Ozvěny z Bundesligy: Už konec výmluv. Jinak skutečně ujede vlak

Úsměv na tvářích tuhne, pomalu mizí. S pouhými třemi body na kontě zažívá Lipsko svůj vůbec nejhorší vstup do prvoligového ročníku. Šlápnutí vedle se po příchodu Jesseho Marsche dala očekávat, avšak s laciným omlouváním pokračujícího sehrávání se zlepšení v dohledné době těžko dostaví. I proto je třeba nahlížení na výkony a výsledky "Roten Bullen” pozměnit. Ne snad kvůli všeobecně neoblíbenému klubu, ale mnohem víc kvůli budoucnosti nadějného stratéga.

Klání v Sasku završilo nabitou Super-Samstag. Dva očekávané duely přinesly celkem 12 vstřelených branek. Jen škoda, že se seance v Leverkusenu kryla s povedeným návratem Cristiana Ronalda na Old Trafford. Kdo přesto vsadil na Bundesligu, rozhodně neprohloupil. Favorizovaní hosté sice v obou případech nakonec uspěli, ale především Dortmund musel snažně přemlouvat štěstěnu. Podařilo se, což je zkrátka třeba zapít.

Oba sobotní šlágry nicméně paradoxně samy zapůsobily jako stínítko, pod kterým se druhý den dostalo jen málo pozornosti koncům čekání na první výhru. Ano, už i Hertha získala body. V Bochumi ji k úspěchu dovedli střílející Suat Serdar, asistující Vladimír Darida, ale také zvláštní rozestavení 3-6-1. Hru na tři vzadu zkusil také Gladbach — nejprve v 3-3-2-2 (pokud to tak Adi Hütter skutečně zamýšlel), později 3-5-2. Až hra na čtyři obránce se každopádně ukázala účinnou. Díky včasné reakci tak i "Hříbata” konečně slavila tříbodový zisk.

Takový Bayern třeba na papíře předkládá formaci 4-2-3-1, reálně se však Alphonso Davies v jedné linii s ostatními zadáky až tak nepohybuje. Také Daviesovy výpady dopředu ostatně přispěly k až příliš pohodlnému vítězství, po němž se Bavoři usadili v tabulce na druhém místě. Lipsko naopak zůstává až dvanácté a pořád se hledá. A je to dost patrné.

Z (ne)komentářů nemalé části pozorovatelů Bundesligy by přitom jeden usoudil, že v Sasku se nic strašného neděje. Porážky o jeden gól v Mohuči a Wolfsburgu byly vysvětlovány jako očekávaná klopýtnutí, s nimiž se zkrátka musí počítat — přece jste po Marschovi nechtěli od začátku jen samé úspěchy. Je to sice talentovaný stratég, ale i ten se musí učit. Určitě se však učí dobře, jak jste viděli ve 2. kole. A co že dvakrát prohrál 1:0? Prostě se stalo... Nejsem si jist, zda by se podobně široké podpory při startu angažmá dočkalo jiné, v Bundeslize již zavedené jméno.

Obhajoba těsné porážky by po výprasku od Bayernu samozřejmě neobstála. Jakou zbraň tedy Marschův fanklub použil tentokrát? Prosté mlčení. Nebo (alibistické) stočení zraku k Bayernu a jeho úchvatné síle: vždyť je to Bayern, co se divíte? Snad lze ono příslovečné ticho po pěšině číst jako revizi dosavadního nekritického přístupu ze strany obdivovatelů. Snad jej lze také chápat jako stažení se do zákopů, aby pak muškety zpoza úkrytu vypálily salvy pochval při prvním (v kontextu celé sezony třeba i nevýznamném) úspěchu RB. Asi netřeba zdůrazňovat, která varianta je vyloženě špatná.

Pro pochopení této polemiky nicméně musím nejpozději zde přiznat, odkud pocházejí zdroje pro mé vlastní uvažování. Mimoněmecké fankluby Bundesligy se totiž v posledních letech v hojné míře rojí a koncentrují za Atlantikem. Je to vcelku logické. Doba, kdy Steve Cherundolo strávil celou svoji kariéru v Hannoveru, již sice pominula, avšak další fotbalisté se z Ameriky do Německa valí dál. Ten momentálně nejpopulárnější ostatně pronikl mezi dospělé v Dortmundu a nyní se dál rozvíjí v Londýně. Po Christianu Pulisicovi pak zem nevyprahla. Noví Američané naopak rostou na bundesligových trávnících jako houby po dešti.

A aby toho nebylo málo, začaly USA do Německa dodávat též trenéry. Pelegrino Mattarazzo uhranuje svou střemhlavou strategií již třetím rokem. Teď do Bundesligy dorazil jeho ještě schopnější krajan, v Lipsku předurčený k úspěchu — postupující sportovním úsekem Red Bullu jako schopný úředník.

Důsledkem záplavy "Yankeeů” se Bundesliga stává ve Spojených státech víc a víc populární. A noví fanoušci jsou učenliví — seznamují se s reáliemi německé kopané, snaží se pochopit, jak funguje systém soutěží, vlastnická struktura, jak se fandí s currywurstem namísto popcornu. Učí se nové výrazy, hledají svá oblíbená mužstva, studují jejich historii. To vše je zřejmé a za to je třeba učence pochválit. Žádné bezmyšlenkovité přisátí k hráči, který pak za dva roky stejně odejde. Za oceánem se buduje poměrně poctivý vztah k Bundeslize.

Přes klubovou diverzitu každopádně fungují jako tmel američtí krajánci. Těm se fandí především, ty je třeba chránit. Za každou cenu? V Německu působícím expertům a pozorovatelům navzdory? V létě se spor mezi Evropany a "těmi za louží” projevil při debatě o Joshi Sargentovi — zatímco německy hovořící komunita sdílela pochyby, zda je 21letý kudrnáč dostatečně připraven na velký přestup, druhá strana diskuze nechtěla Sargenta nechat se trápit v 2. Bundeslize. Jejich přání nakonec bylo vyslyšeno: Sargent v srpnu posílil Norwich (kde zatím posbíral jen desítky minut).

Podobného zastání se dočkal také Marsch — avšak nejen od Američanů, ale i od dalších, řekněme globálně smýšlejících pozorovatelů (Václav Klaus by je zřejmě nazval levičáky). Stav věci se přitom mezitím dost vyhrotil. Lipsko získalo za čtyři zápasy jen tři body a po posledním mači jen horko těžko vstřebává, že Bayern mu po letech postupného budování stále uniká. RB ve vzájemné konfrontaci na protivníka z Bavorska ani náhodou nestačilo. Až na Traumtor Konrada Laimera domácí vlastně nic nevymysleli (zejména po změně stran). V sestavě přitom po zranění nechyběl Angeliño, Laimer s Kevinem Kamplem zase konečně sestavili vytoužený double-pivot. A přece — nic z toho. Zaslouží si tedy nový lodivod Roten Bullen po takové mizérii jen a jen klid na práci?

Rozhodně nechci Marsche nikterak démonizovat. Jeho i celému americkému boomu v Bundeslize vlastně docela fandím. Avšak pozor na opatrný přístup, s výjimkami, jen proto, že si to za svůj dosud krásný příběh zaslouží. Máme mít strach, že se ona pohádka zvrhne? Ano. Je ale proto třeba mhouřit oči nad problémy? Rozhodně ne. Vždyť právě kritika a s ní vyvíjený tlak pohání aktéry kupředu k vytouženému cíli — ve fotbale vlastně supluje "neviditelnou ruku trhu”.

Neznamená to, že slova podpory na adresu Marsche během krušného startu mají zcela vymizet. Neměly by se však vyskytovat jako nosné pilíře argumentace stojící převážně na začátku sdělení. Pak snadno zanikne hlavní myšlenka. Je to jen začátek, ono to půjde, není se čeho bát, jsou tu slušné náznaky. V obraně se ale vyskytují jisté mezery, které... aha, takže je to vlastně v cajku! Mám podporu, nic mě netlačí, není kam spěchat. Počkat, pak se říkalo i něco o tom, že ne všechno funguje, že? Ale to není tak podstatné, hlavně, že se nikdo nezlobí.

Reálně by se tedy v prvé řadě měly vyčíst potíže, kterou podpora jako správná Paní spravedlnost doplňuje. Podívej, není to moc dobré, výsledky jsou za očekáváním, konkurence nám uniká. Rozhodně tě nikdo nevyhazuje, věříme ti, ale musíme se zlepšit. Prostě jít na to konstruktivně. Dávání "klidu na práci” bez nutné reflexe je cesta do pekel. Vede ke stagnaci, v horším případě i regresi. Rozhodně ne k pokroku.

Takže šup, budíček. Možná by stálo za to k Andrému Silvovi přihodit od úvodní minuty spolehlivého parťáka, se kterým Portugalec spolupracoval již ve Frankfurtu. Mohou jím být Yussuf Poulsen, Brian Brobbey nebo Emil Forsberg. Možná Marsch skutečně uvažuje o přechodu z rozestavení 4-2-3-1. Ať už přemýšlí jakkoliv, věřme, že pracuje na zlepšení. Přičemž jej sami můžeme k úpravám popohnat.