Představení účastníků Eura 2020 - Německo

Joachim Löw se rozhodl uspořádat velkolepou rozlučkovou párty, po níž definitivně ukončí své téměř 15leté působení ve velíně národního týmu. Na svůj mejdan nakonec pozval i svěřence, od nichž se před nějakým časem odloučil, přičemž po opětovném shledání doufá, že Mats Hummels a Thomas Müller jeho rozlučku kolegiálně podpoří. Bude však harmonie mezi Löwem a "ztracenými reprezentanty” úspěšně obnovena?

Těžko říct, jak si vůbec Löw roli pořadatele večírku osvojí. Doposud byl zvyklý budovat, neustále hledat možnosti vylepšení. Neuspokojil se ani po titulu mistrů světa, nezdar z posledního mundialu mu naopak dodal novou motivaci dokázat, že má Německu pořád co přinést.

Opakující se zklamání a kulminující rozladění u veřejnosti však očividně donutily Löwa k tomu, aby si nalil čistého vína. Už je jasné, že po Euru předá žezlo Hansi Flickovi, ještě předtím ovšem hodlá odčinit své hříchy a naposledy zažít pořádnou jízdu za medailemi. V nejlepším případě pochopitelně za celkovým vítězstvím.

Je ale něco takového v silách Němců, ještě k tomu pod vedením Löwa? Nedávné výsledky a vůbec dlouhodobě sestupný trend od víry v "Nationalelf” spíš odrazují. Na papíře vypadá německý výběr pořád silně, přítomnost Hummelse s Müllerem a trojlístku čerstvých šampionů Ligy mistrů navíc celek určitě povzbudí. Sám Löw pak nepřátele (a možná i vlastní řady) během celého posledního roku takticky mátl a ani po posledních přípravách není jasné, jaké rozestavení svým svěřencům naordinuje. Vzhledem k účinkování ve skupině smrti ale může celá párty klidně skončit ošklivým fiaskem.


Snad každá země se s jistou dávkou hrdosti ráda chlubí specifickými podmínkami tamní kopané. U těch největších fotbalových velmocí jde často o mlácení prázdné slámy, neboť s přívalem peněz a příchodem hráčů ze zahraničí se svébytnost prostředí vytrácí. Německé profesionální soutěže podobné faktory rovněž ovlivňují, na rozdíl od jiných lig ale přišly s mechanismem, jenž nervózní fanoušky udržuje v relativně komfortní zóně, díky které si zachovávají důležité postavení.

Naposledy se takzvané "pravidlo 50+1” předvedlo během dubnové krize, kterou vyvolalo nečekané ohlášení vzniku evropské superligy. Tři německé týmy totiž spolu s francouzským Paris Saint-Germain jako jediné odmítly pozvání do nové soutěže, díky čemuž si na rozdíl od anglických, španělských a italských mužstev zachovaly tvář před rozezlenými davy. Díky pravidlu 50+1 totiž vedení Bayernu a Dortmundu nemůže samo o sobě rozhodnout o kroku, který neposvětí příznivci klubu disponující polovinou hlasovacích práv. A není těžké uhodnout, jak by klubové hlasování v otázce superligy se silným mandátem fanoušků dopadlo.

Pro návštěvníky Bundesligy vyplývá z pravidla především možnost uchovat ceny vstupenek na přívětivé cenové hladině. I díky tomu je německá liga světově nejnavštěvovanější fotbalovou soutěží, která zároveň příliš nepodlehla konzumnímu turismu. Samotný zápas má být pořád zážitkem zejména pro věrné podporovatele klubu, kteří se na rozdíl od Anglie mohou srocovat v sektorech na stání, v nichž pod myriádou praporů vytváří pověstnou bouřlivou atmosféru.

Podle nedávného rozhodnutí spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž navíc pravidlo 50+1 nefunguje v rozporu se zákony, jak někteří odpůrci namítají. Úřad naopak zdůraznil, že větší problém než pravidlo samotné způsobují výjimky z něj, které narušují rovnováhu a transparentnost pro členy-fanoušky klubů. Výjimky z 50+1 se v 1. Bundeslize týkají Wolfsburgu, Hoffenheimu a Leverkusenu, do nichž lokální akcionář konstantně investuje déle než 20 let, díky čemuž v oddílu disponuje majoritním podílem. Navzdory kritice, podle níž 50+1 brzdí německý fotbal v ekonomickém i sportovním rozletu, se tak nyní místo jeho odstranění bude zřejmě řešit to, jak se vypořádat s tzv. koncernovými celky. Mezi ně bývá vedle Wolfsburgu, Hoffenheimu a Leverkusenu řazeno rovněž Lipsko, které 50+1 dodržuje jen na papíře. Ve skutečnosti totiž hlasovacími právy disponuje jen úzká část z řad hlavního sponzora Red Bullu.

Fotbal v Německu se každopádně mění i za přítomnosti regulace. Tradicionalisticky naladěná veřejnost jen těžko zkousává ústup mančaftů, které po desetiletí formovaly podobu nejvyšší soutěže. Tu po uplynulé sezoně opustili dokonce 2 takoví velikáni — Schalke a Brémy. Místo nich se do popředí derou skromné malé oddíly, ale též "parazité” typu Lipska.

Nutno říct, že vzhledem k dominanci Bayernu, nástupu koncernových klubů na úkor někdejších velikánů a slabší finanční síle Bundesligy ve srovnání s jinými národními soutěžemi jsou debaty o změnách opodstatněné. Po rozhodnutí nezávislého orgánu lze ale jen těžko předpokládat, že v Německu dojde k nějaké fotbalové revoluci. Což fanoušci uvítají, i kdyby "Meisterschale” zůstala v Bavorsku dalších devět let.





Chvilku trvalo, než Němci začali sraz evropské smetánky brát vážně. V 60. letech se víc soustředili na založení profesionální Bundesligy a cesty na mistrovství světa, přičemž kvalifikace o evropský šampionát se poprvé zúčastnili až při jeho třetím vydání v roce 1968. Od roku 1972 však ani jednou na ME nechyběli a na 13 účastí Nationalelf se žádná jiná země absolutně nechytá.

Právě "dvaasedmdesátý” také přinesl první velký úspěch v podobě celkového vítězství. Zlatou pouť pak Sepp Maier, Franz Beckenbauer a další evropští i světoví šampioni chtěli zopakovat za čtyři roky v Bělehradě, to se jim ale k radosti Čechoslováků nepovedlo. V roce 1980 si nicméně nová generace okolo Haralda Schumachera a Karla-Heinze Rummeniggeho vzala nejcennější medaile zpět.

Po oddechu v roce 1984 následovala další medailová tříletka. Bronz z domácího šampionátu roku 1988 i nečekaná porážka o čtyři roky později ve finále s Dánskem představovaly spíše zklamání, vše si ale Němci vynahradili na Britských ostrovech, kde díky šťastné trefě Olivera Bierhoffa oplatili české reprezentaci zklamání z Jugoslávie. Žně z Eura navíc doplňovaly úspěchy s mundialů v roce 1986 (stříbro) a 1990 (zlato).

Na zlato z Wembley však navázaly dva velké výbuchy. Na přelomu tisíciletí vyhořela Nationalelf v Belgii a Nizozemí, v roce 2004 přišla další facka v portugalské skupině smrti. Políček však Němce pořádně probral. Výsledky celkové restrukturalizace se na evropské scéně dostavily již v stříbrném roce 2008, kdy "Die Mannschaft” opět zahájil medailový trimestr. Ten se ale tentokrát obešel bez zlata, při posledních dvou pokusech totiž Löwova družina zůstala stát před branami finále.

I tak Německo zůstává historicky nejúspěšnějším účastníkem šampionátů. Na prvenství nicméně současná Nationalelf čeká nejdéle ze všech předešlých výběrů v bílých dresech. Zadání pro letošní partu je tedy nabíledni.


Po ostudném představení na mistrovství světa v Rusku roku 2018 a pokračujícím blouznění v Lize národů si Německo další blamáž nemohlo dovolit. Nepostup z kvalifikační skupiny C by ostatně byl skutečným kumštem. Hlavní tahák v grupě představovaly střety s Nizozemskem, které podobně jako Němci hodlalo zapomenout na dobu temna.

A zápasy v Amsterdamu a Hamburku diváky rozhodně nezklamaly. V Holandsku sice Němci přišli o dvoubrankové vedení, gólem ze samotného závěru ale nakonec uloupili tři body. Nedaleko ústí Labe se zase vyvedla odveta "Oranjes”, porážka 2:4 byla ale též jediným německým klopýtnutím. Povinné skalpy Estonska s Běloruskem a dvě výhry nad nevyzpytatelnými Severními Iry zajistili mužům v bílých dresech prvenství ve skupině.

Až na otevřená stavidla proti Nizozemcům se Löw mohl chlubit solidní defenzivou. Pouze Michael Smith ze Severního Irska se zařadil po bok hráčů Oranjes, kteří přelstili Manuela Neuera nebo Marca-André ter Stegena. Z Němců samotných pak pšenka nejvíc kvetla Sergi Gnabrymu (8 gólů).

Kvalifikace tak fanoušky zdánlivě přesvědčila o tom, že se krizi podařilo uhasit. Jenže odklad Eura a následný program nakonec odhalily přetrvávající slabiny Nationalelf, které se překvapivě nejvíc projevily v obraně. Na podzim roku 2019 udržely Němci nulu pouze jednou, zato od Turků a Švýcarů inkasovali třikrát, o šestigólové kanonádě Španělů ani nemluvě.




Jak málo stačí k pádu z výsluní na dno. "Jogi” Löw se z neznámého kouče postupně vypracoval v respektovanou autoritu a populárního odborníka, jenž německý fotbal vrátil tam, kam patří. Po zpackaném výletu do Ruska se ale obecný pohled na trenéra Nationalelf otočil o 180 stupňů. Najednou už byl Jogi považován za reakcionáře, jenž se za každou cenu drží u kormidla. Debakl od Španělska či nečekaná porážka se Severní Makedonií pak takový pohled jen podporují.

Pro úplnost je třeba říct, že veřejné mínění o Löwovi se začalo měnit již po slavném mundialu v roce 2014. V Brazílii přece svou historickou úlohu splnil, tak proč si angažmá ještě prodlužovat? Löw však očividně přemýšlel jinak. Jednak mu chybělo zlato z Eura, jednak pořád toužil po neustálém zlepšování mužstva. Po dalším semifinálovém zklamání z francouzského ME se nicméně okruh jeho podporovatelů zúžil. A po ruském trapasu už důvěra jen padá.

Veřejnost by na výsledkový propad možná nereagovala tak podrážděně, kdyby Löw nedal vale Matsi Hummelsovi, Jérômu Boatengovi a Thomasi Müllerovi. Koučovo vysvětlení, že chce víc stavět na dravém mládí, poněkud kolidovalo s tehdejším stále produktivním věkem vyřazeného tria (Müller 29 let, Hummels a Boateng 30) i jejich postavením v Nationalelf. Teď se Jogi na dva z nich obrací s prosíkem, aby jej nenechali ve štychu.

Přes všechny přešlapy by však bylo smutné, kdyby se muž, co fotbalovému Německu vrátil hrdost, pakoval jako zpráskaný pes. Pokud se Löw důstojně rozloučí, bude mu na celém území od Oberstdorfu po List odpuštěno... tedy snad. Pokud ne, bude doceněn zřejmě až časem. Podobně jako Angela Merkelová, jejíž kancléřská éra se táhla skoro stejným obdobím jako ta Jogiho fotbalová.




Už dávno není vyjukaným mladíkem, jemuž je třeba připomínat, jaká je jeho role na hřišti. Tu původní na pravém kraji obrany ostatně zvládal znamenitě a ještě lépe si v posledních letech vede v záloze. Teď se však zdá, že Löw začal uvažovat o návratu Kimmicha k postranní čáře. Tak či onak, fanoušci Nationalelf rozhodně nemusí mít strach, že by se šestadvacetiletému rodákovi z Bádenska-Württemberska v jeho nejlepších letech rozklepala kolena. Zvlášť když v reprezentaci odehrál za posledních pět let v podstatě všechna důležitá utkání.

Otázka, kam Kimmicha umístit, přitom dlouho ani nebyla na stole a vyvstala až po posledním přípravném duelu s Lotyšskem. Proti pobaltské zemi se totiž na pravou stranu přesunul právě muž, jenž se už dávno pevně usadil ve středu zálohy mnichovského Bayernu i německého Mannschaftu, za který už nasbíral více než 50 startů. Až vstup do Eura proti Francii odpoví, zda šlo o jedinečný experiment, nebo se Löw odhodlal ke kruciální a nesmírně choulostivé změně za pět minut dvanáct.

Není však přikování jednoho z nejlepších evropských středopolařů k autové lajně přímo hrdelním zločinem? Ne že by si Kimmich na pravém beku dřív vedl špatně. Na pozici, kterou mu svého času vštípil Pep Guardiola, až nečekaně snadno nahradil v Mnichově zdánlivě nepostradatelného Philippa Lahma. V sezonách 2017/18 a 2018/19 se stal vždy druhým nejlepším nahravačem Bundesligy. Spokojenost s Kimmichem panovala i v národním mužstvu, v němž se ale od podzimu 2018 přece jen zabydloval ve středu pole.

Také fanoušci Bayernu snili o tom, že přestože byl Kimmich v obraně skvělý, v záloze by mohl být přímo dokonalý. Záminku k takovému přesunu poskytl příchod Benjamina Pavarda, po němž se německý reprezentant skutečně usadil v prostoru před defenzivní čtveřicí. Zde bz přestání exceluje a společně s Leonem Goretzkou vytvořil dynamické duo, o které se případně může opřít také Löw.

Snad žádný útok Bayernu se neobejde bez Kimmichova příspěvku. Při postupném zakládání akce si pro míče chodí ke stoperům a dále je distribuuje na spoluhráče, při zisku balónu v poli pak neváhá akci zrychlit progresivní přihrávkou, kterých nasbíral nejvíc ze všech hráčů Bundesligy. Když má příležitost, libuje si v kolmicích či dlouhých pasech za obranu na rozběhnutého útočníka. To vše umožňuje téměř dokonalý přehled o dění okolo.

V Mnichově se Kimmich naučil ještě jedné věci, která je obzvlášť pro krátký turnaj nesmírně důležitá — neukojitelné žízni po výhře. Nic než úspěch zkrátka nebere, pro vítězství naopak udělá cokoliv. Což je faktor, jenž Němcům na posledním MS možná scházel.




Vyhazov Boatenga šlo z důvodu dlouhodobé kolísavé výkonnosti ještě pochopit, Hummels si v sezoně 2018/19 rovněž procházel viditelnou krizí, proč se ale Löw rozloučil i s Müllerem, to je dodnes těžko pochopitelné. Také věrný bayernista slevil toho času ze svých čísel, pořád ale patřil k oporám Mnichovanů. A své místo by určitě dál nacházel též v Nationalelf.

Müller nicméně na šokujícího padáka reagoval nejlépe, jak mohl. Nezahořkl, místo toho šel ještě víc do sebe a mermomocí toužil Löwovi dokázat, jak se mýlil. Trochu ubral na své gólové produkci, čísla mu však naopak rostla v kolonce asistencí. V sezonách 2019/20 i 2020/21 se stal s přehledem nejlepším bundesligovým nahravačem, když vždy jako jediný překonal hranici 20 asistencí (v obou případech 21).

Z reprezentace je Müller znám jako "muž na svém místě”. Alespoň to platilo pro mistrovství světa z let 2010 a 2014, po nichž měl náběh na to stát se historicky nejlepším střelcem na mundialech. V Rusku si ale statistiky nevylepšíl a podobně ikona Bayernu mlčí také na evropských šampionátech. Nejvyšší čas to napravit.

Po téměř tříleté pauze se Müller fanouškům Mannschaftu poprvé ukázal v nedávné přípravě proti Dánsku. Löw si po zápase pochvaloval, že díky navrátilcům do mužstva mezi sebou hráči hlasitěji komunikovali. Müller se navíc v útoku okamžitě chopil vůdčí role a inicioval pověstný "gegenpressing” (napadání okamžitě po ztrátě míče). Na ose zkušených borců a vítězných typů Neuer-Hummels-Kimmich-Müller by se ostatně potenciální úspěch Němců měl zakládat.




Je "až” třetím nejmladším hráčem ve výběru, avšak osmnáctiletý Jamal Musiala se do hry dostane spíše sporadicky a Kaie Havertze se už sláva dotýká (po finále Ligy mistrů určitě). Florian Neuhaus naopak zůstává v bundesligové bublině, přestože si už zahrál osmifinále Champions League. Do německé jedenáctky se však nenápadně dere.

Pod Löwem dostal odchovanec Mnichova 1860 poprvé čuchnout loni na podzim v přípravě proti Turecku, kdy si hned otevřel střelecký účet. Za měsíc zase větral českou obranu (po jedné z jeho ran padl jediný gól utkání, v druhé půli rozezvonil tyč). Po pár minutách v Lize národů a kvalifikaci na MS se předvedl nedávno proti Dánsku, kdy opět skóroval. Do základní sestavy Nationalelf ještě nepatří, avšak pokud naváže na úspěšné oťukávání (zatím mu k brance za Die Mannschaft stačí 154 minut hracího času), mohou se Toni Kroos či İlkay Gündoğan obávat svého místa.

Do povědomí se Neuhaus dostal touhle parádou ze semifinále juniorské ligy, která byla v televizním pořadu Sportschau vyhlášena jako gól měsíce. Poté si talentovaný středopolař odkroutil jednu sezonu v 2. Bundeslize, po níž mnichovské "Lvy” opustil. Mönchengladbach jej nicméně v druhé nejvyšší soutěži ponechal, a to na hostování v Düsseldorfu. Tamní Fortuna i její skalní fanoušci, kultovní Die Toten Hosen, si výpomoc od rivala z Porýní museli pochvalovat. Neuhaus se totiž šesti góly výrazně podepsal pod návrat "F95” mezi německou elitu.

Tam se přemístil i sám záložník, avšak už v dresu Gladbachu. Jeho gólová produkce rok od roku roste — v prvním ročníku za Borussii nasázel tři branky, o rok později čtyři a letos si připsal již šest tref do černého. Mimo jiné dal v lednu loňského roku vzpomenout na svůj úchvatný kousek z dresu 1860.

Neuhaus v lecčems připomíná Kimmicha — podobně jako starší spoluhráč z národního mužstva dosáhl v uplynulém ročníku vysokého počtu progresivních přihrávek, k nimž přidal slušné numero v kolonce vývozů balónu na kopačce. Rád přebírá míče od obránců (byť se v sestavě nepohybuje až tak nízko jako středopolař Bayernu) a běží s nimi do hloubi pole či je dál distribuuje kolmou přihrávkou. Díky slušné volnosti je pak dost produktivní i na polovině soupeře.

V Nationalelf zatím plní pozici žolíka, v Gladbachu už ale Neuhaus vyrostl v excelentního bundesligového plejera. A podle spekulací by se po Euru měl vrátit do Mnichova — tentokrát však do jeho červené části.




V kvalifikačním cyklu začal Löw koketovat s rozestavením na tři obránce, kterého se poměrně dlouho držel. Výsledkové propadáky z podzimu loňského roku jej ovšem donutily k zařazení zpátečky a první tři letošní zápasy odehrál s formací 4-3-3, aby se pak v přípravách proti Dánsku a Lotyšsku vrátil k nasazení wingbacků. Na Euru samotném tedy klidně můžeme narazit na obě šablony, byť vzhledem k posledním dvěma testům se minimálně na bitvu proti Francii počítá s 3-4-3.

Ať už se hráči na trávníku rozmístí jakkoliv, na pevnou pozici Manuela Neuera to nebude mít vliv. Před třemi lety v Rusku se o německých brankářích dost hovořilo. Neuer se totiž po celosezonním výpadku uzdravil až těsně před mundialem a na poslední chvíli vyšoupl z brány Marca-Andrého ter Stegena. Tentokrát však zdraví trápí gólmana Barcelony a o brankářské jedničce není pochyb. Namísto rehabilitujícího ter Stegena budou na svou šanci číhat Bernd Leno s Kevinem Trappem.

Navzdory voxu populi vstoupí Löw do Eura pravděpodobně se třemi stopery, v jejichž středu musí už z principu operovat lídr a elegán s míčem u kopačky Mats Hummels. Po jeho bocích nastoupí Matthias Ginter a Antonio Rüdiger. Niklas Süle sice proti Dánům vypadal dokonce jistěji než Hummels (ten se podepsal pod inkasovaný gól), avšak čuchnout dostane zřejmě jen v případě přesunu reprezentační stálice Gintera vlevo a posazení Rüdigera mezi náhradníky. Ginter je každopádně z Gladbachu, v jehož dresu patří mezi nejlépe hodnocené stopery Bundesligy (kde letos nevynechal ani minutu), zvyklý spíš na pravou polovinu hřiště, pro Rüdigera zase hraje solidní fazóna v Chelsea na konci sezony. Robin Koch, jenž se před rokem vydal na zkušenou do Leedsu, pak bude především nasávat atmosféru ME.

Nasazení tří stoperů by šlo elegantně realizovat ještě tím způsobem, že by se vedle Hummelse z každé strany postavili Klostermann s Halstenbergem, kteří jsou z Lipska navyklí na zajímavé útočné výpady z obranných pozic. Pokud se však u lajny neobjeví Kimmich, potřebuje Löw na pravé straně právě Lukase Klostermanna, v případě úplné nouze by se zde přestěhoval i Ginter. Z toho důvodu je škoda, že Ridle Baku po vynikající sezoně ve Wolfsburgu odcestoval na Euro jednadvacítek. Tam sice shrábl zlatou medaili, avšak mezi dospělými by se rovněž neztratil. Klostermann se na rozdíl od Bakua začal v Sasku víc stahovat do středu hřiště, byť mu post na kraji není zcela cizí.

Z posledních dvou šampionátů si diváci přivykli na Jonase Hectora, ten ale i pod vlivem výsledků Kolína už delší dobu absentuje v národním týmu. V Atalantě se mezitím vybrousil Robin Gosens, jenž oproti Hectorovi nabízí odvážnější podporu útoku. Proti Lotyšsku Gosens řádil, byl to taky ale první zápas, v němž se konečně pořádně předvedl. Pokud by krajánek ze Serie A nezvládl tíhu okamžiku, může jej nahradit Marcel Halstenberg či překvapení nominace Christian Günter. Oba kraje obrany budou každopádně ostře sledovány — chtělo by se říct zase. V případě čtyřobráncového systému lze očekávat jména Klostermann-Ginter-Hummels-Gosens.

A kam tedy s tahounem? Pokud nezacelí slabé místo napravo, kde by jako za starých časů pendloval sem a tam, postaví se Joshua Kimmich do středu pole, kde bude dělat to, co vždy — brilantně číst hru, zakládat akce, rozdávat míče do stran i na rozběhnuté šiky v ofenzivě. Sekundovat mu bude İlkay Gündoğan, jenž — alespoň z hlediska vstřelených branek — zažil v Manchesteru City životní ročník a ze všech adeptů má k druhému volnému postu v záloze nejblíž.

Byť se přesunu Kimmicha ze středu zálohy nechce věřit, vzhledem k díře na pravé straně je zkrátka pravděpodobně, že se tam středopolař Bayernu skutečně odklidí. V záloze navíc na svou šanci čeká dost početná smečka. První volbu za Kimmicha představuje více než 100násobný reprezentant Toni Kroos, vedle svého spoluhráče z Mnichova by naopak rád nastoupil Leon Goretzka. To pořád není vše — Emre Can sice Dortmund brzdil hloupými fauly a postupně střídal obranu se zálohou, přesto místo v nominaci našel. Podobně jako gólově potentní Florian Neuhaus, jenž chce přesvědčit Bayern o realizaci plánované investice, nebo nejmladší člen výběru Jamal Musiala, který se v Bavorsku již usadil.

Již se stalo pravidlem, že v nominaci Nationalelf se středopolaři a útočníci míchají v jednom sloupci. Löw přitom tentokrát přizval Kevina Vollanda, jemuž to v Monaku slušně pálilo, ani on se ale zřejmě nestane novým Klosem či Gómezem. Na rozdíl od ruského mundialu to nevypadá ani na účast Tima Wernera v sestavě. Ryzího zabijáka zkrátka v základu nehledejte.

Míchání záložníků s forvardy má tedy své opodstatnění, Löw si totiž na hrotu vypomůže s Thomasem Müllerem nebo někým dalším, kdo však stejně nezůstane jen přikován na hrotu. V průběhu hry se na "devítce” může objevit i Serge Gnabry, jenž s Leroyem Saném a Kaiem Havertzem svede boj o to, kdo doplní Müllera v ofenzivním trojzubci. Souhra z Bayernu se sice nabízí, ovšem Havertz povedeným představením proti Lotyššsku musel Jogimu zamotat hlavu. Víc času na tribuně než na hřišti pak vedle Vollanda s Wernerem zřejmě stráví také Jonas Hofmann, jenž chytil druhou mízu v Mönchenglabachu. Ze zavedených ofenzivních es schází jen Marco Reus, který si dobrovolně vybral odpočinek. V březnu do Nationalelf po dlouhé pauze nakoukl také ve Frankfurtu obrozený Amin Younes, před ME už se ale do Löwova výběru nevměstnal.

Zřejmě největší slabiny Nationalelf lze už tak nějak tradičně hledat na krajích obrany a v absenci hroťáka. S tím ale Löw již několik let zápasí skrze snahu o dominanci na míči, což mu dlouho přinášelo ovoce. Bude i Euro 2021 plodným turnajem?