PODCAST: Ohlédnutí za Copa América a All-stars turnaje

Fotbalové léto 2015 pokračuje překotným tempem a prázdninový program EuroFotbalu spolu s ním. Ještě než se rozehraje červencový Gold Cup, přinášíme vám exkluzivní ohlédnutí za právě skončeným svátkem jihoamerického fotbalu - Copou América 2015 v Chile, kde domácí reprezentace slavně dosáhla na první zlato v historii...

Chilané ve finále na penalty udolali Argentinu, třetí místo obhájilo Peru před Paraguayí; za nejlepšího hráče byl stejně jako loni na mistrovství světa vyhlášen slovutný Lionel Messi, ačkoliv nutno říct, že tentokrát zcela bez dohadů (jeho výkony skutečně vyčnívaly).

I přesto se však barcelonský génius kontroverzi nevyhnul - cenu totiž odmítl převzít. Jeho klubový spoluhráč Neymar se pro změnu ztrapnil vyloučením ve skupinovém zápase s Kolumbií, dostal distanc a Brazílie bez něj ve čtvrtfinále neslavně podlehla Paraguayi.

Naše závěrečné shrnutí má tentokrát tři body. Nejprve přinášíme další souhrnný podcast, v němž stálí redaktoři Zezula s Daníčkem spolu s přizvaným hostem Jáchymem Vintrem (známým z diskusí pod nickem Atlético de Madrid) debatují o představení nejzajímavějších a nejsledovanějších týmů. Řeč přijde i na zapomenutelné výkony Kolumbie a Uruguaye či déletrvající problém v brazilském táboře.

Druhou částí je all-stars sestava, tentokrát vyhlášená bez náhradníků či zklamání; všech 11 vybraných hráčů, kteří by se na hřišti snad mohli seřadit do jakéhosi 3-3-1-2-1, je také v textu krátce okomentováno. Na závěr pak následuje glosa směřující k chystané kvalifikaci na mistrovství světa 2018.

Tím je naše pravidelné zpravodajství z Copy u konce; poslední článek, který se týká tohoto tématu, vyjde později v týdnu a bude se zabývat pohledem na herní filozofii vítězného chilského kouče Jorge Sampaoliho (či, lépe řečeno, experimentálním pohledem na Sampaoliho taktiku v kontextu historického a možného dalšího vývoje). Teď už ale vzhůru k závěrečným hodnocením...

---

Podcast: Co přinesla Copa América 2015?

• Ohlédnutí za finálovým zápasem
• Proč (opět) selhala Dungova Brazílie?
• Stávají se z Peruánců experti na Copu?
• Falcao, Cavani a zajetí průměrnosti

---

---

ALL-STARS COPA AMÉRICA 2015

Brankář - Claudio Bravo (Chile)

I kdyby chilský gólman celý turnaj mezi tyčemi jen tak prostál, stejně by si na tomto místě zasloužil minimálně čestnou zmínku - v jediné sezoně byl totiž u všeho, co se vyhrát dalo, od španělské nejvyšší soutěže a poháru přes Ligu mistrů (kde, pravda, pouze kryl záda ter Stegenovi a nakonec ani neobdržel medaili) až po Copu. Jeho sbírka trofejí, dosud čítající Aperturu s domácím velkoklubem Colo-Colo a druhou španělskou ligu s Realem Sociedad, se tak během uplynulých dvanácti měsíců povážlivě rozrostla. Bravo je ale zaslouženou volbou pro nejlepšího gólmana šampionátu; k triumfu La Roji přispěl celkem třinácti úspěšnými zákroky, udržel čtyři čistá konta (včetně finále, kde navíc vyšel jako vítěz z penaltového rozstřelu) a tento titul získal i na oficiálním vyhlášení.

Střední obránce - Jeison Murillo (Kolumbie)

Někdo si ho bude pamatovat jako ‘toho, kterého hlavičkoval Neymar’, někdo jako střelce jediné branky Kolumbie na turnaji (pokud tomu pořád nemůžete uvěřit, tak v tom nejste sami), a někdo zase jako fyzického, respekt budícího a na relativně mladého, 23letého hocha i překvapivě odměřeného stopera, který má talentu i techniky na rozdávání, a přece se nepředvádí a nejančí. Murillův výkon proti Brazílii patřil k těm nejlepším defenzivním na turnaji (však zachytil hned sedm soupeřových přihrávek), a to byl přitom jen jedním dílkem mozaiky. Rodák z Cali záhy pomáhal Kolumbijcům udržet čisté konto i proti dvěma medailistům z Peru a Argentiny, přičemž prvně jmenovaní mimo defenzívu Los Cafeteros pokořili každou jinou na šampionátu. O tom, že Jeison Murillo aka ‘nový Iván Córdoba’ odehrál vynikající turnaj, nakonec svědčí i jeho tučná cenovka při přestupu do Interu (šest milionů liber).

Střední obránce - Gary Medel (Chile)

Stejně jako před mistrovstvím světa, i před letošní Copou se jako pozoruhodný zmiňoval ten fakt, že Gary Medel v klubu normálně operuje v pozici záložníka a stoperem se stává čistě pro potřeby chilské reprezentace. Nyní by se však jeden tázal, zda by se náhodou za ten přirozený post neměl začít považovat spíše střední obránce - na tomto šampionátu totiž čím dál lepší univerzál z Interu přesvědčil jak ve specifickém systému se třemi zadáky, tak ve výchozím formátu 4-2-2-2 jakožto levý stoper zajišťující debutanta ve vyřazovací fázi Jeana Beausejoura. Právě na finále si Medel schoval svůj patrně nejlepší výkon na šampionátu; perfektně četl hru, vykrýval protivníkovy pasy i náběhy, a bylo na něho opravdu absolutní spolehnutí.

Střední obránce - Nicolás Otamendi (Argentina)

Přestupový cíl Manchesteru United do turnaje vcházel v úžasné fazóně, když v žádném ze třech závěrečných startů za Valencii od serveru WhoScored nedostal známku nižší než 8 z 10 - a podobně dominantní byl Nicolás Otamendi i v Chile. Jeho devízou tady byly hlavičkové, ale i pozemní souboje, kde se standardně pohyboval nad 60% hranicí úspěšnosti, a ze všech Argentinců rovněž nejaktivněji blokoval soupeřovy projektily. Spolu s Garayem vytvořili jeden z nejlepších tandemů na mistrovství, pokud ne ten vůbec nejlepší, a ani vedle Demichelise nešel 27letý obránce nijak citelně dolů. Ve finále ho sice opakovaně zrazoval možný budoucí spoluhráč na klubové úrovni Marcos Rojo, přesto se Otamendi nezhroutil a do bezpečí odkopával rovnou 11 potenciálně nebezpečných balonů.

Pravý křídelní bek - Luis Advíncula (Peru)

Představit si peruánskou pravou stranu bez Luise Advínculy by bylo asi jako oddělit kladivo od Thora - veškeré kouzlo by bylo totam, stejně jako veškerá síla. Aktuálně pětadvacetiletý bek do šampionátu nevstupoval úplně beze jména, však se nám jako křídelní bek v tříobráncovském systému představil již před čtyřmi lety, nicméně takové výkony se od něho čekat asi nedaly. Luis Advíncula je zvíře; nesmírně silný bek, který ve skupinové fázi registroval téměř pět úspěšných obranných zákroků na jedno utkání. Zároveň ovšem kmenový hráč Hoffenheimu disponuje i parádní technickou výbavou a schopností poradit si v soubojích 1 na 1, potažmo přesně odcentrovat. Právě jeho balon v semifinále donutil Garyho Medela k vlastní brance. Loni hostoval v průměrném portugalském Setúbalu, po téhle Copě ale dozajista bude mířit výše.

Střední záložník - Charles Aránguiz (Chile)

Upřímně řečeno by se na tomto místě mohli objevit vlastně všichni tři středopolaři z chilského 4-3-1-2: defenzivní štít Díaz byl tak spolehlivý, jak má správný 'zametač' být, a i hvězdný Arturo Vidal ukázal, že nepotřebuje hrát v té úplně nejlepší formě, aby měl klíčový vliv na tvář svého týmu. Nenápadný Aránguiz nás však zaujal nejvíce, a to zejména svojí kreativitou. Běhavý a dynamický levý 'střeďák' představoval v Sampaoliho systému vítaný tvůrčí element: za celý turnaj rozdal úctyhodných 14 nahrávek do gólových šancí, vstřelil dvě branky a na další asistoval. K tomu přidal téměř devadesátiprocentní úspěšnost přihrávek a navrch i čtvrtý nejvyšší počet obranných zákroků v týmu. Už na druhém velkém turnaji po sobě předčil komplexně a inteligentně hrající Aránguiz očekávání nestranných fanoušků, takže se nabízí jednoduchá otázka: na co ještě evropští skauti čekají?

Levý křídelní bek - Christian Cueva (Peru)

Dost možná nejpříjemnější překvapení celého šampionátu. Ve Vallecanu ještě předloni stavěn na samotnou periferii sestavy, zpátky ve vlastní domovině zase kdekým vnímán jako přespříliš temperamentní a nevyzpytatelný fotbalista. Tady to bylo o něčem jiném, a pokud se v Chile přítomní skauti pozorně dívali, 23letý Christian Cueva nemá šanci v Alianze Lima vydržet. Jeho akcelerace, užitečná schopnost v mžiku změnit směr běhu, nápaditost na balonu a konečně i pohotovost - to jsou všechno atributy, které dokonale zapadly do Garekovy představy o přímočarém fotbalu s důrazem na individuální techniku a jistou dávku improvizace. Proti Brazílii si připsal svou první reprezentační trefu, proti Bolívii nádherně asistoval u Guerrerovy branky, a třebaže Cueva není tak úplně levý bek - spíše jde o levé křídlo, volně driftující do středu pole - vynechat ho z All-stars týmu by od nás bylo vskutku odvážné.

Ofenzivní záložník - Jorge Valdivia (Chile)

Pro Peruánce Josepmira Ballóna to byl v semifinále velký den - zejména díky jeho neúnavné práci před stopery totiž Jorge Valdivia, do té doby nezastavitelná desítka pod chilskými hroty, vůbec poprvé na turnaji vypadl z rytmu a chilská hra tak ztratila dost ze své trademarkové plynulosti. Nebýt učebnicového výkonu dvougólového střelce Eduarda Vargase, mohlo Peru způsobit fanouškům největší šok turnaje. Přestože Valdivia hrál v prvních čtyřech zápasech výrazně lépe než v posledních dvou, jasně ovládl chilské turnajové statistiky v počtu asistencí (3), klíčových přihrávek do šance (2,7 za zápas), samostatných průniků (2,5) i inkasovaných faulů (3,5). V cestě za pomyslnou trofejí pro nejlepšího kreativního ofenzivního hráče šampionátu sice stojí Messi, zkušená opora La Roji však dokázala něco nevídaného: být mu po většinu času vyrovnaným konkurentem.

Útočník - Lionel Messi (Argentina)

Veškerý jakkoliv dílčí argentinský neúspěch je automaticky o něm a obvykle se vždy nejvíce diskutuje, jakou měrou za něho může zrovna Lionel Messi, zde však barcelonská hvězda těžko mohla odvést kvalitnější robotu. Snad kromě finále, kde se stával obětí četných výpadů protivníků a trpěl na mizivou výpomoc od spoluhráčů, byl Lionel Messi v Chile jednoduše nezastavitelný. Čtyři ceny pro hráče zápasu by sice mohly zavádět (jako v jeho případě zaváděly na loňském MS), ovšem na tomto šampionátu se o nich zpravidla nedalo diskutovat. Proti Paraguayi se výrazně podílel na pěti brankách a vůbec poprvé za reprezentaci v jediném utkání nastřádal tři asistence. Nejlépe vypadal rovněž proti Kolumbii. Messi pořád frekventovaně natahoval, střílel dokonce nejčastěji na turnaji a v koncovce často nepřesvědčoval, jeho role už nicméně odpovídala zejména vrchnímu ‘chystači’, a v ní on rozhodně neselhal. Ze všech Argentinců vytvořil nejvíc šancí a hned pět z těch neproměněných bylo dle WhoScored zároveň vyložených. Jinými slovy, mít kolem sebe spoluhráče ve formě, i to finále vypadalo jinak...

Útočník - Eduardo Vargas (Chile)

Jméno Alexise Sáncheze září na chilské soupisce výrazněji, Vargas ale na turnaji ukázal, že je pro svůj tým stejně důležitý jako jeho slavnější útočný kolega. S průměrným počtem 3,5 střely na zápas byl v tomto směru nejaktivnějším Chilanem, a přestože poztrácel v útočné fázi docela dost míčů, odvaha, s jakou se vrhal do vyžadovaného pressingu, a úchvatný tah na bránu mu právem zajistily obdiv i v řadách těch, kteří jinak o jeho schopnostech (na základě evropských angažmá) pochybovali. Vargas střílel z vápna i zpoza něj, byl platný v mezihře, jeho pravačka děsila soupeře s železnou pravidelností, a celkově se ukázal jako ideální 'devítka' pro tým, který většinu času drží míč ve své moci. Důkaz? Čtyři vstřelené branky znamenají, že Vargas získal cenu pro kanonýra turnaje jako první Chilan od roku 1979. Tolik gólů během jedné Copy nasázel naposledy slavný Iván Zamorano, 24 let zpátky.

Útočník - José Paolo Guerrero (Peru)

V celosvětovém měřítku možná José Paolo Guerrero není hvězdou první kategorie, v tom latinoamerickém však existuje jen málo spolehlivějších a obecně uznávanějších kanonýrů. Robinho, Adriano, Forlán, Agüero - ti všichni se v tomto tisíciletí peruánské ikoně koukají na záda z odstupu minimálně tří gólů na Copě Américe, přičemž sám Guerrero platí za jediného střelce s dvojcifernou vizitkou. Na někdejší opoře Hamburku jsou přitom nejlepší dvě věci: jednak jeho trvanlivost, pro níž se mu letos v 31 letech podařilo obhájit zlatou kopačku (něco takového dosud zvládl akorát Uruguayec Petrone ve 20. letech, když benefitoval z pouhé roční mezery); jednak skutečnost, že si branky rád schovává až na klíčové vyřazovací boje, kde skóroval celkem sedmkrát, a hned dvakrát přitom zkompletoval hattrick. Letos se mu to povedlo ve čtvrtfinále proti Bolívii, zatímco po většinu turnaje Peru nabízel alespoň vynikající pohyb a jako druhý nejfaulovanější hráč i nespočet útočných standardek, které jsou při Vargasově expertize slušnou zárukou nebezpečí.

---

---

---

A s kým se uvidíme v Rusku...?

Před turnajem to znělo skoro jako mantra - mužstva, která realisticky neměla na Copě pomýšlet na medaili, zaujala jasnou pozici. Kontinentální turnaj je prý ideální příležitostí 'vyladit' tým do podoby, v níž by se mohl následně ucházet o kvalifikaci na mistrovství světa 2018.

V tomto smyslu se vyjádřili peruánský trenér Gareca, jeho bolivijský kolega Soria i paraguayský lodivod Díaz; Venezuelan Sanvincente dokonce působil dojmem, že Copu bere jako jakousi sérii generálek před začátkem kvalifikačních bojů. Tým na další cyklus si počali chystat i Tabárez s Pékermanem, zatímco ve zraněními zdecimovaném ekvádorském táboře se tak nějak potichu počítalo s tím, že letošní šampionát opět skončí v propadlišti dějin. Pouze Argentinci, Brazilci a domácí Chilané dali najevo skutečné ambice.

Který z týmů 'druhého sledu' má ale reálnou šanci se na Mundial do Ruska skutečně probojovat? Pokud máte rádi překvapení, odpověď je poněkud skličující - skoro žádný.

Od přelomu tisíciletí se na mistrovství světa podívalo celkem sedm jihoamerických týmů; všechny čtyři edice (2002, 2006, 2010, 2014) navštívili Brazilci a Argentinci, třikrát se kvalifikovali Paraguayci (2002, 2006, 2010), Uruguayci (2002, 2010, 2014) a Ekvádorci (2002, 2006, 2014), dvakrát potom Chilané (shodně 2010 a 2014) a jednou Kolumbijci (2014). Ze zóny CONMEBOL postupuje pět týmů (počítáme-li i barážovou pozici), přičemž v dlouhodobé soutěži - kdy se každý utká s každým doma i venku, takže finální tabulka je hotova po 18 kolech - je nutno automaticky dvě místa rezervovat pro Brazílii a Argentinu, jejichž výběry jsou zkrátka na nějaký kolaps až příliš kvalitní.

Zbývají tedy tři propustky - či, chtělo by se říci, místo akorát tak pro Chile, Kolumbii a Uruguay. Prvním čekajícím v řadě je za posledních 15 let tradičně Ekvádor, jemuž perfektně vyhovuje nehostinná poloha domácího stadionu a fakt, že ačkoliv jeho místy dosti tupé 4-4-2 na vrcholné úrovni neobstojí, v kvalifikační soutěži jde v kombinaci s horskými podmínkami v Quitu (stánek prince Atahualpy se tyčí téměř tři kilometry nad mořem) o velmi účinnou zbraň. Kolumbii, Uruguay i Ekvádor určitě čeká ještě spousta práce, empirická zkušenost se specifickou kvalifikační 'ligou' však hovoří jasně: na pět pozic existuje šest favoritů.

Do nového tisíciletí vstupoval druhý nejsilnější kontinent veden opticky slabou Brazílií (která pak díky Scolariho defenzivní taktice vyhrála světový titul, od té doby se však před každým dalším turnajem pravidelně nostalgicky vzpomíná na 'staré časy', kdy ze soupisky Kanárků šel daleko větší strach) a reformující se Argentinou, takže se před ostatními týmy otevírala vzrušující možnost proniknout na delší dobu mezi stálice světových šampionátů.

Oba lokální giganty tehdy doprovodili Ekvádor a Paraguay, ani u jednoho z těchto týmů to však nevypadalo, že by se měl výkonnostně zařadit dlouhodobě na špičku; paraguayská generace devadesátkových gerojů Chilaverta, Gamarry nebo Cardoza přijížděla na šampionát s oporami po třicítce (tušil mladý Roque Santa Cruz, že bude v sestavě ještě o třináct let později?), ekvádorská kvalifikace zase působila jako jakýsi úlet. Tytéž dva týmy doplnily Argentince s Brazilci i na Mundial 2006, ani tehdy to ale nevypadalo na vznik nějaké 'velké čtyřky’...

... a pak, o čtyři roky později, se přesně toto stalo. Vznikly totiž dynastie Uruguaye a Chile, dvou posledních vítězů Copy. Kde Paraguaycům a Ekvádorcům nezbývalo než spoléhat na entuziasmus, neukotvený talent a prvek překvapení, kontrují Los Charrúas ohromnou vnitřní silou, jakou mohou disponovat pouze dědicové vítězů prvního mistrovství světa, zatímco La Roja dává k lepšímu svůj odvážný taktický anarchismus, schopný rozcupovat jakéhokoliv soupeře. S Chile a Uruguayí bychom měli pro další cyklus počítat bez ohledu na to, jak kvalitní budou mít k dispozici hráče, právě proto, že našly vzácnou společnou řeč ve vědomí nějaké jednotné filozofie, prostupující celým týmem.

Paraguayce z let 2002 a 2006 mnohem více připomínají současní Kolumbijci - a pokud bychom hledali pro outsidery skulinku, kudy na další Mundial proniknout, mohla by se nacházet právě tady. Otázkou však zůstává, jestli Peru, Venezuela, Bolívie či současná Paraguay vůbec mají sílu na to, aby případná zaváhání favoritů využily.

Oba semifinalisty letošní Copy, tedy Paraguay a Peru, sužuje tentýž problém - přestárlá útočná fáze. U bronzových Peruánců je věkový nepoměr mezi defenzivní a ofenzivní složkou až příliš výrazný; zatímco totiž před gólmanem Gallesem (25 let) hrají Advíncula (25), Zambrano (25) či Yotún (24), na druhé straně hřiště je tým kriticky závislý na Guerrerovi (31), Farfánovi (30) a Pizarrovi (35), přičemž kapitán Lobatón (35) po turnaji rovnou ukončil kariéru. Paraguayci kontrují Santa Cruzem (33), Valdézem (31) nebo Barriosem (30). Všechno důležití hráči, kterým bude v době konání příštího turnaje táhnout minimálně na Kristova léta.

Uruguayci mají pro boj s generačním přechodem 'vycvičen' stříbrný tým z mistrovství světa 'dvacítek' v roce 2013; novým talentům z Peru a Paraguaye podobná platforma chybí. Připočtěme k tomu tradiční peruánský strach ze soupeřových hřišť a paraguayský odklon od defenzivního pojetí, které se stalo symbolem dřívějších úspěchů, a výsledek je zřejmý: šance na postup na MS zůstává mizivá. Ani u jednoho týmu nebylo semifinálové tažení produktem nějaké vzrušující, na povrch probublávající nové síly, která by slibovala zatřást současným postavením elit; šlo spíše o kombinaci přímočarosti, nadšení, štěstí a slabší formy konkurence. Na druhou stranu, potupné poslední kvalifikační příčky (jako před rokem 2014) se fanoušci v Paraguayi tentokrát nejspíš obávat nemusí.

U Venezuelanů, jediného jihoamerického národa, který před kopanou upřednostňuje baseball (a který jako poslední dosud čeká na svůj první Mundial), zase můžeme s klidem konstatovat, že krátká éra vzepjetí už definitivně pominula - ostatně sám Sanvincente přiznal, že největší venezuelskou chybou bylo zbabrání dobře rozjeté kvalifikace na poslední MS. To měl být vrchol Rondónovy generace, která mohla (a snad i měla) přepsat historii. Loni se hrálo v Brazílii, což znamenalo pět míst pro pouhý devítičlenný peloton; nevýrazný Ekvádor skončil na 25 bodech, Venezuela jich nasbírala 20. Trenérovo burcování před dalším cyklem tak vlastně ani nepůsobí přesvědčivě, a tato Copa ukázala, že mluvit o Venezuele jako o týmu na vzestupu už je passé.

Bolívie by pak potřebovala, aby se o kvalifikaci rozhodovalo v několika zápasech, ne v dlouhodobé soutěži napříč celým kontinentem - Soriův projekt nevypadá vůbec špatně, ostatně na Copě zaznamenali Bolivijci postupem do čtvrtfinále opravdu nečekaný úspěch, jenže na úspěšné zvládnutí současného kvalifikační formátu jsou zkrátka kvalitativně až příliš slabí.

Celkově vzato je tak kandidátů na postup na MS 2018 dohromady šest - Argentina, Brazílie, Chile, Kolumbie, Uruguay a Ekvádor (neboť ten je sice mimo Quito slabší, polovinu kvalifikace ale odehraje právě v Quitu). Stejná šestice jako loni. Čas pro další zemětřesení v Jižní Americe zkrátka ještě neuzrál.