Legendy Calcia - AC Milán - Léčba Berlusconim (2.)

Po Scudettu ze sezóny 1987/88 se nažhavení fanoušci Milána nemohli dočkat následujících ročníků. Léta odmlky a ústupu ze slávy udělala své, každý rossonero toužil po dalších a dalších trofejích. Díky mistrovském titulu z minulé sezóny měli diavoli právo startovat v příštím ročníku prestižní milionářské soutěže Poháru mistrů evropských zemí, peníze vložené do nového projektu, "Zmrtvýchvstání AC", se pomalu začínaly vracet investorovi Silviu Berlusconimu, kterýžto z dosažených úspěchů výrazně těžil - mezi lidmi za přínos fotbalu získával velké plus, což se zvláště při politické kariéře jistě hodí.

Ještě než se dostaneme k účasti AC v Poháru mistrů, oznámíme výsledek ročníku 1988/89 na půdě italské, kde tentokrát kraloval jiný milánský celek, Inter, jenž zažil jednu z nejlepších sezón své historie stran Serie A, jíž naprosto ovládnul a s rekordním počtem 58 bodů (za vítězství se ještě braly jen dva body) zcela vymazal ostatní týmy. Milán tehdy skončil třetí s dvanáctibodovou ztrátou, stříbro brala Neapol, o bod lepší než rossoneri. Zbývající člen šlechtické trojce, Juventus, skončil bez medaile až čtvrtý, což ve městě Fiatů znamenalo velké zklamání, zvláště po mimořádně plodných předcházejících letech, kdy pod vedením kouče Trapattoniho Stará dáma doslova kralovala...

Červenočerní nemuseli smutnit, chuť si více než napravili svým účinkováním v Poháru mistrů, kde přejeli vše, co stálo v cestě, a naprosto zaslouženě ukořistili svůj třetí Ušatý pohár, čímž navázali na předchozí dva úspěchy generace okolo Gianni Rivery z let 1963 a 1969. Milán si postupně poradil s Vitoshou Sofia, Rudou hvězdou Bělehrad, Werderem Brémy i Realem Madrid až stanul ve finále proti rumunské Steaue Bukurešť. Semifinálová bitva s Realem se přitom stala nejtěžším direktem, jaký kdy Královský klub v evropských pohárech utřžil, porážka 0-5 na San Siru se stala mýtem tohoto stařičkého, leč stále stejně okouzlujícího fotbalového svatostánku...

Finálovým soupeřem se tedy, jak již bylo řečeno, pro milánské stala bukurešťská Steaua, opírající se o kvality horkokrevného Gheorghe Hagiho. Utkání konající se v Barceloně, na zaplněném Nou Campu, se v Miláně očekávalo s velkým napětím, k triumfu již scházel poslední krůček, Berlusconi byl blízko naplnění velkých plánů, jimiž se zavázal svým potenciálním voličům. Devadesát sedm tisíc přihlížejících bylo svědky naprosté devastace bezbranných Rumunů, kteří již po první půli věděli, že je vše ztraceno, což se jen potvrdilo dvě minuty po přestávce, kdy čtvrtou branku přidal van Basten. Stejný stav nakonec vydržel, rossoneri jednoznačně zvítězili 4-0, van Basten i Gullit si připsali po dvou gólech, přičemž zvláště Gullit byl opěvován jako král utkání, vždyť předtím dlouho nehrál, zranění jej stíhala na každém kroku, málem ani nenastoupil! Lékaři Gullita sice mocně přemlouvali, ať nenastupuje, je to příliš riskantní... Černý tulipán však neposlouchal. "Copak mohu čekat, když za námi do Barcelony přijelo padesát tisíc fanoušků?" ptal se. Přes grandiózní výhru, úžasný výkon, dva góly a další nahrávku van Bastenovi, však přesto po hodině odkulhal, musel na další operaci, koleno zátěž nesneslo. Na trávník se tak dostal jiný střelec Pietro Paolo Virdis, jenž si alespoň také mohl vychutnat slastný pocit vítězství. Když kapitán Franco Baresi přebíral trofej pro vítěze, všichni rossoneri slavili. Jedinečný úspěch působil jako balzám na pošramocené duše věrných tifosi, Berlusconi, lítající nad hlavami nadšených hráčů, měl již tehdy volby takřka jisté...

Diavoli navíc triumf potvrdili vítězstvím v Interkontinentálním poháru i Evropském superpoháru, kde porazili kolumbijské Atlético Nacional respektive Barcelonu. Vrcholem triumfu Milána se stala obhajoba Marca van Bastena v prestižní anketě francouzského časopisu France Football, Zlatý míč, který Ledový anděl získal i v předchozím ročníku, když ještě o rok dřív zvítězil Ruud Gullit (ještě v barvách PSV Eindhoven). Neuvěřitelnou sezónu z pohledu AC tak uzavřeme konstatováním, že rossoneri získali tři trofeje, k nimž se navíc přidal zmíněný Zlatý míč van Bastena. Zlé časy z dob počátku osmdesátých let byly definitivně přebity radostí a triumfem Berlusconiho éry!

Po ojediněle úspěšném ročníku se se zvědavostí očekávalo, co přinesou sezóny následující, otázka, zda je možné udržet si podobně vysokou výkonnost dlouhodobě, se přímo nabízela. Odpověď Baresiho a spol. přitom byla rezolutní a zněla "Ano", což se potvrdilo hned v dalším roce, kdy AC obhájilo všechny tři poháry ze sezóny 1988/89! Kaňkou, sic malou, na jinak extrémně vydařeném ročníku bylo opětovné nevítězství v domácím šampionátu, kde se opět radovala Neapol s Maradonou a Carecou. Milán se tentokrát musel spokojit s příčkou stříbrnou, dva body zaostávaje za zlatými Neapolitánci. Útěchou mohl býti fakt, že Marco van Basten s devatenácti góly získal trofej pro krále střelců Italské ligy, což se mu koneckonců podařilo rovněž o dva roky později...

V Poháru mistrů evropských zemí začala milánská pouť soubojem s finským celkem HJK Helsinky, který pochopitelně a dle předpokladů Sacchiho svěřencům příliš starostí nenadělal, což se ostatně dá říci i o dalším kole a střetnutí mezi AC a belgickým KV Mechelenem. To semifinálová bitva s Bayernem Mnichov již nabídla podívanou ze zcela jiného soudku, silní a houževnatí Němci svou typickou buldočí hrou soupeři nedali ani milimetr prostoru zadarmo, Milán postoupil jen díky brance vstřelené na hřišti soupeře. Na podobné věci se však historie neptá, meritorní je, že diavoli byli opět ve finále, kde ovšem tentokrát nečekala odevzdaná Steaua Bukurešť, nýbrž Benfica Lisabon, mocně toužící navázat na zlatou generaci Eusébia a Coluny z šedesátých let. Benfica se podobně jako AC do finále probojovala díky brance na půdě soupeře, s tím rozdílem, že Lisaboňané se utkali ne s Bayerem ale s Olympiquem Marseille.

Ten zápas sliboval velkou podívanou. Benfica měla konečně příležitost oplatit Milánu porážku z finálového boje z roku 1963, kdy tým vedený koučem Nereo Roccem a kapitánem Cesare Maldinim zdolal portugalský ansámbl Fernanda Riery i navzdory Eusébiovu brzkému úvodnímu gólu. Bohužel pro svěřence švédského trenéra Erikssona, jenž již tehdy vedl Benficu v ústrety náročného boje s možná nejsilnějším Milánem v dějinách, šťastnějším týmem byl po závěrečném hvizdu sudího i nyní italský výběr, o jedinou branku zápasu se ve vídeňském Prátru zasloužil Frank Rijkaard v šedesáté sedmé minutě. Milán tedy Ušatý pohár vskutku obhájit dokázal, nic nehledíce na všeobecnou touhu zdolat ten mimořádný kádr plný hvězd, z nějž původně bezejmenný obuvník jménem Arrigo Sacchi vytvořil jediný italský tým v dějinách, který dokázal napodobit a navázat na proslulý Herrerův La Grande Inter z šedesátých let, jenž Pohár mistrů obhájil jako první. Pouze Inter a AC tedy z italských mužstev nejprestižnější klubovou trofej vyhráli dvakrát za sebou, alespoň něco může Juventus sehranému milánskému duu závidět...

Nevídané uznání, tisíce blahopřání, obrovský potlesk i respekt si vysloužili všichni zúčastění protagonisté červenočerného zázraku. Za pouhé čtyři roky od příchodu Silvia Berlusconiho do AC Milán klub dvakrát dobyl fotbalový svět, tentokrát Interkontinentální pohár vyfouknul paraguayské Olimpii Asunción, Evropský pohár pak janovské Sampdorii. Holandské trio hvězd, Rijkaard - Gullit - van Basten, patřilo k tomu vůbec nejlepšímu, co světový fotbal v té době nabízel. Nebyli to však jen oni, kdo tehdejšímu AC pomohl k nesmrtelnosti, neméně důležitou součástí týmu byl zvláště klíčový stoper a vůdce týmu, pravá persona fotbalových pažitů, kapitán nejen Milána, ale i Squadry Azzurry - Franco Baresi.

Ve třinácti mu zemřela matka, zanedlouho i otec. Rodiči malého Franca se v té době stal AC Milán, rodina větší, než si kdo může přát. Hodný syn Franco přitom poslouchal na slovo a plody své pečlivé přípravy za to sklízel častěji než kdo jiný. Nebylo mu ani osmnáct, když po boku Rivery a spol. poprvé naskočil do bojů Serie A. Všemu čelil s obdivuhodným klidem a jistotou, experti zírali s pusou dokořán. Klub neopustil ani navzdory dvěma sestupům do druhé ligy, zažil s ním úplně všechno. Sami fandové rossoneri jej vyhlásili za nejlepšího hráče v klubových dějinách, napříč konkurenci van Bastena, Rivery, Altafiniho či obou Maldiniových! Výborným fotbalistou byl přitom také Francův bratr Giuseppe, jenž takřka celou kariéru zasvětil zase Interu, který mimochodem Franca při vstupních testech odmítnul jako příliš slabého, bráchu Giuseppeho přitom přijal... Je otázkou, zda světový fotbal viděl lepšího obránce, než jakým byl Franco Baresi, srovnatelným byl ze stoperů snad jen Franz Beckenbauer nebo Bobby Moore...

Před vypuknutím ročníku 1990/91 se spekulovalo o tom, jestli rossoneri naváží na své předešlé dva úspěchy v pohárech a znovu přepustí Serii A ostatním, nebo se zaměří spíše na domácí scénu a Pohár mistrů budou brát jako bonus. Žel, nepodařilo se ani prvé, ani druhé, Milán po dlouhé době skončil bez trofeje, když jej v Italské lize na prvním místě zaskočila mistrovská Samdoria Janov a její nejlepší střelec roku Gianluca Vialli, v Poháru mistrů pak francouzská Marseille, jež Miláňanům vystavila stopku překvapivě brzy, již ve čtvrtfinále. Milán sice předtím zdolal maďarský Újpešt Budapešť i belgické FC Bruggy, ve čtvrtfinálovém klání s Marseille to však již byla zcela jiná písnička. Úvodní zápas na italské půdě a trávníku San Sira skončil nerozhodně 1-1, na Gullitovu branku totiž dokázal reagovat Papin, což domácí nemile překvapilo. Odveta v přístavním městě hraběte Monte Crista se poté stala nepříjemným skandálem celé fotbalové Evropy. Marseille v onom utkání vedla, stadion Velodrome bouřil nadšením, schylovalo se k porážce samotného krále, do konce utkání chyběly dvě minuty, Marseille zahrávala přímý kop. Tu se ovšem stala neočekávaná věc, v části stadionu zhasla světla, diváci v domnění, že utkání skončilo, vnikli na hrací plochu - zápas se musel přerušit. Situace chtěl lišácky využít mistr zákulisních taktik, milánský viceprezident a oficiální šéf Adriano Galliani, jenž nařídil mužstvo odvést do šaten. To v tu chvíli možné bylo, potíž však nastala ve chvíli, kdy pořadatelé sjednali nápravu a světla začala obnoveně fungovat. Diavoli se totiž na trávník už nevrátili, rozhodčímu nezbylo než zápas ukončit. Perspektivní a s energií a chutí hrající Marseille se dožadovala kontumace, k držení hráčů v kabinách nebyl žádný důvod, Galliani však doufal v kontumaci ve prospěch svého týmu za nezvládnutí povinností stran domácích, AC se prý pod náporem fandů domácích bálo o svou bezpečnost. UEFA však byla nekompromisní, Milán byl po kontumační porážce 0-3 vyřazen, jako další sankci za odstoupení z utkání navíc milánští nesměli v příštím roce hrát jakékoli evropské poháry! Tvrdá rána do řad rossoneri zle rozhněvala Berlusconiho, podivná událost, jíž dodnes obestírá hned několik otázek, se stala neblahým doprovodem jinak brilantního období italského týmu...

Dalším těžkým úderem pro Milán byl odchod úspěšného kouče Arriga Sacchiho k italské reprezentaci, kde holohlavý kouzelník nahradil Azeglia Viciniho. Rossoneri nutně potřebovali najít nového vůdce, jenž by navázal na Sacchiho práci, tak fungující spolupráci holandských mistrů s italskými stratégy bylo potřeba udržet za každou cenu. Totální fotbal, který Sacchi dokonale oživil právě za přítomnosti trojice Rijkaard - Gullit - van Basten, byl v ohrožení. Náhradou za již tehdy nesmrtelného zlatého trenéra se stal Fabio Capello, jenž ve stínu slavnějších jmen trpělivě čekal na svou šanci, kvalitně pracujíce s mládeží AC. "Nyní už může být prvoligovým trenérem každý, Capellovo jmenování je velkou ranou prestiži trenérského stavu," zlobil se jiný kouč, Franco Scoglio, který podobně jako většina italské fotbalové veřejnosti Capella považoval za ubohého Berlusconiho nohsleda bez názoru, jenž pouze slepě odkýve, co říká šéf. Nebyl by to ovšem Capello, kdyby to nebyl on, kdo nakonec vyhraje. Právě v Miláně začala obdivuhodná kariéra velkého trenéra, který všem skeptikům a pomlouvačům naprosto jedinečně odpověděl třemi mistrovskými tituly v řadě. Něco podobného se přitom v Calciu naposledy podařilo Grande Torinu ve čtyřicátých letech!

To navíc nebylo vše, po zlatém hattricku mezi lety 1992 až 1994 se sice AC na rok odmlčelo, získajíce pouze čtvrté místo, hned v sezóně následující však opět triumfovalo, když druhý Juventus zaostal o celých osm bodů. Dominanci Milána, který si tedy během pěti sezón pod Capellovým vedením připsal čtyři Scudetta, ke všemu potvrdila neopakovatelná šňůra 58 ligových utkání bez jediné porážky, která probíhala od 21. května 1991 do 21. března 1993! Tento rekordní počin, na soutěž podobně náročnou jako je Serie A zcela neuvěřitelný, do dnešních dnů platí v plné výši a jedním dechem dodejme, že lze jen obtížně očekávat, že by se v nejbližších letech měnil...

Je sice pravdou, že herní projev se pod vedením přísného a pedantického Capella změnil k defenzivnějšímu, i přesto však AC hrál poměrně pohledný fotbal, jenž se ovšem opíral o bezchybně zajištěnou obranu, tedy zbraň, jež Dona Fabia provází po celou trenérskou kariéru. Svým herním systémem Capello již tenkrát zaujal řadu mladých trenérů, kteří jej později následovali, základ na důsledné obraně a zesíleném středu pole se stal tradiční italskou zbraní na dlouhá léta. Je zajímavé a ve fotbalových vodách dost možná ojedinělé, že hned pětice hráčů z jednoho týmu v budoucnu uspěla na pozicích trenérů. Právě Sacchiho a Capellovo umění ke krásnému řemeslu kouče navedlo budoucí šampiony jakými jsou Carlo Ancelotti, Frank Rijkaard, Roberto Donadoni, Marco van Basten nebo Ruud Gullit, kromě nich ještě Mauro Tassotti dělá asistenta. Bezesporu nejdále to jakožto "šéf lavičky" dotáhnul Ancelotti, jehož ovlivnil zvláště Arrigo Sacchi a jeho filozofie hry, kterou Carletto do značné míry převzal...

V úvodní Capellově sezóně se Milán mistrem stal před druhým Juventusem, králem střelců byl Marco van Basten s pětadvaceti góly, na něž žádný z kanonýrů konkurenčních týmů ani zdaleka nestačil. Baggio, Baiano, Zola, Signori, ani Vialli, nikdo neohrozil suverenitu Holanďanova počínání... Rossoneri navíc kromě velkého množství nastřílených branek stále velmi málo inkasovali, jedinečná obrana v čele s Baresim byla neprostupná jako Čínská zeď, s dříve mladých nadějí Maldiniho a Costacurty plynule vyrostly opory nejen milánské, nýbrž i reprezentační. Do kádru červenočerných přitom přibyla další velká jména jako Demetrio Albertini, jenž ve středové formaci perfektně doplňoval Rijkaarda, dále zde byl Gianluigi Lentini (ve své době nejdražší hráč světa!), Stefano Eranio či nová útočná hvězda Daniele Massaro, který sice v týmu figuroval již pod Sacchim, mnoho příležitostí však nedostával a do základní sestavy se trvale prosadil až za Capella. Novým brankářem se pak po Giovanni Gallim stal Sebastiano Rossi, jenž v barvách AC nakonec vydržel celkem dvanáct let. Perlou v útoku Milána měl být velký zázrak francouzského fotbalu, čtyřikrát v řadě mistr Francie a pětkrát v řadě nejlepší střelec Ligue 1, Jean-Pierre Papin, jenž však v dresu AC nikdy nenašel tu úplně nejlepší formu a nenavázal tak na své jedinečné působení v Marseille. Zlatá léta Milána sice pokračovala plynulým tempem, stále menší podíl na nich však měla trojice holandských kouzelníků, kteří stárli a bohužel čím dál častěji podléhali vážným zraněním. Rijkaard, který poněkud ztratil na rychlosti, na tom byl relativně nejlépe, na druhou stranu prý neustálou honbou za tituly psychicky vyčerpal své tělo... Ruud Gullit si stále stěžoval na nejrůznější bolístky, také on už měl zenit za sebou, nic naplat, mladá krev volala stále silněji. Nejhůře však dopadl van Basten, který více času strávil na operačním stole, než na hřišti. Jeho prokletím byl pravý kotník, který léčil celé dva roky od finále Ligy mistrů s Marseille z května 1993. Nepomáhalo nic, vodoléčba, tři operace, ani akupunktury. Když v roce 1995 Ledový anděl definitivně pověsil kopačky na hřebík, nebylo mu ani celých třicet jedna, s fotbalem však vlastně skončil v devětadvaceti. Navzdory trpkému osudu sice stihnul více, než většina ostatních, přesto svůj úděl těžce nesl. "Fotbal ztratil svého Leonarda da Vinciho," bědoval smutně Adriano Galliani. Bilance 90 gólů ve 147 zápasech Serie A dodnes udivuje fanoušky po celém světě. Roku 1993 tedy Milán celá trojice navždy opustila, van Basten sice v kádru zůstal, do žádného zápasu však již nenaskočil...

Pakliže se Maestru Capellovi na umění Arriga Sacchiho dařilo navázat v Italské lize, v pohárové Evropě na sebe úspěch nechal čekat o trochu déle, přesto však i zde Pan titul ukázal, že patří k tomu vůbec nejlepšímu, co se mezi světovými trenéry v dějinách fotbalu objevilo. Sezóna 1992/93 sice ďáblům vynesla "pouze" stříbro, finálový soupeř z Marseille se v Mnichově ukázal jako těžká překážka (1-0), ročník následující však již naplno ocenil milánské snažení - Galliani s Berlusconim mužstvo dovedli k dalšímu evropskému triumfu.

Ze všech pohárových vítězství přitom patrně právě tohle dodnes zůstává tím největším počinem stran Milána, na souboj mezi AC a Barcelonou se vskutku jen tak nezapomene. Rossoneri se v úvodu soutěže museli prokousat přes švýcarský FC Aarau a dánskou Kodaň, v následné čtvrtfinálové skupině (byly dvě), složené ze čtyř týmů, kdy postupují dva, se poté Italům do cesty postavilo FC Porto, Werder Brémy a Anderlecht Brusel. Vyrovnanou skupinu nakonec ovládlo AC, které z šesti utkání uhrálo osm bodů a skočilo na první příčce o bod před druhým Portem. Ve druhé skupině se tzv. Dream Team Barcelony, pod vedením Johana Cruyffa hrající v úžasné formě, střetnul s celky AS Monaco, Spartak Moskva a Galatasaray Istanbul. Dle očekávání, Barca byla první, doprovodilo jí Monaco, které se pak v semifinále postavilo AC Milán, blaugranas se měli utkat s Portem. Milán i Barcelona se v jednozápasovém měření sil díky lepšímu tabulkovému umístění mohli spolehnout na podporu vlastních fanoušků, obě mužstva svého protivníka vyřadila poměrem 3-0. Karty tedy byly rozdány jasně, ve finále se měla setkat dost možná nejsilnější Barcelona v dějinách s dost možná nejsilnějším Milánem v dějinách. Fotbaloví fajnšmekři se měli na co těšit, zápas roku se blížil!

Ojedinělé utkání dvou nelepších týmů sezóny bylo naplánováno na Olympijský stadion v Aténách, do hlediště se vtěsnalo sedmdesát tisíc diváků, rozhodčím byl dvaačtyřicetiletý Philip Don z Anglie. Zápas neměl předem daného favorita, přece jen o něco málo větší šance se ovšem dávaly Barceloně, která pod Cruyffovým vedením předváděla nádherný fotbal plný ofenzivních nápadů, gólů a individuální geniality hráčů, jakými byli Romário, Christo Stoičkov či Ronald Koeman. Milán do utkání vstupoval citelně oslaben, kvůli karetnímu trestu chyběli klíčoví obránci Franco Baresi a Billy Costacurta - kompletní stoperské duo bylo pryč! Mistr taktiky Capello vše vyřešil přesunutím Maldiniho do středu obrany, kde jej doplnil Filippo Galli, na místo levého beka se místo Maldiniho posunul mladý Christian Panucci (vpravo byl pochopitelně Tassotti). Ve středu zálohy se vedle zkušeného harcovníka Donadoniho postavil Demetrio Albertini, spolu s nimi hrál vynikající neústupný bijec Marcel Desailly, o ofenzivnější úkoly se pak staral chorvatský internacionál Zvonimir Boban. Střelbu gólů měli v popisu práce dva útočníci, Srb Dejan Savičevič a domácí miláček Daniele Massaro. V bráně pochopitelně stál Rossi. To Barcelona nastoupila v tradičním ofenzivním rozestavení, v bráně byl čaroděj Andoni Zubizarreta, v obraně Ferrer, Nadal, Koeman a Sergi, záložní řadu tvořili Guardiola, Beguiristain, Amor a Bakero, v útoku řádil Romário se Stoičkovem. Kapitánem Milána byl za nepřítomnosti Baresiho pověřen Tassotti, Barce šéfoval José Mari Bakero. Další nepříjemností pro AC byl fakt, že k utkání nemohli být nominováni útočníci Dán Brian Laudrup a Rumun Florin Raducioiu, vše kvůli kvótám UEFA o počtu cizinců. Značně provizorní sestava Milána tak musela čelit nájezdům kompletní a na vrcholu hrající Barcelony, která mohutně toužila po navázání na zlatý úspěch z roku 1992.

Nastal však přesný opak všech předpokladů, místo defenzivního Milána bránícího se tlaku blaugranas, zde byl jen jeden tým: ofenzivní mašina s názvem AC Milán, která zcela zdevastovala sebevědomého soka, a to jeho zbraněmi - přívalem gólů. Drtivá porážka 0-4 katalánské culés budila ze spaní ještě dlouhé týdny, Zubizarreta, jemuž se zápas příliš nepovedl, si v brance snad nikdy nepřipadal bezmocnější než tehdy. Už v poločase Italové vedli 2-0, to když se dvakrát trefil Massaro, po pauze navíc další zásah brzy přidal Savičevič, jehož mimochodem Capello příliš nemusel, Srb údajně hrál jen kvůli velké oblibě, kterou v něm našel Berlusconi, dílo zkázy pak pro Španěly dokonal Marcel Desailly. Neuplynula ani hodina a bylo to 4-0 pro AC, šokované publikum přihlíželo exhibici Capellových chlapců, kteří si se soupeřem dělali, co chtěli. Romário a spol. si nemohli ani přihrát, dokonalejší triumf si snad ani nelze představit. Katalánci přitom nehráli tak špatně, trenér Cruyff však brzy pochopil, že tentokrát AC porazit zkrátka nelze. Netečný a zhnusený Cruyffův pohled se stal oblíbeným předmětem fotografů po čas celého zápasu. Nevídaný debakl mohl být ještě vyšší, sudí Don ovšem Panucciho trefu z deváté minuty neuznal pro ofsajd, další dvě nadějné střely Savičeviče pak zastavily tyče... Fabio Capello se stal nemrtelným, jeho podpis bude navždy stát pod jedním z největších vítězství v bohaté historii Milána. Marcel Desailly jako první dokázal vyhrát Ligu mistrů dvakrát za sebou se dvěma různými kluby. "Milán dal do zápasu sto procent svého potenciálu - hrál skvěle," hlesnul po závěrečném hvizdu zkroušený Andoni Zubizarreta...

Jedinečný double navíc v podání AC doprovodil zisk dalšího Evropského superpoháru, v němž na rossoneri nestačil londýnský Arsenal. Trofeje tak znovu byly tři, přičteme-li poté také Italský superpohár, jenž jsme prozatím opomíjeli (Milán jej získal také v letech 1988, 92, 93), dostaneme úctyhodnou číslici čtyři. Získat v jednom roce čtyři cenné trofeje je nepochybně činem nanejvýš kvalitním, na družinu Fabia Capella se hrnula sláva doslova ze všech stran. V následující sezóně to přitom tak slavné nebylo, Scudetto tentokráte oslavil Juventus, AC se muselo spokojit až se čtvrtým místem. Chuť se milánským na jazyk vrátila o rok později, kdy si pro v pořadí již patnáctý titul dokráčeli stylem dominantním jako v ročnících minulých, druhý Juventus zaostal o osm bodů. Právě po této sezóně však San Siro opustil vítězný lodivod Fabio Capello, kterého zlákala nabídka Realu Madrid. Také tam mimochodem Maestro triumfoval hned v úvodní sezóně...

Diavoli tomu sice ještě pár měsíců nechtěli věřit, ale konec jedné velké epochy neprodleně nastal. Období, jaké v dějinách AC Milán nemá sobě rovné, bylo v cíli, nezbývalo, než se nostalgicky ohlédnout. Od roku 1986, kdy červenočerný velkoklub získal nejbohatší žijící Ital Silvio Berlusconi uplynulo deset let, přišel čas bilancování. Zabilancujme si tedy nyní také my: třikrát Pohár mistrů respektive Liga mistrů, třikrát Evropský superpohár, dvakrát Interkontinentální pohár, pětkrát Serie A, čtyřikrát Italský superpohár. Nejsme-li naprosté matematické fekálie, musíme konstatovat zprvu těžko uvěřitelné číslo sedmnáct! K tomu navíc přidejme tři Zlaté míče a dvě trofeje nejlepšího střelce ligy pro Marca van Bastena. Zcela jedinečná bilance mužstva, které jen pár let předtím objíždělo pětitisícové stadionky v Serii B, bere dech.

Silvio Berlusconi to dokázal - probudil spícího obra. Kdoví, kde by Milán byl, kdyby do něj ten "namyšlený egoista", jak jej označují jeho odpůrci, nepřišel. Ať je Don Silvio jakýkoli, zaslouží si obrovský respekt. Právě námi popsané desetileté období totiž slavný klub dost možná zachránilo, kdyby nebylo jeho, třeba by dnes Calcio neznalo šlechtickou trojici, ale jen dvojici...