Ohlédnutí za Copou 2019: Skupina C

Skupina C nedávno skončené Copy Amériky 2019 měla být a byla poměrně jednoznačnou záležitostí, když proti nejúspěšnější reprezentaci (Uruguayi) a obhájcům posledních dvou titulů (Chile) stála japonská reprezentace tvořená téměř výhradně hráči, kteří budou hrát za rok na LOH, a reprezentace Ekvádoru, která je mimo domácí vysokohorské prostředí tradičně poloviční.

Očekávání byla splněna, snad vyjma překvapivé remízy Uruguaye s Japonskem, vlastně do puntíku. I přes ono klopýtnutí s fotbalovými samuraji prošla Uruguay do čtvrtfinále z prvního místa, kde však její pouť turnajem smutně skončila. Ani druhým postupujícím Chilanům se nepodařilo naplnit předturnajový cíl, kterým byla další obhajoba titulu, a skončili na stejném soupeři - nevyzpytatelném Peru - v semifinále.

Chuť si pak Chilané nespravili ani v zápase o bronz, ve kterém prohráli s Argentinou. Naopak Japonci se i přes vypadnutí ve skupině nemusejí rozhodně za své výkony stydět a ukázali, že do budoucna se s nimi musí vážně začít počítat. Poslední účastník skupiny Ekvádor naopak poměrně očekávaně zklamal a jeho působení na turnaji se dá jednoduše shrnout jako nevýrazné. Nakonec však i on sehrál v postupové matematice důležitou roli, když remízou s Japonskem "poslal" do čtvrtfinále Paraguay.

---

Nejlepší hráč na turnaji: Romario Ibarra

Tady by asi správně měla být kategorie pozměněna na "nejzajímavější výkon na turnaji a potenciální možnost přesunu do Evropy". Mladý křídelník Pachuky svou rychlostí, technickou kvalitou a snahou o přechody 1 na 1 své spoluhráče zastiňoval, a ačkoliv gól nevstřelil, určitě si minimálně řekl o pozornost. Čestnou zmínku si zaslouží také brankář Domínguez, který i přes vysoký počet obdržených gólů vytáhl několik skvělých zákroků (nakonec ale hrubě chyboval s Japonskem) a útočník Enner Valencia, který je už velmi blízko tomu, aby se stal nejlepším střelcem Ekvádoru v historii.

Největší zklamání: José Quintero

Kvůli celkově dost nevýraznému výkonu ekvádorské skvadry není úplně jednoduché určit někoho, kdo vyčníval jak v dobrém, tak ve špatném světle. Nakonec jsem tedy zvolil krajního beka, který se ze hřiště a následně i ze sestavy pakoval už po zhruba dvaceti minutách prvního zápasu s Uruguayí po dvou žlutých kartách. Do doby jeho vyloučení jej navíc vehementně "větral" křídelník Lodeiro a nešťastný Quintero jej nakonec asi částečně z nešikovnosti, částečně z frustrace ve vzduchu brutálně srazil loktem.

Postřehy ke hře

1. Nebylo to tak příšerné jako ze strany Bolívie, ale přesto je Ekvádor takovým otloukánkem zóny CONMEBOL, hraje-li mimo domácí prostředí. Hráčská kvalita v současnosti není dobrá a kromě útočníka Valencii v kádru nenajdeme žádné zvučnější jméno. Hodně hráčů hraje pouze domácí soutěž, která patří v jižní Americe přinejlepším k průměru. Zvláště v obranné fázi hra Ekvádoru vykazovala spoustu chyb a často hráči zastavovali akce soupeře pouze za pomoci faulů. Rovněž práce kouče Hernána Gómeze je stejně jako projev hráčů na hřišti nevýrazná. Ekvádor momentálně nemá tvář a k individuální nekvalitě se přidává taky taktická nevyspělost. Jenže ono se nejspíš na rozdíl od Bolívie výrazně blýská na lepší časy...

2. Nyní pominu hru A-týmu Ekvádoru a zaměřím se spíše na vyhlídky do budoucna. Poslední dva kontinentální šampionáty do 20 let totiž ukázaly, že v Ekvádoru umějí pracovat s mládeží. Před dvěma lety ještě na vítězství nedosáhli, letos už ale ano, navíc na MS "20" obsadili výsledné třetí místo. Soupiska mladých Ekvádorců přitom v podstatě měla jedinou slabinu, a to nepříliš kvalitní lavičku v porovnání se základní jedenáctkou. Po zranění Stivena Plazy prakticky nebyl nikdo, kdo by nahradil útočnou čtveřici Campana, Plata, Rezabala a Alvarado. Prakticky každý ze základní jedenáctky má na to, pokud bude dále tvrdě pracovat, aby hrál v některém z velkých evropských klubů (mimo ofenzivní hráče má nejlépe našlápnuto pravý bek Palacios, hrající za nizozemský Willem II). Podaří se však tyto velmi talentované mladíky začlenit do reprezentace? Příští rok na Copě ještě od Ekvádoru nic výsledkově nečekám, ale pevně doufám, že se v nominaci objeví alespoň několik členů úspěšných "dvacítek".

Závěr: Očekávaně nevýrazný výkon, na kterém se špatně hledají pozitiva, logicky nevedl k postupu ze skupiny. Na bránu reprezentace však vehementně klepou mladíci, kteří pro Ekvádor vykopali první titul na juniorské Copě a třetí místo na MS stejné kategorie do 20 let. Podaří se jim časem vykopat pro Ekvádor i první "velký" kontinentální titul?

---

Nejlepší hráč na turnaji: Gaku Shibasaki

Vynikající záložník s herní inteligencí a přehledem. Trochu mě mrzí, že tento fotbalista stráví sezónu "jen" ve druhé španělské lize v dresu La Coruni. Nenadarmo byl zrovna on v kádru jedním z hráčů starších 23 let (věkový limit pro nominaci na LOH), protože jeho přehled a zkušenosti mnohdy zběsilým mladým Japoncům velice pomáhaly. Čestnou zmínku si zaslouží určitě výborný a dravý Shoya Nakajima či dvougólový střelec Koji Miyoshi.

Největší zklamání: Ayase Ueda

Ne že by se dalo mluvit úplně o zklamání u hráče, od kterého vůbec nikdo nic nečekal a ani nemohl čekat. Tento 20letý mladík hraje pouze za tým univerzity Hosei v Tokiu. Neberte tedy titulek zklamání zcela vážně, ale spíše s nadhledem. Kolik šancí nicméně Ueda spálil v zápase s Chile, to bylo opravdu přes míru. Ze základní sestavy sice pak vypadl, přesto si tento student musel na turnaji připadat jako ve snu.

Postřehy ke hře

1. Wow, pro mě asi nejpříjemnější překvapení celého turnaje. V předturnajovém shrnutí se objevila myšlenka, která dokonale vystihovala tento tým. Část nominace byla naprosto neznámá i japonským novinářům a tito hráči jeli na slavný turnaj reprezentovat svou vlast. První zápas dopadl asi tak, jak všichni čekali, že dopadne každé vystoupení nezkušených mladíků - výpraskem 0:4 v takřka generačním souboji s Chile. Už tento zápas ale ukázal, že Japonci mají zejména v ofenzivě docela velkou kvalitu. Tutových šancí měli možná víc než vítězové a zejména obtloustlý bek Beausejour měl s rychlostí Japonců obrovské problémy. Právě rychlostí dělali Japonci problémy soupeřům i v dalších zápasech, ve kterých se jim povedlo remizovat. Závěrečná remíza s Ekvádorem, který se určitě porazit dal, ale musí mrzet, protože právě ta Japonce z turnaje vyřadila.

2. Tento tým byl skládán převážně pro domácí olympiádu, která se koná za rok. Lepší přípravu si asi Japonci přát nemohli, protože jejich skupina jim nabídla jedny z nejkvalitnějších reprezentací na světě a k tomu velmi silově hrající Ekvádor, což Japoncům, kteří jsou zpravidla menšího vzrůstu, nemůže už z principu vyhovovat. Mohli si tedy vyzkoušet různé taktiky. Individuální výkony východoasijských hráčů jsou mnohdy docela podobné. Většinou jsou rychlí, mrštní, bojovní a mají tendenci dělat větší či menší kiksy. Mnohem důležitější je, aby hráči plnili svoje role a neustálým pohybem trhali obrany soupeře a nutili je k chybám. Na svou vlastní defenzivu totiž asi nikdy nebude zcela 100% spolehnutí a bezchybné výkony od ní nelze čekat. Na Olympijských hrách příští rok je ale třeba s Japonci po Copě počítat minimálně jako s černým koněm.

Ještě nad jedním důležitým postem se pozastavím, a to nad postem brankáře. Eiji Kawashima už stárne, je mu 36, ale reflexy má stále vynikající. Jenže práce brankáře není jen o fantastických zákrocích na čáře, ale mnohdy taky o tom, vůbec předejít tomu, aby k nějaké šanci došlo. Kawashimovi míče při centrovaných míčích občas padají z rukou, při rozehrávce občas najde soupeře (viz zápas s Ekvádorem, kde po kiksu přišel skvělý zákrok na čáře) a celkově nepůsobí jako prvek, který by defenzivě Japonska dodal jistotu a klid. Pokud si občas splašený Kawashima stále drží post jedničky, není to příliš lichotivé vysvědčení pro jeho nástupce, kteří nejsou schopni ho nahradit. Najdou-li Japonci opravdu kvalitního gólmana, který zadním řadám dodá klid, jejich šance na kvalitní výsledky ze světových turnajů to rapidně zvýší.

Závěr: Vypadnutí takovým stylem bylo hořkým zklamáním, ale že se s podstatně zkušenějšími výběry Samurai Blue dokázali poměřovat takřka ve všech herních aspektech a ve výsledku dojeli pouze na slabé zakončení, to musí být pro Moriyasua skvělé zjištění. Na druhou stranu, ona chabá koncovka je takovou japonskou konstantou, že muselo být nepříjemné zjistit, že na ní trpí i tato nastávající generace.

---

Nejlepší hráč na turnaji: Charles Aránguiz

Král středové řady Chile. Ačkoliv se (podle mě celkem nesmyslně) dostal do sestavy turnaje slavnější Arturo Vidal, byl to právě středopolař Leverkusenu, kdo je spíše "zodpovědný" za postup Chile alespoň do semifinále. Chile totiž sice neodehrálo vůbec špatný turnaj, ale kde by skončilo bez skvělých výkonů Aránguize, to je ve hvězdách. Vidal letos nebyl tak dominantní, jak bývalo zvykem, a Erick Pulgar se soustředil spíše na defenzivní úkoly. Tvorbu a řízení hry obstarával právě Charles Aránguiz.

Největší zklamání: Gabriel Arias

Chilané můžou jen smutně vzpomínat na nejlepší časy Claudia Brava, případně jeho věčné dvojky Johnnyho Herrery. Gólman argentinského Racingu není určitě vyloženě špatný, ale na turnaji předváděl spíše průměrné výkony okořeněné několika chybami - a bohužel pro něj ta proti Peru, kdy se vydal na hloupý výlet mimo vápno, patrně ve výsledku stál Chile obhajobu (možná jsem příliš kritický, Chile tehdy celý zápas tahalo za kratší konec). Nechtělo by už Chile opravdu začít kádr trochu omlazovat?

Postřehy ke hře

1. Není překvapení, že to Chilanům nevyšlo. Tým spolu hraje proklatě dlouho, a tudíž kromě velké sehranosti je na něm vidět i veškeré naplnění potenciálu a jakási "vyčpělost". Musím říct, že mě Chile 4. místem spíše potěšilo než cokoliv jiného, já jsem rozhodně v třetí titul za sebou nevěřil. Tradičně největší hvězdy Sánchez a Vidal už stárnou a letos rozhodně nezažily vydařené klubové sezóny, co se individuálních výkonů týče. Rozhodně plusovým bodem pro Chilany bylo zahrávání penalt, které jako už tradičně kopali naprosto suverénně a zcela nechytatelně.

2. Už to vážně chce omladit, takhle už to dál nejde. Věkový průměr základní jedenáctky byl 30,3 let, a to věru není málo. Což o to, věk by neměl být podstatným kritériem pro nominaci do reprezentace, ale je tomu tak spíše u jednotlivců. Tady už jde o celou odcházející generaci, a pokud ji Chile nedokáže brzy nahradit, může se z jihoamerické špičky brzy propadnout do podprůměru. Copa América je navíc krátký turnaj a stačí pouze několik povedených zápasů k dobrému umístění. Myslím si, že příští rok bude kádr pozměněný pouze minimálně, protože mladých talentů momentálně Chile mnoho nemá. Jenže stejně důležitá jako Copa, ne-li důležitější, je kvalifikace na MS, a to už je soutěž dlouhodobější, kde se ukazuje asi nejobjektivněji srovnání jednotlivých reprezentací. Pokud nechce chybět Chile na druhém MS v řadě, mělo by hledat za některé hráče náhradu. Minimálně bude třeba nahradit stálici na kraji obrany Jeana Beausejoura, který už oznámil konec reprezentační kariéry. Nutno ovšem podotknout, že by to mělo být posílení, protože už 35letému veteránovi se pod dresem rýsoval značný, pohybu překážející břich.

Závěr: Třetí titul v řadě se nekonal, Chile smutní. Tým plný veteránů se umístil na čtvrtém místě a teď se nabízí otázka, co bude dál? Klíčoví hráči nemládnou a brzy začnou odcházet. Náhrady za ně se však hledají těžko a neočekávám, že by se v blízké budoucnosti měly opakovat skvělé úspěchy z nedávné doby.

---

Nejlepší hráč na turnaji: Edinson Cavani

Předně je opět třeba u jednoho týmu zmínit, že je velmi těžké vybírat z individualit. Nakonec pro, troufnu si říct, mnohem sympatičtějšího z dua útočníků hraje fakt, že to nebyla jeho neproměněná penalta, po které Uruguay vypadla. Nebýt toho, asi bych volil spíše Luise Suáreze. Ale zpět k výkonu: Cavani skóroval poprvé na Copě Américe až letos, a to krásným akrobatickým volejem do sítě Ekvádoru. Jeho neskutečná pracovitost mu pomáhá dostávat se do velkého množství gólových šancí, případně svými náběhy trhá obrannou linii soupeře. K dobru je mu třeba přičíst taky skutečnost, že pracuje stejně zarputile do obrany jako do útoku.

Největší zklamání: Luis Suárez

Jak už píšu výše, Suárez hrál skvěle. Jako vždy tvořil šance, sám se do nich dostával a vstřelil dva góly. Jenže byla to právě jeho penalta, po které se Uruguay s turnajem rozloučila. Tady tedy není Suárez brán jako ten, kdo zklamal, je zde kvůli svému osobnímu zklamání.

Postřehy ke hře

1. Uruguay hraje vlastně už několik let pořád to samé. Jenže na druhou stranu, proč ne, když to téměř beze zbytku funguje? Systém sympatického nestora Óscara Tabáreze, kterému v trénování národního týmu nebrání ani Guillain-Barrého syndrom, spočívá v maximálním využívání možná nejlepší útočné reprezentační dvojice na světě, Luíse Suáreze a Edinsona Cavaniho. Zdá se to občas až nemožné, že to stále znovu a znovu vychází. Záložní řadě, která sama o sobě má obrovskou kvalitu, stačí prostě hledat jednoho z dvojice zabijáků vepředu a oni ten gól už nějak dají. Však i proti Peru se Uruguay trefila třikrát, ovšem jednou z jasného a dvakrát z velice těsného ofsajdu (dle mého se klidně jedna ze situací dala pustit). Mimo vynikající ofenzivu se může La Celeste opřít o asi nejsehranější duo excelentních stoperů na světě. Obrovská kvalita uruguayské soupisky je o to obdivuhodnější, že tento stát má pouhých asi 3,5 milionu obyvatel, což je srovnatelné například s Gruzií nebo Bosnou a Hercegovinou. Jedinou kaňkou na turnaji mohla být remíza s mladým japonským výběrem, kdy Tabárezovi svěřenci zápas dost podcenili...

2. Jenže ouha... I když za celý zápas nepustili Peruánce k jediné střele na bránu, doplatili na neproměňování šancí, jejich proměňování pouze po ofsajdech a deb... pardon, ne úplně logické pravidlo o penaltovém rozstřelu ihned po skončení základní hrací doby ve čtvrtfinále. Pro Uruguay to byl opravdu hořký konec, ale teď je třeba se dívat do budoucnosti. Suárez s Cavanim mládnout nebudou a brzy bude Uruguay řešit podobný problém jako Peru, kdy bude třeba nahradit takřka nenahraditelné. Maxi Gómez se jeví jako vynikající útočník, ale jedná se o jiný typ útočníka, než je (v reprezentaci) takřka tvůrce hry Suárez i fanatický dříč pro tým Cavani. Ještě větší a pro mě smutnější změna bude muset proběhnout na manažerském postu. El Maestro Tabárez už je opravdu starý pán, který kvůli nemoci špatně chodí a navíc jeho systém naráží v nejdůležitějších zápasech na vážný problém, že pokud se do hry nedostanou oba hroťáci, celý tým rázem jako by nevěděl, co má dělat. Navíc lpět na tomto systému bylo víceméně logické, dokud hráli ve středu zálohy rozbíječi Diego Pérez a Egídio Arévalo, jenže časy pouhých pevných sloupů do defenzivy a posouvačů na kvalitnější spoluhráče už jsou pryč. Byla to tedy Maestrova poslední Copa nebo ho uvidíme i příští rok?

Závěr: Hořký konec ve čtvrtfinále. Uruguay i přes dobré výkony padla v penaltovém rozstřelu s pozdějším vicemistrem z Peru a měla by začít řešit pomalu obměnu klíčových postů, na kterých hrají veteráni Godín, Suárez a Cavani.