Jmenuji se Dave Whelan a mám peněz jako želez!

Jak praví srbské přísloví: Budeš bohatý - budeš rohatý. A skutečně, také nemálo majetných vlastníků celků Premier League bývá spojováno se samotným ďáblem. Penězi posedlí, veškeré bariéry bořící, dlouholetou tradici ničící. Takoví jsou prý důstojní pánové ve fracích, kteří zápas od zápasu usedají do čestného lože sledovat ty, které tak štědře platí. Ale opravdu bychom měli být tak omezení při pohledu na ně?

V Premier League máme vlastně jen pár majitelů, kteří byli svými kluby doslova odkojeni. Barry Kilby fandí Burnley od svých devíti let, Bill Kenwright na řece Mersey pobýval ještě na střední škole a také Eddie Davies je rodákem a študákem z Boltonu. Tím posledním, čtvrtým do party, je Dave Whelan, který se stotisícovým městem Wigan spojil prakticky celou svou profesní kariéru.

Ke všemu jeho životní příběh připomíná pohádku o popelce. Je to přesně ten typ zbohatlíka, který se musel k peněžní lázni hrabat z ryzí chudoby. A to bez legrace. Dave Whelan zná moc dobře cenu každé penny, vždyť coby malý kluk za druhé světové války takové čtvrťáky pomalu hledal po chodnících. Ve své autobiografii vzpomíná, jak koncem roku 1942 chodil po ulicích s úplně modrými rukami a pomalu si na ně chtěl čůrat, aby se v mrazech podobných těm sibiřským alespoň nějak zahřál. V jeho obydlí totiž tepleji nebylo.

A štěstí Whelana rozhodně neprovázelo ani v příštích rocích. Na druhou stranu těžký život mu vnukl výjimečný drajv a naučil ho neobyčejné zarputilosti a píli. Hlavně díky těmto vlastnostem si teď v necelých 74 letech užívá tu ve svém sídle v milovaném Lancashiru, tu na karibském ostrově Barbadosu.

"Jací jsme s fotbalem kamarádi?"

Dave Whelan se vyzná. Bodejť by ne, když sám hrával fotbal na vrcholové úrovni. Přestože se tam neudržel dvakrát dlouho a nakonec si coby hráč (stejně jako později též ve funkci předsedy Wiganu) zaúčinkoval ve všech čtyřech nejvyšších soutěžích Albionu. Nicméně aspoň jedno významné finále si ve své kariéře zahrál a do jeho dějin se hned zapsal tím, že si zlomil nohu a svůj Blackburn tak pro vrchol FA Cupu do konce utkání nechtěně oslabil. Tehdy se totiž nedalo střídat, a i díky tomu pak Rovers podlehli Wolverhamptonu jasně 0:3.

Od té doby se Whelanova kariéra ubírala nejprve nejasným směrem - to když záhy paběrkoval, aby byl vzápětí prodán do Crewe Alexandra - posléze se už ale chytl zřejmé vize - a sice obchodu. Nicméně i po marketingových cestičkách kráčel v duchu sportu. Jeho firma JJB totiž prodává všemožné druhy oblečení pro kterékoliv užití. V její nabídce najdete věci pro hráče golfu, rugby, kriketu, tenisu a samozřejmě fotbalu. K tomu všemu Whelan koupil i řetězec DW Sports Fitness, s kterým expandoval nejen po celé Anglii, ale i do Skotska či Walesu.

Možná by vás zajímalo, jak je to s Whelanovými prioritami. Ví se, že ještě před třemi roky si k vedení fotbalového klubu přidával i na taktovce u rugbyového týmu - Wigan Warriors. Taky je všeobecně známo, že se oba týmy doteď dělí o jediný stánek pojmenovaný nejprve podle firmy, kterou bradfordský rodák založil, a pak i podle společnosti, kterou později odkoupil. Do třetice se k vám pak již dost možná doneslo, že Wigan je především město zasvěcené tradiční hře se šišatou mičudou a fotbal tu byl vždy tak nějak utlačován.

Nasnadě by tedy bylo domnívat se, že taky Whelan bude upírat v době vlastnictví obou mužstev své zraky hlavně k týmu, který před jeho fungováním (od roku 1999) vyhrál hned 18krát ligový titul a přesnou polovinu právě v osmdesátých a devadesátých letech. Jenže opak byl pravdou, a tak se stalo, že zatímco Wigan Athletic za jedinou dekádu vystoupal ze čtvrtého podlaží suterénu mezi elitu, Warrioři už nikdy poslední titul z osmadevadesátého nezopakovali.

Pravomoce nad rugbyovým celkem Whelan roku 2007 předal do rukou Iana Lenagana, celoživotního fanouška tohoto populárního sportu. Patrně za účelem, aby on se mohl soustředit na to své a Lenagan zas aby pozvedl výsadní předmět svých zájmů. Bystrý čtenář si to dozajista spojí s tehdy aktuální pozicí Wiganu v tabulce Premier League (v tu dobu šlo o jeho teprve druhou sezonu mezi elitou v historii klubu). Ročník 2006/07 totiž přinesl kruté vystřízlivění po senzační nováčkovské desáté příčce a právě v prosinci, kdy se Whelan definitivně vzdal otěží Warriors, Latics začali nebezpečně promrhávat svůj podzimní náskok na úplný spodek tabulky a ve finále skončili až 17., o pouhé skóre před sestupujícím Sheffieldem.

Tahle kritická sezona zřejmě definitivně přesvědčila všechny fanoušky Latics, že to tenhle stařík myslí nejvážněji právě s fotbalovým klubem. To koneckonců potvrdil i na konci příštího ročníku, kdy se rugby muselo uklidit stranou před posledním kolem Premier League. Stále ještě vlivný Whelan totiž tehdy nařídil přesunout utkání rugbyového poháru z pátku na pondělí, aby se náhodou o víkendu nehrálo na oraništi (což býval wiganský evergreen). Ne náhodou zrovna na JJB Stadium měl bojovat o titul Manchester United s Fergusonem na lavičce - patrně nejdůvěrnějším přítelem Davea Whelana mezi ligovými manažery.

Dalším problémem fotbalového klubu ve Wiganu vždycky byla a je útlá fanouškovská obec. To je taky zajisté jeden z důvodů, proč se ve finále Whelanovy priority vyprofilovaly tak, jak se vyprofilovaly. Vždycky totiž chtěl mít ve "svém" městě dva veskrze rovnocenné týmy (minimálně se mu nelíbil ten propastný rozdíl, jaký tu hlavně dřív byl), ačkoliv předem věděl, že jde do války s větrnými mlýny. "Musíme fanouškovskou základnu dostat na takovou úroveň jako v Blackburnu nebo Boltonu (tyhle tři týmy od sebe dělí jen "pár" kilometrů - pozn. redakce). A pomalu se to děje - publikum tvořilo 1535 lidí, když jsem prvně investoval do klubu," šokoval roku 2003 muž, který se na tehdejší Springfield Park dostal v tu dobu před osmi lety.

Teď se na Chelsea přišlo ve druhém kole podívat alespoň 14 tisíc fanoušků, což je ale pořád jen něco málo přes 60% využité kapacity (ta se rovná 25 tisícům). Loni činila průměrná návštěva 18 000 diváků, čímž se rázem průměrné zaplnění ochozů zvedá o dalších deset procent. Tak uvidíme, co s podporou udělá Whelan a jeho ovečky letos. Přece jen první domácí kolo nemůže být měřítkem. Tím spíš ve Wiganu, kde někteří dost možná teprve přicházejí na to, že Premier League vůbec začala.

"Kterak jsem zbohatnul?"

Určitě nemám potřebu vás nějak dojímat a brnkat vám na city. Přesto bych se ještě k Whelanově problematickému dětství rád vrátil. Zdánlivě mi totiž připomíná příběh Charlieho Bucketa. Dahlův knižní (a později Burtonův filmový) hrdina dostával jednu čokoládu ročně, pak se zničehonic ocitl v celé továrně na čokoládu. Abychom se pak dostali k Whelanově progresu, stačí povrchně zaměnit laskominu za peníze. Nicméně budeme-li pátrat po podrobnostech, odlišnosti samozřejmě zpozorujeme. Především malého Davida potkala na rozdíl od Charlieho nevyhnutelná nepříjemnost s tatínkem, který musel roku 1939 do války a nechal tak batolícího se Davea spolu s jeho třemi sourozenci na starost uzoufané mamince. Whelana čekalo dlouhých pět let bez otce, až se pohádkovou náhodou shledali v double-deckeru, kam se David dostal jen díky na ulici se povalující penny. Osmiletý Dave se tenkrát vojáka nadšeně zeptal, jestli je ta zbraň, kterou nosí, opravdová. A byla, táta se akorát vracel z vojny.

Whelanovic rodina bydlela v děsivém slumu Poolstock, v Blackburnu. Sám velký George Orwell při skládání materiálu pro svou novou knížku popsal toto "odkladiště chudoby" za něco naprosto děsivého. Prý se mu ještě nikdy nenaskytla horší scenérie než tato. Nicméně David zanedlouho nedaleko odtud začal hrát fotbal a ještě později pak i podnikat. Začalo to nevinně - jak jinak. Dave Whelan si totiž nejprve otevřel menší krámek, jenž se záhy stal stavebním kamenem pro jeden z prvních supermarketových řetězců v Británii. To tedy zaprvé. Zadruhé mu ještě nebylo líto vynaložit 22 tisíc na koupi dalšího skromného obchůdku. Z toho se zase vyvinula firma JJB mající na peněžní burze cenu jedné miliardy liber.

Ještě donedávna navíc šlo o největšího z gigantů sportovního oděvního průmyslu. Onen pomyslný monopol Whelanovi uloupil Mike Ashley, a doteď ho jeho firma Sports Direct International drží. Konkurent z Newcastlu se koneckonců také proto dnes s Whelanem těžko schází pod vánočním stromečkem. Stali se z nich pomalu úhlavní nepřátelé. Může za to jedno Whelanovo prohlášení a Ashleyho nekalý kontr. Ale o tom víc v článku o majiteli Newcastlu. Tady se hodí dodat snad jen to, že Whelan na Ashleyho skutečně "nedá dopustit". Opřel se do něj i ve své autobiografii, kde doslova lamentuje nad tím, že mu jeho rodící se impérium nezbořil, když měl tu šanci.

Nicméně David Whelan se u JJB nedržel věčně, i když to asi měla být láska na celý život. Když se roku 2007 spolu s vlastnictvím rugbystů vzdával i svého vlastního podnikatelského děťátka, byla mu přidělena alespoň funkce čestného prezidenta. Tak se to obvykle ve velkém byznysu dělává. Málokdy se pak ale koná velký comeback tak, jak se stalo v případě Davea Whelana přesně před rokem. JJB, čítající zhruba 400 poboček po celém světě, totiž krátce po veteránově vale začalo krutě prodělávat, takže se ho zkušený harcovník raději opět chopil. Řadové obchody spojil s fitness centry, dal jim novou nálepku "DW" místo JJB, v rámci téhle změny přejmenoval i stadion a bylo vystaráno. Zase mohl být tím šťastným sedmdesátníkem, kterého i v již tak pokročilém věku wiganisté stále mohou vídat v jeho fitness centru. A vezměte jed na to, že jen na obchůzkách tam nebývá. Pořád je to vášnivý sportovec.

Taky na poli čistě fotbalovém a tom bezprostředním mohl Whelan udělat monstrózní úspěch. Nebyl by to ale on, kdyby radši nesáhl po možnosti začít od píky. Namísto slovutného Manchesteru United tak raději investoval do klubu ze čtvrté ligy, se kterým pak tak jako tak dokazoval velké věci. Ale ano, slyšeli jste dobře. David Whelan měl roku 1995 doopravdy možnost odkoupit těsnou většinu akcií tradičního klubu za přijatelných 11 milionů britské měny. Bůhví proč tak neučinil. Asi proto, že potřeboval celek, s kterým by se mohl dokonale ztotožnit. Na možnost převzetí United totiž nyní nahlíží v ryze podnikatelském duchu, zatímco se zdá, že v čele Wiganu se častěji rozhoduje srdcem.

"Mé skromné cíle?"

Neexistuje důvod, proč mu nevěřit? Mnozí z fanoušků Atlethicu to tak dost možná mají. Whelan si totiž důvěru svých pochlebovačů předplatil na dlouhou dobu dopředu. Vždyť Wigan v době upadnutí do Whelanova hájemství skutečně neměl daleko k vyplutí z delty ligového povodí do zrádného oceánu konference. A přesto prozíravý podnikatel okamžitě viděl tento "klub bez fanoušků" v Premier League. Neřekl sice kdy, ale ono stačí, že se mu tento husarský kousek povedlo uskutečnit za ono desetiletí. To koneckonců daleko spíš představuje minimální lhůtu než tu maximální. Proto mu teď všichni nadšeně odezírají ze rtů slova o dobývání fotbalové Evropy. Na to má ale Wigan přeci jen čas, pro začátek mohou být Latics rádi, že jejich prvoligová pohádka neměla pouze jepičí život.

Tolik k fanouškům Wiganu a jejich nejrozšířenějšímu pohledu na svého majitele. Zato příznivci konkurence zastávají de facto přesně opačný názor. A je fakt, že se moc nelze divit tomu, kdo Whelanovy činy označí za prvoplánové či populistické. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést jeho skoro až patriotický boj za "anglickou Premier League, anglický Wigan a anglického trenéra u kormidla reprezentace". Přitom tohle všechno dnes vyznívá poněkud směšně, uvážíme-li, že dnes na soupisce wiganského A-týmu najdeme pouze pět Angličanů starších 21 let, a to ještě z tohohle počtu můžeme vyčlenit brankářské duo Kirkland-Pollitt. Celkově navíc Whelan působí na okolí podobně jako T. G. Masaryk na přelomu 19. a 20. století. Nezkrotný "rejpal", který se vyjadřuje ke všemu možnému i nemožnému a který rád provokuje svými nezřídka neortodoxními pohledy na věc.

David Whelan se mohl v minulosti proslavit kdejakým výrokem. Velký poprask rozpoutala kupříkladu jeho myšlenka o převedení anglické reprezentace pod patronát Premier League. Football Association se totiž dle wiganského guru nemůže rovnoměrně zabývat jak otázkou amatérského fotbalu, tak vyřizováním závazků vůči národnímu týmu. Vedení Premier League by pak na to údajně měla mít více času. Jednu celou kapitolu Whelanova životopisu pak hladce pojme i jeho nenávist vůči Miku Ashleymu, na jehož adresu již zaslal nesčetné množství zbytečných uraženeckých poznámek. A peprně se nebojí vyjádřit vlastně ke komukoliv. Po senzační výhře nad Liverpoolem letos v březnu doslova prohlásil: "Liverpool je v maléru. Jeho vlastníci, ti Američané, nemyslím si, že by soucítili s fanoušky." A špatnou reklamu ještě předtím nadělal také své, čerstvě bývalé ovečce, Marlonu Kingovi, když po jejích pletkách se zákonem a vyloučení z mužstva pronesl, že ve svém týmu určitě nesnese trestance a že by ho po propuštění z věznice již raději neměl nikdo angažovat.

Takový je holt Dave Whelan. Má eminentní zájem nejen na chodu svého vlastního klubu, ale i na fungování svých soupeřů. Fušovat ostatním do řemesla zkrátka jen tak nepřestane. Nynější situace v Premier League jej však čím dál důrazněji nabádá, aby své zraky opět stočil jen a jen k Latics, neboť těm se vstup do sezony dvakrát nepovedl a klidně by letos mohli bojovat pouze o holou záchranu. Činit tak dozajista budou s Davem Whelanem v zádech, o tom se asi nemá cenu přít. Ten letos v květnu na seznamu nejbohatších bývalých či současných britských sportovců předčil i Davida Beckhama, takže celému žebříčku dokonce vévodí. To mimo jiné znamená, že finanční prostředky na udržení Wiganu v PL má. Nejnovější informace ohledně jeho bohatství mluví o necelých dvou stech milionů liber. Otázkou teď už akorát zůstává, jak s nimi bude Whelan nakládat, případně kterým směrem se jeho investice budou ubírat. Patrně nejzajímavější potom bude sledovat, jestli Whelan i v budoucích pár letech potáhne svůj klub dál od vlastního "proanglického" ideálu Premier League, jak činí poslední dobou. Zda dál půjde prakticky sám proti sobě...



"Co na tom záleží, kolik máš? Čeho nemáš, je daleko víc." - Aulus Gellius, římský soudce a spisovatel 2. století n. l.