Listopad v Ligue 1: Rozevírání nůžek a normandské zatmění

Předposlední soutěžní měsíc roku 2014 nabídl ve Francii nástin toho, jak by se sezona mohla ubírat až do konce - v boji o titul se osamostatňují Marseille a PSG, za nimiž se rýsuje hodně zajímavá bitva o třetí místo. Nejspíš už bez Lille, které se propadlo až do druhé poloviny tabulky..

Připomínáme pravidla, kterými se tento seriál bude řídit celou sezonu: Tělo textu je rozloženo do čtyř částí (čelo tabulky, boj o poháry, střed tabulky, chvost tabulky), na konci pak následuje ideální sestava včetně náhradníků a také anketa o nejhezčí gól měsíce. Tu tvoří vždy 5 tref, hlasovat pro tu nejlepší můžete v boxíku na pravé straně. Na konci sezony si to výsledných 10 finalistů "rozdá" o francouzský gól roku.

Třetí místo v Ligue 1 zajišťuje kvalifikaci do předkola Ligy mistrů; před sezonou se většina pozorovatelů domnívala, že elitní trojka vykrystalizuje ve složení PSG, Marseille, Monaco, případně že se do boje zapojí i loni třetí Lille. Jenže chyba lávky - Lille se potácí u dna, Monaco se ne a ne vyhrabat ze středu tabulky, a na bronz si tak brousí zuby jiní: Lyon, Saint-Étienne, Bordeaux a nově i Rennes. Na druhém konci pelotonu jsme mezitím mohli pozorovat další záchranářský úprk Évianu, zatímco nováčkům pomalu dochází dech..


Čelo tabulky: Bitva dvou klubů?

Kdyby se první letošní Le Classique neodehrálo v listopadu, je docela pravděpodobné, že by PSG i Marseille neztratily za celý měsíc ani bod. Oba celky jsou ve skvělé formě a úspěšně se vzdalují zbytku pelotonu; pro nezaujatého fanouška je pak dobře, že Pařížané v ostře sledovaném vzájemném utkání doma zvítězili 2:0. V současnosti je tak od prvního místa dělí už pouze jediný bod. Stoprocentní listopadová bilance navíc dává tušit, že pokud je v lize nikdo neporazil během slabšího úvodu sezony, teď ve zbytku kalendářního roku už to bude nesmírně těžké.

Velká pozornost byla samozřejmě věnována návratu Zlatana Ibrahimovice, který sice rychle navázal tam, kde skončil (tedy proměněnou vítěznou penaltou proti Nice), jinak to ale zatím není z jeho strany žádná sláva - což je logické vzhledem k tomu, že jeho tělo nemládne a právě strávil sedm týdnů na marodce s poraněnou patou. Naštěstí pro trenéra Laurenta Blanca má úřadující mistr v kádru tři ofenzivní Jihoameričany, kteří hrají letos ve vynikající formě a dokážou se o Švédovy úkoly podělit: Javier Pastore poskytuje kreativitu, Lucas Moura skvělý driblink a Edinson Cavani bojovnost a góly.

Ibrův návrat tak paradoxně nebyl nejdůležitějším bodem převratu v nalezení ztracené formy (pokud tedy vynecháme psychologické hledisko) - daleko větší "vítr" v sestavě udělal říjnový nástup Thiaga Silvy, který se v uplynulém měsíci rozehrál k parádním výkonům a obrana pod jeho vedením už zase (alespoň místy) připomíná ten starý dobrý neprostupný val. Největším listopadovým objevem pro pařížské fanoušky je ale Serge Aurier: reprezentant Pobřeží slonoviny ze začátku dělal hloupé chyby a vypadalo to, že se na pravém beku nemá šanci protlačit přes Gregoryho van der Wiela, jeho úchvatné výkony z Le Classique a posledního zápasu s Nice (1:0) však hovoří jinak. Konečně.

Na druhou stranu je nutno uznat, že do nějakého ideálu má hra Pařížanů stále daleko - což ostatně uznává i sám Blanc. Jeden z nejsilnějších celků Evropy by se například neměl strachovat o výhru v Métách, pokud už vede 2:0. Důležité nicméně je, že z PSG už zase vyzařuje jakási bojovnost a vnitřní síla, což je něco, co týmu dlouho chybělo; pokud by se zápas v Métách hrál v září, pravděpodobně by Pařížané vítěznou branku nevstřelili. Uvidíme, jak je v závěrečném kole Ligy mistrů prověří dosud nejtěžší letošní soupeř, domácí Barcelona.

Marseille sice v hlavním městě padlo, jinak však vyhrálo zbylé tři duely a na trenéra Marcela Bielsu se stále ze všech stran snáší chvála. Zatím vše opravdu funguje, nicméně už nyní je na hráčích občas vidět lehká únava, přestože letos nenastupují v Evropě; fyzická i psychická náročnost Bielsových tréninkových metod je legendární, a Argentinec své nové svěřence v tomto ohledu opravdu nešetří. I proto je nicméně důležité, že dokáže pracovat i s hráči mimo svoji oblíbenou ideální jedenáctku; v listopadu takhle (úspěšně) vtrhli do základní sestavy skvělý střední záložník Mario Lemina a ofenzivní univerzál Abdelaziz Barrada.

Pouze mladý brazilský stoper Dória spokojen být nemůže, poněvadž zkušený kouč i tváří v tvář krizi stavů v zadních řadách raději poslal do těžkého utkání v Bordeaux jiného zelenáče, Baptiste Aloeho. Pokud máte nicméně v týmu takové borce, jakými jsou v současné formě hrající Dimitri Payet, Florian Thauvin a André-Pierre Gignac, nemusíte se obávat skoro ničeho. Snad jen Thauvin by mohl trochu polevit s centry; vysílá jich občas zbytečně mnoho a jeho muška není zrovna nejpřesnější.


Boj o poháry: Nostalgie a nalezená forma

Řešilo se to skoro rok a půl: Philippe Montanier přicházel do ambiciózního Rennes s vizitkou jednoho z nejtalentovanějších koučů Francie, a pokud si náhodný divák vybíral správné zápasy, musel nabýt pocitu, že Les Rouge et Noir pod jeho vedením snad bojují o titul. Jenže tato skvělá představení byla pravidelně střídána s různě dlouhými odmlkami, během nichž zase bretaňský klub vypadal spíše na sestup. Absolutní nedostatek jakéhokoliv náznaku konzistentní formy se během této doby stal v Rennes jakousi mantrou, kterou nezbývalo než opakovat pořád dokola. Nyní to však vypadá, že si vše konečně "sedlo".

Samozřejmě stále mluvíme o notoricky nevyzpytatelném týmu; nikde není psáno, že Rennes na jaře zase nespadne do středu tabulky. V listopadu však uhrálo 10 bodů, druhý nejvyšší počet z celé ligy, a Montanier si konečně ujasnil osm pozic ve své ideální základní sestavě - v bráně Benoit Costil, v obraně zprava Romain Danzé, Mexer, Sylvain Armand a Cheikh M'Bengue, v záloze dvojčlenný štít Gelson Fernandes - Abdoulaye Doucouré a před nimi vytaženější Vincent Pajot. Mění se pouze složení útočného trojzubce, kde nejvíce září křídla Paul-Georges Ntep a Paulo Henrique; to jejich góly a asistence táhnou klub tabulkou nahoru (Ntep má za listopad statistiku 1+2, Henrique 2+1). Naopak univerzálovi Habibu Habibouovi to na hrotu příliš nejde; u Oly Toivonena pak stále pokračuje "renneský problém" s nestálostí výkonů.

Rennes je sice až šesté, na třetí Lyon však ztrácí pouze dva body - a vzhledem k tomu, že Les Gones po vynikajícím říjnu v uplynulém měsíci trochu pustili nohu z plynu, začíná se v Ligue 1 rozvíjet poměrně zajímavá zápletka boje o třetí místo, garantující předkolo Ligy mistrů. V první polovině listopadu ještě svěřenci Huberta Fourniera pod bezchybným vedením kapitána Maxima Golanse šlapali, jenže nečekaně drtivá prohra ve rhonském derby se Saint-Étienne je (alespoň na chvíli) vrátila zpět na zem. Fanoušci si z posledních čtyř kol odnesli několik poznatků: Steed Malbranque je skutečně mnohem lepší v zatažené středové trojce než coby ofenzivní spojka (v lyonském 4-3-1-2), Clinton N'Jie se sice snaží a jeho přístup je příkladný, potřebuje nicméně zapracovat na technice a zpracování balonu, a angažmá ostřílených ex-Pařížanů Milana Biševace s Christophe Jalletem byly pro nezkušenou a rozháranou obranu prakticky vysvobozením. (Výkony v derby teď nechme stranou, ačkoliv i tam byl Jallet zřejmě nejlepším hráčem OL.)

Vítězství 3:0 je pro Saint-Étienne samozřejmě obrovskou vzpruhou, která přišla v pravý čas - Les Verts trápila zoufalá neproduktivita, hrozilo jim, že ztratí kontakt s pohárovými pozicemi, a navíc Lyon si na Geoffroy Guichard jezdil pro body tak dlouho, že pamětníci posledního domácího vítězství už dávno počítali šediny. V celé Ligue 1 je přitom ASSE čtvrtým (!) nejproduktivnějším týmem, co se vyslaných střel týče. První letošní Derby du Rhone tak nejen přeťalo nebezpečně narůstající sérii nic neřešících remíz, ale hlavně přiblížilo hrdý klub na dostřel svému rivalovi, a tedy i vysněné Lize mistrů. Galtier, který zrovna neproslul jako nejodvážnější taktik, proti Lyonu letos podruhé zkusil hrát na pět obránců; v duelu s PSG z toho byla prohra 0:5, tentokrát to vyšlo. Odvaha tomuto elegánovi evidentně nechybí. Zmiňovaný zápas navíc poskytl divákům další důvod, proč se vyplatí zapamatovat si do budoucna jméno Florentin Pogba. (Ačkoliv o výhře rozhodl zejména životní výkon Maxe Gradela, mistra přímých kopů z Pobřeží slonoviny.)

Ona "nostalgie" v podtitulku této části se pak kromě ASSE vztahuje i k dalším dvěma tradičním klubům, které se drží blízko pohárovým příčkám - jak Bordeaux, tak Nantes letos zatím působí dojmem, že by jim forma mohla vydržet i déle než do Vánoc. Bordeauxský kouč Willy Sagnol na sebe sice nejvíce upozornil nešťastnými rasistickými výroky o "typických afrických fotbalistech", na hřišti se však ukázal jako velmi obratný stratég - hned v prvním listopadovém klání, Derby du Garonne proti Toulouse, se totiž rozhodl zareagovat na soupeřovo 3-5-2 postavením podobné formace, přičemž třetím stoperem navíc se stal čtyřiadvacetiletý Cédric Yambéré. Do té doby zcela neznámý fotbalista následně podal skvělý výkon, zopakoval ho i o kolo později v Lens a celý tento experiment ukončila až prohra 1:3 s Marseille. Do posledního duelu proti Lille už Sagnol postavil opět čtyřčlennou obranu a Yambéré tak putoval zpět na lavičku, nicméně zisk devíti bodů z dvanácti možných je rozhodně výbornou bilancí.

To pětibodové Nantes trochu ubralo plyn, stěžejní prvky jejich hry - tedy pevná, sehraná obrana, bleskový přechod do útoku a geniální mozek staženého špílmachra Jordana Veretouta - však nikam nezmizely. Levý bek Olivier Veigneau a obrovitý senegalský stoper Papy Mison Djilobodji hrají v životné formě, nicméně skauti začínají objevovat jiné jméno - patří Georgesi-Kévinu Nkoudouovi, mladé hvězdičce na levém křídle, jejíž rychlý, běhavý styl se do nanteského brejkového fotbalu skvěle hodí. Tento trochu "arkádový" systém sice přináší výsledky díky strojové přesnosti, bravurní organizaci a propracovanému bránění, nicméně poslední zápas s Marseille (0:2) přece jen ukázal, jak se dá poměrně snadno porazit - stačí prostě odstřihnout jeho "hlavu", tedy v tomto případě Veretouta. Pokud je nejdůležitější hráč Les Canaris zatlačen příliš hluboko na vlastní polovinu, přichází celý tým o jedinou skutečně funkční ofenzivní zbraň.


Střed tabulky: Knížecí růže mezi trny

Monackým problémům jsme se na těchto stránkách již podrobně věnovali. Svěřenci Leonarda Jardima sice na konci listopadu vybojovali důležitou výhru v Lize mistrů na půdě Leverkusenu a jsou tedy krůček k postupu do osmifinále, na domácí frontě se však jejich forma vlastně nikdy pořádně nerozeběhla. Portugalský kouč tak zaregistroval pouze tři nová pozitiva: Lacina Traoré, dostane-li se do optimální pohody, může výhledově vyřešit problémy s hrotovým útočníkem (při remíze 1:1 proti ASSE předvedl velice slušný výkon), v Eldersonovi Echiejilém mají monačtí solidní náhradu za jednoho z tří v současnosti nejlepších hráčů týmu (Layvina Kurzawu), a Yannick Ferreira-Carrasco možná přece jen ještě nezahodil svůj talent. Ačkoliv sám přiznává, že musí střílet více gólů.

Aktuálně desáté Monaco se nachází v nečekané společnosti; zbytek středu tabulky totiž tvoří týmy, od nichž se podobný scénář povětšinou očekával. To je příklad Montpellieru, asi nejtypičtěji "průměrného" mužstva letošní Ligue 1 (Hilton a Anthony Mounier byli v listopadu jednoznačně největšími tahouny, při výhře nad Toulouse si pak přisadil i veterán Souleymane Camara, který by zřejmě nejradši už až do smrti hrál jenom proti Toulouse), nebo Nice, jehož forma i nadále skáče z jedné strany na druhou, klidně i během jediného utkání. Claude Puel sice požívá v jižním přístavu bezmezné důvěry (jak ukazuje prodloužení jeho smlouvy), listopadová bilance jednoho bodu z 12 možných však řadí Les Aiglons na samý chvost tabulky.

Kromě levého beka Jordana Amaviho letos zkrátka neexistuje hráč, na nějž by se ostatní mohli zcela spolehnout; to platí i pro zkušené opory jako Éric Bauthéac nebo Mathieu Bodmer. Brankář Mouez Hassen chytá podle toho, jak se zrovna vyspí (v listopadu spal velmi špatně), a útočná fáze je stále bolestně závislá na brankách stárnoucího Daría Cvitanicha. Na druhou stranu, tentýž tým hrál o pár týdnů zpátky jako z partesu, takže nakonec se oba protipóly krásně vynulují a fanouškům zůstane klidný střed ligového pelotonu.

Pátým nejúspěšnějším listopadovým celkem je trochu překvapivě Remeš, která získala dvě výhry a dvě remízy; postaral se o to zejména třígólový Benjamin Moukandjo, jehož trefy zajistily týmu celkem 7 bodů (nikdo v této statistice nebyl lepší). Kamerunský útočník se tak přidal do společnosti Aleksandara Pešiće, který stejným skóre tahal z bryndy Toulouse; v jeho případě z toho však byla pouze jediná výhra, doplněná třemi porážkami včetně jedné domácí s Lorientem.

Les Violets se propadli do nejhorší formy od začátku sezony, od sestupových pozic je dělí už pouze tři body a kouči Alainu Casanovovi pomalu končí "doba hájení" - za střed pole se na něj nikdo zlobit nebude (kvalita kádru takovému postavení odpovídá), jenže podobné hazardování by se nezkušenému týmu, absolutně nezvyklému bojovat o záchranu, mohlo ještě nepěkně vymstít. To Remeš na boj o holou kůži zvyklá je, a jelikož nový kouč Jean-Luc Vasseur podle všeho konečně pochopil, že přestavět notoricky defenzivní mužstvo na kreativní mašinu během jedné existenční sezony je zkrátka nesmysl, mohou fanoušci jednoho z historicky nejslavnějších francouzských klubů zase na chvíli klidně dýchat. Pět bodů od pohárů, osm od sestupu.

Zbývá loňský vítěz Ligue 2 z Mét, kterému tři listopadové body stačily na udržení průběžné dvanácté příčky. Zatímco většina ostatních klubů ze spodní poloviny tabulky sází zejména na dravé mládí, v Métách na to šli přesně opačně - a to se zatím ukazuje jako dobrý krok. Florent Malouda a Modibo Maïga totiž možná nemají na tu úplně nejvyšší úroveň (tedy, určitě nemají), nicméně jejich zkušenosti a objektivní kvalita na boj o záchranu v Ligue 1 stačí bohatě. Maïga dokonce v listopadu vstřelil čtyři branky a vyrovnal se tak aktuálně zraněnému kanonýrovi Juanu Falcónovi; škoda, že dvě z nich přišly z penalt během prohry 2:3 z PSG. I přesto je to však slušná vizitka pro hráče, na kterého ještě koncem října pískali vlastní fanoušci.


Boj o záchranu: Léčba Printantem a zrádnost pohárové Evropy

Poslední část tabulky otevírají dva týmy, které mají odehrán o zápas méně - duel Lille s Évianem byl totiž odložen kvůli konání finále Davis Cupu. I přesto však dokázal Évian vybojovat v listopadu šest bodů při skóre 3:2, což je lepší výsledek než u všech přímých konkurentů. Může za to samozřejmě v první řadě dánský génius Daniel Wass, kterého nejspíš v podalpském městečku neudrží ani násilím; způsob, jakým v posledním kole vlastními silami vyřídil Guingamp, jasně ukázal, že mluvit o jeho důležitosti pro celý Évian je zkrátka nošením dříví do lesa. Wass přesně splňuje kritéria, podle nichž si vybírá posily šéf Saint-Étienne Roland Romeyer. Uvidíme, co přinese lednové přestupové okno. (Čestnou zmínku zaslouží i stoper Cédric Cambon, který má za sebou velice povedený měsíc.)

Évian je skutečným mistrem v balancování nad propastí; pokaždé to chvíli vypadá, že už už klesne na samé dno, jenže potom přijde série dobrých výsledků a únik z ohroženého pásma, a tyto fáze se opakují pořád dokola. To Lille na nic podobného zvyklé není - jeho krize dosáhla nikým nečekaných rozměrů, a vzhledem k úzkému kádru a maximálnímu využívání nejdůležitějších opor (jako Simon Kjaer nebo Rio Mavuba) není pochyb o tom, že svou část viny nese i účast v Evropské lize. Tam mají Dogy stále šanci na postup (byť malou), nicméně kouč René Girard by ve vlastním zájmu měl v první řadě přemýšlet, jak se vyšplhat ze současné čtrnácté příčky zpět nahoru.

Poháry už jsou vzhledem k jedenáctibodové ztrátě na čtvrté místo nejspíš passé. Girardův tým v listopadu trápily tři hlavní problémy - zaprvé je to už výše zmíněná únava, nedostatečná šířka kádru a slabá lavička. Zadruhé se soupeřům dávno podařilo přečíst ultradefenzivní herní systém Dog, který je založený na maximálním držení míče v systému 4-3-1-2 a rychlých průnicích dopředu skrze ofenzivní spojku; Lille tak má například velmi dobrou úspěšnost zkompletovaných přihrávek, jenže naprosté minimum z nich míří do nebezpečného prostoru. "Druhá sezona Reného Girarda" je fenomén, který dobře znají v Montpellieru; tamní publikum by asi na sever vzkázalo něco ve stylu "Vydržte to ještě chvíli a příští rok máte titul".

Je sice nutno říct, že zkušený kouč pouze nesedí se založenýma rukama; v Remeši zkoušel výrazně ofenzivní systém 4-3-3 s útočnou trojicí Divock Origi, Nolan Roux, Ryan Mendes; jenže na hřišti zároveň nebyl nikdo, kdo by dopředu dodával balony. V takové situaci zbývá opravdu už jen soustředit se na obranu, a pokud vaši klíčoví hráči (Kjaer a Enyeama) dělají chyby, přicházejí prohry - nebo, přesněji řečeno, jeden ligový bod se skóre 1:4. Tím třetím problémem tak je logicky střílení branek, disciplína, v níž zkrátka kriticky chybí loňský Salomon Kalou (Origi je úžasně talentovaný hráč, ale ve svém věku zkrátka nemůže sám gólově táhnout celé impotentní mužstvo, a k tomu si ještě své vlastní branky nejlépe i připravovat). V posledním zápase v Bordeaux (0:1) se pak fanoušci k všeobecnému překvapení dozvěděli, že Marvin Martin je stále naživu, ačkoliv fotbal už zřejmě definitivně hrát zapomněl.

Guingamp je na tom v Evropské lize lépe a k postupu mu v závěrečném zápase stačí neprohrát v Minsku; v lize se však svěřenci Jocelyna Gourvennece propadli až na poslední příčku a momentálně to vypadá, že jsou největšími kandidáty na sestup. Jejich týmu zkrátka chybí základní kvalita. Gourvennec je vynikající trenér, který dokáže své mužstvo namotivovat, dokonale vyždímat jeho schopnosti a předčit všechna očekávání (koneckonců hraje Evropskou ligu), ale tento úkol bude dost možná i nad jeho síly. Druhá sezona zkrátka bývá krizová, zvláště pro objektivně slabá mužstva, a ani k tomu nemusí tříštit drahocenné síly zápasy s Fiorentinou.

Aktuální sestupující trojice vlastně vypadá docela reálně - Guingamp v ní doplňuje nejslabší nováček z Lens, který pod vedením Antoine Kombouarého i nadále bojuje proti 18 lepším soupeřům o každý bod, a rozháraná Bastia, která letos jako první propustila hlavního kouče. Odnesl to bývalý skvělý záložník Claude Makélélé, jehož u kormidla nahradil asistent Ghislain Printant - a výsledky se dostavily. Korsičané uhráli v listopadu solidní 4 body a kostra jejich týmu, kterou tvoří gólman Alphonse Aréola, zkušený stoper Sébastien Squillaci a střední záložník Guillaume Gillet, působí na Ligue 1 rozhodně konkurenceschopným dojmem.

Jenže zbytek týmu je i nadále tvořen hrstkou hráčů natahaných do jedné kabiny bez sebemenšího náznaku koncepce, takže se dá očekávat, že "Printantův efekt" byl zkrátka způsoben obyčejným nadšením ze změny, které málokdy vydrží déle než několik kol. I když, kdo ví? Printanta nikdo pořádně nezná, takže nás možná ještě překvapí. (Listopadové zápasy naznačují, že spíš ne - Bastia hraje stále stejně, pouze odevzdanost vystřídala bojovnost, což zní jako typická situace popisovaná výše.)

Posledními dvěma celky, které jdou do prosincových bojů těsně nad sestupovou zónou, jsou sedmnácté Caen a patnáctý Lorient. V jejich případě by asi bylo pošetilé očekávat, že v průběhu sezony přijdou nějaké zásadní změny - oba týmy vyznávají ofenzivní, přímočarý fotbal s rychlým pohybem míče, což se například u Caen projevuje tak, že má ze čtyř listopadových zápasů skóre 6:8. Více branek inkasovali pouze podobní "anarchisti" z Mét, a to má ještě Caen ve svém středu jednoho z (nečekaně) nejlepších stoperů měsíce, Damiena Da Silvu. Červenomodrým to i nadále pálí jako na Divokém západě (se statistikou skoro 13 střel na zápas jsou čtvrtí v lize), takže vlastně vše závisí na tom, jak bude pokračovat progres loňského kanonýra Mathieu Duhamela. Zatím je jeho forma na konstatntním, i když lehkém vzestupu; v listopadu dokonce vstřelil dvě branky.

O Jordanu Ayewovi, na kterého spoléhají v Lorientu, se to říct úplně nedá - hraje dobře, to ano (už delší dobu), ale gólů dává pořád málo. V úvodu sezony je obstarával Valentin Lavigne a Les Merlus se dařilo; potom přišel dlouhý útlum, a v listopadu se zase rozstřílel Raphaël Guerreiro (a Lorient zvedl počet získaných bodů z říjnové nuly na šest). Kouč Sylvain Ripoll se totiž rozhodl reagovat na sílící tlak na svoji osobu přesunutím Guerreira, čerstvého portugalského reprezentanta, z jeho místa na beku dopředu na křídlo, což se ukázalo jako skvělé řešení. Znamená to sice, že Lavigne musel hrát ve dvoučlenném útoku a v obraně nastupoval unylý Vincent Le Goff, nicméně Guerreirovi to šlo tak skvěle, že tyto dvě poměrně výrazné slabiny sám přebil. A Ayewovi snad ke zvýšení sebevědomí pomůže vítězná trefa (ač penaltová) z posledního utkání v Toulouse.


Ideální sestava měsíce listopadu:

Benoït Costil (Rennes) - Christophe Jallet (Lyon), Thiago Silva (PSG), Rod Fanni (Marseille), Raphaël Guerreiro (Lorient) - Maxime Gonalons (Lyon), Gelson Fernandes (Rennes), Daniel Wass (Évian) - Dimitri Payet (Marseille), Benjamin Moukandjo (Reims), Paul-Georges Ntep (Rennes). Kouč: Philippe Montanier (Rennes).

Náhradníci: Stéphane Ruffier (Saint-Étienne) - Olivier Veigneau (Nantes) - Mario Lemina (Marseille) - Edinson Cavani (PSG). Kouč: Willy Sagnol (Bordeaux).


Anketa o gól měsíce listopadu:

Jednotlivé nadpisy jsou zároveň odkazy na youtube - oficiální kanál Ligue 1 bohužel neumožňuje pouštět videa z jiných stránek.

Alexandre Lacazette (12. kolo, Nice - Lyon 1:3)



Lacina Traoré (13. kolo, Saint-Étienne - Monaco 1:1)



Bangaly-Fodé Koita (14. kolo, Monaco - Caen 2:2)



Florian Thauvin (15. kolo, Marseille - Nantes 2:0)



Daniel Wass (15. kolo, Évian - Guingamp 2:0)