Nízká úroveň ME nebyla náhoda, fotbal se ničí bezhlavým byznysem

Letošní mistrovství Evropy ve fotbale našlo mezi experty víc kritiků než příznivců. Předvedené výkony především v podání velmocí zůstaly daleko za očekáváním a z favoritů bavili nestranné fanoušky snad jen vítězní Španělé, kteří od začátku neměli na turnaji konkurenci. Bylo nezáživné německé Euro jen výjimkou? Nic tomu bohužel nenasvědčuje...

Mistrovství světa v Kataru s úchvatným šestigólovým finále se hrálo téměř na začátku sezony a také díky tomu mohlo být trochu o něčem jiném. Právě skončený evropský šampionát se proměnil v měsíc dlouhý výstavní veletrh toho, jak fotbal hubí sám sebe. Lépe řečeno to za úplatu dovoluje nadnárodním koncernům, to teď však není podstatné. Zásadní je fakt, že kořeny těchto problémů jsou v tom, že se kalendář neustále pěchuje dalšími a dalšími zápasy.

Z marketingového hlediska je to logické. Ceny televizních práv jdou nahoru, stejně tak příjem z reklam, vstupenek, merchandisingu, sázkové kanceláře ohlásily po letošním Euru historicky nejvyšší přijatý objem peněz na jeden turnaj. Fotbalový byznys kvete, tak proč nekout železo, když je extrémně žhavé? A tak se zvyšuje počet účastníků vrcholných akcí, přidávají se utkání, vymýšlejí nové soutěže. Jede to, jak se říká.

Jenže na jak dlouho? Nedávno vzbudily pozornost výroky zkušeného argentinského trenérského barda Marcela Bielsy, pro jehož práci má vždy slova uznání i sám Lionel Messi. Bielsa během Copy América, na níž dovedl Uruguay k bronzu, vyjádřil obavy o to, kam fotbal směřuje. Podle něj mu hrozí úpadek, pokud nebude regulovat svou žízeň po zisku. Prohlásil, že světový sport číslo jedna sice láká čím dál víc diváků, nicméně nabízená hra je čím dál méně atraktivní. Z logiky věci vyplývá, že když tenhle trend bude pokračovat, lidí bude ubývat.

Ovšem to je proces na řadu let. Stejně jako se přes noc nestal fotbal tak masivní záležitostí, jakou je v současnosti. Jen pro srovnání data z doby před 20 lety a dnes. V roce 2004 měl Portugalec Deco v sezoně odehráno 51 soutěžních zápasů. Proč právě on? Výběr je záměrný. Tahoun týmu v pokročilém věku, který v onom roce nastoupil ve finále Ligy mistrů i Eura. Tedy dvou soutěží, které nejvíc obtěžkají předem vesměs jasně danou výši běžného zápasového účtu sezony.

Nyní absolvoval Angličan Harry Kane 56 takových duelů. Jen o pět víc, no a co? Podstatné je, že zatímco Deco byl tehdy spíš raritou, kanonýr Bayernu Mnichov v tomto ohledu příliš nad ostatními nevyčnívá. Možná i proto byl na Euru jen stínem gólového zabijáka z předchozích měsíců, na pohled vyhořelá hvězda neměla na vlnu kritiky jak odpovědět. Pouze jeden jediný dotek s míčem v šestnáctce ve finále se Španělskem hovoří za vše.

Dalším důležitým faktorem je, že pro Deca byla před 20 lety zmíněná sezona exponovaná z hlediska motivačních vrcholů. V té předtím si mohl alespoň částečně odpočinout v přípravných duelech. Ty teď v Evropě vesměs nahradila Liga národů, další ze soutěží, jež ubírá i mentální síly. Kvalifikace na velké turnaje se nyní místo roku a čtvrt odehraje za zhruba poloviční dobu, do zbylého okna se vmáčkla právě nová mezistátní akce.

A tak když se v březnu chystal hvězdný norský kanonýr Erling Haaland na přípravný souboj s Českem, nikterak netajil, že přijel jen splnit povinnost, kterou mu ukládá byznys spjatý s jeho zaměstnáním. I on se vyjádřil k tématu, jež v posledních měsících stále víc ve fotbale rezonuje. Ze svého pohledu popsal důsledky neúprosného kolotoče. Oni totiž fotbalisté zvládnou 60, 70, možná i 80 zápasů v sezoně. Na čísle nezáleží. Problém je v tom, v jaké kvalitě to provedou. Čím víc utkání, tím jde kvalita výkonů níž, uvedl Haaland jasně za sebe.

Jinými slovy hráči mohou podat špičkové výkony jen v omezeném počtu startů. Nejsou stroje, jež se z nich fotbalový průmysl snaží vytvořit. Olympionici se například připravují na své vrcholné závody i ony čtyři roky mezi jednotlivými hrami. A fotbalisté by měli být schopni perlit obden? Výsledný obraz byl k vidění v uplynulých týdnech.

Kdo měl být na šampionátu tím tahákem? Obhájce titulu z Itálie, která se zhroutila, když na ni kdokoliv udeřil? Největší favorit Anglie, jež doplatila na srabáckou hru na pofidérní jistotu? Defenzivní Francouzi, kteří se chtěli ke zlatu probránit a o góly málem žádali soupeře? Monotónně centrující Portugalci, jejichž kouč nebyl schopen změny v taktice ani v personálním obsazení na hrotu? Jen Španělé ukázali drajv, šmrnc, sílu, dovednosti, touhu. Že uchvátili snad všechny nezaujaté fanoušky, s tím při nulové konkurenci vlastně neměli příliš velkou práci...

Podtrženo sečteno, průměr 2,29 gólu na zápas je výrazným poklesem oproti minulému Euru (vinou covidu hranému po volnější sezoně), a to o téměř půl branky na zápas. Vzhledem k tomu, že při takovému propadu se ještě zrodil málem rekordní počet vlastních gólů (10), vzešla z toho situace, kdy na korunu pro krále střelců turnaje stačily tři góly. Ve světle toho tak tenhle titul zní spíš ironicky... Není náhoda, že nejnižší průměry gólů na zápas na Euru za poslední čtvrtstoletí měly dva ze tří turnajů, na nichž hrálo 24 týmů místo dřívějších 16.

A teď ta nejhorší zpráva. Příští mistrovství světa, které hostí Kanada, USA a Mexiko, přivítá poprvé v historii 48 účastníků. Megalomanský nárůst o polovinu z předloňských 32 týmů. Místo 64 utkání se jich bude hrát 104 (čili plus 40). Turnaj potrvá místo dosavadních necelých čtyř týdnů téměř šest. Je třeba ohledně očekávané úrovně šampionátu vůbec něco dodávat?

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.