Ochoa vyhlíží účast na šestém MS. Doma v Mexiku by to pro mě bylo speciální, hlásí brankářský veterán

Guillermo Ochoa (39). V Mexiku, ale i ve světě nepřehlédnutelné jméno. Brankářská ikona posledních dvaceti let. Jeho kariéra je výrazně spojená se světovými šampionáty a v roce 2026 by si rád zahrál MS doma v Mexiku. Aby měl šanci pokračovat v národním týmu přijal výzvu portugalského klubu AVS. Doufá, že právě tudy vede cesta k rekordní šesté účasti na závěrečném turnaji. Nejen o tom se velezkušený brankář rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro portugalskou redakci Livesport Zpráv.

Začínal jako útočník, a ofenzivní sklony v něm zůstaly i přesto, že se kanonýry snaží krotit. I z pozice brankáře dokázal během své bohaté kariéry vstřelit dva góly. Ochoa debutoval v útlém věku v mateřském týmu América, a i když na klubové úrovni dres několikrát vyměnil, reprezentaci zůstal vždy věrný. Právě v dresu mexického národního týmu se proslavil nejvíc.

Velezkušený gólman si zahrál na pěti světových šampionátech, stále ale nemá dost. Rád by se zúčastnil ještě jednoho mundialu. A motivace, která ho k tomu vede, je jasná. V roce 2026 bude jedním z pořadatelů Mexiko, uzavřít reprezentační kariéru doma by tak bylo symbolické. O nominaci se Ochoa rozhodl bojovat ve skromném portugalském celku AVS.

Proč jste se rozhodl právě pro Portugalsko?

"Portugalsko mi dává příležitost pokračovat v kariéře a hraní, což je to, co mě v životě baví nejvíc. Je to kvalitní soutěž, jedna z nejlepších v Evropě, a to mi umožňuje hrát na takové úrovni, abych mohl pokračovat v reprezentační kariéře a dál hrát za Mexiko."

Čeká nás mistrovství světa, které spolupořádá Mexiko. Je Vaší velkou motivací si zahrát před domácími fanoušky?

"Ano. Hrál jsem už na pěti světových šampionátech a musím řict, že je to vždycky něco výjimečného. Hrát za Mexiko je nejvíc, čeho jsem mohl v kariéře dosáhnout. Teď bych se mohl stát prvním hráčem v historii, který by se objevil na šestém mistrovství. Aktuálně jsou jen tři fotbalisté, kteří toho mohou dosáhnout - Messi, Ronaldo a já. Kdyby se mi to podařilo doma v Mexiku, bylo by to pro mě velmi speciální. Vím, že jsem na konci kariéry, není to jednoduché. Přibývá zranění, bolesti, ale to je normální, takový je život. Uvidíme, jestli to zvládnu."

Debutoval jste již před více než 20 lety.

"Je to tak, mexickou ligu jsem začal chytat už jako velmi mladý. V osmnácti jsem debutoval za Club América, což rozhodně nebylo snadné. Je to jako kdyby portugalský brankář začal v 18 letech chytat za Benfiku, nebo Sporting. Docela rychle jsem se pak dostal do národního týmu do 23 let a jel jsem na olympijské hry do Atén. Sice jsem nehrál žádný zápas, ale získal jsem zkušenosti."

V mládežnických reprezentacích jste se ale moc nezdržel. Hned rok po olympijských hrách, jste si poprvé vyzkoušel atmosféru v seniorském národním týmu. Jak na to vzpomínáte?

"Můj první zápas za reprezentační áčko jsem odehrál už před 19 lety, bylo to přátelské utkání ve Spojených státech proti Maďarsku. Chytal jsem ve druhém poločase a podařilo se mi vychytat čisté konto. Ten zápas se hrál půl roku před MS v Německu a myslím si, že mi pomohl k nominaci. Měl jsem dobrou sezonu i v klubu a nakonec jsem jel jako trojka."

Největšího úspěchu s národním týmem jste dosáhl na OH v Pekingu, kde jste pomohl k bronzu. Jak na turnaj vzpomínáte?

"Nikdy na něj nezapomenu. Jako fotbalisté nemáme mnoho příležitostí hrát na olympijských hrách. Jiní sportovci se jich mohou účastnit mnohokrát, ale ve fotbale se turnaje mohou účastnit jen tři hráči starší 23 let. To, že jsem se do týmu v roce 2021 vešel, pro mě byla velká čest. Trenér Jaime Lozano mi říkal, že mi opravdu věří, že mám zkušenosti na to být kapitán a nakonec jsme získali olympijskou medaili. Byli jsme velmi blízko postupu do finále, ale i třetí místo je velký úspěch. V historii jsme totiž získali jen dvě medaile, jednu zlatou a jednu bronzovou. Na poslední olympijské hry se Mexiko ani nekvalifikovalo. Tato medaile navždy zůstane v mém srdci."

Několikrát jste mluvil jste o Américe. Je to pro Vás srdeční klub?

"Ano. Z hlediska mé kariéry je América velmi důležitá. Byl to tým, který mi dal všechno na začátku mé kariéry, dal mi příležitost hrát fotbal. Přišel jsem jako dítě, bylo mi devět nebo deset let, a začal jsem hrát jako útočník. V každém týmu byl jen jeden brankář a ten už tam byl. Přišel jsem trochu pozdě a mohl jsem hrát jen vepředu, ale šlo mi to. Hned v prvním zápase jsem dal dva góly. Pak si náš brankář zranil rameno a trenér se zeptal, kdo chce jít do branky a já zvedl ruku. Chytil jsem penaltu a za měsíc se vrátil druhý brankář, já jsem si řekl: Dobře, tahle brankářská záležitost skončila a já budu zase hrát útočníka. Trenér ale řekl, že zůstanu v brance a budeme se střídat. Do konce sezony zbývalo šest utkání. Pak jsem se posunul do týmu do 12 let, kde mě také chtěli jako gólmana. Tak začala moje kariéra. Věřil jsem si a trenéři to měli stejně. Začal jsem si říkat, že bych mohl mít důležitou kariéru."

Často se Vám říká Memo Ochoa. Je "Memo" přezdívka, nebo zdrobnělina pro Guillerma?

"V Mexiku se všichni Guillermové jmenují Memo. Pro Španěly je jednodušší říkat Guille, ale v Mexiku je to Memo."

Ve Španělsku Vám pak přezdívali "El Muro de Andalucía", tedy andaluská zeď.

"Ano. Bylo to, když jsem chytal v Málaze a Granadě. Byl jsem první mexický brankář, který hrál v Evropě. Který odešel z Mexika za dobrodružstvím, aby se něco naučil a poznal. Mít možnost hrát ve Španělsku pro mě byla velká věc. Vyrůstal jsem při sledování Huga Sáncheze, který dlouhá léta hrál za Real Madrid. V Mexiku je LaLiga velmi sledovaná, společně s Premier League jsou to pro nás dvě nejdůležitější evropské soutěže. Když vám zavolá španělský tým, musíte jít."

Jak se Vám tam líbilo?

"Málaga je opravdu krásné město. Má pláž, dobré počasí, jídlo i lidi a já tam zůstal dva roky. Pak jsem šel na rok do Granady, která je velmi blízko a je to také moc hezká. Hraní ve Španělsku ale mělo ještě jednu výhodu. Nepotřeboval jsem vízum, což byl jinde v Evropě problém."

Když jste se rozhodoval o přestupu do AVS, mluvil jste s nějakými Mexičany, kteří v Portugalsku působili?

"O portugalské lize jsem se s nikým bavit nemusel. Hodně jsme ji sledoval v době, kdy tam hráli Herrera, Corona, Diego Reyes, Layun, Raúl Jiménez nebo Omar Govea. Mnoho z nich hrálo za Porto. Když přijeli na reprezentační sraz tak jsme o tom občas pár slov prohodili a už tehdy o Portugalsku všichni mluvili nadšeně. Říkali, že je tu kvalitní soutěž, výborné jídlo a skvélé podmínky k životu. Navíc Portugalci jsou vždycky nablízku a pomáhají. Když mi z AVS v posledních dnech přestupového období zavolali, uvědomil jsem si, že Aves je blízko od Porta a neváhal jsem."

Odešel jste i s rodinou?

"To bohužel ne, rodina zůstala v Madridu, bylo by těžké zařizovat nové bydlení, školu pro děti a další věci. Už jsme si to vyzkoušeli, když jsem hrál v Itálii, tam jsem byl také sám. Nebylo to jednoduché, ale na druhou stranu, není to daleko. Letadlem jsem tam za 50 minut, autem za pět hodin. I proto jsem se rozhodl to tady zkusit. Jsem blízko rodině a mám možnost hrát fotbal na nejvyšší úrovni."

Byl jste už někdy v minulosti v kontaktu s portugalským klubem?

"Po mistrovství světa v Brazílii v roce 2014 jsem jednal s Benfikou. Pak v roce 2018, nebo 2019 také s Portem. Bylo to v době, kdy podepsali Marchesína. Byl jsem na seznamu čtyř brankářů, ale vybrali si jeho. Před několika lety jsem byl v kontaktu také s Bragou, ale nedohodli jsme se."

Jak se Vám zatím v Portugalsku líbí?

"Zatím moc. Nikdy předtím jsem tu nebyl. Třikrát jsem hrál proti portugalské reprezentaci, ani jednou to ale nebylo tady. Bydlím v Portu kousek od pláže, na trénink to mám 30 minut, což je paráda. Místní tvrdí, že je to hodně, ale z Mexika jsem zvyklý na mnohem delší cesty. Jsem tu opravdu šťastný, jen mi chybí rodina. Po ní se mi někdy stýská."

Jaké to je hrát v malém městě jako je Aves? Znají Vás fanoušci po celém světě a najednou se objevíte ve městečku, kde žije necelých 9 tisíc obyvatel.

"Je to součást mojí práce, mého příběhu. Jsem zvyklý, že se se mnou lidé chtějí fotit, žádají mě o autogramy. Stejné to ale je i v Itálii, Španělsku nebo Japonsku. Tak to je, kdybych s tím neuměl žít, nebo kdyby mi to vadilo, nemohl bych hrát fotbal. Cením si toho, že si tu lidé mojí práce váží. Je za ní totiž spoustu práce a odříkání. Není to jen o úspěších, ale hlavně o tvrdé práci, která za tím vším stojí."

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.