Legendy Calcia - Il Grande Torino

Je smutným a dnes již také dlouhodobým faktem, že většina fanoušků, snad jen s výjimkou těch v centru průmyslového regionu Piedmont, upřednostňuje především celek slavnějšího Juventusu, zatímco historicky takřka neméně významné Torino zůstává v rovině jakéhosi zapomenutého mýtu, jenž se chce jen málokomu objevovat. Pýchou oněch "zbylých" věrných tifosi je přitom již pouhé založení jejich klubu, který světlo světa ve své podstatě poznal o poznání dříve než věhlasnější Stará dáma. Vždyť vůbec první tým Calcia, Internazionale Torino, založený roku 1890, byl nepřímým předchůdcem právě dnešního Torina. Když se o deset let později, roku 1900, Internazionale sloučili s dalším turínským celkem FC Torinese, a o šest sezón později (3. prosince 1906) i s odštěpenci populárnějšího Juventusu, vznikl dodnes existující Football Club Torino, který však od roku 1936 pojal za svou novou, "vkusně" musssoliniovskou zkratku AC, tedy Associazione Calcio. Na světě tak definitivně bylo brzy zažité AC Torino, jehož název se na Torino Calcio a dnešní Torino FC dále změnil až po pádu režimu, o mnoho let později. Slavné přízvisko AC se však přesto s turínskými hráči váže dodnes, vskutku jen málokdo kosmetickou změnu názvu zaznamenal. Samotní Italové si stejně plně vystačí s pouhým Torino, kteréžto pro potřeby mediálního sdělení, jež je pod Apeninami užívané výhradně v jednoslovném označení, zcela stačilo. Stejně jako existovalo Milan, Genoa, Roma či Inter zkrátka existovalo také Torino, nic víc nebylo potřeba vymýšlet.

Mezi fanoušky stále oblíbenější Granata své první Scudetto oslavila v sezóně 1926/27, onen úvodní mistrovský titul však zanedlouho zrušila Italská disciplinární komise, která uznala obvinění o podplacení obránce Luigiho Allemandiho z Juventusu stran Torina (o oprávněnosti tohoto obvinění se spekuluje dodnes, vždyť Allemandi údajně hrál jako o život...). Rozčilení zástupci populárního Tora se sice odvolávali, co to šlo, avšak, bez výsledku. O nezpochybnitelné síle mužstva kouče Cargnelliho, jenž v létě 1927 nahradil Ameriga Schoeffera ze Švýcarska, ovšem svědčil stejný ligový triumf z ročníku příštího, kdy Granata o jediný bod předstihla druhý Janov, jenž Calciu, sice s přestávkami, kraloval od samého založení italského šampionátu. Kvalitu turínského týmu navíc potvrdila rovněž následující sezóna, kdy Torino o další Scudetto přišlo až zásluhou rozhodujícího třetího boje s konkurenční Bolognou. Největšími oporami Granaty přitom byl zvláště střelec Julio Libonatti, jenž plynule navázal na známou tradici "oriundi", když na Apeninský poloostrov zamířil z Argentiny, která ostatně proslula právě jako největší "dodavatel" talentovaných fotbalistů do Itálie. Kromě Libonattiho za zmínku rovněž rozhodně stojí jména jako Adolfo Baloncieri, Gino Rossetti, Luciano Vezzani nebo Francesco Franzoni, kteří byli nejdůležitějšími postavami výběru kouče Tonyho Cargnelliho.

V době vypuknutí ničivé druhé světové války se italská nejvyšší soutěž, pro mnohé překvapivě, nepřerušila, naopak pokračovala v plném nasazení. Šéfové svazu dobře věděli jakou útěchu italskému národu jejich Calcio přináší, nechtěli lid ochudit o jednu z mála zbylých radostí v jinak smutném životě válečných nepokojů a nejistoty. Zvláště, když sebevědomá armáda fašistického vůdce Benita Mussoliiho, zrovna nesklízela vavříny, se právě fotbal dostal na první místo společenského žebříčku. To však nebylo nic nového, znalci fotbalové historie dobře vědí, že nejen kluby, leč především Squadra Azzurra již v minulosti pro prezentaci "dokonalé země" posloužila nejednou, Mussolini byl znám tím, že se v hledištích při velkých utkáních nechával vidět rád. Pod záštitou všeho italského se na nátlak režimu Calcio bohužel postupně měnilo v jakousi politickou ligu, za vše mluví povinné úpravy názvů jednotlivých klubů, kdy se obvyklé anglické zkratky FC nahrazovaly obligátními Associazione Calcio (AC) či Associazione Sportiva (AS) atd. Mimořádným případem pak byl milánský Inter, který svůj dosavadní základní název Internazionale musel změnit zcela na úplně novou Ambrosianu...

První válkou zasažený ročník vyhrála Bologna, která tehdy disponovala velice silným mužstvem, jehož osu tvořili fotbalisté jako Puricelli, Fedullo nebo Ricci. Rossoblú však Scudetto obhájit nedokázali, ročník 1939/40 ve zlato proměnili černomodří protagonisté Ambrosiany - Interu, když sice ústřední postavou již nebyl proslulý fotbalový bohém Giuseppe Meazza, zato se naplno prosadili borci jako Locatelli, Poli, Frossi či Ferraris.

Na začátku čtyřicátých let, kdy se na piedestal italského šampionátu vrátila Bologna, se do popředí pomalu dostával také římský AS, který mocně útočil na svůj první mistrovský titul, jenž stále ne a ne přijít. Giallorossi svou touhu ukojili až na jaře 1942, kdy Scudetto získali s tříbodovým náskokem na druhé Torino, jehož kvalita však čím dál víc rostla. Výbornou výkonnost v dresu Romy tenkrát prokazoval středový útočník Amedeo Amadei, jenž si v mistrovském ročníku svých barev připsal celkem osmnáct přesných zásahů. Ve městě Fiatů se však mezitím již pomalu ale jistě schylovalo k nástupu velké generace Granaty, která dlouhodobě vychovávala jedny z nejtalentovanějších mladých fotbalistů Itálie. Plody zaseté práce v Turíně poprvé sklízeli v roce 1943, kdy Toro kromě triumfu v Italském poháru oslavilo také svůj historicky druhý titul, a to skutečně na poslední chvíli před vyloděním spojeneckých vojsk na Sicílii. Pustošící válka, jež se malebné zemi zpod Apenin dosud tak zdařile vyhýbala, tak přece jen dorazila přímo na území země, jejíž život se rázem změnil.

Ve stálém strachu žijící Italové sice o Calcio nepřišli, vynalézaví představitelé fotbalové federace namísto paušální celonárodní soutěže zavedli alespoň regionální mistrovství (např. Lombardie, Kampánie, Toskánsko atd.), kdo by však v tak pohnutých časech myslel na fotbal? Torino, v jehož středu již v oné zlaté sezóně 1942/43 najdeme několik hráčů budoucího slavného Grande Torina, si však na potvrzení svých kvalit muselo počkat, v následujících dvou sezónách totiž Scudetto pro nekonání se celoitalské ligy pochopitelně nebylo uděleno. Stran Granaty se jednalo o kruté časy, vždyť mnoho z hráčů bylo na vrcholu sil, které však kvůli válce nikdo neznal. Serie A byla obnoveně započata od ročníku 1945/46, kdy se však z úsporných důvodů stále nehrálo tradičním modelem, nýbrž stylem sever - střed, jih, kdy nejlepší čtyři týmy v konečné podobě utvořily skupinu, v níž se utkal každý každým a nejúspěšnější z celků byl korunován mistrem Itálie. Oním prvním vítězem do značné míry provizorního šampionátu se stali mistři posledního ročníku před uzavřením ligy, jimž se od této obhajoby (pakliže tak titul po dvou letech nucené pauzy můžeme nazývat) již neřeklo jinak než Il Grande Torino...

Mužstvo vedené koučem Luigim Ferrerem tehdy skutečně válelo. Jeho kompaktnost, ojedinělé individuální kvality hráčů, a především pak zcela mimořádná ofenzivní síla, do dnešních dnů nalezla jen nepatrnou hrstku srovnatelných jedenáctek.

Milovaní Turíňané se během pár měsíců stali doslova miláčky celé Itálie. Válkou stále zdecimovaní Italové se s radostí chopili příležitosti v dobách strádání uctívat aspoň něco velkého a Grande Torino se jim odvděčovalo skutečným balzámem na pošramocených duších. Týden co týden, zápas co zápas, rozdávala Granata fotbalovou radost, nejkrásnější hra tehdy opravdu byla tou nejkrásnější.

Zajímavostí je, že již tehdy, v polovině čtyřicátých let, Torino praktikovalo herní systém 4-2-4, který později převzala drtivá většina fotbalového světa včetně báječných Brazilců na MS 1958. Tento revoluční, nový způsob hry, kdy důraz je kladen zvláště na vyváženou práci středové dvojice a krajních spojek (či chcete-li křídel) byl v podání Granaty tak účelný, že za čtyři roky od konce války rozmetal jakoukoli soupeřovu obranu. Právě díky zapojení vícero hráčů do fáze útočné mohly naplno vyniknout individuální kvality jednotlivých hráčů, kteří si vzájemně uvolňovali prostory, pomáhali si v kombinacích a tím efektivněji přehrávali protistranu. Pakliže však v týmu Tora chceme najít osobnost nejdůležitější, onoho lídra, jenž by vedl spoluhráče a jenž by působil jako "poznávací značka klubových barev", pak musíme vyzdvihnout koho jiného než slavného Valentina Mazzolu, o němž se v Itálii dodnes hovoří jako o možná nejkompletnějším ofenzivním fotbalistovi, jakého kdy azzurri měli.

Mazzola se do města Fiatů dostal roku 1942, kdy do tehdy ještě stále se připravujícího velkého projektu přišel z Benátek. Třiadvacetiletý Mazzola tehdy se svým věrným kumpánem Ezio Loikem způsobil pravý přestupový kolotoč, jak jej známe ze současnosti, kdy přestupy velkých hráčů provázejí mnohatýdenní jednání a spekulace médií i fanoušků po celém světě. Prezident Turína, Ferruccio Novo, o duo Benátčanů velice stál a neustále šponoval nabízenou částku. Nakonec pochopitelně uspěl, vždyť kdo by odmítnul na tu dobu tak závratnou nabídku milion dvě stě tisíc lir a dva další hráče k tomu? Přes veškerou snahu vedení obou klubů informace o blížícím se prodeji dvou klíčových hráčů prosákla, což se málem neblaze nevyplatilo při vzájemném utkání Benátek s Torinem. Domácí Benátky tenkrát po první půli prohrávaly 0-1, naštvaní tifosi vyčítali Mazzolovi s Loikem, že se úmyslně šetří a nehrají naplno. V tom ovšem oba "podezřelí" nahodili tzv. vyšší úroveň a ve druhém poločase třemi góly výsledek nejen otočili, nýbrž soupeře naprosto vymazali ze hřiště. Vysloužili si tak obrovský potlesk stadionu Santa Elena, profesionalita zůstala zachována.

K přestupu ale nakonec samozřejmě došlo, od roku 1942 již tedy Valentino Mazzola i Ezio Loik byli hráči Granaty. A byl to právě Mazzola, kdo v Turíně dostal kapitánskou pásku a k tomu i číslo deset, čímž mu vedení klubu jasně ukázalo, jakou roli bude v mužstvu zastávat. A Mazzola pochopil. Čekalo se od něj vedení týmu, dirigování spoluhráčů a pozice hlavního reprezentanta Torina, no a ofenzivní všeuměl vše plnil s grácií a elegancí sobě vlastní. Jeho nenapodobitelný, až by se chtělo říci galantní, způsob hry uchvacoval fanoušky i odborníky, originální široká škála zakončení pak nepřestávala překvapovat brankáře, kteří se na Stadio Comunale vysloveně báli jezdit: bylo jim jasné, že odjedou jedině s pořádným přídělem... Torino totiž na domácím kolbišti neprohrávalo, domácí neporazitelnost udrželo více než čtyři roky!

Ještě na chvíli zpět k Mazzolovi. Útočný klenot Calcia se po příchodu do Turína stal rovněž kapitánem Squadry Azzurry, která ostatně takřka stoprocentně podlehla turínskému vlivu, když v modrém dresu stabilně nastupovalo až osm hráčů Grande Torina (rekordním počinem je památné přátelské utkání s Maďarskem z 11. května 1947, kdy v barvách azzurri na trávník vyběhlo hned deset Turíňanů!)... "Na hřišti měl v ofenzivě úplnou volnost, jednou hrál jako spojka, jindy jako střední útočník, bez problémů ale zvládl i roli křídla nebo staženého režiséra v záloze. Zkrátka kompletně vybavený fotbalista," vzpomínal na Mazzolu bývalý kouč italského národního týmu Azeglio Vicini. O kvalitách Il Capitana svědčí také fakt, že byl ze všech členů Grande Torina nejproduktivnějším střelcem, v sezóně 1946/47 dokonce s devětadvaceti (!) trefami ovládnul tabulku střelců Serie A, když předstihl druhého Puricelliho z AC Milán. Ke stejnému úspěchu měl "šéf" Tora našlápnuto i o rok později, Boniperti z Juventusu však byl ještě o něco lepší. Uznání se navíc Mazzolovi nedostávalo pouze za kvality fotbalové, leč i za ty lidské. Italové nikdy nepřestali milovat tu eleganci, šarm, skromnost, otevřenost a zároveň i vůdčí schopnosti, s nimiž je právě Mazzola tak pevně spojen. Pod Apeninami museli mít obrovskou radost, když se a počátku šedesátých let v milánském Interu do prvního týmu prosadil Valentinův syn Alessandro (více známý pod zkráceným jménem Sandro), který navíc dokonale kopíroval herní styl i místo v sestavě svého otce. Rovněž Sandro byl středovým útočníkem se sklony k vedení celé ofenzivy, rovněž Sandro proslul jak elegantní střelec záplavy gólů a rovněž Sandro na zádech nosíval desítku a na ruce kapitánskou pásku svého týmu.

Nepokořitelný stroj na vítězství, mašina na tituly, geniální jedenáctka či Bohové s lidskou tváří, tak a ještě stokrát jinak byli zváni fotbalisté vytvořivší dost možná nejsilnější výběr v dějinách italského fotbalu. Opravdu, Grande Torino jako by snad ani nešlo porazit. Mnoho rekordů je z oné doby dodnes platných, například Alessandria ze Stadio Comunale odjížděla s gigantickou potupou po proslavené "desítce", římský AS, který přitom neměl vůbec špatný tým, si odvezl sedm kousků, Neapol stejně tak...

Ročník 1946/47 byl po letech první, který opět nabídnul Serii A v tradičním hávu celonárodní ligy, účastníků bylo dvacet, hrálo se tradičně doma - venku. Scudetto opět získalo Grande Torino, které tak dovršilo zlatý hattrick. Tento fakt samý by zase takový úžas nebudil, leč ten způsob, jakým se Torino k titulu prostřílelo, byl nevídaný. Posuďte sami: třicet osm zápasů - sto čtyři gólů! Nastřílet v italské lize stovku gólů, je činem dnes již patrně z říše snů, dokázat to však dvakrát za sebou (Torino se v příští sezóně prosadilo ještě víckrát...) se jeví jako holá fikce. V dobách, kdy se za výhru braly jen dva body Granata druhý Juventus předběhla o celých deset bodů, v dnešním měřítku by se hovořilo o patnáctibodovém rozdílu!

Valerio Bacigalupo (brankář), Aldo Ballarin, Virgilio Maroso, Pino Grezar, Mario Rigamonti, Eusebio Castigliano, Franco Ossola, Ezio Loik, Guglielmo Gabetto, Valentino Mazzola, Pietro Ferraris - to je základní jedenáctka sezóny 1946/47, avšak dalo by se říci i celé epochy Grande Torina, neboť oni protagonisté zlatého týmu se příliš neměnili, nebyl k tomu ani důvod. Za zmínku by z neuvedených jistě stál i Romeo Menti, kterýžto z pozice útočníka doplňoval Mazzolu a Gabetta. Velkou oporou Granaty byl gólman Bacigalupo, jenž v týmu plném ofenzivy obstarával obvyklou nulu v kolonce inkasovaných branek, čímž spoluhráčům dodával potřebný klid na dovádění v útoku. Ano, dovádění je to pravé slovo, vždyť Torino si na hřišti vskutku dělalo, co chtělo. Efektní systém 4-2-4, kdy se zvláště záloha s útokem dokonale doplňovala a často se tak stávalo, že do plné ofenzivy vstupuje najednou šest až sedm v rychlosti postupujících fotbalistů do té doby ve světě Calcia neměl obdoby. Takto z Turína se sedmičkou odjížděla dokonale ztrapněná Fiorentina, půltucet gólů spadlo kromě Vicenzy a Janova také do sítě slavného AC Milán, potupných pět branek si pak vedle Lazia a Atalanty odvezl i Inter! O čtyřgólových a nižších triumfech v souvislosti s Grande Torinem snad ani nemá cenu hovořit, to byl jev zcela všední...

Chtěl-li by se někdo obírat hledáním dostatečných adjektiv pro označení výsledků Torina do konce dosavadního vyprávění, pak mu radíme, nechť od toho upustí a poslyší následující bilanci Mazzoly a spol. z ročníku 1947/48: čtyřicet utkání (Serie A se rozšířila o další tým), sto dvacet pět nastřílených a naproti tomu jen třiatřicet inkasovaných gólů! Rozdíl ve skóre tedy takřka stogólový, při dvou bodech za vítězství pak v konečné podobě tabulky neskutečný šestnáctibodový náskok na druhý Milán. Je těžko uvěřitelné, že druhý nejlepší tým co do počtu nastřílených branek, Milán, jich nasbíral o celých devětačtyřicet méně než Turín...

Pětadvacet z oněch stopětadvaceti gólů si přitom připsal Valentino Mazzola, třiadvacetkrát se prosadil Guglielmo Gabetto, šestnáctkrát poté Ezio Loik s Romeem Mentim. A byla to právě tato nejsuverénnější ze všech zlatých turínských sezón, kdy ze Stadia Comunale Alessandria odjížděla s rekordním výpraskem 0-10. Stalo se tak 2. května 1948, hattrickem se zaskvěl Loik. Na lavičce Granaty již přitom nebyl Luigi Ferrero, nýbrž Mario Sperone, kterého ovšem v průběhu sezóny nahradil Roberto Copernico. Je zajímavé, že přes excelentní hru i výsledky se v Turíně trenéři střídali i na Itálii až nezvykle rychle, Torino v průběhu čtyř poválečných ročníků vedlo celkem pět různých koučů! Pro úplnost si je vyjmenujme: Luigi Ferrero, Mario Sperone, Roberto Copernico, Leslie Lievesley a Egri Erbstein. Zmínění poslední dva se na lavičce Tora vystřídali v poslední z velkých sezón, kdy fotbalisté oblíbeného prezidenta Ferruccia Nova opět obhájili Scudetto, které tak získali již popáté za sebou a vyrovnali tak rekordní úspěch Juventusu, jemuž se podobný kousek podařil na počátku třicátých let.

Pátý korálek na zlatém turínském náhrdelníku sice neopředlo dalších sto nastřílených branek (bylo jich tentokrát "jen" sedmdesát osm), i přesto však Torino znovu nenašlo rovnocenného soupeře a první příčku si uhájilo prakticky stylem start - cíl. Stříbro se bralo v sídle Interu, který mimochodem ten rok v produktivitě Torino zastínil, když vsítil o sedm branek více. Zásluhu na tom měl především vynikající maďarský emigrant István Nyers, jenž San Siro obohatil o dvacet šest zásahů a získal tak korunu pro krále střelců Serie A. Mazzola se naproti tomu trefil šestnáctkrát, čímž opět zaujal čelo v pelotonu turínských ostrostřelců...

Průběh jako vždy poklidně a vítězně se vyvíjející sezóny však pro Turín naprosto zásadním způsobem poznamenal zdánlivě zcela běžný sportovní příslib Valentina Mazzoly, jenž se po únorovém přátelském zápase Itálie s Portugalskem zavázal kapitánu Benficy Lisabon Josému Ferreirovi, že mu se svým slavným týmem Torina přijede do Lisabonu na rozlučkový zápas. Loučící se Ferreira svou Benficu dovedl k vítězství 3-2, benefiční utkání se neslo v nesmírně příjemné atmosféře, dojatý kapitán lisabonských děkoval Mazzolovi za krásné poslední chvíle kariéry a dodal symbolické: "Šťastnou cestu zpátky..."

Psal se 4. květen roku 1949 a Grande Torino se na mezipřistání v Barceloně na letišti potkalo s výpravou AC Milán, která cestovala do Madridu rovněž k přátelskému zápasu. Největší hvězda tehdejšího Calcia, Valentino Mazzola, se tehdy zamířil pozdravit s ústřední postavou rossoneri, švédským ostrostřelcem Gunnarem Nordahlem, jehož se optal na let z Itálie. "Velmi nepříjemný, byla mlha, pršelo, strašně to houpalo," odvětil Il Bisonte Nordahl svou typickou lámavou italštinou. Zneklidněný Mazzola dodal: "Hlavně že jste v pořádku přistáli, doufám, že i nám se to podaří." Dílčí úspěch v podobě doletu až do blízkosti Turína k vrchu Superga bylo tím posledním, co Grande Torino v životě zažilo. Přesně v 17 hodin se na kontrolní komunikační věž nedaleko Turína dostavilo poslední hlášení letadla FIAT G 212 Special. "Viditelnost velmi slabá, připravujeme se na přistání," zněla zpráva pilota. Sotva tři minuty na to, v naprosto neprůhledné situaci, kdy díky průtrži mračen nebylo vidět na pět metrů před sebe a pilot musel sestoupit velmi nízko nad zem, letoun narazil do pahorkatiny, na níž stála slavná barokní bazilika Superga. Silný náraz stroj zcela zničil, kusy rozbitého letadla se válely desítky metrů daleko. Úhlavní potíží byl náraz pravého křídla do mramorové budovy Supergy, po čemž se doslova rozerval trup letadla, které začalo hořet obrovským, snad neuhasitelným požárem.

Tragédie byla dokonána - na palubě uhořelo všech jednatřicet členů posádky, včetně osmnácti členů prvního mužstva Torina. Kromě fotbalistů zahynulo ještě pět klubových funkcionářů, tři novináři a tři další členové posádky z řad "neturínských". Jediní, kdo se zachránili, byli prezident Ferruccio Novo a dva hráči: Sauro Toma a Renato Gandolfi. Zvláště krutým způsobem si osud zahrál s vedoucím výpravy Andreou Buonaiutim, který do Lisabonu přicestoval se zpožděním vlakem a stejně se chtěl také vracet domů, avšak z důvodu nemoci manželky se rozhodl pro rychlejší řešení letadla. Nešťastný ubožák tak místo pomoci nemocné manželce vlastní život ztratil, zachránil jej však na druhou stranu letušce, která v metropoli Portugalska zůstala, aby se nepřetížilo letadlo... Podobné štěstí v neštěstí měl i slavný Ladislao Kubala, který v dobách svého kočování fotbalovou Evropou s Turíňany do Lisabonu měl odletět také, nakonec však zůstal doma kvůli onemocnění malého syna. Méně již krutý osud šetřil ostatní velké fotbalisty. Ten největší, Valentino Mazzola, v pouhých třiceti letech zanechal manželku se syny, sedmiletým Sandrem a čtyřletým Ferrucciem (dostal jméno podle prezidenta Torina, Ferruccia Nova) napospas smutnému životu bez otce. Možná i právě proto se Sandro k fotbalu tak upnul, chtěl být jako táta...

Dva dny po osudném neštěstí Italská fotbalová asociace Torino neprodleně vyhlásila mistrem Itálie a to i navzdory tomu, že do konce Serie A scházela další čtyři kola, v nichž za Granatu museli naskočit mladíci z Primavery. Mladičcí následníci svých slavných předchůdců ovšem do zápasů, které mimochodem všechny vyhráli, dali úplně všechno, atmosféru na Stadio Comunale při oněch dvou domácích zápasech lze jen těžko popsat. Beznadějně vyprodaný stánek úřadujících šampionů byl zahalen v obrovský smutek, slzám se neubránili ani ti nejotrlejší pamětníci ničivé druhé světové války. Jakožto vzdání úcty také všichni čtyři zbývající soupeři Tora, a sice Janov, Palermo, Samdoria a Fiorentina, do vzájemných klání vyslalo pouze juniorské výběry.

Velkolepý společný pohřeb zesnulých na náměstí San Carlo v Turíně sledovalo na půl milionu Italů, kteří přišli vzdát poslední holt jedinečným borcům, jejichž fotbalové umění od úvodního Scudetta z roku 1943 dojímalo svět po dlouhých více než šest let. Ostatky mrtvých byly uloženy do paláce Mazzola v Turíně, záplava květin, svíček a památečních věnců se do města Fiatů hrnula ještě mnoho příštích měsíců, ba let. K nevýslovnému smutku byla odsouzena jindy tak usměvavá a přívětivá Itálie, význam tragické události byl větší, než si vůbec lze představit. Bytostná hrůza z letadel zašla tak daleko, že Squadra Azzurra na světový šampionát 1950 do Brazílie odcestovala raději lodí, prázdninové dovolené se pro jistotu ještě několik let trávily především v domácím prostředí, cestovat se každý bál... 26. května téhož roku se na Stadio Comunale odehrál benefiční zápas mezi bývalými hráči Torina a argentinským celkem River Plate, jehož výtěžek šel na pomoc pozůstalých rodin zesnulých fotbalistů. Na konečném výsledku, jenž byl nerozhodný 2-2, tehdy záleželo pramálo. Doslova pukat srdce musela mladým manželkám, které v objetí malých potomků na čestném místě hlavní tribuny sledovaly vyvolávání jmen mrtvých manželů, takových společenských hvězd! Děti své slavné otce mnohdy ani na vlastní oči hrát neviděly, a pakliže ano, pak si to jen stěží pamatují. Sandro Mazzola nikdy nezapomněl, jak poprvé vstoupil na milované San Siro a stejně jako kdysi táta ucítil tu uchvacující atmosféru velkého fotbalu, jemuž jeho otec vládnul jako pravý Il Grande Capitano.

Skutečně hořké rány provázely přitom tak krátké životy hráčů jednoho z největších fotbalových týmů všech dob. Zlatí chlapci Grande Torina vinou války zdaleka neuplatnili své veškeré schopnosti, a když už pak válečné konflikty skončily, přišla ona tragédie na vrchu Superga. Ke všemu ještě další smutný fakt, že dost možná nejsilnější Squadra Azzurra, složená takřka výhradně z hráčů Torina, neměla možnost startovat na žádném významném mezinárodním turnaji, které se v době války pochopitelně nehrály. Když už jeden v plánu byl, MS 1950, neměl ho za Itálii téměř kdo hrát...

V dobách největší slávy Velkého Turína kluboví tifosi vytvořili legendární chorál s nadsazeným názvem "Jen smrt by je mohla zastavit!". A vskutku, kdo ví, čeho všeho by ještě Mazzola a spol. dosáhli, vždyť těch mistrovských titulů nemuselo být pět, ale klidně třeba osm či devět. Žel, existuje-li ve fotbalové hantýrce rčení, že nejkrásnější hra umí být krutá, není to stále nic oproti tomu, jak krutý dovede být osud...