Poklona mistru Lambertovi

Je jedním z těch, kteří na manažerské řemeslo spěchali i nespěchali. Od fotbalu si po skončení bohaté aktivní kariéry neodpočinul ani chvilku; mezi smetánku, k níž se řadí také jeho vzor Ottmar Hitzfeld, ale kráčí pomalu - skrze angažmá v Livingstonu, Wycombe, Colchesteru a...Norwichi. Co s ním udělal a v čem spočívá Lambertovo kouzlo?

Hlavní motivace k sepsání této analýzy by se vlastně dala shrnout do jedné věty: Paula Lamberta považuji za aktuálně nejzajímavějšího manažera na Ostrovech, ještě spolu s Alanem Pardewem. Tím důvodem proč...je prostě a obyčejně taktická příprava, možná lépe řečeno připravenost a úplně nejtrefněji shrnuto výbava celého mančaftu.

Na Pardewovu bleskurychlou proměnu zvláště defenzivní složky Newcastlu se s kolegou Hrubasem zaměříme v některém z příštích článků. Ten dnešní se chce soustředit předně na tvář Norwiche; a ve vedlejší roli bude působit také srovnání Kanárků s dalším opěvovaným nováčkem z Walesu. Tím ostatně začneme...

Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet?

Nejprve bych rád předeslal, že ačkoliv na následujících pár řádcích budu Lamberta s Rodgersem stavět proti sobě jako dva znepřátelené filozofy, na poli osobním lze jejich vztah charakterizovat jako velmi vřelý. Oba pánové k sobě chovají velký respekt, navzájem se chválí v médiích, před oběma letošními vzájemnými zápasy spolu vedli dlouhou řeč doprovázenou úsměvy na obou stranách. Coby lidé k sobě tedy Lambert s Rodgersem, dva mimořádně mladí (42, respektive 39 let!) manažeři, nemají vůbec daleko; to však neplatí o jejich strategických preferencích.

Swansea je v globálu vyzdvihována patrně intenzivněji než Norwich. To převážně z prostého důvodu: nepřizpůsobuje se soupeři, snad nikdy za celou sezonu se neuchýlila k takzvanému betonu, pořád projevuje snahu kombinovat. Což je vskutku sympatické a lze chápat, že to kdekomu imponuje - hlavně tedy těm, co neviděli v semifinálovém představení Chelsea proti Barceloně "žádnou taktiku". Nicméně pochopitelně to má své velké slabiny, které se projevily hlavně ke konci sezony, kdy se Labutě staly dobře čitelným soupeřem, ať už co se základní jedenáctky (strategický střed pole zůstal celé jaro vlastně neměnný), nebo samotného herního stylu týče (rychlý přechod do útoku zkrátka dělá Swans ukrutné problémy, stejně jako dravý presink soupeře).

Každopádně tedy vězte, že ne nadarmo Swansea i někteří tady na fóru přezdívají "velšská Barcelona". Její doménou je projev plný krátkých přihrávek, a to - zdůrazňuji - zejména mezi obránci a středovými hráči (často nejdefenzivnější činitel z té trojky, Leon Britton, si celý ročník udržoval úspěšnost přihrávek nad 90 procenty). Tohle lze například krásně vyčíst z takzvaných chalkboardů, na nichž jsou zakresleny právě třeba všechny přihrávky inkriminovaného týmu (viz tento odkaz - branka Velšanů je na obrázku ta dole). Swansea, to si tedy zakládá na pasech takřka výhradně krátkých (rovněž zpravidla kolem 90%); podstatnou složkou je brankář Michel Vorm, jehož pomalu nikdy neuvidíte rozehrát dlouhým výkopem; a kromě "zezadu-doprostřed" se hojně nahrává rovněž po ose ze středu-na kraje, kde coby chtěný kontrast zpravidla fungují hbití, často sobečtí hračičkové. Na hrotu pak zdaleka nejčastěji operuje samotný hrot, jemuž se dostává docela neklasické podpory - téměř žádný centr, vše (ovšemže) po zemi.

Canaries, jakkoliv ve svém středu rozhodně nemají nějaké bezhlavé rytíře, naopak využívají zcela jiných cest k přechytračení soupeře. Zpravidla - a to opravdu v 99% případů - vycházejí z aktivní, chtělo by se říct kvaziosobní obrany, aby protivníka překvapovali drtivě jednoduchými a na pohled strojově secvičenými protiútoky. Jejich charakter bývá vskutku jednoduchý, leč na provedení nepochybně náročný: jak se přesvědčil i takový Arsenal ke konci sezony, oblíbenou disciplínou Norwiche je bleskurychlé přenesení míče zprostředka do křídla a pak využívání druhé vlny, shazování balonů takříkajíc "pod sebe". Takhle Kanárci jen během úvodního dějství dvakrát rozebrali obranu třetího nejlepšího týmu soutěže - jednou z toho i skórovali. Tehdy se také nejvýrazněji projevoval další atribut: žlutozelení si vepředu vystačí i s obdivuhodně malým počtem hráčů, až nepochopitelně často zvládají ve vápně nacházet jen jednoho forvarda; jako by jejich přihrávky byly do vápna naváděné skrz nějakou herní konzoli.

Tohle je přitom schéma pro rozestavení s jediným hrotovým útočníkem, což není jediná systémová varianta, jíž Lambert během nováčkovské sezony představil. V mnoha zápasech sahal na soupisku pro dva forvardy; a tehdy byl recept od pohledu ještě banálnější. Nezřídka se posílaly dlouhé balony na houževnaté útočníky, kteří se perfektně doplňovali jako páka s funkcí "sklepnutí-doklepnutí". Co je ale vůbec nejdůležitější - a vytváří to zároveň nejmarkantnější rozdíl mezi Swansea a Norwichem -, Lambert mezi těmito formáty rozestavení pendluje i během zápasu, zatímco Rodgersovi je takhle viditelná reakce na vývoj zápasu vesměs cizí. To se ostatně v celé své nahotě ukázalo také na Liberty Stadium, když oba novici podruhé v sezoně vyrukovali proti sobě.

Právě tam Lambert ne premiérově předvedl svůj trademark. Jestliže je docela běžné, že kapitán lodi během utkání otočí kormidlem o 90 stupňů, aby střídáním provedl rotaci z variace systému 4-3-3 na jakoukoliv podobu klasického 4-4-2 (či naopak), rodák z Linwoodu tuto změnu ve Walesu provedl, aniž by vysvlékl jediného náhradníka. Na zřejmou územní převahu protivníka (až 58%) reagoval za nepříznivého poločasového stavu 0:1 upuštěním od rozestavení 4-4-2 a přeskupením formace do 4-3-1-2. Tím hlavně zefektivnil osobní obranu: na tři klíčové hráče Swans operující uprostřed pole rázem byli čtyři soupeři, kteří zároveň vysokým presinkem zdárně odřezávali tvořivé stopery. Za prospěšný vedlejší vliv pak navíc lze mít větší volnost scvrknutých, ale pořád krajních záložníků při sbíhání do stran a rozjíždění tradičních křídelních brejků.

Inu, co se nestalo: Canaries nakonec otočili na 3:2, statistiku držení míče dokonale srovnali a ve výsledku se po ManUtd stali teprve druhým lupičským celkem na Liberty Stadium. Ke všemu na rozdíl od favorita, jenž vyhrál díky hrubce Rangela, obyčejně nepříjemného soka v několika pasážích duelu i viditelně přehrával. To vše kvůli pohotové a správně mířené reakci Paula Lamberta, provedené mimo jiné na základě předcházejícího vhodného výběru hráčů/letních posil. Ale to už je téma další minikapitoly...

Jen univerzály, prosím!

Lambert si na flexibilitě a adaptibilitě hráče doopravdy zakládá, hlavně tedy pokud jde o ofenzivní složku týmu. Jinak by na Liberty Stadium pochopitelně nikdy nemohl provést takovou rošádu, neboť tehdy jedině Fox neuslyšel v poločase významně jiné pokyny než před zahajovacím výkopem. Pilkington se například zleva přesunul na pravý hrot "diamantu"; Surman začal místo striktně ze středu hrát více zleva; Bennett opustil funkci pravého křídelníka, aby šel působit přímo pod Holta...a fungovalo to, jak už jsme si řekli výše. Přitom je třeba jedním dechem dodat, že všichni tři jsou bez výjimky Lambertovými nákupy, "Pilks" s Elliottem Bennettem dokonce nedávnými, letními. Manažer si je tedy přímo vytipoval pro své účely, a opět při tom uplatnil vyvinutý cit pro hru.

Ten ale prodává i na jiných frontách. Například Russell Martin s Ryanem Bennettem vzadu. Opět coby Lambertovi vyvolení dokonale pasují do jeho trenérské vize. Obětavost a houževnatost, jíž se zadní řada Norwiche vyznačuje hlavně v konfrontaci se zástupci elitní pětky - tou přece oplývají oba ažaž. Viz Arsenal na podzim i na jaře: v jednom zápase Martin snad třikrát zachraňoval Canaries na brankové čáře, jednou vysloveně heroicky; v tom druhém Bennett stejně často fantasticky blokoval pokusy hvězd soupeře. Navrch si oba hýčkají slušnou kopací techniku, která je potřeba pro hledání vysunutých, zdánlivě odřezaných "hroťáků".

A nakonec ještě jeden aktuální příklad Lambertova chytrého operování na trhu: Jonny Howson. Jedno z nejpříjemnějších jarních překvapení, autor geniálního pasu na vyrovnávací gól na Emirates Stadium a promyšlený krok k ještě větší nečitelnosti celého mužstva. Do ledna kapitán druholigového Leedsu je totiž prototypem "deep-lying playmakera", čili opatrnějšího tvůrce hry operujícího převážně v těsné blízkosti středového kruhu. Howson se snaží hrát "z jedničky", má cit pro diktování tempa hry, je precizní, inteligentní...a Lambertovi právě těmito svými ctnostmi vkládá do rukávu další eso. Norwich je s ním (a nejlépe i v kombinaci s Hoolahanem, s nímž se ale Howson zatím potkává jen zřídka) daleko silnější na balonu a může se polehoučku blížit labutímu stylu hry; což bychom pak mohli mít za třetí konkrétní herní plán, a to už je luxus, který ve svém šatníku nechovají ani nejlepší kluby světa.

Pochopitelně kvalita týmu tady je pořád velkou brzdou. Ostatně z osmi výraznějších hráčů, které v létě Lambert přivedl, bylo sedm ve věku 22-24 let, přičemž jen Vaughan a stoper Ayala měli nějaké zkušenosti s Premier League (vskutku minimální). Rovněž obecně je podstatná část týmu tvořena borci s čerstvými vzpomínkami na třetí nejvyšší soutěž, kterou Norwich ještě před dvěma lety hrál. Také mnohdy Canaries při snaze kombinovat a určovat vývoj zápasu vypadají až legračně - jenže možná právě proto mám veškeré jmenované kroky za úctyhodné.

Lambert je velkým pragmatikem, koneckonců i směrem k čistě kombinačnímu projevu kdysi utrousil, že "není správně, když se hraje překrásně a prohrává se". Proto je dobře, že si uhlazuje různé cestičky, po kterých pak lze dojít k onomu kýženému cíli - k vítězství. I tímhle přístupem (stejně jako houževnatou defenzívou) právě tichý manažer může odkazovat na své vzory v německém fotbalu. V tomto prostředí se sice pohyboval jediný rok, to však ve společnosti osobností, jako jsou Freund, Kohler, Reuter, Möller a zejména Hitzfeld. Pod jeho vedením Lambert uhlídal i samotného Zidana (a sám teď princip "osobky" ordinuje vlastním ovečkám), aby se stal teprve druhým Britem, který vyhrál Ligu mistrů se zahraničním týmem.

Dalším velkým Lambertovým učitelem je pak Martin O’Neill, jenž skotského středopolaře pět let vedl v Celtiku. Jeho osobu je zase třeba mít na paměti, když půjdeme po stopách Lambertovy autority a vůbec přístupu k manipulaci s hráči. "Myslím si, že v kabině by vždy měl být jen jeden hlas, a to ten manažerův," prohlašuje nekompromisně 40násobný internacionál. Zrovna O’Neill je přitom určitě stoupencem této "školy", proslavil se coby vášnivý a dominantní motivátor. Lambert ho beze zbytku následuje. Vítanou vizitkou mu budiž jinde vzácná čitelnost individuálních pokynů od postranní čáry. Dvaačtyřicetiletý Skot vlastně vůbec nesedí, neustále s rukou přiloženou ke rtům dumá nad tím, co by svěřencům přikázal. Notýsek také - zcela běžná součást jeho zápasového inventáře. A výsledky se dostavují: nevybavuji si momentálně tým, jehož hráči by tak viditelně reagovali na prosté "hraj to víc z kraje" a podobně; opravdu ne.

Rotuji, rotuješ, rotujeme...

Ale abych jen neglorifikoval...Lambert se pochopitelně stále má co učit, a i tenhle jeho projekt samo sebou skýtá své mouchy. Vedle individuálních minel různých hráčů (Ward vs. Blackburn a Liverpool, ale také Martin proti Arsenalu) a nepříliš kvalitně obsazených postů (levý bek, po Naughtonově návratu z hostovačky i pravý kraj obrany) bych vypíchl zejména neunášenou fyzickou náročnost vlastní hry. Nezřídka se stalo - hlavně v konfrontaci s velkými favority na podzim -, že Norwich prvních 45 minut deptal o mnoho kvalitnějšího soka neuvěřitelně aktivní, vířivou obranou, obsahující enormně náročné prvky jako třeba ztrojování hráče na míči; pak ale během druhého dějství postupně odpadal a dobře rozjeté zápasy strojově prohrával.

To jsou případy Stamford Bridge (vítězný gól v 83. minutě), Old Trafford (68.) i domácího zápasu s ManUtd (Giggs rozhodoval v poslední minutě), Etihad Stadium (čtyři góly z pěti po pauze; stejně jako doma - ze šesti) nebo výjezdu na půdu Arsenalu (Persie skóroval dvakrát v závěrečné dvacetiminutovce). Z celkového počtu 29 branek inkasovaných v soubojích s top6 se hned devatenáct narodilo až po 15minutovém oddechu. To je zhruba 65 procent, celkem výmluvné číslo. Teď co s tím? Lambert to řešil vesměs banálně, zvláště ve druhé půlce sezony intenzivní rotací. Já tento interesantní jev analyzoval se zahrnutím všech zápasů a změn udělaných před nimi...a s radostí můžu zahlásit, že výstupy se neobešly bez zajímavosti.

Především je patrný již naznačený nárůst s přelomem kalendářního roku. Pokud nám na podzim (aby to bylo jednodušší, tak doba před 1. 1. 2012) aritmetický průměr našeptával něco o necelých dvou - přesně 1,9 - změnách na jedno utkání; po vystřídání kalendářů to už bylo bezmála 3,3. Řečí celých čísel je ten nepoměr zřejmě ještě lépe čitelný: prvních 18 kol dohromady registrujeme 35 obměn, následujících devatenáct už 62! Navíc zatímco mezi 26. zářím a 29. říjnem si Lambert dovolil až pět kol odehrát s totožnou jedenáctkou a k tomu později přidal i jednu dvoukolku, v novém roce už případy zachování předešlého uskupení nalézáme všehovšudy dva. Jedním z nich bylo závěrečné klání, kdy už se opravdu nebylo na co šetřit, tím dalším nejhorší porážka v sezoně od ManCity (netočilo se i kvůli rozsáhlé marodce). Přitom ještě vezměte v úvahu, že na podzim Kanárkům taková kontinuita vesměs prospívala; v nezměněné sestavě prodělali jedinou porážku (na Old Trafford, což není žádná ostuda), jinak si došli pro dvě výhry a čtyři remízy.

Ale vysledovat se dá pochopitelně daleko větší množství pozoruhodných prvků. Třeba že po úvodním hledání harmonie v rozestavení 4-4-2 (čtyři kola a 18násobná rotace) dospěl Lambert k variantě s jedním hrotem, jíž pak podržel oněch pět střetnutí s bilancí 2-2-1. Při návratu k systému se dvěma útočníky navrchu Kanárci ne náhodou ihned svému sokovi podlehli, aby na Arsenal zase vyrukovali s osiřelým Morisonem. A to rázem opět fungovalo. Pikantní je také pozorování přínosu Anthonyho Pilkingtona, jehož neproniknutí do irské reprezentace (stejně jako to Hoolahanovo) představuje nejen pro mě solidní záhadu. S ním v základu Norwich devětkrát vyhrál (celkem za sezonu posbíral 12 výher!), stejněkrát prohrál (15) a pětkrát remizoval. Svými starty od začátku se tedy podílel na 32 ze 47 získaných bodů (asi 68 procent).

Právě jeho, a dále i Hoolahanovo přehnané šetření (nebo přílišné opomíjení tradičně vlivného Simeona Jacksona) lze mít za další chybky, kterých se během uplynulého ročníku Paul Lambert dopustil. To vše ale můžeme s ohledem na příští sezonu docela dobře zařadit do šuplíku "kosmetických úprav". Vždyť když ještě předloni hrajete třetí ligu, dá se čekat, že tempo PL napoprvé nepolknete zcela dokonale. Na tom se dá snadno zapracovat a já věřím, že Lambert toho je schopen; takže nelze vyloučit, že se příště dočkáme ještě silnějších Kanárků.

...a mimochodem třeba i jejich zdařilé kopie. Do Premier League se totiž z League One během dvou let probojoval také Southampton, který Norwich dle redaktora uznávaného deníku The Guardian Toma Daviese nepřipomíná jen podobně strastiplným návratem mezi smetánku. Také vyznává přímočarý styl fotbalu; také je zvyklý spoléhat na jednoho bojovníka vpředu a zároveň fotbalistu "omláceného" roky strávenými v nižších soutěžích (Grant Holt-Rickie Lambert); také je veden progresivním, relativně mladým (47 let) manažerem, v tomto případě Nigelem Adkinsem; a tahoun Adam Lallana by klidně mohl do Premier League vtrhnout tak dravě jako podobně starý Pilkington.

Zkrátka i v příštím ročníku se snad můžeme těšit na jakousi "vzpouru trpaslíků". Ať už těch docela zaběhlých, nebo kompletně nových...