Představení nováčků Premier League: AFC Bournemouth

Po delší pauze, kterou vyplnily další dva díly seriálu s medailonky všech 20 účastníků Premier League, dnes přichází na řadu náš poslední profil jednoho z nováčků tohoto ročníku. V případě Bournemouthu si zevrubně představíme město samotné, ruského majitele klubu, ale i manažerský zázrak jménem Eddie Howe...

Postup Bournemouthu mezi anglickou smetánku byl beze zbytku senzační a nechytají se na něho ani jiné pohádkové příběhy Blackpoolu či Wiganu.

Ostatně, proč úspěch tohoto skromného celku sebral tolika lidem dech, to už dříve na těchto stránkách výborně popisoval kolega Ustohal.

Zajímavý je však také kontext celého jižního cípu Anglie, který je pozoruhodným fotbalovým krajem sám o sobě.

Pokud třeba severovýchod, reprezentovaný Sunderlandem a Newcastlem, v poslední době nachází společný jmenovatel v nehezké stagnaci, v případě jižanských celků by to byla spíše houpačka.

Brighton ještě donedávna se čtyřmi po sobě jdoucími finiši v top10 League Championship vyzařoval výjimečnou stabilitu; loni si ale sám nebezpečně zahrával s ohněm a končil až dvacátý.

Portsmouth přesně dekádu zpátky neměl v blízkém okolí žádnou konkurenci, pak si ovšem prošel insolvenčním řízením a nyní se krčí až ve čtvrté lize.

Southampton před 10 lety, jen dva roky od obsazení skvělé osmé příčky, s ostudou a ve finanční tísni sestupoval z Premier League, aby následně okusil třetiligové vody. Dnes je opět stálicí nejvyšší soutěže.

A potom je tu tedy Bournemouth, který se Sotonem i Pompey kuriózně spojuje osoba Harryho Redknappa; manažera, jenž roku 1992 s Cherries padal do třetí ligy a záhy z osobních důvodů oznámil konec na jejich lavičce i v trenérské branži celkově. (Jak povědomé, že?)

Bournemouthu nakonec bylo v budoucnu ještě hůře než pod Redknappem. Na jaře 2002 pro pokračující finanční trable klub utrpěl další pád a ve stavu naprosté konsternace setrval až pozoruhodně dlouhou dobu.

Ještě v říjnu 2009 si John Ley na stránkách Telegraphu na rafinovanou otázku "Co má společného Chelsea s Bournemouthem?" odpovídal slovy "Vedou vlastní soutěže - a mají zakázáno nakupovat hráče". Sám Ley nicméně vzápětí dodává, že zhruba tím také seznam pojítek mezi oběma celky končí.

Carlo Ancelotti již dále nevedl tým, který pouhých pár měsíců zpátky s 10bodovým odpočtem unikal bankrotu i sestupu, a při skládání příští zápasové nominace se jaksi nemusel omezit pouze na tři náhradníky včetně asistenta trenéra, jenž nakrátko obnovil už tři roky uzavřenou kariéru...

---

Krásný letecký snímek Bournemouthu. Zdroj: tripadvisor.co.uk

---

#1 Žádná vesnice, regulérní letovisko

Je všeobecně známo, že stařičký stadion Dean Court - který bylo bezmála sto let po jeho otevření nutno roku 2001 rekonstruovat i pootočit o 90 stupňů - se svou kapacitou 11 700 diváků vstoupí do dějin Premier League coby nejmenší aréna vůbec. A právě na základě tohoto faktu se často potkáte s výroky, které ať už přímo, nebo nepřímo AFC Bournemouth pasují do role 'vesnického klubu'.

"Ze svého času ospalého města s reputací noblesního místa u moře, vhodného tak akorát k dožití, je dnes rázem jedno z nejživějších míst v Británii," popsala nedávno zkušená cestovatelka Judith Chalmers sídlo, které se při započítání přilehlého okolí může v počtu obyvatel klidně měřit s celou konurbací Brightonu (který se v druhé lize tradičně chlubí nejvyššími průměrnými návštěvami).

"Ano, ve srovnání s Londýnem, Manchesterem a Liverpoolem jde o velmi klidnou oblast. Ale určitě nejsme vesnickým klubem typu Yeovilu a Ipswiche. Upřímně jsme spíše něco mezi, noční život tu je třeba docela dobrý," namítá mnou oslovený bournemouthský rezident a držitel sezónní permanentky Sebastian Taghizadeh.

A jestliže Sebastian hovoří o nočním životě, můžete si být setsakra jisti tím, že přitom naráží i na nějaké to občasné popíjení na pláži. V rámci celého jihu Anglie jde o velmi oblíbenou aktivitu, o čemž jsem se na vlastní kůži přesvědčil v malebném Torquay, a konkrétně Bournemouth k tomu nabízí dosti exkluzivní podmínky.

Totiž, Bournemouth se pyšní bez přehánění nejúchvatnějším pruhem zlatavého písku na Ostrovech. Jakmile se objeví první známky léta a slunečného počasí, na novinových stránkách jsou to zpravidla právě snímky z 11 kilometrů dlouhé bournemouthské pláže, co Angličany v první řadě žene do plavek.

Podle nedávného výzkumu známých turistických stránek TripAdvisor.co.uk se Bournemouth se svou pláží umístil na čtvrtém místě v celé Evropě, a je tak obyčejně řazen i nad většinu vyhlášených letovisek ve středomoří.

Na takové pověsti si pak Bournemouth samozřejmě velmi zakládá a sama radnice 180tisícového města ji dokonce ochotně posiluje tím, že si nárokuje titul té vůbec první v zemi, která (roku 1997) oficiálně zakázala kouření na pláži.

Bournemouth přitom není pouze o těchto obrázcích. Zároveň jde kupříkladu o město s největší koncentrací jazykových škol mimo Londýn, kam je to vlakem zhruba 90 minut cesty. A zrovna tady, v rodišti Tonyho Pulise, Dannyho Ingse či Adama Lallany, také mimochodem v mládí studoval představitel filmového Batmana Christian Bale.

Když se pak uznávaný básník John Betjeman v polovině 20. století vrátil z toulek po celém království, do své knihy s názvem "První a poslední lásky" (1952) následně vepsal mimo jiné toto: "Krása Bournemouthu spočívá ve třech věcech: v jeho rozvržení, v jeho velkých vilách a v jeho kostelích."

Bournemouthu přitom velký milovník viktoriánské architektury přisuzoval rovněž takřka výhradní právo na ženský rod. Protože o tak bezkonkurenčně rozkošné sídlo údajně kráčí...

Potom tedy není divu, že rovněž bournemouthské AFC má velkou chuť se angažovat po celé šíři města. A to nejen čistě ve jménu fotbalu. Členové A-týmu nadále dodržují každoroční předvánoční tradici, kdy se vydávají do místní nemocnice rozdat marodným dětem dárečky.

Krom toho klub založil také speciální rozvojové centrum, kde může své fotbalové dovednosti obrušovat doopravdy každý bez ohledu na finanční zázemí, a to zároveň stále pod těsným dohledem skautů i trenérů AFCB, jimž šéfuje příbuzný manažera Eddieho Howea. Loni z tohoto centra až do mládežnických struktur úspěšného klubu povýšili hned tři kluci, včetně vnuka známého manažera Harryho Redknappa.

Mimoto v oblasti funguje ještě jeden samostatný, podstatně skromnější klub, skrz nějž AFCB pomáhá organizovat fotbalové školy a dětem nabízí šanci vyjít základní školu se speciálním sportovním vzděláním i diplomem.

Také v o poznání přívětivějších časech tudíž AFC Bournemouth nedělá vlastní nálepce prvního, fanoušky z nouze vlastněného klubu v Evropě (1997) žádnou ostudu...

---

Bývalý bournemouthský mecenáš Eddie Mitchell. Zdroj: bournemouthecho.co.uk

---

#2 Pod vedením hlučného Angličana a ruského tichošlápka

"Kdyby nebyli Třešničkami, byli by patrně za Kočky" - takovou elegantní narážku na zdánlivou bournemouthskou zásobu devíti životů byste našli v jednom více než čtyři roky starém článku na Guardianu.

Opravdu, už tehdy k jejímu užití existovalo hned několik pádných důvodů; a především tedy dva po sobě jdoucí bodové odpočty, s nimiž se Cherries museli vypořádávat v letech 2007 až 2009. S rozličným úspěchem.

Napoprvé se takovému závaží Třešničky postavily čelem a se ctí, leč stále s hořkým koncem na první sestupové pozici. Podruhé šlo dokonce o ještě těžší kouli na noze, vyjádřenou 17bodovým odpočtem, nicméně tentokrát se již AFCB podařilo za nečekaně vitální pomoci 31letého manažera Eddieho Howea zosnovat svůj vlastní 'Great Escape' (Velký útěk).

Únik doslova hrobníkovi z lopaty, slušelo by se urychleně dodat, neboť pád do Conference rovná se tradičně pádu do hlubokého, zpravidla definitivního zapomnění.

"Většina lidí mimo Bournemouth by nás už dávno očekávala rozpuštěné. Ale my jsme jako hlučný soused. Bez přestání klepeme na dveře a vzpíráme se osudu," usmíval se letos v dubnu - tedy těsně před postupem do Premier League - předseda klubu Jeff Mostyn.

Cherries skutečně vypadají tak trochu jako velcí masochisté britské fotbalové scény.

Rádi si namlouvají, že je vše nenávratně ztraceno, aby záhy postávali z popela jako ten bájný Fénix. Hergot, vždyť i v sezoně 2012/13, která ústila v jejich slavnostní povýšení do druholigového řádu, si Bournemouth nemohl odpustit pětizápasovou šňůru bez bodu; a tedy iluzi černočerné krize.

Za hlavní pilíř tohoto posledního, nejheroičtějšího výšlapu až na samotný vrchol ligové pyramidy je tradičně považována osoba manažera Eddieho Howea. A bezesporu právem. Nicméně ještě před pečlivým rozebráním jeho díla je radno si posvítit také na ty, kdo mu po celou dobu - metaforicky řečeno - poskytovali střechu nad hlavou. Čili na majitele a předsedy.

Moderní éra klubu se začala psát zhruba v červnu 2009, když Eddie Mitchell z pozice lídra pětihlavého konsorcia AFC Bournemouth odkoupil, a jedním tahem byl dosazen také do role jejího předsedy.

Odtamtud potom jihoanglickému celku velel po celé čtyři sezony, a ačkoliv jeho režim provázely kontroverzní okamžiky, úspěchy se mu upřít nedají: dva postupy, jedna účast v play-off a jeden finiš uprostřed tabulky - to je výraz stability, respektive dokonce evidentního progresu, na který do té doby v Dorsetu nebyli zvyklí.

Přesto si skutečně mnoho fanoušků AFCB po jeho odchodu oddychlo. Eddie Mitchell byl totiž jedním z těch šéfíků, kteří se rádi roztahují; kteří takříkajíc strkají nos i tam, kam by ho správně strkat neměli.

Sám realitní makléř kdysi otevřeně přiznal, že fotbal začal dělat s motivací dát svému synovi šanci stát se profesionálním fotbalistou (což nevyšlo a Tom Mitchell to nakonec v Bournemouthu dopracoval 'pouze' na ředitele), a jeho dramatický výstup v kabině po jedné pohárové prohře je běžně vykládán jako hlavní příčina Howeova rozhodnutí skočit v lednu 2011 po nabídce druholigového Burnley.

Eddie Mitchell si zkrátka mezi příznivci Cherries poměrně rychle vybudoval image obyčejného burana. V rámci mizerného startu do sezony 2011/12 se po jedné z ostudných domácích porážek vydal očividně opilý až na hrací plochu, přičemž jindy zase kritické fanoušky odbýval slovy "pokud se vám to nelíbí, tak se seberte a jděte fandit Southamptonu".

Právě pro tyhle výstřelky, které nedělaly dobrou reklamu ani klubu jako celku, dnes Mitchell na Dean Court nikomu nechybí. Pravdou ale zůstává, že zároveň tentýž stadion pod jeho dohledem došel řádného zkrášlení, které - ruku na srdce - zoufale potřeboval.

Goldsands Stadium se zaplnil reklamami, fanshop se rozrostl, z klubové kasy se poblíž stánku postavila příjemná kavárna a podobných investic do okolní infrastruktury by se dalo jmenovat více.

Eddie Mitchell nakonec z pozice předsedy AFC Bournemouth odstoupil z vlastního popudu v září 2013, kdy zároveň spolu s manželkou Brendou předali svou polovinu akcií dosavadnímu spolumajiteli Maximu Deminovi.

Ruský byznysmen přišel na jih Anglie v naprosté tichosti již v říjnu 2011; a záři reflektorů se úzkostlivě vyhýbá dodnes.

To na druhou stranu rozhodně neznamená, že by Deminovi na chodu klubu nezáleželo; ba naopak. Přímo na stadionu ho možná sedávat neuvidíte (sídlí ostatně v dalekém Švýcarsku), ovšem s manažerem Eddiem Howem údajně komunikuje dennodenně, a jeho filozofii bezmezně věří i ochotně podporuje.

O Deminově jmění se toho příliš neví, nicméně na nedalekém výběžku Sandbanks si před pár lety koupil drahý dům a ihned zkraje svého angažmá v Bournemouthu do klubové kasy nasypal sedm milionů liber, aniž by částku zatížil jakýmkoliv úrokem.

To je patrně slušný důkaz toho, že o žádného chuďase nejde. A pokud by vám ani to nestačilo, tak si dále vezměte k ruce ta fakta, že jeho firma Wintel Petrochemicals je vlastněna fondem s registrací v daňovém ráji na Normanských ostrovech, a že na týmových dresech najdete pro změnu nápis Energy Consulting. Ropný baron jako vyšitý.

Deminem vedený Bournemouth ještě v sezoně 2012/13 prodělal ztrátu ve výši 15 milionů liber, loni v prosinci ovšem sítem Financial Fair Play prošel bez postihu. "Klub nemá vůbec žádné dluhy. Loni jsme zaznamenali ztrátu a důvod může každý nahlédnout sám: náš stadion je nejmenší v Championshipu. Není možné mít vyrovnaný rozpočet, když v hrací dny vyděláváte na 10 500 lidí," nechal se před pár měsíci slyšet Jeff Mostyn, šéf klubu a často tak trochu Deminův mluvčí.

I přes zřejmé limity, které skýtá skromná a klubem navíc ani nevlastněná aréna, se nicméně Bournemouthu v současnosti daří v relativní pohodě vyžít, za což do značné míry může i jeho šikovné počínání na hráčském trhu. Tam nedávno AFCB utržilo velké zisky z prodeje Lewise Grabbana (za tři miliony liber), zatímco samo si vystačí jen s velmi skromnými nákupy.

Obecně, pokud v čele nějakého anglického klubu vidíte ruského byznysmena, automaticky se vám zřejmě ježí chlupy na těle z očekávání nějakých megalomanských praktik. Jenže Maxim Demin není z klasického těsta. Když se podíváte třeba na jedenáctku, která v únoru 2015 remizovala 2:2 s Derby County, pouze Callum Wilson odtamtud vyšel Bournemouth na více než půl milionu liber (2,5m).

Za přestupy AFCB poslední dobou zodpovídá místní legenda Steve Fletcher, jehož voskovou figurínu najdete v klubovém krámku se suvenýry, a zrovna Callum Wilson - náhrada za zmíněného střelce Grabbana - je jedním z jeho nejváženějších 'dítek'. Ačkoliv totiž 23letý forvard nebyl na bournemouthské poměry vůbec laciný, svým způsobem s sebou nenesl úplně malé riziko.

"Byl to velice riskantní podpis, protože tehdy hrával ve třetí lize s Coventry City, a tak se lidé báli, že nebude schopen prorazit na úrovni Championshipu. On ale exceloval a podával lepší výkony, než od něho kdokoliv očekával," dosvědčuje Sebastian Taghizadeh s tím, že vzhledem k útočníkově fyzické síle a rychlosti očekává, že naposledy 20gólovému Wilsonovi sedne i Premier League. Možná dokonce lépe než Grabbanovi, jenž postupoval pro změnu s Norwichem.

Steve Fletcher - střelec nesmírně důležitých branek, po němž je na Dean Court pojmenována jedna z tribun - každopádně spolu se svými předchůdci poskládal ohromně konkurenceschopný tým vyloženě za pakatel. Což dokládá hned několik příkladů:

Kvarteto nejvytíženějších obránců takhle třeba stálo dohromady ani ne 600 tisíc liber. Naposledy jeden z nejlepších středopolařů soutěže Harry Arter před odchodem do Bournemouthu vesměs zadarmo opouštěl neligový Woking. A loňských 15 gólů + 17 asistencí z dílny Skota Matta Ritchieho mělo pro Cherries hodnotu zlata, přitom jejich faktická cenovka činí ubohých 400 tisíc.

I kdybyste tedy sebevíc chtěli a snažili se pohádkový postup Bournemouthu znehodnotit argumenty o 'anglických Blšanech', které do nejvyšší soutěže prostě a jednoduše vytáhla jedna bohatá osoba, nacházeli byste se ve vší úctě mimo realitu.

Cherries Deminovy peníze rozhodně potřebovali, to ne že ne, ze samotné soupisky však vliv ruského ropného magnáta vyčíst dost dobře nelze...

---

Eddie Howe. Zdroj: chroniclelive.co.uk

---

#3 Eddie Howe, ultimátní klubista a 'pulisovec' v jednom

"Necítil jsem se být připraven. Upřímně jsem si nemyslel, že jsem tím pravým mužem. Bylo nám řečeno, že klub přestane existovat, pokud sestoupíme," vzpomínal s odstupem Eddie Howe na 19. leden 2009.

Tehdy od klubu - kde před 18 měsíci kvůli přetrvávajícím problémům s kolenem ukončil kariéru - obdržel SOS zprávu ve stručném znění: "Pojď nás spasit." Bournemouth se toho času nacházel na dně tabulky League Two (čtvrté nejvyšší soutěže), stále ještě sedm bodů v mínusu.

"Těch mých prvních šest měsíců v managementu, kdy jsme se dokázali zachránit, se vleklo jako pět let," ulevil si Howe s úsměvem loni v prosinci během rozhovoru pro Guardian. "S hráči bez výplat, soudními zřízenci neustále nablízku, bez tréninkového hřiště (...) bylo to vážně složité."

I takové torzo stěží zkoncentrovaného kádru však pod Howeovým vedením zvládlo ve zbývajících 21 zápasech posbírat senzačních 39 bodů, a na počest takové fenomenální jízdy dodnes v útrobách Goldsands visí sbírka památečních fotografií nadepsaná stručně, ale jasně: "The Journey" (Cesta).

Přitom nechybělo mnoho a Eddie Howe ani nemusel ujít ten první nutný krok na své štrece za nálepkou klubového mesiáše. V 16 letech jej Bournemouth nemilosrdně propustil a o návrat byl vzápětí požádán - jak sám Howe vzpomíná - jenom z toho důvodu, že později "neměli dost hráčů".

Svou profesionální kariéru už Howe nakopával ve velkém stylu. Při debutu sice ještě kapitánoval juniorce a jen sotva sedával v kabině s dospěláky, přesto byl okamžitě vyhlášen hráčem zápasu. Nakonec za Bournemouth nastoupil ke 270 duelům a v disciplíně sbírání ligových startů zaostal všehovšudy za 12 jedinci; jakkoliv byl dohnán ukončit kariéru ještě před dovršením třicítky.

Chuť si tedy bývalý obránce měl spravit na trenérské lavici a po dechberoucí záchraně i okamžitém postupu z druhého místa se skutečně lecjaký fanoušek Bournemouthu těšil na plodný svazek s koncem v nedohlednu.

Rovněž tyhle optimistické vyhlídky však byly alespoň částečně zhaceny: ačkoliv dříve vytrvale odmítal celou řadu nápadníků v čele s londýnskými Crystal Palace a Charltonem, ale i konkurenčním Southamptonem, Eddie Howe začátkem roku 2011 přeci jen kývl na nabídku Burnley.

Howeova anabáze na lavičce Clarets nakonec netrvala ani dva roky a byla charakterizována nevídaně chladným manažerovým přístupem (nejen) k pozápasovým rozhovorům, poněkud uspávacím kombinačním fotbalem a nezajištěnou záložní linií. O ryzí neúspěch se ovšem také nejednalo.

Vybavujete si třeba z loňské sezony Premier League borce jako Kieran Trippier (dnes Tottenham), Jason Shackell, Ben Mee, Sam Vokes nebo Danny Ings (dnes Liverpool)? Potom vězte, že všech pět dotyčných do lancashireského klubu přivedl právě Eddie Howe. Posledně dva jmenované útočníky dokonce přímo z Bournemouthu.

Howe navíc operoval s minimálním rozpočtem a podařilo se mu obdivuhodně ztenčit výplatní pásku; což jsou přesně zkušenosti, které se mu po návratu na jih Anglie prodávaly jedna radost. Lokální hrdina byl zpátky doma na vlastní žádost v říjnu 2012 - a opět ve formě.

Malování obrazu 'bournemouthského Daria Gradiho' tím pádem mohlo zvesela pokračovat. "V čele Crewe Alexandry po 24 sezon mezi lety 1983 a 2007, legendární kouč v klubu vybudoval filozofii, která prostupuje odzdola nahoru a naplňuje celé město obrovskou pýchou," načrtává blogger Adrian Clarke zajímavou paralelu s Italem, který s Crewe Alexandra podepsal 'pardewovský' desetiletý kontrakt a následně ji v sezoně 1996/97 poprvé v dějinách vytáhl do druhé ligy.

Také Eddie Howe už stihl Bournemouth několikrát 'zbavit panictví'. Předloni jej poprvé zařadil mezi desítku nejlepších druholigových celků; v minulém ročníku ho pak poprvé v dějinách pošťouchl až mezi anglickou smetánku.

Zároveň si proti Birminghamu připsal na konto rekordní výhru (8:0) a dosáhl historicky nejzazší fáze jedné ze dvou hlavních pohárových soutěží v zemi; čtvrtfinále Capital One Cupu. Na této tabuli uvnitř klubového centra se potom za Howeovy éry přepisovalo rovnou pět z celkových 12 týmových rekordů.

A charismatický lodivod není pouze mašinou na kolektivní úspěchy. On sám byl letos v dubnu vyhlášen ligovým manažerem celé uplynulé dekády (!), aby mu o měsíc později reprezentační trenér Roy Hodgson předával rovněž nejprestižnější možné ocenění pro manažera roku - udělované asociací všech ligových trenérů, čili erudovaných kolegů z branže.

Taková pocta do té doby náležela všehovšudy dvěma pánům působícím mimo privilegované vody Premier League. Konkrétně Steveu Coppellovi po sezoně 2005/06, kdy s Readingem dominoval Championshipu (a loňské AFCB vlastnilo nejplodnější útok právě od tehdejšího řádění 99gólových Royals); a toho času rovněž 37letému Dannymu Wilsonovi, jenž roku 1997 získal vstupenku mezi elitu pro provinční Barnsley - rovněž poprvé v dlouhé, 125leté klubové historii.

Eddie Howe dále bodoval také v různých fázích posledního ligového ročníku, když se stal manažerem měsíce října, prosince a března. Opět, od roku 2004 si v League Championship pro takový hattrick dokráčeli pouze dva další kormidelníci: o rok dříve totéž dokázal Sean Dyche z Burnley, přičemž Chris Hughton se v sezoně 2009/10 coby generál Newcastlu dočkal dokonce čtyř takových dílčích ocenění.

V tomto bodě je přitom potřeba mít neustále na paměti, že Eddie Howe je skutečně strůjcem štěstí svého i celého mančaftu. Někteří novináři dokonce ve srovnáních zachází tak daleko, že jeho vliv na veškeré dění v Bournemouthu řadí až na úroveň toho Fergusonova na Old Trafford. Sám Howe pak mezi svými idoly jmenuje hlavně obdobně pracovitého Tonyho Pulise, svého někdejšího nadřízeného.

Právě dle zvyků nynějšího manažera West Bromwiche si dnes Eddie Howe v Dorsetu modeluje letní přípravu (která prý pod Pulisovým vedením náročností připomínala vojenská cvičení), ale i svou vlastní každodenní rutinu.

Pokud symbol prvoligové existence Stoke City proslul brzkým ranním vstáváním, také Howe se ke svým dvanáctihodinovkám probouzí s kohoutím kokrháním, již v 6:30. Navečer se potom vrací k manželce, dvěma dětem a psovi Ericovi, který v domácnosti nahradil labradora Rodneyho, jehož památce je věnováno skromné tetování na trenérově zápěstí.

Eddie Howe má ve svém životě všechno jakoby pečlivě nalinkované, a pakliže jeho samotného prý dle Jeffa Mostyna žene kupředu "neukojitelná touha po čerpání nových vědomostí", takovou cennou vlastnost se rodák z Buckinghamshireu snaží vštípit rovněž vlastním svěřencům.

"Vždy jsem měl za to, že je důležité poskytovat hráčům feedback, který jsem sám nikdy pořádně nedostával. Tehdy jste prostě jen šli od zápasu k zápasu, doufajíce, že všechno děláte dobře. Aniž by vám někdo něco řekl," přemítá 37letý Howe, který v takových chvílích preferuje striktně individuální přístup.

Fotbalisté Bournemouthu jsou mimoto motivováni i nepřímo. Uvnitř posilovny je bombardují výroky boxera Muhammada Aliho, v kantýně nebo klubovně jsou zase citováni basketbalista Michael Jordan či americký prezident Abraham Lincoln. Před vchodem na hrací plochu v tunelu na hráče shlížejí jejich vlastní fotky v nadživotní velikosti.

Každá tréninková jednotka Bournemouthu je nahrávána na kameru a výstupy z ní si potom Howe nikdy nezapomene poznamenat do notesu, aby je mohl řádně zkonzultovat se svou pravou i levou rukou; stejně starým asistentem Jasonem Tindallem a koučem prvního týmu Simonem Weatherstonem.

Dále není žádnou raritou, že Howe před libovolným tréninkovým cvičením vyzve někoho z hráčů, aby mu pěkně spatra vysvětlil, co dané schéma sleduje. "Můžu cílit buď na někoho, o kom si myslím, že nebude znát odpověď, nebo pro koho je to zvlášť důležité, jelikož jde o dril činnosti, kterou konkrétně on potřebuje zlepšit," vykládá Howe logiku svých praktik.

Eddie Howe je zkrátka velkým perfekcionistou - pokud už něco dělá, chce to dělat naplno, a nic jiného nevyžaduje ani od svého okolí; což dosvědčuje třeba výše zmíněný Steve Fletcher, který pro klub již po dva roky vykonává funkci vrchního skauta. "Je strašně puntičkářský. O každém hráči chce znát i ty nejmenší detaily," tvrdí bournemouthská ikona.

Fletcherova slova potvrzuje i způsob řízení mládežnické akademie. Za tu dnes zodpovídá bývalý Howeův juniorský kouč Joe Roach, a to tak, že výběr každé věkové kategorie vede k praktikování herního stylu s důrazem na týmovou spolupráci, krátké přihrávky a vysoké tempo; tedy ke kopírování poznávacích znamení seniorského Bournemouthu...

---

---

Právě se svým živelným, přísně ofenzivním pojetím hry si teď Cherries na zdánlivě nereálně cestě za udržením mohou brát příklad v obdobně založeném Oldhamu, který stál u samotného zrodu Premier League a v sezoně 1991/92 - poprvé mezi elitou po dlouhých 68 letech nepřetržité absence - se i s takovou zábavnou kopanou na štítě zachránil s pohodlným náskokem devíti bodů.

Neméně zázračným exemplářem je dnes již neexistující Wimbledon FC, který na startu ročníku 1986/87 vesměs každý tipoval na sestup (jako teď Bournemouth), aby se dotyční chytali za nos už po jeho čtyřech výhrách z pěti úvodních zápasů.

Wimbledon ovšem na druhou stranu s ohledem na AFCB představuje spíše nedostižný vzor. Jednak se totiž jednalo o mančaft ostrý jako břitva (jehož muziku v záloze tvrdil muskulaturou proslulý Vinnie Jones), jednak výsledná šestá příčka opravdu předčila i ty nejdivočejší sny příznivců Dons...