Kdo v Evropské lize číhá na Plzeň? Partizan se představuje

Již jen jediné želízko v evropském pohárovém ohni má česká liga a Plzeň přitom v rámci Evropské ligy kráčí tak trochu do neznáma. Poprvé ji čeká bělehradské peklo, kde v minulosti pohořely celky Sparty, Baníku i Slavie. Ale co bylo, už nemusí být, a co lze očekávat tentokrát, to se pokusí postihnout tento profil...

S bělehradským soupeřem v pokročilé, vyřazovací fázi evropského poháru mají zkušenosti pouze dva české kluby, a obě vzpomínky datujeme do dob socialistické jugoslávské federace. Sparta nestačila roku 1966 na Partizan ve čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí (když venku prohrála 0:5); Baník zase o 15 let později v osmifinále PMEZ narazil na Crvenou zvezdu (a v Bělehradě padl poměrem 0:3).

V post-jugoslávském období sbírala se soupeři ze Srbska a Černé Hory nové zkušenosti pouze Slavia a vedla si přitom znamenitě - v úvodních kolech třech ročníků Poháru UEFA postupně vyřazovala Novi Sad (1999), samotný Partizan (2002, po naprosto strhujícím prodloužení v odvetě, kdy Gedeon s Adautem dokonávali comeback po bělehradské prohře 1:3) a také neznámé Smederevo (2003).

Po rozdělení Srbska a Černé Hory se už dostalo i na Liberec, který okamžitě roku 2006 v předkole porazil Crvenou zvezdu doma i venku (dokupy 4:1). Ten samý kousek se nedávno, roku 2015, podařil taky Plzni s Vojvodinou Novi Sad (dokupy 5:0), zatímco Slavia už při postupu přes CZ ve čtvrtém předkole Evropské ligy 2009/10 obligátně nepochodila alespoň na žhavé bělehradské půdě (dokupy 4:2).

S Crvenou zvezdou si nakonec další nezdar odbyla také Sparta, a v tomto bodě už asi příliš pamětí osvěžovat nemusíme. Srbský soupeř se loni poměrně suverénně (dokupy 3:0) zasadil o to, že Pražané po celý podzim neměli žádné pohárové starosti. A ono předkolo Evropské ligy zároveň do značné míry předznamenalo sezonu obou protagonistů: Sparta se ještě nějakou dobu ukrutně trápila, zatímco CZ nasadilo k fenomenální jízdě, která po 22 kolech čítá všehovšudy jednu prohru a tři další ztráty.

Mistrovský Partizan tudíž na obhajobu příliš reálně pomýšlet nemůže, byť s devítibodovou ztrátou na první Crvenou zvezdu zároveň živí luxusní osmibodový náskok na třetí Suboticu. Frustrující byl pro Partizan především dojezd podzimní části sezony, který na prostoru pěti kol přinesl rovnou tři remízy a jednu porážku od Napredaku Kruševac (který předtím na svém hřišti senzačně přemohl také CZ).

V jakém momentálním rozpoložení Partizan, jehož ligová sezona se stejně jako ta plzeňská rovněž probouzí ze zimního spánku až o tomto víkendu, kráčí do čtvrtečního duelu s Viktorií, to se náš redaktor pokoušel zjistit za vážené pomoci srbského televizního komentátora Vladimira Novakoviće.



Srbská liga je dlouhodobě pouze dvouhlavým závodem o titul, přičemž zbylých čtrnáct účastníků nejvyšší soutěže plní spíše jen role sparing partnerů. Loňský souboj byl na srbské poměry docela těsný, když Partizan finišoval před Crvenou zvezdou s náskokem pouhých tří bodů. To dříve se rodily spíš více či méně suverénní triumfy CZ (2016, 2007) i Partizanu (2015, 2013, 2012, 2009). Mezi lety 2008 a 2013 se z mistrovských vavřínů radovali výhradně borci vyznávající černobílou barevnou kombinaci. Od té doby je obsazení piedestalu méně vyzpytatelné, ale o složení vedoucího tandemu nadále není pochyb.

Stejně jako CZ, také Partizan v minulosti pro evropský fotbal vychoval celou řadu elitních jmen. Právě odtamtud se například do Valencie, respektive Aston Villy, v 90. letech stěhovali kanonýři Predrag Mijatović a Savo Milošević. Na přelomu milénia si pak v barvách Partizanu získával věhlas pozdější tahoun PSV Mateja Kežman a z vyloženě nedávné doby lze jmenovat třeba Andriju Živkoviće (Benfica). Na loňském Euru do 21 let Partizan reprezentovala dvojice Nikola Milenković (nyní stoper Fiorentiny) a Uroš Đurđević (nyní útočník Olympiakosu), takže výchova špičkových talentů v klubu zrovna neupadá.

Jak už bylo nastíněno v úvodu, v tuhle chvíli je Partizan celkem jednoznačně druhým srbským mančaftem v pořadí za Crvenou zvezdou, což je způsobeno kombinací více faktorů. Jednak se druhému bělehradskému celku lépe povedla výměna koučů (CZ vsadila na neokoukaného Vladana Milojeviće a nečekaně trefila jackpot); jednak Partizanu naráz utekli klíčový střelec (Đurđević) i mimořádně produktivní špílmachr (Leonardo), kteří dosud nebyli adekvátně nahrazeni.

Svou důležitou psychologickou roli potom sehrála také evropská předkola: zatímco Partizan po domácí prohře v Lize mistrů frustrujícím způsobem nestačil na Olympiakos, CZ poprvé za patnáct let v evropském poháru vyřazovala nasazený tým (Spartu), aby vzápětí na cestě do vyřazovací fáze EL pokořila překážky v podobě dalších tři lépe hodnocených klubů (Krasnodar, Kolín nad Rýnem, BATE).

Partizan se nakonec do dalšího kola Evropské ligy spíše protrápil, když po závěrečné prohře 1:4 s Dynamem Kyjev jako jediný mančaft v soutěži postoupil dále navzdory zápornému skóre (8:9). Za mnohé přitom ještě Partizan mohl vděčit svému zkušenému brankáři Vladimirovi Stojkovićovi, který v mnohých zápasech tým vyloženě na vlastní pěst držel ve hře o body. Oproti CZ, která ve skupině inkasovala všehovšudy dvakrát, se Partizan prezentoval přeci jen méně jistým dojmem.



Za posledních zhruba osm let se roční rozpočet Partizanu pohyboval mezi 10 a 15 miliony eur v závislosti na úspěších v evropských pohárech (rozpočet Plzně pro loňskou sezonu Lidovky odhadovaly na 9,5 milionů eur); v posledních třech čtyřech letech, kdy už Partizan nevyhrává pravidelně tituly, se pak rozpočet bude blížit spíše té dolní hranici. Partizan by každopádně stále měl mít finančně navrch před celou ligou; CZ zaostává o trošku, třetí Vojvodina Novi Sad se už podle Novakoviće pyšní nejvýše třetinovým rozpočtem.

Přes relativní bohatství ovšem Partizan tíží dluh převyšující 10 milionů eur a loni na podzim dokonce musela do chodu klubu zasahovat samotná srbská vláda, aby pomohla zacelit mezeru v rozpočtu. Takový krok nicméně není v srbských reáliích až tak neobvyklý, ba se spíše jedná o typickou formu získávání podpory veřejnosti. Expremiér a současný prezident Aleksandar Vučić si uvědomuje, že pomoc populárním bělehradským klubům znamená plusové politické body, a neomezuje se tudíž pouze na fotbalové prostředí, nýbrž podobně intervenuje i na basketbalovém poli.

Nedávná potřeba vládní podpory na druhou stranu neznamená, že by se Partizan na přestupovém trhu v poslední době nějak držel zkrátka. Naopak, zrovna teď v létě si stanovil vlastní rekord, když vynaložil 1,5 milionu eur za Seydoubu Soumaha, guinejského tvůrce hry, který v Đukićově 4-4-2 kuriózně nemá místo. Tahle investice, stejně jako přivedení Zorana Tošiće, potom pravděpodobně vedla ke střízlivému utrácení během zimního přestupního období a nedostatečnému vyztužení podvyživené zadní linie.



Souboj veskrze o dvou aktérech se v Srbsku nesvádí pouze o titul, ale také o srdce diváků, a tak se běžně uvádí, že se k oběma bělehradským titánům dohromady hlásí na 90 % všech srbských fanoušků. Kluby jako FK Zemun či FK Rad jsou schopné jakž takž ovládnout svá bělehradská sousedství, ale to je tak celé. Crvena zvezda má přitom nad Partizanem navrch - ve většině země připadá na dva podporovatele CZ jeden fanda Partizanu, přičemž hlavnímu městu tradičně dominuje červenobílá.

Zvezda byla vždy, spíše než Partizan, vnímána jako symbol socialistické Jugoslávie, a tak se za ní dodnes staví většina etnických Srbů v Bosně i Chorvatsku. V Černé Hoře se příslušnost k jednomu či druhému bělehradskému gigantovi v podstatě dědí, a to na základě historického rozdělení společnosti zhruba z období druhé světové války - komunisté a jejich potomci se zpravidla klaní k Partizanu, monarchisté zase k Crvene zvezdě. Muslimská komunita v Bosně či Kosovu typicky podporuje Partizan.

Oba bělehradské fanouškovské tábory se celkem přirozeně nesnesou a navzájem své kluby osočují z politické protekce (které se ve skutečnosti periodicky těší oba celky). Rozdělený na poloviny je nicméně i samotný tábor podporovatelů Partizanu, kde jsou dvě frakce otevřeně ve válce připomínající tahanici dvou drogových kartelů. Odtud pak také povětšinou pramení četné fanouškovské nepokoje během zápasů Partizanu. V Plzni se nicméně zřejmě nemají čeho obávat, neboť problematické menší skupinky mají od srbské policie dlouhodobě zakázáno svůj klub následovat za hranice země.

Tak jako tak do Plzně nepochybně dorazí celá horda fandů Partizanu. Srbové v minulosti neměli při cestování úplnou volnost a kvůli trablím s vízy i sporadickými lety za svými kluby tolik nevyjížděli. Teď je situace výrazně odlišná a patrně vyvěrá z určité kompenzace za frustrující léta minulá. Loni v říjnu tak ve Vídni srbští fanoušci své rakouské protějšky přebili zhruba trojnásobně a na běžný basketbalový zápas v Miláně pak v březnu za CZ vyráželo úžasných dva a půl tisíce Srbů. Vladimir Novaković si tak je jistý, že i kdyby Plzeň alokovala tři až čtyři tisíce lístků Partizanu, nezůstalo by volné ani místečko.

V Bělehradě naproti tomu plný domácí kotel čekat nelze. Zatímco obecně lépe podporované CZ alespoň pro pohárové zápasy rutinně vyprodává svůj 55tisícový stánek, Partizan toho byl za poslední čtvrtstoletí schopen jen roku 2003, když do jeho 32tisícové arény zavítal Real Madrid. O bouřlivou atmosféru v sousedství Autokomanda však bude ve čtvrtek dozajista postaráno tak jako tak.



Trenérská lavice Partizanu mohla loni v létě jenom těžko zažít větší šok. Známého bouřliváka a jakéhosi balkánského Mourinha Marka Nikoliće, který se s klubem po urvání domácího doublu na vlastní žádost rozešel a převzal maďarský Videoton, nahradila upřímná, milá, klidná a tichá postava Miroslava Đukiće.

Jugoslávský internacionál s bohatými zkušenostmi ze španělské ligy se pyšní spíše rozporuplnou trenérskou kariérou, když před příchodem ke kormidlu Partizanu působil dočista stranou pozornosti u dubajského Al Shababu, avšak našlápnuto měl docela jinak. Když se zhruba před 11 lety po pouhém roce u srbské jednadvacítky Partizanu ujímal poprvé, vycepoval ho do skvělé formy; té vůbec nejlepší, jakou Novaković pamatuje. Od konce ledna 2007 do prosince téhož roku s černobílými vyhrál 70 % zápasů. Ve 37 utkáních jeho svěřenci nasázeli parádních 86 branek. Jenže potom Đukić kontroverzně vyslyšel volání srbské reprezentace, a tím si to u fanoušků Partizanu definitivně a snad navždy rozházel.

Jeho současné angažmá v Partizanu tak provází tichá nedůvěra, ba nevraživost ze strany fanoušků. Těm by přitom nejspíš bohatě stačila neskrývaná náklonnost k Crvene zvezdě, kterou navíc Đukić všem neustále připomíná citování zvezdských popěvků během svých tiskových konferencí. Co se médií týče, po svém neslavném konci u národního týmu v srpnu 2008 s nimi někdejší zadák Deportiva a Valencie kompletně přestal mluvit, a tak ani od nich nyní nemůže očekávat žádnou podporu. Ba naopak, novináři si často přisadí třeba tím, že poukážou na Đukićovu zamlklost na lavičce, která má dle nich neomylně symbolizovat nedostatečný zápal pro výkon jedné z nejváženějších fotbalových prací v balkánské zemi.

Aby to Đukić neměl o nic jednodušší, musel se při nástupu do funkce potýkat také s výše zmíněnou obměnou hráčského personálu. Leonardo s Đurđevićem, kteří se v mistrovské sezoně podělili o 48 ligových gólů (!), sice před svými srpnovými odchody stihli odehrát předkola Ligy mistrů, už v té době ale byli duchem přítomni jenom zčásti. Do toho navíc Đukićovi paradoxně svázal ruce vítaný návrat Zorana Tošiće z CSKA Moskva, který způsobil přesun velkého tahouna Marka Jankoviće na druhé křídlo.

Co se každopádně musí Đukićovi nechat, to je skutečnost, že si zvládl naklonit přinejmenším většinu svěřenců, kteří byli zpočátku takřka unisono vymezení vůči jeho tréninkovým metodám. Jakmile ovšem Partizan deklasoval Nikolićův Videoton na jeho půdě vysoko 4:0 a proplul do skupinové fáze Evropské ligy, leccos se zlomilo. Byť Partizan ještě nějakou dobu nepřestával ztrácet, mezi 1. říjnem a 3. prosincem dokázal vytvořit 15zápasovou šňůru neporazitelnosti ve všech soutěžích včetně EL.

V tomto okamžiku to obecně vypadá, že Đukićův trenérský styl se lépe hodí na složité, vyhrocené zápasy. Partizan pod jeho vedením prohrál jenom tři z 12 utkání v evropských pohárech a zvládl ustát bez porážky oba duely se suverénní Crvenou zvezdou, přičemž ho v posledním podzimním kole dělilo jen šest minut od výhry. Když to soupeř Partizanu dovolí, často se vzápětí nestačí divit. Formace 4-4-2 se dvěma kreativními, neortodoxními křídly v Tošićovi a Jankovićovi dává tradičně vzniknout nemalému množství parádních útočných manévrů, ale také nepůsobí vůbec jistě směrem dozadu.



Hlavní stavební kámen současného Partizanu nacházíme ihned mezi třemi tyčemi. Vladimir Stojković se loni na stará kolena po čtyřech letech vrátil do Bělehradu a od počátku zářil. Proti Videotonu vychytal až pět tutovek, aby nakonec postup do hlavní fáze EL vypadal hladce alespoň na papíře. Další heroický výkon potom 34letý veterán předvedl také v Bernu, ihned na úvod skupinové fáze, když pozdním zákrokem pomohl Partizanu udržet klíčový bod proti Young Boys.

Pakliže se tedy v době losu 1/16 finále intenzivně hovořilo o dalším Stojkovićově odchodu, lze jeho setrvání označit za největší posilu pro jaro. Největší oslabení naopak potenciálně představuje odchod Evertona Luize do Itálie. Brazilský středopolař po sobě zanechal velkou mezeru, kterou se pokusí narychlo vyplnit kmenový hráč Olympiakosu Saša Zđelar, od dětství vášnivý fanoušek Partizanu, jenž bude mít za úkol defenzivně jistit svého parťáka uprostřed pole, velice talentovaného, avšak fyzicky slabšího Danila Pantiće.

Další variantou do středu hřiště je Marko Jevtović, dříve důležitý člen sestavy, který zpravidla operoval vedle Evertona. Jevtović se dlouhodobě spojuje s odchodem (v létě dokonce s odchodem do Prahy), a ačkoliv sám v kabině Partizanu zůstává, zdánlivě se vytratil s osobou Evertona. Zđelara holt zjevně lépe doplňuje mladík Pantić, člen rozsáhlé "diaspory" londýnské Chelsea.

Předpokládaná zahajovací jedenáctka Partizanu pro úvodní bitvu s Plzní má dvě evidentní slabá místa: zraněný Ognjen Ožegović za sebe v kádru nemá přirozenou alternativu, a tak na hrotu bude muset vedle neohroženého Tawamby nastoupit výše posunutý ofenzivní záložník Đorđe Ivanović, který čerstvě dorazil coby dosavadní opora Spartaku Subotica a nemá žádné zkušenosti s mezinárodní kopanou. Drahá letní posila Soumah více pasuje do rozestavení 4-2-3-1, které Đukić praktikuje akorát výjimečně, a dost možná tak začne na lavičce coby alternativa za Ivanoviće.

Druhou, ještě palčivější slabinou Partizanu je pak veskrze celá defenzivní linie. Bělehradský klub nemá žádnou spolehlivou stoperskou dvojici a kupříkladu na levém beku teď v prvním zápase, vzhledem ke karetnímu trestu Nemanji G. Miletiće, vyzkouší už třináctého různého muže za poslední cca dekádu.

Na koho si naopak dát zvláštní pozor? Inu, jak už bylo řečeno, obě křídla jsou nevyzpytatelná a jaksepatří gólová, ačkoliv Marko Janković je nyní vzhledem k pevné pozici Zorana Tošiće na pravé straně nucen hrát na levém křídle netradičně po noze, což mu zásadním způsobem ubírá na síle.

Na hrotu potom bude operovat Kamerunec Léandre Tawamba, další zcela nenahraditelný borec. Jeho silový styl hry a schopnost podržet balon pod tlakem dodávají mnohým protiútokům Partizanu na patřičném smyslu a údernosti. Pokud se Pavlovi Vrbovi podaří nalézt cestu, jak Tawambu odstřihnout od zbytku ofenzivní vozby, měla by mít Viktoria nejméně z poloviny vyhráno...

Předpokládaná sestava Partizanu (4-4-2):

Stojković - Vulićević, N. R. Miletić, Mitrović, Urošević - Tošić, Zđelar, Pantić, Janković - Ivanović, Tawamba.