Hodnocení týmů na MS 2018 - Jižní Amerika

Poprvé v historii světových šampionátů se do semifinále hlavního turnaje nedostal ani jeden z trojice Německo, Brazílie, Argentina. A asi není nutné prozrazovat, kdo na tom má největší podíl. Jihoamerické celky zaznamenaly výsledkový propad a dovolily nové evropské elitě absolutní hegemonii na stupních vítězů. Výborný turnaj naopak odehrála Uruguay.

Největší zklamání mezi sudamerickými celky - a v tomto případě to možná platí i celosvětově - zaznamenala Argentina. To byl totiž naprostý propadák srovnatelný snad jen s ostudou obhajujících Němců. Sampaoliho, chcete-li Messiho, výběr nezvládl vlastně ani jeden zápas a jen šťastně se proklestil do osmifinále. Odtud už zaslouženě vypadnul.

Ne zas tak daleko bojů o medaile byli kromě Uruguaye taky Brazilci, kteří v atraktivním souboji podlehli Belgii. O fous víc by si možná zasloužili i Peruánci, jejichž výkony v základní skupině mnohé nadchly. Podobně jako Kolumbie bylo nicméně Peru mizerné v zakončení a proto do vyřazovacích bojů nezasáhlo.

---

Ještě, než se přesuneme k samotným hodnocením, dovolte nám trochu poodhalit, jakým způsobem jsme k nim přistupovali. U každé reprezentace známkujeme hvězdičkami (5 nejvyšší, 1 nejnižší) konkrétně tři kategorie - trenéra, obranu a útok. Z toho nám pak vzejde i celková známka.

Při hodnocení jsme se snažili brát v potaz nejen objektivní výkon dané řady, ale také očekávání, se kterým reprezentace do turnaje vstupovala. Německo tudíž za podobné výkony nedostane stejné známky jako třeba Jižní Korea.

Totéž platí i pro kategorie největších tahounů a přítěží týmu, které ne vždy odpovídají titulům nejlepšího a nejhoršího hráče. I tady jde do značné míry o to, jaké výkony jsme si od daných hráčů představovali a zda naše očekávání dokázali naplnit.




Práce manažera a taktický profil týmu: ✮

Dění v argentinském fotbalovém svazu je dlouhodobě v rozkladu bez jakékoli vidiny návratu na tu správnou cestu, ale i přesto bylo překvapením, že se tentýž chaos přenesl na Sampaoliho tým až takovým způsobem. Trenér, který slavil velké úspěchy s národním týmem Chile a solidní práce v Seville mu vynesla zájem Barcelony i právě argentinské reprezentace, si na turnaji počínal, jako by sám nevěděl, co chce se svým týmem hrát.

Po bídné kvalifikaci Sampaoli utěšoval fanoušky, že měsíční příprava před mistrovstvím bez obvyklé porce (zrušených) přáteláků není na škodu, neboť si nominované hráče může konečně vypiplat k obrazu svému. Jak se ale záhy ukázalo, výsledek se nedostavil. Albiceleste si vylámali zuby na precizní islandské obraně a následovaly první rošády v sestavě.

I když Sampaoli točil formací či hráčským složením všelijak (obzvláště Higuaín na křídle byl mistrný počin), výsledek byl stále stejný, ne-li horší. Jeho oblíbení koně Meza s Pérezem se turnajem vysloveně protrápili a ostudná prohra 3:0 s Chorvatskem, již odstartoval groteskní minelou brankář Caballero, byla pomyslným dnem argentinského vystoupení na MS. Zároveň šlo o katalyzátor tristních spekulací, že v zákulisí je argentinský kouč de facto odstaven od dalšího rozhodování, které na svá bedra přejímají hráči v čele s Messim a Mascheranem.

Teprve poslední skupinový zápas o všechno dal Argentině jistou naději na zlepšení, neboť se šance v základní sestavě dočkal Éver Banega, hra zálohy rázem získala alespoň nějaký řád a Lionel Messi se mohl konečně místo tvorby hry ze středového kruhu věnovat tomu, co mu jde nejlépe, tedy vstřelení krásného gólu. Kontroverzní penalta však uvrhla Argentinu zpět do stavu naprostého rozklížení a až trefa Marcose Roja v samém závěru znamenala osmifinálovou účast s odřenýma ušima, nohama i rukama.

Budiž Albiceleste ke cti, že proti Francii předvedli svůj nejlepší výkon na šampionátu, přesto to ale žádná sláva nebyla. Ángel Di María mezi absolutně bídnými výkony zničehonic vytáhl exkluzivní vlaštovku, která doletěla až do sítě, po Messiho polostřele se šťastně prosadil Mercado a favorizovaní Francouzi prohrávali 2:1, ani nevěděli jak. Právě v tu chvíli se však probudil mistrovský duch týmu Didiera Deschampse, zatímco argentinské vystoupání na vrchol mělo jepičí život. Pavardovo a Mbappého galapředstavení alias tři góly v rozmezí jedenácti minut poslaly Argentinu kvapem domů a katastrofálního Sampaoliho definitivně od válu.

Defenzivní fáze: ✮
Začněme u brankářů. Sergio Romero během klubové kariéry často plnil roli brankářské dvojky, ale jeho absence v nominaci vinou zranění byla i tak mimořádně zásadním oslabením. Willy Caballero totiž tíhu okamžiku hrubě neustál a spojení slov "jednatřicetiletý" a "debutant" dohromady v případě Franca Armaniho hovoří za vše. Oba brankáři si i v takto krátkém čtyřzápasovém turnaji stihli připsat po jednom zaviněném gólu a přispěli k bídě, která provázela celou argentinskou defenzivu. Očekávaný lídr Nicolás Otamendi na sebe upozornil spíše nervovými zkraty, když si hned ve dvou případech směle říkal o udělení červené karty, a jeho parťáci s čele s tikající bombou Marcosem Rojem nepůsobili na hřišti o nic lépe. Přesto se nehodí házet všechno jen na obrannou řadu, neboť svou troškou do mlýna přispěla i záloha okolo 66letého středu pole Mascherano-Pérez. První jmenovaný sice odmítal opustit hřiště, i když z něj krev crčela proudem, ovšem místo tvrďáckého vystupování měl Mascherano raději uvolnit místo někomu, kdo ještě zvládne rychlonohé hráče soupeře stíhat aspoň z poloviny. Pro talentovaného Giovaniho Lo Celsa, jenž se na trávník nedostal ani na jedinou minutu, muselo jít v Rusku o nanejvýš terapeutickou zkušenost.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Messi, Messi, Messi, pak Messi a nakonec Messi. Asi tak nějak šla charakterizovat argentinská hra v prvním zápase s Islandem a o moc lepší to po pravdě nebylo ani v následujících duelech. Není nic špatného na snaze zapojit do hry největší hvězdu týmu, jenže Argentinci svého kapitána hledali takřka každou přihrávkou a následně jen čekali, co v obležení několikanásobné přesily vymyslí. O gólovou úlevu se měl postarat Sergio Agüero, jenže jeho údajné spory se Sampaolim vyústily v brzké posazení na lavičku a šanci na jeho úkor dostali kvalitativně horší Meza s Higuaínem, zatímco Ángel Di María se v základní sestavě trápil dál. Kromě již zmíněného pozdního začlenění Banegy byl jedním z mála argentinských pozitiv Cristian Pavón, jehož drzost a kvalitní práce s míčem v rychlosti přinesla hře Argentiny alespoň trochu spádu. Pořád to ale bylo žalostně málo a Paulo Dybala tomu všemu jen smutně přihlížel z lavičky, zatímco Mauro Icardi mohl jen nevěřícně kroutit hlavou doma u televizní obrazovky. Právě útok měl být argentinskou nejsilnější zbraní, jenže místo toho byl k vidění jen Sampaolim promrhaný mišmaš.

Největší tahoun: Lionel Messi
Není sporu o tom, že hvězda Barcelony má za sebou stejně jako celý argentinský tým nepovedený turnaj, ale i tak z rozhárané Sampaoliho sebranky vyčníval ze všech nejvíce. Byl to Messi, jehož povedený pas na Mezu zařídil Argentině výhodu pokutového kopu proti Islandu, byť jej sám argentinský kapitán následně pohřbil. Byl to Messi, kdo zařídil jedním z nejstylovějších gólů turnaje vedení v klíčovém zápase s Nigérií a byl to Messi, kdo si připsal asistenci u dvou ze tří argentinských osmifinálových branek. Vyjma utrápeného představení proti Chorvatsku byl Messi v každém zápase ústřední postavou svého týmu, který mu už tak náročnou pozici ani trochu neulehčoval, a jestli po tomto šampionátu skutečně skončí s reprezentační kariérou, čeká rozklíženou Argentinu ta pravá doba temna.

Největší přítěž: Maximilano Meza
Snadno by se zde dalo rozepsat o hrdinovi brazilského šampionátu Javieru Mascheranovi, jenž z Ruska odjížděl spíše jako potlučený válečný veterán než fotbalista. U někdejší stálice Liverpoolu či Barcelony však lze alespoň ocenit jeho buldočí povahu a nefalšované schopnosti lídra, díky čemuž se Argentinci nesesypali úplně, přestože měli po celý turnaj na krajíčku. Největší chybou "trenéra" Mascherana bylo neposazení čtyřiatřicetiletého Javiera Mascherana, jemuž už zkrátka nohy tolik neslouží, ovšem oproti Maximilianu Mezovi šlo pořád o solidní výkon.

Záložník argentinského Independiente se totiž celým mistrovstvím protrápil, i když dostal příležitost ve všech čtyřech zápasech a nastřádal víc minut než Agüero s Dybalou dohromady, o Pavónovi ani nemluvě. Sampaoliho ideou bylo pravděpodobně využití pětadvacetiletého mladíka jakožto naháněče soupeřovy defenzivy a uplatnění "chilského" stylu hry s aktivním napadáním, jenže pak nastal ten problém, že Meza se musel zapojit i do hry s míčem. Jeho nasazení na závěrečné minuty při dohánění ztráty s Francií, když na lavičce seděly o poznání gólovější volby jako Dybyla a Higuaín, samozřejmě není chybou samotného Mezy, avšak jeho herní přínos byl tak jako tak víc ke škodě než užitku.

Celkový verdikt: ✮✮
Národní týmy se soupiskou nabitou hvězdnými jmény vyvolávají vždy ta nejvyšší očekávání a jejich následný neúspěch je tedy o to tvrději přijat. V případě Argentiny to platí dvojnásob, neboť Albiceleste byli obhájci stříbra a slibovali ofenzivní podívanou pod vedením kouče, jenž se do té doby těšil více než dobré pověsti. Argentinskou spoušť však Jorge Sampaoli ukočírovat nedokázal a stojí tak za herním fiaskem, které na ruském šampionátu přebily snad jen výsledky Německa se Španělskem.

(mk)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮

I přes brzký konec už ve čtvrtfinále dá poměrně dost práce vypíchnout věci, které Tite vyloženě pokazil. Ba je to zhola nemožné. Belgický kolaps byl pořád hlavně dílem individualit a vynucených změn - nakřáplý Douglas Costa nejspíš nebyl připraven odehrát celý zápas, Casemiro zase nemohl nastoupit kvůli žlutým kartám, a Danilo musel kvůli zranění opět přepouštět své místo Fágnerovi. Právě tihle tři borci se pak taky postarali o tři patrně nejslabší brazilské výkony v daném čtvrtfinále.

Co se čistě taktických pokynů a zásahu do běhu utkání týče, lze nicméně Titemu vyčítat pramálo. Dokonce i ve čtvrtfinále zareagoval dobře, když žolík Renato Augusto snížil a následně mohl i vyrovnat. Celkově v onom utkání Brazilci hned šestnáctkrát zakončovali z vápna, což značí funkční ofenzívu, akorát souženou nepřesnostmi v zakončení (kdy speciálně nad Coutinhovým ukopnutím se po Neymarově krásné výzvě zůstával rozum stát), se kterými holt ani sebelepší trenér nic moc neudělá.

A před čtvrtfinále? To byla od Brazílie takřka čistoskvoucí dominance, ba dokonalost, kultivovaná právě Titeho rozhodováním. Houževnatou Kostariku mu nalomila přímočarost střídajícího Douglase Costy a dolomilo vysvlečení Firmina a přetočení formace v jakési velice ofenzivní 4-4-2. Proti Srbsku Titemu pomohl střídající Fernandinho zpevnit rozlétaný střed pole, pročež Brazílie brzy zvýšila a zbylých 20 minut oddirigovala s naprostým přehledem. A konečně po utkání s Mexikem Tite sám ochotně vysvětloval, jak v druhé půli přesunul Gabriela Jesuse doleva, Coutinha poslal na desítku, Neymara úplně nahoru a vypořádal se tak se soupeřovými brejky. Tradičně vlevo kombinující Brazilci takhle těžiště svého útočení přesunuli více do středu a vyčerpaný Filipe Luís se rázem nejevil tak zranitelně.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Defenzivní fáze Brazílie měla jedinou, a hodně předvídatelnou slabinu: obranný příspěvek obou beků a především (klasicky) Marcela by si ideálně žádal povýšení. Jinak to byla po většinu času suverenita sama. Thiago Silva s Mirandou v srdci obrany operovali s ledovým klidem a nevypadali být tak úplně pod tlakem ani... pod tlakem. Snad nejlépe na turnaji mezi sebou oba střední obránci komunikovali a poziční hra vlastně všech Brazilců kolem vápna byla tradičně takřka bezchybná. Pro ilustraci: mexická nejnebezpečnější střela měla dle modelu xG šanci na gól pouze z 11 procent. Ani srbské kolektivní xG by nevydalo na jediný celý zásah (0,7), a to Balkánci měli nejlepší útok ve skupině. Před osmifinále navíc platilo, že Kanárci páchají druhý nejmenší počet faulů (ani ne 10 na zápas), ihned po Japoncích.

Na tomto všem se do značné míry podíleli i záložníci a útočníci. Dozadu docela makal též Coutinho, Gabriel Jesus vedl presink a proti Mexiku obranný val zpevňoval i z levého křídla, a pakliže Paulinho neměl takový ofenzivní přínos, jaký míval v kvalifikaci, za to z velké části mohla jeho vytrvalá podpora slabšímu pravému bekovi Fágnerovi. Casemiro potom bez balonu působil jako ta pravá šedá eminence při zastavování útoků soupeře, když se v průměru na zápas vytahoval se 4,3 obrannými zákroky.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Nedá se nic dělat; Brazílie sice měla před semifinále dva hráče v top4 hráčů s nejvíce vytvořenými palebnými pozicemi na turnaji, přičemž se Neymar s Coutinhem navíc dohromady skládali na opravdu úctyhodných 36 (polo)šancí, ovšem samotný střelecký výkaz Brazilcům tolik nelichotí. Jejich hrotový útočník Gabriel Jesus sice skvělým pohybem vytvářel prostor pro hvězdnější spoluhráče, ale sám už žádný gól nedal, pro což skoro ani neměl příležitosti. Willian se potom na pravém křídle až příliš často sám skrze tvrdohlavý driblink vmanévrovával do složitých pozic a přicházel tak o balony. Jediné smysluplné brazilské ataky byly obecně vedeny po levé straně, pokud tedy zrovna nebyl napravo Douglas Costa, jehož zdravotní trable bohužel připravily o valnou část turnaje i osudového čtvrtfinále.

Jeden zvláštní odstavec je potom nutno věnovat Neymarovi. Ten byl před čtvrtfinále posuzován trochu neférově, hlavně z hlediska jeho simulací, přestože se řadil k nejdominantnějším útočníkům turnaje. Pro samotného Coutinha na šampionátu vytvořil devět palebných pozic, jeho standardky byly obvykle kvalitní (a jeden jeho roh například pomáhal zlomit odpor Srbska), a jeho výkon v osmifinále beze zbytku rozdílový. Problém mám nicméně s prvními zhruba 65-75 minutami duelu s Belgií, kdy se Neymar velice často vydával sám do několika protivníků a jen sporadicky vyzýval své spoluhráče. Stále měl sice prsty ve všem nebezpečném, co si Brazílie vytvořila v první půli, a po 90 minutách měl mít na kontě nejméně dvě asistence (když zakládal šest střeleckých momentů Brazílie), ovšem... po většinu čtvrtfinále na sebe strhával až příliš pozornosti. Tentokrát nikoliv skrz teatrální válení sudů, ale stále.

Největší tahoun: Philippe Coutinho
Dlouho se v reprezentaci nemohl najít. V kvalifikaci na tento mundial to už potom konečně šlo, byť tehdy převážně operoval z (falešného) pravého křídla. V Rusku Coutinho fungoval na své oblíbené pozici doleva orientovaného středopolaře, a až na většinu čtvrtfinále, kde poměrně kazil, uchyloval se k nevyhnutelně zblokovaným střelám, tolik toho nevytvořil a sám selhal v jedné vyložené pozici (nicméně stále zaznamenal asistenci na jediný gól), se barcelonská hvězda řadila k nejdominantnějším ofenzivně laděným postavám šampionátu. Výstavní trefou posílal tým do vedení proti Švýcarsku, rozhodl složitý klíčový duel s Kostarikou, no a jeho lobovaný pas pro Renata Augusta ve čtvrtfinále? Naprostá lahoda. Coutinho tady prostě zářil: pro spoluhráče vytvořil 13 šancí, rýsoval kolmé přihrávky...

Největší přítěž: Fernandinho
O tenhle titul si říkal také Willian, který se opravdu vyšvihl akorát do otevřené mexické obrany, jinak proti hlouběji posazeným soupeřům často působil vyloženě bezradně. Ovšem čtvrtfinálový výkon Fernandinha zkrátka nešlo přehlédnout, protože to byla ryzí katastrofa. Záložník Manchesteru City se poněkud ochotně podepsal pod oba belgické góly, a byť jeho vlastenec byl ještě hlavně dílem smůly, jeho marné počínání při druhé brance už prostě omluvit nelze. Fernandinho tehdy zcela odmítl navázat pohyb Lukakua, místo toho jej prostě nechal proběhnout středem pole jako nůž máslem, a De Bruyne potom víceméně rozhodl. Třiatřicetiletý středopolař obecně nestíhal běžecky, chyboval v poziční hře, vyhořel při všech čtyřech pokusech o obranný zákrok (!) a mimoto často kazil na míči, přestože právě distribuci měl na místě Casemira povýšit. Kdepak, s 87% úspěšností zazdíval i ty jednodušší pasy do strany a zásadním způsobem ve středu pole ubíral týmu na sebevědomí.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Snad poprvé nám hvězdičky u celkového verdiktu nekorespondují s aritmetickým průměrem ohodnocení jednotlivých řad a práce trenéra. Vysvětlení se nicméně docela nabízí: neúčast v medailových bojích musí být pro Brazílii jednoznačným zklamáním, zároveň ale tenhle turnaj ve zpětném zrcátku působí daleko lépe než ten čtyři roky starý. Pro leckterého analytika zůstali Kanárci i po předčasném vypadnutí, minimálně do finále, tím nejlepším kolektivem na šampionátu. O lecčems vypovídá i reakce brazilské fotbalové asociace, notoricky známé pro podivné trenérské tahy, která okamžitě po MS Titeho ve funkci podržela. Spálené šance holt někdy popraví i toho největšího favorita.

(td)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮

V průběhu turnaje jsem byl k práci Josého Pékermana výrazně kritický. Po velmi slušném výkonu s Japonskem, kdy i v oslabení dokázala Kolumbie celý zápas držet krok a místy být i lepší, přišel koncert proti Polsku - a tehdy se Los Cafeteros stali regulérními kandidáty na boj o velmi vysoké pozice.

Jenže záhy přišly dvě obrovská zklamání. Utkání se Senegalem, v němž od začátku Kolumbie věděla, že potřebuje vyhrát, pojala pasivně, neútočila a prohrávala dokonce i souboje uprostřed hry. Jestli tohle byla taktika, jak soupeře ukolébat a pak zásluhou Yerryho Miny spícího protivníka zasáhnout do týlu, vyšlo to. Ale pak se totéž opakovalo i v zápase s Anglií, kdy se talentem překypující jihoamerický celek zatáhl na svou polovinu, rezignoval na ofenzivu a opět - udeřil jenom ze standardky.

Nutno však Pékermanovi ubrat negativní body za to, že právě na kritizovaná klání ztratil největší hvězdu a zcela klíčovou postavu pro tvorbu hry Jamese Rodrígueze. Proto se kolumbijský šéf rozhodl do osmifinále nasadit trojčlenný záložní blok bez špetky kreativity ve snaze alespoň otupit kvalitu Angličanů. A byť to byla destrukce, do určité míry to vlastně vycházelo - a v penaltovém rozstřelu byla Kolumbie prostě jen méně šťastná.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Určitě nejpozitivnější část kolumbijské sestavy. V prvním utkání byl celý herní projev ovlivněn červenou kartou ve třetí minutě utkání, ale pak začala Kolumbie bránit tak pospolitě a kvalitně, až to fanoušky muselo zaskočit - přeci jen, Los Cafeteros mají obecně zažité spíš jako ofenzivně laděný mančaft. Během třech zbylých utkání dovolili Mina a spol. soupeřům jen sedm střel na bránu a David Ospina pustil za svá záda jedinou.

Gólman (stále ještě) Arsenalu patří i proto k těm, kteří na turnaji zapůsobili. Stejně jako zmíněný Yerry Mina a s výjimkou prvního duelu i Davinson Sánchez. Menší slabinou byl levý bek Mojica, který třeba v porovnání s Ariasem nebyl tak aktivní do ofenzivy. V posledních zápasech každopádně Kolumbie rukovala ve velmi obranném rozpoložení, které dalo vědět, jakým směrem se Pékerman hodlá uchylovat. Záložní řada Barrios - C. Sánchez - Lerma byla do defenzivy výtečná.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Ofenziva Kolumbie měla vlastně jen dva jmenovatele. Tím prvním byl James Rodríguez, který exceloval v utkání s Polskem, ale pak si obnovil zranění a trenér Pékerman bez jeho přítomnosti na tentýž kreativní koncert rezignoval. Falcao pak nedostával dost míčů do zakončení a celá hra se omezila na rychlé výpady Cuadrada po lajně. Tihle dva navíc byli dost často na útočení sami, občas jim tedy vypomohl Quintero, ale to bylo samozřejmě málo.

Naštěstí to byl stoper Yerri Mina, který vždy dokázal vytrhnout trn z paty Kolumbijců v ten správný čas. Tu naskočil na Jamesův centr v zápase s Polskem, tu naskočil na roh Quintera proti Senegalu, tu zachránil celý národ v poslední minutě nastavení dalším kladivem po rohovém kopu. Nicméně fakt, že střední obránce nasázel rovnou polovinu branek celého týmu, zas až tak dobře o mančaftu nehovoří. Po zranění Jamese chyběla síla se schopností tvořit hru a to se stalo Kolumbii osudným.

Největší tahoun: Yerry Mina
První zápas ještě vynechal a jeho budoucí kolega ze stoperské dvojice Davinson Sánchez pokazil svému týmu celý duel s Japonskem hloupou chybou. Pak ale Yerry Mina vstoupil do kolumbijského mančaftu a začalo to šlapat. Obránce Barcelony hrál skvěle pozičně, nikdo mu neutekl a především kraloval ve vzdušných soubojích. A to nejen u vlastní šestnáctky - Mina totiž skóroval ze standardní situace ve všech třech utkáních, do nichž nastoupil. Dvakrát to byl gól vítězný, jednou Kolumbii vystřelil prodloužení osmifinále s Anglií. Lídr v obraně i v útoku.

Největší přítěž: Carlos Sánchez
Platil spíš za jednoho z tahounů a zkušených borců, na kterých bude hra Kolumbie stát. Aby taky ne, vždyť má na kontě 88 reprezentačních startů. Šampionát pro něj však začal příšerně, když hasil Davinsonovu minelu brankářským zákrokem. Červená karta, protože přišla už záhy, de facto znamenala 2 zápasy stop. No a v osmifinále přišla další nešťastná situace, když se Carlos Sánchez hloupě pověsil na Harryho Kanea a zavinil další pokutový kop. Jinak odehrál v roli defenzivního záložníka průměrný turnaj - tyhle incidenty však jeho celkový obrázek výrazně zhoršují.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Z jednoho pohledu přesvědčili Kolumbijci vlastně jen v jednom utkání - proti Polsku - z opačného pohledu vlastně ani v jednom duelu nepropadli, a tak jsou tři hvězdy vesměs zaslouženým hodnocením. Možná jsme od Los Cafeteros čekali o něco víc, přece jenom byli největším favoritem skupiny H a ani v osmifinálovém zápase s Anglií nebyly jejich šance zrovna malé. Přestože ve dvou utkáních zklamali pragmaticky defenzivním přístupem, k postupu mezi nejlepších osm jim chybělo vlastně jen více štěstí.

(mu)


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Svěřence Ricarda Garecy postihl syndrom Maroko a vytvořili spolu se Senegalem trojici týmů, které bychom rozhodně viděli rádi i ve vyřazovacích bojích. Podobně jako celek ze severu Afriky, i Peru zradila neschopnost v zakončení, a to včetně penaltového selhání Cuevy. Kdyby Peruánci s míčem v šestnáctce nakládali jen o fous líp, hravě mohli končit základní skupinu s pěti, sedmi body. Jenže s takovými kdyby se bohužel-bohudík ve fotbale nepočítá, a tak jsme si hravého fotbalu Los Icas užili pouhopouhá tři klání.

Zpravidla to bývá tak, že pokud věci vypadají jednoduše, stojí za nimi nesmírná porce dřiny a tréninku. Peru od prvního zápasu s Dánskem působilo přesně tímhle dojmem - přechod do ofenzivy šlapal jako hodinky, sekvence narážeček a pohledných akcí byly zase ty aspekty, o nichž jsme tvrdili, že nakonec šampionát rozhodnou (byť ve prospěch papírově silnějších týmů). Garecův rukopis byl znát.

Napadá mě snad jediný taktický přešlap, kterého se trenér Peru dopustil, ale který se dá zcela racionálně chápat. I když byl kapitán Paolo Guerrero dopingového škraloupu zbaven, do zahajovacího utkání v základní sestavě nenastoupil. A bylo hodně vidět, jak se gólový rekordman až postupem času zbavuje rzi, kterou dokonale oklepal až proti Austrálii. Kdyby možná odehrál všech 270 minut, střelecké konto Peruánců by se nezastavilo na čísle 2.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Drobné nedostatky, které ve spojení se zoufalou koncovkou stály Peru postup. Už proti Dánsku se Inkové nevyvarovali mezírek v obraně - a když proti vám stojí někdo s tak velkou kreativní silou, jakou oplývá Christian Eriksen - je zřejmě nemožné ubránit čisté konto. A tak se sympaticky hrající Peru de facto rozloučilo z mundialem už v prvním utkání.

Jednoduše proto, že ve druhém zápase narazilo na Francii. Bohužel pro jihoamerický celek zrovna na tu Francii, která zjistila, jak důležité je mít ve svém středu Oliviera Girouda. Výsledkem byl jeden z nejlepších poločasů v podání jednoho týmu a Peru opět prohrávalo. Austrálii už sice Peruánci na uzdě udrželi a připsali si vedle první výhry po 40 letech i první čisté konto, ale tehdy už nebylo o co hrát.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
27 střel v prvních dvou zápasech. A nic z toho. Peru hrálo dobrý fotbal, v útočné fázi působilo ladně a efektivně. Jejich výkon proti Dánsku byl do té doby dost možná nejlepším na celém turnaji (čistě z hlediska herního obrazu). Jenže jakmile došlo na lámání chleba, Inkové naprosto shořeli. Nedali pokutový kop a postupem času pálili až panickým způsobem. Vždyť z oněch sedmadvaceti ran se mezi tři tyče vešlo jen osm pokusů. Zato když na závěr proti Austrálii vystřelilo Peru pouze čtyřikrát, byly z toho tři rány na bránu a dva góly.

Přesto si mnozí zaslouží velkou pochvalu. Flores s Cuevou jsou rozhodně technicky nadprůměrní hráči, jejichž spolupráce s reprezentačními kolegy byla pohledná. Dobře se jevil i kapitán Guerrero, jemuž spolupráce se zmíněnou dvojicí svědčila. Nejlepší však byla pravá strana ve složení Advíncula - Carillo, která smazala všechny soky, jež se jim postavili do cesty. A to včetně třeba Francouze Matuidiho.

Největší tahoun: Luís Advíncula
Jeden z těch, od kterých na začátku vůbec nikdo vůbec nic neočekával - a přesto se stali v základních skupinách učiněnými hvězdami mundialu. Spolu s Carillem si na hlavu nasadili blonďatý přeliv a společně přehráli i levou stranu Francouzů. Hlavně pravý bek Advíncula odehrál výtečný turnaj, když vedle bezproblémového bránění neustále vyrážel i na steč do ofenzivy. On a levý bek Senegalu Sabaly patří do pomyslné all-stars základních skupin a jejich absence v dalším průběhu turnaje hodně mrzí.

Největší přítěž: Jefferson Farfán
Snad jeho jméno přinutilo Gorecu přece jenom lídra Guerrera na úvod posadit pouze na lavičku. A jak se ukázalo, víc se splést nemohl. Farfán byl ve třiatřiceti na hrotu útoku matný. Párkrát se proti Dánsku pokusil o střelu, ale jen jednou ji protlačil přes blokující obránce. Nevyhrál ani polovinu vzdušných soubojů, a že by se prosadil aspoň jeden na jednoho? Kdepak. O moc lepší to nebylo ani ve druhém poločase s Francií, kdy se marně pokoušel zvrátit zápas na stranu svého celku coby náhradník.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Náramně sympatický fotbal, kterému chyběla jen větší efektivita v zakončení. Peruánci mohli předváděnou hrou jednoduše zatopit v osmifinále i Chorvatům - vzhledem k tomu, jak nejistí Dalićovi svěřenci ve vyřazovacích zápasech byli. I tak musíme účast Peru na turnaji jenom vychválit, k poměrně pevné defenzivě totiž přidali pohledný a hravý přídavek v ofenzivě, kterých bylo občas v základních skupinách poskrovnu.

(mu)



Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮✮

Poslední větou našeho hodnocení uruguayské reprezentace na předešlém šampionátu v Brazílii byla tak trochu hozená rukavice Óscaru Tabárezovi: Nyní bude mimořádně zajímavé sledovat, jak se Celeste vypořádají s životně nutnou hráčskou obměnou přestárlého kádru. Přesně po čtyřech letech lze s čistým svědomím uznat, že dlouholetý kouč Celeste navzdory vší konzervativnosti obstál na výbornou.

Už na brazilském mistrovství Tabárez umně zareagoval nasazením tehdy nezkušeného zajíce Giméneze namísto rozpadajícího se Lugana, ovšem do dalšího cyklu jej čekala o poznání větší hráčská rošáda. Samozřejmě se hodí, když ke kuchtění máte vhodné přísady, a ty Tabárez skutečně má. Uruguay je stále stejným, urputným a perfektně sladěným kolektivem, ovšem s tou přidanou hodnotou, že má najednou technicky vybavené hráče na všech postech. Střed pole s mladými hráči z italské Serie A nedal soupeři ani píď prostoru navíc, a ještě k tomu zvládal posouvat přihrávky hvězdné útočné vozbě.

Do turnaje zprvu Uruguayci vstoupili v rozestavení 4-4-2, které však přineslo jen dvě umolousané výhry nad Egypťany se Saúdy, a tak Tabárez přišel s chvályhodnou změnou. Změna formace na 4-3-1-2 znamenala posun Lucase Torreiry do základní sestavy, lepší propojení hry zálohy s duem Cavani-Suárez a uvolnění krajů hřiště pro krajní beky Cácerese s Laxaltem s nevyčerpatelným fyzickým fondem. Snadné tříbrankové rozprášení rozjetého Ruska potvrdilo, že jednasedmdesátiletý stratég se opět trefil do černého a Uruguay je na vyřazovací fázi plně připravena.

Právě osmifinále s Portugalskem nabídlo hru Uruguaye v plné parádě, a to především během prvního poločasu. Hráči v bleděmodrém byli všude, Cristiano Ronaldo a spol. se nebyli schopní probít ani k sebemenšímu ohrožení Muslerovy branky a naopak brzy inkasovali, když Cavani se Suárezem předvedli, jak vypadá špičková souhra dvou špičkových hráčů. A když po změně stran zničehonic z rohu srovnal Pepe, trvalo sotva pár minut, než si Celeste vzali vedení zpět. Přímočará, a přitom technicky vytříbená akce skončila opět u nepolapitelného Cavaniho a Uruguay úřadující mistry Evropy úspěšně vypoklonkovala.

V témže utkání se však dvougólový hrdina Cavani zranil a na následném duelu s Francouzi se to výrazně podepsalo. Jakkoli Cristhian Stuani prožil v Gironě excelentní sezonu, Cavaniho nedokázal nahradit ani z desetiny a odříznutý Suárez byl najednou na všechno sám. Nepřízeň osudu z uruguayského pohledu pak jen podtrhla minela brankáře Muslery, z níž již za stavu 2:0 nebylo návratu. Vypadnutí s pozdějšími mistry světa však není žádnou ostudou a celý tým si přízeň 4,5milionového národa vysloužil i tak, neboť se vydal na maximum.

Defenzivní fáze: ✮✮✮✮
Příznivci defenzivního fotbalu si museli při každém zápase Uruguaye spokojeně pomlaskávat. Záložníci Vecino, Bentancur, Torreira i Nández byli jako vosy, a když už se jejich žihadlům někdo zvládl vyhnout, narazil na nejlepší stoperskou dvojici šampionátu, jíž mohou kvalitativně konkurovat snad jen dua Varane-Umtiti či Silva-Miranda. Diego Godín s Josém Maríou Giménezem však mají nespornou výhodu ve shodné klubové příslušnosti, díky níž je jejich spolupráce takřka telepatická. Výtečně se navíc ujali i krajní obránci, obzvláště Diego Laxalt si obhospodařením celé levé postranní lajny řekl o pořádný letní přestup nebo aspoň o zvednutí gáže u svého janovského zaměstnavatele. Jedinou kaňkou je tak zmíněná čtvrtfinálová hrubka Fernanda Muslery, která srazila uruguayské medailové naděje na kolena.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Vzhledem k tomu, jak si Celeste počínali suverénně v tradičně náročné jihoamerické kvalifikaci, očekávání jejich ofenzivního řádění proti podceňovaným soupeřům ve skupině A ležela hodně vysoko. O to větší tak následovalo zklamání, když Uruguayci tak trochu po vzoru Francie prvními třemi zápasy proklouzli na půl plynu beze větší snahy udělat svým příznivcům radost z předváděné hry. Očekávaný postup z prvního místa sice nebyl ani na chvíli v ohrožení, ovšem to samo o sobě neomlouvá především druhý zápas proti Saúdské Arábii, v němž uruguayští od brzkého zisku skóre nejevili známku brankový příděl rozmnožit o další kousky. Až v osmifinále jsme se konečně dočkali dvou veskrze světových tref, jenže se zraněním střelce Cavaniho se Uruguay proti obdobně kompaktním Francouzům v útoku zase trápila.

Největší tahoun: Edinson Cavani
Snadno by se v této rubrice daly pět chvalozpěvy na umění nestárnoucího Diega Godína, ovšem zaprvé bychom se jen opakovali zpřed čtyř let a zadruhé by absence stopera Atlética Madrid byla pořád snáze nahraditelná než neúčast Edinsona Cavaniho. Jednatřicetiletého forvarda v prvních zápasech trápila smůla v zakončení a radost mu opakovaně překazily ať už skvělé zákroky brankářů, nebo branková konstrukce. Až v závěru třetího duelu proti Rusku se útočník PSG přece jen prosadil, nabral potřebné sebevědomí a v osmifinále vytáhl jeden z nejlepších výkonů turnaje. Na hattrick Cristiana Ronalda z duelu se Španělskem to sice nedosahovalo, ovšem načasování střelecké formy právě na tento klíčový zápas zde hrálo větší roli a Cavaniho úchvatné zásahy, podpořené obětavou prací směrem dozadu, byly hlavním důvodem uruguayského postupu dále. Euforii však brzy vystřídal smutek a natažení lýtkového svalu znamenalo konec na turnaji nejen pro Cavaniho, ale také celý uruguayský tým.

Největší přítěž: Fernando Muslera
Byl to pro něj dost možná nejhorší týden v životě. V den zápasu s Portugalskem se Fernando Muslera dozvěděl, že jeho strýc byl obětí dopravní nehody a pouhých osmačtyřicet hodin nato jej čekala zpráva o úmrtí babičky. Jak napovídá lidová slovesnost, neštěstí chodí po třech. Budiž tedy Muslerovi útěchou, že tou poslední ranou nebylo v Muslerově blízkém okolí další úmrtí, nýbrž "jen" chyba, která přispěla k uruguayskému čtvrtfinálovému vyřazení. Dvaatřicetiletá jednička Galatasaraye se po roztočené střele Griezmanna stala devátým brankářem, jenž se na turnaji přičinil o laciný gól. Za všechny zmiňme hvězdného Davida de Geu či Manuela Neuera, a ve finále se do této společnosti připojil i do té doby excelentní Hugo Lloris. Slabší chvilka může zkrátka přijít na každého, jen u gólmanů má povětšinou nejpatrnější důsledky. Přesto Musleru po návratu domů nespokojený hvizd či bučení nečekalo. Ba naopak, uruguayští fanoušci na letišti právě jemu sympaticky dopřáli největší ovace.

Celkový verdikt: ✮✮✮✮
Nová, obrozená Uruguay cílila sebevědomě vysoko a chybělo málo, aby svým ambicím skutečně dostála. Štěstěna v podobě příhodného losu či plného zdraví důležitých členů kádru nakonec Celeste nakloněna nebyla, ovšem Óscar Tabárez i o berli se sedmdesátkou na krku ukázal, že do starého železa nepatří, a ať už se rozhodne u národního týmu pokračovat, nebo ne, budoucnost uruguayského fotbalu je zajištěna na dlouhá léta dopředu.

(mk)