Kazachstán? Dlouhá cestování a posprejované míče. Nikdy nevíte, co očekávat, říká Budínský

Ani šest ligových gólů a čtyři asistence Lukáši Budínskému (32) nestačilo k tomu, aby si v létě v Karviné řekl o novou smlouvu. Ofenzivní záložník si proto rychle sbalil kufry a vyrazil za dobrodružstvím do Kazachstánu, kam se vydal zachraňovat Zhenis Astana. Menší klub z hlavního města nakonec i díky českému fotbalistovi prvoligovou příslušnost udržel, koncem listopadu navíc bude moct završit úspěšný podzim ziskem národního poháru. O tom jaká je úroveň kazašské ligy ale i o tom, jak se žije uprostřed stepi se Budínský rozpovídal v rozhovoru pro Livesport Zprávy.

V Astaně se v posledních týdnech teplota drží hluboko pod bodem mrazu, dvaatřicetiletý sympaťák si ale na brzký nástup zimy rychle přivykl. Během videohovoru pobíhal po bytě bez trička a ochotně vyprávěl historky, které mu angažmá v rozlehlé republice ve střední Asii přineslo.

"Tady nikdy nevíte, co očekávat," upozornil hned na úvod. No, a vyprávění jeho slova jen potvrzuje.

Spálil jste se hodněkrát?

"Nevím, jestli spálil, ale několikrát jsem byl vývojem trochu překvapený. Před odletem mi nikdo neřekl, že domácí zápasy budeme hrát tři hodiny od Astany, že nebudeme mít vlastní stadion ani kabinu, ale tak to tady prostě funguje. Každá soutěž má něco."

Jak může fungovat klub, který hráčům nemůže zajistit ani základní zázemí? Vlastní kabinu mají v Česku i chlapi v okresním přeboru.

"Astana aréna, kde Zhenis běžně hraje domácí zápasy, se rekonstruuje, takže je to trochu specifické. Na tréninky nás sváží autobus a po tréninku nás zase rozváží domů."

To vám při jednání zapomněli říct, že klub aktuálně funguje v takových polních podmínkách?

"Celé se to v létě seběhlo dost rychle. Z Kazachstánu se s nabídkou ozvali mému manažerovi a dali mi dva dny na rozmyšlenou. Já se rychle snažil zjistit něco o klubu a o městě, moc času jsem ale neměl."

Co vás nakonec přesvědčilo?

"Velkou roli hrálo to, že Astana je hlavní město. Je z velké části nová a moderní, to mi rozhodování trošku ulehčilo. Kdyby šlo o jiné město, přemýšlel bych nad přestupem mnohem víc."

Co na vaše rozhodnutí říkali doma?

"Řešil jsem to hlavně s partnerkou, od které jsem to potřeboval posvětit. Úplně nadšená z toho nebyla, ale já to chtěl zkusit a nebylo moc času na nějaké zdlouhavé rozmýšlení. Nakonec to tedy odkývala."

Zvládáte vztah na dálku?

"Na rovinu říkám, že to není jednoduché, ale je to taková zkouška. Je to něco nového a uvidíme, co to přinese do budoucna."

Měl jste možnost za ní třeba přijet do Česka, nebo jste se čtyři měsíce neviděli?

"Spojení do Česka je odsud dost složité. Domů jsem se za celou dobu nedostal, protože cesta trvá dva dny. Ani v repre pauzách, kdy jsme měli nějaké volno, by to nemělo cenu. V říjnu jsme se potkali alespoň na půl cesty a byli jsme na pár dnů v Istanbulu."

V Zhenisu máte spoustu spoluhráčů z Evropy, pomohlo vám to v aklimatizaci?

"Musím říct, že hodně. Hraje tady Polák, Slovinec, Chorvat, Portugalci, takže to v kabině máme pěkně rozmanitý. Nedokážu si představit, že bych přišel do kolektivu, kde by byli jen Kazaši, protože většinou moc neumí anglicky. Z našeho týmu se nějak domluví tak tři, čtyři."

Dá se vůbec tmelit parta, když nemáte prakticky žádné společné zázemí? Kromě autobusu, samozřejmě.

"Vždycky jsme si sedli hlavně při venkovních zápasech na hotelích. V Astaně jsme zase často chodili na obědy po tréninku. Je tady spousta restaurací, tak jsme je postupně obráželi. Ve většině z nich ale dělají strašně malé porce. Aby se člověk najedl, musí si koupit třeba dvě jídla, nebo aspoň jídlo a polévku. Ten způsob stravování mají trochu jiný než my."

Našli jste si nějaký oblíbený podnik?

"Rádi jsme zašli na steak, ale v posledních týdnech už to není takové. Venku je třeba minus 15, a to se pak člověku ani nikam nechce. Hodně času proto trávím doma. Teď tady už týden sněží a Kazaši to úplně neřeší. Když bych se chtěl někam vydat pěšky, tak bych se na namrzlých chodnících klouzal jako na bruslích."

A v takovém počasí hrajete fotbal?

"Všechny tréninky máme v hale. Kdybychom ji neměli, tak by to asi ani nešlo. Astana leží uprostřed stepi na úplné rovině, takže tu hrozně fouká. I kdyby nebyly takové mrazy, tak by se nedalo trénovat kvůli větru. Od té doby, co jsem přijel, jsme vlastně neměli ani jeden trénink venku."

A co zápasy?

"Astana Aréna, kde Zhenis normálně hraje, je zastřešená. Aktuálně se ale opravuje a my proto hráli všechny domácí zápasy v Karagandě, která je 200 kilometrů daleko."

Tam jste asi neměli úplně domácí prostředí, že?

"To ne, ale poslední domácí utkání bylo ještě výrazně horší. Kvůli nějakým problémům se hřištěm jsme museli hrát až do Pavlodaru, který je od Astany zhruba sedm hodin autobusem."

Tak daleko jste to neměli ani z Karviné do Plzně...

"No a tady to byl domácí zápas... Cestu tam jsme naštěstí letěli, takže to uteklo, zpátky to ale bylo šílené. A to, co se dělo na stadionu, mě úplně položilo. Dorazili jsme tam dvě hodiny před zápasem a na hřišti bylo několik centimetrů sněhu. V Česku by po trávníku lítal celý klub, ale tady nikdo nic nedělal. Po dvaceti minutách tam přijel někdo s traktorem a pak se přidal ještě jeden pán. Ale to bylo všechno."

A stihli to ve dvou?

"Asi s půlhodinovým zpožděním se začalo hrát na úplně nevyhovujícím hřišti, ale bylo to poslední kolo, takže se to asi potřebovalo odehrát. Navíc jsme neměli reflexní míče, takže se řešilo s čím se bude hrát. No a lidi tady k tomu přistoupili po svém. Dostali jsme červené spreje a klasické bílé míče jsme nasprejovali na červeno."

Když ty historky poslouchám, přemýšlím nad tím, jakou sportovní úroveň má liga v Kazachstánu. Nebyl to z fotbalového hlediska krok dolů?

"Rozhodně to není jednoduchá soutěž. Skoro všechny zápase se hrají na umělkách a některé z nich jsou fakt ve strašném stavu. V Atyrau jsme hráli na něčem, co s umělkou nemělo nic společného. Připomínalo to spíš nějaké parkoviště, prostě šílené. Vzhledem k povrchu ty zápasy nejsou moc hezké. Nekropí se, takže je to pomalé a je to hodně o jednom gólu. Většina zápasů skončila 1:0, nebo 0:0. Když se hraje na trávě, je to o něčem jiném. Hra je mnohem rychlejší a řekl bych, že se na to dá i koukat. Bohužel moc travnatých hřišť jsem si tu nevyzkoušel."

Dala by se ta úroveň srovnat třeba s českou ligou?

"To je těžké, ten fotbal je úplně jiný. Některé týmy vůbec nedbají na nějakou taktiku, prostě se rozběhnou a běží všichni dopředu, je jim jedno, co mají za sebou. Když jsme se na ně připravovali na videu, smál jsem se a říkal jsem si, že snad ani netrénují. Pak jsou tady ale výborné individuality. To jsou hráči, kteří berou klidně 20 tisíc eur a v Česku by je zaplatila možná Sparta nebo Slavia, ty ale hledají úplně jiné hráče."

V čem?

"Když jsou tu hráči šikovní dopředu, většinou se jim nechce běhat dozadu. Hráli jsme proti Ordobasy Šymkent, kde hrál jeden fantastický Kazach. Nešlo mu sebrat míč, ale když ho náhodou ztratil, hned šel do chůze."

Když si v Kazachstánu takový hráč může vydělat 20 tisíc eur měsíčně, předpokládám, že i vy jste si přišel na lepší peníze než v Karviné.

"Upřímně jsem sem nešel kvůli penězům. Šlo hlavně o to, že mi v Karviné těsně před začátkem přípravy řekli, že mi neprodlouží smlouvu a já si chtěl zkusit nějaké zahraničí. Nechtěl jsem se dlouho připravovat sám a Zhenis se ozval jako první. Co se týče platu, tak ten tu mám lepší, ale zase se tady nehraje na žádné bonusy, takže to vyjde zhruba šul nul. Výhodou je, že tu mám klasickou zaměstnaneckou smlouvu, takže na rozdíl od Česka nemusím nic řešit."

Čeká vás ještě finále poháru a pak vám končí smlouva. Máte už nějaké plány na příští rok?

"Zatím to vůbec neřeším. Na konci listopadu hrajeme finále poháru, pak letím domů, kde bych si chtěl dát oraz a pak to teprve začnu řešit."

Máte alespoň představu, jestli byste chtěl pokračovat v zahraničí?

"Pokud by se naskytla šance, tak bych ještě chtěl zůstat venku. Na druhou stranu to vůbec není jednoduché. Vždycky se zdá, že těch nabídek je hodně, ale nakonec se ukáže, že ty vážné by se daly spočítat na prstech jedné ruky."

Nemrzí vás zpětně, že jste se nedomluvil v Karviné? I vzhledem k tomu, jak se týmu pod Martinem Hyským daří.

"Nechtěli mě, tak jsem odešel. Nechci nad tím přemýšlet tímhle způsobem, takový je fotbal. Kdybych zůstal, mohlo to třeba být úplně jinak a mohli jsme se trápit. Navíc mi to přineslo něco nového. Rozhodně ale kluky dál sleduju a moc jim fandím. Věřím tomu, že kolem osmého místa se mohou pohybovat celý rok."

Váš přestup do Kazachstánu paradoxně nebyl tím nejexotičtějším, který v Karviné v létě museli řešit. Brankář Jiří Ciupa se jako první Čech vydal hrát fotbal do Jihoafrické republiky. Vypadá to skoro, jako by Karviná byla branou do fotbalové exotiky...

"Možná to tak je. Pro Jirku je to hodně zajímavý krok, nikdy nepřestoupil z Karviné a najednou šup do Afriky. Z osobního pohledu je to podle mě ještě mnohem větší skok než život v Kazachstánu. No, ale aspoň tam má teplo. Navíc spolu můžeme sdílet fotbalové bizáry."