážení po amatérský "dvojskluz", a hle, Rusové velice brzy vedli 2:0, načež se Saúdové po zbytek turnaje nikdy naplno nesrovnali. Krajní beci nadále vykazovali velké rezervy směrem dozadu a stopeři si vůbec nerozuměli při nastrahování ofsajdových pastí ani při výkonu čehokoliv jiného. Příliš často byli oba střední obránci až příliš daleko od sebe, přičemž zcela zjevně tápali v disciplíně držení vysoké linie. Gólmani, kteří se v bráně protočili všichni tři a ani jeden z nich nemá úplně čisté svědomí, jsou potom kategorií samou pro sebe. Jenom Motaz Hawsawi nakonec směrem dozadu snesl přísnější měřítka, když se soupeřům alespoň vyrovnal rychlostně a v rámci možností kraloval ve vzduchu.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Saúdové dokázali, že jsou technicky zdatným kolektivem. Otayf s Al-Farajem se ve středu pole prezentovali poměrně klidnou, precizní rozehrávkou, a tvorbě hry v hloubi pole vydatně napomáhal také obounohý levý bek Al-Shahrani. Ovšem před vápnem soupeře už byl problém. Do svého zranění ve druhém utkání se zkušený Al-Jassim na pozici pod hrotovým útočníkem hrozivě topil, přičemž na hrotu se nedokázal prosadit ani klasický forvard Al-Sahlawi ani falešná devítka v předělaném křídlu Al-Muwalladovi. Salem Al-Dawsari se potom občas až příliš snažil kompenzovat přínos zraněného Al-Abeda, přestože ani zdaleka neoplývá stejnou dávkou kreativity. S výjimkou posledního utkání s jedním z nejslabších účastníků turnaje tak platilo, že Saúdská Arábie občas zaujala v mezihře, ale to bylo celé. Záložní řada byla po většinu mistrovství tuze plochá, mezitímco hroťák zůstával tuze izolovaný.

Největší tahoun: Salman Al-Faraj
Co se přehledu o dění na hřišti a operování ve stísněných prostorách týče, byl tenhle pavoukovitý středopolař někde úplně jinde oproti zbytku týmu. I elegantní Abdullah Otayf se pod tlakem zajíkal, kdežto Al-Farajův jemný první dotyk s míčem dělal pro Saúdskou Arábii zcela zásadní rozdíl uprostřed pole. Cennost takových atributů dlouho nebyla příliš hmatatelná, ovšem ve třetím utkání s Egyptem se projevila naplno: 28letá hvězda Al-Hilalu rozdala jedenáct přesných pasů na dálku (ze 13), pro kolegy vytvořila šest palebných pozic a její perfektně odměřená kolmice předcházela penaltě, kterou sám Al-Faraj s přehledem sobě vlastním proměnil. V součtu by šlo i drze prohlásit, že právě tento technikou oplývající záložník by se jako vůbec jediný Saúd neztratil ani v lepším týmu s ambicemi na osmifinále.

Největší přítěž: Omar Hawsawi
Mladší ze stoperů Hawsawiů, a přece ten pomalejší, nemotornější, rozvážnější na přihrávce, a v důsledku už po úvodním trapasu s Ruskem posazený na úkor dalších dvou borců. Dvojnásobný šampion saúdskoarabské Premier League se v národním týmu až tak silné pozici jako jeho kolega Osama netěší, přesto si od něho fanoušci po výrazně zlepšených výkonech v kvalifikaci slibovali něco docela odlišného než komický "stínující" skluz před druhým ruským gólem a následné brzké adieu. Právě 32letý Omar Hawsawi nejlépe symbolizuje těžkopádnou Saúdskou Arábii, když postrádal jakoukoliv dynamiku potřebnou k příspěvku i kdyby jen nedovolenými zákroky, a není náhodou, že si arabský celek s tempem a presinkem na této úrovni jakž takž věděl rady teprve, jakmile Omar vyklidil svou pozici.

Celkový verdikt: ✮✮
Saúdové si v nejslabší skupině na turnaji patrně mohli i věřit na postup, na ten však mohli už po dvou zápasech dočista zapomenout, což je nutno i přes solidní výkon proti Uruguayi považovat za zklamání. První vítězství na mundialu od roku 1994 v závěrečném duelu s Egyptem nicméně celkový dojem přeci jen do určité míry napravuje, a pokud nic jiného, dává saúdskoarabským příznivcům přinejmenším naději na medailový úspěch na lednovém Asijském poháru, kde Zelení sokoli od roku 2007 jen selhávají.