Legendy Calcia - AC Milán - Léčba Berlusconim (1.)

Jaro bylo v plném proudu, nespočetní turisté znovu a znovu lemovali ulice okolo Dómu i Scaly, šarmantní vinárny v působivých prostorách italské architektonické jedinečnosti doslova křičely "přijďte k nám", prosluněný Milán si zkrátka opět užíval své neopakovatelné krásy a půvabu, tradiční "dolce vita" platilo ve vší úplnosti. V blízkosti fotbalové čtvrti San Siro, jejíž dominantou je slavný stadion Giuseppe Meazzy, však vládla podivná, jaksi hořká atmosféra. Atmosféra slz. AC Milán, klub tak ctihodný a hrdý, tehdy zachvátil veliký smutek. Vše přitom navzdory tomu, že více než osmdesátitisícový kotel oslavoval další Scudetto, které v dějinách červenočerného klubu ke všemu zaujalo čestné desáté místo a na dresech s ďábelskou příchutí tak konečně mohla přibýt ona kýžená zlatá hvězdička, stejně jako tomu již léta bylo u konkurenčního Juventusu a Interu. Nač tedy ty slzy? Inu, loučil se Zlatý chlapec! Ragazzo d'oro Gianni Rivera po dlouhých devatenácti letech naposledy zamával davům svých obdivovatelů, jeho kariéra byla u konce. Loučení měl krásné, lepší si snad ani nelze představit. Rozbouřené San Siro se snad až exaltovaným nadšením vyvolávalo Velkého kapitána, legendu, rekordmana v počtu startů v klubových barvách, prostě nejlepšího z rossoneri! Byl to právě božský Gianni, kdo převzal mistrovský titul jako první, jak symbolický pohled na loučícího se generála. Dlouhá léta trvalo než Paolo Maldini pokořil jeho úchvatných 501ligových zápasů v dresu AC...

Euforie v podání diavoli trvala dlouho a tak jako vždy, oslavy vášnivých a temperamentních Italů byly vskutku grandiózní. Rivera, zanechavší na fotbalových pažitech nesmazatelnou stopu, přitom stejně jako statisíce tifosi nemohl vědět, k jakému veletoči s klubovou pýchou dojde ani ne za dvanáct měsíců od oněch sladkých týdnů plných šampaňského a velkolepých prohlášení. Rok po desátém milánském Scudettu byl tradiční fotbalový gigant ostudně přeřazen do druhé ligy, klubový prezident Felice Colombo a brankář Enrico Albertosi (jenž býval i reprezentační jedničkou!) utrpěli těžké tresty v podobě zákazu činnosti, který v případě Colomba činil dokonce doživotní distanc. Za vše mohlo provalení se zakázaných sázek na černém trhu, v nichž právě Milán hrál důležitou úlohu, celou aféru, do níž bylo zapojeno mnoho hráčů, funkcionářů i klubů, totiž odstartovalo utkání mezi AC a římským Laziem. Spolu s rossoneri do Serie B putovalo i Lazio, na erbu obou populárních mužstev kauza známá pod označením "Totonero" zanechala těžko zhojitelný šrám...

Rozčarovaní a zcela konsternovaní fanoušci AC nešetřili hněvem, vedení červenočerných mělo co dělat, aby zajistilo svou bezpečnost. Útěchou, sic slabou, mohl být fakt, že Milánští v pro tak velký klub potupné společnosti provinčních druholigových mužstev pobyli pouhý rok, po němž se opět vrátili mezi smetánku Calcia. Co to však bylo platné, když ihned po návratu do nejvyšší italské soutěže rossoneri opět sestupovali? Kvalita kádru, jenž se po skandálu značně oslabil, na nejlepší týmy země zpod Apenin zkrátka nestačila... Pod nepříjemným tlakem hrající Milán sice znovu okamžitě postoupil, na několik let ovšem v Serii A zaujal pouze poníženou roli druhořadého klubu středu tabulky, což pochopitelně rozpalovalo náročné a na úspěchy navyklé tifosi, kteří si zvláště z dob zbožňovaného Rivery navykli na pravidelný přísun trofejí italských i mezinárodních...

Jakožto zjevení z říše snů tak zapůsobil jistý pomenší pán dokonalé vizáže, inteligentní tváře a především nebývale naplněné peněženky, kterýžto v občanském průkaze nosíval vyražené jméno Silvio Berlusconi. Bohatý Berlusconi, velký fotbalový fanoušek, se po pár týdnech zjišťování terénu rozhoupal a prostřednictvím firmy Fininvest, jejímž je majoritním vlastníkem, koupil 99, 94 % akcií klubu Associazione Calcio Milan. Po získání "slavné značky" prozíravý obchodník Silvio na nic nečekal a do pokladny strádajícího obra napumpoval nepočítané miliardy lir, které z uhasínající svíčky opět vytvořily šlehající plamen, jenž do tří let dobyl celý fotbalový svět! Pro udobření si fanoušků a znovunabytí dřívější slávy rossoneri získali bájný holandský trojlístek mistrů kulatého nesmyslu, na Stadio Giuseppe Meazza zamířil Frank Rijkaard, Ruud Gullit a Marco van Basten. Rijkaard přitom přišel ze španělské Zaragozy o rok později než zbylí dva, Gullit hrával za PSV Eindhoven, van Basten za Ajax Amsterdam.

"Přijďte, přímo z nebe k vám spadnou hvězdy," vykřikoval jako vždy možná až příliš sebevědomý Berlusconi před úvodním tréninkem AC v létě 1987. Jeho výrok je nicméně naprosto oprávněný, k trávníku San Sira tehdy skutečně pomalu klesnul vrtulník, z nějž vyskákaly ty pravé hvězdy fotbalové galaxie. Gullit, van Basten, nebo třeba Franco Baresi s úsměvem rozdávali podpisy a slibovali návrat ďáblů na italský trůn. Jak velká byla radost milánských tifosi! Ti v Berlusconim viděli doslova spasitele, a konečně proč ne? Je to tak, ten arogantní, namyšlený a většinou kontroverze přitahující chlapík se ve více než stoleté historii AC patrně opravdu stal mužem číslo jedna...

Berlusconi je rodákem z Milána, kde na svět přišel 29. září roku 1936. Když tedy v šestaosmdesátém přebíral milánské žezlo a usedal do křesla prezidenta klubu, běžel mu padesátý rok života. Jako student vynikal přirozenou inteligencí a dobrými nápady, jeho známou schopností je uvažovat dopředu, což jej provází takřka po celý život. Berlusconi s vyznamenáním vystudoval práva na milánské univerzitě, následně nastoupil do menší stavební firmy, kde se naučil obchodním zákonitostem a pravidlům dobré investice. Progrese Silviova pracovního růstu ovšem byla značná. Po pár letech se vrhnul na pojišťovnictví, známý to výborný prostředek pro zisk finančního kapitálu, v němž mimochodem v počátcích své dráhy zajištění rodiny hledal i legendární italský tenor Luciano Pavarotti... Berlusconiho vždy lákaly náročné úkoly, dokladem toho je i další podnikání, kde úkol prosadit se zavání daleko obtížnější prací než v sektoru pojišťoven. Oním klíčovým oborem Berlusconiho zájmů se však stal průmysl mediální doprovázený obchodem s realitami. Především televizní řetězce přitom Silviova aktivita zasáhla přímo kardinálně. Dodnes je Rytíř (jak se Berlusocnimu říká) nejmocnějším mužem italských médií, patří mu velká část sdělovacích prostředků, svým bohatstvím a vlivem daleko přesáhnul hranice Itálie. Podíl na tom má zvláště strmá kariéra politická, do níž se Silvio pustil v osmdesátých letech. Díky obrovské popularitě z fotbalového prostředí, které Italové tak milují, Berlusconi roku 1994 vyhrál parlamentní volby, jeho strana se stylovým fotbalovým názvem "Forza Italia", spoléhající právě na tvář svého šéfa, ovládla sněmovnu a Berlusconi majestátně zaujal úřad premiéra země. Heslem volební kampaně bylo Silviovo tradiční zvolání "Můžete být bohatí jako já", které snad nejlépe vystihuje osobitost jeho mediální prezentace...

Berlusconi se vždy chlubil, že zemi chrání před komunisty, sám sebe označil za nejlepšího italského premiéra v dějinách. Na jeho věhlasu nikterak neubrala ani brzká demise po sedmi měsících vládnutí, Rytíř se do čela vlády vrátil ještě dvakrát. Podruhé se premiérem stal roku 2001, kdy Itálii vedl na tamější horkokrevné poměry neskutečných pět let (tak dlouho se to od druhé světové války nepodařilo nikomu!), když jej poté vystřídal Romano Prodi, Berlusconi vydržel a od roku 2008 je předsedou vlády potřetí. Celkem již tedy více než sedm let šéfuje jedné z nejbohatších zemí světa fotbalový nadšenec a velké dítě, které si vždy koupí, co se mu líbí. Na svých sedmdesát tři let nevypadá ani zdaleka, vděčí za to osobnímu týmu kuchařů, kadeřníků a designérů, kteří jej opečovávají jako hollywoodskou hvězdu... "Víte, proč mám tak málo vlasů? Protože můj mozek je tak velký, že je všechny vytlačuje," prohlašuje s kamennou tváří věčný král časopisů, jenž si na svém zevnějšku zakládá a rád sám sebe hodnotí - většinou s nadšením. Opravdu, jistý typ egocentrismu až arogance Berlusconiho provází po celý život, málokdo mu to však vyčítá, Italové si zvykli a řečmi svého premiéra se naopak s chutí baví. "Cítíte můj parfém? Poznáte vůni? To je aroma posvátnosti," sdělil jednou v parlamentu vedle sedícímu kolegovi.

Berlusocniho život provázejí věčné avantýry ať už s modelkami, lehkými děvami či spolupracovnicemi, političtí rivalové v něm pro jeho povýšenost vidí nepřítele číslo jedna. Signor Silvio si však svou roli užívá, v současnosti opět jezdí na srazy G8, v celé Itálii není bohatší osoba, moc a vliv majitele AC Milán se s jakýmkoli jiným Italem nedá srovnat. Když v devadesátých letech Calcio zachvátila finanční krize, byl to právě Berlusconi, kdo postiženým týmům nabídnul pomocnou ruku a umožnil jim daňové dluhy rozložit na deset let, čímž si získal mnoho vděčných přátel. Dohromady celkem dvacet let byl Silvio prezidentem AC, čarou přes rozpočet se ukázal být až zákaz účasti vrcholných politiků v čele zábavních společností. Od roku 2008 tak rossoneri fungují oficiálně bez prezidenta, nikdo však nepochybuje o tom, kdo dále tahá za nitky. Mnozí říkají, že Berlusconi je novým Gianni Agnellim, šedou eminencí Calcia, která má klíčový vliv na veškerém fotbalovém dění. Těžko říct, avšak pozice premiéra skýtá mnohá řešení... "Jak moc vás mrzí ztráta prezidentského místa? Vyjádřete svou bolest na stupnici jedna až deset," žádali dotěrní novináři po nucené abdikaci v roce 2008. "Jedenáct!" svěřil se smutný Silvio. Fotbal opravdu miluje a ať je jakýkoli, Calcio mu vděčí za mnohé...

Důležitým úkolem při stavbě nového týmu Milána mělo být angažování schopného trenéra, jenž by svými kvalitami odpovídal požadavkům na co nedřívější dobytí Scudetta a následné účasti v evropských pohárech. Stávající kouč, švédský internacionál a bývalá hráčská hvězda diavoli, Nils Liedholm, se nejevila jako ideální volba, chtělo to někoho s novou energií, někoho, kdo by hvězdy vyhecoval ke společné práci a novému hernímu systému. V průběhu sezóny 1986/87 proto Liedholma vystřídal tehdy ještě trenérsky nezkušený Fabio Capello, který se sice pyšnil výbornou hráčskou kariérou a značným uznáním mezi pamětníky, o jeho schopnostech coby kouče se však mírně řečeno pochybovalo, spíše byly odsuzovány apriorně, přitom velmi neoprávněně... Capello ve zbytku sezóny Milán dovedl ke konečnému pátému místu, které AC zajistilo první pohárovou Evropu po sedmi letech. Mistrovské Scudetto se slavilo v Neapoli, kde naplno zářila hvězda výjimečného Argentince Diega Maradony, který dokonale oslnil Apeninský poloostrov. Důležitý dílčí krůček k výkonnostnímu vývoji červenočerných byl na světě, páté místo bylo pozicí, na níž se již dalo stavět. Berlusconi, opírající se o pečlivou práci výkonného šéfa, viceprezidenta a své pravé ruky, Adriana Gallianiho, i nadále vehementně posiloval, klíčovým bodem se ovšem ukázalo letní angažování nového trenéra Arriga Sacchiho, jenž nahradil Capella, který dočasně zaujal funkci šéfa klubové juniorky, kromě toho pak pracoval také jako spolukomentátor ligových utkání v televizi. Sacchi, do té doby zkušený pouze z dvouletého působení v druholigové Parmě, na fotbalovou veřejnost budil dojem tajemného člověka. Nikdo nevěděl, co může čekat, kvality holohlavého stratéga byly neznámé, skeptici se AC posmívali za podepsání amatéra. Sacchi, jenž nikdy fotbal nehrál a před vedením Parmy pracoval jako obuvník, však všem vytřel zrak, hned ve své první sezóně na San Siru Milán dotáhnul ke Scudettu, které bylo první po dlouhých devíti letech. "Když se chcete stát úspěšným žokejem, nemusíte být předtím koněm," říkával Sacchi...

Taková radost v Miláně již dlouho nebyla. Po letech úpadku a strádání zde byli noví mistři Itálie, kteří překonali všechny nástrahy náročného pelotonu soupeřů, včetně Maradonovy Neapole, Interu i Juventusu. Rossoneri za úspěch vděčili hlavně perfektní obraně, která za třicet utkání povolila pouhých čtrnáct branek, což je počin dozajista úctyhodný. Defenzivní linie AC, hrající v dokonalém složení Mauro Tassotti, Alessandro Costacurta, Franco Baresi, Paolo Maldini, představovala neprostupnou hráz, kterou snad nešlo překonat. Zkušený Il Capitano Franco Baresi, jedna z největších legend Milána i celého italského fotbalu, s grácií vévodil brilantním mladíkům v čele s Maldinim, synem jiného slavného Milanisty, Cesare Maldiniho, kterýžto v roce 1963 z pozice kapitána jako první dovedl italský tým k triumfu v Poháru mistrů evropských zemí. Paolovi tehdy bylo pouhých dvacet, Billymu Costacurtovi pak dvacet dva. Tassotti, na pravé straně znamenající jistotu a spolehlivost, ve svých osmadvaceti uklidňoval mladší spoluhráče, vedle stejně starého Baresiho si počínal takřka bezchybně. Byla to excelentní souhra. Costacurta s Baresim si ve stoperské dvojici počínali zcela nenapodobitelně, Maldini na levé straně soupeře strašil rychlým přechodem do útoku, jeho elegantní styl a tradiční galantní chování učarovalo San Siru hned během pár úvodních zápasů. Vyrovnanost defenzivy potvrzoval brankář mužstva Giovanni Galli, Sacchiho velká jistota mezi třemi tyčemi. Zajímavostí je, že všichni čtyři členové proslulé obrany, tedy Tassotti, Costacurta, Baresi i Maldini, v klubu strávili téměř celou kariéru. Tassotti ve městě módy odkopal sedmnáct sezón, před nimiž pouze na úvod kariéry dva roky hrával v Laziu, Costacurta vyjma ročního hostování v Monze (na počátku dráhy, ve dvaceti) dres rossoneri nevyměnil, jedenadvacet let v Miláně jistě zaslouží velké uznání... O Baresim snad ani nemá cenu hovořit, jeho pouto s AC je známo široko daleko, stejně jako neuvěřitelných dvacet odehraných ročníků a 532 ligových zápasů, které překonaly i slavného Riveru. Extra kategorií pak je Paolo Maldini, jenž se jako diavolo doslova již narodil. Maldini do společnosti AC nastoupil roku 1976, jako osmiletý chlapec, od té doby pak neobléknul jiný dres, samozřejmě kromě toho reprezentačního. Celých třicet tři let Paolo kopal v barvách Milána, dvacet pět sezón a 648 utkání v Serii A v dějinách Calcia nemá obdoby...

Ani záložní řada nově vzniknuvšího týmu nebyla nikterak zaostávající. Naopak, hlavním znakem Berlusconiho týmu byla vyváženost a rozložení kvality rovnoměrně mezi všechny linie, po výborném brankáři a výtečné obraně tak zde máme neméně skvělou středovou formaci, jíž vévodil první z trojlístku nizozemských virtuosů - Frank Rijkaard zvaný Černá labuť. Rijkaard, působící na pozici středního defenzivního záložníka a jakéhosi staženého tvůrce hry, dokázal rovněž zahrát na místě stopera (v reprezentaci oranjes Frank hrával ve dvojici s Ronaldem Koemanem), které však v týmu AC plně patřilo dvojici Costacurta - Baresi, Rijkaardova záskoku tedy nebylo potřeba. Perfektní čtení hry, výborná kopací technika, bojovnost, týmová práce, houževnatost či jedinečný přehled, to vše patřilo do zlatého fondu Rijkaardova umění, o jeho ceně pro hru mužstva byly popsány stohy papíru. Ne nadarmo se říká, že to byla právě Černá labuť, kdo byl nejplatnějším hráčem celé jedenáctky... Nesmíme však zapomínat ani na Carla Ancelottiho, donedávna úspěšného kouče klubu, který na San Siro zamířil z AS Řím, kde kryl záda ofenzivnějšímu Brunovi Contimu. Carletto byl typickým hráčem na černou práci, jeho herní inteligence, bojovnost a pracovitost se k Rijkaardovi skvěle hodily. Jak známo, Rijkaard i Ancelotti se v budoucnu stali trenéry, stejně jako další ze záložníků tehdejšího Milána, Roberto Donadoni, jenž prvé dva jmenované doplňoval ve středové linii. Na rozdíl od Ancelottiho s Rijkaardem měl však Donadoni na starosti spíše ofenzivu, jeho úkolem bylo doplňovat Gullita, který se pohyboval malinko staženější než van Basten. Dalším do party byla klidná síla v podobě Alberiga Evaniho, jenž si velmi rozuměl s Carlem Ancelottim, s nímž tvořil defenzivní hráz záložní řady AC a umožňoval tak svobodný pohyb Rijkaardovi, který pracoval jako ryzí tvůrce hry, avšak na trochu zataženém místě... Angelo Colombo Sacchiho zaujal při působení v Udinese, jeho přesné přihrávky do volných prostorů značně pomáhaly a usnadňovaly práci dvojici útočníků, kterou vytvářeli "oranžoví bratři" Ruud Gullit - Marco van Basten. Fenomenální duo střelců mělo na starosti jediné - skórovat a skórovat, což se oběma zainteresovaným dařilo znamenitě. Gullit, pocházející z Amsterdamu, byl nepřehlédnutelnou persónou, a to jak pro své mimořádné fotbalové schopnosti, tak pro svou originální vizáž. Přezdívka Černý tulipán vypovídá o všem... Zajímavé je, že Gullitovou v pořadí již třetí manželkou je neteř slavného Johana Cruyffa, Estelle Cruyffová.

Vztah s legendou holandského fotbalu a trojnásobným nejlepším fotbalistou Evropy Gullitovi mnoho dal, vždyť především díky těmto dvěma Feyenoord Rotterdam ukončil mučivé desetileté čekání na titul. Král Johan I., hrající již poslední jednání svého galapředstavení na fotbalových trávnících, mladého neposedného chlapce s až příliš rychlou chůzí, naučil fotbalovému myšlení, jejich spolupráce byla úžasná. Gullit, proslulý svými až po ramena dlouhými dredy a surinamskou krví, posléze zamířil do Eindhovenu, který jej odkoupil za půl milionu dolarů, Feyenoord se totiž topil v dluzích. V barvách PSV Ruud navázal na skvělé výkony z největšího přístavu Evropy a klubu pomohl ke dvěma titulům, z původního místa libera, kde jako šestnáctiletý v Haarlemu začínal, se přitom dostal až na hrot útoku. Jako na nejlepší obchod v dějinách klubu se v Eindhovenu vzpomíná na Gullitův prodej do Milána, kam se nadaný střelec odebral za dvaadvacetinásobek původní vydané ceny - deset milionů dolarů! Tato částka z Černého tulipána učinila nejdražšího hráče světa, kterážto nálepka se stala do značné míry zavazující, Berlusconi chtěl logicky vidět výsledky... Pozoruhodné je, že tak talentovaný fotbalista, jako Gullit, nikdy nehrál za Ajax, jehož mládežnické akademie jsou pokládány za nejlepší v Evropě (spolu s Barcelonou). V den Ruudovy návštěvy tréninkového centra Ajaxu přitom skauti do řad amsterdamského giganta přijali mladého Franka Rijkaarda, pozdějšího Gullitova spoluhráče, sám Ruud byl ovšem odmítnut!

To Marco van Basten je ryzím produktem líhně Ajaxu, rodák z Utrechtu v mužstvu začínal v sedmnácti, do Milána odešel v roce 1987 jako třiadvacetiletý. Ledový anděl, jak se Marcovi přezdívalo, byl geniálně nadaným fotbalistou. Jeho čich na góly, technika, mimořádná paleta možností zakončení i dokonalé fotbalové myšlení z něj učinily bezpochyby jednoho z nejlepších fotbalistů své doby. Nevídaná pestrost střelby, ať už technicky, pravou či levou, tvrdě, lobem nebo hlavou, provázela milánské zápasy jako nezastavitelný kolorit něčeho nutného, neodstranitelného... Bohužel, jediným, zato nepřekonatelným, obráncem, který Marca dokázal uhlídat, se stala až nevšední náchylnost k zraněním, jež v pouhých jedenatřiceti ukončila kariéru velkého útočníka, jakých fotbalový svět viděl jen pár. Neustálé potíže s kotníky i koleny hatily jedinečné schopnosti úžasného hráče, i přesto však jen málokdo jiný posbíral tolik úspěchům, jako právě van Basten. Vynikal zcela nenahraditelnou chladnokrevností v zakončení, ničeho se nezalekl, góly střílel jak krásné, tak důležité. Svou pohotovostí i schopností zakončení v akrobatických pozicích se zapsal do zlaté kroniky fotbalu, již legendární je jeho vystoupení v jednom televizním pořadu holandské televize, kde dokonale předváděl krokové variace fotbalistů, jež přirovnával k baletním umělcům. V Holandské lize debutoval dvěma góly, když v utkání střídal Cruyffa - jak symbolické! V dresu Ajaxu čtyřikrát v řadě získal korunu nejlepšího střelce ligy, po Cruyffovi převzal i kapitánskou pásku i roli nového idolu národa. Každý se mu chtěl podobat, nová generační hvězda par excellence byla na světě...