Polákovi se do Anderlechtu původně nechtělo. Rozhodlo ME, vzpomíná

S výjimkou gólmana Daniela Zítky toho žádný Čech v Anderlechtu neodehrál tolik jako Jan Polák (43). Defenzivní štít v belgickém velkoklubu odkopal během čtyř sezon přes 100 zápasů a patřil k nejvýraznějším tvářím týmu. "Do Anderlechtu se mi přitom původně úplně nechtělo," přiznává v obsáhlém rozhovoru pro Livesport Zprávy před večerním duelem svého bývalého zaměstnavatele s pražskou Slavií.

Co vás nakonec přesvědčilo o tom, abyste to v Anderlechtu zkusil?

"Nikdy jsem nebyl ten, co by někam utíkal. Měl jsem nějaké nabídky hned po sezoně, ale nechtěl jsem o nich ani slyšet. Byl jsem odhodlaný v přípravě zabojovat a říct si o místo v Norimberku. V průběhu léta mi ale trenér naznačil, že bych moc nehrál a to by byla velká komplikace vzhledem k nominaci na Euro. Proto jsem nakonec svolil k odchodu."

Přišel jste jako druhý nejdražší hráč v klubové historii a klub po dvou letech nevyhrál titul. Cítil jste kvůli tomu nějaký tlak zvenčí?

"Já si to nepřipouštěl. Tlak tam samozřejmě byl, ale ne jen na mě. Bylo cítit, že Anderlecht byl dlouhodobě největší klub v Belgii. Motalo se kolem něho spoustu novinářů, sledovalo nás hodně lidí. Když se něco nepovedlo, bylo hned všechno špatně. Fungovalo to tam jako třeba tady v případě Sparty. V první sezoně jsme sice nevyhráli titul, ale získali jsme pohár. Za sebe si ale myslím, že jsem si postupně svými výkony získal lidi na svou stranu. Řekl bych, že jsem ta očekávání naplnil."

Pravidelně jste hráli kvalifikaci o Ligu mistrů, vítěznou mentalitu se ale nedařilo přenést do pohárové Evropy. Ze čtyř pokusů jste se do ní nedostali ani jednou. Proč to nevyšlo?

"Několikrát jsme byli blízko, ale měli jsme trochu smůlu na soupeře. Jednou nás vyřadilo Fenerbahce, podruhé Lyon, který nakonec došel snad do semifinále. Na začátku čtvrtého roku jsme konečně dostali hratelný Partizan. Venku jsme remizovali 2:2 a věřili jsme, že to doma zvládneme. Místo toho jsme rychle prohrávali 0:2 a museli jsme dohánět. Ve druhém poločase jsme srovnali a šli jsme si za postupem, ale byl to zápas blbec. Byli jsme lepší, dali jsme nějaké tyčky, ale nepadalo nám to tam. V rozstřelu jsme pak neproměnili první tři penalty a bylo to pryč."

Liga mistrů vám zůstala zapovězená. Mrzí vás, že jste si ji nikdy nezkusil?

"Abych řekl pravdu, mrzí mě to do dneška. Určitě ale ničeho nelituju, s fotbalem jsem toho zažil spoustu a měl jsem možnost vyzkoušet si jiné věci."

Třeba Euro 2008, kvůli kterému jste do Anderlechtu přestupoval. Ve Švýcarsku jste tehdy nechyběl na hřišti ani minutu a byl jste tak i u kolapsu v klíčovém duelu s Tureckem.

"Bylo to pro nás obrovské zklamání. Čtvrthodiny před koncem jsme vedli 2:0 a postupovali jsme do čtvrtfinále, najednou se ale všechno sesypalo a než jsme se rozkoukali, byli jsme na cestě domů. Najednou jsem měl v hlavě úplně prázdno. Jen jsem seděl a nemohl jsem tomu uvěřit. Navíc to byl poslední zápas trenéra Brücknera u reprezentace."

Nezkoušeli jste ho ještě zlomit?

"To víte, že jsme se s ním o tom před turnajem bavili a snažili jsme se ho přesvědčit aby pokračoval, ale byl rozhodnutý. Myslím si, že z toho byl unavený hlavně psychicky, bylo toho na něj moc. Na Euru jsme se proto chtěli ukázat. Chtěli jsme, aby se rozloučil úspěšně. No a nakonec nám chyběl kousek."

Na dalším velkém reprezentačním turnaji jste se už neukázal. Mrzí vás to z tohoto pohledu ještě víc?

"Stalo se to, co se mělo stát. Nemá cenu ničeho litovat. Doufal jsem, že by další šance mohla přijít na mistrovství světa v Jihoafrické republice, ale v létě 2009, těsně před klíčovou fází kvalifikace na Slovensku jsem jsem si přetrhl vazy v koleni. Nakonec jsme skončili třetí za Slovenskem a Slovinskem a nehráli jsme ani baráž. Já byl nakonec mimo téměř celou sezonu."

Zranění vás zastavilo na vrcholu kariéry. Patřil jste do základu v klubu i v reprezentaci. Musela to být rána.

"Stalo se to v derby proti Standardu Lutych. Ty zápasy byly tradičně dost tvrdé, skoro bych řekl, že až za hranou a tehdy jsem to odnesl já a spoluhráč Marcin Wasilewski. Mě zezadu dohrál jeden ze soupeřů na stojnou nohu a zatímco stehno zůstalo stát, lýtko se pohnulo a nevydržely to vazy v koleni. Marcin tehdy dopadl ještě o dost hůř. Mladý Axel Witsel mu šlapákem zlomil lýtkovou i holení kost."

A já si myslel, že belgická liga byla vždycky spíš o útočení a pohledných, rychlých akcích.

"Když se na to podívám zpětně, tak v těch vypjatých duelech proti Lutychu to vážným zraněním smrdělo dlouhodobě. Bohužel jsme to odnesli já s Marcinem. Duely s dalšími týmy tak vyhrocené nebyly, ale každý se na nás chtěl vytáhnout, nikdo nám nechtěl nechat nic zadarmo. Byli jsme v pozici, jako je v Česku Sparta a Slavie. Málokterý zápas jsme si mohli zahrát v klidu, muselo se makat a bojovat až do konce. Kvalita ale byla na naší straně a dokázali jsme ty zápasy dovést do vítězného konce."

Po zranění jste se vrátil až na play off, ve kterém jste Anderlechtu pomohl ke druhému titulu za sebou. Byla to pro vás satisfakce i vzhledem k tomu, že Lutych se neprobojoval ani do elitní šestky?

"Měl jsem trochu rozporuplné pocity, protože jsem k tomu titulu moc nepomohl. Trochu na mě dolehlo, že jsem ztratil rok kariéry. Byl jsem myšlenkama trochu jinde, už jsem přemýšlel nad přípravou a nad tím, abych se do toho rychle dostal. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem zpátky."

V Anderlechtu jste se potkal hned s pěti Čechy. Takové štěstí většina fotbalistů v zahraničí nemá.

"U mě se to vždycky nějak sešlo. Všude kde jsem hrál jsem měl parťáka z Česka, nebo ze Slovenska. Tady to byl extrém. Když jsem přišel, byl v klubu jen Dan Zítka, postupně se to ale rozrůstalo. Přišel Standa Vlček, kterého stejně jako mě zastupoval pan Paska a pak ještě mlaďoši: Ondra Mazuch, Lukáš Mareček a Honza Lecjaks. Hodně jsem si rozuměl se Standou, který přišel ze Slavie a skvěle zapadl. Výbornej kluk se skvělým charakterem. Myslím si, že i on měl podíl na tom, že pak do klubu přišli další kluci. V Belgii na tohle vždycky hodně dali."

V klubu ale vydržel jen rok. Po vašem odchodu se navíc česká kolonie rozpadla úplně. Od konce Lukáše Marečka v roce 2013 v klubu žádný Čech nepůsobil. Je Anderlecht stále atraktivní adresa, nebo je pro současnou generaci lákavější přestup do Slavie, nebo Sparty?

"Hodně záleží na tom, jaké mají hráči priority. Slavia i Sparta jsou v laufu a klubům ze západní Evropy se vyrovnají i finančně, na druhou stranu, zahraniční angažmá vás posune i jako člověka. Musíte se prát se zahraniční konkurencí, poznáte novou kulturu, naučíte se jazyk. Zůstat v Česku je mnohem pohodlnější. Já bych proto vždycky volil zahraniční cestu, člověka to posune."

Jak Vás posunulo angažmá ve Wolfsburgu, kde jste se potkal s tvrdým německým trenérem Felixem Magathem?

"Kdo ho nezažil, tak neví, co to je s ním pracovat. Jako hráč pod ním nemáte žádnou jistotu. Je to obrovský náročné na psychiku. Nemáte dopředu žádný program, všechno se řeší na poslední chvíli dva, tři dny dopředu. Musel jsem si zvykat i na intenzitu, protože ty tréninky byly extrémně náročné. Někdy to bylo tak, že jsme měli ve čtvrtek dvoufázový trénink a v sobotu jsme hráli. Člověk pak na hřišti vypadal jak Matěj, protože sotva šoupal nohama. Myslel si, že nás ty tréninky posunou, ale vůbec to tak nebylo. Musím ale říct, že mě ty roky pod ním obrovsky posunuli jako člověka. Naučil jsem se, že nemá cenu brblat, člověk musí pracovat jako hodinky."

Doplatili na jeho přístup Tomáš Jiráček s Václavem Pilařem, kteří ve Wolfsburgu působili taky?

"Petra si tam Magath přivedl v zimě. On dal za první půlrok nějaké góly a formu potvrdil i na Euru. Když přišel do přípravy, myslel si, že bude mít nějakou pozici, ale Magath ukázal, jak byl nevypočitatelný. Co bylo na jaře mu bylo úplně jedno. V přípravě ho najednou odstavil a protože měl přes 30 hráčů na soupisce, vůbec ho nemusel řešit. Vašek se bohužel hned po svém příchodu vážně zranil a místo v týmu v podstatě nikdy nezískal."

Jak se s tvrdým koučem snesl střelec Mario Mandžukič. Nedokážu si představit, že by sklopil uši a nechal si všechno líbit.

"To by mu nedovolila ani jeho povaha. Jižani to mají všechno trochu jinak, vždycky brblal a dokázal si říct své. Klidně šel za trenérem a řekl mu, že pokud ho nepostaví, tak odejde jinam. Navenek působí arogantně, ale musím říct, že to byl ohromě fajnovej kluk. Hlavně je to ale výborný fotbalista."