Lee Dixon, legenda bez mistrovství

Symbol oddanosti. Pro mnohé Paolo Maldini, Franco Baresi nebo Ryan Giggs. Fandové Arsenalu však vyřknou jiné jméno. Pokud to nebude Tony Adams, jenž zasvětil červenému dresu Kanonýrů úplně celou svou kariéru, bude to jméno Leeho Dixona, legendárního pravého beka Arsenalu 90. let.

Rok 1988 byl pro londýnský velkoklub zlomový v jednom podstatném ohledu. Tehdejší lodivod Gunners George Graham si v lednu vyhlédl ve Stoke City tehdy 24letého neznámého beka. Tento stále ještě mládenec se do té doby potloukal po druhořadých klubech zpravidla v nižších anglických soutěžích. V letech 1982-84 se zaučoval v Burnley a později přesídlil do Chesteru, aby se s místním klubem umístil na samém dnu tehdejší Football League. Až v Bury, které ho z Chesteru vysvobodilo, se naplno projevil jeho talent. Působil zde sice jen jednu sezonu, ale své budoucí klíčové angažmá ve Stoku si opravdu zasloužil. Porce 45 zápasů za jednu sezonu je opravdu úctyhodná, o to více, že sotva jedenadvacetiletý obránce k tomu zvládl přidat i pět přesných zásahů. Do svých řad si ho tak vytáhl Stoke City, tam odváděl Dixon též neocenitelné služby a po dvou letech se stěhoval na Highbury. Arsenal za něj Stoku neváhal vyplatit 350 000 liber. Právě ziskem tohoto nadaného krajního beka si Arsenal nemusel až do konce milénia lámat hlavu s otázkou, koho dosadit na oba kraje obranné řady. Své místo nalevo měl nadlouho rezervované Nigel Winterburn, na druhém okraji hřiště se proháněl po neuvěřitelných 14 let Lee Dixon.

Kariéra Leeho Dixona v Arsenalu se mohla naplno rozjet až poté, co skončila sezona 1987-88, během níž ke Kanonýrům Dixon zavítal. Tehdy totiž ještě napravo hrával Winterburn a nalevo pobíhal veterán Sansom. Po sezoně ovšem Sansom přesídlil na sever do Newcastlu a otevřela se tak možnost pro Dixona. Zbývalo vyřešit jeden menší problém a to ten, co s Winterburnem? Graham byl tak nucen přeškolit ho na levého beka. Kapitánem Graham udělal mladičkého Adamse, jehož zaškoloval velezkušený O’Leary, a když se k této čtveřici přidal ještě v zimě získaný Steve Bould, nebylo co řešit. S tak hvězdnou sestavou dokráčel Arsenal opět po letech k zisku mistrovského titulu. V této vítězné sezoně a nejen v ní si Dixon dokonale porozuměl s pravým záložníkem Davidem Rocastlem. Dixon mu nejen zvládal výtečně vypomáhat vepředu, ale také se vždy zodpovědně vracel. Právě spolehlivost a odhodlání podřídit vše úspěchu celého mužstva je to, co po celou kariéru Dixona tak zdobilo.

Právě o mistrovský titul, tak cenný, neboť Arsenal ho předtím vyhrál dávno - v roce 1971, se Dixon zasloužil mimořádným způsobem. V posledním souboji sezony na Anfield Road proti Liverpoolu by Arsenal musel vyhrát, aby titul připadl jemu. Navíc kvůli skóre o dvě branky. "Arsenale nemáš šanci", hlásal titulek v Daily Mirror. V zápase to tak ale nevypadalo. Běžela 90. minuta a na ukazateli skóre svítil stav 1:0 - pro hosty! Pak Dixon obdržel přihrávku na vlastní polovině, spatřil chytře si nabíhajícího Smithe na pravém křídle a poslal mu geniální přihrávku. Legendární útočník pak nasměroval přesnou nahrávku nabíhajícímu Thomasovi, jehož přesná střela znamenala pro londýnský tým titul.

Příští rok se však Arsenalu nepovedlo obhájit mistrovský titul a ani se nemohl díky bruselské katastrofě a následnému zákazu účinkování anglických klubů v evropských pohárech předvést v PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí). Přesto si tuto sezonu za rámeček Dixon může dát. V dubnu roku 1990 si totiž odbyl debut v národním týmu Anglie v přípravném utkání na MS proti československé reprezentaci. Na samotný šampionát ale díky suverénní dvojce Stevens – Parker neodletěl.

V následujícím ročníku už se zabydlel v sestavě národního mužstva a zažil i další úspěch na klubové úrovni. Kanonýři za celou sezonu 1990/91 prohráli jen jediný zápas a se sedmi bodovým náskokem na druhé místo se opět mohli radovat z mistrovské trofeje. Na další rok měl Dixon naplánováno konečně obléknout reprezentační dres Albionu i na nějakém velkém turnaji, aktuálně to mělo být EURO 92. Jenže osud tomu chtěl, že se během sezony těžce zranil a na turnaj neodcestoval. Stejně jako jeho alternace v osobě Stevense, i díky absenci klasického pravého beka v nominaci na šampionát se Angličané nedostali ani do vyřazovacích bojů. Ani klubu Leeho Dixona se nedařilo, Arsenal neobhájil a skončil až čtvrtý.

V následující sezoně přišlo krom dojemného loučení s legendárním O’Learym také k nejhoršímu ligovému představení Arsenalu pod Georgem Grahamem. Gunners totiž skončili až desátí, navíc s nejhorší střeleckou bilancí soutěže. Pro srovnání – v letech 1986-1992 stříleli Gunners v průměru 66 branek za sezonu (v sezoně 91-92 dokonce 81), ale od té doby až po odchod Grahama z Arsenalu v roce 1995 se toto číslo podstatně zmenšilo na výsledných 48 gólů. V téže sezoně si tak alespoň Arsenal spravil chuť triumfy v obou domácích pohárech.

V létě pak Graham přivedl z Evertonu uprchlého odchovance Martina Keowna, aby zalepil díru po odcházejícím O’Learym. Právě tato posila však nemohla být díky zranění přítomna přímo na hřišti u dalšího velkého úspěchu Grahamových hochů. Obrana ve složení Bould – Adams – Winterburn – Dixon nedovolila takřka nic ofenzivním hvězdám Parmy, jakými byli Brolin, Asprilla či Zola, a díky brzkému gólu Smithe byl triumf v PVP (Poháru vítězů pohárů) na světě. To byla poslední vydřená trofej George Grahama na lavičce Arsenalu. Příští rok se totiž sice Gunners dostali na dostřel obhajobě úspěchu v téže soutěži, jenže tentokrát jim trofej doslova před nosem – v prodloužení finálového zápasu – vyfoukla Zaragoza, jmenovitě Nayim.

Ani nástup Arsena Wengera ke kormidlu Arsenalu neznamenal nějaké zásadní zemětřesení v sestavě Kanonýrů. Dixon, Winterburn, Keown, Bould i Adams vydrželi s přehledem i přes jejich stáří. A Dixon dokonce poté, co s Arsenalem vybojoval v roce 1998 double, dostal v roce 1999 nečekanou pozvánku do reprezentace, která byla také jeho poslední. Celkově si v dresu národního celku zahrál celkem 22krát, nikdy se však neúčastnil velkého turnaje. V nadcházejících letech už postupně Dixonovo tělo nezvládalo obrovitou zátěž. V roce 2000 si ještě zahrál finále Poháru UEFA v Kodani, tam však Arsenal tureckému Galatasarayi podlehl na penalty.

Dixon stihl být také u památné suverénní sezony 2001/2002. Jenže po pak už se rozhodl s fotbalem praštit. Onen ročník pamatuje přímo ze hřiště jen na jaře – celý podzim promarodil. Chtěl prý skončit už po podzimní části sezony, jenže Wenger ho přemluvil, ať sezonu ještě dohraje, že potřebuje jeho zkušenosti. I sám Dixon měl však stále velkou motivaci - chtěl konečně vyhrát Ligu mistrů, jedinou trofej, která mu v jeho skvostné sbírce chyběla. Nepovedlo se sice, Dixon i tak může být se svou kariérou nadmíru spokojen.

Jeho jméno zůstane navždy v srdcích každého fanouška Arsenalu, o tom není sporu. Už jen fakt, že v dresu Arsenalu se zúčastnil celkem 618 soutěžních zápasů a nastřílel v nich 28 branek, z něj dělá nezapomenutelnou klubovou ikonu. Nyní si užívá Dixon zaslouženého odpočinku ve svém bistru v městečku Bray a pracuje jako expert televizní stanice BBC. I tam mu to jde skvěle, ale na trávníku? To bylo ještě o třídu lepší!