Představení účastníků Eura 2020 - Nizozemsko

Druhá poloviny minulé dekády byla z pohledu reprezentačního výběru Nizozemska bez vytáček jednoduše tragická. Zemi tulipánů se totiž vůbec nepodařilo navázat na úspěch výběru Louise Van Gaala, který na mistrovství světa v roce 2014 vybojoval bronzové medaile, a na následující dva šampionáty v řadě se nedokázal vůbec kvalifikovat. Ba co víc, fotbalisté Nizozemska se v obou případech neprobojovali ani do baráže, stala se jim tak věc nevídaná - hned po odehrání kvalifikační skupiny bylo jasné, že budou na závěrečném turnaji chybět, dvakrát ji totiž zakončili až na ostudném třetím místě.

V Brazílii přitom Holanďané pod vedením zkušeného kouče Van Gaala překvapili a dle jmen nevýrazný výběr dokráčel až do semifinále celého turnaje, načež nakonec bral bronzové medaile. Výber ze země větrných mlýnů tehdy pravda spoléhal spíše na zkušenější matadory jako Wesley Sneijder, Robin Van Persie či Arjen Robben, výkony takového Memphise Depaye či Daleyho Blinde ovšem naznačovali, že by Holandsku mohla vyrůstat další silná generace, která by mohla navázat na své předchůdce.

Opak však byl pravdou. Zkušenější hráči logicky začali ztrácet na své výkonnosti - ačkoliv možná rychleji, než se obecně čekalo - zatímco mladé pušky se nevyvinuli v tak kvalitní fotbalisty a osobnosti, jak se čekalo. Po Van Gaalovi navíc Nizozemci dlouho nenašli vhodného trenéra, který by si reprezentační výběr srovnal do latě a dal mu nějaký řád. O to se pokoušel nejprve Guus Hiddink, kterého ale v průběhu krajně nevydařené kvalifikace na EURO 2016 nahradil Danny Blind. Ani tomu se však v kvalifikačních bojích o postup na mistrovství světa 2018 nedařilo o moc lépe a v březnu 2017 byl po prohře v Bulharsku odvolán - tou dobou už reálně hrozilo, že Nizozemci přijdou o druhý šampionát v řadě. Otěže do svých rukou dočasně přebral Dick Advocaat, jenže ani ten už situaci zachránit nedokázal a Holanďanům tak zbyli jen oči pro pláč.

Až příchod Ronalda Koemana v roce 2018 znamenal obrat k lepšímu. Nizozemci si poradili se zrádnou skupinou, ve které narazili například na Německo, Severní Irsko či Bělorusko a svou pouť zakončilo na druhém místě - postup na závěrečný turnaj si tentokráte sebejistě pohlídalo. Holanďané sice nebudou patřit mezi největší favority turnaje, tým okolo Depaye, Frenkieho de Jonga či obránce De Ligta ovšem dokáže hrát svěží fotbal a favority by mohl pořádně prohnat. Dirigovat je nicméně již nebude kouč Koeman - toho totiž v létě 2020 odlákala nabídka Barcelony - a za úspěch či neúspěch reprezentačního výběru bude zodpovědný bývalý vynikající fotbalista, Frank de Boer.


Na ligovém poli v posledních letech opět sílí pozice Ajaxu Amsterdam. Tahle tradiční líheň těch největších nizozemských talentů byla na vrcholu mezi lety 2010-2014, kdy pod vedením současného kouče národního celku slavila čtyři mistrovské tituly v řadě a její nadvláda nad holandským fotbalem se zdála zcela neohrožená.

Že nic ale netrvá věčně, to si vyzkoušeli i příznivci tohoto celku z hlavního města Nizozemí. Ajaxu totiž z ničeho nic došel došel dech a mistrovské tituly najednou přestaly být samozřejmostí. V sezóně 2014/15 se mistrovská korunka stěhovala do Eindhovenu, který Ajaxu utekl o propastných 17 bodů. Mistrovský titul pak Eindhoven uhájil i v roce následujícím, když ve strhujícím závěru skončil jen o dva body před celkem z hlavního města. V roce 2017 pak byl Ajax velmi blízko úspěchu hned na dvou frontách, v ligové soutěži bojoval o titul až do posledního kola, zároveň dokráčel až do finále Evropské ligy. Jenže nakonec opět odešel s prázdnou, ligový ročník zakončil dva body za mistrovským Feynoordem a ve finále podlehl Manchesteru United 2:0.

Mužstvu z Amsterdamu postupně začala dorůstat velmi talentovaná generace okolo stopera De Ligta, záložník De Jonga či Donnyho van de Beeka a velký úspěch tak byl skutečně na spadnutí. V sezóně 2017/18 se ještě talentovaná parta musela sklonit před PSV Eindhoven, pak už ale přišel průlomový rok 2018/19.

V něm si Ajax po dlouhých letech opět dokráčel pro mistrovskou korunku a svým herním projevem navíc ohromil celou Evropu. Mladí hoši z Nizozemska totiž předvedli parádní jízdu v Champions League, kde zaslouženě vyřadili nejprve obhájce Real Madrid, následně také slavný Juventus a v konfrontaci s Tottenhamem byli jen minutu od senzačního postupu do finále, které jim ale krutě sebrala branka Lucase Moury.

Po tomto obrovské úspěchu Ajax opustil záložník De Jong a stoper De Ligt, před ročníkem 20/21 (sezóna 19/20 byla kvůli koronaviru zrušena) pak také ofenzivní záložník van de Beek, nicméně ani ztráta klíčových hráčů amsterdamské nezastavila a před několika týdny mohli slavit svůj druhý titul v řadě.





Nizozemská fotbalová reprezentace se na závěrečný turnaj starého kontinentu kvalifikovala celkem v devíti případech. Svůj debut si připsala v roce 1976, kdy se na šampionátu naposledy představily jen čtyři národní celky. V semifinálovém duelu Nizozemci v prodloužení padli s výběrem Československa, v boji o třetí místo (jednalo se o poslední souboj o bronz na mistrovství Evropy, od té doby se totiž zápas o třetí místo nehraje) pak z prodloužení vyšli tentokráte vítězně a po výsledku 3:2 nad Jugoslavií se mohli radovat ze zisku svého prvního cenného kovu.

O čtyři roky později se Oranjes znovu podívali mezi nejlepší celky Evropy, tentokráte ale bez většího úspěchu. Své putování totiž zakončili již po základních skupinách, ve které skončili až na třetím místě - za prvním Západním Německem a Československem, které se nad reprezentací tulipánů umístilo jen díky lepšímu rozdílu ve skóre.

Největší úspěch holandských fotbalistů přišel v roce 1988 na mistrovství Evropy v Západním Německu. Oranjes tehdy sice prohráli v úvodním klání se Sovětským svazem, po výhrách nad Anglií a Irskem ale postoupili z druhého místa do semifinále. V něm díky obratu v posledních patnácti minutách zvítězili 2:1 nad domácími Němci a postoupili do velkého finále. Finále, ve kterém se nesmazatelným písmem zapsal do historie hrdina Van Basten, který se v druhé půle trefil neskutečným volejem. A protože v první půli už stihl otevřít skóre Gullit, dokráčelo Nizozemí ke svému prvnímu evropskému zlatu.

O čtyři roky později ve Švédsku Nizozemci svůj triumf obhájit nedokázali, skončili totiž těsně před branami finále po smolné prohře s Dány v penaltovém rozstřelu. V Anglii v roce 1996 skončili Oranjes ve čtvrtfinále a pak následoval dlouho vyhlížený domácí šampionát, který Holanďané pořádali společně s Belgií. V něm si parta okolo Franka de Boera, Kluiverta či Overmarse dlouho počínala suverénně, v základní skupině si na konto připsala tři výhry, ve čtvrtfinále smázla po výsledku 6:1 fotbalisty Jugoslávie a i před semifinálovým duelem byli považovány za favority. Jenže v duelu s Itálií nebývalým způsobem vyhořeli. Nejen že nedokázali využít více než polovinu zápasu trvající přesilovku, zároveň se jim podařila věc málokdy vídaná - v normální hrací době zahodili dokonce dva pokutové kopy. Když tak utkání po bezbrankovém výsledku dospělo až do penalt, nebylo velkým překvapením, že se do finále prosmýkla Itálie.

V semifinále Nizozemci skončili i v roce 2004 v Portugalsku, z nedávné historie je to ale EURO 2008, které muselo pro příznivce Oranjes představovat největší zklamání. Nizozemská reprezentace totiž hrála vynikající, útočný fotbal, ve skupině smrti dokázal rozdrtit například Itálii (3:0) nebo Francii (4:1) a bez větších problémů postoupila do čtvrtfinále. V něm se střetla s černým koněm turnaje, fotbalisty Ruska a roli favorita hrubě nezvládla. Na konci základní hrací doby sice alespoň prodloužení vybojoval přesnou hlavičkou Van Nistelrooy, v prodloužení ovšem dvakrát skóroval outsider a rozhodl tak o tom, že ani tentokráte se většího úspěchu Holanďané nedočkají. Poslední dva turnaje pak reprezentaci větrných mlýnů nic dobrého nepřinesli - na EURO 2012 by Holanďané nejraději zapomněli, zatímco na turnaj do Francie se vůbec nekvalifikovali.


Nizozemci byli po rozlosování kvalifikačních skupin přiřazeni k Německu, Severnímu Irsku, Bělorusku a Estonsku. Čekala je tak ne zrovna lehká a poměrně nevyzpytatelná skupina, Oranjes si však další kvalifikační klopýtnutí už jednoduše nemohli dovolit, jinak by se fotbalisté v zemi stali veřejnými nepřáteli číslo jedna.

A svěřenci tehdy ještě Ronalda Koemana skutečně neponechali nic náhodě. Do kvalifikace vlétli v březnu 2019 suverénním vítězstvím nad Běloruskem, na což navázali výborným výkonem ve strhujícím utkání proti Německu. To přineslo celkem pět gólů, a ačkoliv z něj domácí reprezentace trochu smolně nevytěžila ani bod, alespoň dokázala ukázat svým skeptikům, že se stálo může rovnocenně měřit i s těmi nejlepšími týmy Evropy.

Na další kvalifikační duel si pak nizozemští fotbalisté museli počkat až do září 2019, kdy zavítali shodou okolností na půdu svého posledního přemožitele, Německa. A podařila se jim parádní odveta - v dalším strhujícím utkání totiž hosté dokázali odpovědět na vedoucí gól Gnabryho a připsat si plný počet bodů po výhře 4:2. Nečekaný zisk tří bodů se jim podařil potvrdit i o tři dny později deklasováním Estonska.

V říjnu 2019 byli svěřenci Ronalda Koemana nejblíže k nějakému tomu klíčovému zaváhání. Nejprve v důležitém klání se Severními Iry patnáct minut před koncem inkasovali a nevypadalo to s nimi zrovna nejlépe. Díky třem brankám v posledních deseti minutách však dokázali klání otočit a udělat nejspíše klíčový krok k postupu na šampionát. Důležitý zisk tří bodů zvládli potvrdit také v Bělorusku, kde sice nepředvedli svůj nejlepší výkon a o výhru se museli strachovat, po vítězství 3:1 už ale byli k postupu velmi blizoučko.

A ten se jim podařilo stvrdit 16. listopadu 2019, když na bouřlivé půdě Severního Irska Nizozemci uhráli bezbrankovou remízu a zajistili si tak jistotu postupu na EURO 2020. V posledním duelu pak už o nic nešlo, Holandsko ale neponechalo nic náhodě a Estonsko přejelo výsledkem 5:0.




Celou kvalifikaci na evropský šampionát odtáhl Ronald Koeman, ten ale reprezentační výběr na vrcholné akci nepovede - v létě 2020 totiž svůj kontrakt se svazem ukončil a Nizozemci tak rychle museli hledat jiného vhodného kandidáta - a nakonec poněkud překvapivě ukázali na Franka De Boera, tedy kouče, který zkušenostmi a úspěchy zrovna neoplývá.

Hráčskou kariéru tohoto veleúspěšného obránce asi není třeba sáhodlouze představovat. Odchovanec Ajaxu pronikl do prvního týmu v roce 1988 a se slavným celkem z Amsterdamu vyhrál několik ligových titulů, pohár Uefa a v roce 95 také slavnou Ligu mistrů. V lednu 1999 pak zamířil do slavné Barcelony, kam si ho vyhlédl kouč Van Gaal. S Barcelonou vyhrál ligový titul, ovšem v roce 2001 byl pozitivně testován na nandrolon, za což si vysloužil zákaz činnosti. Frank De Boer se proti verdiktu odvolal a trest mu byl posléze zrušen. V závěru své kariéry se De Boer ještě objevil v dresu Galatasaraye, skotských Rangers a katarského Al-Rayyan, načež v roce 2006 ukončil aktivní kariéru.

Co se trenérských zkušeností týče, jako první mu trenérské laso hodil Ajax Amsterdam, který jej v prosinci 2010 představil jako svého nového hlavního kouče. V hlavním městě Nizozemska se De Boerovi náramně dařilo, s Ajaxem zvládl získat čtyři mistrovské tituly v řadě a mohl se tak těšit mohutné podpoře. Závěr jeho angažmá však už tak slavný nebyl - v sezóně 2014/15 skončil Ajax pouze na druhém místě, když na první PSV ztratil propastných 17 bodů. Totéž se opakovalo i o rok později a Frank de Boer tak v květnu 2016 rezignoval na svůj post.

De Boer ale bez práce nebyl dlouho, v létě 2016 si jej vyhlédl Inter Milán. Italské angažmá se však holandskému harcovníkovi vůbec nepodařilo, výsledky Interu byly doslova příšerné a na své pozici vydržel jen 85 dní, než jej milánský celek v listopadu odvolal. Další šanci dostal De Boer od anglického Crystal Palace v létě 2017, ovšem i tady to byla chvilková - a také krajně nepovedená - záležitost. V hlavním městě Anglie vydržel pouze do září, v úvodních 4 zápasech totiž jeho svěřenci nedokázali vstřelit ani jeden jediný gól a prezentovali se značně mdlými výkony, a tak se vedení Crystal Palace rozhodlo pro radikální změnu.

Od roku 2018 do roku 2020 si bývalý nizozemský reprezentant ještě střihl angažmá v americké Atlantě United, ovšem ani tady žádnou díru do světa neudělal. Bylo tedy značným překvapením, když si jej za trenéra národního celku vybrala nizozemská fotbalová asociace - zajímavostí je, že se De Boer stal prvním koučem nizozemského výběru v historii, který nedokázal vyhrát ani jeden z prvních 4 duelů - žádný snový začátek se tedy nekonal.




V letech minulých táhla ofenzivu Holanďanů jména jako Kluivert, Van Nistelrooy či Robin Van Persie. Letos tato úloha připadá na ofenzivního univerzála francouzského Lyonu, Memphise Depaye.

Ten prožil vskutku výbornou sezónu, ve francouzské lize nasázel přesně dvacet branek, k tomu přidal i parádních dvanáct asistencí a dosáhl svůj celek ke konečnému čtvrtému místu v tabulce. V reprezentačním dresu se Depayovi také daří, pochlubit se může celkem 63 starty, v nichž už stihl nasázet 25 branek a na dalších 22 branek také nahrát. Podotknout se sluší, že zejména v posledních startech předváděl Depay v reprezentačním dresu skutečně vynikající výkony. Forward Lyonu momentálně tahá sérii šesti po sobě jdoucích duelů, v nichž si zapsal kanadský bod - celkově se jedná o šest branek a dvě asistence.

O tom, že je Depay mimořádně šikovný fotbalista, se vědělo už v roce 2014 - ostatně proto si jej také Louis Van Gaal vybral do svého týmu pro mistrovství světa 2014, kde se Depayovi mimochodem podařilo skórovat. Talentu tohoto Nizozemce si všimli také v Manchesteru United, a tak za něj o rok později neváhali zaplatit 25 miliónů liber. Depayovi se však v Anglii příliš nedařilo, agresivní, fyzický styl mu zrovna dvakrát nevoněl, a proto se po pouhých dvou sezónách zase stěhoval o dům dál - tentokráte do Lyonu.

Nutno dodat, že tento francouzský klub udělal nákupem nizozemského internacionála výborný obchod. Depay těžil z toho, že se na chvíli ztratil ze záře reflektorů a naplno se mu podařilo rozvinout svůj talent. Ve Francii odehrál 178 zápasů, v nichž síť rozvlnil v 76 případech a v dalších 55 zase na gól přihrával. Minulé léto se tak poměrně živě spekulovalo o zájmu evropských gigantů v čele s Barcelonou. Z transferu ovšem nakonec sešlo, ke změně dresu by však mohlo dojít po letošním Euru.

A ještě jednu věc se sluší v souvislosti s Depayem zmínit. Zatímco na začátku své kariéry to byl čistokrevný levý křídelník, v posledních dvou sezónách se naučil být týmu prospěšný i v jiných rolích. Častěji se totiž začal objevovat v roli hrotového útočníka - ať už osamocen, či v tandemu s dalším kolegou - a tuto variabilitu si přenesl i do národního celku. V tuto chvíli tak není jasné, zda Depay zahájí úvodní duel Eura na pozici levého křídla nebo na samém hrotu sestavy.




Jedním z nejdůležitějších hráčů Oranjes na nadcházejícím turnaji bude bezpochyby také Giorginio Wijnaldum. Wijnaldum sice příznivce neocení neskutečnými technickými finesami ani geniálními průnikovými přihrávkami, jeho hra je nicméně nesmírně efektivní.

A zatímco v Liverpoolu plní v záložní trojici spíše podpůrnou roli a vynikne ta především jeho bezedná energie a nesmírná týmová obětavost, v reprezentačním dresu může naplno rozvinout svůj útočný potenciál. Už za působení v Newcastlu ukázal, že mu střílení branek rozhodně není cizí, ba naopak - že má pro záložníka svého druhu až netypicky kvalitní zakončení a čich na výběr místa. A reprezentační výběr Oranjes se zjevně rozhodl, že tohoto nadání svého záložníka hodlá naplno využít.

Wijnaldum se v národním celkun profiluje jako ten nejofenzivnější ze záložní trojice, který má za úkol podnikat časté náběhy do finální třetiny hřiště a často se tlačit do zakončení. Tomu ostatně odpovídají i jeho statistiky, kdy v 74 reprezentačních startech nasbíral 22 branek a 8 asistencí. V nedávných reprezentačních zápasech navíc skutečně předváděl svůj nejlepší fotbal - v posledních šesti duelech v dresu Nizozemska totiž Wijnaldum zvládl nastřílet čtyři branky a připsat si další čtyři asistence.




Pokud je v táboře Nizozemí nějaký hráč, který by na sebe na šampionátu mohl nečekaně strhnout pozornost, pak se rozhodně nabízí mladý útočník PSV, Donyel Malen. Teprve dvaadvacetiletý Nizozemec začal s velkým fotbalem v akademii Ajaxu, kam si ho skauti tohoto celku vyhlédli už v jeho osmi letech. V Amsterdamu vydržel osm let, než se v roce 2016 rozhodl odejít do zahraničí - v hlavním městě Amsterdamu totiž nedostal šanci nahlédnout do prvního týmu, a když tak přišla nabídka z akademie Arsenalu, neváhal Malen ani minutu a rozhodl se opustit rodnou zemi.

V Arsenalu se o něm jeden čas velmi pochvalně vyjadřoval i Arsené Wenger, ani zde ovšem Malen prorazit nedokázal. Ačkoliv o něm lidé z akademie mluvili jako o velkém, byť značně nevybroušeném talentu, který oplývá mimořádnou rychlostí a technickou vybaveností a s prvním týmem Arsenalu dokonce absolvoval předsezónní přípravu před sezónou 16/17, ve velké konkurenci se natrvalo prosadit nedokázal. Nebyl to ale jediný talentovaný mladík, který tak musel štěstí hledat jinde - v jeho ročníku se v Arsenalu ukázal třeba dobře známý Serge Gnabry či Jeff Reine-Adelaide.

Mladého Holanďana si v létě roku 2017 vyhlédlo PSV a za jeho služby zaplatilo něco přes půl miliónu liber a rozhodně nemusí litovat. Ve své první sezóně nastupoval Malen převážně za juniorský tým, kde na sebe ovšem upoutal pozornost - třináct branek v dvaadvaceti zápasech přesvědčilo hlavního kouče PSV, aby mu dal šanci i mezi dospělými.

V sezóně 18/19 se natrvalo přesunul mezi dospělé - nastupoval zatím především z lavičky a většinou hrával v pozici levého křídelního hráče. Za 962 odehraných ligových minut ovšem stejně dokázal nastřílet 10 branek a připsat si jednu asistenci.

Pandemií ovlivněný ročník 19/20 pak představoval pro mladého Malena průlomový rok. Z PSV totiž odešli útočníci De Jong a Lozano a holandský mladík tak začal častěji nastupovat na pozici útočníka. Malenovi se sice příliš nevydařil začátek sezóny, když v úvodních čtyřech zápasech dokázal skórovat jen jednou, pak do toho ale pořádně a zastavilo ho až prosincové zranění, které jej vyřadilo do konce ročníku. I tak však tento útočník dokázal vstřelit 11 branek a na dalších 5 pak asistovat.

Před letošní sezónou pak logicky panovaly obavy, v jaké formě se mladík po operaci kolene vlastně dokáže vrátit. Malen ovšem svým skeptikům ukázal, že je silnější než dřív. Individuálně totiž zaznamenal nejpovedenější sezónu, krom ligových zápasů si zahrál také v evropských pohárech a s bilancí 24 branek a 6 asistencí může být na výsost spokojen. Za odměnu si tak vysloužil pozvánku na EURO 2020, kde by se v dresu Oranjes mohl s trochou štěstí stát překvapivou hvězdičkou turnaje.




Frank de Boer po svém nástupu v několika zápasech experimentoval s rozestavením 3-5-2, to však nebylo nikterak pozitivně přijato - bylo by tak velkým překvapením, kdyby se Nizozemci v základní skupině prezentovali v jiné formaci než 4-3-3 (případně 4-2-3-1), ačkoliv nelze vyloučit, že se ve vyřazovacích bojích proti silnějším celkům vrátí k experimentu s pětičlennou obranou.

Hlavní slabinou výběru Nizozemí by každopádně mohla být právě nezkušenost hlavního kouče. Scénář, ve kterém De Boer postaví takticky silnější výběr, si dokáží představit jen ti nejzarytější optimisté. Nizozemci mají výhodu v tom, že se dostali do poměrně snadné skupiny, kterou by měli i v případě nepřesvědčivých výkonů vyhrát. Jak si však De Boer posléze poradí se silnějšími soupeři ve vyřazovací fázi, to zůstává otázkou.

Za přednost výběru Franka de Boera můžeme označit určitě silnou záložní řadu, ve které obvykle operuje Wijnaldum, Marten De Roon a Frenkie de Jong z Barcelony. Právě středopolař španělského giganta patří mezi nejtalentovanější záložníky vůbec a když má den, dokáže naprosto špičkově diktovat tempo hry. V kombinaci s rychlými forwardy by se tak Holanďané mohli prezentovat svým typickým, atraktivním projevem s rychlým přechodem vpřed a okamžitou snahu o zakončení.

Hned v brance je situace nanejvýš zajímavá. Standardní jednička Jasper Cillessen byl totiž pozitivně testován na koronavirus, kvůli čemu nakonec vypadl ze závěrečné nominace na evropský šampionát. Mezi třemi tyčemi by tak měl začít brankář Norwiche, Tim Krul, kterému budou záda krýt Maarten Stekelnburg a Marco Bizot.

I na pozici stoperů se musí Nizozemci popasovat s jednou zásadní absencí. Jeden z nejlepších stoperů světa Virgil van Dijk se totiž nestihl dát dohromady na turnaji se po zranění kolene neobjeví. Pro reprezentaci to tak znamená zajímavý rébus, jak vlastně tuhletu stálici nahradit. S největší pravděpodobností začne v základní sestavě obránce Interu Milán, Stefan de Vrij. Problém je, že nedisponuje takovou rychlostí jako Van Dijk, což by vzhledem ke stylu hry národního celku mohl být problém. Ve stoperské dvojici jej pak doplní mladá hvězda Matthijs de Ligt.

Na levé straně obrany obvykle operuje Daley Blind, ten je ovšem dalším hráčem, jehož zdravotní stav není před šampionátem ideální. Zadák Ajaxu se totiž zotavuje ze zranění kotníku a není proto zdaleka jisté, zda bude před úvodním kláním plně fit. V základní sestavě by se proto mohl objevit bývalý obránce Chelsea, Patrick van Aanholt. Na pravém kraji obrany by k žádnému překvapení dojít nemělo a tento post by měl obsadit Denzel Dumfries, jako možná alternativa se pak jeví Joel Veltman.

V záložní řadě bude roli defenzivního záložníka plnit středopolař italské Atalanty, Marten de Roon Vedle něj se taktovky a role dispečera ujme Frenkie de Jong, zatímco tím nejofenzivnější ze středové trojice bude Giorginio Wijnaldum. Možnými dalšími variantami do středu pole pak jsou Teun Koopmeiners či Ryan Gravenberch.

Ofenzivní snažení Nizozemska by pak měla táhnout zkušená dvojice Memphis Depay a Steven Berghuis, ke kterým se přidá i mladík Donyel Malen. Mladík z PSV sice v klubu obvykle hraje na postu útočníka, očekává se ale, že v reprezentačním dresu se bude muset přizpůsobit postu levého křídelního hráče. Roli forwarda má totiž předplacenou právě Memphis Depay, od kterého se čeká, že naváže na výbornou letošní formu. Ofenzivní trojlístek pak na pravé straně doplní ofenzivní hráč Feynoordu, Steven Berghuis.