Představení nováčků Premier League: Norwich City

Po volné sobotě, kterou vyplnil první díl seriálu s medailonky všech 20 účastníků Premier League, dnes přichází na řadu další náš speciální profil jednoho z nováčků nadcházejícího ročníku. Také v případě Norwiche přitom postupně nahlédneme do zákulisí, na trenérskou lavici i přímo na trávníky...

Kanárky z východu Anglie by možná jeden nemusel představovat. V League Championship se koneckonců zdrželi pouhou jednu sezonu, aby si letos v květnu skrze napínavé play-off relativně suverénně vybojovali postup zpátky mezi elitu.

Norwich je proto často vnímán jako 'nudný' nováček; hlavní přínos takového čerstvě postoupivšího klubu přece má být jisté obohacení, či spíš rovnou oživení všední reality Premier League.

Skromný Bournemouth i kosmopolitní Watford s kontroverzními majiteli takové požadavky plní do puntíku.

Jenže co takový Norwich, který - aby toho nebylo málo - teď přivádí do nejvyšší soutěže veskrze tytéž hráče, se kterými sestupoval...?

Inu, pár zajímavých aspektů by se přece jen našlo; a právě za účelem jejich postihnutí vznikl tento článek...

---

Extravagantní fanoušek Norwiche. Zdroj: cityam.com

---

#1 Jsou to (zřejmě) nejlepší fanoušci na světě, říkala

"Tohle je zpráva pro patrně nejlepší fanoušky na světě. Potřebujeme dvanáctého hráče. Kde jste? Kde jste?" hulákala na Carrow Road sportovní ředitelka Norwiche Delia Smith. Tehdy se psal 28. únor 2005, Canaries zrovna podlehli Manchesteru City 2:3 a 'upevnili' si tak pozici na předposlední příčce tabulky Premier League. Tu taky vzápětí na dlouhých šest let opustili.

Podobná vyjádření směrem k mlčenlivým fanouškům nejsou v dobách krize ničím výjimečným. André Villas-Boas si na nedostatek podpory z ochozů stěžoval po svém odchodu z Tottenhamu, příznivce Middlesbrough dříve hanili dokonce vlastní hráči.

Na daném proslovu Delie Smith je zajímavé teprve to, že tehdy podporovatelům Norwiche udělala medvědí službu - motivovala je vznešeným přívlastkem, který automaticky spustil vlnu zdvihání obočí v řadách fanoušků ostatních klubů.

Ostatně, ačkoliv Carrow Road bude i letos patřit k nejsnáze přístupným stadionům v Premier League, nedávno bylo cestujícími diváky zvoleno druhou nejméně příjemnou destinací. Něco takového by se dalo snadno svést na poněkud nudný farmářský region Norfolku, to by se však před Norwichem nesměl umístit jeho odvěký rival, sousední Ipswich.

Daleko spíše za to tedy mohou předražené lístky, které marketingové oddělení NCFC často nepochopitelně šponuje až na úroveň vstupenek na zápasy Ligy mistrů. (Což mimochodem platí i pro výjezdy ven; jeden věrný příznivec takto popisoval, kterak ho výlet na Stamford Bridge vyšel na závratných 100 liber, tedy cca 3 850 korun.)

Anebo je na vině domácí kotel, který si často nebere při skandování žádné servítky. Posmíval se takhle třeba mozkovému nádoru Glenna Roedera a nařčení z pedofilie na krku Grahama Rixe, zatímco drze oslavoval Tonyho Martina - muže, který vedle v nenáviděném Ipswichi nemilosrdně zastřelil 16letého zlodějíčka. Pravda, podobných podpásovek se dopouštějí mnohé další fanouškovské skupiny po celé Anglii, ovšem tohle už bylo přeci jen trochu moc.

Přesto přese všechno Delia Smith před 10 lety měla - a papírově stále má - k pronesení výše uvedeného výroku několik pádných důvodů.

Norwich se totiž přinejmenším v tomto tisíciletí vyznačuje jednou z nejloajálnějších fanouškovských základen: Carrow Road je věčně zaplněné a dokonce se proto uvažuje i o jeho rozšíření. Již před třemi lety byl načrtnut plán na zvýšení kapacity o sedm tisíc míst, který byl znovu oživen v návaznosti na finále play-off ve Wembley, kam se vydalo na 40 tisíc jedinců ve žlutozeleném.

Taková čísla nicméně mohou zavádět. Zaprvé Norwichi velmi pomáhá ten fakt, že jeho stánek bývá z 80 % zaplněn permanentkáři a kotel se rozkládá hned na dvou tribunách namísto klasické jedné. Zadruhé, finále play-off rovná se jedinečná, často neopakovatelná událost, a v minulosti jsme tu již měli kluby, které se odhodlaly k nafouknutí vlastního stadionu, aby vzápětí přihlížely akorát dramatickému řídnutí ochozů (viz Riverside v Middlesbrough).

Argumentů ve prospěch 'nejlepších fanoušků z Norwiche' tedy musí existovat vícero - a taky že existuje. V první řadě se nabízí zaměřit se spíše na ty cestující nadšence, kterých navzdory zmíněným 'pálkám' nijak neubývá - za svým týmem se naopak v průběhu trudného ročníku 2013/14 vydávali ve větších počtech než napříč ročníkem předcházejícím, mnohem vydařenějším.

Postavení v tabulce doopravdy nemá na příznivce Norwiche sebemenší vliv a na smyslu pro humor jim neubírá ani jistota sestupu, což jasně dokumentovali v závěrečném kole předloňské sezony. Tehdy si hráči Arsenalu v klidu užívali vedení i vysokých procent držení míče, zatímco kotel Norwiche tomu londýnskému prozpěvoval: "Prohráváme každý týden, prohráváme každý týden, nejste nijak speciální, my prohráváme každý týden".

Navíc, ačkoliv jsme si výše uvedli pár příkladů nemístného chování tvrdšího jádra podporovatelů Canaries, jakmile se oprostíme od 'neškodných' verbálních projevů, ve všech dalších ohledech naopak příznivci Norwiche spíše bodují.

Při každoročním vyhlašování nejslušnějších fanoušků daných anglických soutěží, kde se zohledňuje zejména počet zadržených či jinak trestaných osob, Norwich tradičně obsazuje nejvyšší příčky. A k dobru lze tamějším fandům přičíst rovněž tuto statistiku: letos v lednu se na zápas mezi rezervními výběry Norwiche a Manchesteru United dostavilo hned 10 tisícovek diváků. Těm se sice vyšlo vstříc vstupem zdarma, ovšem tak jako tak jde o úctyhodné číslo.

Na úplný závěr jsem si potom schoval tu zdaleka největší chloubu Norwiche City jako celku, která je právě s fanoušky neodmyslitelně spjata: a sice nejstarší dodnes užívanou fotbalovou píseň v dějinách tohoto sportu. Popěvek "On The Ball, City" ve skutečnosti existoval ještě dříve než klub samotný (založený před 113 lety); napsán byl už v 19. století, a proto je též svou koncepcí naprosto jedinečný.

Píseň původně sestávala až ze tří slok a refrénu, přičemž počítala s klavírním doprovodem. A třebaže piano se samozřejmě na stadiony normálně netahá, a hymna klubu se dnes běžně nezpívá v plném rozsahu, její přednes - jako třeba ten květnový z Wembley - pořád dokáže brát dech.

Text "On The Ball, City" se navíc - modernímu trendu navzdory - soustředí výhradně na klub a jeho (dnešní optikou až úsměvně gentlemanské) povzbuzování, což názorně ukazuje třeba znění samotného refrénu:

" Vykopni, vhazuj, trochu se o ten balon porvi,
Drž to při zemi, skvělý průnik, bravo, zvítěz nebo umři;
Jsme na balonu, City, ničeho se nebojme,
Jen tak dál, teď je tvoje šance;
Hurá! Vstřelili jsme gól.
City! City! City! "

---

Zamyšlený manažer Alex Neil. Zdroj: bailiwickexpress.com

---

#2 Jaká je tedy vlastně naše identita?

Norwich má na britské fotbalové scéně poněkud zvláštní postavení. Už jen nikým nesdílená barevná kombinace nahlas křičí "my to rádi po svém", a tak není divu, že se fanoušci Canaries po dlouhá léta snaží určit, jaký že je vlastně trademarkový herní styl jejich klubu. Jak vypadá ta správná 'norwichská cesta’...

Podobné debaty opětovně rozvířilo angažmá Chrise Hughtona, který byl od kormidla Norwiche odvolán úplným závěrem sestupového ročníku 2013/14. Jednu z příčin tehdy představoval zbytečně bojácný herní plán, kdy žlutozelení víkend co víkend de facto sami od sebe zvali soupeře, aby nad nimi dominovali.

Sympaťák Hughton se sám v rozhovorech často vyznával z respektu k soupeři, pro který však jako by v Norfolku tradičně neměli takové pochopení.

Úvodem je třeba vzít v úvahu, že Norwich City je klubem, jehož veškeré úspěchy jsou takřka povinně doprovázeny jistým elementem křehkosti. To se ukázalo třeba v sezoně 1992/93, kdy Kanárci slavně finišovali třetí, leč se záporným skóre. Něco takového už potom v Premier League nikdo nezopakoval. Co se však čistě herního projevu týče, křehkého na týmech z Carrow Road zpravidla nebývalo zhola nic.

Slavnou éru Rona Saunderse, jenž roku 1972 Norwich vůbec poprvé dovedl mezi anglickou smetánku, například charakterizovala velká přímočarost a efektivita, kdy na vytáhlého hrota pracovalo devět běhavých, drsných chlapíků. Žádnou náhodou se za symbol Saundersova režimu považuje Duncan Forbes; mohutný stoper a kapitán, který byl zvyklý při vykonávání svého řemesla překračovat mrtvoly.

Právě takový styl nesl Norwichi nejšťavnatější ovoce a také největší hrůzu v očích soupeřů, přesto zrovna tady spočívá jádro naťuknutého sporu. Totiž, řada příznivců Canaries na samotný piedestal klubových dějin vyzdvihuje raději tu éru, která teprve následovala - éru hráčské ikony West Hamu Johna Bonda, jež kulminovala tak akorát ve dvě prohraná pohárová finále, bez dalších hmatatelných úspěchů.

Co však tato etapa přinesla oproti té Saundersově, to byla jaksi sofistikovanější forma kopané. Nedávno zesnulý Bond přeci jen strávil celá 50. léta a polovinu šedesátek po boku takových velikánů jako Bobbyho Moorea (který mimochodem sám málem zakotvil na Carrow Road), Martina Peterse, Johnnyho Sissonse či Ronnieho Boyce. Atraktivní fotbal měl tedy zanesen přímo ve vlastním DNA.

John Boyd v Norfolku zasel tradici, na kterou se rádo vzpomíná, a z níž dále těžili hned tři jeho následovníci; dohromady po více než 20 relativně úspěšných let. Zlom nastal roku 1994, s koncem první manažerské štace Mikea Walkera. Po něm se na Carrow Road protočilo rovnou 18 různých lodivodů včetně těch dočasných - a spojení 'norwichská cesta' se mezitím dočista vytratilo z fanouškovských slovníků.

To dnešní doba - posedlá nálepkou 'nudné, nudné Chelsea' - si ho už jednoduše musela vyžádat zpět. A v ochozech znovu vytváří dva rozdílné tábory...

"Hodně lidí říká, že je to celé o herním stylu - byli jsme pozitivní pod Lambertem, negativní pod Hughtonem a teď jsme zase pozitivní, ale já si nejsem jist, že tenhle pohled obstojí při pečlivém zkoumání," pouští se do polemiky s většinovým názorovým proudem sloupkař Stewart Lewis.

"S útočným fotbalem jsme nebyli nejvíce spjati pod Lambertem nebo Alexem Neilem, ale pod Neilem Adamsem, a přesto jsme se tehdy ani nepřiblížili stupni vzrušení, jakého dosahujeme teď. Musí v tom být něco jiného - evidentní zápal, srdce a týmový duch, vytlačující strukturu a styl do pozadí," namítá Lewis s odkazem na Adamsův podzim 2014.

Ten odstartoval vskutku pohádkově. Norwich sezonu ve druhém podlaží načínal už podesáté v tomto tisíciletí, a přece se teprve pod Neilem Adamsem ocitl na čele druholigové tabulky. Do konce září zkrátka vše vypadalo být v pořádku; fanoušci Canaries si lebedili nad očividně nejkvalitnější soupiskou v soutěži a s chutí si vychutnávali loupeže v Ipswichi, Cardiffu či Blackpoolu.

Jenže postupem času se Neil Adams začal v té nabušené hráčské listině poněkud ztrácet. Rázem ztratil povědomí o tom, jak vlastně vypadá jeho ideální jedenáctka, a vše se začalo hroutit jako hrad z písku. "S výjimkou jednoho zápasu s Boltonem jsme vypadali být příliš jemní, bezzubí a bázliví - trochu jako podvyživený gumový králík," komentoval v listopadu svízelnou situaci Russell Saunders.

Norwich se tak pod Adamsem v podstatě obracel zpátky ke kritizované Hughtonově rutině, kterou dříve nepřipomínal ani zdaleka. Jinými slovy uzrál čas na další změnu, a tu měl přinést Alex Neil - zprvu mnohými vnímaný jako neambiciózní volba, a v současnosti již bezmezně glorifikovaný.

Ačkoliv se měl stát druhým nejmladším manažerem v celé zemi, Alex Neil od počátku dával v pozici manažera Canaries docela velký smysl. Jeho Hamilton se nelekal vůbec ničeho a proslul absencí respektu k jakkoliv silnému soupeři; čili byl vesměs takovou skotskou reinkarnací 'starého Norwiche'.

"Nemyslím, že jsem ho někdy slyšel při rozhovoru říct 'err'. Je ohromně bezprostřední, výstižný a zapůsobí na první poslech. Je přirozeným motivátorem," rozplýval se blogger Jon Rogers nad komunikačními schopnostmi charismatického Skota, který už od 23 let dělal v Hamiltonu kapitána, a pomáhal tam cepovat i dnešní v PL etablovaná jména, Jamese McCarthyho a jmenovce McArthura.

Již jako profesionální fotbalista byl Alex Neil nesmírně náročný a v rámci pravidelné sebekritiky se třeba jednou coby hrající manažer sám ztrestal tak, že všech 24 spoluhráčů pozval na oběd o třech chodech.

Rovněž na lavičce a v zákulisí pak rodák z Bellshillu neustále něco analyzuje. Už po třetím vystoupení na lavičce kupříkladu hlásal, že v Norwichi kompletně překopal nastolenou praxi - od způsobu dávkování volných dnů až po strategii vhazování a rohových kopů.

Alex Neil je zkrátka mužem činu a i jen jeho přirozeně zachmuřený výraz v člověku budí uznání.

Namísto toho, aby se protivníkovi podbízel, raději se mu přizpůsobuje tak, aby ho vždy měl šanci porazit. Za tímto účelem už na Carrow Road představil rozestavení 4-2-3-1, 4-4-1-1 nebo klasický diamant, a jeho mantrou je produkce ofenzivního fotbalu s notnou dávkou zápalu a fyzičnosti.

Není tedy snad právě tohle ta vysněná, moderní 'norwichská cesta'? To zřejmě určí až manažerův eventuální (ne)úspěch v Premier League...

---

Norwich znovu odhaluje sílu pevného kolektivu. Zdroj: thenational.ae

---

#3 Když dva pracují s týmž, není to tak úplně totéž

Norwich City je v zásadě spořivým a také vydělávajícím klubem. Když už se jednou odhodlal rozbít kasičku, byl z toho v květnu 2014 sestup. Když naopak do Premier League vcházel s očividně druholigovým, či spíš dokonce třetiligovým kádrem, byl z toho střed tabulky. I po zdanění předloni Norwich na cestě dolů vykázal málokdy vídaný zisk 6,7 milionů liber.

Od této skromné tradice se potom leccos odvíjí a jedním z hlavních znaků tohoto Norwiche je v důsledku velká hráčská kontinuita. Ve žlutozelené kabině se v průběhu loňské sezony změnilo absolutní minimum, a totéž platí také s ohledem na toto léto.

Canaries tedy zpět mezi elitu nakráčí v obdobném složení, v jakém ji před rokem opouštěli, a co je na tom zvláště zajímavé - málokterému fanouškovi NCFC to vadí.

Přestože jsme si výše připomněli, nakolik velkým zklamáním byl (negativní) herní projev Hughtonova Norwiche, jeho protagonisté v kádru zůstávají... a jejich vzájemná chemie se nyní pro změnu vykládá jako největší přednost Neilova Norwiche.

Není zkrátka manažer jako manažer, a zrovna v Norwichi už z časů minulých moc dobře znají hodnotu semknutého, třeba i úzkého kolektivu. Když Canaries v sezoně 1988/89 uhráli skvostnou čtvrtou příčku v nejvyšší soutěži, jejich kormidelník tehdy na prostoru celkem 47 soutěžních utkání využil služeb pouhých 18 fotbalistů. Hned devět z nich startovalo v nejméně 30 ligových duelech.

To katastrofální sezona 2008/09 se vyznačovala dosti odlišným mechanismem. Na lavičce Norwiche se tehdy vystřídali manažeři Roeder s Gunnem a dohromady vyzkoušeli 33 hráčů; z nich rovnou 14 přišlo na Carrow Road akorát hostovat a celá desítka fotbalistů se objevila v ubohých deseti či ještě méně zápasech. Výsledek? Potupný sestup do třetí ligy.

Dnes, naproti tomu, Norwich City připomíná jednu velkou rodinu, kde se každý zná a každý vyznává mušketýrské heslo "jeden za všechny, všichni za jednoho". Dokonce i nově příchozí manažer Alex Neil k této atmosféře vydatně přispívá; ba co víc, dal by se pokládat za jejího zakladatele.

"V horizontu více než 30 let jsem měl jen zřídkakdy takový pocit, že klub drží při sobě kompletně seshora dolů. Od majitelů, přes hráčskou kabinu až po fanoušky, vidím tam skutečné odhodlání a sdílenou víru," píše na stránkách prominentního NCFC blogu pamětník Steve Cook.

"Dokonce ani v památných letech (manažera) Mikea Walkera a našich výletů po Evropě vztah mezi (předsedou) Robertem Chasem a veskrze celým zbytkem klubu vyvolával znepokojení," vzpomíná dále Cook na interval mezi lety 1992 a 1994, kdy si Kanárci odbyli historickou premiéru v Poháru UEFA.

Právě Steve Cook je jedním z proponentů teorie, že do tak semknutého kolektivu by se prostě nemělo nijak radikálně sahat, a chválí tudíž přístup vedení k letošní nákupní horečce, který tak ostře kontrastuje s tím watfordským.

Na pomoc si Cook při argumentaci bere případy dříve zatracených ikon Norwiche a jednotících prvků, bez nichž se následně úspěšné mančafty šmahem rozkládaly. Konkrétně má jít o talisman jménem Grant Holt - několikanásobného vítěze ceny pro klubového hráče roku, kapitána, elitního střelce, silnou postavu ve všech smyslech slova - a také duo Iwan Roberts, Malky MacKay.

Tihle tři v letech 2011, respektive 2004, vydatnou měrou pomáhali Norwichi k postupu mezi smetánku, aby byli jen krátce nato nekompromisně označeni za přebytečné veterány, kteří byli posléze nuceni z dálky nečinně přihlížet okamžitému sestupu. Podle Cooka přitom nešlo o náhodu, protože mentální síla je v zásadě křehkou, a přitom nesmírně vlivnou proměnnou.

Dnes už nositelem úžasné atmosféry uvnitř kanárčí kabiny není tak úplně jednotlivec, ačkoliv Russell Martin pod Alexem Neilem zažil neformální povýšení na regulérní pojítko mezi trenérským a hráčským ansámblem, ne-li přímo rádce skotského lodivoda.

Tentokrát už Norwich jako semknutý kolektiv individualit funguje i bez toho jednoho hmatatelného pilíře. Místo toho se skutečně sází hlavně na cílevědomost každého člena A-týmu; pod Neilem všichni hráči znají své role a jsou si při jejich vykonávání viditelně jisti v kramflecích.

Dobrým příkladem bezchybné Skotovy analýzy hráčova způsobu myšlení je dramatický vzestup středopolaře Bradleyho Johnsona, který v Norfolku dlouze platíval za prototyp fotbalisty, jehož aktuální rozpoložení vykazuje značné výkyvy, a zároveň určuje vše podstatné.

"Suverénní, intuitivní a sebevědomý, jakmile se jemu samotnému i celému týmu dařilo; věčně roztřepaný, neobratný a s tendencí činit špatná rozhodnutí, jakmile to neklape," trefně popisuje Johnsonovu labilní náturu blogger Thomas Markham-Uden. A nikoliv omylem přitom používá minulý čas.

Bradley Johnson sice dál sbírá nesmyslné žluté karty a pořád kazí příliš triviálních nahrávek, zároveň ale dokonale ztělesňuje Neilovu představu o velké ochotě rvát se pro tým, když při četných výhrách s přehledem určoval tempo i směr hry. V únoru pod Skotovou taktovkou prožil patrně nejlepší měsíc ve žlutozeleném trikotu a obecně má za sebou nejvyrovnanější sezonu na Carrow Road.

Někdejší opora Leedsu přitom není jediným borcem, jemuž Neilovo citlivém osobní vedení evidentně prospělo. Dalším takovým hráčem je třeba pravý bek Steven Whittaker, který si svým vlastním peklem prošel 24. ledna, když kvůli velkému množství trestů a zranění ošklivě vyhořel jako záskok uprostřed záložní řady.

"Co tehdy Neil řekl, když byl požádán o komentář k Whittakerově výkonu? Bránil ho do morku kostí. Dokonce ho chválil za to, že zahrál na nevděčné pozici, a doslova prohlásil, že 'Steven Whittaker byl tou nejmenší z jeho starostí'," rekapituloval již citovaný Jon Rogers s více než měsíčním odstupem a výmluvným dovětkem: "Od té doby podává na pravém beku vynikající výkony."

V tomhle stylu bychom potom mohli zvesela a takřka donekonečna pokračovat. Určitou revitalizací si po sestupu, a mimo jiné díky předešlému manažerovi Neilu Adamsovi, prošli také Jonny Howson, Alex Tettey nebo konečně rozdílový Nathan Redmond.

Nejenom u posledně jmenovaného je však nyní největší otázkou, zdali takové zlepšené výkony dovede replikovat i o patro výše. A zdali bude nadále zabírat léčebná 'metoda Alexem Neilem’...