Hodnocení týmů na MS 2018 - Střední Amerika

Po Africe a Asii nás v hodnocení mistrovství světa čeká další nepříliš úspěšný kontinent, chcete-li oblast, který byl zároveň na turnaji i nejméně početný. Z kvalifikace CONCACAF se překvapivě nekvalifikovaly favorizované Spojené státy Americké, a tak se v tomto oddílu musíme omezit jen na Střední Ameriku.

Její součástí byl i nejstarší, nejzkušenější a zároveň nejpodceňovanější tým celého šampionátu. Panama si podle očekávání odváží z Ruska tři porážky a silně záporné skóre, přesto si turnaj užila jako málokdo. Snad každý musel vycenit minimálně úsměv, když panamští fotbalisté oslavovali každý vstřelený gól jako vítězství.

To s Kostarikou a Mexikem se počítalo do bojů o postup. Tým kolem Keylora Navase obhajoval čtvrtfinálovou účast, a přestože přijel se zkostnatělým kádrem, o celek typu Panamy se nejedná. Úspěch z toho ale tentokrát nebyl, stejně jako v případě svěřenců Juana Carlose Osoria, u nichž můžeme úspěšně modifikovat slavný citát Garyho Linekera: "Fotbal je jednoduchá hra: 22 lidí se 90 minut honí za míčem a nakonec vždycky po sympatickém výkonu vypadnou Mexičané v osmifinále."

---

Ještě, než se přesuneme k samotným hodnocením, dovolte nám trochu poodhalit, jakým způsobem jsme k nim přistupovali. U každé reprezentace známkujeme hvězdičkami (5 nejvyšší, 1 nejnižší) konkrétně tři kategorie - trenéra, obranu a útok. Z toho nám pak vzejde i celková známka.

Při hodnocení jsme se snažili brát v potaz nejen objektivní výkon dané řady, ale také očekávání, se kterým reprezentace do turnaje vstupovala. Německo tudíž za podobné výkony nedostane stejné známky jako třeba Jižní Korea.

Totéž platí i pro kategorie největších tahounů a přítěží týmu, které ne vždy odpovídají titulům nejlepšího a nejhoršího hráče. I tady jde do značné míry o to, jaké výkony jsme si od daných hráčů představovali a zda naše očekávání dokázali naplnit.



Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Při pohledu na skupinový los kostaričtí fanoušci neztráceli na optimismu - Brazílie je sice jasným favoritem, ale v kombinaci se Srbskem a Švýcarskem se přece nejedná o nic těžšího než posledně, kdy Středoameričané obrátili skupinu smrti s Uruguayí, Itálií a Anglií naruby tím, že ji s přehledem vyhráli. Národního týmu se po fiasku Paula Wanchopeho a jeho trapné bitky s pořadatelem na stadionu ujal Óscar Ramírez, jenž se rozhodl navázat na práci zbožňovaného kouče Jorgeho Luise Pinta se vším všudy.

Ramírez však v kopírování Pintovy hry uspěl sotva z poloviny. Kostarika nastoupila ve stejném rozestavení, dokonce i samotná soupiska se změnila jen na pár postech, jenže držení se zavedených pořádků ve fotbale se čtyřletým odstupem slaví úspěch zřídkakdy. Zatímco v Brazílii byli hráči špičkově fyzicky připraveni a své favorizované evropské soky během dusných veder v tomto ohledu přejeli na plné čáře, nyní působili vyčpělým, až unaveným dojmem.

Nejlépe tuto změnu ilustruje srovnání práce kostarické defenzivy z obou šampionátů. Pintova družina se samozřejmě neštítila hlubokého bloku, kterým soupeře úspěšně dusila, ovšem v jejím repertoáru byl také druhý, zcela opačný herní styl vytažené obranné linie, podpořené aktivním napadáním. Los Ticos se mimo jiné na MS 2014 zapsali do historických statistik stěží uvěřitelným počtem vystavení soupeřů do postavení mimo hru. Za jejich bilancí 41 (sic) úspěšných ofsajdových pastí v pěti zápasech zela hluboká propast, za níž se sešli finalisté Německa s Argentinou s doslova polovičními hodnotami.

Něco takového nabídla Ramírezova Kostarika jen náznakem v posledním zápase se Švýcarskem, kdy už bylo o jejím osudu dávno rozhodnuto, a i tak z toho byl s odřenýma ušima jen bod za divokou remízu 2:2, kterou zachránila až šťastně proměněná penalta v nastavení.

Defenzivní fáze: ✮✮
První dva zápasy zprvu ukazovaly, že zdolat kostarický obranný val nebude nic lehkého ani tentokrát. V obou případech však nakonec převážila kvalita soupeřů podpořená soustavným nátlakem, jak dosvědčuje mistrný přímý kop Aleksandara Kolarova či slepené brazilské trefy v samém závěru utkání. Ani Keylor Navas, pravděpodobně jediný hráč, který se od minulého mistrovství skutečně posunul kupředu a je nyní jakožto dlouholetá jednička Realu Madrid právem považován za jednoho z nejlepších brankářů na světě, již proti těmto počinům nic nezmohl. V otevřeném závěrečném duelu skupiny již obrana ze svého standardu upustila a Švýcaři se na góly ani nenadřeli. Kamenem úrazu byla již výše zmíněná šablonovitost Ramírezova výběru, která na rozdíl od minulého turnaje nedokázala obranné pětce ulevit či změnit tempo hry.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Zatímco v Brazílii se všechno pohádkově sešlo a Kostaričané vedle špičkově sehrané obrany zvládali i nepříjemně kousat při každém bleskovém útoku, nyní se naopak kupila jedna černá zpráva na druhou. Útočník Marcos Ureňa si na konci dubna v nešťastné hráčské kolizi zlámal několik kostí v obličeji a byl tak mimo hru po celý měsíc přípravy před mistrovstvím. To by ještě samo o sobě šlo srovnat s obdobnou smůlou Álvara Saboría zpřed čtyř let, jenže tehdy zvládl na hrotu zaskočit Joel Campbell, mladá hvězdička Arsenalu. Tentýž hráč se však letos rovněž potýkal s neustálými zraněními, začátek turnaje jej potkal v mizerné formě a chuť si spravil až v onom "bezvýznamném" třetím zápase skupiny. Aby toho nebylo málo, zranění před mistrovstvím potkalo i další někdejší stálici kostarické ofenzivy, Christiána Bolaňose. Netřeba zdůrazňovat, že Kostarika není Francie - když Ramírezovi vypadly ze zápasové kondice tři ze čtyř útočných opor, plnohodnotné náhrady neexistovaly.

Největší tahoun: Celso Borges
Opět se nevyhneme porovnávání s minulým šampionátem. Tehdy bylo obtížné ukázat na jediného odpadlíka, neboť takřka celý tým podal shodně úctyhodný výkon, který překonal veškerá očekávání. Zato letos je poskrovnu kandidátů na post týmového tahouna. Ne že by Keylor Navas podal špatný výkon, ovšem tentokráte svůj tým exkluzivními zákroky na hraně možností nepodržel, a tak volba nakonec padla na Celsa Borgese. Na první pohled nenápadný dělník ve středu pole má za sebou bolestivou sezonu v sestupujícím Deportivu La Coruňa, přesto v Rusku působil v kostarickém výběru jako jeden z mála mužů na svém místě. Po boku vyplašeného Guzmána zvládal odvádět penzum defenzivní práce, stejně jako propojoval hluboký blok se svými útočnými parťáky přesnými pasy ivlastními náběhy do střeleckých pozic. Jak proti Brazílii, tak Švýcarsku měl na dosah i gól, jenže v prvním případě těsně minul, v druhém jej o radost připravil "navasovský" superzákrok Yanna Sommera.

Největší přítěž: Johnny Acosta
Ze stoperské trojice byl právě obránce kolumbijského Rionegro Águilas jednoznačně nejslabším článkem, přesto si udržel místo v základní sestavě po všechny tři zápasy základní skupiny. Ať už Ramírez neměl jinou adekvátní volbu, anebo si Acosty skutečně natolik cenil, jeho krok se minul účinkem. Zbylí dva obránci González s Duartem ještě s třicítkou na krku zvládali plnit své povinnosti a dalo by se s nimi hrát i ve vysunutějším bloku, ovšem po boku čtyřiatřicetiletého mazáka Acosty jdou podobné nápady stranou. Ve statistice odklizených míčů Acostu předběhl dokonce i Kendal Waston, jenž přitom nastoupil jen do jediného utkání.

Celkový verdikt: ✮✮
Jakkoli je kostarické vystoupení na ruském šampionátu zklamáním, je třeba zasadit věci do řádného kontextu. Očekávání byla tentokráte zcela odlišná než posledně a bylo to vidět i na svázaných nohou mnohých členů kádru, kteří ukázali alespoň náznakem své opravdové kvality v rozlučkovém zápase bez nervů se Švýcary. Óscar Ramírez dostal takřka nemožný úkol zopakovat historický počin a není ostudou, že se mu to nepodařilo. Tím spíše, že se musel vypořádat s četnými zraněními ofenzivních opor. I tak se jednalo o nejlepší možnou volbu na trenérský post a je škoda, že kníratý kouč po tomto neúspěchu na lavičce národního týmu končí. Los Ticos se tak trochu stali obětí vlastního úspěchu, z nějž letos zkrátka nebylo útěku.


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮✮✮

Zlomení osmifinálové kletby přitom zprvu vypadalo tak slibně. Juan Carlos Osorio jediným zápasem rázně uťal jakékoli předturnajové pochyby o tom, zda je v mexické reprezentaci mužem na pravém místě, neboť výkon jeho svěřenců proti obhájcům titulu z Německa byl prvním opravdu velkým šokem ruského mistrovství, který snadno přebil remízy Argentiny či Brazílie.

Mexičané po hřišti proti malátnému favoritovi skoro až létali a jejich agresivní přechody do útoku skrze krajní prostory uvolněné vysunutými německými beky byly pastvou pro oči každého nezaujatého fotbalového fanouška. Trio Vela-Lozano-Chicharito bylo k nezastavení, Guardado s Herrerou ve středu pole trhali hvězdné soky Kroose i Khediru na kusy a stopeři Hummels a Boateng vypadali jako kužely, kolem nichž se mexický hurikán proháněl sem a tam. Jediným štěstím Němců bylo opakovaně špatné řešení soupeřovy finální fáze, jinak by bylo poločasové skóre podstatně horší než jen 0:1.

S přibývajícími minutami El Tri čím dál více bránili hubený náskok, což se jim ale nakonec heroicky podařilo a cesta k nečekanému prvnímu místu byla nalajnována se vším všudy. Naděje rozjíveného mexického národa umocnila i následná výhra nad Jižní Koreou, která sice ukázala první trhlinky v obraně, jíž dvakrát nepomáhala překvapivě častá účast veterána veteránů Rafaela Márqueze v kombinaci s pofidérním střídáním největších tahounů, ovšem stále v posledním zápase stačilo neprohrát s podceňovanými Švédy.

A právě tehdy se mexická slabost projevila naplno. Seveřané na rozdíl od předešlých soupeřů nešli Mexiku na ruku vysunutím obranné linie, trpělivě si počkali na své šance a nekompromisně udeřili. Stačilo se trefit jednou, protivníkovo sesypání brzy následovalo. V rozmezí necelých pětadvaceti minut najednou po zbytečné penaltě a groteskním vlastním gólu Álvareze na světelné tabuli svítilo skóre 0:3 a osmifinále s Brazílií bylo nevyhnutelné (navíc jen díky zaváhání Německa s Koreou).

Do klíčového duelu o všechno si po vzoru rumunské reprezentace z MS 98 početná část mexického kádru nechala odbarvit vlasy na peroxidově zářivou barvu, jenže stejně jako jejich idolové z východní Evropy Mexičané hned vzápětí kapitulovali. Titeho Brazilci po zhlédnutí německého fiaska odmítli s Mexikem hrát otevřenou partii, jakoukoli snahu o brejky umně eliminovali jednou zablokovanou střelou za druhou a jejich vyšší individuální kvalita převážila v konečné dvoubrankové vítězství.

Je raritou, aby forma národního týmu na mistrovství světa kulminovala v zahajovacím zápase, ovšem právě to byl případ letošního Mexika. Jakmile soupeři hru středoamerické fotbalové velmoci prokoukli, Osoriův výběr už kontrující odpověď nenašel. A je to škoda, neboť na Mexičany byla jako obvykle radost pohledět.

Defenzivní fáze: ✮✮✮
Když s čistým kontem porazíte úřadující mistry světa a následně inkasujete až v třetí minutě nastavení za rozhodnutého stavu, jeví se bláhově o takové defenzivě výrazněji pochybovat. V případě mexického výběru však bylo varovných signálů víc než dost a fiasko proti Švédsku odhalilo jeho křehkost v plné nahotě. Ať se neúnavní Guardado s Herrerou snažili sebevíc, zalátat chabé výkony defenzivy se jim nepodařilo. Čestnou zmínku si tak zaslouží brankář Ochoa, jenž jako na každém šampionátu tasil jeden tygří skok za druhým a držel svůj tým nad vodou, jak to jen šlo.

Paradoxně nejlépe nakonec obstála původně záložní volba na post levého beka, Jesús Gallardo. Zato skřípající kombinace třicátníků z formy Ayaly s Morenem si vyžádala přesun Carlose Salceda na post stopera, což pro změnu poznamenalo pravý kraj obrany s nezkušeným mladíčkem Álvarezem. Osorio během turnaje složení obrany jako onen stařeček měnil a měnil, až vyměnil.

Ofenzivní fáze: ✮✮✮
Ohodnotit mexickou hru směrem dopředu není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. El Tri na jednu stranu podali proti Německu tak exkluzivní výkon, že i nyní s měsíčním odstupem si Sami Khedira beztak odmítá pustit pixarovský skvost Coco, aby jej ze spaní nebudili mexičtí duchové z říše mrtvých, jenže výsledkem byl jen jeden vstřelený gól. Následovaly dva zásahy proti Koreji - proměněná penalta a Chicharitova trefa, jíž předcházel kulantně řečeno hraniční zákrok Herrery, který pozornosti sudích zcela unikl. A pak už nic.

Čím méně toho bude řečeno o zápase se Švédskem, tím lépe, a v osmifinále se sice Osoriovi svěřenci snažili opravdu příkladně, ovšem jejich nízká střelecká efektivita po celý turnaj nedoznala změny ani proti Brazílii, kde byla trocha "francouzské" pohotovosti a schopnosti vycucat si gól klidně z prstu zapotřebí nejvíce. Ústředním padouchem byl v tomto ohledu Javier Hernández a ani Hirving Lozano po skvělé trefě Německu tak úplně nepotvrdil pověst žhavého přestupního zboží. Nejlepším článkem mexické ofenzivy tak byl překvapivě ten třetí, před turnajem nejméně hvězdný hráč do party.

Největší tahoun: Carlos Vela
Na úvod se sluší přiznat, že někdejší hvězdička Arsenalu je mým dlouholetým oblíbencem, ovšem i svého velkého fanouška dokázal Vela na tomto mistrovství upřímně šokovat. Po letech sporů s mexickým fotbalovým svazem a odmítání nastoupit za národní tým se devětadvacetiletý forvard přece jen nechal obměkčit a po krátké epizodě na MS 2010 se vrátil na kolbiště světových šampionátů. Pochyby o něm však přetrvávaly - nešlo ani tak o fotbalové kvality, jež Velovi upřít nelze, nýbrž o samotný hráčův pohodlný přístup, kvůli němuž se nikdy v Arsenalu pořádně neprosadil, spokojil se s poklidným životem v San Sebastiánu a po šesti a půl letech opustil i tuto španělskou adresu ve prospěch "domova důchodců" v podobě americké MLS.

Vela však prokázal, že když chce, tak zkrátka umí. Při prosincové rozlučce s Realem Sociedad dal krásný gól Seville, v prvních jedenácti startech za Los Angeles nastřádal sedm branek a dvě asistence a v Rusku překvapil nebývale soustředěným a vyzrálým výkonem. Dokonce se ani jakožto známý bohém nezúčastnil hojně propírané červnové párty svých spoluhráčů s třicítkou placených společnic. Nejenže mu prakticky nešlo odebrat míč od nohy, ale i bez něj si mexický forvard plnil zodpovědně povinnosti uložené koučem Osoriem a třeba v prvním zápase Toniho Kroose během německé rozehrávky neopouštěl ani na krok. Jediný Vela působil z ofenzivního trojlístku (či čtyřlístku s Layúnem) jako hráč, který umí u soupeřovy šestnáctky zachovat chladnou hlavu, o čemž vypovídá jeho bilance 12 klíčových přihrávek (z toho 4 proti Brazílii), zatímco jeho nejbližší parťáci se dostali na přesně poloviční hodnotu.

Největší přítěž: Rafael Márquez
Jakkoli je úctyhodné nastoupit na pátém světovém mistrovství světa za sebou, Rafa Márquez byl mexickému výběru na trávníku spíše přítěží než klidnou silou. Trenéru Osoriovi nelze vyčítat začlenění devětatřicetileté legendy do nominace, ovšem Márquezovo pravidelné nasazování do hry působilo nepatřičněji s každým přibývajícím startem. Přestože někdejší stálice Barcelony vynechala duel se Švédy, o ostudu neměla nouzi o zápas dříve proti Koreji, kde nejprve Márquez příšernou malou domů daroval soupeři gólovou šanci na stříbrném podnose a v samém závěru neubránil Heung-Min Sona při dalekonosné ráně, která znamenala snížení na 2:1.

Ani Osoriův následný osmifinálový tah s kapitánem Rafou jakožto nejzataženějším středopolařem nepřinesl úspěch - zástupce mexického Atlasu si připsal ze všech hráčů základní sestavy nejhorší úspěšnost přihrávek, a to jich za poločas (než po právu střídal) stihl jen šestnáct. Rekordní účast v pěti po sobě jdoucích vyřazovacích kolech MS je unikátní zápis do historie, ovšem ve všech případech šlo také o okamžitý konec Mexika na turnaji.

Celkový verdikt: ✮✮✮
Na takto turbulentním turnaji s nesčetným množstvím překvapivých výsledků je udržení mexického osmifinálového standardu jakousi podivnou výjimkou potvrzující pravidlo. Po nevýrazné přípravě obohacené zmíněnou pánskou jízdou se společnicemi nebyla očekávání vysoko, což následný triumf s Německem obrátil vzhůru nohama. Pak už ale mexická hvězda zase jen pozvolna padala níž a níž a na prolomení kletby si asi bude muset počkat ještě osm let, kdy světový šampionát spolupořádá. Jedině doma totiž El Tri proklouzli mezi nejlepší osmičku...


Práce manažera a taktický profil týmu: ✮✮

Jsou reprezentace, u nichž lze jmenovat všemožné hráčské alternativy, formace, rozličné taktické pokyny, a pak je tady Panama. Tým pokročilých třicátníků na sklonku kariéry, doplněný o řádku zástupců dravého mládí, si přijel ruský šampionát v prvé řadě užít a snad jen vyjma zápasu s Anglií si nakonec ani neutrhl ostudu.

Na úvod fungovala obranná pětice proti superfavoritovi z Belgie až nečekaně kompaktně a dokázala zdárně otupit hvězdné hráče soupeře, což po změně stran narušila až jedna z nejhezčích tref mistrovství v podání Driese Mertense. Poté Los Canaleros sympaticky v honbě za vyrovnáním hru otevřeli a málem se jim to proti nejisté belgické defenzivě i povedlo. Konečný výsledek 3:0 se tak jeví až příliš krutým.

To tenisový debakl 6:1 od Anglie byl jiná písnička. Panamští si zde v mezihře počínali prachbídně a osudným se jim stalo ubohé bránění standardních situací, na kterých naopak Albion postavil svou cestu do semifinále. Přesto i zde stojí za zmínku, že Angličanům spadlo do Penedovy sítě doslova vše, na co sáhli, což jen podtrhl završený hattrick Harryho Kanea, jenž nevědomky tečoval patou neškodnou dalekonosnou ránu Loftuse-Cheeka. Závěrečný zápas s Tuniskem pak přinesl příjemně otevřenou podívanou, kde Panama mocně sahala po vítězství nebo alespoň bodu za remízu, avšak ani do třetice jí přesto nebylo přáno.

Kouč Hernán Gómez si zaslouží velkou pochvalu za to, že se nebál nasadit do základní sestavy zmiňovanou nastupující generaci v čele s Fidelem Escobarem, Michaelem Murillem, Edgarem Bárcenasem a Josém Luisem Rodríguezem, jež doplnili alespoň z lavičky či v závěrečném zápase skupiny i nezkušení Ávila, Arroyo a Díaz. Právě tito hráči se z velké míry postarali o konkurenceschopnost i občasnou atraktivitu panamské hry, zatímco jejich parťáci ze staré školy proti favorizovaným soupeřům mnohdy nestíhali. Budoucnost panamského fotbalu se i díky těmto výkonům a nabytým zkušenostem najednou nejeví ani zdaleka tak černě, jak se mohlo před šampionátem zdát.

Defenzivní fáze: ✮
Upřímně, v tomto ohledu se i od podceňované Panamy čekalo o trochu víc. Jedenáct inkasovaných branek je suverénně nejvíc ze všech týmů během skupinové fáze a sluší se poznamenat, že v drtivé většině případů si za tyto góly mohli Los Canaleros sami. Čestnou výjimkou budiž úvodní zápas s Belgií, avšak spáchat proti Anglii dva penaltové zákroky v kombinaci se žalostným bráněním standardních situací (obzvláště s vědomím, že právě tímto způsobem Angličané porazili Tunisko), je zkrátka neomluvitelné. Ani v boji o historicky první body na MS s Tunisany se panamští rovněž nepředvedli, když v druhé půli sáhli k bránění hubeného náskoku a během pětadvaceti minut museli přejít znovu do ofenzivy, neboť rázem prohrávali 2:1.

Ofenzivní fáze: ✮✮
Když v přípravných zápasech trenér Gómez avizoval přechod k hlubokému bloku v defenzivním rozestavení s pěti obránci, vypadalo to s panamským příspěvkem směrem dopředu hodně bledě. Útočné legendy Luis Tejada (36 let) či Blas Pérez (37 let) v tomto systému logicky neprofitovaly, neboť jim scházela potřebná rychlost při podnikání protiútoků po zisku míče, ovšem v konečném výsledku se Los Canaleros přece jen prezentovali viditelným přísunem akce i před brankou soupeře. Důvodem k tomu byla především dravost chytře využitého mládí na krajích hřiště a vůbec herní projev bez přehnaného respektu či tíhy okamžiku během této životní události. Výsledkem jsou dva vstřelené góly, jichž mohlo být snadno dvakrát tolik nebýt Murillovy promarněné tutovky s Belgií a přísně neuznané Bárcenasovy srovnávací trefy s Tuniskem.

Největší tahoun: José Luis Rodríguez
Zatímco s mladíky Escobarem a Murillem se v sestavě počítalo napevno, nasazení čerstvě dvacetiletého zelenáče z belgického Gentu do základní jedenáctky ve všech třech zápasech skupiny bylo velkým překvapením. Ne že by si to ale José Luis Rodríguez nezasloužil, navzdory útlému věku a nedostatku zkušeností hrál zcela bez ostychu, vybojoval pro tým rekordních jedenáct faulů a na rozdíl od leckterých kolegů zvládal vše uběhat, o čemž svědčí i jeho statistiky z posledního zápasu skupiny, kde v počtu ušlapaných kilometrů a sprintů spolu s Édgarem Bárcenasem alias nejsvětlejším bodem panamské zálohy společně potvrdili pověst nejlépe fyzicky připravených hráčů Panamy. A byl to právě Rodríguez, po jehož ráně se Panama radovala z poločasového vedení proti Tunisku.

Největší přítěž: Aníbal Godoy
Na veteránech Tejadovi s Pérezem či neúnavném dirigentovi ze středu pole Gabrielu Gómezovi byla na celém turnaji alespoň patrná chuť rozloučit se s reprezentační kariérou co nejlepším způsobem, výše zmiňovaní mladíci zanechali sympatický dojem s příznivým výhledem do budoucna, a tak paradoxně zklamala jen malá skupinka hráčů, kteří do turnaje vstupovali v nejlepším fotbalovém věku. Zatímco Gabriel Torres je v tom relativně nevinně, neboť toho moc neodehrál, a když už podával slibný výkon proti Tunisku, musel kvůli zranění v poločase střídat, pro Aníbala Godoye šlo o promarněnou příležitost. Osmadvacetiletý záložník San Jose nastoupil do všech tří zápasů a měl tak vrchovatou možnost upoutat k vydobytí lukrativního přestupu, jenže na sebe upozornil pouze tragikomickým momentem v utkání s Anglií, když navzdory opakovaným výtkám rozhodčího hloupě povalil Harryho Kanea a zapříčinil tak spáchanou penaltou dokonání poločasového debaklu 5:0.

Celkový verdikt: ✮✮
Veškerou dobrou vůli, kterou si Panama vydobyla srdnatým výkonem proti Belgii, vzápětí ztratila s Angličany, ovšem proti Tunisku Los Canaleros zanechali opět pozitivní dojem. Přestože tak Gómezova družina odjíždí z Ruska s nulou na bodovém kontě a krutým skóre 2:11, hovořit o zklamání zde není namístě. Stará generace se rozloučila s kariérou na té největší možné fotbalové scéně, zatímco jejich následovníci zanechali dostatečný dojem na to, aby historický postup Panamy na světový šampionát nezůstal po čtyřech či osmi letech osamocen.