Pohled do historie: Nottingham Forest 1979 a 1980

Dnes se budeme věnovat tomu, jak Brian Clough se svým týmem dvakrát za sebou uspěl v Poháru mistrů evropských zemí. Aneb příběh jediného klubu, který tento pohár vyhrál vícekrát než svou domácí soutěž.

Brian Clough se v lednu 1975 stal manažerem Nottinghamu Forest ve druhé lize. V létě 1976 se k němu přidal asistent Peter Taylor a tým v následující sezoně slavil postup. Hned v prvním roce po návratu mezi elitu přišla výhra v nejvyšší soutěži. Clough už v roce 1972 zvítězil v lize s Derby County, je tak jedním ze čtyř manažerů, kteří dokázali vyhrát nejvyšší anglickou soutěž se dvěma různými kluby. Dalšími jsou Tom Watson (Sunderland a Liverpool), Herbert Chapman (Huddersfield Town a Arsenal) a Kenny Dalglish (Liverpool a Blackburn).

Hned v prvním kole Poháru mistrů evropských zemí byl Cloughově týmu do cesty nalosován těžký soupeř, konkrétně obhájce Liverpool. Nottingham Forest doma vyhrál 2−0, na Anfieldu mu tak k postupu stačila bezgólová remíza. Poté přišla vysoká výhra, v osmifinále nad athénským AEK 7−2, ve čtvrtfinále si Forest poradil s Grasshopper Club Zürich 5−2. V semifinále německý mistr 1. FC Köln uhrál na podmáčeném hřišti na City Ground tříbrankovou remízu. Anglický tým byl před cestou do Německa považován za outsidera, gól Iana Bowyera mu však zajistil postup do finále PMEZ.

Ještě větší senzaci způsobil druhý účastník finálového zápasu. Byl jím švédský tým Malmö FF, který vedl Angličan Bob Houghton. Ten ve fotbale působí dodnes, přesto není příliš známým jménem. Zastínil ho totiž Roy Hodgson. Tito dva spolu krátce působili v Maidstone United, v polovině 70. let odešli vykonat fotbalovou revoluci do Švédska. Se svými moderními přístupy slavili ve Skandinávii úspěchy, oba se zasloužili o výrazné zlepšení stavu švédského fotbalu. Houghtonova kariéra se poté nesla ve znamení cestování po světě, momentálně vede reprezentaci Indie.

Clough musel před finále řešit ošemetnou situaci. Martin O'Neill a Archie Gemmill se vraceli po zranění a manažerovi oznámili, že jsou stoprocentně připravení. V takové situaci by chtěl hrát každý, proto dal Clough raději na svůj instinkt a oba nechal na lavičce. Hráči to nesli těžce, Gemmill dokonce po zápase zahodil svoji medaili a za Nottingham Forest si už nezahrál. Později svou verzi těchto událostí popsal v tomto článku pro Daily Mirror.

Brian Clough rád dělal věci po svém. Dával šanci odepsaným hráčům, zároveň také dokázal do klubu přivést rekordní nákupy Shiltona a Francise. Jeho metody byly hodně svérázné. Ve své autobiografii Cloughie: Walking on Water vzpomíná, že Gemmill vytvářel v kabině problémy už před finále ligového poháru. Jako jediný se odmítal podřídit jeho nařízení, že každý hráč musí večer před zápasem vypít sklenici šampaňského. Aby před finále PMEZ uvolnil napětí, dovolil Clough hráčům při cestě autobusem pít pivo.

Samotné finále nebylo příliš záživným zápasem, ani Olympijský stadion v Mnichově nebyl zcela zaplněn. Za Malmö nemohlo nastoupit několik opor kvůli zranění, švédský tým tak celý zápas úporně bránil. Těsně před koncem první půle se nalevo prosadil skotský křídelník John Robertson, jeho centr zužitkoval hlavou Trevor Francis. Pro prvního milionového hráče to byl evropský debut za Forest. Do klubu přestoupil už dříve, ale kvůli pravidlům UEFA mohl v PMEZ nastoupit až po třech měsících od podpisu smlouvy.



Sestava 1979: Peter Shilton − Viv Anderson, Larry Lloyd, Kenny Burns, Frank Clark − Trevor Francis, Ian Bowyer, John McGovern (c), John Robertson − Garry Birtles, Tony Woodcock.
Náhradníci: Chris Woods, David Needham, Martin O'Neill, Archie Gemmill, John O'Hare.

Nottingham Forest kromě automatické kvalifikace do dalšího ročníku PMEZ získal také možnost hrát o Superpohár UEFA. V něm Forest dokázal porazit Barcelonu 2−1 na zápasy. Gólem v prvním utkání k tomu přispěl útočník Charlie George, který byl v klubu pouze na krátkodobém hostování. Zápasy s Barcelonou se hrály na přelomu ledna a února. V té době byl Nottingham Forest už ve čtvrtfinále PMEZ, protože si poradil se švédským Östers IF a rumunským FC Argeş Piteşti.

Čtvrfinálový soupeř se prokázal být velmi složitou překážkou. Východoněmecké Dynamo Berlin využívalo podpory komunistického režimu, domácí ligu vyhrálo desetkrát v řadě. Jeho předsedou byl Erich Mielke, který zároveň řídil tajnou policii Stasi. Nottingham Forest v domácím utkání prohrál 0−1 a navíc se vykartoval Kenny Burns, do odvety se mu tedy nedávaly velké šance. Cloughův výběr však dokázal stejně jako o rok dříve na horké půdě vyhrát, při vítězství 3−1 zazářil Trevor Francis.

V prvním semifinálovém utkání Nottingham Forest doma porazil silný Ajax 2−0. Cesta do Amsterdamu byla vhodnou příežitostí, jak ještě zlepšit atmosféru v kabině. Hráči vyrazili do čtvrti červených luceren, kde se asistent manažera Peter Taylor snažil vyjednat skupinovou slevu pro celý tým. Zápas Nottinghamu Forest sice nevyšel podle představ, ale porážka nejtěsnějším rozdílem také stačila k postupu do finále.

Finálové utkání se odehrálo na Santiago Bernabéu v Madridu. Soupeřem byl Hamburger SV s Kevinem Keeganem, který v předchozích dvou letech vyhrál Zlatý míč pro nejlepšího hráče působícího v Evropě. V záloze německého týmu řídil hru Felix Magath. Forest si musel dávat pozor také na nebezpečného ofenzivního obránce a penaltového specialistu Manfreda Kaltze. John Robertson tak dostal více defenzivních úkolů než obvykle, přesto se v 21. minutě dokázal prosadit středem hřiště a vstřelit jediný gól zápasu. Úspěšný střelec z předchozího roku Francis byl zraněný, a tak ve finále nastoupil osmnáctiletý Gary Mills.

Tento zápas měl ještě zajímavou dohru. O'Neill, Robertson, Burns a Lloyd ignorovali Cloughovo nařízení neopouštět hotel a vydali se oslavit vítězství s manželkami do centra Madridu. Rozzuřený Clough jim vyhrožoval odebráním medailí, nakonec jim mohl udělit jen pokuty. Právě John Robertson si zasluhuje další pozornost. Samotný Clough o něm říkal, že s jeho podsaditou postavou a zanedbaným vzhledem nikdy ani nepřipomínal profesionálního sportovce. Je silný kuřák, lidé mu nyní tipují mohem více let než o rok staršímu Martinu O'Neillovi. Přesto byl Robertson jedním z nejtalentovanějších fotbalistů své doby, typické pro něj byly skvělé průniky po křídle. Podle The Times a dalších je nejlepším hráčem v historii Nottinghamu Forest.

Robertson a O'Neill se po konci hráčské kariéry dali dohromady a vytvořili nerozlučnou manažerskou dvojici. Clough měl Robertsona rád, ale jeho vztah s O'Neillem nebyl ideální. Severoirský záložník byl frustrovaný z diktátorských metod excentrického manažera a své názory si nenechával pro sebe. Brian Clough později tvrdil, že to pro O'Neilla byla dobrá škola, která mu velmi pomohla v manažerské praxi. O'Neill a Robertson nyní v mnohém připomínají Clougha a Taylora. Jejich metody přinášejí týmům úspěchy, ale i rozporuplné momenty. Norwich City opustili po pár měsících, Aston Villu pouhých pět dní před začátkem ročníku.



Sestava 1980: Peter Shilton − Viv Anderson, Larry Lloyd, Kenny Burns, Frank Gray (-84) − Martin O'Neill, Ian Bowyer, John McGovern (c), Gary Mills (-68), John Robertson − Garry Birtles.
Náhradníci: John O'Hare (-68), Bryn Gunn (-84), Jimmy Montgomery, David Needham.