José Leandro Andrade - Fotbalový muzikant

V našem dlouhodobém seriálu životopisů o slavných osobnostech dějin světového fotbalu se dostáváme k zatím vůbec nejstaršímu hráči, o jakém jsme zde troufale zatěžovali laskavou pozornost milých čtenářů. Řeč je o pohádce o patrně první skutečné hvězdě nejkrásnější hry světa, José Leandru Andradem. Muži, který si podmanil fotbalový svět stejně jako později Pelé, nebo Maradona. První fotbalové celebritě, která obdobně jako fotbalu vládla společenským salónům, večírkům, či varieté. Výjimečnost Andradeho kariéry ještě zdůrazňuje fakt, že se jedná o vůbec prvního úspěšného hráče černé pleti, což byl důležitý signál pro další vývoj světové kopané. Na světě již nenajdeme mnoho lidí, kteří by uruguayskou legendu pamatovali, o to více však najdeme historek, ať už nevěrohodných, úsměvných, či zdánlivě nemožných. Prosíme o menší nadhled, každý nechť věří, čemu chce...

José Leandro Andrade se narodil 20. listopadu roku 1901 ve městě Salto na severozápadě tehdy dvoumilionové Uruguaye. Nevelké Salto ležící dalekých takřka pět set kilometrů od metropole Montevidea najdeme na samých hranicích s Argentinou, sousedský vliv a rivalita zde samozřejmě bují v plném proudu. Jistě nebude překvapením, přiznáme-li hned v úvodu, že ověřených údajů a statistik u Andradeho jména najdeme i přes nemalou snahu a píli jen skromné množství, proto nemůžeme uvést rodinnou situaci, ba ani přesná data u hráčových jednotlivých působišť. Zato následujícím informacím můžete věřit bez obav: již od mládí se jednalo o fotbalově mimořádně nadaného chlapce. Jeho místo bylo v záložní řadě, odkud mohl řídit hru celého týmu a dirigovat spoluhráče. V tehdejším obvyklém rozestavení 2-3-5 působil Andrade napravo, dokázal si však poradit i s rolí středového hráče. Jeho velkou předností byla neskutečná, až nelidská pohyblivost. Se svým tělem si doslova dělal, co chtěl, tisíce diváků jen žasly nad neobyčejnou pružností jeho svalů. K těmto přednostem navíc přidával báječnou techniku. Zejména dribling s míčem byl v jeho podání lahodný. Dokázal driblovat vestoje, vsedě i vleže, přičemž bylo nemyslitelné, že by mu snad míč upadl na zem. "Klidně se vsadím, že by Andrade prodribloval centrem Milána, aniž by mu spadl míč," potvrzoval Alfredo Pitto, bývalý italský reprezentant, který se s Uruguaycem nejednou potkal na hřišti. Neméně jedinečná byla Andradeho střelba. Uměl skvěle oběma, jeho specialitou byly zvláště lehké obloučky přes gólmana. Druhou a smutnější skutečností bylo, že příliš neoplýval rozumem, avšak těžko mu lze něco vyčítat, vždyť označíme-li tehdejší uruguayský vzdělávací systém za chatrný, ještě mu pomůžeme...

Ve 20. letech minulého století zažívala světová kopaná, s trochou nadsázky řečeno, revoluci. Dlouhodobé předsudky a "obecně daná" pravda, že fotbalu musí vládnout Angličané, nebo alespoň Britové, byly zničeny úžasnou technickou hrou Uruguayců, kteří naprosto nabourali šablonu a zvyklosti klasického herního pojetí své doby. Jejich lehounká hra působila blahodárně na oči evropských diváků, kteří byli zvyklí na zcela něco jiného. Zvláště žonglérské kousky Jihoameričanů byly vyhledávaným artiklem diváků, kteří se dlouhé měsíce před zápasy sháněli po lístcích, jsa rozhodnuti neváhat sáhnout hluboko do kapsy.

Andradeho prvním týmem byla Bella Vista Montevideo, dnes již jen málo známý celek z hlavního města Uruguaye. Bohužel, neznáme údaje o přesných rocích Andradeho působení v klubu, musíme se tedy obejít bez nich. S jistotou však víme, že první uruguayský mistrovský titul si Andrade připsal roku 1924 v dresu slavného velkoklubu Nacional Montevideo, který pro svou zemi spolu s městským rivalem Peňarolem znamená přibližně stejně, jako pro Argentinu River Plate a Boca Juniors, tedy absolutní špičku a dva odvěké nenáviděné soky... Další ligový titul Andrade získal o dva roky později v sezóně 1925/26. Tyto dva triumfy jsou jedinými doložitelnými klubovými úspěchy legendárního záložníka, neboť jak již bylo uvedeno: přesné časové údaje neexistují, proto těžko hledat tituly, nevíme-li v jakém týmu a kdy... Hráčův věhlas je však stejně spojen především s působením v reprezentačním týmu a zde se naopak můžeme pochlubit i statistickými údaji.

Když bylo Andrademu dvaadvacet, získal první důležité zlato svého působení v národním výběru Uruguaye. Řeč je o vítězství v Copa America, neboli v Mistrovství Jižní Ameriky, které Uruguayci ovládli před druhou Argentinou a třetí Paraguayí. Ve finálové skupině tehdy domácí Uruguayci zdolali všechny tři protivníky - Paraguay, Brazílii i Argentinu, inkasovali přitom pouhou jednu branku, což je při tehdejší otevřené ofenzivní kopané počin dozajista výtečný. Stejný úspěch se navíc Andrademu a spol. podařil i za rok (1924), kdy se šampionát konal opět v jejich vlasti. Hlavní tváří oné vítězící reprezentace přitom byl právě José Leandro Andrade, který diváky bavil akrobatickým pohybem i krásnými góly.

V souvislosti s Andradem rovněž nelze nezmínit jeho vrozené hudební sklony, jelikož právě ony se staly důvodem jeho proslulé přezdívky Fotbalový muzikant. Černý Andrade měl od narození dar cítit hudbu do takové míry, že ji nemusel ani v nejmenším studovat, nebo se jakkoli učit a přesto ji ovládal dokonale jako málokdo. "Míč je pro něj jako hudební nástroj," psaly dobové noviny. Vystihly to přesně. Andrade měl skvělý cit pro rytmus a koordinaci pohybů, byl nekorunovaným králem tradičního karnevalu v Montevideu, tango, sambu i rumbu tancoval se stejnou lehkostí, s jakou vedl fotbalový míč vstříc soupeřovým brankářům.

Květen roku 1924 sebou přinesl první turnaj, na němž se Andrade, hvězda Jižní Ameriky, naplno prosadila také na evropském poli. Ve veliké Paříži se totiž ten rok konaly letní Olympijské hry, jejichž hlavním hitem byla právě hra černocha Andradeho. Konzervativní a noblesní Pařížané byli unešení nezvyklým a spontánním projevem Andradeho, který diváky bavil svou neunavitelnou hravostí a technickou hrou plnou filigránských kliček, zasekávaček, či jiných fines. Ke zmiňované olympiádě v Paříži se váže několik historek, z nichž předkládáme ty nejpozoruhodnější: v zápase s Jugoslávií běžel Andrade s balónem na hlavě přes půl hřiště, přičemž obešel pět protihráčů! Proti domácí Francii zase předvedl sedmdesát pět metrů dlouhé sólo, během něhož za sebou nechal sedm soupeřů, navíc akci završil gólem! To jsou jen dvě z množství legend, jež se vážou k nezapomenutelným bojům v metropoli romantické Francie. "Vidět černocha hrát tak skvěle fotbal je jako potkat Eskymáka v plavkách," tak zněl jeden z titulků jinak přísného pařížského tisku, který stejně jako všichni ostatní podlehl kouzlu magického rytmu Andradeho hry. Uruguayci turnajem prošli zcela suverénně, finálový soupeř ze Švýcarska nedostal nejmenší šanci a podlehl jasným rozdílem 3-0. Ono finále se Švýcary se pro Paříž stalo událostí roku, tržba činila rekordních 130 000 marek! Základ zlatého mužstva tvořil hračička a šéf týmu Andrade, kapitán a vládce obranné řady Nasazzi, a útočníci Scarone, Cea, Petrone a Romano, doplňovaní jednorukým (!) Castrem. Tito všichni se stali národními hrdiny. Jednoznačně největší slávu však sklidil fanoušky zbožňovaný Andrade. První černoch, který ve světě fotbalu naplno uspěl, se stal hvězdou pařížských salónů, večírků i varieté. Zažíval slávu, jakou se později pyšnili Pelé, či Maradona a užíval si ji plnými doušky. Jeho bídný rozum mu nedával zábrany, Andrade se zkrátka chtěl bavit, tak se bavil. V pařížských varieté hrál v různých kapelách, vydělával si jako hudebník, lidé jej milovali. Zatímco ostatní spoluhráči ze zlaté uruguayské výpravy odjeli po turnaji okamžitě zpět do vlasti, slavný Andrade se vrátil až za několik měsíců, kdy do Montevidea velkolepě připlul po dlouhé třináctidenní plavbě oceánem. Ani doma však neunikl pozornosti. Jeho devízou byly stále tytéž skvělé výkony na hřišti, za něž jej lidé milovali, i přes jeho zřejmou nechuť k tréninku. Byl tak slavný, že si mohl dovolit všelicos. Vemte si například tento fakt: Andradeho zaměstnavatel, Peňarol Montevideo, měl za rok pouhých 36 tréninků. Že je to strašně málo? Ano, to bezesporu je, ale horší je to, že Andrade jich z toho ještě 20 vynechal, v patnácti případech se přitom ani neomluvil a nepodal vysvětlení své nepřítomnosti. Úsměvná představa, chtěli-li bychom ji aplikovat na současný fotbal, co říkáte...?

Roku 1928 se v Amsterdamu konaly letní Olympijské hry, které navazovaly na předcházející povedené Hry z Paříže, které se do dějin sportu zapsaly ryze pozitivně, bez jakýchkoli potíží. Ani amsterdamský turnaj nebyl špatný, avšak úrovně z Paříže zdaleka nedosáhnul. S napětím očekávaní fotbalisté Uruguaye totiž na turnaj dorazili v takřka nezměněném složení, což pomohlo soupeřům, kteří věděli jak na Jihoameričany zahrát. Zbožňovaná technická hra Uruguayců se tak stala snáze čitelnou a méně efektivní, přesto Andrade a spol. obhájili celkové vítězství a po čtyřech letech brali další zlato. Během šampionátu se přitom musel vyrovnat s brutální hrou Němců, kteří vzájemné utkání strhli k nevídané řeži, během níž byli vyloučeni tři fotbalisté. Nutno dodat, že svou úlohu sehrál také slabý egyptský rozhodčí Jusuf Mohamed. Finálovým sokem byla pro Uruguay Argentina, tedy sousedící země z Jižní Ameriky. Pikantní souboj jižanských zemí nabídnul zajímavý technický fotbal, v němž mírně navrch měl celek Uruguaye. Výsledek 1-1 (za Argentinu Petrone, za Uruguay Ferreira) však o vítězi nerozhodl, musel se konat opakovaný zápas, a to za rovné tři dny od konce úvodního střetnutí. Odvetné finále nakonec rozhodla širší a kvalitnější lavička Uruguayců, kteří do nového utkání poslali pět čerstvých hráčů. Nově příchozí přitom nebyli o nic horší, než jejich předchůdci, navíc Andrade v záloze a kapitán Nasazzi v obraně, týmu zkušeně veleli a dotáhli jej k vítězství 2-1, když vítěznou druhou branku po rychlém protiútoku do rozvrácené argentinské obrany zaznamenal H. Scarone. Dějiny se zopakovaly, Uruguay byla znovu na trůnu. Jihoameričané opět potvrdili, že jsou na světě nejlepší, domů odjeli obestřeni stejnou rouškou bájné legendy s jakou přijeli...

Ve svém vyprávění jsme přeskočili rok 1926, teď se k němu tedy vracíme s konstatováním, že onoho roku věhlasný Andrade uruguayskou reprezentaci dovedl ke zlatým medailím na Copa América, což se mu povedlo už potřetí během čtyř posledních ročníků šampionátu. Jižní Amerika tehdy neměla lepšího fotbalistu a Andrade si svých kvalit a obliby byl vědom. Trpěl však nedostatkem peněz. Z důvodu stálého nedostatku financí si založil kapelu "Bídní kubánští černoši" (na počest svých kubánských předků), s níž objížděl salóny a kluby Montevidea i okolí, aby si trochu vydělal. V Uruguayi totiž fotbal stále existoval pod hlavičkou amatérismu, odměny hráčům tak byly mizerné. Andrademu to však tolik nevadilo, hudbu miloval, stejně jako fotbal, a jak sám říkal, žil tehdy šťastný a radostný život. Jeho nejslavnější kapitolou bylo historicky první mistrovství světa ve fotbale, konané roku 1930 v Uruguayi, jakožto nejlepším týmu tehdejší kopané. Předseda FIFA Jules Rimet slyšel na slib Uruguayské fotbalové asociace, která slíbila, že všem účastníkům turnaje zaplatí náklady na cestování i ubytování, navíc se prý postará také o stravu a případné rozdělení finančního zisku všem zúčastněným. Když k tomu přičteme nesporné kvality a úspěchy uruguayského fotbalu, nebylo o pořadateli premiérového šampionátu dlouho sporu. Definitivní rozhodnutí o pořadatelství padlo na kongresu FIFA v Barceloně ve dnech 18.-20. května 1929. Zástupci dvojnásobných olympijských šampionů k dobru přidali příslib o vystavění nového stotisícového stadionu v Montevideu, kde by se konalo finále i většina zápasů. Kongres FIFA odsouhlasil, že se turnaje mohou účastnit profesionálové i amatéři, pouze však členové FIFA. V Uruguayi po vyhlášení jejich pořadatelství zavládla euforie. Fanoušci se těšili na velkolepou podívanou, lístky šly na dračku dávno před začátkem mistrovství. To v Evropě už tolik radosti nebylo.

Evropanům se příliš nezamlouvala představa mnohadenního trmácení se do Latinské Ameriky, navíc většina amatérských fotbalistů si nemohla dovolit na tak dlouhou dobu opustit svá civilní zaměstnání, a to vše v době hospodářské krize. Z "velkých" evropských fotbalových národů nakonec nedorazil prakticky nikdo. Francouzi (tehdy nepříliš silní), Belgičani, Jugoslávci a Rumuni byli slabou útěchou za neúčast Italů, Rakušanů, Čechoslováků, Španělů nebo Angličanů. Avšak, nedalo se svítit, Rimetovi se přes několiká tvrdá vyjednávání lepšího výsledku dosáhnouti nepodařilo, turnaj začal se třinácti týmy, rozdělenými do čtyř skupin, na startovním poli. Uruguay do skupiny dostala Peruánce a Rumuny, oba soupeře přitom přehrála (1-0, resp. 4-0) a bez inkasované branky postoupila do semifinále. První utkání s Peru nabídlo nervózní fotbal stran Uruguaye, která nechtěla zklamat fanoušky a hrála s těžkýma nohama. Těžkopádný pohyb Uruguayců byl natolik očividný, že do dalšího zápasu s Rumunskem doznala sestava hned několika změn, jež výrazně napomohly zjednodušení kombinací a dodaly okoukané hře novou šťávu. Andrade, který na šampionátu málem nenastoupil kvůli zranění, opět táhnul svůj tým, jeho černá hlava stále do omrzení vymýšlela nové akce a bavila nadšené diváky, kteří plnily tribuny stadionů vskutku zodpovědně.

V bitvě o finále se domácím postavila Jugoslávie, která jako jediná evropská země v konkurenci jihoamerických výběrů uspěla. V souboji s Uruguayí však tahala za kratší konec provazu a nakonec ještě byla ráda za porážku "jen" 1-6. Naprostá devastace Balkánců byla odpovědí na jejich úvodní gól ze čtvrté minuty, po oné trefě Sekuliče se Andrade a spol. znovu dostali ke své hře a soupeře už prakticky nepustili k míči. Nadšení fanoušci už se viděli s pohárem nad hlavou, o zlatu pro Uruguay nikdo nepochyboval. Zbývalo však ještě porazit silnou Argentinu, jež bývala označována za jediného srovnatelného soupeře Uruguayců. 93 000 diváků sledovalo grandiózní finálovou bitvu dvou odvěkých rivalů, kteří se pravidelně střídali na trůnu jihoamerického fotbalu. Vedoucí branku finále vstřelil uruguayský Dorado ve dvanácté minutě, Argentina však skóre do poločasu otočila ve svůj prospěch (Peucelle, Stábile - nejlepší střelec turnaje, 8 gólů). Stále nervóznější Uruguayci začali ztrácet půdu pod nohama, jejich herní jistota a rutina byly ty tam. Vše změnila až srovnávací branka Cey, která opět vlila krev do žil pořadatelům turnaje. Deset minut nato navíc Iriarte vsítil třetí gól Uruguayců, minutu před koncem pak ještě zvyšoval Castro. Bylo dobojováno - prvním mistrem světa v kopané se stala Uruguay, Argentina podlehla 2-4! Zlaté mužstvo okolo Andradeho a Nasazziho tedy po dvou olympijských dobylo také zlato z mistrovství světa, byl to dokonalý triumf. Ballesteros, Nasazzi, Mascheroni, Andrade, Fernandez, Gestido, Dorado, Scarone, Astro, Cea, Iriarte, to je ona jedenáctka, jež dobyla první mistrovství světa ve fotbalových dějinách. Ta jména si budou v Uruguayi pamatovat navždy...

Fotbalový muzikant, José Leandro Andrade, byl v době mistrovství světa na vrcholu sil. Jeho popularita doma i v zahraničí překračovala hranice fotbalu. Znali ho všichni, všude byl vítán, každý chtěl jeho autogram. Byl zde však problém nemalé velikosti: Andradeho věk. Přece jen, ani hudebník fotbalového míče neuměl poručit času, třicítka nezadržitelně klepala na dveře, zenit kariéry byl v nenávratnu. Nevítaným okamžikem byl navíc rok 1932, kdy se v Uruguayi zavedl profesionalismus, který rapidně zvýšil požadavky klubů na hráče. Andrade, pohodář známý nechutí k tréninkům, zažíval těžké časy. Trenér mu nic neodpustil, naopak dbal na hráčovu pečlivou přípravu a píli, což Andrade nesl značně nelibě. Roku 1933 ukončil reprezentační kariéru, během níž odehrál 41 zápasů a vyhrál několik důležitých turnajů. První skutečná fotbalová hvězda končila s fotbalem. Bohužel bez větších finančních zisků, Andrade byl většinu své kariéry amatér a žil z odměn za fotbal nebo z peněz za svá vystoupení s "Bídnými kubánskými černochy". Po konci kariéry se vrátil do zamilované Paříže, kde opět vystupoval ve varieté a salónech, jeho život byl znovu krásný a tak působivě lehký a bezstarostný jako kdysi. Prapor rodiny v té době však již držel synovec Victor Rodriguez Andrade, který s Uruguayí získal zlato na světovém šampionátu 1950.

Milovaný fotbalista a muzikant navždy opustil koncertní sály a záře reflektorů největších divadel světa 5. října roku 1957, když jej přemohla zhoubná tuberkulóza. Pracoval tehdy jako ladič pian v kabaretech Montevidea, umíral v chudobě a strádání. Žádné peníze mu nezbyly, vždyť ani neměly z čeho. Nikdy žádné neměl. Bohatý však přesto byl jako samotný Rothschild. Byl bohatý svým duchem a povahou, svou veselostí a talentem jak fotbalovým, tak hudebním. Po celý svůj život bavil diváky, stále se někoho snažil zaujmout, potěšit. Nehrál pro sebe, ale pro lidi a takoví hráči jsou zvláště cenní. A Fotbalový muzikant hrál opravdu neopakovatelně krásně, až to hřálo u srdce...

Úspěchy: mistr světa (1930), 2x olympijský vítěz (1924, 28), 3x mistr Jižní Ameriky (1923, 24, 26), 2x mistr Uruguaye (1924, 26), nejlepší hráč mistrovství světa (1930), 20. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky 20. století podle IFFHS, 29. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.