Ohlédnutí za Asijským pohárem 2011 v Kataru

Asijští fotbalisté se už dávno opět soustřeďují jen a jen na plnění svých klubových povinností, před časem skončené kontinentální mistrovství nejspíš už pomalu pustili z hlavy. Ne tak ovšem EuroFotbal. Ten se teď po dvou měsících za lednovým Asijským pohárem v Kataru vrací, slibovaná porce co možná nejosobitějších postřehů z něj je tu!

Na úvod, ještě než vůbec začnu, raději vysvětlím, proč tak dlouhá prodleva. Od vydání posledního článku týkajícího se Asijského poháru skutečně uplynuly necelé dva měsíce, to je ovšem můj záměr, ne důsledek mé lenosti nebo něčeho takového. O samotném turnaji totiž vyšlo 23 článků, z nichž většina vydala minimálně na tři strany formátu A4. Proto jsem se rozhodl vám dát pauzu, prostor na to, abyste si nechali dojmy z turnaje pořádně uležet a aby názory na jednotlivé hráče či události ve vašich hlavách mezitím pěkně uzrály. Doufám tedy, že ono čekání nebylo natolik dlouhé, že byste teď měli problém o daném "zaprášeném" tématu horlivě podiskutovat. Příjemnou zábavu!

Jestli si vzpomínáte, před vypuknutím 15. ročníku Asijského mistrovství jsem vás lákal na stěží předvídatelný vývoj, notnou nevyzpytatelnost osudu i těch nejfavorizovanějších reprezentací. Své tvrzení jsem pak dokumentoval na příkladech "bramborové" medaile pro Khmérskou republiku (dnešní Kambodžu), bronzech pro Hong Kong či Thajsko nebo dokonce na 43 let starý "stříbrný" úspěch Barmy. A tahle má slova byla letos akorát potvrzena, i když spíše v tom smyslu, že papírově silné celky putovaly domů až neočekávaně brzy. To jest nepochybně případ naposledy stříbrných Saúdů, letos neschopných vydolovat byť jen bod, ale i Číny, stejně tak vypadnuvší už ve skupině, a ve čtvrtfinále končícího Íránu - do osudného osmifinále jediného stoprocentního účastníka turnaje. Příjemných senzací jsme naproti tomu byli spíše ušetřeni. Celkem překvapil domácí Katar, který divže nevyřadil pozdějšího vítěze z Japonska, a dlouhou dobu udivoval svým tažením i před šampionátem "nenápadný" Uzbekistán. Na samotné stupně vítězů se ovšem vtěsnala mužstva, od kterých se tak vysoká umístění nepochybně čekala. Krom pořadatelské Austrálie si takto na Asijském poháru 2015 stoprocentně zahrají dva "Asijští tygři" - zlaté Japonsko a bronzová Korejská republika.

Po menší rekapitulaci mi teď dovolte přistoupit ke stěžejnímu poslání tohoto článku. Ten má být především jakýmsi souborem střípků, které jsem během šampionátu sbíral a kroutil nad nimi hlavou - ať už obdivně, nebo v negativním slova smyslu nevěřícně. Ty jsem pak sepsal s ohledem na více cílových skupin. Těm, kteří si tento vzrušující turnaj alespoň z určité části nenechali ujít, dám možnost podiskutovat nad (snad) pozoruhodnými skutečnostmi a mými vlastními dojmy ze šampionátu, jedincům "Asií neposkvrněným" se potom alespoň pokusím přiblížit, čemu jsem napříč lednem tak holdoval. Když už o nic jiného, mohl by pak být zájem minimálně o shrnutí nejzajímavějších postav turnaje, které ještě dost možná budou skloňovány v souvislosti s mnoha evropskými kluby. A chybět pochopitelně nemůže ani obligátní nabídka vlastní "jedenáctky snů", jejíž různé podoby - ty vaše - budu následně pozorně vyhlížet v diskuzi.

Chabá návštěvnost

Hned na úvod, když je vaše pozornost zákonitě největší, vás s dovolením zahltím několika čísly. Čísly, která možná trochu přilijí vodu na mlýn těm, co se řadí mezi skeptiky vůči katarskému pořadatelství světového šampionátu v roce 2022. Třebaže je totiž nasnadě si myslet, že je teď fotbal v tomto emirátu na vzestupu, a to i co se popularity týče, návštěvnost letošního ročníku Asijského poháru byla, mírně řečeno, nevyhovující. Použijeme-li totiž jednoduchou rovnici pro výpočet aritmetického průměru, kterou známe již ze základní školy, vyjde nám, že by se na každý zápas třeba mohlo dostavit jen nějakých 12 667 diváků, a souhrnný počet 405 361 návštěvníků katarského šampionátu by byl přesto plus mínus naplněn. A to i přesto, že průměrně všech pět hostitelských stadionů pojme 23 a půl lidí. Že vám to nepřijde dostatečně tristní? Nevadí, v předkládání číselných argumentů můžu pokračovat. Tak například sedadel na všech katarských fotbalových chrámech (dáme-li stranou bezpečnostní opatření, která vždy maximální kapacitu o pár míst skrouhnou) bylo v součtu využito sotva z půlky. Navíc vyjma "elitního" Khalifa Stadium, u něhož lze projevit menší zklamání snad jen nad mizivým zaplněním při čtvrtfinále Uzbekistán-Jordánsko, má každý ze stánků svůj výrazný vroubek.

Al-Gharafa se stal dějištěm největšího počtu zápasů - osmi -, ale zejména v průběhu skupiny A působil vedle Khalifa Stadium dosti zanedbaně. Velký šok zažili hlavně Uzbekové, na jejichž první utkání se přišlo osobně podívat zhruba 37 tisícovek párů očí, aby pak jejich zbylá dvě skupinová klání zhlédlo jen tři a půl tisíce diváků. Za to ale ze značné části může i fakt, že tu nakonec čtvrté nejlepší mužstvo turnaje po celou dobu platilo za jedno z nejhůře podporovaných. Nijak vychloubačný nemůže být ani stadion patřící klubu Qatar SC, jenž byl celkově naplněn z pouhých 35 procent. Navíc hostil divácky nejméně atraktivní čtvrtfinále, které přitom obstaraly dvě všeobecně oblíbené či obdivované reprezentace Íránu a Jižní Koreji. Ovšem zdaleka největší ostudu pak má na kontě multifunkční stavba primárně sloužící celku Al-Rayyan.

Sice se tedy dalo očekávat, že na závěrečné představení již vyřazené Saúdské Arábie dorazí přinejmenším její fanoušci ve skromném počtu, ale že z toho nakonec bude nechvalný rekord - pouhá dvoutisícová divácká účast -, to se zřejmě předvídat nedalo. Nakonec však mohli litovat akorát líní příznivci Japonska, jejich kolegové od Perského zálivu byli ušetřeni potupného výprasku 0:5. Pro jediný stadion ležící mimo hlavní město Dauhá (do jisté míry ho to určitě v tomto směru handicapovalo) to nicméně byla tuze špatná vizitka, kór když se zároveň podílel na tak nízké návštěvnosti celé skupiny D. Představte si totiž, že dohromady mohlo zápasy této grupy navštívit i třikrát více fotbalových nadšenců a pořád by se s klidem vešli. Neskutečných sedmdesát procent úhrnné kapacity obou stadionů přišlo nazmar! Oproti tomu pak statistika spojená s hřištěm zasvěceným aktuálnímu katarskému premiérovi nepůsobí ani zdaleka tak skandálně, jak by možná měla či mohla. Jassim Bin Hamad Stadium se totiž akorát "blýskl" překvapivě nízkou návštěvou na zápase o bronz, které pěkně naživo zhlédlo jen něco málo přes osm tisíc diváků.

Tato numera teda zklamala, nebo spíš nepřekvapila - vždyť s nízkým zájmem o lístky se tento turnaj potýká de facto od svého vzniku. Také Asijský pohár však minimálně v pár případech dostál úsloví, že se dá i "za málo peněz pořídit hodně muziky". Nejvyšší zájem o indický nároďák například vyčíslujeme jen na nějakých 11 tisíc mužů, žen a dětí, přesto se právě Houghtonova skvadra, snad vyjma Kataru a pár vybraných reprezentací (jako například Jižní Koreji s tradiční grupou Rudých ďáblů v zádech), mohla těšit nejhlasitější divácké podpoře. Jakkoliv herně mohla za ostatními zaostávat třeba o celou třídu. Navíc když už lidé skutečně vážili cestu na inkriminovaná místa, jen malé procento z nich se pak zařadilo mezi ony nepopulární "popcornové fanoušky".

Odměřené arabské šejky ctící zejména katarskou vlajku jsme pochopitelně zaregistrovali, daleko spíš na sebe ale pozornost poutala jiná individua. Rytíř jako vytržený z Tolkienových příběhů o Pánu prstenů, všemožné obdoby Mickey Mousů a tak podobně. Celkově se Asiaté rádi malují, prakticky žádný z nich nešel na stadion s "čistou hlavou". Buď byl zrovna zmalovaný, kompletně zamaskovaný nebo měl obličej minimálně zpola zakrytý. Speciálně Arabové pak rádi vycházeli do ochozů zatíženi turbany. A děti? Jeden chlapeček si hrál na tribuně svůj vlastní zápas na PSP, jiné ratolesti pro změnu popadly do ručiček roztodivná gumová "mávátka" a často se jaly své idoly povzbuzovat ještě vehementněji než jejich rodiče.

Jak hluboko ještě klesnou?

Případy Saúdské Arábie a Číny si ani na první, ani na druhý pohled nejsou nikterak podobné. Přesto mohou mít podobně drtivé následky pro obě reprezentace, které ještě nedávno reprezentovaly nejužší asijskou špičku. Číňané ovšem od stříbrného umístění na Asijském poháru 2004 nic významného nedokázali, "nějaké" Východoasijské mistrovství příliš sebevědomí nemohlo dodat ani jim. Saúdové se na druhé příčce umístili před čtyřmi lety a ještě o rok dříve se účastnili mistrovství světa, jejich zřetelnější krach na letošním Poháru (nula bodů oproti čínským čtyřem) ale dává tušit, že bude interval vyjadřující jejich krizi akorát posunut o něco dopředu.

Pozorný čtenář si musel všimnout, že jsem tu už před šampionátem upozorňoval na revoluční myšlenky, které nyní notně ovlivňují čínský nároďák a mohli by ho momentálně spíše strhnout do propasti než kamkoliv jinam. To se také víceméně stalo, takže se úplné překvapení (jako v případě arabské reprezentace) nekoná. Na druhou stranu dlouhodobý problém s ofenzívou - absencí kvalitního hrotového útočníka a vůbec silovějších borců - nebyl brutálním omlazením kádru vyřešen ani z jedné desetiny. Což by se samo o sobě možná dalo pochopit, kdybychom mohli odhalit alespoň náznaky zlepšení. Ani ty jsem však já osobně nezpozoroval. Vše opět stálo na ofenzivněji laděných středopolařích, osamocený forvard tam vlastně ani nemusel být. Přesto se tohle všechno jeví jako malichernost. Čínu momentálně vede perspektivní kouč Gao Hongbo, kterého navíc asociace i po takovém neúspěchu podržela, na defenzivní složku veskrze spolehnutí může být...zbývá už opravdu jen ten kvalitní forvard a návratu "Velké zdi" na výsluní patrně nic nebrání. O tom by ale bylo třeba přesvědčit i čínskou veřejnost. Zatímco ta totiž vždy fotbalovou reprezentaci považovala vlastně za součást národního pokladu (jen za účelem sledování MS 2002 kupříkladu čínské společnosti zaznamenaly nákup 170 milionů nových televizorů!), dnes hýří především skepticismem.

Jestliže tedy v čínské revoluci můžeme nějakou koncepci spatřovat celkem bez problémů, arabský svět musí na dění uvnitř kádru svého nejvěhlasnějšího zástupce hledět s patřičnými obavami. Tam se totiž neodehrává žádná generační obměna, ani se obyčejně neobětoval jediný muž (třeba trenér), jako tomu po srovnatelných výbuších často bývá. Celý proces spíš nápadně připomíná zhroucení jednoho režimu, jaká dnes arabský svět koneckonců zažívá nejen na poli fotbalovém. Ještě v průběhu Asijského poháru byl odvolán všemi kritizovaný Portugalec Peseiro a jeho nástupce, osvědčený Nasser Al Johar, pak na trenérské židli vydržel jenom devět dní, aby i jemu po skončení turnaje byla hlava setnuta. Od té doby Zelení jestřábi vůdce postrádají. Údajně měl právě kvůli nim pokročilé námluvy s íránskou reprezentací přerušit další Portugalec Carlos Queiroz, už půl měsíce se však o jeho budoucnosti mlčí. Skutečným důvodem, proč nakonec někdejší kormidelník Realu Madrid a asistent Sira Alexe Fergusona nezakotvil v Teheránu, by tak vážně mohly být tamější lidové nepokoje.

Jak už jsem naznačil, tímto ona rekonstrukce v žádném případě nekončí. O svého dosavadního majitele zčistajasna přišla i nejvyšší možná sesel předsedy Saúdskoarabské fotbalové federace. Z jeho čela hned po začátku turnaje prchl Princ Sultán bin Fahd, přičemž ho nenahradila žádná nadějná postava typu legendárního Samiho Al Jabera, nýbrž jen z pozice viceprezidenta povýšil Princ Nawaf Bin Faisal. Spolu s Al Joharem se pak navíc po skončení Asijského mistrovství poroučel i týmový manažer Fahd Al-Misaibeeh s celou svou družinou. Napříč celým saúdskoarabským fotbalovým spektrem teď tedy vládne chaos. Včetně samotné kabiny a zeleného pažitu, kde se během Poháru hravě ztrácel i jeden z nejuznávanějších aktivních hráčů kontinentu Jasser Al Qahtani. Fakt, že se na turnaji Jestřábi trefili pouze jedinkrát, však nejde jenom na jeho vrub. To ani náhodou. Jde o výkaz celého neuspořádaného a zmateného mužstva, které dění okolo vykolejilo doopravdy hrozivým způsobem. Svou náhlostí tento pád tak trochu připomíná bleskové ústupy evropských gigantů své doby, Rakouska a Maďarska, vzhledem k menší konkurenci na asijském kontinentě ovšem Saúdům takový osud nejspíš nehrozí.

Taktická vzdělanost v roce nula

Ano, právě tam by možná na časovou osu pár zhýčkaných Evropanů zařadilo většinu asijských reprezentací. Pochopitelně, zlaté Japonsko až na pár výpadků jedinců (jako Konna ve finále) většinou působilo kompaktním dojmem, nečekaně jistě si vzadu počínali i "kaleidoskopičtí" Korejci a u Australanů už jsme si zvykli vnímat propracovanou defenzívou coby jakýsi jejich "trademark". O zbytku už bychom něco takového nemohli říct ani v žertu. Tedy, Uzbeci se drželi dlouho, jenže jakmile přišel těžší soupeř, jako celek působili pomalu stejně směšně jako outsideři z Indie v podobně laděné konfrontaci.

Za zmínku stojí hlavně nulová koheze záložní a obranné linie, pokud šlo o "úklidové" práce. Dopředu to ještě jakž takž šlo, pomineme-li tedy výjimky jako KLDR nebo Saúdskou Arábii, které se celý turnaj buď hledaly, nebo na pořádné útočení ani neměly hráče. Nicméně dozadu to byla vesměs kolektivní tragédie. Aktéři si nerozuměli, nevěděli víceméně co a kde hrát. Vždyť dokonce ani mistři taktiky s mnoha zkušenostmi jako Katanec nebo Metsu za své funkční období nedovedli své ovečky naučit řádné poslušnosti. Ty raději stále uváděly do praxe teorii chaosu, z čehož nejspíš musel mít posmrtně radost francouzský matematik a fyzik Henri Poincaré, ale sami bezmocní lodivodi příliš nadšení být nemohli.

Píšu bezmocní a zároveň nemám v úmyslu osoby trenérů nějak omlouvat. Jenže si vezměte, že zmíněný Srečko Katanec je proslulý svou schopností číst hru a reagovat na průběh zápasu, přičemž tohle porovnejte s jeho úspěchem při snaze své dovednosti aplikovat během Asijského poháru. Bylo to zhola nemožné! Spojené arabské emiráty po celý turnaj působily uvolněným dojmem, předvedly mnoho zdařilých a nápaditých kombinací, zároveň ale marně gestikulujícího Katance touto svou nedisciplinovaností a mizivou zodpovědností tuze deptali. A to samozřejmě není jediný takový případ. Nesčetněkrát jsme během zápasu "žili" de facto hlavně z pozičních hrubek toho či onoho muže, té či jiné kompletní řady. Právě jednotlivé vady na kráse ve finále bavily ze všeho nejvíce, což zřejmě nebylo úplně správně. Tedy alespoň dle mého soudu.

Králové mezi třemi tyčemi

"Zapomeňte na Afriku, tohle je Asie!" jako by chtěli dát všem na vědomí dosud neznámí borci jako Subrata, Balhous nebo Šafi. Jeden chytá doma v Indii, druhý ctí barvy syrijského vicemistra Al-Karamahu, posledně jmenovaný se zas jen na rok hnul z rodného Jordánska. Přitom všichni tři předvedli obdivuhodné kvality a nebýt výkonů Kawašimy v posledních zápasech, zřejmě by se s klidem rvali o lukrativní titul nejspolehlivějšího brankáře turnaje. V tomhle směru, když tuhle neoficiální soutěž nazveme skutečně "o nejspolehlivějšího jedince", se možná trochu vymyká akorát Subrata Paul. Muž, který měl být v minulosti sledován i skauty slovutného Arsenalu, totiž nese na svém štítě zhruba tak dva góly a ještě k tomu párkrát notně postrašil své krajany v ochozech, na druhou stranu se mu ale není moc co divit. Čelil totiž neuvěřitelným 38 střelám, z nichž za svá záda pustil akorát 13. Těch 25 zákroků navíc zpravidla nebylo vůbec lehkých, Subrata mnohokrát prokázal stěží uvěřitelné reflexy, mrštnost (skoro až "gumovost", z níž často podezříváme takového Llorise) a neohroženost.

To byla vůbec výsada snad všech golmanů asijské školy. Zkušenější a odtažitější Schwarzer coby starý pardál vyčníval svou umírněností možná víc, než by se dalo čekat. Kór oproti Subratovi, který svému vápnu doopravdy kraloval, odvážně se vrhal pomalu po každém vysokém balonu a díky neskutečnému odrazu/výskoku také v drtivé většině případů skončil s míčem ve své moci. Podobně houževnatý je rovněž Jordánec Šafi, vzhledem nápadně připomínající legendárního Chilaverta. Po jeho vzoru sice nezahrával standardní situace, oporou byl však svému mužstvu navýsost spolehlivou. To samé Balhous - i když na něj nešla ani zdaleka taková porce ran, minimálně výborně zvládal organizovat hru před sebou a kolem sebe ve vápně.

Artikly s největším potenciálem

Koo Ja-Cheol (Korejská republika; Jeju United/VfL Wolfsburg)

Tenhle chlapík se přinejmenším půl roku nikam stěhovat nebude, jen pár hodin po skončení šampionátu jej totiž ulovil německý Wolfsburg. Tak jako tak ale v současnosti představuje nejžhavější (a zároveň neokoukané) asijské želízko v ohni. Přitom o něm svět snad ani neměl vědět, minimálně ještě nějakou dobu. Čerstvě 22letý borec, který začínal a donedávna ještě také působil v Jeju United, totiž původně nefiguroval v trenérově 23členné nominaci a ani poté - po vypadnutí Park Chu-Younga - nebyl žádným neohroženým favoritem na zacelení onoho prázdného místečka. Cho Kwang-Raemu ovšem stačil jeden jeho výkon v přípravném zápase s Al-Jazirou a měl jasno. Koo Ja-Cheolovi pak byla svěřena dosti liberální úloha. Volně se pohyboval tu na pozici podhrotového útočníka, tu na levém křídle. Všude ale soustavně hrozil, ať už přímo nebo skrze svůj parádní cit pro hru a přihrávku. Spolu s Ji Dong-Wonem zejména v závěrečných turnajových bojích vytvořil nesmírně talentovanou a údernou dvojku.

Přestože ho v žádném případě nemůžeme považovat za klasického forvarda, stal se s pěti góly nejlepším střelcem turnaje. V koncovce prokázal neuvěřitelný klid a hlavně přehled, který ho koneckonců dokonale charakterizuje ve všech ohledech. Klidně bychom jej, i díky jeho zálibě v operování těsně za tou nejvysunutější útočnou linií, mohli titulovat "korejským Hondou". S přihlédnutím pouze k tomuto mistrovství bychom tak ovšem Koo Ja-Cheola docela dobře uráželi nebo podceňovali. Na rozdíl od japonského špílmachra si totiž fazónu udržoval po celý turnaj. Rovněž proto se potom zdá být skandální, že dokonce ani nebyl vepsán na zkrácený seznam kandidátů na ocenění "Nejužitečnější hráč turnaje". I z korejského ansámblu před ním dokonce dostal přednost Park Ji-Sung - snad za zásluhy, snad jelikož se loučil s reprezentačním dresem. Jedničkou na asijských pažitech totiž protentokrát rozhodně byl tento donedávna "no name".

Odil Achmedov (Uzbekistán; Pačtakor Taškent/Anži Machačkala)

Také na uzbecký 23letý objev se po skončení Asijského poháru jako roj včel slétávali zájemci ze všech koutů světa. Ať už to měla být španělská Malaga, ruská Kazaň nebo katarská Al-Gharafa, která za něj Taškentu nabízela neskutečných 12 milionů eur. Skutečné nabídky však měly do hlavního města Uzbekistánu přiletět všehovšudy dvě - jedna osmimilionová od Al-Shababu (Saúdská Arábie) a jedna týkající se hostování z ruské Machačkaly. Skutečnost, že se Achmedov na rok doopravdy přesouvá k Anži, dlouho nebyla potvrzena ani vyvrácena. Všechny dohady o pravosti mediálních zpráv nakonec ukončil univerzálův gól v přátelském zápase proti Obolonu, stejně jako jeho následný start v osmifinále Ruského poháru.

Při letmém pohledu na jakýkoliv Achmedovův profil byste mohli nabýt dojmu, že jde o ryze defenzivního hráče. Z klubu byl udělaný a houževnatý fotbalista zvyklý působit na postu štítového záložníka, na Asijském poháru jsme se s ním seznámili dokonce jako se stoperem. Za to však mohla jen a jen zranění, která kádr nakonec čtvrté reprezentace postihla. Jinak totiž bylo znát, že Achmedov nebývá posledním mužem, že není příliš zvyklý bránit - a že zkrátka jen tak neskryje své ofenzivní pudy. Časem proto oživil post jakéhosi libera, odkud neustále vyrážel na útočné výpady či spoluhráčům pomáhal tvořit hru. Talent přitom vykazoval značný: Z 30metrové vzdálenosti se postaral o první branku šampionátu (zdaleka ne poprvé skóroval s takovým odstupem) a později přidal po Džeparovově výzvě i druhou trefu. Odhalil tak své dvě velké přednosti - sílu a na provizorního zadáka i obdivuhodnou techniku.

Čistě kladnou postavou šampionátu nicméně stejně nebyl. Svou úlohu totiž jako by si ne úplně správně vyložil, až příliš často zapomínal na zadní vrátka. Lví podíl proto nesl na semifinálovém debaklu od Austrálie, kdy si navíc dovolil hrát bez jakéhokoliv zápalu, a bezprostředně zavinil i úvodní semifinálový gól Korejců. Pokud mu ovšem nějaký evropský kouč v budoucnu vysvětlí jak zodpovědně bránit nebo pro něj najde jinou vhodnou pozici, může za pár let klidně dobývat i starý kontinent.

Atsuto Učida (Japonsko; Schalke 04)

A ani do třetice nejde o žádného regionálního hrdinu, který na své angažmá ve fotbalové baště teprve čeká. Takoví jedinci jako Al-Qahtani, Mahmud, Suria nebo Al-Mutwa totiž buď jednoduše nezazářili, nebo jim to z různých důvodů ani pořádně nebylo umožněno (například protichůdnými výkony spoluhráčů). Zato krajánků excelujících třeba jenom na krajích obrany bychom napočítali habaděj. Cha Doo-Rimu patřila skupinová fáze, pak mu ale bohužel trošičku docházely síly. Nagatomo zase možná v mnoha chvílích zářil intenzivněji než Učida, zároveň ovšem často propadal v defenzivní činnosti a jako jediný Japonec kupříkladu selhal v penaltovém rozstřelu. To zanedlouho 23letý bek německého Schalke slabších chvilek neměl, oporou byl svému výběru navýsost konstantní.

Pozornější z vás si už možná všimli, že jsem se nad jeho výkony po dobu turnaje nejednou rozplýval. Ono bodejť by ne, když jde o prototyp moderního krajního obránce. Na Učidovi vás hlavně jako první musí zaujmout jeho přemýšlivost. Oproti "kamikadze" Nagatomovi musí jeho klid znít japonským funkcionářům jako rajská hudba. Přitom to rozhodně nedopadá tak, že byste nakonec z jeho hry usínali. Učida je (koneckonců jako každý Japonec) adekvátně čilý a jeho fyzický fond byste stěží měřili podobně jako u Nagatoma. Velký rozdíl však spatřuji v tom, že dvojnásobný člen nejlepší jedenáctky J1 League vážně nad každým centrem uvažuje, kopací techniku "od lajny" má dvakrát lepší než jeho kolega (ten taky nejčastěji centruje svou přeci jen slabší levačkou) a i jako obránce-křídelník se zvládá lépe vracet.

Chtělo by se tedy říct, že už v raném věku nabízí Učida všechno. V Gelsenkirchenu si ho také nemohou vynachválit, jako nováček přicházející z japonské Kashimy vletěl okamžitě do základní sestavy. Otřískaný koneckonců byl i zápasy na mistrovství světa či olympiádě a první pozvánku do nároďáku obdržel již coby 18letý vyjukanec. Že by tedy šlo o nějakého nezkušeného borce, to vskutku nelze říct. A to se přitom ani nemusím zmiňovat o jeho značně vysokém sebevědomí, které je vlastně rovněž výsadou kdejakého Japonce. Domácí škole tak tento trojnásobný mistr J1 League ve světě dělá jenom dobré jméno.

(J)elita turnaje

Nejlepší jedenáctka: Ejdži Kawašima - Atsuto Učida (oba Japonsko), Odil Achmedov (Uzbekistán), Lucas Neill (Austrálie), Yuto Nagatomo (Japonsko) - Odai Al-Saify (Jordánsko), Makoto Hasebe (Japonsko), Koo Ja-Cheol (Korejská republika), Hawar Mulla Mohammed (Irák) - Harry Kewell (Austrálie), Ji Dong-Won (Korejská republika)

Nejužitečnější hráč turnaje: Koo Ja-Cheol (Korejská republika; pět gólů sám vstřelil, na tři přímo nahrával, jeden jeho centr Subrata akorát srazil ke skórujícímu Ji Dong-Wonovi - čím dalším je ještě třeba tuto volbu podložit? Na rozdíl od Hondy, Park Ji-Sunga a dalších byl výraznou postavou turnaje prakticky nepřetržitě, od začátku do konce)

Trojka nejvýraznějších zklamání: Sebastian Suria (Katar; hlavně padal, kazil, tahounem domácích navzdory očekávání rozhodně nebyl), Osama Hawsawi (Saúdská Arábie; pod taktovkou tohoto pomalu nejváženějšího stopera kontinentu působila obrana Jestřábů daleko spíš směšně než pevně) a Javad Nekounam (Írán; jeho četné zkušenosti se naplno projevily stěží v zahajovacím utkání, pravým vůdcem nebyl ani herně, ani z psychologického hlediska)

Největší smolař: Daisuke Matsui (Japonsko; hned na úvod turnaje si poranil koleno a následným nuceným odcestováním z dějiště turnaje tak byl připraven o klíčové etapy japonského zlatého tažení)

Nejpohlednější akce ... předcházela druhému "bronzovému" gólu Koreje do sítě Uzbekistánu. Postupně se do ní zapojili Lee Young-Pyo, Ki Sung-Yueng, Lee Chung-Yong a Koo Ja-Cheol, aby pak Ji Dong-Won z ideální palebné pozice skóroval (ke zhlédnutí zde v čase 0:35)

Nejhezčí gól ... nakonec u mě v obýváku nevstřelil Achmedov, přestože byl tento rovněž výstavní kousek médii dosti prosazován jakožto (navíc) první branka turnaje. Mě nejvíce nadchla pečlivě připravená pumelice domácího Jusefa Ahmeda, která do pravé šibenice snad nemohla "zahučet" přesněji (ke zhlédnutí zde v čase 1:20)

Nejkurióznější gól ... korunoval vyloženě trapné uzbecké představení v semifinále. Kiks náhradního brankáře Džurajeva, jemuž slabá střela Kruse proklouzla mezi nohami, byl vážně adekvátní třešničkou na tomto dosti hořkém dortu (ke zhlédnutí zde v čase 5:20)

Největší technická lahůdka ... pochází z dílny popravčí čety ve složení Okazaki-Maeda, které prakticky samo udělalo příhodnou tečku za saúdskoarabskou ostudou na tomto šampionátu. Vychutnejte si tuto jejich jemnou kombinaci vrcholící v pátý zářez předposledního duelu skupiny B (ke zhlédnutí zde v čase 2:10).

Nejtěžší zákrok ... byl nucen vytáhnout ze svého bohatého arzenálu Subrata Paul proti střele Tima Cahilla. Australan zvládl rychle zareagovat na nepředvídatelný odraz balonu a indický "gumák" stihl zasáhnout vážně v poslední možné chvíli. Přesvědčte se sami (ke zhlédnutí zde v čase 32:50).

Nejnápaditější oslava gólu ... byla k vidění během druhého bahrajnského vystoupení na turnaji. Aaiš tenkrát se spoluhráči oslavil první trefu do indické sítě obdivuhodně synchronizovaným představením. Střelec se představil v roli vrhače kamene, jeho parťáci se zase chovali, jako by jím byli zasaženi a jako jeden muž se sesuli k zemi (ke zhlédnutí zde v čase 0:25).

Nejfatálnější selhání ... má na svědomí jednoznačně levý bek Austrálie David Carney. Přestože Japonci před "zlatým" gólem útočili do plných, měl kolem sebe zakončující Tadanari Lee metry volného prostoru - a jeho strážcem, který se v rozhodující chvíli nepochopitelně "zdekoval", byl právě obránce Blackpoolu (ke zhlédnutí zde).