Po stopách Bhútánu a jeho pohádkového "poprvé"

Pátek 20. března byl oficiálně Mezinárodním dnem spokojenosti, chcete-li pocitu naprosté blaženosti. A jeho načasování vpravdě nemohlo být lepší. Právě symbolem nekonečné harmonie je totiž už léta letoucí Bhútán, který zrovna v úterý oslavil historický postup do další fáze kvalifikace o účast na mistrovství světa 2018 i příštím Asijském poháru...

Když byl před pár dny zase po měsíci aktualizován žebříček FIFA, centrem pozornosti se okamžitě stalo španělské vypadnutí z první desítky či propad Anglie za českou reprezentaci. S Bhútánem tehdy přišel do styku jedině ten, kdo se bůhvíproč vydal až na samé dno tabulky.

Nula bodů - tak totiž stále ještě zní aktuální bilance národního výběru, který byl pod křídla FIFA přijat teprve roku 2000 a o utopické místo mezi světovou elitou se uchází vůbec poprvé ve vlastní historii.

Ona chmurná vizitka bez jediného světlého bodu tudíž překvapila málokoho. Bhútánská reprezentace se koneckonců naposledy sešla před dlouhými 20 měsíci, u příležitosti konání Jihoasijského mistrovství 2013.

Jenže od té doby se přirozeně leccos změnilo. Soupeř sice zůstal stejný; představa Srílančanů, že se to i tentokrát všechno uhraje docela samo a hladce, už ale pevné základy neměla.

Jeden ze srílanských útočníků takhle tedy sice před výkopem mohl nepokrytě plánovat výhru v jasném poměru 4:0. A jeho spoluhráč klidně mohl celé první předkolo nabubřele označit rovnou za "ztrátu času". Jenže veškerá tato velkohubá prohlášení Bhútánce leda tak ještě víc nastartovala - a o to větší ostudu si tím pádem ostrované na obou kolbištích utrhli.

Napoprvé to byla hotová pohádka. Vysmívaní "Druk Yul" tehdy udrželi první nulu po bezmála deseti letech marného snažení a zároveň si na konto připsali teprve svou čtvrtou výhru v dějinách.

Na domácím Changlimithang National Stadium, kde se po 12 uplynulých let především střílelo z luku namísto čutání do balonu, potom učinění outsideři namistrovanou Srí Lanku přetlačili ještě jednou - tentokrát v nervózním klání s konečným skóre 2:1. A nemyslitelné se tak definitivně stalo skutečností.

Na nejvýše položeném fotbalovém hřišti mimo Latinskou Ameriku, v bodě plus mínus odpovídajícím vrcholku Gerlachovského štítu, musela se Srí Lanka i podruhé v jednom týdnu sklonit před partou nadšených amatérů, která divže ani nedostala možnost v tomto kvalifikačním cyklu jakkoliv figurovat. Takovou příležitost jí dal teprve jednorázový grant od FIFA (ve výši 7,65 milionů Kč).

A Bhútánci dali všem obratem jasně najevo, že si ji plně zaslouží...

---

Vysoko v Himálajích položený klášter Tygří doupě. Zdroj: shadowchief.com

---

Bhútánské království v žádném případě nepatří mezi nejpropíranější režimy téhle planety, své čestné místo na širém poli význačných světových událostí ovšem tak jako tak nachází s lehkostí ptačího pírka.

První celoplošný zákaz tabákových výrobků? V Bhútánu. Premiéra ústavně zakotvené ochrany životního prostředí? Zase v Bhútánu. Z královy iniciativy upustit od absolutní monarchie a plynule přejít na tu konstituční? Žádný problém - Bhútán, 2006. Mahájána, jedna ze tří forem buddhismu, prohlášena za státní náboženství? Jedině v Bhútánu. A asfaltky nebo banky? Až do 60. let tu nikomu nechyběly.

Dokonce i tak pohádkové historky jako ta o panovníkovi, který na horském kole dennodenně překonává nelidské převýšení a inspiruje tak celou zemi k založení tradice "Dračí tour" křížem krážem dechberoucí krajinou (pokud možno s Buddhou v pozadí)... ani ty, namouduši, nejsou žádnou fikcí. To spíš přesně naopak: v Bhútánu si dokonce každým rokem užívají zvláštních "cyklo-prázdnin" a v absenci rovinek si přímo libují.

Tento zvláštní a navýsost izolovaný stát - jehož jediným významným obchodním partnerem zůstává velká sestra Indie, a jehož jediný významný artikl nadále představuje něco tak prostého jako hustá a čili na vodní energii bohatá říční síť - si zkrátka jde svou vlastní cestou a na geopolitické mapě Bhútán platí bez přehánění za zcela svébytnou jednotku.

Kde už se nicméně lehce přehání, to je při frekventovaném vykreslování Bhútánu jako něčeho dočista mýtického. V tom úplně nejzazším případě bývá tento hrdě uzavřený stát prezentován jako reálný obraz známého literárního termínu "Šangri-La", který roku 1933 britský autor James Hilton nadefinoval jako tajemné údolí, izolovanou horskou kotlinu, kde lidé pomalu stárnou a žijí ve stavu absolutní harmonie. Naprosté blaženosti.

A ne že by snad takové hlasy zněly nějakými křiklavě falešnými tóny. Však to byl roku 1972 sám čtvrtý bhútánský král, kdo svou oficiální rozvojovou politiku pojmenoval jako snahu o "velké národní štěstí", namísto nejvyššího hrubého domácího produktu. Stav mysli tak výslovně nadřadil stavu ekonomiky, a stopy takové mentality nacházíme napříč bhútánskou společností dodnes.

"Koncept Šangri-Ly je problematický v tom, že jde o výplod naší fantazie zatavené v dávných časech: Šangri-La nezná záchody, silnice, nemocnice ani školy," připomínal nicméně před rokem na stránkách Guardianu blogger Randall Krantz, jenž nezkrášlenou realitu okouší na vlastní kůži z pozice nepřímého poradce bhútánské exekutivy - a z první řady tím pádem přihlíží neomylně postupující modernizaci celé země.

"(Zdejší) míra vzdělanosti patří k nejvyšším v regionu, funguje tu všeobecná zdravotní péče, mobilní síť je dostupná 99 % obyvatelstva a dokonce i nejodlehlejší vesničky vysoko v Himálajích by se brzy měly dočkat elektřiny," vypočítává na dalších řádcích Krantz. Že by se přitom měl problém domluvit, to také nehrozí. Všechny bhútánské děti mají ve školách povinnou výuku angličtiny.

A svého času škaredě zakuklený stát, který až roku 1952 konečně zavrhl koncept otroctví, se přitom neotevírá pouze směrem dovnitř, ale i ven. Zásadní v tomhle směru bylo představení televizorů - pro nás již hotové samozřejmosti, pro Bhútánce relativní novinky.

Až do roku 1999 byl totiž tento vynález všem bhútánských domácnostem zcela odepřen, zatímco nyní již mladí fotbalisté - stejně jako my - pozorují své idoly v akci pěkně naživo a nemusí přitom spoléhat pouze na zaprášené VHSky jako dřív. "Televize mě ovlivnila neskutečně, výrazně mi dopomohla na tuto herní úroveň," doznává 24letý kapitán současného bhútánského výběru Karma Shedrup Tshering.

To nynější kouč podceňované reprezentace Chokey Nima takovou berličku v žádném bodě své 12leté kariéry internacionála využít nemohl. Naopak se zčásti vinou nulového rozhledu zpříma podílel na toho času nejtěžší kvalifikační porážce fotbalové historie - zhruba 15 let starém výprasku 0:20 rukama nelítostného Kuvajtu.

"Na to do smrti nezapomenu," ulevil si 49letý trenér. "Darovali jsme jim čtyři penalty (tu čtvrtou zahrával soupeřův brankář - pozn. red.) a sami jsme přitom inkasovali dvě červené karty. Strávit na tom hřišti celých 90 minut nebylo snadné. O taktice jsme vůbec neměli ponětí."

---

Nádherný stadion v Thimpu. Zdroj: dreamsofvictoriapark.wordpress.com

---

Pro Bhútán šlo tehdy o drsnou lekci; ze všeho nejdůležitější však je, že tamější kopaná po podobném fiasku nezůstala jen zkoprněle stát na místě.

Pravda, domácí ligová scéna se teprve nedávno rozšířila za hranice hlavního města Thimpu, její figuranti dál jen sotva nacházejí prostředky k výrobě vlastních dresů, a nezřídka se dokonce stává, že dva konkurenční kluby trénují bok po boku, protože jeden z nich zrovna nemá trenéra. Ovšem na mezinárodní úrovni šli Bhútánci očividně do sebe.

Na Srí Lanku se "Druk Yul" po dobu jednoho měsíce připravovali v odlehlém Thajsku, poskytujícím obdobné klima jako Cejlon. A čerstvě dosazený Chokey Nima, který si před týdnem odbyl svůj velký debut v roli trenéra, se navíc se svou první nominací příliš nemazal a vystavěl si kabinu pěkně od základů, výhradně dle vlastních představ.

Kádr bhútánské seniorské reprezentace tak nyní čítá mimo jiné pár středoškoláků a jeho drtivou většinu tvoří studenti libovolného stupně. Proto asi nikoho nepřekvapí, že věkový průměr současné Nimovy třiadvacítky jenom těsně překračuje hranici 20 let, a celý obrázek nejspíš ideálně dokresluje skutečnost, že jediný přeživší z podzimu 2013 - osamocený legionář Chencho Gyeltshen - letos v květnu oslaví teprve své 19. narozeniny.

Právě zástupce thajského Buriramu a účastník letošního ročníku asijské Ligy mistrů je žádnou náhodou rovněž jediným jménem na soupisce, které si v předzápasovém rozhovoru s uznávaným reportérem BBC a New York Times Jamesem Montaguem byl s to vybavit i srbský lodivod Srí Lanky Nikola Kavazović.

Na přesné znění útočníkova příjmení si sice Balkánec v onu chvíli nerozpomněl, ale to už je teďka stejně passé. Agilní Gyeltshen totiž napříč inkriminovaným dvojutkáním dvakrát zavěsil, jednou orazítkoval tyč a hned několikrát zaváhal v zajímavých příležitostech - čímž se docela určitě pojistil, že Kavazović příště takovou školáckou chybu v žádném interview neudělá.

Zdaleka největší bhútánská naděje se nakonec již v takto útlém věku pyšní docela jedinečnou aurou. Bez prodlení se na sociálních sítích dočkal nějakých těch bizarních přízvisek typu "bhútánský Ronaldo", přičemž jeho profil na Wikipedii minimálně budí podezření editorů. (A právem, takhle to totiž ve skutečnosti opravdu nebylo.)

Jako jedna ze stálic národního týmu se teď zároveň Chencho Gyeltshen řadí k té šťastnější hrstce hráčů, která je domácí fotbalovou federací měsíčně odměňována v přepočtu příjemnými čtyřmi tisíci korun. Fotbalem se však ze sta procent uživí pouze on sám.

Zbytek jeho reprezentačních kolegů si na živobytí vydělává v kanceláři; tedy s čestnou výjimkou v kapitánovi týmu Karmovi Shedrupu Tsheringovi. Ten se jako jediný mezi oběma duely místo tréninku nakrátko hlásil zpátky ve službě - a činil tak coby pilot národních aerolinek DrukAir.

Ani Tsheringův zpáteční let do Singapuru však nebyl nic proti tomu, co před odvetným kláním v Thimpu museli absolvovat Srílančané. Čtyři přestupy a neklidné pospávání na letištních terminálech, to věru není žádná lebeda - a už vůbec ne ideální příprava na bitvu, která vás v konečném důsledku může uvrhnout do stavu předlouhé hibernace.

Což je vlastně přesný popis situace, v níž se momentálně ostrované ocitají. Vzhledem k čerstvé fúzi kvalifikačních cyklů o MS 2018 a Asijský pohár 2019 totiž Srí Lanka v průběhu dalších čtyř let sehraje soutěžní utkání leda tak v rámci dvou ročníků regionálního šampionátu.

To Bhútánci vyfasovali o poznání příjemnější program - a to jednak pro dny předcházející osudovému střetnutí Thimpu, jednak i pro ty, které teprve přijdou na řadu.

Cestou domů z prvního zápolení se každopádně Bhútánci nejprve zastavili na letmou oslavu v KFC a v rámci jakéhosi mini-soustředění před odvetou pak nemohla chybět ani symbolická návštěva oblíbeného kláštera. Tam došlo mimo jiné na rituální hod kostkami, k němuž se před důležitými rozhodnutími uchyluje i sám Dalajláma. Sudý součet tradičně zvěstuje smůlu, lichá čísla jsou naopak dobrým znamením.

"Padly mi tři trojky, takže devět. Myslím, že to byl dobrý hod," prozradil kapitán Tshering. A nemýlil se. Bhútánští fotbalisté teď stojí na prahu úplně nového, ani zdaleka nepoznaného dobrodružství.

V půlce dubna se bude v Kuala Lumpur losovat druhá fáze kvalifikačního cyklu, osm skupin o pěti týmech, a v osudí se toho dne vedle čerstvě korunovaných asijských mistrů z Austrálie ocitne rovněž Bhútán se svým skromným maximem v podobě 187. místa na žebříčku FIFA (prosinec 2008).

"Teď bychom rádi hráli třeba s Japonskem," culil se po heroickém postupu trenér Nima. A nikomu už tehdy do smíchu nebylo...

One of the best things I've ever seen in sport.

— James Montague (@JamesPiotr) March 17, 2015

O jak významný milník v dějinách bhútánského sportu vlastně půjde, to s jistotou ukáže teprve čas. Něco neopakovatelného a svým způsobem trvalého však na tomto malém zázraku zpod Himálají přeci jen najdeme už nyní. Bhútán totiž tímhle jedním zdánlivě nicotným postupem víceméně přišel o panictví.

Vůbec poprvé se mu na mezinárodní úrovni dostává pravých, nefalšovaných slov chvály. A vůbec poprvé lze bhútánské amatéry do jisté míry vnímat jako profesionály; lépe řečeno jako rozkošným způsobem neopracovaný materiál, který je však potřeba brát vážně. Materiál, jehož fanouškovská základna si v úterý odbyla premiéru v organizování něčeho tak banálního jako mexické vlny.

Abychom ovšem lépe pochopili, jak nejistí v kramflecích si Bhútánci v téhle pozici jsou, musíme nejprve zvážit samotný náhled tamějšího obyvatelstva na sport jako takový.

Už výše jsme si řekli, že taková cyklistika je pro krále úplně stejně jako pro běžného obyvatele Thimpu spíše životním stylem než prostou aktivitou, koníčkem, natožpak regulérním džobem.

A ještě dále v tomto směru zachází lučišnictví, ten pravý národní sport Bhútánu. Inu, "sport"... pokud se bavíme o vrcholných turnajích, jde znovu spíše o ultimátní demonstraci bohatého kulturního dědictví země. "Protože když jdeme střílet z luku, není to jen o tom - lukostřelci se účastní i hromadného tance a zpěvu. Připojují se ostatní rodinní příslušníci. Je to v podstatě taková společenská událost," vysvětluje prezident bhútánské lučištnické federace Kinzang Dorji.

Silná tradice lukostřelby navíc ve skutečnosti perfektně splývá i se samotným učením buddhismu - i napnutím tětivy se usiluje primárně o pročištění hlavy. A že se v globálu jedná o záležitost celé společnosti, a nikoliv jen hrstky nadšenců, to demonstruje i způsob odměňování vítězů takového národního šampionátu v lukostřelbě.

Vzhledem k tomu, že se v Bhútánu dědí majetek z matky na dceru, a ne "klasicky" z otce na syna, mezi běžnými cenami najdeme praktické vybavení domácnosti typu pračky, ledničky nebo mikrovlnné trouby.

I samotný akt lukostřelby nakonec není žádnou výsadou mužů, ba naopak - na poslední Olympijské hry do Londýna malé království vypravilo pouze (dvě) ženy. A že ani tahle cesta nenesla žádné pořádné ovoce? O to přeci tolik nejde; lučištníci i lučištnice ostatně doma na himálajských střelnicích překonávají diametrálně odlišnou vzdálenost, a obecně se celá bhútánská tradice jaksi míjí s veškerými olympijskými normami.

Trenéři domácích lučištnických týmů takto musejí během lokálních mistrovství nadále dbát v první řadě na to, aby se jim střelci během takové události příliš neopili, což na olympiádě vskutku nehrozí. "V Bhútánu nemáme žádnou sportovní tradici," povzdechl si potom v září 2013 generální sekretář tamního olympijského výboru Sonam Karma Tshering pro The New York Times.

A ano, tehdy to skutečně platilo. Úterní milník v dějinách bhútánské kopané by však mohl představovat milník mnohem dalekosáhlejšího významu.

Sport určený (alespoň v těchto končinách) výhradně mužům - a to ještě pouze malému procentu z nich - si totiž na malou chvíli de facto pronajal hlavní televizní kanál i téměř všechny strategické reklamní panely v zemi, aby vysoce konzervativní bhútánské společnosti poněkud rozšířil obzory.

A zase jednou ji uvrhl do stavu naprosté blaženosti...