Hoši, smekáme a děkujeme!
Žádná půlka, tři čtvrtě barážové cesty na Euro 2012 jsme za pouhých 90 minut stihli urazit! Nejde totiž jen o výsledek, ale také o něco jako příslib do budoucna. Kdyby šlo o výkon, který z fleku označíme za ojedinělý a dáme mu nálepku světlé výjimky, potom buďme opatrní. Teď ale z mého pohledu vskutku není důvod...
Jestliže David Kozohorský ve studiu kladl hostům populární otázku, jestli by současný nároďák také nepotřeboval nějaký podobný impuls, jakého se týmu dostalo před baráží s Norskem v podobě návratu Pavla Nedvěda, a nepochybně tím narážel na nedostatek výrazných osobností lomeno nepochopitelně shazovaného Rosického...potom se v konečném důsledku zasloužil o to, abych byl při pátečním pozdním večeru ještě šťastnější, než bych možná měl být. Pravda, i já jsem tu několikrát opakoval, že Bílkův výběr nemá charakter. Jenže už výlet do Litvy ukázal, že když se chce, ta tvář umí mít hodně čitelné rysy. Kozohorského zaklínadlo proto už vlastně může považovat za předpotopní; reprezentace našla bezpečně fungující střed, se kterým se na Euro nemusíme bát vlézt, a především už podruhé za sebou v nelehkých zápasech dokázala, že jí nejsou cizí veškeré ingredience úspěchu.
Disciplínu bylo třeba ze všech hodnot dodržovat nejpřísněji, protože hned nad čtyřmi fotbalisty čněla hrozba nuceného vynechání odvety. A zadařilo se. Jiráček sice fauloval o sto šest, o kartu si ale nikdy neřekl. Což bylo vzhledem k jeho vlivnosti vůbec nejpodstatnější. Důležité ale také je, že jsme uchránili oba dva útočníky, kteří připadají v úvahu do základu. Takhle se nabízí více taktických variant: můžeme ctít tradici a neměnit vyznání, které přineslo dvě branky a pár šancí navrch, nebo vsadit na odlišného a snad ještě stále lépe rychlostně vybaveného Baroše. Čtvrtý do party, v záloze nastoupivší Pospěch, naštěstí neměl moc času se vykartovat; já bych ho totiž milerád viděl v příštím utkání na place od počátečního hvizdu.
Morálka byla v mnohých ohledech příkladná. Nevím, jestli jste si zrovna i tohoto všimli, ale zapsal jsem si dva konkrétní příklady, které úžasně dokumentují sympatický postoj, jaký Češi ke kruciálnímu duelu zaujali. Byla tu totiž patrná velká snaha hrát o ztracené balony, bojovat do poslední chvíle, zbytečně se neválet: a proto Plašil i po zřejmém faulu kopal do míče vleže na boku a cpal ho ke svému spoluhráči; a Gebre Selassie (ten únik si jistě vybavíte) neupadl poté, co jej významně rozhodil nestíhající Savić, aby mohl dravě vniknout do pokutového území a nadějně hledat Rezka. Taková pracovní morálka v nedávné minulosti URČITĚ nebyla pro náš herní projev samozřejmostí; a třebaže jsme se teď pochopitelně nacházeli v jinačí a specifické situaci, která nás k ní i svým způsobem tlačila, mám dojem, že se tyto detaily stejně ze hry vytrácejí i ve vrcholných finálových kláních. K tomu si vezměte neúnavnou páku Rosický-Jiráček, která se celkovou porcí naběhaných kilometrů snad musela motat kolem třicítky. To vše zaslouží uznání.
Taktika, ta podle Rosického v barážích představuje třetí rozhodující faktor. A Bílek stoprocentně jejím mistrem nikdy nebyl. Také v pátek přitom na tomto poli nikterak neexceloval. Náš projev opravdu těžko odrážel nějaké konkrétní strategické plány. Koneckonců Pekharta se po celý první poločas nedařilo řádně zapojit do hry - on nebyl tam, kde by zrovna měl být, a když už ano, pro změnu balony nechodily tam, kam by měly. A jakmile se Černohorci dostali do bezprostřední blízkosti naší šestnáctky, zase jsme sledovali přemíru alibistického stepování kolem; hlavně tedy v té kritické desetiminutovce v úvodu druhého dějství. Ovšem součástí taktických příprav je přece jen i výběr základní sestavy a v tomto směru Bílek docela obstál. Mistrné bylo především poskládání středu pole a zcela jasné definování rolí kompletního trojlístku. O přestávce pak trenér možná hráčům zdůraznil, že postavil i jednoho hrotového hráče, a to se okamžitě začalo jako skvělý tah jevit i upřednostnění Tomáše Pekharta.
Do čtveřice je tu pak ještě jeden, patrně nejviditelnější determinant českého úspěchu: individuální výkony. A nebyl to Pilař, kdo by v téhle kategorii měl zaujímat jedno z výsostních postavení - leč nás svým krásným gólem za výhrou nasměroval, čímž se v očích komentátorů ČT zničehonic stal jednou z hvězd utkání. To hned nebyl problém zapomenout na to, že v první půli nesmyslně odevzdával míče, létal do celých hloučků protihráčů, viděl stejně tak zbytečnou žlutou kartu; že byl zkrátka zralý na ručník. Ani po gólu koneckonců u Pilaře bůhvíjaký přínos ofenzívě nešel ocenit, alespoň tedy z mého pohledu. Stejně tak se ale na výsluní nevyškrábalo dokonce ještě horší druhé křídlo zosobněné Janem Rezkem. Ten se zase úspěšně vrátil ke svému dřívějšímu standardu, kdy si člověk říká, co on vůbec v reprezentaci pohledává. Nebo Sivok, který jenom do první půlhodiny stihl vtěsnat hned tři rozpačité momenty a celkově na mě tedy nepůsobil vůbec jistě (o jeho bídné rozehrávce už posté škoda mluvit), spolu se zběsilým Pudilem - ani ti nás za postupem nehnali.
Naštěstí tento trojlístek úplně zválcovali jiní. V první řadě rozhodně Rosický, o jehož výkonu se píše v superlativech už kolik hodin. Samotné herní prvky jako proměnlivá rychlost vedení a odevzdávání míče, přemýšlivost, preciznost, nápadité užití kopací techniky, které v pátek v kapitánově podání vystřelovaly, nebojím se říct, do dimenze ovládané úzkou světovou špičkou, proto podrobněji komentovat ani nebudu. Každý, kdo mě dobře zná, musí vědět, že Rosického (podobně jako Barošovo) umění budu hájit a obdivovat až do samotného konce jeho kariéry. Takže bych se rád vyhnul nějaké neřízené onanii. Spíš vypíchnu jiné věci, které z údajně "vyprahlého hrdiny" včera dělaly hrdinu zcela aktuálního a hlavního: náš malý Mozart si zase příkladně uvědomoval, že stojí na kapitánském můstku, odkud se má v první řadě skutečně velet.
Sám Rosický tedy mnohdy - dlouho coby nejstarší Čech na hřišti - spouštěl lavinu presinku. Někdy vybízel spoluhráče k tomu, aby se nebáli a v tlaku klidně pokračovali, jindy zase (obzvlášť po horkém restartu) usiloval o zklidnění hry. Jiráčka utěšoval po spálené šanci, jeho gratulaci k Sivokově gólu jsem shledal nejemotivnější. Jednoduše měl zápas plně pod kontrolou, což se očekávalo, vyžadovalo...a po závěrečném hvizdu zcela po zásluze chválilo.
Právě rovněž inspirativní výkon kapitána potom v mých očích pokládal základ skvostných výkonů dalších mužů. Jiráček: dokonale komplexní projev; operoval na neskutečně rozlehlém kusu hřiště; byl hladový, o čemž svědčí i skutečnost, že jej soupeři faulovali o parník nejčastěji. Plašil: (s)nový defenzivní štít; když ho porovnám se statickým Hübschmanem, brečím blahem; mnoho akcí rozjížděl právě on - ať už obětavým skluzem, nebo včasnou a jednoduchou předávkou. Pekhart: pozičně občas zmatený, hlavně před přestávkou, ale ve vzduchu famózní - normálně dal zapomenout na Kollera, nemůžu si pomoct; jeho sklepnutí do druhé vlny měla hlavu, patu i směr; opravdu škoda, že neztrapnil váhavého Božoviće gólovou hlavičkou, nepochybně by si to zasloužil.
Hlavně tyhle čtyři borce považuji za stavební kameny fantastického domácího výsledku. Zapomínat ale pochopitelně nemůžeme ani na nebojácného Gebre Selassieho, jehož snad v budoucnu o rezervaci pravé strany připraví jen zázrak, či Petra Čecha, který nás opět v rozhodující chvíli podržel.
Nicméně nyní přichází nejzásadnější otázka - co teď? Po zběžném zapátrání ve vlastní paměti jsem se dobral k závěru, že mě výkon českého nároďáku do podobné euforie nedostal celou půl dekádu. Naposledy jsem takové chvění zažíval při naší historické premiéře na světovém šampionátu, když jsme demolovali USA. Shodou okolností i tehdy moje srdce plesalo hlavně nad Rosickým a doslova jsem chrochtal blahem, že zrovna to léto přestoupil "ke mně" do Arsenalu. Právě pro tyhle důvody jsem si s psaním tradičního názoru/komentáře dával trochu načas, abych řádně vychladl. Ovšem ani den poté buď definitivně nejsem schopen objektivity, nebo snad po právu nevidím šanci, kterak bychom o účast na Euru mohli přijít. Skvěle to myslím vystihl kolega-uživatel Losinho, kterého si tu na úvod dovolím odcitovat: "Nedokážu si ani představit, že by jim nějak mohlo pomoct domácí prostředí, když mají 2 dobré hráče a ti se sotva dostanou k míči."
Taky mám ten pocit, že ačkoliv jsme se během pátečního přenosu od dua Čapek-Karoch nejmíň šestkrát dozvěděli, že se Jovetić s Vučinićem narodili s balonem u nohou a že "jejich technika je víc než dokonalá", přehnaný respekt není na místě. Domácí prostředí je krásná věc (snad alespoň tam budou Černohorci doopravdy fandit) a určitě je správné, že hlavně Rosický ve všech rozhovorech, které poskytl, nezapomněl připomenout, že v žádném případě není hotovo.
Ale...balkánské bránění standardních situací bylo vpravdě tristní, jejich mezihra stojí a padá s představením Vukčeviće, Jovetić očividně za celých 90 minut nepřišel na to jak se vypořádat se zvýšeným dozorem a vykartoval se jim levý bek Jovanović, kterého s největší pravděpodobností zastoupí Pejović z Bialystoku (to na druhou stranu papírově nepůsobí jako závratné oslabení).
A i kdyby tohle neměly být pádné argumenty dle vašeho gusta, snad se shodneme alespoň na jednom: už jen proto, že na lavičce Černé Hory podle všeho sedí (promiňte mi ten výraz) arogantní osel k pohledání, zkrátka očekávám, že si čeští fotbalisté nedovolí odvetu podcenit a uhrají potřebný výsledek. Vlastně stačí jen vstřelit gól a naše znovunabytá radost z nároďáku bude stoprocentně opodstatněná, že? Je to vážně tak blízko?!
Vysněná sestava do odvety: Čech - Gebre Selassie, Hubník, Sivok, Kadlec - Plašil - Pospěch, Rosický, Jiráček, Pilař - Pekhart.
Jestliže David Kozohorský ve studiu kladl hostům populární otázku, jestli by současný nároďák také nepotřeboval nějaký podobný impuls, jakého se týmu dostalo před baráží s Norskem v podobě návratu Pavla Nedvěda, a nepochybně tím narážel na nedostatek výrazných osobností lomeno nepochopitelně shazovaného Rosického...potom se v konečném důsledku zasloužil o to, abych byl při pátečním pozdním večeru ještě šťastnější, než bych možná měl být. Pravda, i já jsem tu několikrát opakoval, že Bílkův výběr nemá charakter. Jenže už výlet do Litvy ukázal, že když se chce, ta tvář umí mít hodně čitelné rysy. Kozohorského zaklínadlo proto už vlastně může považovat za předpotopní; reprezentace našla bezpečně fungující střed, se kterým se na Euro nemusíme bát vlézt, a především už podruhé za sebou v nelehkých zápasech dokázala, že jí nejsou cizí veškeré ingredience úspěchu.
Disciplínu bylo třeba ze všech hodnot dodržovat nejpřísněji, protože hned nad čtyřmi fotbalisty čněla hrozba nuceného vynechání odvety. A zadařilo se. Jiráček sice fauloval o sto šest, o kartu si ale nikdy neřekl. Což bylo vzhledem k jeho vlivnosti vůbec nejpodstatnější. Důležité ale také je, že jsme uchránili oba dva útočníky, kteří připadají v úvahu do základu. Takhle se nabízí více taktických variant: můžeme ctít tradici a neměnit vyznání, které přineslo dvě branky a pár šancí navrch, nebo vsadit na odlišného a snad ještě stále lépe rychlostně vybaveného Baroše. Čtvrtý do party, v záloze nastoupivší Pospěch, naštěstí neměl moc času se vykartovat; já bych ho totiž milerád viděl v příštím utkání na place od počátečního hvizdu.
Morálka byla v mnohých ohledech příkladná. Nevím, jestli jste si zrovna i tohoto všimli, ale zapsal jsem si dva konkrétní příklady, které úžasně dokumentují sympatický postoj, jaký Češi ke kruciálnímu duelu zaujali. Byla tu totiž patrná velká snaha hrát o ztracené balony, bojovat do poslední chvíle, zbytečně se neválet: a proto Plašil i po zřejmém faulu kopal do míče vleže na boku a cpal ho ke svému spoluhráči; a Gebre Selassie (ten únik si jistě vybavíte) neupadl poté, co jej významně rozhodil nestíhající Savić, aby mohl dravě vniknout do pokutového území a nadějně hledat Rezka. Taková pracovní morálka v nedávné minulosti URČITĚ nebyla pro náš herní projev samozřejmostí; a třebaže jsme se teď pochopitelně nacházeli v jinačí a specifické situaci, která nás k ní i svým způsobem tlačila, mám dojem, že se tyto detaily stejně ze hry vytrácejí i ve vrcholných finálových kláních. K tomu si vezměte neúnavnou páku Rosický-Jiráček, která se celkovou porcí naběhaných kilometrů snad musela motat kolem třicítky. To vše zaslouží uznání.
Taktika, ta podle Rosického v barážích představuje třetí rozhodující faktor. A Bílek stoprocentně jejím mistrem nikdy nebyl. Také v pátek přitom na tomto poli nikterak neexceloval. Náš projev opravdu těžko odrážel nějaké konkrétní strategické plány. Koneckonců Pekharta se po celý první poločas nedařilo řádně zapojit do hry - on nebyl tam, kde by zrovna měl být, a když už ano, pro změnu balony nechodily tam, kam by měly. A jakmile se Černohorci dostali do bezprostřední blízkosti naší šestnáctky, zase jsme sledovali přemíru alibistického stepování kolem; hlavně tedy v té kritické desetiminutovce v úvodu druhého dějství. Ovšem součástí taktických příprav je přece jen i výběr základní sestavy a v tomto směru Bílek docela obstál. Mistrné bylo především poskládání středu pole a zcela jasné definování rolí kompletního trojlístku. O přestávce pak trenér možná hráčům zdůraznil, že postavil i jednoho hrotového hráče, a to se okamžitě začalo jako skvělý tah jevit i upřednostnění Tomáše Pekharta.
Do čtveřice je tu pak ještě jeden, patrně nejviditelnější determinant českého úspěchu: individuální výkony. A nebyl to Pilař, kdo by v téhle kategorii měl zaujímat jedno z výsostních postavení - leč nás svým krásným gólem za výhrou nasměroval, čímž se v očích komentátorů ČT zničehonic stal jednou z hvězd utkání. To hned nebyl problém zapomenout na to, že v první půli nesmyslně odevzdával míče, létal do celých hloučků protihráčů, viděl stejně tak zbytečnou žlutou kartu; že byl zkrátka zralý na ručník. Ani po gólu koneckonců u Pilaře bůhvíjaký přínos ofenzívě nešel ocenit, alespoň tedy z mého pohledu. Stejně tak se ale na výsluní nevyškrábalo dokonce ještě horší druhé křídlo zosobněné Janem Rezkem. Ten se zase úspěšně vrátil ke svému dřívějšímu standardu, kdy si člověk říká, co on vůbec v reprezentaci pohledává. Nebo Sivok, který jenom do první půlhodiny stihl vtěsnat hned tři rozpačité momenty a celkově na mě tedy nepůsobil vůbec jistě (o jeho bídné rozehrávce už posté škoda mluvit), spolu se zběsilým Pudilem - ani ti nás za postupem nehnali.
Naštěstí tento trojlístek úplně zválcovali jiní. V první řadě rozhodně Rosický, o jehož výkonu se píše v superlativech už kolik hodin. Samotné herní prvky jako proměnlivá rychlost vedení a odevzdávání míče, přemýšlivost, preciznost, nápadité užití kopací techniky, které v pátek v kapitánově podání vystřelovaly, nebojím se říct, do dimenze ovládané úzkou světovou špičkou, proto podrobněji komentovat ani nebudu. Každý, kdo mě dobře zná, musí vědět, že Rosického (podobně jako Barošovo) umění budu hájit a obdivovat až do samotného konce jeho kariéry. Takže bych se rád vyhnul nějaké neřízené onanii. Spíš vypíchnu jiné věci, které z údajně "vyprahlého hrdiny" včera dělaly hrdinu zcela aktuálního a hlavního: náš malý Mozart si zase příkladně uvědomoval, že stojí na kapitánském můstku, odkud se má v první řadě skutečně velet.
Sám Rosický tedy mnohdy - dlouho coby nejstarší Čech na hřišti - spouštěl lavinu presinku. Někdy vybízel spoluhráče k tomu, aby se nebáli a v tlaku klidně pokračovali, jindy zase (obzvlášť po horkém restartu) usiloval o zklidnění hry. Jiráčka utěšoval po spálené šanci, jeho gratulaci k Sivokově gólu jsem shledal nejemotivnější. Jednoduše měl zápas plně pod kontrolou, což se očekávalo, vyžadovalo...a po závěrečném hvizdu zcela po zásluze chválilo.
Právě rovněž inspirativní výkon kapitána potom v mých očích pokládal základ skvostných výkonů dalších mužů. Jiráček: dokonale komplexní projev; operoval na neskutečně rozlehlém kusu hřiště; byl hladový, o čemž svědčí i skutečnost, že jej soupeři faulovali o parník nejčastěji. Plašil: (s)nový defenzivní štít; když ho porovnám se statickým Hübschmanem, brečím blahem; mnoho akcí rozjížděl právě on - ať už obětavým skluzem, nebo včasnou a jednoduchou předávkou. Pekhart: pozičně občas zmatený, hlavně před přestávkou, ale ve vzduchu famózní - normálně dal zapomenout na Kollera, nemůžu si pomoct; jeho sklepnutí do druhé vlny měla hlavu, patu i směr; opravdu škoda, že neztrapnil váhavého Božoviće gólovou hlavičkou, nepochybně by si to zasloužil.
Hlavně tyhle čtyři borce považuji za stavební kameny fantastického domácího výsledku. Zapomínat ale pochopitelně nemůžeme ani na nebojácného Gebre Selassieho, jehož snad v budoucnu o rezervaci pravé strany připraví jen zázrak, či Petra Čecha, který nás opět v rozhodující chvíli podržel.
Nicméně nyní přichází nejzásadnější otázka - co teď? Po zběžném zapátrání ve vlastní paměti jsem se dobral k závěru, že mě výkon českého nároďáku do podobné euforie nedostal celou půl dekádu. Naposledy jsem takové chvění zažíval při naší historické premiéře na světovém šampionátu, když jsme demolovali USA. Shodou okolností i tehdy moje srdce plesalo hlavně nad Rosickým a doslova jsem chrochtal blahem, že zrovna to léto přestoupil "ke mně" do Arsenalu. Právě pro tyhle důvody jsem si s psaním tradičního názoru/komentáře dával trochu načas, abych řádně vychladl. Ovšem ani den poté buď definitivně nejsem schopen objektivity, nebo snad po právu nevidím šanci, kterak bychom o účast na Euru mohli přijít. Skvěle to myslím vystihl kolega-uživatel Losinho, kterého si tu na úvod dovolím odcitovat: "Nedokážu si ani představit, že by jim nějak mohlo pomoct domácí prostředí, když mají 2 dobré hráče a ti se sotva dostanou k míči."
Taky mám ten pocit, že ačkoliv jsme se během pátečního přenosu od dua Čapek-Karoch nejmíň šestkrát dozvěděli, že se Jovetić s Vučinićem narodili s balonem u nohou a že "jejich technika je víc než dokonalá", přehnaný respekt není na místě. Domácí prostředí je krásná věc (snad alespoň tam budou Černohorci doopravdy fandit) a určitě je správné, že hlavně Rosický ve všech rozhovorech, které poskytl, nezapomněl připomenout, že v žádném případě není hotovo.
Ale...balkánské bránění standardních situací bylo vpravdě tristní, jejich mezihra stojí a padá s představením Vukčeviće, Jovetić očividně za celých 90 minut nepřišel na to jak se vypořádat se zvýšeným dozorem a vykartoval se jim levý bek Jovanović, kterého s největší pravděpodobností zastoupí Pejović z Bialystoku (to na druhou stranu papírově nepůsobí jako závratné oslabení).
A i kdyby tohle neměly být pádné argumenty dle vašeho gusta, snad se shodneme alespoň na jednom: už jen proto, že na lavičce Černé Hory podle všeho sedí (promiňte mi ten výraz) arogantní osel k pohledání, zkrátka očekávám, že si čeští fotbalisté nedovolí odvetu podcenit a uhrají potřebný výsledek. Vlastně stačí jen vstřelit gól a naše znovunabytá radost z nároďáku bude stoprocentně opodstatněná, že? Je to vážně tak blízko?!
Vysněná sestava do odvety: Čech - Gebre Selassie, Hubník, Sivok, Kadlec - Plašil - Pospěch, Rosický, Jiráček, Pilař - Pekhart.
Komentáře (303)