Nat Lofthouse, ten nejangličtější z Angličanů

Je jedním z těch, kdo nás vždy budou nutit k úvahám o vývoji kopané. První jeho slavný gól by vůbec nekorespondoval se zvyklostmi většiny současných hráčů v poli, ten druhý zase s přehnanou péčí o komfort dnešních brankářů. V 50. letech nicméně Nat Lofthouse ztělesňoval ideál ostrovního fotbalisty...

První poválečné dekády se od nynější praxe pochopitelně odlišovaly jako celek. Přáteláky tehdy ještě měly svůj velký význam, fotbalisté dokonce i na domácí zápasy cestovali vlaky či autobusy společně s fanoušky a své pohnutky raději denně konzultovali s novináři namísto dosud nepoznaných agentů. Samotná kopaná potom byla obecně tvrdší, stejně jako galantnější.

"Potkávali jste řadu chlápků, kteří by vám s radostí ukopli koule. Rozdíl (oproti dnešku) byl v tom, že oni by vám na konci potřásli rukou a pomohli vám je sesbírat," srovnával kdysi dvě rozdílné epochy Nat Lofthouse, který ve zvyklostech své doby uměl plavat jako málokdo jiný. " Máme tu anglický fotbal. Máme tu anglické fotbalisty. A Nat Lofthouse byl zřejmě tím nejangličtějším ze všech," napsal Dr. Percy Young ve své knize o dějinách Boltonu Wanderers; a Lofthouseovi tak svým způsobem skládal hold.

"Pokud tomu někdo odevzdával 100 procent, byl to Nat," vzpomínal na svého dvorního rozrážeče z nároďáku legendární Stanley Matthews. "On byl prostě zvíře, svou přítomností ulevoval ostatním hráčům, v jednom kuse si říkal o balon, nabízel se pohybem; takového borce vždy chcete mít na své straně. A to byl ještě výborný ve vzduchu," sypalo se ze sebe komplimenty na Lofthouseovu adresu šikovné křídlo, které z roboty takhle stavěného útočníka těžilo vůbec nejviditelněji.

Lancashireský rodák zároveň mohl na hřišti platit za nesmlouvavého tvrďáka, mimoto ale v soukromí působil jako pravý gentleman - překypoval pokorou, srdečností i humorem. Své dvouleté, sem tam přerušované působení v roli lodivoda Boltonu (1968-1970) kupříkladu zhodnotil slovy "Byl jsem tím nejhorším manažerem na světě", přičemž své charakterní kvality dále osvědčoval rovněž coby provozovatel jednoho boltonského lokálu. V něm sám pracoval jako výčepní a bavil svou stálou klientelu četnými historkami z dob, kdy ještě válel na zeleném pažitu.

O tom, že tak činil s bravurou, dnes nemohou být vedeny nejmenší spory. Nat Lofthouse pouze tři sezony z celkových čtrnácti nezakončil jako nejlepší klubový střelec a jeho reprezentační vizitka se pyšní vůbec nejvyšším průměrem gólů na zápas, jaký poválečný Albion u internacionála s alespoň pěti starty pamatuje (0,9; 30 branek v 33 mačích). Lofthouse přitom takových výsledků dosáhl skrze nezměrnou píli. Ostatně když začínal, byla střídavě zpochybňována jak jeho fyzička (potažmo zavalitá postava o pouhých 176 centimetrech), tak i technická zdatnost - na vrcholu sil přitom Lofthouse právě hbitost v kombinaci s obratností používal jako utajenou zbraň.

Přes ne zcela příznivé tělesné dispozice se tedy Lofthouse vypracoval v něco více než jen tupé beranidlo; oplýval neocenitelnou schopností podržet na hrotu balon přesně tak dlouho, dokud se mu nedostalo doplnění od spoluhráčů, uměl správně používat mozek a často mu bylo připisováno vlastnictví takzvaného šestého smyslu. Lofthouse zkrátka věděl kam se postavit, aby vzápětí mohl pohotově zavěsit; proto také David Lacey, veterán sportovní žurnalistiky, vnímal jako jeho novodobou reinkarnaci zrovna Alana Shearera.

Modelem mu stál sám Centurion

Třetího září roku 1939 Velká Británie oficiálně vstoupila do druhé světové války; a hned příštího dne do toho takříkajíc praštil také Nathaniel Lofthouse - v čerstvých čtrnácti letech vstoupil do organizace jménem Bolton Wanderers. Vzhledem k tomu, že se záhy většina kádru přidala k 53. vojenskému pluku, dočkal se Lofthouse svého debutu v dospělé kopané takřka okamžitě - již coby patnáctiletý hoch.

K výhře Trotters nad Bury poměrem 5:1 tenkrát přispěl rovnou dvěma zásahy a publiku muselo být hnedka jasné, že přihlíží premiéře budoucí hvězdy. Ačkoliv šlo kvůli válce o relativně bezpředmětné klání; a třebaže Lofthouse k řádné ligové bitvě nastoupil teprve za dalších pět let...

Na pravou stranu ofenzivního trojzubce se každopádně toho výjimečného večera z hrotu uklízel elitní klubový střelec George Hunt. Jak správně tušíte, činil tak kvůli našemu holobrádkovi, ovšem nikterak zhrzeně. Talentovaný nováček se od počátku těšil jeho šlechetnému respektu, který pochopitelně opětoval. Však Lofthouse později ve své autobiografii mluvil o Huntovi s tou největší možnou úctou - prý se od něho během jediné hodiny naučil víc, než by býval odkoukal od většiny ostatních fotbalistů za celý rok.

George Hunta nicméně nelze mít za úplně prvního Lofthouseova mentora. Tím byl jistý pan Bert Cole, který se školákem Natem trávil každé nedělní ráno hlavičkováním do vrat koňských stájí, otcova živobytí. Osvojené techniky vzápětí Lofthouse prodával celou svou kariéru; mimo jiné při svém debutu za žáky Boltonu. Nešťastné Bury tehdy pokořil sedmi góly, ačkoliv mu k novému bicyklu - motivaci z dílny učitele Colea - stačilo vsítit pouhý hattrick.

To George Hunt už Lofthouseovi podobné materiální odměny slibovat nemusel. Stačilo se zmínit, že se silnější levačkou by se branky střílely s ještě větší lehkostí, a v tu ránu bylo zaděláno na další stěžejní položku Lofthouseova herního portfolia. Nat si potom ve volném čase na silnější pravici nazouval papuči a na slabší levou nohu kopačku, aby ho to nutilo pokoušet štěstí doopravdy výhradně levačkou. Hunt mu pak balony nadhazoval do všemožných výšek a ze všemožných úhlů - mládencovým úkolem bylo skórovat pokud možno bez přípravy.

Logickým produktem takového drillu byla Lofthouseova smrtící obounohost, ke které se počínaje rokem 1943 začala přidávat ještě jedna smrtící zbraň. Toho podzimu se totiž z plnoletého Nata stal ze dne na den takzvaný Bevin Boy, čili zvláště pro potřeby války "verbovaný" pracovník uhelných dolů. Lofthouseův denní rozvrh potom vypadal zhruba následovně: na nohou byl od půl čtvrté, aby strávil poctivých osm hodin pod zemí, pak se nechal vyzvednout trenérem a zbytek dne zabil milovaným čutáním do balonu.

Hráčovy vzpomínky na toto období, které nejen pro něj skončilo roku 1948 (mezitím už se stihl naplno prosadit v áčku a být i jeho nejlepším střelcem), jsou poněkud smíšené. Lofthouseovi na jednu stranu nevoněla neuvěřitelně monotónní činnost, která obnášela akorát postrkování prázdných vozíků na zdviž. Z toho důvodu prý i několikrát žádal o přeložení, aby ve finále ke svému zklamání pouze vyměnil prázdné vozíky za plné.

Na druhou stranu šlo o nesmírně namáhavou práci, která Lofthouse jedině zocelila a ideálně připravila na dráhu profesionálního fotbalisty. Stejně jako obligátní vtípky zkušenějších kolegů na adresu bažanta, který takto nikdy nemohl dospět v arogantní hvězdu. "Naučil jsem se přijímat tvrdé údery, aniž bych je zaznamenal. Mé nohy zesílily, takže jsem při hraní fotbalu cítil, že střílím s větší silou," kvitoval službu v dolech sám Nat Lofthouse.

Inu, takto se zrodil lidský ekvivalent britského bojového tanku Centurion, jenž si brzy - navzdory pomluvám o zbabělství, které provázely každého Bevin Boye - podmanil nejen skromný Bolton, ale i celé Ostrovy.

Jednu Vídeň, prosím!

Ačkoliv se mělo už za měsíc formálně vítat léto, vídeňský Praterstadion celý den odolával vlezlé zimě i občasným srážkám. Počasí zralé na uskutečnění apokalypsy každopádně mělo své poslání - vpravdě dokonale ilustrovalo atmosféru, v níž se měl toho večera odehrávat přátelský zápas mezi Anglií a Rakouskem.

Psal se totiž rok 1952, pročež ostrované zajížděli do ukázkově nehostinné krajiny. Rakousko tenkrát poníženě podléhalo správě čtyř velmocí, z nichž jednou byla samozřejmě Velká Británie. A jakkoliv se dějiště konkrétně tohoto klání nacházelo v "neutrálním" sovětském teritoriu, vídeňské dusno byste onoho 25. května klidně mohli vyvážet za hranice.

Ničemu nepomohla ani přítomnost čtrnácti stovek britských vojáků v publiku ani špatný výkon Angličanů v předešlém utkání s dalším článkem čerstvě poražené Osy, Itálií. Ostrované pak byli dvojnásobně nabuzeni a podle toho se vše náležitě brousilo. Zejména tedy ve druhé půli, do které se vcházelo již za divokého stavu 2:2. Kopaná, jak ji známe dnes, měla na place své místo pouze do přestávky.

"Do druhého poločasu (Rakušané) vyšli připraveni nakopnout každého anglického hráče v dohledu," napsal po skončení ostré řežby v Daily Express Desmond Hackett. Na fauly v konečném zúčtování domácí "vyhráli" 24:19, což si dnes už jen stěží dovedeme představit. Další skutečností, kterou si dovedeme jen stěží představit, byl potom výkon Nata Lofthouse - výkon, který dal vzniknout něčemu, co historik Roy Peskett s odstupem času označil za "nejvýznamnější fotbalový triumf, jakého kdy britský výběr v cizině dosáhl".

Abychom si dobře rozuměli, Nat Lofthouse tenkrát nepředvedl nic, co by nějak extrémně vybočovalo z jeho standardu. Jako drsný chlapík byl uznáván bez jakýchkoliv sporů a debat celou svou kariéru; koneckonců už ono italské kolbiště sedm dní zpátky podle jednoho zápasového reportu opouštěl s vzezřením "boxera po 15 kolech strávených v ringu". V Rakousku si však sáhl na docela jinačí dno...

Kromě levonohého voleje, jímž po necelé půlhodině hry vyrovnával na 1:1, zaujal hlavně obdivuhodnou vítěznou trefou. V 83. minutě nabral míč u půlící čáry, profrčel s ním kolem Ocwirka a po inkasování úderu loktem do hlavy i odražení dobře mířeného skluzu přeci jen našel levou šibenici rakouské klece.

Teprve pár setin nato byl Lofthouse konečně zpacifikován. Ostře narazil do vyběhnuvšího brankáře a záhy napůl v bezvědomí opouštěl hrací plochu. Přesto se stihl triumfálně vrátit, aby si ho nadšení britští vojáci mohli - mezi jinými - po závěrečném hvizdu potěžkat na ramenou. Sám hrdina duelu vzápětí ke své gólové akci poznamenal: "To bych radši nechal svou levou nohu na půlce, než abych zahodil takovou šanci."

Nat Lofthouse si tímto vysloužil přezdívku "Vídeňský lev", která ho provázela celým zbytkem kariéry. Zároveň skrze rakouskou popravu docela dobře oživil a nakopl svou kariéru. Dříve byl za výkony v nároďáku často pranýřován a dokonce se mluvilo o tom, že by mohl všeobecně neoblíbený Bolton opustit. Takhle ale nejenže nezradil, on hned po roce se svými Wanderers stanul ve finále FA Cupu, aby si sám došel pro novinářské ocenění Fotbalista roku.

Napřed Stan, potom Nat

O vrchol Lofthouseovy kariéry nicméně nešlo - ten nadešel až o pět let později; dva roky předtím, než byl zdánlivě nezničitelný snajpr kvůli problematickému kotníku donucen pověsit kopačky na hřebík. Do finále FA Cupu 1958 proti Manchesteru United každopádně Lofthouse vstupoval zdravý jako rybička. A hned své dva nejvybroušenější přívlastky - předvídavost a nezměrnou fyzickou odolnost - dokonale promítl do jednoho zlatého a druhého památného, stejně jako kontroverzního gólu. Jinými slovy se zkrátka plně zasloužil o dosud poslední trofej pro Trotters.

Nat Lofthouse byl nepochybně hráčem, který emoce vzbuzoval a do jisté míry i přitahoval. Figuroval ostatně v souboji, který později vešel ve známost coby "Matthewsovo finále" (legendární Stan roku 1953 s Blackpoolem konečně - napotřetí - dokráčel za svou jedinou trofejí), a v březnu 1946 kupříkladu přímo z kolbiště přihlížel, kterak se napěchovaný Burnden Park s překročenou kapacitou 80 tisíc diváků mění ve smrtonosné doupě. Tlačenice si tenkrát vyžádala 33 obětí; a snad jen obyčejnou shodou náhod se bavíme o dalším střetnutí v rámci nejstarší soutěže světa, s jiným (pozdějším) Matthewsovým zaměstnavatelem v hlavní roli, Stoke City.

Do třetice svým způsobem památných Lofthouseových výstupů v rámci FA Cupu už šlo o zážitek pozitivní, co se boltonské modly týče. Do hlediště starého Wembley se onoho 3. května 1958 natlačilo hned 100 tisíc lidí; k žádné podobné tragédii jako na stánku Wanderers už ale nedošlo. Tedy - z objektivního hlediska. Pro většinu přihlížejících, která se hlásila k barvám United, to nikterak sladká zkušenost nebyla. Jednak se po place proháněli všehovšudy dva protagonisté rok starého finále téhož poháru, Bobby Charlton a Bill Foulkes (ManUtd se právě zotavovalo z letecké katastrofy u Mnichova), jednak se akorát v obměněném složení opakoval ten samý neúspěch zpřed 12 měsíců.

Nat Lofthouse otevřel skóre už po třech minutách, když ve vápně Red Devils využil monstrózní džuzny a pohodlně ztečoval do sítě centr levého halva Edwardse. To na druhopoločasovou stvrzenku se již nadřel podstatně více; a v dnešní době by se z ní stoprocentně ani potěšit nemohl. Na cestě za dorážkou Parryho střely totiž doslova zválcoval gólmana Harryho Gregga, kterému nepomohla ani zjevná skutečnost, že míč držel v rukavicích ještě předtím, než tank jménem Lofthouse dorazil na místo činu. "Být v Natově pozici, počínám si úplně stejně," komentoval tehdy situaci postižený brankář, jinak významná postava historie ManUtd.

Pravý Mr. Bolton

Nat Lofthouse tímto počinem napsal symbolickou tečku za svou kariérou. Tu pak s konečnou platností uzavřel krátce po překročení magické hranice 500 soutěžních klání odehraných v jednom a tom samém trikotu. Docela přirozeně. Takové tvrzení by nemuselo platit leda v případě, že by roku 1954 vedení klubu přijalo nabídku od italské Fiorentiny, která by Lofthouseovi s předstihem zajistila pohodlné dožití ve fotbalovém důchodu (v Anglii maximální gáži o 10 librách zavrhli až roku 1961; pod Apeninami nic takového neznali).

Vzhledem k tomu, že šlo zároveň o éru bez intervenujících hráčských agentů, nedostal nakonec Lofthouse žádnou příležitost se k nabídce vyjádřit. Také po jejím odmítnutí ovšem zůstával u mlčení. Nikdy neprotestoval, nikdy nezalitoval - celou kariéru byl koneckonců vděčný jenom skutečnosti, že za své umění vůbec dostává zaplaceno.

O Lofthouseově loajalitě k Boltonu dnes tím pádem nelze dost dobře pochybovat. Pro své Wanderers vzápětí skautoval i sháněl peníze. Stal se osobností, která mateřský klub svou velikostí de facto ochraňovala; a rovněž zachránila. Roku 1986 hleděl toho okamžiku třetiligový Bolton bankrotu do tváře, neměl výsledky na hřišti a absolutně postrádal identitu. Spásou pro něj mohl být jedině Nat Lofthouse, jenž byl také záhy poněkud pragmaticky jmenován doživotním prezidentem. Jistý Alf Davies - muž, který v té době dbal o marketing klubu - později příhodně poznamenal, že měl Lofthouse pro Bolton větší význam v 80. a 90. letech než za své kariéry aktivního fotbalisty.

Odkaz "Vídeňského lva" je dál krásně hmatatelný i na jiných místech. V první řadě Lofthouse více než dva roky po své smrti pořád platí - a ještě nějakou dobu jistě platit bude - za historicky nejlepšího střelce Boltonu (s náskokem více než 200 gólů na prvního aktivního, a navrch končícího Kevina Daviese). Mezi konstanty v oblasti Lofthouseových "pozůstalostí" lze pak vrchem řadit rovněž sdílený poválečný rekord v počtu po sobě jdoucích reprezentačních startů s gólovým podpisem (pět; drží jej mimo jiné spolu se svým velkým kamarádem Tomem Finneym) či "vlastní" východní tribunu na Reebok Stadium.

A brzy do tohoto výčtu budeme moci počítat také sochu hrazenou výlučně ze speciální fanouškovské sbírky. V lednu už bylo do světa vypuštěno devět maket; originál bude slavnostně odhalen 27. srpna u výročí Lofthouseových narozenin. V uměleckém provedení zrovna nezapomenutelný forvard s míčem v ruce a kapitánskou páskou na levé paži vyvádí své parťáky na hrací plochu.

Všem kolemjdoucím takhle pokaždé elegantně připomene svou fyzickou i duševní sílu - tedy právě ty atributy, pro které bude zřejmě navěky stavěn na samotný piedestal zástupu všech významných postav historie Boltonu Wanderers.