Představení účastníků Eura 2020 - Chorvatsko

Před třemi roky se naposledy na velké světové akci sešlo trio Rakitić-Modrić-Mandžukić, kterému do té doby mohlo být — a také bylo — předhazováno, že se v momentu zvýšených očekávání železně drobili, a hle, byla z toho parádní jízda do finále. Ono drobení však vždy primárně platilo hlavně pro mistrovství Evropy, kam Chorvaté opět necestují dobře naladěni...

Jen těžko pomyslet na finalistu mistrovství světa, který by si v nadcházejících letech prošel natolik turbulentním obdobím, že by se s ním rázem přestalo počítat mezi favority. U Chorvatů je ten speciální pocit jedině umocněn tím, že ani nevyměnili trenéra. Skončili sice čtyři hráči, ale až na Mandžukiće se nejednalo o žádné nenahraditelné opory. Petković navíc na hrotu útoku v jeho nepřítomnosti obstál, Rakitić zase uvolnil místo Vlašićovi, Livaković vypadá jako lepší gólman než Subašić...

Naopak lze v případě Chorvatů hovořit spíše o zaspané generační obměně, než že by je v první řadě jakkoliv zradila. Rakitić byl ostatně velké části novinářů trnem v oku, neboť jako člen diaspory, který vyrostl ve Švýcarsku a vážně zvažoval jeho reprezentování, nikdy úplně nezapadl, a ani po více než stovce startů za Vatreni nebyl plně přijat coby chorvatská ikona. (Kdyby vás tento fascinující případ zajímal více do hloubky, můžu jenom doporučit přelouskat tento vynikající článek Juraje Vrdoljaka, s nímž byl celý tento profil konzultován.)

Jeho ukončení reprezentační kariéry zrovna po přiléhavě otřesném září 2020 bylo spíše vysvobozením — hlavně pro něj samotného, ale možná i pro tým jako celek a trenéra Daliće, který už dále nemusel úzkostlivě nacházet místo pro oba stárnoucí středopolaře.

To by však nebyl Dalić, starý to "overthinker”, aby si nevymyslel jiná dilemata, která ho zaměstnají. Od října se výrazně zhoršenou defenzivní situaci snaží řešit diamantem ve středu pole, přičemž teď to na poslední chvíli vypadá, že nevyužije ani tuto (experimentální) variantu, ani tu osvědčenou s Vlašićem na desítce ve 4-2-3-1, a místo toho od počátku vsadí na plošší formaci 4-3-3, která mu naposledy s Portugalskem vynesla... pěknou prohru 2:4?

Takhle se zkrátka aspirant na titul nechová. Ale co my víme, třeba zase jednou klamou tělem.

Před Eurem 2008 to v přípravě též nevypadalo dobře, a pak prošli skupinou bez ztráty kytičky. Naopak o čtyři roky později byli oblíbenými černými koňmi, a v těžké skupině to nakonec ani k postupu nevedlo. Před mundialem 2018 to byl čirý chaos — pozdní odvolání trenéra Čačiće, Modrićovo čerstvé nařečení z křivého svědectví u soudu — a přece se upekl historický úspěch. Třeba Chorvati právě tohle sebepodkopávání, podceňování prostě potřebují...


Hrvatska narodni liga (1. HNL) se už dávno rovná GNK Dinamo Záhřeb, o tom nemůže být nejmenších pochyb. Kromě senzačního postupu do čtvrtfinále Evropské ligy přes vysoce favorizovaný Tottenham nemělo Dinamo žádný problém ani obhájit domácí titul; už potřetí v řadě.

Tolik gólů (84) naposledy Dinamo sázelo v suverénních letech 2013-15, přičemž rovnou osm hráčů v oficiálním Týmu roku pocházelo právě ze záhřebské mašiny — šest z nich nyní jede na Euro, z toho pět za Chorvatsko. Takové zastoupení na velké akci Dinamo nemělo od roku 2012, kdy v reprezentaci pomalu proráželi 23letí Vida s Badeljem a teprve 20letý Vrsaljko. Ale opravdu jen pomalu (akorát Vida si na turnaji zahrál, a to pouze 65 minut). Tentokrát se s Petkovićem a Livakovićem počítá napevno do základu; pokud skutečně bok po boku zahájí duel s Anglií, budou prvním takovým turnajovým duem Dinama od slavného mistrovství světa 1998, jež v základní sestavě načínal trojlístek Dražen Ladić, Dario Simić a Robert Prosinečki. Záhřebské Dinamo tenkrát vlastně ani ještě nebylo Dinamo, nýbrž Croatia Zagreb.

Co ovšem tuto sezonu Dinama činí o to špičkovější, je ne zcela fotbalový randál, který se kolem klubu v průběhu tohoto ročníku strhl. Pokud před minulým šampionátem byl v kurzu bývalý výkonný ředitel Dinama Zdravko Mamić, který byl tenkrát odsouzen k 6,5 letům vězení a před trestem uprchl do Bosny a Hercegoviny (jež ho odmítla vydat, protože Mamić drží bosenské občanství), tentokrát došla řada i na jeho bratra Zorana, jemuž byla dokázána spoluúčast na daňových podvodech a zpronevěře necelých 15 milionů eur.

Zorana letos v březnu nejvyšší chorvatský soud odsoudil pro změnu ke 4,5 letům vězení, kterým se však na rozdíl od Zdravka patrně nevyhne — zhruba před dvěma týdny byl v Bosně a Hercegovině na základě mezinárodního zatykače policií skutečně dopaden.

Co to dělá zajímavější? Zatímco Zdravko v době svého odsouzení už pro Dinamo dávno oficiálně nepracoval, Zoran Mamić na post trenéra i sportovního ředitele záhřebského celku rezignoval teprve po vynesení rozsudku 15. března. To znamená, že Dinamo kuriózně vedl do prvního zápasu s Tottenhamem, ale ne už do heroické odvety, kdy tým úspěšně přemazával dvougólové manko. Mamić je přitom legitimně kvalitním lodivodem; je podepsán pod pěti tituly včetně toho letošního, který nedotáhl do úplného konce, a alespoň částečně stojí i za průlomy současných členů širšího kádru Vatreni jako Kramariće, Brozoviće, Brekala, Roga nebo Pjaci.

Vedle Záhřeba se nelze nezastavit ani ve Splitu, kde mohou být letos vůbec rádi za poháry. Vděčí za ně jednak vlastnímu závěrečnému sprintu, jednak pozdnímu kolapsu Gorice tak trochu na styl Leicesteru v Anglii. Čtyři kola před koncem byla HNK Gorica třetí, s luxusním osmibodovým náskokem na první nepohárovou pátou příčku. Jenže ouha, přišly ošklivé debakly od Hajduku a Dinama (dohromady skóre 0:7) a nakonec i těsná prohra v Rijece gólem 11 minut před závěrečným hvizdem. Ani remíza by Gorici nestačila, ale přesto... yikes.

Tak jako tak je HNK Gorica jednoznačnou kometou ročníku. Klub z předměstí Záhřeba se do první ligy protlačil teprve před třemi lety a nahoru se vypracoval především díky fantastickému skautingu. Borci jako Kristijan Lovrić, Cherif Ndiaye nebo Kristijan Kahlina bývali naprostými anonymy, teď jsou hvězdami soutěže a potenciálními přestupovými cíli pro velké ryby. "Mastermind” gorického úspěchu, sportovní ředitel Mindaugas Nikoličius, byl už mezitím uloven zrovna Hajdukem, který své zaostání za úhlavními rivaly z Dinama o 25 bodů (!) musí vnímat jako selhání i přes výslednou pohárovou účast. Alespoň jejich tým do 19 let znamená velký příslib; po dlouhých devíti letech opanoval juniorskou ligu s pouhou jednou prohrou na kontě.

Posledním zajímavým fenoménem je pokračující snaha Damira Miškoviće, majitele HNK Rijeky, udat klub do jiného vlastnictví. O to se bezúspěšně (i kvůli optimistické cenovce) snaží už čtyři roky, každý rok rozprodává opory a stěží přivádí adekvátní náhrady, a přece klub ne a ne vypadnout z Top 3. Na druhou stranu, po šesti nepřetržitých letech mezi nejlepšími dvěma celky země (právě Rijeka roku 2017 jako jediná přerušila 16letou hegemonii Dinama) se teď dvakrát po sobě hned za záhřebským titánem neumístila. Poprvé přepustila místo záhřebské Lokomotivě, tentokrát zase Osijeku, který takhle vysoko dosud nikdy nefinišoval.





Chorvaté jsou samozřejmě zodpovědní za jedny z nejkrásnějších popelkových jízd turnajové historie. Mužstvo z roku 1998 bylo takovým předobrazem českého mančaftu z Eura 2004; další slovanský tým, který si svou atraktivní, nebojácnou hrou získal srdce mnoha neutrálů. O dvacet let později pak parta kolem Rakitiće a Modriće proměnila bronz ve stříbro, a to pozoruhodně pod drobnohledem dvou hrdinů do té doby historického mundialu — Davor Šuker (který si to roku 1998 pozoruhodně jako jediný Chorvat namířil do týmu turnaje) šéfoval a nadále šéfuje chorvatskému fotbalovému svazu, Ladić cepoval a cepuje brankáře.

Speciálně pro dvojku Rakitić a Modrić se tenkrát jednalo o obrovskou satisfakci, protože až do roku 2018 byli oba leckým považováni za prokleté; skvělé fotbalisty, kteří se pod tlakem standardně hroutí. Oba talismaničtí záložníci ostatně neproměnili penalty při senzačním čtvrtfinálovém vypadnutí na Euru 2008, kdy Chorvaté vypadali nezastavitelně. Roku 2016 se situace takřka na chlup opakovala vyhranou skupinou před Španělskem (2008 to bylo Německo) a následným osmifinálovým krachem s Portugalskem v prodloužení. Přesto na MS 2018 našli Rakitić s Modrićem "koule” si vzít na starosti další penaltu. A tentokrát neváhali.

Na světové scéně už to tedy máme potuplované: tam jsou Chorvaté schopní čehokoliv. Ovšem na evropských šampionátech? Samá voda, samá bída. Co existuje žebříček FIFA (od konce 1992), tedy sice Chorvaté přispěchali se dvěma z osmi papírově nejpřekvapivějších účastí ve vyřazovací fázi (roku 1996 i o dvacet let později byli na žebříčku až 27.), ale to nic nemění na tom, že z celkové pozitivní bilance 8-5-5 na Euru vykřesali všehovšudy tři hořká zklamání ihned na první překážce po skupinové fázi. Je nejvyšší čas zlomit další kletbu...


Kvalifikace nebyla problém, kdepak. V šesti zápasech se třemi největšími konkurenty jen dvakrát Chorvatsko nešlo na dva vstřelené góly a nikdy přitom nevyšlo naprázdno. Celkem Slovensku, Walesu a Maďarsku nasázelo 14 branek (a obdrželo pět), což je o to mimořádnější počin, když si zpětně uvědomíte, že nakonec ani jeden z těchto týmů nebude chybět na Euru. Pravda, Chorvaté přitom byli trochu šťastní, ale ne příliš (14 gólů z 11,44 očekávaných dle xG). Ve výsledku utrpěli jedinou porážku hned zkraje v Maďarsku, což se ukázalo být užitečnou fackou. Doma to ostatně témuž soupeři vrátili i s úroky (3:0), přičemž Slováky rovnou suverénně vynášeli na svých rozích jak venku, tak na vlastní půdě (skóre 7:1).

Co už problém bylo, to byla Liga národů. Soupeři byli co do kvality samozřejmě na jiné úrovni, ale to přesto zoufalou míru konkurenceschopnosti neomlouvá. Chorvaté prohráli pět ze šesti zápasů a jen velkou záhadou nesestoupili do Ligy B. Pozoruhodně přitom teprve tady byli těmi šťastnými. Místo devíti gólů si dle xG zasloužili spíše jen pět, když soudě dle kvality vytvořených šancí nebyli lepším týmem ani při onom rozhodujícím skalpu Švédska. Od Francie a Portugalska přitom dokupy dostali 13 gólů z očekávaných jedenácti.

Nebyla to tedy cesta na šampionát per se, ale zdroj pesimismu to je velmi aktuální, a proto stojí za zmínku. Obecně mají Chorvaté v éře pandemie mizernou bilanci 4-2-7, přičemž polovina těch výher přišla proti Kypru a Maltě. Od mistrovství světa 2018 žádný tým nevykázal horší průměr obdržených gólů na soutěžní zápas než právě Chorvatsko (1,62).




Zlatko Dalić má dvě tváře. Ta jedna, veřejná, vykresluje mimořádně pobožného muže, který z pověrčivosti a snad i přirozené nervozity v zápasové dny vůbec nejí a sotva s někým komunikuje. Dalić je známým studentem hry, který dle svých slov hltá více tréninkových manuálů než obyčejných knih, a dodnes má skvělou pověst na Blízkém východě, kde představil řadu inovativních taktických prvků a slavil úspěchy s Al Ainem i Al Hilal.

Ta druhá tvář, spíše zákulisní, Daliće vykresluje coby menšího manipulátora. Jako leckterý úspěšný kouč v regionu (např. právě výše zmíněný Zoran Mamić) je Dalić zapleten s majiteli klubů, hráčskými agenty, přispívá na politické kampaně apod. Sám za sebou nemá zrovna valné úspěchy v roli funkcionáře i vlastníka klubu. A také jeho éra se nevyhnula zvláštním pozvánkám pro hráče jako Melnjak. Motivační řečník s cenovkou několik tisíc euro za přednášku též úplně nekřičí do světa "skromnost!”, přestože právě takhle se jinak prezentuje.

Šuker si Daliće v každém případě nadále hýčká, i přes zhoršené výkony a výsledky, a loni mu uprostřed složité epidemické situace v červenci prodloužil kontrakt až do nadcházejícího mistrovství světa. Zde nicméně nutno podotknout, že v očích veřejnosti jeho kouzlo trenéra, který dovedl tým semknout, paralelně notně povadá. Oproti takovému Nikovi Kovačovi, který si svou šatnu brzy rozhádal, byl Dalićovou silnou stránkou jeho laissez-faire přístup ke kabině plné veteránů a velkých eg. Teď to však vypadá, že naopak tým pod jeho vedením výrazně strádá na taktické disciplíně a volnost jaksi přestává být žádoucí.

Mužstvo, jehož klíčové články spolu hrají celé věky, zkrátka mnohdy působí, jako by se sotva potkalo. Alespoň atmosféru by ale mohl pomoci z pozice asistenta vyspravit Vedran Ćorluna, svého času tmelící kabinu jako hráč, nyní nahrazující Ivicu Oliće v pozici asistenta. Těžko říct, jestli by jeho zkušenosti z beka i stopera nemohly prospět též tápající současné defenzívě.




Spíše než Luka Modrić na tomto místě Ivan Perišić figuroval už před minulým Eurem, když platil za čerstvou posilu Interu a nejlepšího chorvatského střelce kvalifikace (6 branek). Tehdy byl docela přirozenou volbou, jakkoliv i sám hvězdný Modrić byl o pět let mladší. Tentokrát? Tentokrát Chorvatsko nemá tak úplně zjevného tahouna. Pár vybraných hráčů obvykle podává lepší výkony v klubu než v reprezentaci (Barišić, Kovačić, Kramarić), Modrić už v posledních zápasech připravuje střelbu pro spoluhráče prakticky jen ze standardek, a můj původní kandidát Vlašić zřejmě přijde o startovní pozici minimálně pro zápas s Anglií.

A tak se vracíme k Perišićovi, nyní ve 32 letech již zdánlivě za zenitem, ale pořád nesmírně užitečným fotbalistou. Dalić rád i během zápasu prohazuje obě křídla, a potom se mu tak versatilní forvard rozhodně šikne. Perišić se proslavil důležitými góly i zodpovědnou defenzivní hrou, přičemž pro Daliće sem tam zastane i post jednoho z hrotových útočníků.

Co je zvláště pozoruhodné: pro Antonia Conteho již v Interu Milán Perišić letos představoval primárně levého křídelního beka, zatímco Dalić prozatím jeho ukotvení v obraně odolává. Ba naopak, Perišić je zdaleka nejspolehlivějším Chorvatem, co se efektivní činnosti v pokutovém území týče, odkud jednak zakončuje (góly proti Slovensku, Maltě i nedávno Arménii v přípravě), jednak připravuje zajímavé šance pro kolegy (šest z jeho posledních osmi nahrávek na střelu vycházelo zvnitřku šestnáctky). Stačí se podívat, jak v únoru v milánském derby vhodně doplnil útok a dával míč spoluhráči prakticky do kuchyně; klasický Perišić z Vatreni.




Modrić byl sice zproštěn obvinění z křivé přísahy u soudu Zdravka Mamiće, kdy coby svědek záhadně změnil svou původní výpověď ve prospěch žalobce na "nepamatuji si detaily”, ale ani takový detail mu už výrazný škraloup na jeho do té doby bezmezné popularitě neumaže.

Od vypuknutí největšího korupčního skandálu v chorvatské kopané Modrić přerušil nadvládu Cristiana Ronalda a Lionela Messiho v anketě Zlatý míč (2018), vysloužil si tzv. Zlaté chodidlo na monacké promenádě ve stylu hollywoodského chodníku (2019), ve 35 letech přidal už rekordní devátý triumf v anketě Chorvatský fotbalista roku (2020) a stal se dle očekávání nejčastěji reprezentujícím Chorvatem historie (2021)... a přece už nikdy nebude neoddiskutovatelným miláčkem davů. Je to stejně zvláštní jako zasloužené.

Po podpisu nové smlouvy Luka Modrić příští léto završí celou dekádu služby pro Real Madrid, která mu doposud vynesla přesně 13 klubových trofejí. Přestože tedy v září oslaví už své 36. narozeniny, na klubové úrovni se ještě do ústraní odklidit nechystá. Reprezentace by však mohla být jiným kafem; Vlašić už víceméně přebral jeho výsostní úlohu desítky a v závěsu čeká celá řada talentovaných středopolařů, ofenzivněji laděným Lovrem Majerem počínaje a defenzivnějším Nikolou Morem konče, takže tohle s velkou pravděpodobností bude Modrićovo adieu na blyštivé scéně a rozhodně poslední šance něco ukázat a dokázat i na Euru, kde zatím v devíti vystoupeních přispěl jen jedním gólem ze hry a jednou asistencí k tomu.




V mnoha ohledech je tohle již Vlašićův tým, spíše než Modrićův. To on, pokud na ní Dalić vůbec hraje, okupuje stěžejní prostor mezi liniemi uprostřed hřiště, zatímco Modrić se tlačí více k pravé postranní čáře, odkud není ani zdaleka tak nebezpečný. Chorvatský kouč pro to má dobrý důvod: Vlašić si sedl s Petkovićem, nabízí podobné kvality jako "peak Modrić” (driblink směrem k vápnu, střelba ze střední vzdálenosti, finální přihrávka, snaha vybojovat míč ve finální třetině) a hlavně byl skoro jediným Chorvatem, kdo ofenzivně nevybledl ani během traumatické zkušenosti v Lize národů 2020/21. Nastřádal tři body a zůstával konzistentní hrozbou pro soupeře, což pro další tříbodové muže Brekala a Kovačiće neplatilo.

O Vlašićovi se jako o velkém talentu psalo přinejmenším od sezony 2016/17, kdy v osmnácti letech začal dominovat v chorvatské lize, ovšem po ztraceném roce v Evertonu (2017/18) a následně i slabší první sezoně v CSKA Moskva se tak trochu ztratil z radaru.

Následovalo solidních 28 bodů ze hry ve dvou ročnících ruské Premier Ligy (18+10, včetně penalt 23+10), ke konci roku 2020 též označení serverem Sport-Express za nejlepšího fotbalistu v Rusku, a Vlašić je zpátky v popředí mladých chorvatských hráčů.

Jeden by to ani neřekl vzhledem k tomu, jak dlouho se o něm mluví, ale Vlašićovi je stále teprve 23 let a určitě v sobě má ještě jeden přestup do přední soutěže. Jako mladší bratr Blanky Vlašić, elitní světové skokanky do výšky (druhý nejlepší výsledek v dějinách), a syn Joška Vlašiće, chorvatského rekordmana v desetiboji, musí mít i on sám ty nejvyšší ambice...




Chorvatsko je zvláštním úkazem na tomto turnaji: jeho soupiska čítá mnoho familiárních jmen, která v minulosti delší dobu patřila k inventářům reprezentace a stabilním členům základu, ale budou stoprocentně hrát? To už je jinačí rovnice. Ostatně Mislav Oršić a Luka Ivanušec na turnaj možná míří coby outsideři, ale můžete opravdu autory jedenácti bodů v Evropské lize (a dalších 33 v 1.HNL) označovat s čistým svědomím za outsidery? Nemůže teenager Joško Gvardiol, který též sehrál velkou roli ve čtvrtfinálové jízdě Dinama, pomýšlet na post startéra na levém beku? Možné to je, ač Dalićovi obvykle trvá, než zkusí něco nového.

Jeden hráč Dinama, který má své místo na slunci prakticky jisté, je člen 23jmenné soupisky nejlepších hráčů uplynulého ročníku Evropské ligy, Dominik Livaković. Danijel Subašić je pryč, s ním i duch Stipeho Pletikosy, a hlavně silná splitská tradice mezi třemi tyčemi. Tito dva, stejně jako současná dvojka Lovre Kalinić, se svému řemeslu učili v Hajduku (byť Subašić pouze částečně, až od 24 let), a všichni sdíleli tradiční slabinu brankářů ze Splitu: byli tuze přikovaní na čáře a slabí ve hře nohama. To zadarský produkt Livaković na takový neduh netrpí a měl by zdatně navázat na odkaz hrdého "dinamáka” Ladiće.

Na pravého beka se po dlouhé pauze vrátil Šime Vrsaljko, a pokud sám prohlašoval, že mu spoluhráči po zhruba dvou letech neustálého marodění scházeli, je nasnadě oplatit laskavost a říct, že i on musel výrazně scházet jim. Zejména do defenzívy to je s ním v sestavě obrovský rozdíl; soupeři v březnové kvalifikaci si po jeho straně nevytvořili jedinou šanci z postupného útoku, což je skutečná rarita pro tři po sobě jdoucí zápasy. (Byť abychom byli fér, proti nejslabší Maltě jeho pozici zastal Juranović, jinak sotva repre kvalita.)

Vrsaljko je jedním ze čtyř Chorvatů, kteří šli do přípravy nedoléčení, a jedním z nich je také Dejan Lovren, který měl původně startovat vedle Domagoje Vidy a replikovat jejich rapidně chabnoucí spolupráci z mistrovství světa. Lovrenovo pozdní zranění v barvách Zenitu by tak ve skutečnosti mohlo být požehnáním pro chorvatský lid, který z této stoperské dvojice otevřeně tekl celou sezonu 2020/21, na druhou stranu Lovren možná zmešká jen Anglii a pak se vrátí. Do té doby ho jistě zastoupí Duje Ćaleta-Car, který je sám o sobě solidní volbou, ale s Vidou dosud odehrál jen dva soutěžní zápasy s Ázerbajdžánem a Maltou, tedy soupeři kalibru, který na tomto mistrovství Evropy budete hledat marně.

Jedním ze dvou nejlepších stoperů země by už teď mohl být Marin Pongračić, jenže toho poslal do kolen ukrutně nešťastný rok, kdy si prodělal mononukleózu, koronavirus i zranění.

Na levém beku bude operovat Borna Barišić, syn jednoho z vyhlášených chorvatských mafiánů, na jehož místě by mnozí rádi viděli jeho jmenovce Sosu, který však vinou vleklého koketování s německým národním týmem sám sebe na nějaký čas prakticky připravil o nominaci. Barišić jinak rozhodně není špatný hráč — naopak, pro poslední dva roky se proměnil v učiněnou mašinu na gólové nahrávky (celkem 20 asistencí ve skotské PL a Evropské lize) — ale v národním týmu už delší dobu nemá ani zdaleka takový přínos. Zajímavou variantou nabízející dynamiku a driblink je potom kovaný krajní bek Bradarić, kterého ovšem Dalić využívá prozatím takřka výhradně výše ve hřišti, na levém křídle.

Před obrannou linií to bude čistit inteligentní a zodpovědný Marcelo Brozović, který by vzhledem k častému zajišťování Luky Modriće v double pivotu mohl aspirovat na nejlepšího hráče turnaje, pokud Chorvaté dojdou daleko, protože je to mnohdy nadlidský výkon. Pakliže hrají jak Modrić, tak Vlašić, zůstává na to Brozović vzadu často sám.

Modrić nicméně soustavně opakuje, že chce za národní tým hrát na desítce, a to mu dost možná Dalić po slabších výkonech Vlašiće v přípravě nakonec přeci jen dopřeje, i když třeba v poněkud plošším rozestavení 4-3-3. Středovou trojku doplní Mateo Kovačić, další z těch, kdo by rádi hráli desítku, a zřejmě ten s nejmenší šancí na její reálné zastání. Kovačić v reprezentaci dlouhodobě nemá pevnou pozici stejně jako v Chelsea, kde od začátku dubna k vítězství v Lize mistrů přispěl jen stovkou minut (přesto takhle Chorvat zvedl cennou trofej nad hlavu už v devátém roce v řadě, což je věru úctyhodná série).

Ve středu pole bacha na poměrně zranitelné alternativy. Badelj už víceméně dosloužil a rozhodně v této fázi kariéry není adekvátní alternativou za Brozoviće. Mario Pašalić je potom převážně využíván v závěrečných fázích zápasů na jakémsi falešném pravém křídle. Vlašić rozhodně načne alespoň jedno utkání ve skupině, ne-li rovnou dvě, ale nejspíš ne hned to první, na které si podle všeho Dalić chystá trojku Brozović, Modrić a Kovačić.

Klasické pravé křídlo obecně Chorvaté mají akorát v neotrkaném Ivanušecovi a Brekalovi, jemuž lehčí zranění z přípravy zkomplikovalo boj o pozici na startovním roštu. Vedle těchto dvou se tam každopádně vždy uživí dvojice Ante Rebić—Ivan Perišić, která už na stříbrném MS utvářela tandem dvou z nejpracovitějších, nejspolehlivějších křídel schopných plynulého přepínání ze strany na stranu.

Pozice hrotového útočníka nabízí zajímavý rébus. Bruno Petković je jasnou volbou číslo jedna, to však pouze pokud je zdravý, a to on nebyl už hodně dlouhou dobu. Sezonu dohrával s poraněným ramenem, které ho nepřestane bolet, dokud nepůjde pod nůž (což riskantně odložil až na léto po Euru). Petković je jinak neobyčejně inteligentním forvardem, jenž klesá hlouběji do pole, vyhraje hlavu, dovede spoluhráči narazit i finálně přihrát do šance, ale jeden se neubrání dojmu, že tento turnaj pro něj může dopadnout i nefalšovanou katastrofou. Petković je tak trochu horká hlava, která musí být v tom správném rozpoložení, aby zářila — a když optimální vnitřní pohodu má, je to potom pořádná jízda. Ve vyřazovací fázi Evropské ligy už ve dvou letech přispěl dokupy čtyřmi góly, takže má určitý potenciál pro to být "turnajovým hráčem”.

Jeho hlavní alternativou je potom Andrej Kramarić, další komplikovaný případ sám o sobě. Na základě statistik by Kramarić byl okamžitě v základu; v uplynulých 365 dnech přeci jen střílel góly ze hry s obdobnou pravidelností jako třeba Benzema za Real a častěji než Messi nebo Ronaldo. Jenže problém tkví v tom, že tak činil na pozici podhrotového útočníka, kterou Dalić na své tabuli nikdy nevytváří. Kramarić se dokonce před turnajem nechal kontroverzně slyšet, že "i venkovské babky znají jeho nejlepší pozici na hřišti” (kterou není devítka).

Nedá se tedy svítit, dokud je Dalić trenérem Vatreni, 20gólovému Kramarićovi pšenka nepokvete. Nechávat na lavičce autora 77 bundesligových branek v průběhu posledních pěti kompletních sezon bude vždy neuvěřitelný luxus, ale dokud Chorvatsko nenajde vhodného útočníka, který by mohl hrát s/před ním...