Památná finále FA Cupu

V sobotu se od 16:00 střetnou Manchester City a Stoke City v rozhodujícím zápase FA Cupu. Stejně jako v případě Carling Cupu vám nabízíme přehled několika zajímavých finálových utkání z minulosti.

Zatímco pro Stoke City se jedná o historicky první účast v rozhodujícím utkání FA Cupu, jeho soupeř tuto soutěž vyhrál už čtyřikrát. Naposledy se to Manchesteru City podařilo v roce 1969, kdy jeho výhru nad Liverpoolem zařídila klubová legenda Neil Young. Citizens si navíc připsali ještě čtyři další účasti ve finále. Na den přesně před třiceti lety přebrali hráči medaile pro poražené po opakovaném utkání s Tottenhamem Hotspur. Tento zápas taktéž patří mezi ty, které nabídly dramatickou podívanou.

1953: BLACKPOOL 4−3 BOLTON WANDERERS
(Mortensen 35', 68', 89', Perry 90+2' − Lofthouse 2', Langton 40', Bell 55')

Ačkoliv v Matthewsově finále padlo sedm branek, tak tento legendární hráč nezaznamenal ani jeden. Na straně Blackpoolu vstřelil hat-trick Stan Mortensen, výhru v nastavení zařídil Bill Perry. Bolton dohrával zápas pouze s devíti zdravými hráči, protože v roce 1953 střídání ještě nebylo povoleno. Stanley Matthews se do historie zapsal tím, jak v druhé půli inspiroval Blackpool k velkému obratu z nepříznivého stavu 1−3. Z pozice pravého křídla naprosto zničil soupeře, který si s ním nevědel rady. Tento velikán anglického fotbalu na dva góly nahrál a po dvou předchozích neúspěšných pokusech konečně získal FA Cup.



1979: ARSENAL 3−2 MANCHESTER UNITED
(Talbot 12', Stapleton 43', Sunderland 89' − McQueen 86', McIlroy 88')

Větší část tohoto utkání nebyla ničím výjimečná. Arsenal se skvělým Liamem Bradym si v první půli vypracoval dvoubrankové vedení, které držel ještě pět minut před koncem. V 86. minutě Gordon McQueen po standardní situaci snížil. O dvě minuty později už bylo vyrovnáno, když si Sammy McIlroy pohrál s dvěma obránci a překonal vybíhajícího Jenningse. Radost Manchesteru United ovšem trvala jen chvíli. Arsenal nesklopil hlavy a hned po rozehrávce se vrhl do útoku. Po centru Rixe z levé strany strhl vítězství na stranu londýnského klubu útočník Alan Sunderland.



1981: TOTTENHAM HOTSPUR 3−2 MANCHESTER CITY
(Villa 8', 76', Crooks 70' − MacKenzie 11', Reeves (p.) 50')

První zápas těchto soupeřů skončil remízou, a tak se oba týmy střetly ve Wembley podruhé. Toto utkání nabídlo divákům mnohem kvalitnější zábavu. Tottenham se ujal vedení díky gólu Rickyho Villy z dorážky. O tři minuty později vyrovnal povedeným volejem 19letý Steve MacKenzie. Manchester City zásluhou Reevesovy penalty vedl 2−1, ale Garth Crooks srovnal stav. Zápas nakonec rozhodl Ricky Villa. Vousatý Argentinec se v 76. minutě dokázal individuálně prosadit přes obranu Citizens. Jeho akce byla vyhlášena gólem století ve Wembley.



1988: WIMBLEDON 1−0 LIVERPOOL
(Sanchez 37')

Jedno z největších finálových překvapení historie. Ligový mistr Liverpool plný hvězdných hráčů podlehl malému Wimbledonu. Ten prožil značnou část své historie jako amatérský klub, teprve v roce 1977 postoupil do čtvrté ligy. Následoval raketový vzestup až do nejvyšší soutěže, jenž vyvrcholil spanilou jízdou FA Cupem. Díky hráčům jako Vinnie Jones, Dennis Wise a John Fashanu získal tým přezdívku Crazy Gang. Wimbledon spoléhal na silový způsob hry a jediný gól ve finále vstřelil Lawrie Sanchez hlavou po přímém kopu. Dave Beasant se zapsal do historie jako první brankář, jenž vedl tým ve finále jako kapitán. Zároveň se mu jako prvnímu podařilo chytit penaltu, když vystihl pokus Johna Aldridge.



2001: ARSENAL 1−2 LIVERPOOL
(Ljungberg 72' − Owen 83', 88')

V tomto roce se finále poháru kvůli přestavě Wembley hrálo poprvé mimo území Anglie. Diváci v Cardiffu viděli souboj dvou francouzských manažerů. Arsenal byl většinu zápasu lepším týmem a zaslouženě se ujal vedení zásluhou Ljungberga. Gunners zároveň neproměnili několik velkých šancí. Gérardu Houllierovi se ovšem povedla střídání a Liverpool zápas obrátil. Gary McAllister zahrál přímý kop, po němž se prosadil Michael Owen. Dvě minuty před koncem anglického útočníka vyslal dopředu Patrik Berger. Tony Adams a Lee Dixon nedokázali rychlonohého Owena zastavit a Liverpool se radoval. O čtyři dny později Reds vyhráli Pohár UEFA a sezonu zakončili se ziskem tří pohárů.



2006: LIVERPOOL 3−3 (p. 3−1) WEST HAM UNITED
(Cissé 32', Gerrard 54', 90+1' − Carragher 21' (vl.), Ashton 28', Konchesky 63')

Liverpool pod vedením Rafaela Beníteze rok po fantastické výhře v Lize mistrů zažil další infarktové finále. West Ham se ujal dvoubrankového vedení, které Reds dokázali smazat. Díky Koncheskyho šťastné trefě byl londýnský klub blízko zisku trofeje, ale v nastaveném čase zaúřadoval famózní kapitán na straně soupeře. Steven Gerrard dal v zápase dva góly a na jeden nahrál. V penaltovém rozstřelu byl také úspěšný. Hrdinou se stal také Pepe Reina, jenž do té doby neprožíval povedené utkání. Španělský brankář zneškodnil tři pokutové kopy ze čtyř a Liverpool mohl slavit. V dresu West Hamu si povšimněte Matthewa Etheringtona, jenž se před pěti lety taktéž před finále zranil.