Očima Claudia Ranieriho: Tohle není žádný sen
Zaujalo nás
Anglická Premier League se nezadržitelně blíží ke konci a favoritem na její letošní opanování je stále Leicester City. Svěřenci Claudia Ranieriho i přes dramatickou víkendovou remízu 2:2 s West Hamem zůstávají s přehledem na čele tabulky a právě italský manažer se nedávno pro web The Player’s Tribune rozepsal o strhující pouti svého týmu za nebývalým úspěchem.
Vzpomínám si na své první setkání s klubovým předsedou, když jsem v létě k Leicesteru City nastoupil. Posadili jsme se a on mi pověděl: "Claudio, tenhle ročník je pro náš klub velmi důležitý. Je naprosto klíčové, abychom se udrželi v Premier League. Musíme se zachránit." Odpověděl jsem, že rozumím a že budeme tvrdě trénovat, abychom toho dosáhli. Čtyřicet bodů, tak zněl náš cíl. To bylo to číslo, které jsme potřebovali k udržení v první lize, abychom našim fanouškům dopřáli i další sezonu v Premier League. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že si v dubnu otevřu noviny a uvidím Leicester City na čele tabulky. Loni byl náš klub v té samé době na jejím dně... Neuvěřitelné.
Je mi čtyřiašedesát, takže se už spíše držím v ústraní. S manželkou jsme svoji čtyřicet let a v době volna jsem nejraději po jejím boku. Buď se spolu jdeme projít k jezeru u našeho domu, anebo (když máme chuť na větší dobrodružství) si pustíme film. Ale poslední dobou jsem ani já neunikl ohromnému vzruchu z celého světa, nejde jej ignorovat. Doslechl jsem se, že dokonce máme nové příznivce i v Americe.
Takové z vás vítám v našem klubu, jsme rádi, že vás máme. Chci, abyste byli z našeho fotbalu nadšení a měli mé hráče rádi, protože jejich příběh je zkrátka neuvěřitelný. Možná už jste o nich slyšeli. Jsou to fotbalisté, kteří byli považováni za příliš malé nebo pomalé, aby hráli za větší kluby. N‘Golo Kanté. Jamie Vardy. Wes Morgan. Danny Drinkwater. Riyad Mahrez. Když jsem dorazil na náš první trénink, hned jsem viděl kvalitu těchto hráčů. Věděl jsem, jak můžou být dobří.
No dobře, věděl jsem akorát to, že máme šanci na udržení v Premier League.
Začněme třeba u Kantého. Běhal od samého začátku tak naplno, až jsem si říkal, že musí mít někde v šortkách schovaný pytlík baterek. Za celý trénink se ani nezastavil. Musel jsem mu povědět: "N’Golo, poslyš, zpomal trochu. Neběhej za úplně každým míčem, jasné?" Odpověděl: "Dobře, trenére, rozumím." Deset sekund nato na něj kouknu a už zase běhal všude... Nakonec jsem mu pověděl, že s takovou jednou pošle centr dopředu a sám si na něj i doběhne, aby jej zakončil.
Kanté je neuvěřitelný, ale není naším jediným klíčovým hráčem. V této úchvatné sezoně musím podobných tahounů vyjmenovat celou řadu. Například Jamieho Vardyho. To není fotbalista, ale špičkový kůň. Potřebuje mít na hřišti volnost. Řekl jsem mu, že to nechávám na něm: "Můžeš se pohybovat, kdekoli se ti zamane, ale po ztrátě míče nám musíš pomoci. Nic víc po tobě nechci. Když začneš napadat rozehrávku soupeře, všichni ostatní tě v tom podpoří."
Ještě před naším prvním ligovým zápasem sezony jsem hráčům pověděl, aby hráli za své spoluhráče. Jsme malý tým, a tak musíme bojovat celým svým srdcem, celou duší. Nezáleží mi na tom, kdo je náš soupeř. Chci jen to, abychom nechali na hřišti všechno. Pokud bude protivník i tak lepší, tak mu pogratulujeme, ale předně musí ukázat, že je doopravdy lepší.
Od prvního dne panovala v Leicesteru fantastická atmosféra, počínaje předsedou, přes hráče, klubové zaměstnance, až po fanoušky. Cítil jsem se tady hned výtečně, jako by skrz King Power Stadium proudila pozitivní energie.
Myslíte, že naši příznivci fandí, jen když držíme míč? Ani náhodou. Když jsme pod tlakem, fanoušci vycítí, že jsme v potížích, a skandují až do ochraptění. Znají všechna fotbalová úskalí a vědí, kdy si hráči procházejí těžší chvilkou. Jsme si spolu vážně velmi blízcí.
Začátek sezony se nám vydařil. Ale znovu připomínám, že tehdejším cílem bylo zachránit klub před sestupem. V prvních devíti kolech jsme sice vyhrávali, ale zároveň inkasovali hodně branek. Často jsme na vítězství potřebovali nastřílet dva nebo tři góly, což mi dělalo starosti. Před každým zápasem jsem hráče povzbuzoval, ať konečně udrží čisté konto. A pořád nic. Vyzkoušel jsem všechny možné způsoby motivace... až na jeden.
Před zápasem s Crystal Palace jsem hráče navnadil: "Když udržíte čisté konto, pozvu vás na pizzu." A hned to šlo: hráči udrželi nulu a vyhrálo se 1:0. Dodržel jsem tedy svůj slib a vzal hráče do Peter Pizzeria na Leicester City Square. Ale přichystal jsem si pro ně menší překvapení a řekl jim: "V životě si musíte všechno odpracovat, a to platí i pro pizzu. Uděláme si ji sami." A tak jsme šli do kuchyně a pořádně si s těstem zaházeli. Nutno dodat, že ta pizza byla vážně dobrá, dal jsem si tehdy pořádně do nosu. Co k tomu říct? Jsem z Itálie, zbožňuju pizzu a těstoviny.
Od té doby sbíráme jedno čisté konto za druhým. Máme jich už po naší pizze celý tucet a věřím, že to není žádná náhoda. Jsme malý klub, který ukazuje celému světu, co všechno lze dokázat skrze týmového ducha a odhodlání. Šestadvacet hráčů. Šestadvacet myslí. Ale jen jedno srdce.
Ještě před několika lety byla řada mých hráčů v nižších ligových soutěžích. Vardy pracoval v továrně, Kanté hrál třetí francouzskou ligu, Mahrez dokonce čtvrtou. A teď bojujeme o titul. Fanoušci Leicesteru, které potkávám na ulici, mi říkají, že jsou jako ve snu. Odpovídám jim, ať sní i za nás. My totiž nesníme, prostě jen tvrdě dřeme.
Bez ohledu na to, co se ještě v závěru sezony stane, věřím, že náš příběh osloví fotbalové fanoušky po celém světě. A dodá také naději všem mladým fotbalistům, kteří už si někdy vyslechli, že nejsou dostatečně dobří. Mohou si teď říct: "Jak se dostat na vrchol? Když to dokáže Vardy nebo Kanté, možná to svedu taky." Co je k tomu zapotřebí? Slavné jméno? Ne. Lukrativní kontrakt? Ani to ne. Potřebujete jen otevřenou mysl a srdce, sil na rozdávání a volnost pohybu.
Kdoví, možná si na konci sezony dopřejeme hned dvě pizza párty...
Původní článek v plném rozsahu a s bohatou fotodokumentací najdete na webu The Player’s Tribune.
Vzpomínám si na své první setkání s klubovým předsedou, když jsem v létě k Leicesteru City nastoupil. Posadili jsme se a on mi pověděl: "Claudio, tenhle ročník je pro náš klub velmi důležitý. Je naprosto klíčové, abychom se udrželi v Premier League. Musíme se zachránit." Odpověděl jsem, že rozumím a že budeme tvrdě trénovat, abychom toho dosáhli. Čtyřicet bodů, tak zněl náš cíl. To bylo to číslo, které jsme potřebovali k udržení v první lize, abychom našim fanouškům dopřáli i další sezonu v Premier League. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že si v dubnu otevřu noviny a uvidím Leicester City na čele tabulky. Loni byl náš klub v té samé době na jejím dně... Neuvěřitelné.
Je mi čtyřiašedesát, takže se už spíše držím v ústraní. S manželkou jsme svoji čtyřicet let a v době volna jsem nejraději po jejím boku. Buď se spolu jdeme projít k jezeru u našeho domu, anebo (když máme chuť na větší dobrodružství) si pustíme film. Ale poslední dobou jsem ani já neunikl ohromnému vzruchu z celého světa, nejde jej ignorovat. Doslechl jsem se, že dokonce máme nové příznivce i v Americe.
Takové z vás vítám v našem klubu, jsme rádi, že vás máme. Chci, abyste byli z našeho fotbalu nadšení a měli mé hráče rádi, protože jejich příběh je zkrátka neuvěřitelný. Možná už jste o nich slyšeli. Jsou to fotbalisté, kteří byli považováni za příliš malé nebo pomalé, aby hráli za větší kluby. N‘Golo Kanté. Jamie Vardy. Wes Morgan. Danny Drinkwater. Riyad Mahrez. Když jsem dorazil na náš první trénink, hned jsem viděl kvalitu těchto hráčů. Věděl jsem, jak můžou být dobří.
No dobře, věděl jsem akorát to, že máme šanci na udržení v Premier League.
Začněme třeba u Kantého. Běhal od samého začátku tak naplno, až jsem si říkal, že musí mít někde v šortkách schovaný pytlík baterek. Za celý trénink se ani nezastavil. Musel jsem mu povědět: "N’Golo, poslyš, zpomal trochu. Neběhej za úplně každým míčem, jasné?" Odpověděl: "Dobře, trenére, rozumím." Deset sekund nato na něj kouknu a už zase běhal všude... Nakonec jsem mu pověděl, že s takovou jednou pošle centr dopředu a sám si na něj i doběhne, aby jej zakončil.
Kanté je neuvěřitelný, ale není naším jediným klíčovým hráčem. V této úchvatné sezoně musím podobných tahounů vyjmenovat celou řadu. Například Jamieho Vardyho. To není fotbalista, ale špičkový kůň. Potřebuje mít na hřišti volnost. Řekl jsem mu, že to nechávám na něm: "Můžeš se pohybovat, kdekoli se ti zamane, ale po ztrátě míče nám musíš pomoci. Nic víc po tobě nechci. Když začneš napadat rozehrávku soupeře, všichni ostatní tě v tom podpoří."
Ještě před naším prvním ligovým zápasem sezony jsem hráčům pověděl, aby hráli za své spoluhráče. Jsme malý tým, a tak musíme bojovat celým svým srdcem, celou duší. Nezáleží mi na tom, kdo je náš soupeř. Chci jen to, abychom nechali na hřišti všechno. Pokud bude protivník i tak lepší, tak mu pogratulujeme, ale předně musí ukázat, že je doopravdy lepší.
Od prvního dne panovala v Leicesteru fantastická atmosféra, počínaje předsedou, přes hráče, klubové zaměstnance, až po fanoušky. Cítil jsem se tady hned výtečně, jako by skrz King Power Stadium proudila pozitivní energie.
Myslíte, že naši příznivci fandí, jen když držíme míč? Ani náhodou. Když jsme pod tlakem, fanoušci vycítí, že jsme v potížích, a skandují až do ochraptění. Znají všechna fotbalová úskalí a vědí, kdy si hráči procházejí těžší chvilkou. Jsme si spolu vážně velmi blízcí.
Začátek sezony se nám vydařil. Ale znovu připomínám, že tehdejším cílem bylo zachránit klub před sestupem. V prvních devíti kolech jsme sice vyhrávali, ale zároveň inkasovali hodně branek. Často jsme na vítězství potřebovali nastřílet dva nebo tři góly, což mi dělalo starosti. Před každým zápasem jsem hráče povzbuzoval, ať konečně udrží čisté konto. A pořád nic. Vyzkoušel jsem všechny možné způsoby motivace... až na jeden.
Před zápasem s Crystal Palace jsem hráče navnadil: "Když udržíte čisté konto, pozvu vás na pizzu." A hned to šlo: hráči udrželi nulu a vyhrálo se 1:0. Dodržel jsem tedy svůj slib a vzal hráče do Peter Pizzeria na Leicester City Square. Ale přichystal jsem si pro ně menší překvapení a řekl jim: "V životě si musíte všechno odpracovat, a to platí i pro pizzu. Uděláme si ji sami." A tak jsme šli do kuchyně a pořádně si s těstem zaházeli. Nutno dodat, že ta pizza byla vážně dobrá, dal jsem si tehdy pořádně do nosu. Co k tomu říct? Jsem z Itálie, zbožňuju pizzu a těstoviny.
Od té doby sbíráme jedno čisté konto za druhým. Máme jich už po naší pizze celý tucet a věřím, že to není žádná náhoda. Jsme malý klub, který ukazuje celému světu, co všechno lze dokázat skrze týmového ducha a odhodlání. Šestadvacet hráčů. Šestadvacet myslí. Ale jen jedno srdce.
Ještě před několika lety byla řada mých hráčů v nižších ligových soutěžích. Vardy pracoval v továrně, Kanté hrál třetí francouzskou ligu, Mahrez dokonce čtvrtou. A teď bojujeme o titul. Fanoušci Leicesteru, které potkávám na ulici, mi říkají, že jsou jako ve snu. Odpovídám jim, ať sní i za nás. My totiž nesníme, prostě jen tvrdě dřeme.
Bez ohledu na to, co se ještě v závěru sezony stane, věřím, že náš příběh osloví fotbalové fanoušky po celém světě. A dodá také naději všem mladým fotbalistům, kteří už si někdy vyslechli, že nejsou dostatečně dobří. Mohou si teď říct: "Jak se dostat na vrchol? Když to dokáže Vardy nebo Kanté, možná to svedu taky." Co je k tomu zapotřebí? Slavné jméno? Ne. Lukrativní kontrakt? Ani to ne. Potřebujete jen otevřenou mysl a srdce, sil na rozdávání a volnost pohybu.
Kdoví, možná si na konci sezony dopřejeme hned dvě pizza párty...
Původní článek v plném rozsahu a s bohatou fotodokumentací najdete na webu The Player’s Tribune.
Komentáře (596)