Just Fontaine - Nepřekonatelný

Statistické kroniky nejkrásnější hry na světě neznají příliš pozoruhodnějších rekordů, než je ten, který byl vytvořen roku 1958, na mistrovství světa ve Švédsku. Již dalších dvanáct světových šampionátu, již padesát jedna let, od té doby uplynulo, a přesto jméno onoho rekordmana jest stále stejné. Dámy a pánové, představuje se fotbalista, na nějž se nikdy nezapomene - Just Fontaine.

Just Fontaine se narodil 18. září roku 1933 ve městě Marrákeš, v Maroku. Otec, původem Francouz, dělal inspektora v tabákové firmě, matka byla Španělka a pracovala v domácnosti. Rodina žila ve velmi bídných podmínkách, Justův otec musel dlouho šetřit, aby rodinu vůbec uživil. Ze syna chtěl mít doktora, dokonce mu zajišťoval místo na lékařské fakultě. Dalším přáním rodičů bylo, aby profesionálně hrál basketbal. "Já však vždy věděl, že mou budoucností je kopaná. Jiná možnost ani nebyla, na studia jsem neměl povahu ani trpělivost," svěřoval se o pár desítek let později již slavný Fontaine. Otec byl striktně proti, ovšem mladý chlapec neposlouchal. Jeho místo se nacházelo v útoku. Bylo mu pouhých čtrnáct, když si dělal legraci z obran o pět let starších kamarádů. Ve stejném věku začal trénovat s "A" mužstvem domovského klubu KAC Marrakéš, ačkoli měl věk sotva na starší žáky... Všichni jím byli unešeni. V Evropě utajeném černém kontinentu vyrůstal pozoruhodný talent.

Na startu kariéry Fontaine podepsal prvoligové WA Casablance. A začal dobře, vždyť hned za půl druhého roku, v pouhých dvaceti, se stal nejlepším střelcem marocké ligy. O mimořádně nadaného mladíka se začínaly přetahovat přední kluby Francie, která k Africe měla velmi blízko vlivem mnohých územních kolonií. Psal se rok 1953, když Just Fontaine přestupoval do silného francouzského mužstva Nice. Chtěl se prosadit...

A hned první sezóna znamenala velký úspěch. Všemi fanoušky očekávaný Afričan zaznamenal osmnáct branek ve čtyřiadvaceti ligových zápasech. S přehledem se tak stal nejlepším střelcem klubu, Nice obsadilo slušné osmé místo a navíc získalo cenný Francouzský pohár... V ročníku následujícím byl Fontaine ještě produktivnější. V osmadvaceti zápasech se trefil dvacetkrát. O jeho schopnostech už věděla celá Francie, která nelenila a báječného kanonýra získala do svých řad. Díky francouzskému původu Justova otce nebyly se ziskem občanství žádné problémy. Za reprezentaci země galského kohouta Fontaine poprvé nastoupil roku 1953, tedy ve svých dvaceti letech. Dříve se to přitom nepodařilo ani slavnému Raymondu Kopovi, polskému rodákovi a o dva roky staršímu Fontainovu spoluhráči z reprezentace modrých. Fontaine se na hřišti choval jako přírodní živel. Zatímco ostatním útočníkům bylo ke kvalitnímu zakončení málo pět vteřin, naturalizovaný Francouz potřeboval jen pár desetin, během nichž se zorientoval a přesně vystřelil. Nebylo zapotřebí zamířit, či promyslet střelu. Stačilo prostě vystřelit, jistota byla, že míč zaručeně skončí v síti. To byl dar, s nímž se Fontaine narodil. Marocký rodák střílel z každé pozice a v jakémkoli čase. Nikdy se neohlížel, zda mu nenabíhá spoluhráč, nebo zda není ohrožován soupeřem. Věděl, že jeho síla stačí na všechny. Kopal levou i pravou, technicky i tvrdě. Problémem nebyly ani hlavičky, navzdory malému vzrůstu 174 centimetrů. Zdálo se, že takřka nemá slabiny. Výraznou předností pak byla ještě nezmíněná rychlost, díky níž v pohodě předběhl jakéhokoli obránce. Zpravidla na to stačilo pár sekund...

Sezónu 1955/56 Fontainovi částěčně překazilo zranění kotníku, odehrál proto jen sedmnáct ligových utkání, přesto vstřelil sedm branek. Navíc Nice po dramatickém a náročném boji dokráčelo k mistrovskému titulu, teprve třetímu ve své historii. Fontaine patřil ke klíčovým hráčům, jeho jedinečná síla a nezdolná vůle patřily k výstavním prvkům celé ligy. Takový talent v Nice nemohl dlouho vydržet. Přece jen, ač klub patřil na špici francouzské ligy, nedosahoval úrovně Saint Etienne, nebo Remeše. Právě druhá zmíněná Remeš byla patrně nejlepším klubem tehdejší Francie. Klub, jejž režíroval božský Raymond Kopa, sbíral titul za titulem, nebylo proto divu, že Fontaine dlouho nepřemýšlel, zda kývne na nabídku právě mužstvu z bývalého korunovačního města císařů. V létě roku 1956 se Fontaine Remeši skutečně upsal, bylo mu dvacet tři let. Při odchodu ze svého tříletého bydliště v Nice si mohl se zálibou prohlížet svou sympatickou ligovou bilanci: 69 zápasů, 45 gólů. Solidní bilance na začínajícího Afričana, od nějž se čekaly spíše problémy s adaptací, nemyslíte...?

První rok v Remeši pro klub dopadl rozporuplně. Ambicióznímu celku se totiž nepovedlo dokráčet až na absolutní vrchol, tedy k titulu mistra Francie, na druhou stranu Fontaine zažil nejpovedenější sezónu v kariéře, když během 31 zápasů vstřelil úctyhodných 30 gólů. Ani to však nakonec nestačilo na korunu krále střelců, neboť Thadée Cisowski z Paris SG. si připsal ještě o tři trefy více. I konečné třetí místo Remeše však bylo bráno relativně klidně, trenérovi a hráčům klubu se k dobru "počítal" předsezónní odchod hlavní hvězdy, Raymonda Kopy, který za velké peníze podepsal Realu Madrid. Cílem byla sezóna následující, zisku titulu už nic nebránilo. Fontaine se mílovými kroky blížil vrcholu kariéry, a to samo o sobě pro úspěch dokonale stačilo. Požadavky šéfu klubu byly brzy splněny, Remeš si s pohodlným náskokem sedmi bodů zajistila ligový primát. A to prosím berme v úvahu, že se hrálo systémem dva body za vítězství... Fontaine během 26 zápasů vstřelil neuvěřitelných 34 branek, přitom značnou část roku promarodil kvůli zraněnému kolenu. Trofej pro krále střelců byla pronajatá už dávno před koncem ročníku... Remeš navíc získala také Francouzský pohár, když ve finále přesvědčivě zdolala Nimes Olypique 3:1. V této vítězné atmosféře Fontaine a všichni Francouzi odjížděli na světový šampionát 1958 do Švédska. Výjimečné ofenzivní duo Kopa-Fontaine slibovalo gólový festival...

Fontaine, který do začátku turnaje v reprezentačním dresu Francie odehrál jen pět zápasů, přičemž je sbíral dlouhých pět let, předváděl něco, co historie fotbalu dlouho neviděla a neuvidí. Hned první zápas byl úžasný: soupeřem "les bleus" byla jihoamerická Paraguay, která však šanci na dobrý výsledek držela jen poločas, jenž skončil smírně 2:2. Po přestávce už to byla modrá exhibice, v devadesáté minutě na ukazateli skóre svítil stav 7:3 pro Francii. Fontaine se trefil třikrát, Kopa jednou, další branky přidal Piantoni, Wisnieski a Vincent. Fontaine, klíčový hráč týmu, přitom původně neměl vůbec nastoupit. Do sestavy pronikl jen pár chvil před výkopem díky zranění spoluhráče Reného Bliarda. Na drese měl legendární třináctku, hrál ve vypůjčených kopačkách. Ty jeho se totiž trhaly. Druhý den sportovní deníky celého světa básnily o úžasné ofenzivě potomků Galů... V dalším zápase základní skupiny se Francouzi postavili silné Jugoslávii a tentokrát podlehli 2:3, Fontaine zařídil oba góly svého týmu. Pro mnohé byl výsledek překvapením, přece jen od rozjetých útočných nájezdníků z Francie se očekávala další výhra. Ta přišla v závěrečném střetnutí se Skotskem, kdy Fontaine rozhodl o vítězství 2:1 (první gól dal Piantoni). Mužstvo trenéra Alberta Batteauxe tedy obsadilo první příčku své skupiny, čtvrtfinálovým soupeřem bylo Severní Irsko. A ani ostrované ze severozápadu Evropy Francouze nezastavili. Fontaine svými dalšími dvěma góly a úchvatným výkonem zajistil poklidné vítězství 4:0, o jeho nevídaných schopnostech se již diskutovalo na všech pořádajících stadionech Švédska. Odehrál čtyři utkání, v každém dal gól, celkem se trefil osmkrát a jasně vedl tabulku střelců turnaje.

Zpravodajové ze všech koutů světa po zápasech horlivě sháněli informace o tom zázračném střelci, každý chtěl zjistit něco navíc. "Tenkrát se žilo jinak. Jezdili s námi dva novináři a dávat góly bylo tak samozřejmé, jako když denně večeříte," vzpomíná skromně Fontaine. V době, kdy začínala zářit hvězda krále Pelého se zjevil další přízrak hrdiny a idolu... A bylo to semifinále mistrovství světa, které dva výjimečné kanonýry svedlo dohromady. Pelého Brazílie poklidně proplouvala pavoukem šampionátu, stejně tak Fontainova Francie. Jejich vzájemný souboj měl být předčasným vyvrcholením turnaje. Semifinále nakonec lépe zvládli kanárci, kteří vyhráli 5:2. Pelé vsítil hattrick, Fontaine se trefil jednou (srovnával na 1:1, po úvodní trefě Vavá). Velká Napoleonova země truchlila. Zemřela obrovská naděje. Touha po zlatu byla zhacena, zbýval jen zápas o útěchu, o třetí místo. Soupeřem bylo Západní Německo, které v semifinále podlehlo domácím Švédům. Z "očekávaného" smutného zápasu se však nakonec stal útočný koncert, Fontaine se zaskvěl čtyřmi góly, Francouzi soupeře rozstříleli 6:3. Šampionát vyhráli Brazilci, kteří Švédy ve finále zdolali 5:2. Just Fontaine si po nevídaném a jen těžko opakovatelném představení odvezl cennou sošku pro nejlepšího střelce turnaje, v šesti utkáních dal třináct gólů, trefil se v každém zápase! "Za všechno, co jsem na hřišti dokázal, vděčím Kopovi, mému životnímu příteli," prohlásil za pár let sympaticky Fontaine. A věděl, proč děkuje. Vždyť Kopa mu ze třinácti gólů přihrál na osm... Fontainův střelecký rekord patrně překonán již nikdy nebude. Na mistrovství 1954 se jedenáctkrát trefil slavný Maďar Sándor Kocsis, od té doby se o takových číslech může všem jen zdát. "Sice se na šampionátu hraje více zápasů, ale fotbal zdaleka není tak útočný. Většina týmů kalkuluje už v základních skupinách," nevěří obávaný střelec ve své překonání.

Po návratu do Remeše Fontaine pokračoval ve střílení branek. Sezóna 1958/59 jich přinesla 24. Titul však získalo Nice, Fontainovo bývalé působiště. Zajímavější příběh se ten rok psal v Poháru mistrů evropských zemí, kde Remeš po spanilé jízdě skončila až ve finále na Realu Madrid. V prvním kole Fontaine čtyřmi zásahy sestřelil severoirský klub FC Ards, v odvetě druhého kola zase dvěma góly HPS Helsinky. Ve čtvrtfinále pak musela Remeš v domácí odvetě vymazat venkovní porážku 0:2, a taky se jí to povedlo. Dvěma góly opět rozhodl Fontaine... V semifinále na Francouze čekal švýcarský Bern, ani ten však nedokázal vzdorovat a podlehl celkovým skóre 1:3. Poslední překážkou byl ve finále španělský Real vedený di Stéfanem, Kopou a Gentem. Osmdesát tisíc diváků na Neckarstadionu ve Stuttgartu bylo svědky velkého utkání, v němž byl nakonec šťastnější Bílý balet, který Remeš porazil 2:0. Just Fontaine opět nedosáhnul na samotný vrchol. Nejlepšího střelce ročníku Poháru mistrů v zápase skvěle pokryl výborný madridský stoper José Santamaría. Bohužel, zlato by si jistě zasloužil...

Pro návrat francouzského fotbalového grálu zpět na severovýchod Francie byl zpět povolán Raymond Kopa, jemuž se příliš nepovedlo angažmá v Realu Madrid, kde byl víceméně ve stínu di Stéfana (ač získal Zlatý míč)... A spolupráce Kopa - Fontaine opět skvěle zafungovala. Remeš si suverénně došla pro další mistrovský titul, Fontaine se opět stal nejlepším střelcem ročníku. Ve 28 zápasech dal 28 gólů. Nepřekonatelnému střelci bylo pouhých dvacet sedm, přesto již byl legendou. Ani jemu se však nevyhýbala smůla. Naopak, nakonec si jí vybral více než kdokoli jiný.

Probíhal leden 1961, když se Remeš v rámci francouzské ligy střetla se Sochaux. Ten zápas se pro Fontaina stal osudným. Nešetrný obránce soupeře mu totiž nadvakrát zlomil nohu. "Podobnou bolest jsem do té doby nezažil," stěžoval si "poloviční mrzák". Na fotbal mohl nadlouho zapomenout. Deset měsíců strávil v sanatoriích nejvyšších kvalit. Největší lékařské kapacity Francie usilovaly o vyléčení miláčka publika, ovšem vše bylo dlouho marné. Po takřka roční pauze se Fontaine znovu ocitl na trávníku. V prvních sedmi zápasech po těžkém zranění dal pět gólů a všichni se těšili z velkého návratu bájného kanonýra. Avšak zmíněných sedm zápasů byly poslední hráčovy chvíle s balónem u nohy. V jednom ze zápasů si totiž utrhnul achillovku, s níž už v minulosti měl potíže, a znovu tak musel na operační stůl. Poranění se nakonec ukázalo natolik závažné, že musel skončit úplně. Ve dvaceti osmi pověsil kopačky na hřebík. "Bylo to na sebevraždu, já nic jiného neuměl. Žil jsem jen fotbalem a najednou jsem do konce života neměl co dělat. Navíc jsem zrovna měl atraktivní zahraniční nabídky, chystal jsem se jít do ciziny...," vzpomíná na zoufalou situaci. Jeho život ztratil smysl. Sice to zkoušel jako trenér, avšak brzy bylo jasné, že pro tuto práci se nenarodil. Třeba anabáze u francouzské reprezentace v roce 1967 trvala jen dva zápasy. Když modří podlehli Rumunsku 1:2 a Sovětskému svazu 2:4, musel se Fontaine poroučet. S přestávkami to zkoušel u Paris SG., nebo Toulouse, avšak neúspěšně. Očekávané výsledky nepřineslo ani dvouleté působení u reprezentace rodného Maroka. V roce 1961 Fontaine spolu s přítelem a dalším fotbalistou, Eugénem N'Jo Léou, založil Asociaci francouzských profesionálních fotbalistů. Roku 1990 však organizace byla rozpuštěna. Nebyly peníze ani hráči...

Fontainův fotbalový konec je smutný. Od roku 1981, kdy skončil jako trenér Maroka, se ve fotbale přestal jakkoli angažovat, snad jen s výjimkou občasných článků ve francouzských novinách. Osud mu poskytl věru málo času, on však přesto dokázal svou velikost. Během 200 ligových zápasů ve Francii nasázel úctyhodných 166 branek, v národním dresu se pak ve 21 zápasech trefil 30krát! Dnes již pětasedmdesátiletý starý pán nikdy nevymizí z pamětí fotbalových nadšenců, stejně jako nikdy nevymizí z pořadí ankety o francouzského hráče století. Když Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků (IFFHS) žebříček sestavovala, dostali před Fontainem přednost jen první Michel Platini a druhý Raymond Kopa. Na to, že vrcholový fotbal hrál vlastně jen sedm kompletních sezón, pěkné umístění, co říkáte...?

Úspěchy: bronz z mistrovství světa (1958), vicemistr Poháru mistrů evropských zemí (1959), 3x mistr Francie (1956, 58, 60), 2x vítěz Francouzského poháru (1954, 58), nejlepší střelec mistrovství světa (1958), nejlepší střelec Poháru mistrů evropských zemí (1959), 2x nejlepší střelec Francouzské ligy (1958, 60), 3. nejlepší fotbalista Francie 20. století podle IFFHS, 30.-31. nejlepší fotbalista světa 20. století podle IFFHS.