Jakub Dovalil - muž na rozcestí

Mistrovství Evropy pro fotbalisty do 21 let se už blíží. Hráči mají v hlavách, že finální nominace se přibližuje a už nezbývá mnoho času, kdy ještě budou mít příležitost zaujmout trenéra Jakuba Dovalila. A propos - Jakub Dovalil, pro něj turnaj představuje určitou křižovatku.

Jednadvacítku vede od listopadu 2008. Celkově působí u reprezentace od roku 2002 - nejdříve v tandemu s Augustinem Chromým, následně sám. Od roku 2004 pracoval se svým osudovým ročníkem 1988, s nímž celkově posbíral tři medaile. Další dva cenné kovy si připsal jako asistent Miroslava Soukupa (včetně stříbra z MS U20 v Kanadě). Dokonce si vyzkoušel i práci v reprezentačním áčku, když při šampionátu v Polsku a na Ukrajině roku 2012 nahradil v Bílkově týmu asistenta Luďka Klusáčka, zde ovšem proslul spíše jako svědek frustrace moderátora Karla Šípa v debatě po utkání s Ruskem, kam byl vyslán jakožto zástupce realizačního týmu. Zatímco dřív byl veřejností velmi oblíben a někdy se objevovaly i hlasy, jež naznačovaly, že by postupem času mohl i trvale povýšit k seniorské reprezentaci, nyní se naopak často objevuje názor, že už nemá mládežnické reprezentaci co dát a měl by být nahrazen. Právě úspěch na domácím Euru by byl skvělou příležitostí, jak umlčet tyto negativní názory. Výrazný neúspěch by naopak mohl teoreticky vést k Dovalilově odvolání.

Kdo ovšem skutečně je Jakub Dovalil? Jak dosáhl svých úspěchů a proč je nyní často vnímán jako koule na noze jednadvacítky?

Jakub Dovalil dostal už do kolébky nadání pro práci ve sportu. Jeho otcem byl doc. Josef Dovalil, jenž proslul zformováním teorie struktury sportovního výkonu a v letech 1991 - 1997 působil jako děkan Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kromě toho pracoval i ve Vědecké radě ČSTV a ve výkonném výboru Českého svazu ledního hokeje. S hokejovou reprezentací pracoval i jako odborný poradce a svého syna často bral s sebou na mnohé kempy a soustředění, a tak Jakub Dovalil už v útlém věku přičichl k trenérskému řemeslu. Fotbalu se však samozřejmě nejdříve věnoval jako hráč. Do roku 1993 hrál ČFL za rezervu pražské Slavie mj. i s Vladimírem Šmicrem, ale i vzhledem k mohutným nákupů, jež se odehrály za panování Borise Korbela, se mu nepodařilo nakouknout do A týmu a následně tak působil v týmech Kralupy nad Vltavou, SK Motorlet Praha, SSG Bergish Gladbach a TJ Tatran Sedlčany.

Brzy seznal, že fotbal na podobné úrovni ho stěží uživí a rozhodně nezabezpečí do budoucna. Rozhodl se tedy, že raději začne studovat a zahájil studium na FTVS, přičemž součástí absolvování studia bylo i získání trenérské licence. V rámci studia absolvoval i rok na stáži v Kolíne nad Rýnem a Saarbrückenu během ročníku 1996/1997, kde navštěvoval kolínskou fotbalovou školu, na které přednášeli i Christoph Daum či Louis van Gaal. Díky této stáži si udělal státnice z němčiny a našel si italskou přítelkyni z Bari, díky níž se naučil italsky. Těžko říct, jestli si zde osvojil svoje motivační techniky, kdy např. hráčům před Eurem 2011 pouštěl sestřih jejich kvalifikačních utkání s hudebním podkresem z filmové série o Rockym Balboovi a sebe sama pak hecuje před každým utkáním poslechem sovětské hymny. Kromě hudebních technik využíval zejména u mladších výběrů i krátká úderná hesla spojená vždy s nadcházejícím soupeřem.

Po dostudování začal pracovat u mládežnických týmů Slavie Praha. V roce 2002 si ho vytáhl k reprezentaci Dušan Fitzel, který tehdy chtěl k mládežnickým reprezentacím přivést mladé a talentované trenéry. Kromě Jakuba Dovalila byli tehdy mj. angažováni i Pavel Vrba či Pavel Malura. Jakub Dovalil už u různých reprezentačních výběrů zůstal a jako jediný z dosavadních trenérů "Lvíčat" tak nikdy neokusil koučink v dospělém klubovém fotbale. Ač přiznává, že ho tato možnost do budoucna láká, cítí zatím, že jeho práce v reprezentaci není u konce a navíc chce být výrazně starší než nejzkušenější hráči, jelikož pevně lpí na své trenérské autoritě a i když začínal trénovat ve 30 letech, tak vždy trval na vykání od hráčů. I proto odmítl nabídky Slavie či Liberce a nezlákal ho ani údajný zájem Hoffenheimu.

Jakubu Dovalilovi se brzy dostal do rukou skvělý ročník 1988 a na první úspěch s ním nemusel příliš dlouho čekat. Na ME U17 v Lucembursku roku 2006 vybojovali jeho svěřenci stříbrné medaile, v semifinále přehráli favorizované Španělsko 2:0. Finále s Ruskem však skončilo nerozhodně 2:2 a po penaltovém rozstřelu odcházeli zklamaní hráči okolo týmu kapitána Jana Poláka.

Pro zajímavost udávám tehdejší sestavu: Štěch - Řezník, Polák (63. Holek), Mazuch, Heidenreich - Vácha, Wojnar, Hable, Zeman - Pekhart, Vošahlík (57. Necid)

Mimochodem Tomáš Necid, který tehdy ulehl s virózou a neodehrál tak semifinále a v základní sestavě se neobjevil ani ve finále, se s pěti góly stal společně s Bojan Krkičem a Němcem Fischerem nejlepším střelcem turnaje. Tento primát ostatně obhájil i na domácím ME do 19 let, kde Dovalilův tým skončil v semifinále a získal tak bronzové medaile.

Jakub Dovalil se už od počátku profiloval jako kouč, který dbá na pečlivě promyšlenou taktiku. Jeho pracovnu zdobilo a zdobí mnoho taktických plánů a náčrtků. I když jen sleduje utkání v televizi, tak se soustředí na rozestavení, pohyb hráčů a další finesy. Pokud zahlédne zajímavé řešení standardní situace, tak si ho ihned musí zakreslit. Jako jeden z prvních českých reprezentačních koučů opustil zažitou představu, že v obranné fázi je třeba, aby všichni hráči byli za míčem. Přestože za nejlepšího kouče označuje Sira Alexe Fergusona, jeho vzorem co do taktiky se stal José Mourinho, jehož rozestavení 4-1-3-2 praktikované při Mourinhově prvním angažmá v Chelsea označil v rozhovoru z roku 2011 za své nejoblíbenější. V záloze měl ovšem i defenzivnější laděné 4-1-4-1, které pod ním jednadvacítka praktikovala snad nejčastěji. Obecně má Dovalil tendenci uplatňovat uprostřed záložní formace více defenzivněji laděných hráčů, ač by se našlo i několik výjimek, kdy vedle sebe postavil více kreativních záložníků. V pozdějších fázích kariéry vyzkoušel "vrbovské" 4-2-3-1 a v baráži o ME 2013 pak i 4-4-1-1.

Do kvalifikace o EURO do 21 let 2011 ovšem vstoupil s rozestavením 4-1-3-2 a s ním vyhrál i zlomové utkání v Německu v roce 2009, kdy "Lvíčata" porazila díky dvěma trefám Rabušice domácí Německo, za které nastoupili i Hummels, Kroos či Boateng. Sestava tehdy vypadala takhle: Vaclík - Čelůstka, Suchý, Mazuch, Lecjaks (88. Heidenreich) - Gecov - Vácha, Mareček, Dočkal (82. Zeman) - Hloušek, Rabušic (75. Vošahlík)

Dovalilovi svěřenci se tak po čtyřech výhrách v úvodu kvalifikace dostali do trháku. Fotbalová veřejnost usoužená výsledky seniorské reprezentace pod vedením Petra Rady přijala s nadšením tento velký úspěch a doufala, že se rodí nová generace fotbalistů, jež pozvedne úroveň českého fotbalu a že český fotbal našel nového stratéga, který je schopen vést své mužstvo i proti evropským gigantům. Euforií nabuzený tým prosvištěl zbytkem kvalifikace bez porážky, kdy ztratil body pouze v odvetě s Německem po remíze 1:1. Suverenita českého týmu pokračovala i v baráži, kde "Lvíčata" hladce vyřadila Řecko. Zde už Dovalil spíše uplatňoval rozestavení 4-1-4-1, které spolu s příliš defenzivním bázlivým pojetím a nefungujícím přechodem do útoku považovalo mnoho fanoušků za hlavní kámen úrazu na závěrečném turnaji.

Před samotným turnajem ovšem panovala velká očekávání. Kluby si hýčkaly své reprezentanty a těšily se, jak se na ně po úspěšném mistrovství slétnou zahraniční zájemci a bude se opakovat galavýprodej jako po stříbrném MS do dvaceti let v Kanadě. Fanoušci se zase těšili, že se dočkají výrazného mezinárodní úspěchu a že následně členové jednadvacítky okysličí reprezentační áčko, podobně jako mistři Evropy do 21 let z roku 2002 v čele s Čechem, Barošem či Grygerou. Samotní fotbalisté pak měli patrně v hlavách to, že se hraje i o postup na olympiádu v Londýně, kam při dobré konstelaci měl stačit postup do semifinále (což nakonec neplatilo, protože anglická reprezentace, jež měla účast jakožto domácí celek zajištěnou, nepostoupila ze skupiny a na postoupivší celky tak zbyly tři pomyslné vstupenky do Londýna).

Na turnaji však přišlo rychlé vystřízlivění. Jednadvacítka sice začala výhrou nad Ukrajinou 2:1, ale její herní projev měl daleko k ideálu. Pokud někdo doufal, že šlo jen o rozpaky z prvního duelu, tak zůstal zklamán, protože herní křeč týmu pokračovala dál a ač se jí podařilo postoupit do semifinále, tak prohrála oba následné olympijské boje se Švýcarskem respektive s Běloruskem a z prvních čtyř týmů na ní zbyl onen pověstný černý Petr. Z hráčů, kteří byli v očích fanoušků ještě před turnajem talentovanou partou skromných pracantů, se najednou staly namyšlené primadony, které se už viděly v Realu Madrid. Renomé Jakuba Dovalila utrpělo rovněž velkou ránu. Sám lodivod přiznával, že neví, co se s týmem děje. Taktika a signály, které měly být po dobu dlouhé vzájemné spolupráce zažité a automatizované, jakoby se zcela vypařily. Zoufale se Dovalil snažil obměňovat jednotlivé posty, ale tým ztracený glanc už nenašel a dospěl tak až ke zklamání v podobě porážky v přímém souboji o olympijské hry (fotbalisté získali už před tímto utkáním bronzové medaile), které kapitán výběru Ondřej Mazuch označil za největší zklamání v dosavadní kariéře. Pro ilustraci rotace kádru a připomenutí těch, "kdo ukázali, že na seniorskou reprezentaci nemají", uvádím sestavy z prvního a posledního utkání na šampionátu:

Vaclík - Čelůstka, Suchý, Mazuch, Lecjaks - Gecov - Dočkal, Hořava (46. Morávek), Vácha (90. Mareček), Kovařík (74. Hloušek) - Pekhart

Vaclík - Čelůstka, Suchý, Mazuch, Lecjaks (13. Kovařík) - Gecov - Vácha, Hořava, Dočkal, Hloušek (46. Kozák) - Chramosta (83. V. Kadlec)

Příběh o báječném ročníku 88 tak neskončil happyendem. Jakub Dovalil ovšem dostal důvěru i do dalšího kvalifikačního cyklu a vlastně tedy i možnost ukázat, jestli se předtím pouze svezl se silným ročníkem, nebo zda dokáže úspěch zopakovat i s novými hráči. Převzal tedy ročník 1990 a pustil se s ním do kvalifikace o ME 2013.

Ač se mi tehdy zdálo, že ročník 1990 je výrazně slabší než předchozí, tak s odstupem času musím uznat, že i tentokrát dostal Dovalil do rukou velmi silný tým (hráči jako Pospíšil, Kopic či Kalas se od té doby už objevili v reprezentačním "A", Krejčí je jeho pevnou součástí), se kterým se určitě dalo probojovat na závěrečný turnaj a to, že se tak nakonec nestalo, je nutno považovat za neúspěch.

Díky výsledkům v předešlé kvalifikaci se naskytla Dovalilově družině poměrně snadná cesta do baráže z prvního místa, když se ve skupině musela střetnout s Arménií, Černou Horou, Walesem a Andorrou. Český tým sice zaváhal už ve druhém utkání, kdy na jablonecké Střelnici pouze remizoval s Arménií 1:1 (zde společně nastoupili Vydra, Kadlec a Chramosta a utkání by se tak dalo označit za ojedinělou situaci, kdy česká reprezentace nastoupila se třemi útočníky, ač pouze jeden operoval jako klasický forvard). I přes toto zaváhání však tým vybojoval první místo, ale v baráži na něj čekal nejsilnější možný soupeř - Rusko.

Zde je nutno poznamenat, že Jakubu Dovalilovi naházel pár klacků pod nohy jeho kolega Michal Bílek, když mu "sebral" tři hráče, jež Dovalil mohl nasadit - Daridu, Hušbauera a Vydru, které nominoval na úvod kvalifikace o MS 2014 do utkání proti Maltě a Bulharsku. Smutnou ironií je, že ani jeden z těchto hráčů nenastoupil v žádném z těchto utkání v základní sestavě a Hušbauer dokonce ani nestřídal. Jakoby smůly nebylo dost, z nominovaných hráčů se před respektive v průběhu prvního barážového utkání zranili Valeš, Krejčí, Kalas a Hanousek. Dovalilův výběr pak v domácím utkání - shodou okolností opět v Jablonci - podlehl Rusku po bázlivém a nervózním výkonu 0:2. Když už většina fanoušků zlomila nad týmem hůl, v odvetě se hráči vybičovali k heroickému výkonu a průběh výrazně zdramatizovali, když v jednu chvíli vedli díky gólům Wágnera 2:1, ale Rusové nakonec srovnali a Kalas společně s Václavem Kadlecem navíc obdrželi červené karty, což je shodou okolností vyřazuje z prvního utkání na letošním šampionátu. V kuloárech pak zaznívalo: "Škoda, že takhle nehráli hned v prvním zápase." Sestava v tomto utkání byla následující:

Koubek - Holeš, Čmovš, Kalas, Lecjaks - Vaněk (65. Tecl), Pospíšil (86. Daníček), Mareček, Krejčí (78. Vůch) - Kadlec - Wágner

Rovněž druhá mise Jakuba Dovalila tak skončila neúspěchem a o jeho kompetenci se začalo mezi fanoušky nahlas diskutovat. Tyto diskuse ještě sílily po nevydařených přípravných utkáních, kdy z jedenácti přípravných zápasů vyhráli jeho svěřenci dvě (krom Portugalska porazili ještě druholigový rakouský celek FC Liefering). V přípravném utkání proti Německu ovšem došlo k markantnímu zlepšení v herním projevu a mnozí doufali, že tento progres bude v dalších přípravných utkáních před mistrovstvím ještě pokračovat. To se ovšem zejména v utkání s Anglií nenaplnilo a ani výhra nad Portugalci díky proměněné penaltě nenaplňuje fanoušky před samotným turnajem optimismem. Zvlášť znepokojující ovšem je, že Dovalil dosud ani jednou nesestavil tým, který by se přibližoval základní jedenáctce, jež vyběhne na červnovém EURU. O nějaké sehranosti a zažité taktice tedy nemůže být řeč, což byly ovšem vždy atributy, kterými české celky musely oplývat, pokud chtěly držet krok s fotbalovými mocnostmi.

Jako v předešlých cyklech i tentokrát má Dovalil k dispozici velmi silný tým. Ročník 1992 získal po úchvatných výkonech na ME U19 stříbro a mnozí hráči této generace jsou už stálými členy reprezentačního áčka - Kadeřábek, Vydra či Krejčí. Nyní vše nasvědčuje tomu, že by se měli na EURU objevit a našemu výběru pomoci, ač po posledních zápasech je patrný určitý rozkol mezi Pavlem Vrbou a Dovalilem, což by se možná mohlo promítnout do otázky možného Dovalilova setrvání u Lvíčat v případě neúspěchu...

Jak si tedy Jakub Dovalil povede se svým týmem na samotném mistrovství? Vyvrátí pochyby o své osobě, nebo napíše poslední kapitolu svého angažmá u jednadvacítky?