LEONIDASOVA CESTA K BOHATSTVÍ

Dnes si připomeneme příběh dalšího z řady Brazilců, kteří se zlatým písmem zapsali do fotbalové kroniky. Leonidas da Silva se narodil 6. 9.1913 v Rio de Janeiro. Jeho matkou byla černoška a otcem portugalský mořeplavec. Otec brzy zemřel a Lea adoptoval zámožný muž, u kterého jeho maminka pracovala. V roce 1920 si tento muž otevřel bar ve čtvrti Cristavao, kde malý Leonidas začal hrát fotbal...

Nevlastní otec ho přihlásil do školy Epitaceo Pessoa school, ale učení Lea nikdy nebavilo a místo toho raději chodil na fotbal. Svou fotbalovou kariéru Leonidas začal v Sirio-Libanese, což byl malý regionální klub, kde kostru týmu tvořili arabští emigranti. Leonidas mezi ně skvěle zapadl a stal se nejlepším hráčem klubu. Cestu ke slávě ale měl Leonidas da Silva velmi trnitou. Pocházel ze smíšené rodiny a měl značné problémy s rasovou nenávistí ze strany bílých obyvatel. Od počátku století až do čtyřicátých let fotbal v Brazílií hráli hlavně běloši a dlouho nemohli "překousnout" lepší herní projev domorodých hráčů. Pokud v týmu hrál fotbalista tmavé pleti, většinou za odvedený výkon nedostal žádnou odměnu. Netrvalo dlouho a bohatí Evropane pochopili, že se s Brazilci na hřišti nemůžou rovnat a musejí s nimi počítat. Domorodci měli mnohem větší fyzické schopnosti, cit pro hru a hlavně techniku. Jedině oni dokázali zahrát skutečné představení lahodící očím fanoušků. Za pár let se situace podstatně zlepšila a většina bělochů raději usedla do hlediště.

Libanese byl příliš malý klub na to, aby se ambiciózní Leo mohl ukázat celé Brazílii, celému světu. V roce 1930 ale Leonidas dostal nabídku z Bonsuccesa, kde bylo podstatně více prostoru a příležitostí získat větší popularitu. Na hřišti předváděl neuvěřitelné gymnastické kousky, za což si vysloužil svou první přezdívku Homen de boracha – člověk z gumy. Jedním z nejoblíbenějších fotbalistových kousků byla tzv. bananeira, kdy hráč s míčem sevřeným mezi nohami skočí salto a vystřelí. V praxi tento trik velkého efektu neměl, ale diváci si ho neustále vyžadovali. Korunní disciplinou Leonidase byly "nůžky", pro které se v anglickém jazyce vžil název bicycle kick. Ještě dnes mnoho pamětníků tvrdí, že právě Leonidas byl prvním, kdo takto začal střílet branky. Tímto způsobem nastřílel velké množství nádherných gólů. I dnes se najdou hráči, kteří umějí vystřihnout parádní "nůžky", není ale ani jeden, který by jích dál takové množství.

Mladý talent střílel góly jako na běžícím pasu, netrvalo dlouho a další nabídka byla na světě. Byla od mnohem většího klubu America, kde zatím hráli výhradně běloši. Právě kvůli tomu Leonidas tuto lukrativní nabídku odmítl. Nepřijeti ho však málem stálo život. Během zápasu mezi Americou a Bonsucessem domácí fanoušci Leonidase rasisticky uráželi a hráč to psychicky nezvládl. Začal na ně křičet, čímž je ještě více pobouřil. Incident pro fotbalistu mohl skončit tragicky. Naštěstí na místě byla přítomna policie, která veřejnému lynčování zabránila. Hráči Bonsucessa zápas dohrávali v deseti lidech, ale soupeře porazili 4:2. Leonidas byl za své psychické selhání odsouzen nejen médii, ale i černošskou veřejností. Trvalo přes půl roku, než se mu podařilo vrátit se na vrchol...

Už v devatenácti letech dostal svou první reprezentační pozvánku. Bylo to v květnu 1932 na pohár Rio Branco, obdobu dnešního mistrovství Jižní Ameriky. Premiéra s Uruguají se velmi zdařila a Leonidas se velkou měrou zasloužil o zisk trofeje. Deset minut před koncem Brazilci s tehdejším nejlepším týmem světa prohrávali 0:1. Trenér se rozhodl zariskovat a na hřiště poslal nezkušeného Leonidase. Tah se vyplatil a Leonidasovi stačilo necelých deset minut, aby vstřelil dva nádherné góly. Jak jinak, jeden z gólů dál nůžkami. Nažhavení fanoušci v Riu se svého nového hrdiny nemohli dočkat. A na světě byla další přezdívka - "Černý diamant", která mu zůstala na celý život.

Úspěšné vystoupení na šampionátu mu pomohlo k novému angažmá. V roce 1933 přestoupil do uruguayského Peñarolu. Po roce už byl zpátky v Brazílii, ve Vasco da Gama se velkou mírou zasloužil na zisku titulu v Carioca state championship. Leonidas se také zúčastnil nejhoršího turnaje v historii brazilského fotbalu. Na MS 1934 v Itálii kanárci totálně vyhořeli a vypadli už po svém prvním utkáni s průměrným Španělskem. Zápas skončil 1:3 a jediný gól Brazilců na turnaji vstřelil právě Leonidas. Po tomto fiasku se reprezentační mužstvo rozpadlo a přes rok neodehrálo jediný zápas. Leonidasovi se připisoval velký podíl na stmelení nového kolektivu, který se začal pilně připravovat na mistrovství Ameriky 1936/37 konané v Argentině. Kontroverzní reprezentační trenér Ademar Pimenta ovšem v Leonidasovy schopnosti příliš nevěřil a přednost dával jiným hráčům. Na turnaji se Brazílie dostala až do finále, ve kterém podlehla v dvojzápase domácí Argentině 0:1 a 0:2. Leonidas na tomto úspěchu neměl skoro žádný podíl. Odehrál jen několik málo minut.

Jeho hvězdná chvíle v reprezentaci měla přijít až na MS1938 ve Francií. První zápas proti Polsku kanárci vyhráli s těsným hokejovým výsledkem 6:5 až v nastaveném čase. V tomto utkání Leonidas dal hattrick a gól vstřelený nůžkami se zapsal do fotbalových dějin jako jeden z nejlegračnějších. Polský gólman odkopnul míč přímo na Leonidase, který si zrovna uprostřed hřiště zavazoval kopačky. Leova reakce byla neuvěřitelně rychlá. Vyskočil ze země a přes sebe dopravil míč za záda zkoprnělého brankáře. Než se soupeř dokázal vzpamatovat, měl dost času, aby si mohl zavázat i druhou kopačku. Kopačka hraje důležitou roli i při druhém kuriózním gólu. Přesněji, spíš její absence na Leonidasove noze. Nikdo dnes neví jak to přesně bylo. Jedna skupina diváků tvrdila, že bota uvízla v bahně, ta druha trvá na názoru, že hráč bez kopačky hrál nejméně půl hodiny.

Ve čtvrtfinále Brazílie narazila na výběr Československa. Utkání se muselo hrát dva dny, protože první zápas skončil 1:1. V druhém měli Brazilci víc štěstí a zvítězili 2:1. Leonidas skóroval v obou zápasech. Byl nejlepším střelcem týmu, ale semifinále proti Itálii pouze sledoval s tribuny. Dodnes se v Brazílii spekuluje, proč kouč národního týmu Ademar Pimenta svého nejlepšího střelce vůbec nepostavil. Odpověď se už asi nikdy nedozvíme, protože většina aktérů tohoto klání už není mezi námi. V tisku trenér pouze stroze sdělil, že byl zraněný, ale podle většiny ostatních Leonidase šetřili na finále. Šetřili marně, protože Brazilci Itálii podlehli 1:2. Ve "finále útěchy" o třetí místo kanárci vyhráli nad Švédskem a Leonidas přidal další dvě branky. Před návratem do Ameriky Brazilci přísahali, že za čtyři roky titul určitě získají. Plány jim překazila válka a v padesátém roce už Brazílie měla nové hrdiny...

V roce 1935 se "Černý diamant" stal oporou Botafoga, kde se mu rovněž podařilo získat cennou cariocu. Zde se ale nedokázal poprat s velkou konkurencí o místo v základní sestavě, nastaly problémy a v následujícím roce se musel stěhovat do konkurenčního Flamenga. V roce 1939 klubu pomohl k zisku titulu a stal se nejlepším brazilským hráčem do příchodu Pelého. Ve Flamengu vydržel do roku 1942, kdy vypukla aféra s falšováním dokumentů, které Leonidasovi měly pomoci vyhnout se povinné vojenské službě. Dostal osm měsíců trestu a v Riu už s ním přestali počítat. Za Flamengo se mu v 179 zápasech povedlo dát neuvěřitelných 142 gólů. Po odpykání trestu se proto rozhodl odejit zkusit štěstí do ligy v Sao Paulo. Pomohl sesadit z trůnu konkurenční Corinthians a tým hrající na stadionu Pacaembu za sedm let získal pět titulů - v letech 1943, 1945, 1946, 1948 a 1949. Leonidas byl na konci čtyřicátých let na vrcholu své kariéry. Klubu se dařilo, ale reprezentace na něj zanevřela. Přesněji její trenér Flavio Costa, který byl zaujatý vůči všem týmům ligy ze Sao Paola. A tak i "Černý diamant" měl smůlu. Když pak přišel do reprezentace trenér ze Sao Paola, bylo pozdě. Leonidas už nechtěl za národní tým hrát a soustředil se výhradně na klub. Jeho bilance v reprezentaci se tak zastavila na úctyhodných 25 brankách v 26 zápasech (dohromady s přátelskými 37/37).

Trvalo několik let, než poválečná Evropa znovu mohla myslet na sport. V Jižní Americe ale panovala zcela jiná situace. Brazilský lid byl posedlý fotbalem a svým novým idolem - Leonidasem. Byl Davidem Beckhamem padesátých let. A to do slova a písmene. Měl svou originální image a naučil se ji dokonale prodávat. "Černý diamant" byl několik let za sebou nejlepším střelcem brazilské ligy a vůdcem reprezentace. Celá Brazílie ho zbožňovala, ale za její hranicemi o něj nikdo nestál.

Leonidas da Silva měl jednu velkou slabinu - byl posedlý penězi. Od dorosteneckého věku nemyslel na nic jiného než na velký příjem. Pro Garrinchu byl fotbal nejdůležitější věcí v životě, pro Leonidase pouze cestou k penězům. I sám často otevřeně přiznával, že peníze jsou důležitější než fotbal. Pouze fotbal ale nestačil. Netrvalo dlouho a famózní útočník se dovtípil, že je několik cestiček jak si pořádně přilepšit. Poté, co začal střílet góly v pravidelných intervalech, chtěl po fanoušcích speciální "bonusy". Vždy před začátkem zápasu se jich s úsměvem ptal, kolik dostane, pokud vstřelí aspoň jednu branku. Ač se to dnes zdá absurdní, fanoušci většinou poslechli a pečlivě nastřádané penízky s radostí odevzdali. Dokonce se občas stávalo, že se diváci předháněli v tom, kdo svému oblíbenci dá více peněz.

Na komerční osnově byly založené i autogramy. Kdo chtěl získat cenný podpis, musel navštívit kavárnu Rio Branco a zaplatit pevnou taxu. Na tento způsob přivydělání Leonidase přivedl novinář a dlouhodobý přítel Jose Scasso. Ten se později stal hráčovým manažerem. Scasso přezdívku "Černý diamant" přetvořil v lukrativní značku, která se začala objevovat na pečivu, mléčných výrobcích a sladkostech. Nezaměnitelný Leonidasův úsměv byl využit pro reklamu na zubní pastu. O hráči se napsala spousta knih, dokonce bylo zinscenováno několik divadelních představení. Leonidasovi to ale nestačilo a se svými příjmy pořád nebyl spokojen. Velmi často pořádal besedy na téma: "Jak jsem vstřelil svoji branku", kdy před přeplněným sálem na tabuli kreslil svá tažení na soupeře. Samozřejmě si "posluchači" museli pořádně zaplatit.

Jeho jména a slávy ale dokázali komerčně využit i jiní. Například tabákový koncern Magnolie se v roce 1938 odhodlal k referendu, kdo že bude nejlepším hráčem Brazílie. Mělo to ale jeden háček. Hlasovací lístky byly v krabičkách s cigaretami, a tudíž si je musel koupit i přesvědčený nekuřák. Leonidas dostal nejvíce hlasů a soutěž vyhrál. Od firmy dostal nové auto, kterým za několik let smrtelně zranil chodce, když projel na červenou. Dlouho se vyprávělo, že policista vyšetřující nehodu byl prvním ve frontě na autogram...

Po ukončení hráčské kariéry v roce 1950 se Leonidas stal jedním z nejlepších sportovních komentátorů v Brazílii. Komentoval například zápasy z MS 1974. V polovině sedmdesátých let u něj lékaři objevili Alzheimerovou chorobu, a tak se někdejší legenda musela úplně stáhnout ze společenského života. Posledních třicet let Leonidas prožil v Cotii, městečku nedaleko Sao Paula, kde se o něj starala jeho početná rodina. Jeden z nejlepších brazilských fotbalistů všech dob zemřel 24. ledna 2004. Fotbalová Brazílie ale na svůj "Černý diamant" nikdy nezapomene...


Leonidas da Silva (06.09.1913 - 24.01.2004), útočník, Brazílie (37 zápasů / 37 gólů)

Kluby:	Sirio-Libanese, Brazílie (1921 - 1930)
	Bonsucesso, Brazílie (1930 - 1932)
	Peňarol, Uruguay (1933 - 1934)
	Vasco da Gama, Brazílie (1934)
	Botafogo, Brazílie (1935 - 1936)
	Flamengo, Brazílie (1936 - 1942), 179 zápasů / 142 gólů
	FC São Paulo (1943 - 1950)
Úspěchy:	3x vítěz ligy Rio (1934, 1935, 1939)
	5x vítěz ligy São Paulo (1943, 1945, 1946, 1948, 1949)