Juan Alberto Schiaffino - Zázrak z Montevidea

Říká se, že žádné utkání fotbalové historie nebylo tak smutné jako finále mistrovství světa v roce 1950. Domácí Brazílie tehdy před dvěma sty pěti tisíci přítomnými fanoušky na monumentálním svatostánku Maracaná překvapivě podlehla svému mnohanásobně menšímu sousedovi z Jižní Ameriky - Uruguayi. Nemalý podíl na vítězství pokračovatelů proslulého Leandra Andradeho přitom měl fotbalista, který o pár let později výraznou měrou pomohl milánskému AC k znovudobytí italského trůnu.

Juan Alberto Schiaffino se narodil 28. července roku 1925 v metropoli Uruguaye, rozlehlém Montevideu. Obtížné životní podmínky na periferii velkoměsta jsou zkoušky, jimiž musela projít naprostá většina pozdějších úspěšných jihoamerických fotbalistů. Vlastně můžeme říci, že Montevideo je jakousi uruguayskou obdobou brazilského centra Ria de Janeira. Stejně jako ve městě samby, karnevalu a fotbalu, tak ani v Montevideu to obyčejní lidé nemají jednoduché. Chudinské čtvrti na předměstí výrazně převažují nad pohodlným životem bohatých vrstev, které se baví navštěvováním nočních klubů a tancem. Děti z periferií se budí a usínají s fotbalovým míčem v náručí, neboť fotbal v Jižní Americe vždy znamenal všechno. Zvláště pak v dobách, o nichž budeme vyprávět, v dobách dětství pozdějšího národního hrdiny... Malý Juan Alberto Schiaffino Villano, jak zní celé jméno věhlasné útočné legendy, rozhodně neměl na růžích ustláno. Od dětství musel pomáhat otci, jenž pracoval jako řemeslník v továrně, rodina na tom finančně nebyla dobře. Ostatně jako většina sousedících rodin. Na druhou stranu je potřeba říci, že málokomu neblahá situace vadila natolik, že by si zoufal. Přece jen, Jihoameričané nejsou nároční jako Evropané, ke štěstí jim stačí málo. A Schiaffinovi stačilo vskutku málo: fotbalový míč. I když, je málo a málo. Vlastnictví kulatého nesmyslu bylo velkým bohatstvím, pokladem, který se nepůjčoval. První opravdový míč Juan dostal až k desátým narozeninám, do té doby s kamarády kopával jen do nejrůznějších náhražek skutečného magického balónu.

"Ten den, kdy mi otec koupil první skutečný míč, jako bych se podruhé narodil. Takovou jsem měl radost," vzpomínal s úsměvem o mnoho let později již slavný fotbalista. Jako dítě si hrával na obdivované mistry světa z roku 1930, aniž jej snad napadlo doufat, že jednou bude slavný jako oni. I později přitom zůstal skromný jako v letech, kdy s partou spoluhráčů brázdil ulice a rozbíjel okna okolních domů.

Talent měl vrozený, nadanějšího útočníka byste tehdy v Montevideu těžko hledali. Ještě mu nebylo osmnáct, když si ho všimli zástupci velkého C.A. Peňarolu Montevideo, v Uruguayi s přehledem nejúspěšnějšího klubu. Jen jediné uruguayské mužstvo se může rovnat slávě, oblibě a úspěchům Peňarolu, řeč je o věčném městském konkurentovi - Nacionalu Montevideo. Vztah obou klubů můžeme úspěšně přirovnat k situaci ve Skotsku: dva kluby, které prakticky ovládají celou fotbalovou zemi a dělí si mezi sebou takřka všechny možné trofeje. Mezi týmy přitom samozřejmě panuje nesmiřitelná rivalita, která napětí stupňuje až k nenávisti. Zatímco ve Skotsku se jedná o známé glasgowské giganty Celtic a Rangers, v Montevideu jde o Peňarol a Nacional. Dominanci dvou znesvářených táborů dokumentuje také fakt, že za sedmdesát šest let profesionální fotbalové soutěže v Uruguayi jen v deseti ročnících triumfoval tým mimo dva zmíněné soky. Peňarol získal domácích titulů šestatřicet, Nacional pak rovných třicet. V době příchodu Schiaffina do Peňarolu lize zrovna vládl Nacional, který mistrovský trůn držel již pět sezón v řadě. A právě mladičký Schiaffino vše změnil. Hned v prvním roce jeho působení v týmu Peňarol vyrval ligový primát ze spárů Nacionalu a rok na to se slavilo znovu. Schiaffino se brzy stal idolem fanoušků, čehož dosáhl především svou skvělou střeleckou produkcí. Z pozice levé spojky si v pouhých devatenácti vystřílel korunu pro krále střelců uruguayské nejvyšší soutěže, když zaznamenal devatenáct přesných zásahů. Rychlý úspěch úžasného technika Schiaffina se odrazil také v pozvánce do národního týmu. Psal se rok 1946, když jednadvacetiletý "Zázrak z Montevidea" (jak jej označili Jihoameričtí novináři) debutoval v bílomodrém dresu se zlatým sluncem v levém horním rohu.

Máme-li za úkol zhodnotit hru ofenzivního klenotu Peňarolu, pak na prvním místě jistě musí stát hráčova neopakovatelná herní lehkost. S míčem jakoby se mazlil, obránci soupeře si při marných pokusech o zteč mohli leda tak vykroutit krky či oči. Další zbraní bylo perfektní zakončení a výběr místa. Schiaffino střílel pravou i levou, technicky i tvrdě, jen hlavičky mu dělaly menší potíže. Klíčem k úspěchu pak byla rychlost a výbušnost, díky níž měl v rukávu cenný moment překvapení. Soupeř do poslední chvíle nevěděl, co Schiaffino udělá v další chvíli. Tohle umění je výhodou k nezaplacení... Po dvou mistrovských letech Peňarolu přišel dvakrát na řadu zase Nacional, za rok pak zase Peňarol. Schiaffino byl stále na začátku, měl teprve dvacet čtyři, ve vitríně už se přitom skvěly tři domácí tituly. To nejlepší však teprve mělo přijít...

Když se roku 1930 konalo první historické mistrovství světa ve fotbale, pořadatelskou zemí byla Uruguay, která patřila k hlavním favoritům a nakonec domácí šampionát také vyhrála. Andrade a spol. se po dobytí dvou olympiád dočkali také Zlaté Niké, neboli Rimetova poháru, když ve finále zdolali Argentinu 4:2. Byla to zlatá léta uruguayského fotbalu, která dnes bohužel již zašla prachem. Oprášena přitom byla za rovných dvacet let. Generaci Andradeho, Nasazziho, Scaroneho a Cey nahradilo mužstvo okolo Schiaffina, Varely, nebo Ghiggiy, a nahradilo ji věru úspěšně. Pořadatelskou zemí mistrovství světa tentokrát byla Brazílie (poprvé a zatím i naposledy), která mocně toužila získat své první zlato. Měla k tomu všechny předpoklady: obrovskou podporu domácího prostředí, které vždy zaplnilo všechny sedačky stadionů, fenomenální kádr s Ademirem, Zizinhem, Jairem, Chicem, či Baltazarem, moudrého kouče Flavia Costu a v neposlední řadě také nově zbudovaný neopakovatelný superstánek Maracaná v Riu, s největší kapacitou jakéhokoli fotbalového stadionu v dějinách: 200 000 míst! Zdálo by se, že o vítězi turnaje nemohlo býti pochyb. Turnaje se účastnilo jen třináct mužstev, rozlosovány byly čtyři základní skupiny. Dvě po čtyřech týmech, jedna po třech a jedna pouze dvojčlenná. A právě ona dvojčlenná se stala skupinou, kam byla vylosována Uruguay, doprovázená Bolívií. Dlouho dopředu bylo jasné, že nebude co řešit. Mužstvo trenéra Ivana Lopeze Bolívijce rozdrtilo v poměru 8:0, Schiaffino se trefil dvakrát, jeho útočný kolega Míguez pak dokonce třikrát. Po gólu přidal ještě i Vidal, Pérez a Ghiggia. Snadná cesta do finále se později ukázala jako značná pomoc, Uruguayci ušetřili cenné síly...

Na řadu přišla finálová skupina, z níž měl nakonec vzejít konečný vítěz. Utkala se čtyři vítězná mužstva ze základních skupin - Brazílie, Španělsko, Švédsko a Uruguay. Prvním soupeřem pro Uruguayce bylo Španělsko, které v zápase vedlo 2:1, po brance Obdulia Varely se však oba týmy rozešly smírně. Další překážkou byl Švédsko, a tentokrát již Schiaffino a spol. museli vyhrát, chtěli-li pomýšlet na celkové prvenství. S vypětím všech sil se dílo podařilo, tým Tří korunek technickým hračičkům podlehl 2:3, když se dvakrát trefil Oscar Míguez a jednou Alcides Ghiggia. To Brazilci si vedli o poznání suverénněji. Před zaplněným Maracaná Švédy spráskali vysoko 7:1, Španěly pak 6:1. Hlavní hvězdou byl skvělý útočník Ademir Marques de Menezes, který Švédům nasázel čtyři branky, Španělům jednu, již ve skupině si pak připsal další tři a korunu pro krále střelců tak měl předplacenou dávno před koncem turnaje. Závěr mistrovství nabídl to nejlepší, co mohl: rozhodovat se muselo až v úplně posledním zápase. O zlato si to v přímém souboji rozdali domácí Brazilci s Uruguayí. Dne 16. července 1950 se při ranní mši celá Brazílie modlila za to samé - večerní triumf svých hrdinů. Odpolední zápas o třetí místo mezi Španěly a Švédy nikoho nezajímal, na stadionu se sešlo pouhých osm tisíc diváků... Za to večer na Maracaná byl patrně navždy stanoven rekord, který již nikdo nikdy nepřekoná. 205 000 natěšených Brazilců z nového stadionu udělalo doslova žluté peklo. Oslavné salvy duněly po celém Riu mnoho hodin před výkopem, hráči byli pod obrovským tlakem.

Museli vyhrát, opak by se rovnal konci světa. Hlediště stadionu se plnilo již od dopoledních hodin, každý chtěl být u toho, až Ademir a spol. pozvednou pohár nad hlavu. Kapacita již tak gigantického Maracaná byla překročena o celých pět tisíc diváků, nikdo přitom neví, jak se do hlediště vůbec dostali... "Ademir to zařídí," tohle byla nejčastější věta, kterou jste mohli zaslechnout v ulicích Ria, o vítězství Kanárků prostě nikdo nepochyboval. Vlastně jeden člověk ano - brazilský kouč Costa předem upozorňoval: "Uruguayci na nás dovedou zahrát. Bude to těžké." Nikdo mu nevěřil... Anglický sudí George Reader fouknul do píšťalky, utkání začalo. Od počátku bylo zřejmé, že Uruguay vsadí na obranu, jiná možnost ani ve hře být nemohla. Vždyť jít do souboje s Brazílií s otevřenou hrou by se rovnalo sebevraždě. Nutno dodat, že jižnímu sousedovi největší země Jižní Ameriky se taktika vyplácela. Nažhavený dav slavících Brazilců začínal být čím dál tím nervóznější, atmosféra houstla. Po bezgólové první půli se však hned ve 47. minutě prosadil Brazilec Friaca, vlna radosti a optimismu se rázem vrátila. O dvacet minut později již slavící stadion rázem ztichl. Juan Alberto Schiaffino vyrovnal na 1:1, když potrestal špatné postavení brankáře Barbosy. Jakoby se otřásla země, asi tak se v té chvíli cítila celá Brazílie. A o třináct minut později bylo ještě hůř, to když na 2:1 pro Uruguay takřka z nulového úhlu brankové čáry falšovanou ránou překvapivě upravil Ghiggia. Konsternovaný brankář Barbosa nevěřil vlastním očím. Do hry Kanárků se najednou vkradla nervozita a strach. Do konce už chybělo jen deset minut a těžké nohy a obtížný dech domácích bily do očí. Konec, je dobojováno! Uruguay je mistrem světa pro rok 1950! Radost vítězů se však totálně ztratila ve smutku poražených. Plakali všichni, všech 205 000 přítomných. Uznávaný prezident FIFA Jules Rimet se zlatou soškou bohyně vítězství Niké zmateně postával u vchodu na hřiště, nevěda co má dělat. Korunovat krále se jaksi neslušelo... Po zápase vyšla najevo tragická zpráva - kvůli prohře milovaného výběru své vlasti dva lidé spáchali sebevraždu, dva další pak zemřeli na srdeční mrtvici. Žel, i takový může být fotbal. Přináší radost i smutek...

Nevídaný smutek celé Brazílie však v Uruguayi nahradila obrovská vlna nadšení. Zlatí chlapci byli uctíváni jako národní hrdinové. Schiaffino platil za největší hvězdu domácí ligy, kde s Peňarolem vyhrál během čtyř let další tři tituly. A ani následující světový šampionát v roce 1954 ve Švýcarsku pro Schiaffina a spol. nedopadl vůbec špatně. V základní skupině Uruguay porazila například i Československo, a sice v poměru 2:0, když druhou branku dával Schiaffino. Další střetnutí se Skoty pak nabídlo jednoznačnou partii a debakl Ostrovanů 7:0 (3x Borges, 2x Míguez, 2x Abbadie). Jihoameričané tak s celkovým skóre 9:0 v pohodě postoupili do čtvrtfinále, kde čekala hrdá Anglie s legendárním Stanley Matthewsem a Billy Wrightem. Ani Albion však na obhájce prvenství nenašel recept. Konečný výsledek 4:2 posílal do dalších bojů Uruguayce (vítěznou třetí branku dával Schiaffino). V utkání o finále se rozjetému výběru trenéra Ivana Lopeze postavilo v té době doslova nepřemožitelné Maďarsko, které nakonec, i bez zraněného Puskáse, po dvou gólech neopakovatelného hlavičkáře Sándora Kocsise v prodloužení utnulo tažení Uruguaye za obhajobou. Zápas nazvaný předčasné finále nabídl skvělou podívanou. Devětadvacetiletý Schiaffino, který kromě výborného výkonu také vypracoval důležitý srovnávací gól na 2:2 pět minut před koncem, neúspěch vstřebával velmi těžko. "Moc jsme si věřili, že to dokážeme. Bohužel, Maďaři byli jako z jiného světa," litoval po zápase. Ani utkání o čestné třetí místo nedopadlo dobře. Motivovanější Rakušané zvítězili 3:1 a bronz tak brali oni.

Útěchou pro Schiaffina mohl být fakt, že si svými skvělými výkony vysloužil přestup do slavného AC Milán: smlouva byla podepsána ihned po konci turnaje. Po jedenácti letech v Peňarolu zde byla nová výzva. Mimořádná a okouzlující Itálie Schiaffinovi nabídla druhý domov. Příjemné počasí a vysoká úroveň Serie A musí být lákadlem pro každého a také uruguayská hvězda musela pracovat naplno, aby se v tvrdé konkurenci naplno prosadila. V době Schiaffinova příchodu do města La Scaly se rossoneri museli vypořádávat s těžkou konkurencí. Lize již dva roky vládl městský rival Inter, na druhém místě dvakrát za sebou skončil turínský Juventus se skvělým útočníkem Giampierem Bonipertim. Na AC zbývaly "jen" koruny pro krále střelců, které jako na běžícím páse (5x za 6 sezón!!) sbíral fenomenální švédský kanonýr Gunnar Nordahl alias Il Bisonte (Bizon). Jemný technik Schiaffino se měl stát Nordahlovým kolegou, když Milán opustil Gunnar Gren - další ze slavné trojice švédských pirátů v Miláně, kteří utvořili legendární útočné trojhvězdí Gre-No-Li, neboli Gren, Nordahl, Liedholm. Další z trojice, Nils Lieholm, v týmu zůstal, stejně jako Nordahl. Schiaffinovým úkolem bylo převzít část z práce Nordahla na sebe, Lieholm měl oba borce doplňovat ze zálohy. Z dalších hráčů tehdejšího kádru Milána zmiňme například vůdce obrany Cesare Maldiniho, který do týmu přišel stejně jako Schiaffino v roce 1954, nebo skvělého brankáře Buffona.

S hvězdným útokem Nordahl-Schiaffino šlo vše hladce. Scudetto se po třech letech opět stěhovalo na San Siro (lépe řečeno do jeho červenočerné části), druhé Udinese zaostalo o čtyři body. Nordahl se navíc opět stal nejlepším střelcem soutěže, přičemž hojně těžil rovněž z práce svého uruguayského spoluhráče. Jen v prvním ročníku Poháru mistrů evropských zemí, o rok později, mohlo vše dopadnout lépe. Semifinálový souboj Milána s Realem Madrid se stal na dlouhou dobu tématem k nadšenému rozboru. Legendární první zápas na stadionu Santiaga Bernabeua v Madridě byl svědkem úžasného utkání mezi nejlepšími hráči Evropy. Padl dokonce i evropský divácký rekord, na tribunách stadionu se onu neděli sešlo na 129 000 diváků! Bílý balet brzy poslal do vedení Rial, avšak za pouhé tři minuty srovnával Nordahl. Real však pokračoval v náporu a zanedlouho dával na 2:1 zásluhou Iglesiase. Diavoli ale opět srovnali, tentokrát se trefil Schiaffino. Síla merengues ovšem byla v neopakovatelné herní jistotě a preciznosti. Inteligentní a mimořádně kvalitní jedenáctka si vždy věděla rady a dalšími dvěma góly Milán porazila 4:2 (Olsen, di Stéfano). Tato porážka ovšem Milánu rozhodně nebrala naději do odvety na San Siru. Ani dva góly del Monteho a vítězství 2:1 však bohužel na postup nestačilo, radoval se Real. Trpkost konce v Poháru mistrů ještě podtrhl Nordahlův odchod do AS Řím, pětatřicetiletý superkanonýr se tak rozloučil s AC Milán, kde se navždy zapsal do statistik jakožto nejlepší střelec v historii klubu...

Sezóna 1955/56 pro italský fotbal znamenala poměrně překvapivý ligový triumf Fiorentiny, Milán se tentokrát musel spokojit s druhou příčkou. Na druhou stranu se, jak již bylo napsáno, poměrně slušně prosadil v Poháru mistrů. Za zmínku navíc bezpochyby stojí také triumf rossoneri v Latinském poháru, který se na krátkou dobu své existence stal jakousi obdobou oblíbeného meziválečného Středoevropského poháru. Milán ve finále na San Siru zdolal španělského mistra Athlético Bilbao 2:1.

V ročníku následujícím červenočerní po roce opět oslavili zisk cenného Scudetta. Dvaatřicetiletý Schiaffino se stal klíčovým hráčem týmu, když po odchodu Nordahla převzal úlohu hlavního střelce mužstva. Na pomoc mu vedení klubu přivedlo zkušeného Argentince Ernesta Grilla, který však hrál spíše ze zálohy.

Je zajímavé, že s příchodem Schiaffina se do umístění rossoneri v Serii A promítla jistá pravidelnost: v lichých letech se slavilo Scudetto, v sudých nikoli. Toto pravidlo vydrželo po celou dobu Uruguaycova pobytu na stadionu Giuseppe Meazzy. Angažmá trvalo šest let. Třikrát diavoli získali Scudetto, třikrát ne. Podle tohoto vzorce tedy jistě nepřekvapí informace, že v sezóně 1957/58 důvod k oslavě nebyl, o rok později naopak opět ano. Zmíněná sezóna 57/58 však nabídla úspěch jiný, a sice premiérovou účast AC ve finále Poháru mistrů. Semifinále s Manchesterem United se stalo smutným střetnutím zdecimovaného týmu anglických "pozůstalých" s italskými šampiony. Jak známo, většina dávné základní sestavy United byla v době utkání po letecké tragédii v Mnichově bohužel již po smrti. I přesto Red Devils dokázali Miláňany v domácím utkání zdolat 2:1 (za AC se trefil Schiaffino), tento dílčí úspěch však neměl valné ceny, vždyť odvetný duel Italové ovládli a soupeře po skvělém výkonu Schiaffina, jenž zaznamenal dva góly, vyprovodili 4:0 (dále skóroval ještě Liedholm a Danova). Výběr kouče Giuseppe Vianiho se ve finále na bruselském Heyselově stadionu postavil madridskému Realu, jemuž měl co oplácet ze semifinálové porážky zpřed dvou let. Nepříliš záživný fotbal však pro diváky znamenal spíše zklamání. Obě mužstva nechtěla udělat chybu a způsob hry to dokonale odrážel. První branka padla až po hodině hry, to Italy do vedení poslal Schiaffino. O čtvrt hodiny později však srovnával jedinečný dirigent madridského útoku - Alfredo di Stéfano. Milán se však přesnou střelou Grilla opět ujal vedení. Královský Real tak musel opět dokazovat svou velikost a opět se mu to podařilo. Argentinec Héctor Rial vyrovnával jen minutu po trefě Grilla! Napínavý večer dospěl do prodloužení, v němž o osudu zápasu rozhodl po krásném sólu bleskurychlý levý křídelník Realu, Francisco Gento. Zklamaní fotbalisté Milána se i přes statečný výkon museli spokojit s druhým místem a stříbrnou medailí poražených. Schiaffino na vlastní kůži pocítil hořkost finálové porážky...

Vše si vynahradil v dalším ročníku Serie A, kde Milán znovu uchvátil Scudetto. Schiaffino se navíc dočkal nového pomocníka, když mu šéfové klubu přivedli skvělého brazilského střelce José Altafiniho. Roky však nezastaví nikdo, ani fotbalisté. Schiaffinovi táhlo už na pětatřicet a pomalu začínal ztrácet rychlost i výbušnost, tedy zbraně, jež ho v dobách největší slávy zdobily nejvíce. Na sklonku sezóny 1959/60 odešel do AS Řím, kde se mohl snáze probojovat do základní sestavy. Milán opustil s pěknou bilancí 170 ligových zápasů a 60 gólů. K tomu připočtěme tři mistrovská Scudetta a Latinský pohár.

Ve Věčném městě Schiaffino odkopal ještě dva roky a s giallorossi v lize dvakrát obsadil konečnou slušnou pátou příčku. Vrcholem římského angažmá bylo vítězství AS v Poháru veletržních měst v roce 1961, kdy Římané ve finále zdolali anglický Birmingham City celkovým skóre 4:2. V dresu Vlků nakonec Schiaffino v roce 1962 ukončil aktivní fotbalovou kariéru. Bylo mu třicet sedm let. Fotbal opustila jedna z legend, na kterou se nezapomíná. Mistr světa, celkem devítinásobný mistr ligy (6x v Uruguayi, 3x v Itálii) a mnoho dalšího - to byl Schiaffino. Ještě jsme nezmínili, že během své bohaté kariéry si zahrál také za Squadru Azzurru. Stalo se tak ale jen čtyřikrát, a to v době hráčova pobytu v Itálii. Vlivní šéfové Italského svazu pro něj tehdy vymohli státní občanství a národní tým tak získal výraznou posilu...

Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků Schiaffina označila za nejlepšího fotbalistu v dějinách Uruguaye. Ani José Leandro Andrade, legendární "Fotbalový muzikant" a vůdce zlatého výběru z roku 1930, nebyl lepší. V celé Jižní Americe se pak ve stejné anketě lépe umístil jen kvintet fotbalových géniů - Pelé, Maradona, di Stéfano, Garrincha a Moreno.

Psal se 13. listopad 2002. Ten den vydechl Juan Alberto Schiaffino Villano naposledy. Na pohřeb do rodného Montevidea pár dní na to dorazily tisíce smutnících fanoušků z celého světa. Zesnulé ikoně jihoamerického fotbalu bylo úctyhodných sedmasedmdesát let. Na věčnost odešel fotbalista a umělec v jedné osobě. Hráč, na jehož hru se dalo dívat neustále a zaručeně nikdy jste se nenudili. Hráč, který rozdával radost a potěšení. A na takové se vždy vzpomíná pěkně...

Úspěchy: mistr světa (1950), čtvrté místo na mistrovství světa (1954), finalista Poháru mistrů evropských zemí (1958), vítěz Poháru Veletržních měst (1961), 3x mistr Itálie (1955, 57, 59), 6x mistr Uruguaye (1944, 45, 49, 51, 53, 54), vítěz Latinského poháru (1956), nejlepší střelec Uruguayské ligy (1945), 6. nejlepší fotbalista Jižní Ameriky 20. století podle IFFHS, 17. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.