Miroslav Wiecek - Největší z chacharů

Když měl kdysi Josef Masopust uvést tři nejnepříjemnější protihráče, odpověděl: "Wiecek, Law a Puskás." Mirek Wiecek, autor 174 ligových gólů, čtyřnásobný král ligových střelců, vynikající kanonýr, který však pouze jednou reprezentoval... Zcela určitě nejlepší fotbalista baníkovské historie.

Byl ročník 1931, tedy stejně jako právě Josef Masopust, ale nedostal se ani zdaleka do povědomí tuzemských fanoušků, natož světových. Ačkoliv z něj měli brankáři 50. let hrůzu a dlouhá léta (než se začaly započítávat i góly vstřelené v protektorátní lize) okupoval druhou příčku v klubu "stovkařů", dost možná jej neznají ani mnozí mladší baníkovští fanoušci.

Už jako malý klučina si svým způsobem vydělával na chleba. Jeho otec Adam mu do obou horních růžků branky zavěsil plechovky a malý Mirek musel každou z nich desetkrát za sebou trefit. Za sebou! Dokud se mu to nepodařilo, nedostal večeři. Rázná chacharská drezúra mu dala do nohou úžasný cit a v dospělosti přinesla kýženě ovoce. Tuto přesnou střelbu po něm Wiecek senior požadoval samozřejmě po tréninku, kdy ostatní kluci byli už dávno doma.

A vycepoval ho tak, že už v necelých sedmnácti debutoval Mira v modrobílém dresu v první lize proti Židenicím. Hned se dokonce zapsal mezi střelce. SK Slezská měla tehdy kvalitní mančaft, hráči jako Šimonek, Šajer nebo Jirka Křižák něco uměli, proto o to víc na nováčka zapůsobilo, když po klubovém vedení tito ostřílení matadoři, jimž uctivě vykal, požadovali, aby "mlady dostal ty same penize" jako oni. Nejen tento zážitek měl vliv na jeho povahu - všichni na něj vzpomínají jako na fajneho chlopa, slušneho a ticheho synka, navzdory rázovitému ostravskému prostředí spíš citlivému - však se taky vyučil aranžérem skla a porcelánu, a ni haviřem.

Přišla sezóna 1948-1949 a s ní první projev bezbřehé stupidity komunistického plánování v čs. sportu. Sportovní družstva se stěhovala pod křídla jednotlivých závodů. Fabriky si braly pod svůj patronát kluby, zaměstnávaly hráče a kluby nesly jejich jméno ve svém názvu (A tak se SK Slezská změnila na Sokol Trojice Ostrava - podle jednoho z ostravských dolů, než si někdo uvědomil, že název Trojice pochází od Svaté Trojice. Proto byl brzy přejmenován na Sokol OKD Ostrava. Název Baník klub dostal až r. 1952). A bo plno hráčů bylo zaměstnáno ve Vítkovických železárnách, automaticky přešli do tohoto klubu, např. výborný útočník Pščolka. Jiní odešli do Zlína, tedy Gottwaldova a torzo druhdy silného mužstva logicky sestoupilo do druhé ligy. (Nutno však poznamenat, že z 11. příčky - v tom roce totiž sestupovaly čtyři poslední týmy, plus ty, jejichž odvětví už bylo v nejvyšší soutěži zastoupeno jiným klubem.) Rok nato je slezský mančaft zpátky v první lize, zaujímá sedmou příčku a Mirek Wiecek je se třinácti přesnými zásahy jeho nejlepším střelcem. Novináři mu zprvu nemohli přijít na jméno - psali ho Věncek nebo Viencek, ale tento ostravský štírek je brzy naučil své jméno psát správně. Neuběhlo moc času a s nepříjemným chvěním po těle se je naučili vyslovovat i brankáři protivníků Baníku.

Trenéři soupeřů zužovali taktickou poradu s obránci do jedné věty: "Chlapi, Wiecek se vám nesmí dostat do vápna, jinak bude zle." "Držte len Wiecka," volával na své beky reprezentační brankář Trnavy Stacho, aby jim pak po zápase v kabině vynadal, že ho pustili do tří šancí, z nichž Mira fuknul tři gole. A ni enem jemu. Čtyřikrát se stal králem ligových střelců! Od té doby to dokázali jen Adamec a Siegl v dresech tehdejších ligových hegemonů Trnavy, resp. Sparty. Mirek Wiecek však ty sve gole střilal v barvách klubu, který s výjimkou jednoho druhého místa zaujímal nanejvýš čtvrtou příčku a neměl ve svých řadách samé reprezentanty.

Tehdy byla prakticky bezkonkurenční Dukla, jen tu a tam se jí dostaly na kobylku jiné kluby. Ostrava ne, zato však měla a má Baník. Ještě než stály Bazaly, hrávalo se na Staré střelnici. Na hřišti škvára, nad jedním rohem hrací plochy projížděly na kablech vuzky s uhlim, fanoušci - většinu haviře, ktuři zrovna měli po fajrontě - hned u lajny, a ta atmosfera, ktura zhušťovala ten ostravsky luft, už tak dost husty a černy od sazi, ta měla grady. Ostatní týmy se sem bály jezdit, a ni enem kvuli tej škvary. Chachaři v ochozach dokazali vytvařať tak fajnu kulisu, že mraz běhal po zadach. Ligoví fotbalisti tehdy trénovali dvakrát týdně, jinak normálně chodili denně na osm hodin na šichtu. Výjimkou byla snad jen Dukla s každodenním tréninkem, leckdy i dvoufázovým, ale mnozi synci z Ostravy farali z ostatnima haviřama, tuž o to vic byli hrači i divaci jedna rodina. Jedna chacharska famylia. Ti v hledišťu nedali na sve synky dopustit a ti na hřišťu byli na place ochotni vypustit za Banik dušu. Ja su haviř, kdo je vic, bylo nepsané heslo té doby, která právě pracovníky této profese protežovala, jak mohla. Vědomí výlučnosti pak chachary stmelilo ještě víc než fandy jiných klubů, což trvá jaksi dodnes.

A když si takoví tvrdou robotou zdrsnělí chlopi svůj Baník zamilovali a dávali to přímo od lajny najevo sudím i protihráčům, klepala se jakémukoli soupeři kolena strachem. A jak kerysyk pěrun jejich Banik poškodil, jako třeba onen rozhodčí při slavnostním otvírání Bazalů v devětapadesátém, tuž dostal po pysku a razem byl klid. Mirek Wiecek byl pro tyto lidi král. Nosili ho na ramenou - obrazně i doslova. Byl prostě jejich. Byl spravny chachar. Nikdy se nepovyšoval, sám byl ze skromných poměrů a odmala dobře viděl tu bídu kolem sebe. S mnohými z nich vyrůstal, v ostravskych knajpách je obehraval v mariašu, a to tak, že mu mluvili Kral mariaša. Chachaři spravně čuli, že za Banik by i dychal. Zůstal v něm šestnáct sezón a v 325 mačach vyfedroval 174 gole.

Jen jednou měl zaječí úmysly - chtěl odejít do Slávie. Nikoliv však za prachama nebo do slavnějšího klubu. Důvodem bylo, aby měl blíž do reprezentace. Na Mirkovi Wieckovi je zvlášť markantně vidět, jak daleko mají do reprezentace fotbalisté, co nepůsobí v pražských celcích. Vzdor tomu, že každoročně zaujímal nejvyšší příčky mezi ligovými snajpry a čtyřikrát dokonce tu nejvyšší, reprezentoval Československo enem raz. A to ho tam šoupli na druhou půlku v Budapešti proti tehdy neporazitelným Maďarům za stavu 4:1 pro domácí. Další šance už nedostal. Jednou za uherský rok byl sice povolán na sraz, ale dorazil tam dokopaný a neschopný hry, takže nakonec seděl jen v hledišti. "Zastavte Wiecka a Pospíchala za každou cenu," řvali prý trenéři soupeřů na své svěřence, jak vzpomíná báječné baníkovské křídlo těch let Tomáš Pospíchal, který se však potom pokazil a odešel do Sparty. Těžko se pak divit, že Mirek musel vynechat nejen repre mače, ale i ty ligové. Z přestupu do Slávky tehdy sešlo. Ráno před odjezdem se u něj stavili ostravští estébáci a sdělili mu, že tímto krokem zneváží práci všech ostravských havířů, a ať tedy čeká problémy. Nezbylo mu, než aby zůstal. V šedesátém druhém Miru Wiecka lanařili i funkcionáři New Yorku Cosmos, ovšem ti ostravští mu to zatajili a poslali do Států jiné hráče, kteří se tam pak prý starali jen o trávník...

Jaké poměry v tehdejším fotbale panovaly, si můžete udělat ze způsobu nominace hráčů na MS do Švýcarska. Ve světle toho vám bude i mnohými opovrhovaný Michal Bílek připadat jako Ferguson s Mourinhem dohromady. "Trenéři" Borhy s Lukou se rozhodovali mezi Mirkem a Slovákem Moravčíkem. "Dáte si závod na 100 metrů, kdo bude rychlejší, jede na šampionát," řekli jim bezelstně. "Start!" V cíli byl první Moravčík a nejlepší ligový střelec ostrouhal. Klasické praktiky v Banánové republice... A tak mohl své kvality potvrzovat tento malý velký chachar jen mezi svými, bo i v béčku národního týmu si připsal enem sedm startů. A koho že to stavitelé reprezentačního kádru tak vehementně ignorovali?

"Kdybychom chtěli srovnávat, mohli bychom říci, že snad jen Bican se dokázal v soupeřově pokutovém území lépe orientovat a lišáčtěji mást brankáře," psal Jiří Pechr v Gólu u příležitosti Wieckových pětašedesátin. Mira Wiecek byl synek spíš drobnější, štíhlý a nenápadný, prostě žadna klanica, ale knajtek, zato však s fantastickou a i dosti tvrdou střelou. Tatuv dril z dětství mu včil přišel k duhu a jakmile se dostal do pokutového území, smrdělo to gólem. "Jedním pohledem odhadl všechno - kam běží obránce, odkud přichází míč, kde stojí brankář," píše se v knize Modrobílá historie. A pak následoval už jen krátký švih nohy a Stara střelnica slavila gola. Mirek nespoléhal jen na vrozený talent, ale tak jako kdysi v dětství si přidával po trénincích a chodil trénovat sólo. V zápase to pak bylo znát, on ten počet gólů je toho důkazem. Jak měl šanci, bil po braně - a málokdy se mýlil. Ty gole střilal všemi možnými způsoby - bombou do vinklu, dorážkou, žblabuňkou, z penalty, hlavou po centru, přesně umístěnou střelou do kuta branky z plneho švungu či po obejití dvou tří beků. Přitom z toho nedělal žádnou vědu a s novináři moc o svých střeleckých úspěších nemluvil. "Když umíš, je to hračka," konstatoval s oblibou, přičemž nezapomínal vyzdvihnout roli svých spoluhráčů v útoku, Křižáka, Šindeláře či Pospíchala - to byl tehdy opravdu velmi dobrý útok. Vzadu pak Rula Daněk, Ondračka nebo Kniezek, tchán Vency Daňka, v bráně Mokrohajský... Fest fajny mančaft...

Jenže věk nezastavíš. Jak měl Mirek třiatřicet, usoudili ostravští výboři, že už patří do starého železa, tak ať tedy kope za Vítkovické železárny. Byl to jeho jediný přestup. Hned první sezónu bez Mirka Baník sestoupil, a on tak proti svému Baníčku nastoupil v druhé lize. A tak mohli všici na Bazalech na vlastní kůži pocítit, kdo to je Miroslav Wiecek. Z útoku se stáhl poněkud dozadu a dirigoval odtud útočnou vozbu Vítek - a parádně. Druholigový outsider složený povětšinou z mladých kluků div že nepostoupil do ligy, jen vzájemný duel právě s Baníkem je připravil o překvapivý postup. Po třech sezónách ve Vítkovicích odešel Mira do Kopřivnice, kde robil hrajícího trenéra. A pak už robil jen trenéra - v béčku Baníku, NHKG Ostrava nebo Třincu. Zajímavou štací pak bylo v letech 1982-1983 trenérské angažmá u národního týmu Jemenu, což prý byla jakási kompenzace Pragosportu za znemožněný přestup do New Yorku. "Tehdy tam nebyla reprezentace a táta Jemence naučil základům fotbalu. Dokonce se stal národním hrdinou, když na Asijských hrách remizoval s velkým sokem, Kuvajtem. Obdržel za to pak od vedení svazu hodinky Rolex," můžeme číst vzpomínky jeho syna Petra. Jinak se držel stranou a ani média o něj nejevila takový zájem, jaký by hráč takových kvalit zasluhoval.

Mirek Wiecek už nežije. Největší z chacharů odešel 12. 7. 1997 na věčnost. V necelých 66 letech. "Za svou kariéru jsem hrál vedle mnoha renomovaných kanonýrů, jakými byli třeba Scherer, Kučera, Kadraba a Mašek, ale na Mirka Wiecka nikdy nezapomenu," vzpomínal po letech Tomáš Pospíchal. A nezapomínejme ani my, co jsme neměli tu možnost mu tleskat. Mira Wiecek je největší legendou Baníku.

Úspěchy: 1x reprezentoval, 4x král ligových střelců, člen Klubu ligových kanonýrů