Křížem krážem Evropou: Vzpomínáte na Alemannii?

Bundesligová tabulka sezony 2006/07 dnes působí surreálně. Mistrovský Stuttgart byl o dekádu později druholigový. Tradiční fenomén Bayern Mnichov prožil svůj nejhorší ročník za více než 10 let s finišem na čtvrté příčce. Dortmund byl devátý. Na samém dně tabulky se krčila druhá Borussia z Gladbachu, nynější pátý tým Německa. A spolu s ní sestupovala... jistá Alemannia Aachen, o níž nastupující generace fanoušků dynamické a čím dál populárnější Bundesligy beztak jakživ neslyšela.

Přitom bývaly časy, kdy se o Aachenu (nebo česky Cáchách) psalo doslova v jednom kuse. Pravda, ty časy trvaly zhruba pár týdnů, ale snad o to zapamatovatelnější ona krátká etapa byla. Že se Alemannia mezi německou smetánku vracela po dlouhých 36 letech, bylo samo o sobě velké, ale že tak zkraje činila skrze tři prohry a čtyři výhry a s nejlepším střelcem ligy, to byla ještě jinačí písnička.

Po sedmi kolech nováček seděl uvnitř první čtyřky, přičemž stihl přijít o dodnes nenáviděného trenéra Dietera Heckinga, který si po třech kolech řekl, že se radši vrátí do Hannoveru na trenérské křeslo, jež konečně uvolnily právě jeho Cáchy skrze venkovní výhru 3:0 — svou první v ročníku.

Jan Schlaudraff se mezitím stával fenoménem, který si razil poněkud nezávislý život. Totiž zatímco Vedad Ibišević, jenž v barvách Alemannie vyletěl zhruba v půlce téže sezony, v součtu prožil mnohem blyštivější bundesligovou kariéru, Jan Schlaudraff zůstává neoddiskutovatelným symbolem moderních Cách, který se rodil právě a takřka jedině během oné prvoligové zkušenosti.

Pravda, Schlaudraff tenkrát na konci října sdílel dočasné pódium pro krále střelců s dalšími třemi hráči a jeho velkolepý nástup na scénu se takřka dokonale překrýval s tím Maria Gómeze, další toho času čtyřgólové komety. Jenže o Mariovi Gómezovi se moc dobře vědělo; byl pravidelným mládežnickým reprezentantem Německa a ani v áčku Stuttgartu si koneckonců nekroutil svůj debutový ročník. To Schlaudraff byl učiněným zjevením. Nejprve one-man show proti Gladbachu ve čtvrtém kole, kdy se blýskl dvěma góly a jednou asistencí, potom senzační sólo proti Werderu, kdy obkroužil tři hráče a z hranice šestnáctky přeloboval Tima Wieseho, který po utkání utrousil nesmrtelnou větu: "Pokud to takhle chtěl, nemá hrát za Cáchy, ale za Real Madrid."

Na Schlaudraffovi bylo nejzajímavější a zároveň nejvíce frustrující, že byl ukrutně náladový. Jedno odpoledne ho bylo plné hřiště, o víkend později se po trávníku ploužil bez zájmu. Lidé říkávali, že byl na fotbal až příliš inteligentní (a to nejen proto, že Schlau v němčině znamená chytrý, bystrý), jeho spoluhráči se zase většinou dušovali, že s jeho náladovostí neměli problém.

A bodejť by měli; když se mu zrovna chtělo, Schlaudraff byl vzorným rozdílovým hráčem. V oné sezoně 2006/07 se mezi střelce či nahrávače zapsal celkem v deseti různých kolech a Alemannia brala body v devíti z nich. Zbylých 24 kol už taková sláva nebyla. Magazín Kicker ho nicméně hned šestkrát vtěsnal do své sestavy týdne (tedy víckrát než Gómeze i Cacaua z mistrovského Stuttgartu) a průměrná známka 3,43 Schlaudraffa řadila do top15 bundesligových záložníků, kterým toho roku shodou okolností kraloval ex-cášský Torsten Frings, tou dobou již samozřejmě v barvách Werderu.

Schlaudraff se tedy stal nepopiratelným symbolem fotbalových Cách pro svůj enigmatický charakter spíše než... prostý charakter. Během prvních šesti startů v Bundeslize stihl nasbírat čtyři žluté karty. Ještě v listopadu, během první cášské krize, byl z disciplinárních důvodů poprvé trestán a formálně umístěn na přestupní listinu. Právě tou dobou také rozjížděl svou vlastní telenovelu ve jménu takřka každotýdenního laškování s Bayernem, kde nakonec taky s hlasitým dopadem na zem v létě přistál. Ještě předtím se ale v únoru ukázalo, že relativně plodná herní spolupráce s Mariusem Ebbersem z pažitu prosákla i do soukromého života, když byli oba pod vlivem chyceni dopravní policií. V květnu byl Schlaudraff pro "špatné výkony" spolu se Saschou Dumem rovnou přeřazen do béčka.

Schlaudraff tehdy sám přiznával, že se mu poslední cca měsíc nevyvedl, přičemž veterán týmu Erik Meijer zpětně komentoval, že mu zjevně stoupla sláva, respektive Bayern, do hlavy. Na tréninky se začal vozit novým Porsche, a po vyřazení z A týmu s ním prý celá kabina úplně ztratila kontakt. Dokud Schlaudraff nebyl přítomný pouze duchem, Alemannia prohrála pětkrát v řadě, z toho čtyřikrát inkasovala alespoň třikrát. Jakmile se odporoučel i tělem, byly z toho další dvě drtivé prohry, a především osudová domácí remíza 2:2 s konkurenčním Wolfsburgem, která se při vedení Cách 2:0 rodila až v poslední desetiminutovce. Posléze už v závěrečném kole de facto nebylo o co hrát.

Alemannia Aachen o 1. Bundeslize snila téměř čtyři dekády, a nakonec si ji užila jenom jednu sezonu. Což je pech, ale žádná tragédie. Co teprve nabírá tu pravou tragickou pachuť, je ovšem následný vývoj. V listopadu 2012 Alemannia vstoupila do svého prvního insolvenčního řízení s 50milionovým dluhem na krku, a v březnu 2017 se po náhlém odchodu hlavního sponzora celá situace víceméně opakovala; tradiční klub si procházel druhým bankrotem za šest let. Bývalá pýcha lázeňského města přitom už šest let nehraje ani celonárodní ligu a po soustavných selháních v předkole DFB-Pokalu je dávno tatam i někdejší nálepka pohárového specialisty.

Čistě z hlediska dění na zelených pažitech o Alemannii běžný divák naposledy slyšel patrně v lednu 2011, kdy los čtvrtfinále německého poháru zase jednou svedl Bayern s jeho bývalou Nemesis. Zázraky z let 2004 a 2006 se však ani omylem neopakovaly — Bavoři outsidera nelítostně smetli 4:0, a po žlutočerných se zdánlivě slehla zem...

---

Památné osmifinále DFB-Pokalu 2006/07 s Bayernem (4:2). Zdroj: rp-online.de

---

Ne snad že bychom dočista přestali slýchat o Cáchách jako takových. Letos v lednu tam koneckonců německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Emmanuel Macron obnovovaly metaforické svatební sliby, původně datované do roku 1963 a podpisu Elysejské smlouvy. Historicky se Cáchy těšily významnému postavení jakožto středověké místo korunovací i říšských sněmů. Najdeme tam první německou památku na seznamu světového dědictví UNESCO i léčivé prameny.

Cáchy, takzvané nejzápadnější město Německa, odkud je to kousek do Belgie i Nizozemska, zkrátka z logiky věci nejsou žádnou metropolí v centru všeho dění, ale o jejich existenci má člověk tak nějak permanentní, byť nikterak silné povědomí. Což léta platilo i o tamní fotbalové Alemannii, která poutá přirozenou dávku pozornosti už jen svým latinským přízviskem (dané tím, že klasické 1.FC už prý bylo roku 1900 zabrané) a poněkud bizarní přezdívkou Die Kartoffelkäfer, tedy Mandelinky Bramborové. (Jak chytlavé. Holt jiní žlutočerní zástupci třídy hmyzu už asi byli taky zabraní...)

Podobně jako politické Cáchy měly i ty fotbalové napříč dějinami své silné momenty, které vám dají důvod si na ně občas vzpomenout. V letech 1949-53 mělo poválečné Německo trochu vážnější starosti než kopanou, ovšem zrovna dané období patřilo talentovanému šturmýřovi Alemannie Juppovi Derwallovi, pozdějšímu trenérovi západoněmeckých mistrů Evropy 1980 a poražených finalistů následného světového šampionátu ve Španělsku. Právě Derwall v Cáchách vedl první slavné tažení do finále DFB-Pokalu roku 1953, které následně Alemannia zopakovala ještě v letech 1965 a 2004. Roku 1967 Die Kartoffelkäfer postoupili mezi německou smetánku a po dvou letech coby vicemistři senzačně stínovali jistý Bayern Mnichov na konci jeho vůbec první mistrovské sezony.

Z druhé příčky byl ovšem za pouhých 12 měsíců nemilosrdný sestup, protože Alemannia prostě úspěch bez následného krutého vystřízlivění dělat neumí. A tím se cášský mančaft jako celek odebral k dlouhé předlouhé hibernaci ve druhé lize (do roku 1990), respektive záhy ještě o patro níže. Z takového zimního spánku se potom Alemannia zdánlivě probrala až skrze tuto šokující ránu do sítě spícího Olivera Kahna. Následné bujaré oslavy čtvrtfinálové potupy Bavorů již neomylně předznamenávaly blížící se roj zlověstných sršň... um, mandelinek bramborových.

Roku 2005 se ještě Simon Rolfes za půlmilionu eur stěhoval z Alemannie do Leverkusenu, aby dnes spolu s Torstenem Fringsem (1997 ze třetí ligy) a Lewisem Holtbym (2009 ze druhé ligy) utvářel vpravdě parádní záložní linii týmu ex-cášských nadějí. V lednu 2006 potom pro změnu odchod odmítal veterán Erik Meijer, svého času německý vicemistr s Leverkusenem, před nímž ležela věru lákavá nabídka strávit poslední jaro kariéry doma v Rotterdamu. Pozdější asistent trenéra v Cáchách vábení Feyenoordu nevyslyšel — Alemannii chtěl stůj co stůj dotáhnout do 1. Bundesligy a teď cítil mimořádnou šanci. Jeho tým přeci do jarní části vstupoval jako lídr tabulky, o skóre před Bochumí.

Pravda, Alemannia se už v obdobné pozici nacházela. Podzimním mistrem byla již v sezoně 2003/04, aby nakonec finišovala šestá — stejně jako v příštích dvou letech. O Alemannii se tedy v německém tisku na jaře psalo v podobném stylu jako donedávna o Mohuči, která v letech 2002 a 2003 končila na čtvrté pozici, těsně pod postupovým pódiem, až to na jaře 2004 — ironicky na úkor Alemannie — konečně prolomila. Teď měly být na řadě také Cáchy, jež pro sezonu 2005/06 obětovaly svůj atraktivní, avšak mnohdy naivní fotbal ve prospěch sofistikovanějšího, pragmatičtějšího vyznání.

Po 36 letech si zkrátka v Cáchách rázně dupli. Už toho bylo dost. Alemannia vzkvétala a nic jí nemohlo zastavit...

---

Kde bílý slon zadupal radost do země

V angličtině se jim říká white elephants, tedy bílí sloni. Bílá pro nejběžnější barvu jejich konstrukce; slon potom odkazuje k oblíbenému anglickému idiomu "elephant in the room", který staví na představě slona jakožto přerostlého objektu na omezeném prostoru, s nímž nelze hnout a který všem překáží. V tomto případě je to vůči slonům poněkud nefér, protože ti mají alespoň nějaký užitek. To bílí sloni z fotbalové hantýrky — jen sporadicky nebo částečně užívané (zpravidla turnajové) stadiony za desítky milionů eur — jsou mezitím ze zásady důsledkem nerozumného plánování.

Většina hostitelských zemí mistrovství světa ve fotbale nemá takové štěstí jako USA roku 1994, tedy možnost využít hustou síť profesionálních či univerzitních stadionů pro americký fotbal. Na řadu tak přichází plány, kam zápasy velkolepého svátku umístit, potažmo kde zainvestovat do nových stadionů. Některé hostitelské země na to šly rozumně: na šesti z 10 nově zbudovaných korejských stadionů se dnes hraje první liga, zbylé čtyři arény ji na několik let po MS též zažily, a jen tři stánky dosud zamýšlení nájemníci hlavně z finančních důvodů opustily (Busan, Daegu, Incheon). Spolupořadatelské Japonsko bude letos, po 17 letech, značnou část tenkrát postavených stadionů využívat k organizaci historicky prvního ragbyového mistrovství světa na asijské půdě, nehledě na uplynulé mistrovství světa klubů ve fotbale (2015-16) či nadcházející letní olympiádu v Tokiu (2020).

Některé hostitelské země na to až tak rozumně nešly. O brazilských bílých slonech se psalo ještě před vypuknutím tamního mundialu, když se drahé projekty zasazovaly i do takových historicky nefotbalových končin jako Manaus, Cuiabá, Natal či Brasília. Důsledky byly tak předvídatelné jako frustrující: třeba v Cuaibě záhy ze zoufalství stadion předělávali ve střední školu, přičemž rozlehlé parkoviště začaly spontánně využívat autobusy městské hromadné dopravy jako svou základnu. Letos se v žádném z těchto sídel nehraje ani Copa América.

V Jihoafrické republice investice ve výši dvou miliard dolarů vždy působily jako drzý dlouhý nos směrem k 26 až 32 procentům obyvatelstva žijícím v extrémní chudobě (údaje pro léta předcházející MS), ba co víc, šampionát se odehrával zrovna v době, kdy si prvoligový celek z Port Elizabeth procházel bankrotem, a do 500tisícového Polokwane, kde před mundialem vyrostla 40tisícová aréna, se nyní více než dva tisíce lidí sejdou maximálně při návštěvě týmů z nedalekých metropolí Pretorie a Johannesburgu. Také v Rusku se ještě před výkopem na dalšího bílého slona podezříval minimálně Saransk, u něhož to ale podle všeho těžko zůstane. A Katar je, ostatně jako v mnoha dalších ohledech, jednou velkou hádankou.

Německo mezitím takové problémy s nefotbalovými městy, která by si nevěděla rady s fotbalovými kolosy, samo sebou řešit nemuselo. Ze dvanácti pořadatelských měst se rekrutovali všichni bundesligoví mistři od roku 1968 s výjimkou Brém, Mönchengladbachu a Wolfsburgu, přičemž Borussia-Park v Gladbachu a Volkswagen Arena ve Wolfsburgu vyrůstaly až po přiklepnutí pořadatelských práv Německu, o hostitelské radovánky se také následně ucházely, a prvotní zklamání z roku 2006 si vynahradily alespoň o pět let později při ženském světovém šampionátu.

Potud ještě vše v pořádku. A zároveň je nutno přiznat, že třeba pro pětinásobného mistra z Mönchengladbachu byl blížící se mundial pouhou podružnou motivací; na větší stadion se plánoval přesunout tak jako tak. Co se ukázalo teprve problematickým, byla horečka nových arén, kterou vidina či stín světového šampionátu alespoň zdánlivě spustily.

Totiž souběžně s Wolfsburgem a Gladbachem těsně před mundialem vítal nový stánek také Duisburg, domov toho času již druholigového a po letošku (opět) třetiligového MSV, který spolu s Alemannií Aachen (stavba v letech 2007-09) a Kickers Offenbach (2011-12) utvořil roku 2013 "svatou" trojici profesionálních celků, které neobdržely potřebnou licenci na nadcházející ročník. Duisburg v dané době svůj 43milionový stánek pro více než 30 tisíc diváků tradičně naplňoval sotva z poloviny, přičemž ročně odváděl pět milionů eur na nájemném. V Cáchách svého času roční provoz stadionu vyšel, když nic jiného, alespoň na "pouhou" necelou čtvrtinu citované duisburské sumy (1,2 milionu eur; což bylo stále příliš), kdežto nyní, ještě o ligové patro níže, se už bavíme v řádech desítek tisíc.

Jen stěží uspokojivou skutečností potom je, že investice Alemannie z celého tohoto triumvirátu dává asi nejvíce smyslu, byť samotná aréna stála ze všech nejvíc (46-50 milionů eur, což ovšem ve srovnání s menší a 60milionovou Rhein Neckar Arenou v Hoffenheimu přeci jen v klidu obstojí). V Duisburgu mimořádně smrděly náklady na provoz zbrusu nové arény, a u Offenbachu stačí vědět, že tam stadion stavěl třetiligový klub, který finančně kolaboval doslova pár měsíců po dostavění.

Zároveň nutno uznat, že Cáchy nový stánek ukrutně potřebovaly; bez ohledu na celoněmeckou, už zhruba dvě tři dekády aktuální honbu za blyštivými fotbalovými arénami. Staré Tivoli pod náplavami 1. Bundesligou nabuzených fanoušků praskalo ve švech a vzhledem ke svému zchátralému stavu praskalo takřka doslova. Klub o stěhování uvažoval dlouhá léta a prvoligové dobrodružství i první měsíce v druhé lize (sedmé a čtvrté místo v letech 2007-09, kdy se aréna stavěla) jeho plány naoko legitimizovaly. Tohle měl být přinejhorším typický jo-jo klub na pomezí první a druhé ligy.

Prvotní plánování ještě probíhalo, jako by z pohádky se šťastným koncem vypadlo. Klub se původně chtěl za novým domovem stěhovat kousek za město, ale fanoušci i politicky angažované individuality preferovali setrvání blíže centru, a se svými požadavky také uspěli. Ba co víc, věrní příznivci Alemannie měli své velké slovo i v tom, jak nové Tivoli bude na pohled vypadat. Zostra kosené tribuny? Jak jinak. Nízko položená, tribuny plně zakrývající střecha pro lepší akustiku? Ale zajisté. První diváci jen šest metrů od hrací plochy? Tak to má přece být, tak to máme všichni rádi.

Fotbaloví romantici z řad klubových funkcionářů i docela obyčejných fandů si tehdy v Cáchách museli mnout ruce a těšit se na brzké bouřlivé oslavy dalších bundesligových gólů a vítězství. To tehdy vpravdě nebylo úplně nepředstavitelné — Alemannia ostatně dodnes drží rekord v počtu sezon odehraných ve druhé lize, takže další prvoligová štace vždy jaksi visela ve vzduchu.

---

Nové Tivoli. Zdroj: wikipedia.org

---

Jenže to se klubové vedení přepočítalo. A to vlastně doslova, protože na matematiku a finanční stránku věci se žádný velký zřetel věru nebral.

Určitou předzvěstí bylo již počáteční shánění prostředků na zahájení výstavby: obvyklý zdroj pro mnoho jiných německých klubů, obecní rada, odmítl vyplivnout byť jen jediný cent, a tak bylo nutno složit dohromady více či méně významné příspěvky od fanoušků, několika bank, tehdejšího klubového sponzora (pojišťovny Aachener Münchener) a státu Severní Porýní-Vestfálsko. Zvláštně zapojení bankovního sektoru do financování stavby fotbalové arény je pak poněkud netradičním prvkem a dost možná se promítlo i na nepříznivém nastavení splátkového kalendáře: ten cášský měl totiž poměrně krátkou dobu trvání, 18 let, a ničemu nepomohla ani brutální úroková sazba. Ve výsledku byla Alemannia vázána k ročním splátkám ve výši údajných 5,5 milionů eur, a celkově i s náklady na provoz ji tak nový stadion ročně vycházel na nějakých sedm milionů, což se velice záhy ukázalo být neudržitelným stavem.

Roku 2010 ještě Alemannii zajistil licenci na další sezonu starosta města se svým jednorázovým závazkem ve výši jedné roční splátky dluhu za stadion, ale už tehdy se jednalo o zoufalou snahu odvrátit nevyhnutelné. Město se do toho sice znovu opřelo o dva roky později, když se nabídlo s odkoupením části stadionu za 10 milionů eur, mezitímco byly mírně zvolněny podmínky splátek, ale to už bylo na reálnou spásu žlutočerných opravdu pozdě. Alemannia již v létě 2012 načínala svou první sezonu ve třetí nejvyšší soutěži, po podzimu seděla na poslední 20. příčce, a těsně před Vánoci kolaps klubu svým bankrotem posichrovala mateřská společnost Alemannia Aachen GmbH.

Tou dobou se příznivcům Alemannia nastalá situace musela jevit jako naprosté dno. Vždyť jenom šest let zpátky se před vánočními svátky scházeli na starém Tivoli k epické prvoligové bitvě s Hamburkem (3:3). Ještě před třemi a půl lety přece Alemannii dělily ubohé čtyři body od baráže o 1. Bundesligu. Jenže jak už to u tápajících klubů bývá, dno je relativní pojem, který nabývá nového významu takřka s každým přibývajícím týdnem. O dva roky později, v lednu 2015, tedy město nové Tivoli — již s děravou střechou, na jejíž opravu prostě nebyly peníze — definitivně odkupovalo za symbolické jedno euro.

Nyní už údržba stánku vychází na 150 tisíc eur na sezonu, ale i to je složité. Letos vůbec poprvé od temných 90. let Alemannia na stadionu nepřivítá jubilejního stotisícího diváka s průměrem pohybujícím se jen těsně nad pěti tisíci lidí na zápas. To sice ve čtvrté regionální lize stále pohodlně stačí na druhé místo mezi všemi účastníky (za Essenem), avšak čistě v cášském kontextu nejčerstvější 4,7tisícová návštěva odpovídá sotva 15 procentům celkové kapacity Tivoli.

Svého času byla Alemannia ještě schopná alespoň čas od času příjemně šokovat, co se diváckých návštěv týče. V únoru 2015, uprostřed první a poslední téměř postupové sezony (k úspěchu by tenkrát stačil jen bod navíc), se na derby s Essenem dostavilo úctyhodných 30 tisíc diváků, a ještě v říjnu příštího roku Tivoli málem naplnila i rezerva prvoligového Kolína nad Rýnem (20 tisíc). Proto také vedení klubu roku 2014 kategoricky odmítalo navrhovaný přesun na Karl-Knipprath Stadion v nedalekém Jülichu, neboť ten by se svou pětitisícovou kapacitou nepojmul ani jakkoliv smutný letošní průměr. Nynější srovnání každopádně láme srdce: letos v dubnu Essen na cášské tribuny přitáhl jen devět tisíc zájemců. Ale to je holt přirozené; šest sezon ve čtvrté lize, které se po letní pauze začnou měnit v sezon sedm, zákonitě dává vzniknout nezměrné fanouškovské apatii.

Při uvážení všech okolností se vlastně oněch devět tisíc zdá ještě fajn. Alemannia se totiž jeví navěky zaškatulkována jako ten mírně nadprůměrný celek v Regionallize, tradičně finišující na sedmé či šesté příčce, a jakýkoliv posun výše se zdá přinejmenším jako nepravděpodobný, ne-li vyloženě nereálný. Nějaký záhadný investor by možná do Cách alespoň dočasně vrátil jakékoliv uvažování o světlých zítřcích, jenže takový scénář po několika pokusech působí jako hotové sci-fi. Jakýkoliv prodej ostatně musí odklepnout tři čtvrtiny klubových členů, kteří nejsou ani zdaleka jednotní.

(Ta nejednota se mimochodem odvíjí i od politického přesvědčení jednotlivých sekcí, když levicoví ultras v lednu 2014 na protest přestali docházet na stadion, protože se ho prý měli zmocnit neonacisté z pravicové "Karlsbande". Trochu kuriózní je přitom historický kontext: právě Alemannia se totiž za druhé světové války jako jeden z mála německých sportovních subjektů veřejně postavila nacistickému režimu, když otevřeně požadovala propuštění uvězněného židovského člena klubu.)

Na jaře 2016 se sice ukázalo, že o investici konkrétně uvažovala velebená legenda Leverkusenu Simon Rolfes, od léta 2015 čerstvě v důchodu, avšak bývalý hráč Alemannie nakonec od plánů upustil, protože "dlouhodobá rekonstrukce klubu nebyla vzhledem k současným podmínkám možná". A třebaže Rolfes tehdy vyjadřoval své vlastní stanovisko, velmi pravděpodobně přitom zároveň mluvil z duše i kdejakému dalšímu zájemci.

Ještě závěrem roku 2016 se odehrál poslední registrovaný pokus o převzetí Alemannie, proti němuž ovšem protestovaly i četné bannery na tribunách Tivoli. Trojlístek byznysmenů tehdy vedl Michael Kölmel, známý svou zálibou v částečném zachraňování tradičních klubů a svého času rovněž investor v Cáchách (1998); tvrdé jádro fanouškovské základny, jež se obávalo naprosté závislosti na nových vlastnících, však převážilo.

Z veškerých artikulovaných plánů na odkoupení Alemannie sešlo. Pro danou chvíli, a zdá se navždy.

Když renomovaný Spiegel koncem března 2017 konstatoval další bankrot, závěrem článku nechal Alemannii gentlemansky pootevřená dvířka informací o tom, že vedoucí insolvenčního řízení, jistý pan Niering, disponuje konkrétním 3-5letým plánem na úplnou spásu Alemannie. Boj mezi "tradicionalisty a investory" prý v Cáchách "ani zdaleka nebyl u konce". Zato zájem Spiegelu o záležitosti Alemannie u konce zjevně byl — i po dvou letech tato reportáž zůstává tou poslední.

---

Zlomení neústupní

Svalovat veškerou vinu na nový stadion by bylo nefér. Nejen proto, že se takový betonový konstrukt nemůže nijak slovně bránit, ale i proto, že v Cáchách novou, nebo přinejmenším renovovanou arénu objektivně potřebovali. Přesto se můžete zeptat jakéhokoliv příznivce Alemannie na prapůvod současné dlouhotrvající krize a každý ukáže právě na Nové Tivoli; alespoň to roku 2016 tvrdil Alexander Klitzpera, bývalý řízný stoper Alemannie a tou dobou už její čtvrtý sportovní ředitel od října 2008, kdy na klíčovou pozici po sedmi letech rezignoval praotec všech úspěchů Jörg Schmädtke.

Příspěvek Nového Tivoli k následnému kolapsu je přitom faktický stejně jako symbolický. S výstavbou stadionu spojené finanční zruinování cášského celku je totiž jedna věc, ztráta jistého ducha klubu je věc druhá. První soutěžní zápas v novém prostředí byl prvním varováním: Alemannia prohrála se St. Pauli vysoko 0:5, přičemž kousek od venkovního sektoru došlo k pádu fanouška.

Na starém, úzkém Tivoli se mezitím víkend za víkendem tvořila pověstná atmosféra, pro níž se hosté potili ještě před vchodem na pažit. Nejvášnivější divácký sektor S si svým hromovým "Ra Ra Ra!" v reakci na jakéhokoliv soupeře, který se zrovna odvážil k přilehlé postranní čáře, získal renomé doslova po celém Německu. Na starém Tivoli se protivníci jednoduše neměli šanci cítit ve vlastní kůži. Vždyť se tam člověk ještě na počátku 21. století jakoby přenášel do syrových, nespoutaných 80. a 90. let.

Právě přelom tisíciletí byl také érou Williho Landgrafa, dodnes idealizovaného folkového hrdiny Alemannie let 1999-2006, rekordmana v počtu zápasů v 2. Bundeslize bez jediného startu v nejvyšší soutěži, a učiněného "kulturisty v kopačkách". Byť se sám Landgraf již dávno uklízel do ústraní, na jeho nezřízeném stylu hry ujížděl každý fanoušek postupového týmu z roku 2006 — to vám garantuji. Snad každý klub má svého srdcaře, svůj symbol, svého Landgrafa.

Mělo to bezesporu své klady i zápory, ale jedno zkrátka nešlo popřít: Alemannia Aachen se pyšnila svou vlastní identitou, kterou za žádných okolností nezrazovala.

Již zmíněný bývalý kapitán žlutočerných Alexander Klitzpera vyrůstal v řadách mnichovského Bayernu, který posléze v barvách Alemannie na Tivoli vítal celkem třikrát. A víte vy co? Třikrát také slavil výhru, přičemž Bavorům vstřelil i svou jedinou bundesligovou branku. "Za každou cenu jsme hráli náš fotbal," tvrdil Spiegelu již z pozice šéfa Alemannie, o níž se na jaře 2015 dozvěděl jen díky inzerátu v Kickeru.

Fanouškovská základna Alemannie vlastně není z nejnáročnějších, protože takový luxus ani nemá. Bavíme se přece o klubu, který byl po celé dvě dekády zaražený v druhé lize, dokud roku 1990 nesestoupil ještě o patro níže. A stejně tak se bavíme o klubu, jehož příznivci nejraději vzpomínají na nesmírně mladé a živelné druholigové, respektive třetiligové mančafty vedené Wernerem Fuchsem v letech 1984-87, respektive 1996-99.

Poslední číslo klubového magazínu Alemannie bylo pár týdnů zpátky zasvěceno 20. výročí úmrtí právě tohoto populárního trenéra, který tragicky skonal následkem srdečního selhání při výběhu takřka vpředvečer postupového zápasu sezony 1998/99. Do Erkenschwicku se následně vydávalo na 10 tisíc truchlících fandů, kteří přihlíželi emotivní výhře 2:0, jež Alemannii dvě kola před koncem vrátila do 2. Bundesligy. Co kouč Fuchs začal se zápalem sobě vlastním budovat v tíživé herní i finanční situaci roku 1996 skrze neotřelou sázku na neprověřené mládí, bylo přeci jen zdárně dotaženo, byť on sám se už oslav zúčastnit nemohl. Též o sedm let později vydřená 1. Bundesliga je svým způsobem produktem Fuchsovy neutuchající vášně.

Nezáleží na tom, že se pod Fuchsovým příkladným dohledem vše odehrávalo v "bezpečné" vzdálenosti od prvoligové scény (byť pravda, jeho osmdesátkovém týmy o postup do nejvyšší soutěže zpravidla reálně usilovaly). Ono totiž není náhodou, že na Tivoli ještě dnes můžete vídat vzpomínkové bannery s jeho portréty. V Cáchách šlo vždy především o proces — o přístup a emoce s ním spojené. Výsledky se počítaly až vzápětí.

To na druhou stranu neznamená, že promrhaná jara 1985 a 2004 nebolela jak čert (Alemannia v obou případech po odehrané polovině zápasů vedla druhou ligu). A také to neznamená, že současné klubové tápání mnohé fanoušky takříkajíc nezlomilo. V květnu 2018 ostatně vybraní jedinci napadli vlastního hráče Tobiase Mohra.

---

---

V sobotu většinu německých fanoušků kopané zajímalo vyvrcholení domácího poháru mezi Bayernem a RB Lipsko. Vyvrcholení poháru, do něhož Alemannia Aachen zkraje opět nebyla ani nasazena, mezitímco zkroušeně přihlížela tomu, jak jiný účastník regionální ligy (té jihozápadní) SSV Ulm 1846 zkraje podzimu vyřazoval obhájce trofeje z Frankfurtu. V prvním kole přitom své bitvy svádělo mimo jiné i šest celků z tzv. Oberligy, která se nachází ještě jednu úroveň pod Regionalligou.

V sezoně 2019/20 se už DFB-Pokal bez účasti Alemannie Aachen neobejde.

Víte, v sobotu se totiž před ostře sledovaným finále celorepublikového poháru odehrálo ještě jedno pohárové finále — vrchol tzv. Mittelrheinpokalu o titul krále jižního regionu státu Severní Porýní-Vestfálsko. Titul, jehož zisk vám garantuje automatické nasazení do prvního kola DFB-Pokalu, a tudíž bonusové, mnohdy zcela rozdílové příjmy. Alemannia má s touto soutěží špatné zkušenosti: finále nezvládla závěrem minulé sezony ani roku 2013, těsně po sestupu ze třetí ligy a prodělání bankrotu, kdy stejně jako letos čelila Fortuně Köln. Od roku 1999 vlastně Mittelrheinpokal častěji než áčko Alemannie opanovala i její vlastní rezerva (dvakrát).

Ani tentokrát to s Cáchami nevypadalo vůbec dobře, když inkasovaly ještě uvnitř první pětiminutovky. Následně se však Alemannia obdivuhodně vzepjala, do přestávky srovnala a ve druhé půli obrat dvěma góly dokonala. Poprvé od roku 2006 si tak žlutočerní potěžkali nějakou trofej, což má v nastalých podmínkách svůj velký význam, ať už vám daná soutěž přijde jakkoliv bezvýznamná.

Ale co se zdá možná ještě důležitější: ze sedmi tisíc uvolněných vstupenek na finále si pro sebe rovnou pět tisíc ukradli příznivci Alemannie, kteří to do Bonnu mají dvakrát tak daleko co kolínští.

Tak že by Alemannia přeci jen ještě dýchala? Že by právě tohle byla ta pověstná jiskra, z níž vzejde plamen? Optimismus se již ve fotbalových Cáchách dávno nepěstuje, ale tahle nová naděje je přesto příjemná změna.