Představení nováčků Premier League: Watford FC

Již zítra EuroFotbal spouští čtyřdílný seriál s přehlednými medailonky všech 20 účastníků příštího ročníku Premier League, ještě předtím ovšem načínáme tuto minisérii, která poněkud netradičně představí pouze nováčky nadcházející sezony. Alternativním způsobem takto nahlédneme do zákulisí, na trenérské lavice i přímo na trávníky...

Světoznámý fotbalový analytik Michael Cox se nedávno na stránkách ESPN dušoval, že letošní tři nováčci Premier League zvýší kvalitu soutěže jako celku a nebudou v žádném případě do počtu.

S tím se dá souhlasit, ačkoliv takový Bournemouth může přes veškerý entuziasmus v zásadě druholigového kádru docela klidně shořet jako papír.

Především je nicméně potřeba podotknout a náležitě zdůraznit, že všichni tři nováčci mají své jasné rysy a poutavé záchytné body, díky nimž se dozajista vyplatí si na ně posvítit.

My tak budeme činit v následujících dnech, když si u Watfordu, Bournemouthu i Norwiche nadefinujeme tři zajímavé aspekty jejich fungování. Vám potom vřele doporučujeme se na ně průběžně zaměřovat po celou nadcházející sezonu.

Začínáme na předměstí Londýna, kde hnízdí Sršni z Watfordu...

---

Majitel Watfordu Elton John před finále FA Cupu 1984. Zdroj: s1.jrnl.ie

---

#1 Rodina základ života

Skutečnost, že Watfordu FC šéfuje pokračovatel rodinného klanu s tak velkou tradicí - jmenovitě Giampaolo Pozzo, jehož si představíme ve druhé kapitole - je svým způsobem nesmírně symbolická, jelikož sám Watford FC je v zásadě navýsost rodinným klubem.

Jde přece o klub s fanouškovskou tradicí oblékat se na poslední venkovní výjezd sezony jako na maškarní; o klub, který docela běžně otevírá tréninkové jednotky speciálně pro rodiče s dětmi; o klub, který si sem tam rád uspořádá vlastní obdobu 'question time' - akorát, že v tomto případě nejsou příznivci vyzpovídáváni členové britského vládního kabinetu, nýbrž zástupci vedení Hornets.

Zároveň jde však o skutečnost notně ironickou, neboť Východní tribuna - příhodně překřtěná na 'Rodinnou' - dlouhá léta odkazovala primárně na chatrný stav klubu jako celku.

Takzvaná East Stand zdánlivě celou věčnost patřila k nejstarodávnějším tribunám ve Spojeném království. S celým Vicarage Road vyrostla roku 1922 a od té doby prostě stála, nikým nedotčena. Až dokud absence sedaček a přítomnost azbestu nezačala lézt na nervy i samotným mecenášům WFC.

Ti teprve v srpnu 2013 konečně nařídili čtvrtou tribunu srovnat se zemí, a tedy odstranit jeden z pádných a pevně zakořeněných důvodů, proč Watford nepovažovat za klub se skutečnými ambicemi.

Watforďané totiž historicky vážně patří k černým nebo alespoň nenápadným ovcím nejen fotbalové scény. Mnoho lidí má například Watford automaticky spojený s Londýnem - a to klidně i do takové míry, že ho považuje za londýnský distrikt, aby ho tím pádem zbavovalo veškeré svébytnosti. V reálu jde přitom o samosprávné město s 90 tisíci obyvateli.

Na regulérní mapě je tedy Watford poněkud zanedbávanou veličinou a obdobná je také jeho pozice na mapě fotbalové. Na tu se Sršni poprvé dostali až v 80. letech, kdy pod dohledem jistého investora jménem Elton John (po němž se později pojmenovala jedna část ochozů Vicarage Road) v sezoně 1982/83 dokráčeli dokonce až na druhou příčku v elitní soutěži.

Podruhé se potom Hornets do širšího povědomí dostávají vlastně až nyní. Ano, do Premier League teď nakouknou již potřetí, ovšem v obou předešlých případech sestupovali okamžitě, jakmile to bylo technicky možné. A nikdo si jich tedy pořádně neměl šanci všimnout.

Na úvod ročníku 1999/2000 Watford pod vedením Grahama Taylora sice na úvod zaskočil Liverpool nebo Chelsea, avšak v cílové rovince navzdory inspirativnímu lednovému příchodu později šestigólového Heidara Helgusona ztrácel na nejbližší bezpečnou pozici více než dvě výhry.

O sedm let později to potom nebylo o moc lepší. Aidy Boothroyd tenkrát s mimořádně omezeným rozpočtem učil své svěřence enormně přímočarému, v těchto chvílích již bolestivě přežitému stylu, který jeho mužstvu v důsledku vynesl pouhých pět výher. Debakly Watford možná neschytával a Ashley Young se na prvoligové scéně představil ve velkém stylu, ale to by byla asi tak všechna pozitiva.

Pro obě tyto neblahé zkušenosti s nejvyšší soutěží se také nyní řada místních jaksi instinktivně zdráhá uvěřit slibům lidí z vedení, kteří velkolepě plánují Hornets v Premier League etablovat. Jenže dnes je Watford skutečně o mnoho dále, a kuriózně za to vděčí práci velkého množství manažerů.

Základy loňského úspěchu pokládal již Gianfranco Zola, první Pozzův vyvolený. Ten na jihozápad Hertfordshireu po zdánlivě nekonečné éře stěží koukatelné kopané zničehonic přinesl něco docela nového - a zasel na Vicarage Road moderní tradici svěžího fotbalu lehce jihoevropského střihu.

Zolův Watford byl nicméně přehnaně temperamentní a nevyzpytatelný, vyznačoval se mohutnými výkyvy ve výkonnosti a poznamenán byl strašidelnými sériemi jako třeba pěti domácími prohrami v řadě nebo žádnou výhrou v devíti kolech.

Sršni akutně potřebovali někoho, kdo by je naučil konzistenci i větší disciplíně - a přesně kvůli tomu přišel další Ital Giuseppe Sannino. Ne snad že by Watford pod jeho dohledem přišel o svůj nakažlivý entuziasmus, to vůbec ne (sám Sannino u postranní čáry poskakoval jako divý), spíš se prostě tak nějak celkově srovnal.

Bývalý kouč Palerma Zolovo 3-5-2 přetočil spíše ve formaci připomínající 5-3-2, s mírně zataženějšími beky a následkem toho pevnější defenzívou, ale i (trochu paradoxně) uvolněnější ofenzívou.

Watford se takhle okamžitě odrazil za historickou šňůrou šesti domácích vítězství v řadě bez inkasování a ani náhlý Sanninův konec krátce po startu uplynulé sezony neznamenal předávání jakkoliv rozloženého mužstva. To spíš naopak: Watford do minulého ročníku vstupoval viditelně fit, fyzicky silnější, a to se také promítlo do čtyř výher z prvních pěti kol.

Teprve vzápětí došlo k rozhádání kabiny a obecně vinou mizerné atmosféry uvnitř kolektivu i pokračující manažerské rotace (zčásti vynucené, protože Sanninův nástupce Óscar García skončil velice brzy kvůli zdravotním potížím) Hornets strávili vesměs celý podzim ve srabu.

Tak jako tak nicméně čtvrtý lodivod v pořadí, srbský i thajský mistr Slaviša Jokanović, rozhodně měl na čem stavět - a taky že na tom stavěl až do chvíle, kdy se stal prvním neanglickým kormidelníkem, který Watford dovedl do Premier League (navíc poprvé bez nutnosti absolvovat zrádné play-off).

Plynulý, primárně brejkový styl hry Jokanović zachoval, k tomu ale vrchem přidal hutnou dávku vlastního manažerského instinktu, který ho vedl třeba k citlivému přepínání mezi systémy se třemi a čtyřmi zadáky (celkem Watford za sezonu vystřídal sedm různých rozestavení!), ale i k nedívaně odvážným gestům vůči vybraným svěřencům.

"Dovolil by si Gianfranco Zola posadit Troye Deeneyho po pouhém jednom mizerném výkonu, jako to udělal Jokanović v únoru po Boltonu? Pravděpodobně nikoliv," tázal se řečnicky Adam Drury na blogu Forza Watford s ohledem na nejlepšího střelce i asistenta týmu, a krom toho uvádí ještě několik dalších příkladů.

Letošní lednové přestupové okno třeba navíc přineslo nekompromisní odstavení dříve idealizovaného egomaniaka Lloyda Dyera, jehož Slaviša Jokanović spolu s Keithem Andrewsem, Lewise McGuganem a Matthiasem Ranegiem veřejně prohlásil za škůdce v kabině. Také tehdy Srb osvědčil svou odvahu a rázný charakter, který fanouškům Watfordu pochopitelně imponoval.

A imponoval jim mimo jiné proto, že Jokanović takovým způsobem umně napravoval svůj vlastní nepříliš nadějný rozjezd. Ještě 10. ledna, po venkovní porážce v Huddersfieldu (1:3), se totiž lecjaký příznivec Hornets třásl již na čtvrtého prince na bílém koni, který na Vicarage Road zavítá s cílem osobitě navázat na Sannina. Po prodělání listopadové krize o čtyřech po sobě jdoucích prohrách se Jokanović v husté kaši topil zas a znovu, což mělo být pro náročného Pozza tak akorát dost.

O tři měsíce později už se Jokanović opět těšil všeobecné důvěře. Šestého dubna se pro klíčové domácí střetnutí s Middlesbrough (2:0) vysvléklo jenom šest osob zodpovědných za zmíněnou ostudu v Huddersfieldu, a společně takto dali vzniknout úchvatné šňůře o pěti výhrách v řadě, která ústila v přímý postup do Premier League.

Nakonec ani není žádnou náhodou, že pokud Watford ze 14 utkání se sedmi přímými konkurenty o nejvyšší příčky zvládl všehovšudy dvě, pokaždé se tak dělo pod vedením Jokanoviće - 10. února na Brentfordu a potom právě s Boro.

"Díky klíčovému jmenování Deana Austina, jenž se zdá být populární mezi hráči a tím správným komunikátorem, kterého zřejmě Jokanovićova špatná angličtina vyžaduje, došlo ke kompletnímu vzkříšení trenérského štábu,” jmenuje pak ještě jednu důležitou okolnost citovaný Drury.

Slaviša Jokanović se prý následně mohl soustředit hlavně na dodávání taktického know-how a v tomhle směru on zvládal dennodenně excelovat. Byl zkrátka tím správným X faktorem, a teď je tedy velkou otázkou, zdali jeho metaforické boty padnou rovněž Quiquemu Floresovi, či zda si ve Watfordu zase budou muset zvykat na odlišné pořádky...

---

Giampaolo Pozzo (uprostřed) a jeho syn Gino (nalevo) jednají. Zdroj: zimbio.com

---

#2 Klan Pozzo - zbytečně démonizovaný fenomén evropské scény

Že Giampaolo Pozzo není ve Velké Británii všeobecně oblíbeným vlastníkem, to asi netřeba nijak speciálně zdůrazňovat.

Jak už jsme si výše nastínili, Watford se tradičně těší bídné pověsti, a tudíž sama skutečnost, že z něho Pozzo takřka ze dne na den učinil konkurenceschopný mančaft schopný víkend co víkend produkovat atraktivní fotbal (čili mančaft hodný univerzálního respektu), nikomu jen tak nevoní.

Je to vlastně velmi podobné pozici Chelsea sezony 2004/05, kterou jen zřídkakdy uvidíte zmíněnou mezi kandidáty na nejlepší tým historie Premier League, přestože ji do takové debaty nezastavitelné kvarteto Lampard-Duff-Drogba-Robben celkem s přehledem řadí.

Nechápejte mě ovšem zle: Giampaolo Pozzo se zprvu rozhodně nevydal žádnou objektivně sympatickou cestou. Rozhodl se totiž šikovně využít mezery v 'zákonech' Football League (spravující čtyři nejvyšší anglické soutěže) a jejím prostřednictvím si do Watfordu natahat nezdravé množství kluků ze svého Udinese.

V březnu 2013, po necelém roce Italova působení na Ostrovech, platilo, že na předměstí Londýna zamířilo 14 hostů - z toho rovnou devět vázaných v Pozzově Udinese.

Tou skulinou, o které výše hovořím, je fakt, že Football League tou dobou sice omezovala počet zapůjčených fotbalistů v 18členné zápasové sestavě na pět, ovšem borci s kmenovými zaměstnavateli v zahraničí (kteří na rozdíl od místních musí být na soupisku zapsáni ještě před oficiální uzávěrkou přestupů) takovému pravidlu nepodléhají, neboť se formálně registrují jako trvalé přestupy.

Důvod, proč jsem v prvním souvětí minulého odstavce použil minulý čas, je potom nasnadě: právě v reakci na Pozzovo vychytralé počínání se Football League usnesla na tom, že cizinec rovná se pro tyto účely našinec, a taky že z jednoho konkrétního místa (jako Udinese) smí klub za účelem dočasné výpomoci odčerpat maximálně čtyři páry nohou.

Od té doby se Watford na první pohled chová jinak, tak nějak objektivně 'spořádaněji' či alespoň 'ortodoxněji'. Na druhou stranu, ve zpětném zrcátku - respektive při pečlivém náhledu tehdejší situace - vypadá dokonce i ten originální Pozzův Watford jako menší padouch, než za jakého se běžně považuje.

V první řadě je potřeba zvážit, že když v červnu 2012 Giampaolo Pozzo Hornets definitivně odkoupil, dobíhalo jim ještě přestupové embargo. Toho se Watford konečně zbavil až 30. července, tedy těsně před rozjezdem nové sezony League Championship, a během necelých dvou týdnů dočista překopat takové torzo, jaké si na Vicarage Road toho času vydržovali... to by se rovnalo holé 'mission impossible'. Alespoň tedy bez využití instituce hostovačky.

Další věcí je, že proč byl asi Watford odměněn takovým embargem? Samozřejmě proto, že se po jedné dekádě relativního klidu opět potácel ve finančních problémech, když pod dohledem nezodpovědného Laurence Bassiniho (nedávno výmluvně odsouzeného k tříletému zákazu jakéhokoliv fungování ve světě kopané) nastřádal tíživý dluh ve výši 13 milionů liber.

V souvislosti se Sršni se tenkrát často mluvilo o bankrotu, a právě v disciplíně nízkonákladového vzbouzení tápajících klubů platí Giampaolo Pozzo za mistra nad mistry. Letos v létě se ostatně stal vůbec prvním člověkem na této planetě, který vlastní kluby ve třech různých nejvyšších soutěžích v Evropě. A se všemi přitom postupoval; žádné zkratky a ulehčování.

Nejprve se Pozzovic roku 1986 - ihned po převedení vlastního rodinného byznysu pod mnohem větší firmu Bosch - ujali zmíněného Udinese, které si postupně vypiplali ve stálici italské Serie A. Celek z odříznutého stotisícového městečka na severovýchodu země strávil mezi smetánkou 25 z posledních 30 sezon, šestkrát se umístil v první pětce - a třikrát i velmi nedávno.

Španělská Granada je potom snad ještě pohádkovějším příběhem. Nejpopulárnější turistická oblast rozlehlé Andalusie sice v globálu není žádným zapadlým střediskem, ovšem z fotbalového hlediska to o ní tvrdit bez problémů šlo.

Pozzo Granadu roku 2009 přebíral značně podvyživenou ve třetím podlaží, přesto ji bleskurychle vyvedl do nejvyššího patra (kam se dříve nepodívala dlouhých 33 let) a letos ji tam udržel už počtvrté v řadě. Zde se sluší dodat, že s velkými problémy - které způsobil mimo jiné odchod klíčového střelce Odiona Ighala právě do Watfordu, jehož progresu se v rámci malého Pozzova impéria leccos podřizuje.

Právě nigerijský forvard je teď vlajkovou lodí nového směru Watfordu: poblíž hlavního města Anglie hostoval jen krátce, aby se ihned záhy stal Sršněm na plný úvazek, a následoval tak stopy Forestieriho, Pudila, Battocchia, Abdiho, Anyi, Ekstranda a čerstvě i Vydry.

Ti všichni se do Hertfordshireu dříve nebo později přestěhovali natrvalo, a zasadili se tudíž o relativní diskreditaci nesmírně častého argumentu ve smyslu, že hostování je z podstaty slova krátkodobou záležitostí, a takoví hráči tedy přijdou a zase odejdou, aniž by si ke klubu vypracovali pořádný vztah, čímž Watfordu kazí jméno.

Jenže jak vidno, k žádnému takovému bezhlavému protáčení či 'sdílení' majetku prostě nedochází. Pozzo Watford vnímá jako dlouhodobý projekt, který se nějakým způsobem vyvíjí, a podle toho to taky vypadá. Jistě, fórky o Udinese B z módy jen tak nevyjdou, ovšem při pohledu na soupisku, kde nefiguruje byť jen jediný host (!), už jaksi ztrácí na údernosti. Allan Nyom sice letos přišel od černobílých, to však rovnou nastálo.

Popírat jistou watfordskou evoluci tedy nemá cenu a místo toho by se Giampaolo Pozzo měl raději chválit za to, jak se drží prapůvodních slibů. Už na počátku angažmá u Hornets totiž plánoval, že začne laciným lepením skrze hostovačky a postupně přejde na model, který se mu osvědčil v Udinese - tedy sázku na výtečně propracovaný systém skautingu a rozvoj domácího talentu.

Márcio Amoroso, Fabio Quagliarella, Alexis Sánchez, Kwadwo Asamoah a Samir Handanović - to jsou všechno hráči, které Pozzo na Friuli přivedl za zanedbatelný peníz, aby je následně prodal s parádním ziskem. A zároveň jde o hráče z různých koutů světa, lapané do široce roztažených sítí Udinese, z jejichž záviděníhodného dosahu nyní začínají těžit také ve Watfordu.

Trenéři s význačnými členy vedení všech tří Pozzových klubů si pravidelně vyměňují informace a i díky tomu v posledních dnech na Vicarage Road přistály 'zásilky' ze šesti lig včetně té rumunské či ruské.

Bohužel, letošní nákupní horečka již vrhá stín na onen druhý bod; rozvoj domácího talentu. Tam si Watford v delším časovém horizontu nevede špatně, to vůbec ne - jeho akademie je dokonce symbolem pokračující služby fotbalového klubu vlastní lokální komunitě, a ještě v sezoně 2012/13 byli Hornets schopni i ochotni postavit do základu osm doma odkojených (home-grown) fotbalistů.

Dnes už je to ale v tomhle směru na Vicarage Road spíše jedna velká bída a fanoušci se s jistou dávkou naivity mohou odvolávat snad akorát na 20letého útočníka Bernarda Mensaha. Právě růst vlivu akademie a pokrok v komerční oblasti, která by byla schopna přitáhnout k Watfordu nové fanoušky - to by teď měly být nejbližší Pozzovy cíle, jdoucí ruku v ruce spolu se stabilizací Golden Boys v Premier League.

Už teď je každopádně jasné, že italským vlastníkům na chodu klubu notně záleží. Na rozdíl od Red Bullu či City Football Group nejde Pozzovic o expanzi vlastní značky; roku 2008 se koneckonců rodinné firmy zbavili a žijí už jenom z fotbalu. I fotbalem...

---

Troy Deeney právě střílí nejslavnější gól v dějinách klubu. Zdroj: mmitii.mattballantine.com

---

#3 Kultovní hrdina jménem Troy Deeney

"Jakékoliv mládežnické týmy nebyly pro mě, já místo toho randil s holkami," krčil rameny Troy Deeney během letošního rozhovoru pro deník Telegraph. Měl talent a předčasně dospěl, takže si se svým svalnatým tělem v klidu mohl na styl Freddyho Adua prorazit cestu k juniorským výšinám.

Jenže co by se namáhal, že ano? Troy Deeney si raději na prahu dospělosti vydělával na stavbě a kopával za neligové týmy, aby ho roku 2010 - před pouhými pěti lety! - Watford za cenu 250 tisíc liber vytahoval až ze třetiligového Walsallu.

Riziko s sebou Troy Deeney díky banální cenovce nenesl prakticky nijaké; na londýnském předměstí to zkrátka jen zkusili, že co kdyby z toho náhodou vykoukl jackpot. A na ten to zprvu nevypadalo...

Ve své první sezoně udělaný forvard převážně vysedával za výtečně kooperujícím duem Danny Graham - (o tři roky mladší) Marvin Sordell, a pokud už Deeney výjimečně naskočil do hry, tak povětšinou na křídle, kde mu to moc nesvědčilo.

Tou dobou na Vicarage Road takřka každý bedlivý pozorovatel zaujímal stanovisko, že se Troy Deeney v klubu, ba ani v druhé lize příliš neohřeje, a za pár let se na něho bude vzpomínat s drzým úsměvem - alespoň takové svědectví podává na blogu Forza Watford dlouholetý fanda Adam Drury.

A není důvod nevěřit; ve skutečnosti existuje ještě minimálně jeden pádný důvod k souhlasnému kývání hlavou. Těsně před začátkem letní přípravy na potenciálně zlomovou sezonu 2012/13 se totiž Deeney přimotal do bitky a za kopanec do hlavy jednoho z účastníků vyfasoval 10 měsíců natvrdo.

Z původně vyměřeného trestu si nakonec Deeney pro dobré chování odseděl 'pouhé' tři měsíce a stihl i drtivou většinu onoho ligového ročníku, do něhož vcházel s novou, posílenou motivací: dokázat, že není žádný špatný člověk, a to mimo jiné in memoriam, svému čerstvě zesnulému otci.

Troy Deeney se za mřížemi nijak neflákal, dostal se do životní kondice a tu potom na trávníku s chutí prodával. Nový manažer Gianfranco Zola si okamžitě pochvaloval, že tohle je "přesně typ hráče pro jeho tým", a birminghamský rodák to potvrdil vlastně rovnou při své obnovené premiéře v základu, když koncem září zatížil konto Huddersfieldu.

Takového aktu se následně dopustil na 13 různých (!) soupeřích, mezi 10. listopadem a 8. prosincem 2012 skóroval v šesti ligových utkáních v řadě, a za dalších 18 měsíců už byl Deeney oslavován coby první hráč Watfordu od roku 1961, jemuž se podařilo ve dvou po sobě jdoucích sezonách dosáhnout 20gólové hranice.

Ani na takové metě se ovšem Troy Deeney nezarazil a dál se s radostí překonával. V uplynulém ročníku se blýskl 21 góly (top střelec týmu), 10 asistencemi (osobní maximum) a alespoň dva takové 'kanadské body' zaznamenal v neskutečných devíti zápasech (rovněž vlastní rekord).

V tomhle období už to jinak vzato nebyl Troy Deeney, kdo se přizpůsoboval spoluhráčům; naopak to byli spoluhráči, kdo se přizpůsobovali Troyi Deeneymu. A také to byli spoluhráči, kdo díky němu herně rostli.

Hlavně díky podpoře tohoto agresivního, ve vzduchu dominantního, rychlého a vesměs dokonale všestranného chlapíka se třeba Matěj Vydra mezi prosincem 2012 a únorem 2013 vytasil s pěti dvougólovými starty (!) a slovy Adama Druryho tak prožil nejúchvatnější individuální období libovolného hráče Watfordu v horizontu přinejmenším jedné dekády.

Samozřejmě, o nezapomenutelné okamžiky se staral rovněž Troy Deeney in persona. Konkrétně narážím třeba na tento nepopsatelný moment z play-off League Championship, ze kterého mám husí kůži při naprosto každé nahodilé připomínce, potažmo na nejhezčí gól sezony 2011/12 dle hlasování watfordských fanoušků.

A není to jen o heroických výkonech, Troy Deeney se pravidelně strefuje do černého i mimo trávníky; z pozice hlavního pojítka mezi hráči a fanoušky, kteří v rámci druhé ligy patřili k těm nejzapálenějším. Osvěžující jsou jednak Deeneyho upřímné, obohacující rozhovory, jednak jeho bavičský talent.

Právě watfordské číslo 9 stojí za učiněným hitem sociálních sítí s názvem 'Ospalá kamera', kde během venkovních výjezdů v autobuse fotí spící kolegy a jejich pokroucené tváře následně nemilosrdně sází na Twitter či Instagram. A před finále play-off potom Deeney se spoluhráčem natočili video, na němž si hrají na módní policajty a utahují si z nesrozumitelných proslovů španělského brankáře Almunii.

S Troyem Deeneym se zkrátka člověk nenudí. Jde o fotbalistu, který v neutrálním i zaujatém divákovi vzbuzuje celou řadu rozličných emocí, a takových postav na britské fotbalové scéně nebude nikdy dost. Co si pro nás asi tak schoval do Premier League...?