Jan Říha - Nedoceněný

"Po Bicanovi to byl náš největší fotbalista, nebyl však nikdy doceněn," prohlásil o tomto píseckém rodákovi jiný velikán - Vlasta Kopecký.

Jan Říha, jemuž spoluhráči přezdívali "Hansi", byl báječný hráč. Nepolapitelné křídlo jak vystřižené z učebnice moderního fotbalu, s perfektním klamáním tělem, extrémně rychlý, technicky zcela mimořádně vybavený, gólový. Jen válka mu zabránila stát se hvězdou světového formátu. Jeden podzim roku 1937 ale stačil, aby jeho jméno začalo být s úctou skloňováno od Aše po Užhorod a aby se o něj zajímal londýnský Arsenal. V jeho osobním arzenálu toho bylo tolik, že pouhý rok kariéry v nezkrouhnutém Československu, resp. pár let v poválečném období, kdy už s ní pomalu končil, nestačily, aby svůj nesporný talent rozvinul naplno, a dostal se tak do povědomí světové fotbalové veřejnosti.

Jako první pocítila Honzovo kopání v roce 1915 jeho matka. O patnáct let později i návštěvníci zápasů prvního mužstva Písku, za které už od svých patnácti let pravidelně nastupoval. Říha však nežil jen čutáním, vystudoval obchodní akademii. V jednom zápase za její jedenáctku proti mužstvu obchodní akademie českobudějovické svlékl o přestávce jeho protihráč dres v šatně s tím, aby na toho černovlasého hrál někdo jiný, protože se proti němu hrát prostě nedá. Mezi funkcionáři prvoligových klubů se o tomto černovlasém z Písku vědělo, přesto chvíli trvalo, než o něj projevili opravdový zájem. Když asociační kapitán Petrů před světovým šampionátem v Itálii zkoušel všechny možné hráče, vzpomněl si i na devatenáctiletého kudrnáče z Písku. Avšak Říha v přípravném duelu proti Vršovicím shořel jak papír a vrátil se s hanbou do Písku.

Tam ale válel dál, tak nebylo divu, že si jej na zkoušku pozvala Slávie. I když na zkoušku... Šoupli ho tam jen na jednu půlku a ještě navíc na levý brk, kde, jsa brkem pravým, v životě nehrál. Za poločas dostal všehovšudy dva tři balony, což "výboři", jak by napsal Karel Poláček, nekladli za vinu jeho spoluhráčům, nýbrž jemu, a oznámili mu, ať maže zpět, že o takové dřeváky nemají zájem.

A pak přišlo hektické léto roku 1937. V neděli hrál mistrák za Písek, v úterý podepsal přestupní lístky Plzni, jenže ve středu se ozvala Sparta, která nutné potřebovala náhradu za odcházejícího reprezentanta Ferdinanda Faczinka. Zaplatila Viktorce 15.000 a Říha se upsal rudým. Ještě tentýž den za ně poprvé trénoval. Trenér Sedlacsek, který ho prakticky neznal, si jej vyzkoušel a naskočila mu husí kůže - nejenže uměl tento mladíček kopat oběma (a jak!), ale když si vyzkoušel jeho rychlost, předběhl na stovku i ty největší rychlíky o sedm osm metrů. O víkendu jel Říha na předligový dvojzápas do Zlína a Břeclavi, kde dal pět gólů svého nového chlebodárce. Když pak od něj přinesl domů první výplatu - 2.000 Kčs, což byly tehdy velice slušná suma - jela jeho matka tajně na Letnou ujistit se, že synátor ty prachy nečórkl.

V ligové premiéře proti Židenicím skóroval, v zápase proti Slávii nahrál na vítězný gól. Tyto dva ligové zápasy stačily, aby byl nominován do nároďáku na zápas v Budapešti proti tehdy nesmírně silným Maďarům. V té době se občas stávalo, že nějaká náhle vzešlá hvězdička byla v rekordně krátkém čase povolána do repre, dnes by trenéra za takové rozhodnutí sežrali fanoušci i novináři zaživa. Nicméně výkon, jaký tam Říha předvedl, zavřel navždy všem škarohlídům pysk. Dal gól, ale to by nebylo nic mimořádného. Podstatné bylo, co předvedl na hřišti. Totálně zesměšnil jinak skvělého Dudáse, který jej měl hlídat.

Měl. Říha si s ním dělal, co chtěl, hrál famózně, geniálně, doslova uhranul Budapešť. Naši ten zápas prohráli vysoko 3:8, a přestože dr. Sárosi překonal Pláničku hned sedmkrát, maďarské noviny označily za nejlepšího hráče Říhu... Ten nelenil, a aby řeč nestála, skóroval i v dalších reprezentačních utkáních - s Jugoslávií, Rakouskem a Bulharskem. Jen s Lotyši vyšel střelecky naprázdno. Bilance v první pěti utkáních z A-tým Československa - 5 zápasů/4 góly. V prosinci si ještě zahrál ve veleslavném duelu v londýnské mlze, který naši prohráli s domácí Anglií až vlastním gólem těsně před koncem 4:5, a dosáhli tak po skvělém výkonu nejlepšího výsledku ze všech kontinentálních týmů. Říha i tady zahrál skvěle, však se o něj taky začal zajímat již vzpomínaný Arsenal. Ve většině ligových duelů zrovna tak: Říha řádil, Spartě výrazně pomohl k ligovému titulu o 7 bodů před druhou Slávií, kterou mimochodem pomohl porazit jedním gólem 5:1. Zrodila se nová hvězda, fanoušci zírali s otevřenou pusou na to, že i v našich poměrech se může narodit podobný fotbalista. Takové pravé křídlo jsme tu dlouho neměli, glosovali fandové bez rozdílu na klubové vyznání.

"Takového hráče vážně dneska neuvidíte," vzpomínal o letech Pépi Bican. "Chodil jsem se speciálně dívat na jeho technické kousky, elegantní hru. Vytýkali mu, že příliš dlouho drží míč... Mohl si to ale dovolit, uměl výborně driblovat. Diváci ho milovali. Gólů dával dost, i když nebyl střelec."

Už jsem to výše nastínil, ale proč to nezopakovat ještě jednou: Říha byl mimořádně rychlý a nadto technik k pohledání. Obránce překvapoval klamáním tělem a kličkami, s jakými se dosud u nikoho jiného nesetkali, svým spoluhráčům posílal nádherně načechrané centříky, na něž byla radost naběhnout, jako jeden z prvních nasazoval protihráčům potupné jesle, nikoli ovšem, aby je ztrapnil, ale byl to v dané chvíli ten nejjednodušší způsob, jak jim uniknout. Ale na druhou stranu takový Káďa zas kriticky poznamenal, že v momentě, kdy se mu jeho kličky nedařily, ztrácel chuť do hry. Buď jak buď, takových zápasů bylo podstatně méně, koneckonců sama Zlatovlasá primadona poznamenala, že na pravém křídle nemá Říha konkurenci.

Proslulé byly jeho souboje s osobními strážci, kteří se od něj nehnuli ani na krok. Byli to první osobní hlídači v dějinách fotbalu, přinejmenším toho tuzemského. Až s Říhovým příchodem trenéři pocítili nutnost postavit k nějakému hráči na celých 90 minut "bodyguarda", dřív tu potřebu neměli. Zejména s těmi malého vzrůstu měl největší problém a o soubojích s nimi kolovaly fotbalovým národem zkazky ještě dlouho poté, co písecký kudrnáč ukončil kariéru, zejména pak o těch se slávistou Jezberou. "Jenže to si přece pamatujte sami, co bych vám povídal. A ti, kteří si to nepamatují, by to stejně asi nepochopili," poznamenal jednou Bican. Sám "Hansi" na to vzpomínal následovně: "Jednou mě Čihák vyprovokoval, když chodil stále se mnou a utrousil: ,Ty umíš hovno kopat‘. Pak mě v nestřeženém okamžiku kopl do ruky, když jsem si stavěl míč. Tak jsem mu jednu ubalil a než mě mohl rozhodčí vyloučit, odcházel jsem ze hřiště sám. Naproti tomu Jezbera byl jiný. Sledoval mě sice taky na každém kroku, ale přitom mlčel jako duch. To bylo ještě horší. Anebo Kolman z ASO Olomouc. Byl to hráč střední postavy, přilepil se ke mně a přitom se mi díval upřeně do očí. Sledoval mě, kamkoli jsem se hnul. Stál u mne, i když jsem rozehrával roh. Jindy, to bylo ještě na staré Spartě, jsem obešel branku zezadu po škvárové dráze a Kolman za mnou. Lidi se bavili. Povídám mu: ,Jdi do pr...’ A on se jen díval jako socha a nepromluvil."

Na MS ve Francii v roce 1938 nedopadla naše repre nijak závratně. Ve vyřazovacím systému jela domů už po druhém zápase s Brazílií, resp. po opakovaném klání s tímto soupeřem, ježto to první skončilo nerozhodně a penaltový rozstřel byl tehdy ještě věcí neznámou. V tom prvním duelu s Kanárky byl Honza Říha vyloučen: "Obránce Machado mě při jednom souboji schválně kopl pod koleno, já se neudržel a strčil jsem do něj. Soudce přiběhl a vyloučil nás oba." Pak připojil vzpomínku, jak se za ním Brazilec hnal a jak on kráčel důstojně, aby před diváky neztratil tvář, ale jen co jim zmizel z očí, pelášil kolem šaten na tribunu mezi náhradníky.

A potom přišla válka, která mu vzala nejlepší léta kariéry. Hrozilo mu nucené nasazení na práce do Reichu, ale záchranný kruh mu v podobě "angažmá" ve svém divadle hodil jako mnohým dalším Vlasta Burian. Po válce ještě pět let kopal ligu, v šestačtyřicátém vsítil první poválečný gól národního týmu, ale to už byly první tóny labutí písně stárnoucího velikána, jehož velikost však zůstala zahalena válečnými hrůzami. Škoda, protože se zrovna rodil mančaft jak zvon, na některé z potencionálních světových šampionátů bychom jeli s více než velkými ambicemi. Hráči jako Senecký, Bouček, Kolský měli přinejmenším evropské parametry, a co teprve útok, kde by po Říhově levici běhali tak vynikající borci jako Ludl, Kopecký, bratři Bradáčové nebo sám velký Pépi...

V nových poměrech Říhovi pšenka nekvetla. Nejprve přišel o vinárnu a lahůdkářství. Když byli hráči vybídnuti, aby jako správní socialističtí sportovci kopali zadarmo, opáčil, že klidně, pokud budou zadarmo i diváci v ochozech. A když pak navzdory přemlouvání odmítl vstoupit do KSČ, potkal jej v rámci akce 77.000 do výroby (šlo o to, že 77.000 úředníků, učitelů, bankéřů a jiných příslušníků inteligence dostalo ze dne na den umístěnku v dělnické profesi) podobný osud jako např. Káďu - židli bankovního úředníka hovořícího francouzsky a anglicky byl nucen vyměnit za koženou sedačku nákladního taxi v národním podniku Klenoty. Zemřel v roce 1995.

Úspěchy: reprezentace: 25 zápasů/8 branek; 5x mistrem ligy se Spartou (1937-38, 1938-39, 1943-44, 1945-46, 1947-48) a 4x vítězem Českého poháru (1941, 1943, 1944 a 1946), sehrál za ni 429 zápasů a vstřelil v nich 224 branek, z toho 111 ligových.