Ivo Viktor - Víťa

Plánička, Viktor, Čech. To je trio naprostých suverénů mezi třemi tyčemi české, resp. československé branky, nejlepší gólmani, jaké tato země zrodila. A že jich byla fůra opravdu hodně dobrých. A právě prostřední z nich se dnes dožívá 71 let a nedávno byl uveden do Síně slávy - Ivo Viktor vulgo Víťa.

Kdo ohrnuje nos nad posledně jmenovaným z této trojice, bude patrně přímý potomek těch, co ho ohrnovali nad Viktorem či Pláničkou. Ani Viktor nebyl doma prorokem, diváci mu spílali, kamkoli přijel. A nebylo to jen kvůli dukláckému původu, našinec na něm vždy viděl nějakou chybu. V době, kdy po něm prahly nejlepší kluby kontinentu a nabízely mu hory doly, v době, kdy nám ho fanoušci všude na světě záviděli, bral tady zavděk pár tisícovkami platu, dvěma stovkami hrubého za výhru a nadávkami ze všech stran. Hrát na Západě, byl by legendou zaživa. Tady si musel na uznání laické veřejnosti počkat několik let po skončení kariéry...

Ivan Hašek kdesi vzpomínal, jak mu Ivo Viktor dělal někdy na přelomu tisíciletí asistenta u Sparty. Na jednom tréninku nějak chyběli brankáři, tak zaskočil on. Hráči mu nedokázali dát gól, prostě nedokázali - šedesátiletému chlapovi bez tréninku, s pochroumanými zády. A teď si vezměte, jak asi musel chytat v nejlepších letech...

Než se dostavila, musel se on dostat na post jedničky v klubu a odbourat všechny své slabiny. Nebylo jich podle jeho tehdejšího trenéra Jaroslava Vejvody zas tak málo: vybíhání, ovládání velkého čtverce, standardky, rozehrávání... Neuběhlo mnoho času a slabiny přetvořil ve své největší přednosti. Jeho vybíhání a vykrývání prostoru bylo přímo ukázkové a Viktorovy výhozy se staly pojmem. Jakkoli to dřel, nikdy se nenaučil hrát pořádně nohama - dnes by byl odvařený. Ne že by byl v tomto směru úplně mimo, ale přesto to byla věc, v níž oproti svým přednostem zaostával. Proto při rozehrávání používal výhozu a v ruce měl takovou páru, že pro něj nebyl problém přihrát ve kterékoli minutě z malého vápna přímo na nohu spoluhráči stojícímu i deset dvacet metrů za půlkou. Však se taky poctivě všichni stavěli, když viděli, že má Víťa, jak zněla jeho fotbalová přezdívka, míč.

"Měl ohromný, málo vídaný postřeh, bleskové reakce a nesmírnou pružnost," vzpomíná ve své knize Vejvoda. A doplňuje ho, pro změnu ve své autobiografii, Zdeněk Nehoda: "Co všechno umí, poznal jsem nejlépe na tréninku, když jsem na něho střílel. Byl ho plná branka, dokázal vytáhnout konečky prstů míč, který mířil přímo do šibenice, ztlumil v rukou sebeprudší střelu třeba z pěti metrů. Nepotrpěl si na zbytečné efekty, ale dovedl se postavit na správné místo." Spoluhráči měli jistotu, že s ním v zádech neinkasují zbytečně a že je pokud možno vždy podrží. Viktor měl jednak perfektní odhad dané herní situace, jednak byl maximálně obětavý a neohrožený v souboji jeden na jednoho, kdy se útočníkům vrhal pod nohy hlava nehlava. Jakoby nechával pud sebezáchovy v šatně. Že to párkrát odnesl, je nabíledni - jako třeba v duelu s Anderlechtem, kdy se po něm doslova prošel van Himst.

Než narukoval na Julisku, kryl záda v Brně Františku Schmuckerovi. Možná právě jeden záskok za něj, jako z udělání proti Dukle, kdy mj. lapil Šafránkovi penaltu, mu na Julisku dveře otevřel. Buď jak buď, kryl záda pro změnu Pavlisovi a poté Koubovi. Díky extrémní tréninkové píli, která ho ostatně zdobila po celou kariéru, se nakonec vyšvihl na post jedničky - i když mu v tom bezesporu pomohl Pavel Kouba tím, že podepsal Spartě. Profláklo se to na turné Dukly po americkém kontinentě a právě tam se Ivo Viktor natrvalo usadil v brance Dukly, resp. se do ní postavil.

Ve vojenském celku byl už platným členem, jakkoli v brance spíše paběrkoval. Staří mazáci v čele s Masopustem vzali Víťu mezi sebe jako sobě rovného. Nejinak později činil i on, a to i v době, kdy se mu klaněl celý svět, nehrál si na žádnou primadonu a jeho spoluhráči si dodnes notují v tom, jak je coby mladé bažanty přijal, viz vzpomínky Nehodovy, potažmo Vízkovy: "Každému bych přál mít takového fotbalového učitele," libuje si ve svém životopise např. Láďa Vízek. Skromný, pokorný, férový kluk z Moravy, který ze sebe nic nedělal.

Jedničkou se stal v pravý čas. Pošilhával po jiných klubech a pošilhávání bylo vzájemné, ony ty občasné záskoky či zápasy za béčko byly více než slušné. Ozývaly se Baník, Bohemka, Inter či Slávia, ale trenér Vejvoda ho přesvědčil, ať ještě posečká, že brzy bude dres číslo 1 jeho. I posečkal tedy a roku 1965 se "dosečkal". Rok se sešel s rokem a on už debutoval v dresu národního týmu. A hned proti Brazílii na Maracaná se samotným Pelém v útoku. Co víc si brankář může přát? Snad jen vyhrát. To tehdy jaksi nešlo, Král kopané ho na uvítanou s velkým fotbalem dvakrát překonal, jen to fiklo. Přesto novic nezklamal.

Čtyři měsíce na to si Víťa opět balil fidlátka, aby je vybalil v šatně asi nejslavnějšího stadionu světa - ve Wembley, kde naši repre nepřivítal nikdo jiný než novopečení mistři světa a Ivo Viktora největší zápas jeho kariéry. "Kdyby muž jménem Viktor chytal jen v tomto jediném utkání, docela by to stačilo k pevnému místu v historii fotbalu," napsal na druhý den jeden britský list. Naši se dostali za půlku jen párkrát - to jen aby se neřeklo. Zbytek zápasu se přímo zoufale bránili urputnému náporu Angličanů hrajících v totožné sestavě jako nedávné finále MS, kteří směrem k naší bráně vyslali desítky střel. Jen Viktor jich zneškodnil 35, z toho tak čtvrtina či třetina byly vyložené šance. Chytal naprosto neuvěřitelně, fantasticky, byl to jednoznačně jeho zápas, podal v něm výkon, který lze směle zařadit vedle toho Schrojfova v Chile proti Maďarům. Toho večera se definitivně odrazil k velkolepé kariéře, která jen vinou tehdejšího politického systému panujícího v zemi nemohla být ještě blyštivější, ještě zářivější, ještě velkolepější.

Byla skutečně obrovská škoda, že své umění nemohl uplatnit v nějakém kvalitním zahraničním klubu. Vůbec se třeba nevědělo, že chytal jen devíti prsty - malíček levé ruky nechal "v mladické nerozvážnosti" při nějakém zákroku v tělocvičně mezi žíněnkami a od té doby ho už nedokázal pokrčit. Přesto po něm všemi deseti sahaly nejen Inter Milán, Real či Ajax v sestavě s Cruyffem, ale i Sao Paolo či Pelého New York Cosmos. To vše v době, kdy platilo pravidlo, že v klubu mohou hrát pouze dva cizinci! Platilo však i jiné pravidlo, že ze socialistické vlasti se do kapitalistické ciziny legálně nepřestupuje, a když už, tak až po zásluhách a ve věku 32 let. Kolik světových hráčů takto přišlo o možnost hrát venku a dobýt si uznání na světových kolbištích...

Víťovi nezbývalo než válet doma. Tady se stal na deset let neoddiskutovatelnou reprezentační jedničkou v době, kdy tu působila celá plejáda nesmírně kvalitních gólmanů, jako byli kupř. Kramerius, Schmucker, Mokrohajský, Geryk či Šaňo Vencel st. A měl tak trochu smůlu, co se klubu týče, jak podotkl Jaroslav Vejvoda. Tu nejslavnější éru Dukly, kdy svět dobývali Masopust, Pluskal či Láďa Novák, zažil už jen zpovzdálí a druhé veleslavné éry s Vízkem, Štambachrem či Fialou se už v brance nedočkal. Své ligové tituly získal hned z kraje svého působení na Julisce (dva) a v samém závěru kariéry (jeden), kdy na dvou z nich (1. a 3.) měl spíš symbolický podíl. A třebaže i v onom mezičase hájili červenožluté barvy vynikající hráči jako Geleta, Nehoda, Gajdůšek či Samek, prim hrál v té době Slovan Bratislava a hlavně výtečná Trnava. V konkurenci světových hráčů jako Dobiaš, Adamec, Kuna, Kvašňák, Migas či oba Veselí anebo později Ondruš, Pivarník či Marian Masný přesto získal pětkrát trofej pro nejlepšího tuzemského fotbalistu (nadto byl ještě 2x druhý). Ve světě byl více než uznáván, byl zván na rozličné benefiční zápasy, dvakrát vyhrál neoficiální anketu o nejlepšího brankáře Evropy (v době Bankse nebo Zoffa!), v r. 1967 přivedl svými výkony Duklu až do semifinále PMEZ, kde vojáci ztroskotali až na pozdějším vítězi Celticu.

V reprezentaci to bylo zprvu podobné jako v klubu. Stříbrní "Chilané" vesměs končili a tvořil se nový tým. Ten měl mít svůj vrchol na MS v Mexiku v roce 1970, kdy jsme podle mnohých disponovali asi nejkvalitnějším mančaftem v historii společného státu. Leč vinou mnoha faktorů (naprosto amatérské počínání vedení svazu, bídný koučing spojený s mizerně připraveným mužstvem, rozepře v týmu rozděleném na skupinky aj.), jsme shořeli jak papír a z Mexika se pakovali už po skupině. Přitom to byl mančaft jak řemen, škoda... (Slavný se na tomto šampionátu stal Pelého pokus z půlky hřiště, kdy málem Viktora nachytal. "Musel bych z brány ven," vzpomíná ve své autobiografii Můj dres číslo 1, mimochodem nejlepším fotbalovém životopise, co znám, "nechtěl bych ji vidět - kdo ví, na jak dlouho."). Nicméně právě Viktor a snad ještě Karolko Dobiaš s Laco Petrášem byli jediní, kdo odvedli svůj standard.

Bylo třeba budovat nové mužstvo, což trvalo šest let, kdy přišel jeho vrchol a největší úspěch čs. fotbalu. Přes Anglii a silné SSSR jsme se prodrali na ME hrané v Bělehradě. Jak to dopadlo, každý dozajista ví, i to, jak mimořádný podíl měl muž jménem Viktor na celkovém triumfu. Kromě ceny pro nejlepšího brankáře turnaje získal i třetí místo v anketě Zlatý míč, plus 5. titul Fotbalisty roku - obě poslední trofeje získal jen za jarní sezónu. Proč to?

Pár týdnů po bělehradském zlatu ho při běžném brankářském zákroku na tréninku píchlo v krční páteři. Poněvadž 2. ani 3. brankář byli rovněž indisponováni, musel následující den nastoupit k ligovému mači on. "Na ten zápas nikdy nezapomenu," vzpomíná ve své knize. "Na to, jak jsem vypadal, jsem chytal jakž takž, prohráli jsme 1:2, na gólech jsem se nepodepsal, ale zkusil jsem jak nikdy. Když se hrálo dál ode mne a já si mohl pohovět, dělaly se mi od bolesti kruhy před očima, hukot bariér ke mně doléhal jak přes nějaký zesilovač. Musel jsem si protírat oči a silou vůle zahánět hučení v uších, abych viděl na míč a soustředil se na akci, když se hra blížila k naší brance."

Vyhřezlá plotýnka, k tomu se posléze přidružily další vleklé komplikace s páteří. Brankář, který se neohroženě vrhal pod nohy útočníkům po celém světě, měl teď problém popojít po bytě, sedět či spát. Do ligové branky se už nevrátil.

V roce 1977 pak v zápase s Maďary nastoupil na symbolické dvě minuty ke svému 63. reprezentačnímu utkání. Víc mu zranění zad nedovolilo. A tak skončil víceméně předčasně brankář, který se navzdory svému nevelkému vzrůstu (měřil jen 180 cm) stal opravdovým velikánem. Jakkoli to zní pateticky, je to fakt, o který se zasloužil svým vpravdě mimořádným kumštem.

Úspěchy: 63 utkání za ČSSR, mistr Evropy 1976, nejlepší brankář turnaje, 1976 třetí nejlepší fotbalista Evropy; 3x mistr ligy s Duklou, semifinalista PMEZ, 5x Fotbalista roku (1968, 1972, 1973, 1975, 1976).