Portugalské prokletí pokračuje. Juráskovo angažmá odráží dřívější nezdary Čechů

V polovině července Slavia Praha oznámila odchod Davida Juráska do kádru portugalského mistra Benficy. Přestup třiadvacetiletého levého obránce za 14 milionů eur se stal třetím nejdražším v dějinách české ligy. Benficu navíc po konci minulé sezóny opustila dlouholetá opora na levé straně obrany Grimaldo, a tak byla do českého obránce vkládána velká důvěra. Naneštěstí kombinace zranění a nevydařených výkonů způsobila, že Jurásek odehrál za půl sezóny jen necelých 500 minut a v základní sestavě se neobjevil od konce října. Na srdci ho může hřát alespoň fakt, že se mu povedlo v Benfice získat velkou trofej, což v Portugalsku z českých hráčů dokázal jenom Pavel Horváth.

David Jurásek má ovšem ještě značnou část sezóny a kariéry před sebou, a tak by nebylo na místě po několika měsících ovlivněných zraněním a kolísavými výkony celého klubu vynášet závěry o jeho působení v Benfice. Je pravdou, že jarnímu hostování už se nevyhne, ale jeho kariéra v Benfice ještě nemusí být zpečetěna. O něco optimističtějším případem je jednadvacetiletý brankář Lukáš Horníček, který sice do přišel do Bragy z Pardubic už před čtyřmi lety, ale teprve nyní se prokousal mládežnickými a rezervními týmy do role brankářské dvojky. To je bezpochyby úspěch, ale doufejme, že nejlepší roky fotbalové kariéry Horníčka teprve čekají.

V Portugalsku ale působili další čtyři čeští fotbalisté, jejichž kariérní epizoda na Pyrenejském poloostrově (a na ostrově v Atlantiku) je už u konce. Matouš Trmal nyní hájí bránu Mladé Boleslavi, Pavel Horváth je trenérem třetiligových Domažlic, Karel Poborský po své kariéře těží ze svých podnikatelských aktivit a nedávno kandidoval na předsedu FAČR a dlouholetá reprezentační jednička Pavel Srniček už bohužel není mezi námi.

Žádný z jmenovaných hráčů v Portugalsku příliš dlouho nevydržel. Buď se jim moc nedařilo individuálně nebo naopak klub, ve kterém působili, nesplnil původní očekávání. Dá se tedy tvrdit, že čeští fotbalisté jsou v Portugalsku zatím prokletí. Nevýrazná česká stopa v rozsáhlé historii portugalského fotbalu za sebou i tak nechala zajímavé příběhy.

Karel Poborský, SL Benfica (1998 - 2000)

Legendární český záložník přestoupil do portugalské ligy v prosinci 1997 z Manchesteru United. Po vydařené sezóně v Anglii zakončené mistrovským titulem a postupem do semifinále Ligy mistrů přicházel v 25 letech do Lisabonu jako velká hvězda, která by měla ke stejnému cíli dovést také Benficu.

Na lavičce "Orlů” působil v té době jako trenér legendární záložník Liverpoolu Graeme Souness. Poborský od skotského trenéra očekával hlavně to, že mu věnuje maximální zápasové vytížení, což mu jiný skotský trenér Alex Ferguson v United neposkytoval. Nic jiného se ani nedalo předpokládat. Benfica v pozici historicky nejúspěšnějšího portugalského klubu čekala už pátým rokem na titul a její tehdejší kontroverzní prezident João Vale e Azevedo spojoval tento přestup s odvážnými prohlášeními o návratu Benficy mezi nejlepší týmy celého kontinentu.

Poborského představy se opravdu naplnily a okamžitě se stal klíčovým hráčem svého týmu. Byl to ovšem tým, který na mistrovský titul neměl. Osud Poborskému připravil debut v Clássicu na horké půdě Porta a začátek to byl trpký. Domácí zvítězili 2:0 a další ztráta ve špatné rozjeté sezóně znamenala pro Benficu propad až na šesté místo.

Poborský se nakonec společně s dalšími zimními posilami sehrál s týmem a Benfica začala vyhrávat zápasy a stíhat vedoucí Porto. Povedený začátek roku 1998 ale přerušilo pár ztrát a remíza ve Varzimu na začátku května znamenala definitivní konec titulových nadějí. Na Estádio da Luz ale panoval navzdory druhému místu a ztrátě na mistrovské Porto optimismus. Tým se od převzetí Graemem Sounessem výrazně zlepšil, posily se skvěle adaptovaly a dvojice Poborský - Nuno Gomes je dodnes považována za jeden z nejpopulárnějších ofenzivních tandemů klubu. Tehdy supertalent portugalského fotbalu nastřílel v sezóně 22 gólů, český záložník jich za půl sezóny stihl pět a zvedl úroveň hry ve finální fázi. Odměnou pro Poborského pak byla nominace do nejlepší ligové jedenáctky, do které se dostal, i když odehrál jen polovinu sezóny.

Do nového ročníku si Souness díky benevolentnímu vedení přivedl několik svých favoritů, které trénoval ještě v Liverpoolu a cíle byly ambiciózní. Očekával se mistrovský titul a také úspěch v Lize mistrů. Poborský ligovou sezónu svého klubu gólově otevřel a první týdny nasvědčovaly tomu, že Benfica by opravdu mohla pošilhávat po titulu. Od 7. kola ale lisabonský tým nevyhrál čtyři ligové zápasy v řadě a ve zdánlivém ráji, kterým se klub zdál před sezónou být, se začaly vyskytovat problémy.

Poborský nadále pokračoval v dobrých výkonech a společně s Nuno Gomesem a João Pintem táhl svůj tým. Ovšem od začátku roku 1999 se navzdory síle kádru začaly projevovat spory veřejnosti a realizačního týmu s vedením klubu a to se odrazilo na výsledcích. Benfica poměrně rychle ztratila šanci získat titul a několik kol před koncem skončil i trenér Souness. Konečné třetí místo bylo zklamáním a v evropských pohárech se klubu také nedařilo. Poborský zopakoval svůj střelecký výkon z předcházející sezóny a zapsal šest gólů. Poslední v závěrečném kole v derby proti Sportingu, který byl Poborského oblíbený soupeř na střílení gólů. Jinak ale byla atmosféra na Estádio da Luz na konci sezóny 1998/1999 ponurá.

Sounessův konec totiž nenastal jen z důvodu nepříznivých výsledků a výkonů, ale došlo také k rozbroji mezi trenérem a prezidentem Azevedem. Skotský kouč po rozvázání spolupráce oznámil, že mu prezident klubu lhal přímo do očí a je velmi nebezpečným mužem. Bylo to právě v polovině roku 1999, kdy se Azevedovi začal hroutit sen o velké Benfice. Na povrch vylezly informace o jeho machinacích s prodejem televizních práv a klub se nestíhal vypořádávat se svými dluhy.

Nicméně ani to nebránilo Azevedovi k dalšímu megalomenskému tahu. Na uvolněnou pozici trenéra přivedl v červnu 1999 jednu z největších hvězd tehdejšího trenérského světa Juppa Heynckese. Toto angažmá mělo být signálem, že spekulace o finančních problémech Benficy jsou mylné, ale následné přestupové období tento fakt nezakrylo. Benfica začala prodávat a z levných posil a hostování se mezi opory zařadili jen brankář Enke a zkušený záložník Chano. Nejžádanějšími hráči v kádru Benficy byli Nuno Gomes a právě Karel Poborský. Oba dva ale nakonec v kádru ještě zůstali a společně s mladíkem Manichem byli hlavními oporami klubu v další velmi těžké sezóně.

Léčba německou trenérskou legendou, jejíž poslední angažmá v Realu Madrid bylo zakončené vítězstvím v Lize mistrů, opravdu v prvních měsících fungovala a Benfica byla ještě v listopadu v čele ligy. Ke zlomu, který negativně ovlivnil zbytek sezóny došlo 25. listopadu 1999. "Orli” nastoupili na půdě Celty Vigo k utkání 3. kola Poháru UEFA a dvojzápas neměl favorita. Španělský tým však svého soupeře potupil výsledkem 7:0 a vzápětí se začalo vše hroutit. Klubu, který nefungoval ve své vnitřní organizaci, se přestalo dařit i na hřišti. Kádr byl sice dostatečně kvalitní, aby nedošlo k hlubokému propadu, ale nepohoda se podepsala na výsledcích a Benfica jen zopakovala třetí místo z minulé sezóny s osmibodovou ztrátou na mistrovský Sporting.

Karel Poborský byl znovu jednou z největších opor svého týmu. Zasáhl do všech důležitých zápasů a připsal si v sezóně pět vstřelených gólů. I svou třetí sezónu v Portugalsku ale zakončil bez získané trofeje a s blížící se třicítkou a rostoucími problémy v klubu se začal ohlížet po novém angažmá.

To, že se Poborskému nepovedlo z Lisabonu utéct už v létě roku 2000, bylo chybou, protože Benficu nečekalo nic jiného než půl roku zmatků a zmaru. Prvním zděšením pro fanoušky bylo neprodloužení smlouvy nejdéle sloužícího hráče a kapitána týmu Joãa Pinta, který pro novou sezónu podepsal smlouvu u rivalů ve Sportingu. Následně klub opustil také hvězdný střelec Nuno Gomes a mnoho dalších hráčů následovalo.

Letní přestupové období tak nastavilo silně negativní náladu, kterou fanoušci přenášeli zejména na prezidenta Azeveda a trenéra Heynckese. Obraz německého trenéra se v očích fanoušků během roku v Lisabonu změnil z trenérské hvězdy na loutku manipulativního prezidenta a to mělo vliv na hru Benficy i na vytížení Karla Poborského. Ten byl na podzim roku 2000 v podstatě jedinou oporou minulých sezón, která v kádru zůstala, ale vzhledem ke špatným výsledkům klubu ani on neměl takovou důvěru trenéra.

Sezónu zahájila Benfica prohrou na půdě Porta a v podobném rytmu se nesla celá druhá polovina roku 2000. Po čtyřech ligových kolech a nečekané prohře v Poháru UEFA se švédským Halmstadem skončil na lavičce týmu trenér Heynckes. O měsíc později po volbách s rekordní účastí skončil také prezident Azevedo, který už v létě roku 2001 nastupoval za zpronevěru do vězení, ze kterého se vrátil až po 11 a půl letech.

Ke konci se blížilo také angažmá Karla Poborského. V posledním půl roce odehrál Poborský 17 zápasů, vstřelil jeden gól a po dobu tří měsíců si zahrál pod tehdy neznámým trenérem Josém Mourinhem. Krátké angažmá nového trenéra ale už bylo jen třešničkou na dortu a Karel Poborský v lednu 2001 přestoupil do Lazia Řím. A Benfica? Ta zakončila sezónu na šestém místě, což je její historicky nejnižší umístění v lize. Dalšího titulu se však dočkala dříve než João Vale e Azevedo svobody.

Počet startů: 112
Počet gólů: 17

Pavel Horváth, Sporting CP (2000 - 2001)

Jak již bylo zmíněno na začátku, Pavel Horváth je společně s Davidem Juráskem jediným českým fotbalistou, který v Portugalsku získal velkou trofej. Jeho osud je tomu Juráskovu podobný ve vícero vzorcích. Po úspěšném čtyřletém angažmá v pražské Slavii se Horváth v létě roku 2000 stěhoval za 1,5 milionu do Lisabonu. Nestal se však novým spoluhráčem Karla Poborského v Benfice, nýbrž novou posilou konkurenčního Sportingu.

Volbou klubu Horváth v dané době rozhodně neprohloupil. Sporting byl úřadujícím portugalským mistrem, v jeho čele stál respektovaný prezident António Dias da Cunha a trenérem byl ve Sportingu i jako hráč oblíbený Augusto Inácio, který navíc přivedl klub k titulu po dlouhých osmnácti letech čekání. K tomu všemu začátek angažmá byl pro Horvátha skvělý, neboť měl značný podíl na zisku Superpoháru, o kterém tehdy nerozhodlo prodloužení ani penalty, ale až třetí rozhodující zápas.

Na první dojem vše působí až moc dokonale a nutno dodat, že realita až tak dokonalá nebyla a už vůbec ne pro Horvátha. Ten se ve svém prvním zahraničním angažmá nesetkal jen s odlišným stylem fotbalu, ale také s konkurencí, která ho do sestavy moc nepouštěla. Sportingu tehdy ve středu zálohy hrál Paulo Bento s Pedrem Barbosou a Horváth byl hierarchii až za nimi. Vzhledem ke konkurenci uprostřed se objevil také na postu levého záložníka, ale velkou díru do světa na této pozici z důvodu, který je českému fanouškovi znám, neudělal.

Celkově se Sportingu potitulová sezóna nepovedla. V Lize mistrů skončil na posledním místě ve skupině a ani ligovou soutěž nezačal dobře. Po prohře 0:3 s Benficou se po 13. kole s týmem rozloučil trenér Inácio, ale ani jeho dočasná náhrada legenda Fernando Mendes, ani plnohodnotná náhrada Manuel Fernandes herní a výsledkový projev týmu nezvedla. Sporting skončil v lize až na třetím místě s propastnou ztrátou na mistrovskou Boavistu i druhé Porto. Sám Pavel Horváth nastoupil dohromady ve 24 zápasech z toho v 15 jako člen základní sestavy a vstřelil jeden gól v ligovém zápase s Alvercou, který skončil 1:1.

Sezóna 2000-2001 byla vedením i fanoušky Sportingu zhodnocena jako neúspěšná a změny byly nevyhnutelné. Odnesl to také Pavel Horváth, který se poslední den přestupového období 31. srpna 2001 stal součástí výměny za brazilského útočníka Jardela s Galatasaray a stěhoval se do Turecka. Sporting v následující sezóně získal mistrovský titul, ke kterému Jardel přispěl 42 góly, což od té doby nikdo nepřekonal. Pavel Horváth si na svůj vrchol kariéry musel ještě počkat.

Počet startů: 24
Počet gólů: 1
Trofeje: Supertaça Cândido de Oliveira 2000

Pavel Srniček, SC Beira-Mar (2004 - 2006)

Během letní přípravy trénoval ještě s Coventry City, kde však smlouvu nepodepsal a posléze se připravoval s Opavou. Nakonec ale poslední srpnový den roku 2004 podepsal dvouletou smlouvu v Portugalsku. Jméno Pavla Srnička mezi Čechy působícími v nejvyšší portugalské soutěži možná leckoho překvapí, ale ikona Newcastlu si v malebném prostředí v Aveiru, kde SC Beira-Mar působí, naposledy v kariéře zachytala jako jednička týmu.

S blížícím se koncem kariéry zvolil Srniček angažmá v průměrném portugalském klubu, což ovšem dávalo smysl hned z několika důvodů. V první řadě šel do klubu s tím, že bude jasnou jedničkou, do týmu přišel na přání anglického trenéra Micka Wadswortha a k tomu všemu v něm již působil slovenský reprezentant Marián Zeman. Navíc Aveiro, které je vzdálené necelou hodinu cesty od Porta, je kouzelným historickým městem na pobřeží Atlantiku, které si vysloužilo přezdívku Benátky Portugalska.

Po necelém měsíci v novém angažmá ovšem zažil český brankář překvapení, ze kterého se celý klub až do konce sezóny nevzpamatoval. Ambiciózní vedení po přivedení nových posil a trenéra až příliš moc zasahovalo Wadsworthovi do práce a ten už po čtyřech odehraných kolech odstoupil ze své pozice. Tým, který měl po odchodu anglického trenéra na svém kontě dvě výhry v řadě, převzal zkušený Manuel Cajuda, ale dalšího vítězství se dočkal až na začátku prosince paradoxně na půdě vedoucího Porta. Na tomto úspěchu měl Srniček díky čistému kontu lví podíl, ale ani tato nakonec jediná Cajudova výhra na lavičce Beira-Mar trenérovu pozici na dlouho nezachránila.

Tým ještě před vánočními svátky převzala dnes významná postava sportovního vedení PSG Luís Campos. Ten ve svých 40 letech usedl ke svému poslednímu trenérskému angažmá, které neskončilo slavně. S týmem vyhrál dva zápasy mimojiné na půdě mistrovské Benficy, kde Srniček vychytal další velice cenné čisté konto, ale jinak SC Beira-Mar pomalu ale jistě směřoval k sestupu a Campos na začátku dubna na lavičce skončil.

Čtvrtým a posledním trenérem Pavla Srnička v Portugalsku se stal Augusto Inácio, který již dříve trénoval Pavla Horvátha ve Sportingu, ale ani příchod zkušeného kouče tradiční klub nejvyšší soutěži nezachránil. Klíčová utkání o udržení s Moreirense a Coimbrou totiž skončila bezbrankovými remízami a SC Beira-Mar i s českým brankářem v sestavě skončil na posledním 18. místě portugalské ligy.

Dalo by se očekávat, že Srniček klub po sestupu opustí, ale rozhodl se dodržet svůj dvouroční kontrakt a pokračoval s týmem i v druhé lize. Na tu měl Beira-Mar dostatečně kvalitní kádr, u kterého zůstal zkušený trenér Inácio a druhý Srničkův rok na portugalském pobřeží již byl mnohem veselejší. Za celou ligovou sezónu tým prohrál jen dva zápasy a dokráčel si k druholigovému titulu a návratu mezi elitu.

Další sezónu rok v Aveiru už zkušený brankář nepřidal a po vypršení smlouvy Portugalsko opustil. Dvouletou epizodu na Pyrenejském poloostrově zakončil Pavel Srniček úspěšně a odešel včas. Beira-Mar byl v nadcházející sezóně nejhorším týmem celé ligy a znovu sestoupil o patro níž. Srniček podepsal na konci září smlouvu se svým milovaným Newcastlem a stihl v jeho dresu odchytat ještě dva soutěžní zápasy, než ukončil svou bohatou kariéru.

Počet startů: 63
Čistá konta: 27
Trofeje: Segunda liga 2005/2006

Matouš Trmal, Vitória SC (2020 - 2022), CS Marítimo (2022 - 2023)

Posledním českým hráčem, jehož portugalská epizoda je minimálně nyní u konce, je současný brankář Mladé Boleslavi Matouš Trmal. Ten v létě roku 2020 přestoupil za 1,2 milionu eur ze Slovácka do Vitórie SC a očekávalo se, že si v Guimarãesi vybojuje pozici brankářské jedničky stejně jako v Uherském Hradišti.

Dva týdny po přestupu ovšem s klubem podepsal smlouvu Bruno Varela, který v minulosti byl jedničkou v Benfice a Trmal byl v brankářské hierarchii odsunut na druhé místo. Z toho se za dva roky v Guimarãesi nedostal, i když předvedl hned v první sezóně velmi vydařené výkony. Za zmínku stojí zejména čisté konto v ligovém utkání na půdě Benficy, ale nic z toho nepřesvědčilo trenéra Henriquese o změně.

Vitória skončila v ročníku 2020/2021 až na 7. místě a Varela ve své první sezóně určitě nenaplnil velká očekávání. Když se tedy na začátku covidovou pandemií výrazně ovlivněné sezóny zranil, měl Trmal největší šanci uzmout pozici brankářské jedničky pro sebe. V úvodním zápase ale Vitória prohrála doma s Portimonense, když Trmal inkasoval po jediné střele na bránu.

Poté se jeho výkony výrazně zvedly. V lize vychytal velmi cennou bezbrankovou remízu v Derby do Minho na půdě Bragy a hned v následujícím kole udržel čisté konto v zápase, ve kterém jeho tým dlouhou dobu hrál jenom v devíti. Uzdravený Varela už se ale v tu dobu chystal na svůj první zápas v poháru a po Trmalově nepovedeném výkonu v ligovém utkání s Benficou opět obsadil prostor před bránou.

Trmal od září 2021 odchytal v dresu Vitórie už jen dva zápasy, kdy Varela chyběl, ale zlepšující se výkony současného kapitána klubu naznačovaly, že budoucnost českého brankáře nebude v Guimarãesi. Proto se po sezóně 2021/2022, kterou Vitória zakončila na šestém místě, začalo jeho jméno spojovat se změnou působiště.

Nakonec zvolil exotickou destinaci. Město Funchal na ostrově Madeira uprostřed Atlantického oceánu, které je sídlem CS Marítimo. Tento klub obhajoval 10. místo z minulé sezóny a jeho minimálním cílem mělo být zopakování loňského umístění. Trmal sice přišel jen na roční hostování, ale počítalo se s tím, že bude v novém klubu jedničkou, což se však nestalo.

Na začátku sezóny 2022/2023 dal tehdejší trenér Marítima Vasco Seabra v bráně přednost Miguelu Silvovi. Toto rozhodnutí bylo obecně vnímáno jako velké překvapení a mladému trenérovi se nevyplatilo. Silva měl společně s celým týmem sérii nepovedených zápasů, které posunuly Marítimo do sestupových vod. S tím vedení pochopitelně nebylo spokojeno a ukončilo se Seabrou spolupráci.

Novým trenérem se stal Trmalův starý známý z Guimarãese João Henriques, který začal českého brankáře na úkor Silvy stavět. Trmal odchytal pět zápasů v základní sestavě v řadě a na dně tabulky bojující Marítimo získalo z těchto zápasů šest důležitých bodů. Dobré období ale vydrželo jen něco málo přes měsíc. V pohárovém utkání s Farense musel Trmal kvůli zranění odstoupit a než se stihl uzdravit přišla další série špatných výsledků a Henriques již na lavičce týmu nebyl.

O přežití bojující tým přivedl nového trenéra Josého Gomese a také dvojici zkušených brankářů Makaridzeho a Carneho. Ti dostali v druhé polovině sezóny přednost a Matouš Trmal si už soutěžní zápas v Portugalsku nikdy nezachytal. Marítimo nakonec v baráži prohrálo s Estrelou Amadora a sestoupilo do druhé ligy. Matouš Trmal už se do Vitórie nevrátil, neboť loni v létě přestoupil do Mladé Boleslavi, kde je jasnou jedničkou.

Počet startů: 23
Čistá konta: 9

Je očividné, že českým fotbalistům se v Portugalsku prostě nedaří. Hovořit o prokletí možná není fér, protože Karel Poborský předváděl fanouškům Benficy krásný fotbal a oni na něj vzpomínají s úctou a uznáním. Byl ovšem ve špatný moment na špatném místě, což se dá říct i o zbývajících Češích. Pavel Horváth přišel do Sportingu akorát včas, ale neprosadil se přes konkurenci v sestavě a jeho angažmá je i s odstupem považováno za neúspěch. Až do loňského roku byl ale jediným Čechem, kterému se povedlo v Portugalsku získat trofej. Tu v podstatě získal i Pavel Srniček za vítězství v druhé lize, kterému ovšem o rok dříve předcházel sestup z té první. No a spokojený se svou portugalskou štací rozhodně nemůže být Matouš Trmal, který se za tři roky nedočkal pozice brankářské jedničky ani ve Vitórii, ani v Marítimu.

Tato výzva nyní stojí před jednadvacetiletým Lukášem Horníčkem, který se po čtyřech letech v Braze vypracoval do role dvojky a sbírá první zkušenosti v náročných pohárových zápasech. Naposledy odchytal před více než 50 000 diváky osmifinále národního poháru na půdě Benficy. Zápas se mu sice příliš nepovedl a Benfica po výhře 3:2 postoupila, ale už jenom to, že na něj trenér Artur Jorge v tak velkém utkání vsadil, ukazuje, že Horníček může mít v Braze budoucnost. Otázkou zůstává, jaká budoucnost čeká v Benfice Davida Juráska. Levý bek se pro právě probíhající sezónu stal v Benfice nepotřebný a po oznámení hostování Álvara Fernándeze je téměř jisté, že jaro 2024 stráví na hostování mimo Lisabon. Smlouvu má však rodák z Dolního Němčí až do roku 2028 a je možné, že se za ním dveře ještě úplně nezavřely.