Představení účastníků Eura 2020 - Itálie

Před čtyřmi lety zažila Itálie velmi nepříjemný šok - její fotbalisté se poprvé od roku 1958 nedokázali probojovat na fotbalové mistrovství světa. Tehdy totiž svěřenci Gian Piera Ventury skončili v kvalifikaci druzí a museli do baráže, kterou však proti Švédsku hrubě nezvládli. Azzurri si tak prožili obrovské zklamání, které jsou však nyní připraveni svým fanouškům plně vynahradit...

Na ono ošklivé vystřízlivění italská fotbalová federace logicky zareagovala změnou na trenérském postu - odvolaného kouče Venturu nahradila velmi známá tvář v podobě Roberta Manciniho. Ten měl jednoznačný úkol: obměnit kádr, vtisknout týmu jasnou herní tvář a za každou cenu jej dostat na nadcházející evropský šampionát. Když se nyní ohlédneme za výsledky italského národního týmu v posledních letech, musí se uznat, že se fotbalové federaci volba nového kouče povedla skutečně náramně.

Na evropské klubové scéně sice v posledních letech italský fotbal zaostává za fotbalovou smetánkou - za poslední čtyři sezóny se do semifinále Ligy mistrů protlačil jen jediný celek z Apeninského poloostrova, a to poněkud překvapivě AS Řím, v rámci Evropské ligy se pak mezi nejlepšími čtyřmi celky krom Římanů objevil ještě Inter Milán - avšak reprezentačnímu výběru se to, zdá se, nikterak nevadí. Italové totiž dokázali svou kvalifikační skupinu vyhrát bez jediné ztráty bodů a momentálně se svěřenci Roberta Manciniho mohou pochlubit již 23 zápasů trvající neporazitelností, což je v evropském reprezentačním fotbale nejdelší série svého druhu. Squadra azzurra se tak před šampionátem nachází v dobrém rozpoložení a její fanoušci mají po nedávném fatálním selhání pádný důvod k alespoň mírnému optimismu.


Na italské klubové scéně došlo v poslední sezóně k věci nevídané - mistrem se totiž po dlouhých devíti letech stal někdo jiný než Juventus. Stará dáma měla tentokráte trable se vůbec kvalifikovat do Ligy mistrů, když ji umístění na čtvrté příčce zachránil až kolaps Neapole z posledního ligového kola.

Vedení klubu z Turína rozhodně nemůže být spokojeno s tím, kam se klub za poslední čtyři roky (ne)posunul. Po dvou neúspěšných finále Champions League z let 2015 a 2017 se vedení černobílých rozhodlo pro obrovskou investici a do klubu přivedlo jednoho z nejlepších fotbalistů planety, Cristiana Ronalda. Ten měl být oním posledním dílkem skládačky, který Bianconeri dovede poprvé od roku 1996 k triumfu v Lize mistrů.

Jenže papírové předpoklady se ne vždy naplní a realita tohoto projektu je neúprosná. Ostatně posuďte sami: angažování slavného portugalského fotbalisty stojí italský celek okolo 87 miliónů eur ročně, přitom od doby jeho příchodu udělal Juventus několik kroků vzad. V Lize mistrů - kde tedy měl být Cristiano Ronaldo hlavním triumfem - černobílí nepřekročili brány čtvrtfinále, přičemž si ve všech třech případech utrhli ostudu, jelikož je neporazil žádný evropský gigant. Ajax, Lyon i Porto byly před vzájemným měřením sil výraznými outsidery. A ani v lize to tedy žádná paráda není - ve své první sezóně ještě pod vedením Massimiliana Allegriho to Ronaldo dotáhl k ligovému titulu s komfortním náskokem 11 bodů. V létě 2019 došlo k trenérské rošádě, otěže do svých rukou převzal Maurizio Sarri a v průběhu sezóny se začaly objevovat první zprávy o neshodě mezi portugalskou hvězdou a novým koučem. I tak to ale ještě Juventusu na titul stačilo; o jeho dalším triumfu bylo jasno tři kola před koncem. Ročník 20/21 však představoval jeden velký výbuch - Juventus převzal nezkušený Andrea Pirlo a svou roli vůbec nezvládl. Stará dáma skončila čtvrtá a Ligu mistrů uhájila jen s velkým štěstím.

Statistiky sice "projekt" Ronaldo nemá vůbec špatné - ve 133 zápasech nasázel 101 branek a přidal dalších 22 asistencí - jenže týmově to prostě není to pravé ořechové. Ukazuje se, že peníze, které se Juventus rozhodl investovat do jednoho fotbalisty, by nejspíše lépe posloužily, kdyby se jejich pomocí podařilo vyřešit více než jen jeden post v sestavě.

Poslední sezóna také znamená návrat obou milánských klubů na výsluní - slavný AC se poprvé od roku 2014 podívá do Champions League, zatímco městský rival Inter zase poprvé od roku 2010 slaví mistrovský titul. Ani v jeho řadách ale není situace růžová, kvůli tíživé finanční situaci musí klub prodat některé opory, kvůli čemuž již také stihl rezignovat trenér Conte. Po dlouholeté dominanci jednoho celku je situace v italské Serii A nebývale otevřená.





Zatímco na mistrovství světa se Itálie po prakticky celou svoji historii kvalifikovala takřka se železnou pravidelností - na závěrečném šampionátu totiž chyběla jen ve třech případech - v případě evropského turnaje už na tom Squadra azzurra tak dobře ani zdaleka není. Jistě, formát Eura byl po dlouhou dobu dost odlišný v porovnání s mistrovstvím světa, i s přihlédnutím k této okolnosti na tom ale Itálie zprvu nebyla zrovna dvakrát dobře.

Mezi lety 1960 a 1992 se konalo celkem devět evropských šampionátů, přičemž celek z Apeninského poloostrova se nedokázal kvalifikovat hned na šest z nich. Italský výběr chyběl na turnajích v letech 1960, 1964, 1972, 1976, 1984 a také 1992.

Hned při své první účasti ovšem Italové dokázali celé EURO vyhrát - a to v roce 1968, kdy se závěrečný turnaj shodou okolností odehrával právě v Itálii. Nutno ale podotknout, že tehdy se ještě šampionátu účastnily jen čtyři nejlepší celky a v případě nerozhodného výsledku v semifinále rozhodoval hod mincí. A právě ten musel taky rozseknout semifinálový zápas mezi Itálií a Sovětským svazem - aby nakonec do finále posunul domácí. V něm čekala silná Jugoslávie, se kterou nejprve Itálie uhrála remízu 1:1, opakované utkání však zvládla lépe a po výhře 2:0 mohla slavit svůj premiérový (a dosud poslední) triumf na Euru.

Co se dalších brzkých úspěchů týče, v roce 1980 skončila Squadra azzurra na čtvrté příčce, o osm let později v Německu pak skončila v semifinále (zápas o třetí místo se už nehrál).

Co se nedávné minulosti týče, Italové na závěrečném evropském šampionátu od roku 1996 sice nechyběli, ale zprvu tedy rozhodně žádnou slávu nesklízeli. V Anglii v roce 1996 skončili překvapivě již ve skupině, když je tehdy přemohl i podceňovaný český výběr. O čtyři roky později v Belgii a Nizozemsku byla Itálie nejblíže k dalšímu triumfu, od kterého ji dělily doslova vteřiny. Ještě v nastaveném čase vedla Itálie nad Francií 1:0, pak se ale s velkým štěstím prosadil útočník Wiltord a v prodloužení trefil zlatý gól kanonýr Trezeguet - Itálii tak zbyly jen oči pro pláč.

Finálového klání se Squadra azzurra zúčastnila ještě jednou, a to v roce 2012, kdy se však po znamenitém výkonu španělského národního týmu musela po drtivé porážce 4:0 spokojit jen s druhým místem. Na posledním Euru ve Francii pak svěřenci Antonia Conteho zaujali poctivým, běhavým fotbalem a v osmifinále dokonce oplatili porážku Španělsku, ovšem nakonec jim ve čtvrtfinále přeci jen v penaltovém rozstřelu vystavil stopku výběr Německa.


Itálie byla nalosována do kvalifikační skupiny J, kde se potkala s Finskem, Řeckem, Bosnou a Hercegovinou, Arménií a Lichtenštejnskem. Okamžitě se tak stala jasným favoritem, od kterého se nečekalo nic jiného než první místo a hladký postup na závěrečný turnaj.

Svěřenci Roberta Manciniho neponechali nic náhodě a počínali si skutečně suverénně, když se jim stejně jako Belgii podařilo vyhrát všech deset kvalifikačních duelů a získat tak plný počet bodů. Itálie svou cestu na Euro zahájila dvoubrankovou výhrou nad Finskem, následoval šestibrankový příděl Lichtenštejnsku a pohodová, třígólová výhra v Řecku. Nejblíže ke ztrátě bodů byla Squadra azzurra v červnu 2019, když na domácí půdě porazila Bosnu a Hercegovinu 2:1 až díky brance Verrattiho z 86. minuty.

V rámci celé kvalifikace se stalo už jen jednou jedinkrát, že by Itálie nevyhrála o více než jednu branku. Přihodilo se to v září 2019 ve Finsku, kde na gól Cira Immobileho odpověděl kapitán Pukki a obligátní vítězství tak hostům zařídil až Jorginho, který deset minut před koncem proměnil pokutový kop a stanovil skóre na konečných 2:1. Zbývající čtyři duely pak již Itálie vyhrála naprosto s přehledem a postup si zajistila s velkým předstihem.




Azzurri od června 2018 vede příznivcům italského a ostatně i anglického fotbalu důvěrně známá postava. Roberto Mancini si jako fotbalista udělal dobré jméno v Sampdorii, objevil se také v barvách Lazia a jako hráč na chvíli zakusil i kouzlo anglického fotbalu v dresu Leicesteru City.

Poté, co pověsil kopačky na hřebík a přesedlal na dráhu trenéra, se záhy ocitl na palubě Interu Milán, který při své první štaci vedl od roku 2004 do června 2008. A nutno říct, že se italskému stratégovi dařilo. Ve své první sezóně se mu podařilo urvat italský pohár, stejný počin zopakoval i o rok později. Za sezónu 2005/06 pak Inter kvůli korupčnímu skandálu získal retrospektivně mistrovský titul, a samotnými výkony na hřišti si pak ligový triumf zajistil i v následujících dvou ligových sezónách. Na evropské scéně však Inter nepřešel čtvrtfinále, a to se stalo Mancinimu osudným.

Na konci roku 2009 byl představen jako nový kouč Manchesteru City. Ten ve své první kompletní sezóně dovedl k triumfu v FA Cupu, v sezóně 2011/12 se po strhujícím závěru a gólu Agüera z posledních vteřin zápasu mohl radovat i z vítězství v Premier League. Třetí sezóně však již nebyla úspěšná, Roberto Mancini si rozhádal kabinu, v lize skončil jen na druhém místě a po porážce ve finále FA Cupu bylo jasné, že v roli trenéra pokračovat nebude. Pod jeho vedením navíc Citizens ani jednou nedokázali postoupit ze základní skupiny Champions League.

Mezi lety 2013 a 2018 si ještě Mancini střihl angažmá v Galatasarayi, na další zastávku se opět odebral do Interu a nakonec působil i v Zenitu Petrohrad, než přeci jen převzal otěže italského národního týmu.




Malý vzrůstem, velký svými výkony - tak by se v poslední době dal charakterizovat levý křídelník italského výběru Lorenzo Insigne. Ten v posledním roce znovu výrazně ožil a svými výkony i vstřelenými brankami táhl Neapol do milionářské Ligy mistrů. Do ní se nakonec celek z jihu Itálie neprobojoval - o vysněné čtvrté místo ho připravila remíza z posledního kola - sám Insigne však může být se svými výkony v letošním ročníku nadmíru spokojen.

Levý ofenzivní záložník pořádně rozkvetl pod taktovkou Maurizia Sarriho, který Neapoli naordinoval ofenzivní, kombinační hru. V sezóně 16/17 si Insigne na své konto připsal 18 ligových branek a osm asistencí, když dopomáhal Neapoli ke třetí příčce. V další sezóně sice ubral ze své gólové produkce - v Serii A totiž nastřílel pouze osm branek (další tři ale přidal v Lize mistrů) - proměnil se však v častějšího tvůrce hry a za celou sezónu si připsal 13 asistencí. Neapol navíc zažila nejlepší sezónu v Serii A za pořádně dlouhou dobu a jen vinou kolapsu na konci sezóny nezískala mistrovský titul - i přes nadstandardních 91 bodů.

V sezóně 2018/19 italský reprezentant změnil svůj post a pod vedením Carla Ancelottiho začal častěji nastupovat na samotném vrcholku sestavy v roli falešné devítky. Samotnému Insignemu se ovšem tolik nedařilo a sezónu zakončil v rámci ligové soutěže s deseti brankami a pěti asistencemi. Sezóna 19/20 byla tou rozhodně nejméně povedenou - Insigne se sice vrátil na post ofenzivního levého záložníka, jenže se nedařilo ani jemu samotnému ani Neapoli a výsledkem tak bylo sedmé místo a jen osm vstřelených ligových branek.

Poslední sezóna však Insigneho zastihla opět v plné síle a řečí čísel se jednalo o vůbec nejlepší sezónu italského záložníka v kariéře. Ten v roce 2021 gólově doslova explodoval a po výborných výkonech ročník zakončil devatenácti brankami a sedmi asistencemi.

Výbornou formu se mu navíc podařilo přenést i do národního týmu - Insignemu svědčí ofenzivnější pojetí, kterým se tým pod taktovkou Roberta Manciniho prezentuje, a řadí se k hlavním tahounům. V posledních sedmi zápasech, do kterých Insigne za národní tým nastoupil, si připsal jeden vstřelený gól a hned pět asistencí - Roberto Mancini tudíž jistě doufá, že si podobnou produktivitu udrží i pro nadcházející šampionát.




Bývalo tradičním nepsaným pravidlem, že post stopera zastává zpravidla nejstarší a nejzkušenější fotbalista z týmu. Itálie se této staré poučky drží do puntíku, jelikož její střed obrany zkušenostmi přímo přetéká. Hlavní lídr reprezentačního výběru by tak logicky měl pocházet ze zadních řad a měl by jím být velezkušený obránce Juventusu Leonardo Bonucci.

Pro čtyřiatřicetiletého stopera půjde o pátou velkou reprezentační akci v kariéře. Poprvé se Squadrou azzurrou vycestoval v roce 2010 na mistrovství světa do Jihoafrické republiky, kde ale do utkání ani jednou nezasáhl a se šampionátem se rozloučil už po základních skupinách. O dva roky později na Euru v Polsku a na Ukrajině už ovšem patřil k těm nejdůležitějším postavám, odehrál všech šest duelů a dobrými výkony Itálii pomohl ke konečnému druhému místu. Určitou kaňkou zůstává akorát finálový výkon, ve kterém obrana pod vedením Bonucciho jednoduše nestačila na skvělé Španělsko a inkasovala hned ve čtyřech případech.

Bonucci si ovšem své místo v srdci obrany Itálie nedokázal udržet nastálo a před dalším mistrovstvím světa - tentokráte v Brazílii - znovu pendloval mezi základní sestavou a lavičkou. V prvních dvou duelech proti Anglii a Kostarice začal zápas jen na lavičce náhradníků. Tehdejší kouč Cesare Prandelli do něj svou důvěru vložil až v posledním klání základní skupiny proti Uruguayi, ani Bonucci však svůj celek neuchránil od pohromy a po prohře 1:0 se Itálie znovu se šampionátem loučila už po třech zápasech.

Své rozhodně nejlepší reprezentační výkony si Bonucci schoval na EURO 2016 ve Francii. Zadákovi Juventusu parádně sedla na míru ušitá formace 3-5-2, kterou praktikoval tehdejší kouč Antonio Conte. Krom takřka bezchybné defenzivy Bonucci ohromil také nevídaným přehledem a perfektní rozehrávkou - jeho nádherný padesátimetrový pas na branku Giaccheriniho patřil k ozdobám celého turnaje. Ve čtvrtfinále se pak v souboji s Německem blýskl i proměněnou penaltou a srovnáním skóre na 1:1, po penaltovém rozstřelu však byl úspěšnější soupeř a Itálie tak skončila těsně před bojem o medaile. Nyní tak na Leonarda Bonucciho čeká pátá a s velkou pravděpodobností také poslední šance na zisk velké reprezentační trofeje.




Nahradit takovou ikonu brankářského řemesla, jakou bezesporu byl Gianluigi Buffon, to rozhodně není žádná sranda. Některým celkům (o reprezentacích ani nemluvě) se to nemusí podařit dobrých pár let. Itálie má však velké štěstí, v mladém Gianluigi Donnarummovi ji totiž roste podobný klenot.

Málokterý fotbalista - notabene brankář - toho má v 22 letech za sebou tolik, co tenhle odchovanec AC Milán. V milánském celku debutoval v roce 2015 jako šestnáctiletý mladík a od té doby za tenhle slavný klub odchytal přes 250 zápasů ve všech soutěžích. V rámci Serie A má pak na svém kontě více než 200 odchytaných duelů a této mety mimochodem dosáhl dříve než jeho výše jmenovaný předchůdce v italské brance.

Co se reprezentačního fotbalu týče, poprvé se v brance národního celku objevil v září 2016. Jedničkou se ale stal až o dva roky později s příchodem trenéra Roberta Manciniho, pod jehož vedením naskočil do 20 z celkového počtu 31 duelů.

Ačkoliv se o Gianluigim Donnarummovi na poli světového fotbalu skutečně již nějaký ten pátek ví, tak zatím neměl mnoho příležitostí svůj um předvést i na evropské scéně. AC Milán se totiž za dobu jeho působení v klubu jen jednou kvalifikoval do Evropské ligy, kde mladý italský brankář odchytal celkem šest duelů, jinak se ale musel spokojit jen se zápasy v Serii A. Odložené Euro 2020 tak představuje první velkou šanci pro tohoto mladého gólmana, aby svůj talent ukázal i mezi tou nejužší fotbalovou smetánkou.

Mladík z Milána bude pod drobnohledem také kvůli nejistotě, která panuje okolo jeho dalšího angažmá. Donnarumma totiž společně se svým agentem Minem Raiolou odmítli nabídky nového kontraktu ze strany AC Milán a Ital se tak v létě stane volným hráčem - je tedy prakticky jisté, že od nové sezóny bude hájit barvy jiného celku. Nejreálněji se jeví jeho přesun do turínského Juventusu, situaci nicméně monitorují i další velkokluby.




Není to tak dávno, co si s v souvislosti s italskou fotbalovou reprezentací vybavila slova jako pevná defenziva, taktická svázanost a pragmatický fotbal. Pod vedením trenéra Roberta Manciniho se však Italové od tohoto stereotypu odchýlili a v posledních třech letech se prezentují ofenzivním pojetím s větším důrazem na držení míče a postupnou rozehrávku.

Squadra azzurra přitom zdá se nic neztratila ze svého defenzivního lesku - v soutěžních duelech od září 2018 totiž inkasuje v průměru jen 0,35 branky na zápas, zatímco na druhé straně je velmi efektivní. Může se totiž pochlubit v průměru 2,26 vstřelenými brankami na zápas. Ze statistik se ještě sluší zmínit, že hned v patnácti z 23 soutěžních duelů se jim podařilo udržet čisté konto.

Co se rozestavení týče, Roberto Mancini sází takřka exkluzivně na formaci 4-3-3. V brance má předplacené místo mladíček Gianluigi Donnarumma, kterému budou krýt záda brankáři Alex Meret z Neapole a Salvatore Sirigu z Turína.

Ve stoperské dvojici sází Itálie na velezkušenou a sehranou dvojici v podobě Leonarda Bonucciho a Giorgia Chielliniho. Ve srovnání s roky předchozími se však Itálie nyní prezentuje aktivnějším projevem při hře bez míče a častěji využívá vysunutého presinku, kvůli čemuž musí i obranná čtveřice operovat ve vysunutějším postavení. Bude tedy zajímavé sledovat, jak si tato sice zkušená, ovšem zároveň již trochu pomalejší dvojice povede při držení vysoké linie v konfrontaci s těmi nejlepšími ofenzivními hráči Evropy.

Na pravém kraji obrany se s největší pravděpodobností objeví Alessandro Florenzi, zatímco na levé straně obranného kvarteta je situace mnohem zamotanější. Doposud si sice své místo až na výjimky držel obránce Emerson, vzhledem k jeho letošnímu malému vytížení je však možné (dokonce i pravděpodobné), že jej v základní sestavě vystřídá Leonardo Spinazzola. V systému Azzurri oba krajní obránci hojně podporují ofenzívu, při útočném snažení často zaujímají postavení vysoko na polovině soupeře a roztahují hru a prostor poblíž středních obránců přenechávají středním záložníkům, kteří si tak sbíhají do hloubky pole a jsou zodpovědní za výstavbu hry.

Střed pole Itálie okupují technicky velmi kvalitní fotbalisté. V roli defenzivního záložníka se s největší pravděpodobností představí záložník Chelsea Jorginho. Ten prožil velmi zvláštní sezónu, na podzim se mu totiž herně vůbec nedařilo a zdálo se, že je z Chelsea na odchodu. Po trenérské rošádě a nástupu Thomase Tuchela ovšem nebývale ožil a pod koučem, který si velmi důrazně zakládá na postupné rozehrávce, odehrál pár skutečně vynikajících zápasů. I nadále se ovšem nevyvaruje občasných zkratů a jeho téměř nulová rychlost je velkým handicapem především při zachytávání rychlých protiútoků soupeře.

Roli ofenzivněji laděného záložníka obsadí záložník milánského Interu, Nicoló Barella, který do hry Itálie přináší tolik potřebnou energii a častější náběhy do ofenzivní třetiny hřiště. Středovou trojici by pak v ideálním případě doplnil Marco Verratti - technicky velmi nadaný hráč, který se dokáže vymotat i z těch nejsložitějších situací a svými agresivními, kolmými přihrávkami dávat tvář ofenzivnímu snažení svého týmu. Bohužel pro Italy však tento záložník Paříže bojuje se zraněním a není jisté, kdy bude plně připraven. V základní sestavě by jej tak mohl přinejmenším zkraje nahradit Manuel Locatelli či Stefano Sensi.

Ofenzivní posty obsadí Lorenzo Insigne, na jehož produktivitu bude ofenzíva celku Roberta Manciniho dost spoléhat, zatímco na druhém kraji se objeví záložník Juventusu Federico Chiesa. Případnou alternativou pak zůstává Domenico Berardi.

Na samém vrcholku sestavy Itálie tentokráte nemá urostlého forvarda, který by plnil roli klasického target mana ve stylu Luca Toniho nebo Graziana Pellého, který byl velmi důležitým článkem sestavy Antonia Conteho na minulém Euru. Tentokráte v zahajovací formaci uvidíme Cira Immobileho, který je jiným typem hráče. Tenhle útočník Lazia Řím se může pyšnit skutečně brilantní ligovou bilancí - v posledních 5 letech totiž v rámci Serie A nastřílel v průměru 24,6 gólu za sezónu. Jenže na mezinárodní scéně je to trochu jiná písnička: Immobile si svou klubovou formu zatím nikdy nedokázal přenést do reprezentačního celku, o čemž svědčí i výrazně skromnější bilance v podobě 12 branek v 45 zápasech, z nichž navíc většina padla v konfrontacích se slabšími soupeři. Pokud by tak Immobile pokračoval v nevýrazných výkonech, mohl by jej v pozdějších fázích turnaje na postu útočníka nahradit Andrea Belotti, jenž se může též pochlubit 12 góly jen v méně startech.