Představení účastníků Eura 2020 - Polsko

Žádný jiný tým na turnaji nepoznal svého současného lodivoda později než Polsko. Jiní nedávno dosazení trenéři jako Tarkovič nebo Page navíc aspoň byli součástí bývalých či současných trenérských ansámblů, takže se s týmem nemuseli dlouze poznávat. To Paulo Sousa přišel v březnu do úplně nového prostředí, což z polského výběru činí ten vůbec nejméně čitelný...

Jerzy Brzęczek je prakticky jediným trenérem, který byl vyhozen, přestože mužstvo kvalifikoval na mistrovství Evropy. Hareideho v Dánsku zradil pouze odklad kvůli pandemii, takže to není ta samá situace. Zde se holt akorát šéf polské kopané Zbigniew Boniek až tuze pozdě rozhoupal ke změně, po které už dlouho volala valná část odborné i laické veřejnosti. O ničem jiném to vážně nebylo.

Brzęczek byl zvláštní volbou už při svém dosazení; jeho největším úspěchem bylo ostatně až páté místo s Wisłou Płock. GKS Katowice nedostal do Ekstraklasy, v Gdańsku akorát dobře začal, nic víc. Ještě podivnější volbou se však zdá být s odstupem času. Je vlastně jediným koučem v historii polského národního týmu, který i přes své odvolání hmatatelně nezklamal. Na Euro se kvalifikoval, z elitní skupiny v Lize národů nesestoupil, jen... prostě vůbec nikoho nepřesvědčil.

Pro Brzęczeka skutečně neexistuje vhodná paralela. Je tak trochu Leem Beenhakkerem, protože se evidentně musel nepohodnout se svými šéfy (Boniek mu přece ještě v květnu 2020 prodlužoval kontrakt s opcí až do konce roku 2022, a po šesti soutěžních zápasech šlus...?). Jenže Beenhakker měl zároveň to jedno velké vítězství, které jeho éru alespoň částečně definuje (kvalifikační skalp Portugalska), zatímco Brzęczek vešel do dějin tak maximálně jako "meme král”. Ne opravdu, zadejte si do googlu "Brzęczek meme” a kochejte se.

Mým nejoblíbenějším je asi tenhle, s neodolatelným babicovským nádechem.

Zároveň je tak trochu Pawłem Janasem, kterého si dnes každý spojí hlavně s kontroverzním opomenutím Jerzyho Dudka v nominaci na mistrovství světa 2006. Brzęczek měl mít pro změnu otevřený konflikt s hlavní hvězdou týmu Robertem Lewandowskim, což dost možná představovalo poslední kapku i pro Bonieka. Obecně se hovořilo o špatné náladě v kabině.

No, a v konečném důsledku — pokud si tedy odmyslíte veškeré ty nesmrtelné memy — dost možná bude druhým Waldemarem Fornalikem; zcela zapomenutým koučem, který se jednoho dne na scéně jaksi omylem zjevil a zase brzy zmizel. Ani Fornalik nevydržel celý jeden cyklus, přestože v jeho případě to bylo zapříčiněné nezvládnutou kvalifikací na MS 2014.

Nakonec je pravděpodobné, že je tohle všechno jenom jedna velká Boniekova egomaniakální show. Toto léto mu vyprší druhý prezidentský mandát a potřetí už kandidovat nemůže, takže existuje docela neprůstřelná teorie, že se zkrátka jen nechtěl loučit spolu se zmateným lodivodem, který doslova na každé tiskovce vypustil z pusy nějakou perlu. O takový odkaz asi nikdo nestojí. Proto se taky mluvilo o jménech jako Marco Giampaolo nebo Ralf Rangnick coby kompenzaci, nakonec však Bonieka jeho silné italské konexe dovedly k Paulovi Sousovi.

Ten se nyní snaží měnit věci zdosti a pochodu a současné mužstvo tak v žádném případě nepůsobí jaksepatří dopečeně. Poláky navíc čeká velice náročný program o více než 7 tisících nalítaných kilometrech (více spolykají jen Češi a Chorvaté) mezi Sevillou a Petrohradem, přičemž Švédové k tomu budou mít před třetím rozhodujícím kláním den odpočinku navíc.


V první řadě nutno podotknout, že klubový fotbal v Polsku ještě neutichl. V pozadí přípravy na Euro se s nicotnou fanfárou stále dohrává druhá nejvyšší soutěž. Ta by přitom za normálních okolností táhla, protože kolo před koncem tabulce vévodí klub RKS Radomiak Radom, který naposledy v Ekstraklase působil před 36 lety. To je jářku tak dávno, že s ním tenkrát do druhé ligy sestupovala od té doby osmkrát zlatá Wisła Kraków. Ve stejném roce se v komunistickém Polsku konaly poslední volby bez reálné opozice pro Jaruzelskiho.

Zatímco druhá nejvyšší soutěž se spustila až na konci srpna, zhruba o měsíc a půl později než obvykle, Ekstraklasa si to samé kvůli Euru samozřejmě nemohla dovolit. Uzavřela se proto již v polovině května a všichni čeští fanoušci přitom mohli oslavovat historicky prvního Čecha na čele tabulky střelců. Atak nejlepší střelecké bilance v dějinách Legie (Nikolićových 28 branek ze sezony 2015/16) se sice v podání Tomáše Pekharta nakonec tak úplně nekonal, a sedm tref z penaltového puntíku možná trochu krotí euforii nad celkovými dvaadvaceti zásahy, ale český forvard přesto zaslouží neskonalé uznání; přidal ostatně ocenění pro nejlepšího útočníka i nejlepšího cizince Ekstraklasy.

Pro Čechy v Ekstraklase to byl obecně vyvedený ročník. Schwarz, Bartl i zraněný Petrášek oslavili první trofej s Rakówem Częstochowa (národní pohár), první titul vicemistra i první účast v pohárové Evropě. Tomáš Přikryl zase nepříliš nadějně rozjetý ročník zakončil v nezvyklé roli na pravém beku, kde se okamžitě řadil k ligové smetánce, a nakonec sezonu završil s krásnými sedmi asistencemi, jen tři gólové nahrávky od úplného čela tabulky Ekstraklasy.

Otázkou nejen pro Přikryla teď ovšem zůstává, co bude v příští sezoně? V Jagiellonii po převážně skvělých 10 letech končí prezident Cezary Kulesza a naopak přichází (staro)nový trenér Mamrot.

Velká zklamání si pro změnu prožili v Krakówě. Wisła finišovala jen osm bodů od sestupu, čímž pozoruhodně stále ještě vylepšila svůj výsledek z minulého roku (tehdy jí od pádu dělilo jen pět bodů), a tak v jejím případě už ani nemá smysl zmiňovat, že titul letos nezískala přesně 10 let. Ba co víc, loni úspěšná Cracovia skončila dokonce o bod a příčku pod Wisłou, takže po třech letech zase polská Top 5 nečítá žádného zástupce druhého největšího města země.

Do polské Ekstraklasy se loni po dlouhém čtvrtstoletí vrátilo poznańské derby, a přestože etablovaný Lech nad nováčkem dvakrát zvítězil, obecně prožil daleko horší sezonu. Vždyť Warta dokonce až do posledního kola hrála o poháry, nakonec se jí však stala osudná domácí prohra se Śląskem Wrocław v předposledním kole. Wartu totiž při konečném zúčtování od senzačních pohárových příček dělila právě lepší bilance vzájemných utkání se Śląskem.

Jedenáctý Lech Poznań mezitím čeká ukrutně dlouho na jakoukoliv trofej (od roku 2015), ovšem alespoň si to každým rokem kompenzuje úspěšným udáváním talentů ze své vyhlášené líhně. Levý obránce Puchacz se letos přesouvá do 1. FC Union Berlín a následuje tak stopy Modera, Bednarka, Józwiaka (Anglie), Kownackiho, Linettyho (Itálie), Gumnyho (Německo) či Kędziory (Ukrajina), kteří dohromady i s jeho cenovkou Lechu vynesli cca 35,3 milionů eur.

Závěrem se mi chce zmínit, že se poprvé od sezony 2001/02 do předních evropských pohárů vrací Pogoń Szczecin, který se chvíli po svém posledním vystoupení v Evropě, kdy ho v Poháru Intertoto zdolala Sigma Olomouc (2005), proslavil faktickým rozpuštěním celého A-týmu a angažováním zbrusu nového kádru s čistě brazilskými pasy.

Teď už v týmu najdete jenom jednu lusofonní stopu v Tomási Podstawskim, jenž spolu s Pawłem Cibickim utváří duo fotbalistů, kteří už na úrovni "21” reprezentovali jiné země a v letech 2018, respektive 2020, se na vrcholu sil oba vrátili do krajiny původu svých rodičů. Krásné to příběhy se sladkou tečkou. Nebo spíš pro tuto chvíli zatím jen středníkem. Pokračování už velmi brzy v Konferenční lize.





Ačkoliv by to při polské účasti na mistrovství světa 1938 mohlo znít nefér, světová fotbalová obec si biało-czerwoných poprvé všimla teprve roku 1973. Tehdy se Anglie připravovala na klíčové kvalifikační střetnutí právě s Poláky, které nadutě považovala za snadnou překážku v cestě na světový šampionát. A jak nehezky se Ostrované popálili. Ve Wembley — tedy na hřišti, kde jen o sedm let dříve slavili historický titul mistrů světa — a nadále vedeni legendárním koučem Alfem Ramseym tenkrát před 100 tisíci diváků selhali, pouze remizovali 1:1, a do Západního Německa se na mundial senzačně nepodívali.

Zvláštním způsobem se tehdy zdiskreditoval ikonický trenér Brian Clough, jenž polského brankáře Jana Tomaszewskiho před zápasem drze označil za "klauna”, aby tentýž no-name následně pochytal více než 20 anglických střel. "Tomek” se pak samozřejmě řadil též mezi opory ikonického polského týmu, který měl na MS 1974 ve vlastních řadách nejlepšího střelce turnaje (Grzegorze Lata s osmi zářezy) a na svém štítě i obhájce z Brazílie, které tajemní sokové vykukující zpoza železné opony udolali v památné bitvě o bronz těsně 1:0.

Poláky tehdy trénoval Kazimirez Gorski, jenž ze svého výběru pod vlivem nizozemské a sovětské taktické revoluce vypiplal nesmírně hbitý mančaft se smrtícími protiútoky, který už dva roky před oním průlomovým šampionátem v Mnichově přebíral své jediné olympijské zlato. Partu kolem Lata, tvořivého záložníka Kazimierze Deyny, donedávna střeleckého rekordmana země Wlodzimierze Lubanskiho či toho času nejlepšího pravého beka planety Antoniho Szymanowskiho tenkrát s nadšením sledoval i náctiletý Zbigniew Boniek, kolem něhož se ihned vzápětí utvořila další generace s nefalšovanými ambicemi na nejcennější kov.

No, a jestliže po MS 1974 Paul Breitner slavně prohlásil, že Poláci měli v semifinále Němce porazit (prohráli těsně 0:1) a dokráčet si namísto nich pro zasloužené zlato, rovněž o čtyři roky později se kdekdo neubránil pocitu, že naši severní sousedé měli na víc. Boniek dodnes věří, že mužstvo z roku 1978 nemá napříč polskou historií konkurenci, a že mělo velkou nevýhodu v tom, že ve druhém kole narazilo na "protežovanou” Argentinu (prohra 0:2 tehdy de facto zhatila polské vyhlídky na postup do semifinále, zatímco domácí později obligátně slavili).

Boniek si posléze spravil chuť alespoň ve Španělsku, kde se na světovém šampionátu 1982 proslavil parádním hattrickem do sítě Belgie, a Poláky coby kapitán dotáhl k dalšímu bronzu. Populární "Zibi” si tímto vysloužil přesun za hranice, do slovutného Juventusu, ovšem jeho následné adieu na mezinárodní scéně už bylo pro změnu krajně nedůstojné. Bíločervení se sice kvalifikovali i na čtvrtý sraz světové elity v řadě, avšak v Mexiku byli vzápětí zdemolováni jak Anglií, tak Brazílií, a jeden dlouhý příběh bavících outsiderů byl tímto přeci jen u konce.

Jak se zatím ukazuje, u konce byl jednou pro vždy. Brzy nastoupil Jerzy Engel se svým ambiciózním "útokem na zlato”, z něhož bylo po dvou utkáních mundialu 2002 zarážející skóre 0:6. O dekádu později se Poláci měli předvést na domácím Euru, aby ho potupně završili bez výhry. Tu nakonec mezi evropskou elitou vybojovali až na sedmý pokus, před pěti lety proti severoirskému výběru. Následoval penaltový krach ve čtvrtfinále s pozdějšími mistry z Portugalska, který zůstává suverénně nejlepším turnajovým výsledkem Poláků v tomto tisíciletí. Krom toho? Pět účastí, celkem tři vítězství, čtyřikrát poslední místo ve skupině.


Poláci měli ze všech vítězů skupin vůbec nejslabší konkurenci. Rakušané jim speciálně zkraje kvalifikace nestačili a nakonec zaostali o celých šest bodů, přičemž Severní Makedonie, Slovinsko ani Izrael nikdy nemohly na přímý postup na Euro ani pomýšlet. Polsko takto se ztrátou pouhých čtyř bodů prožilo z jednoho úhlu pohledu zdaleka nejlepší evropskou kvalifikaci.

Z jiného úhlu pohledu bylo však i za takových okolností hodně co zlepšovat. Bývalý kouč Brzęczek byl soustavně kritizován pro přespříliš opatrný styl hry, což se promítlo do skutečnosti, že ve 23 utkáních od mistrovství světa 2018 Poláci jen sotva přestříleli své soupeře (v průměru 11,09 střel pro; 10,87 střel proti). Jenom tři kvalifikované týmy na tom ve stejném intervalu byly hůře, a jedním z nich jsou zrovna polští soupeři ve skupině Slováci.

Dlouhodobým problémem bíločervených je také střílení branek v úvodních dějstvích. V kvalifikaci Poláci před přestávkou slavili jenom pět gólů z celkových 18, a i při zahrnutí zbylých 13 vystoupení od mundialu toto číslo naroste jen na tucet prvopoločasových zásahů.




Paulo Sousa je zajímavým případem. Pouze čtyři trenéři na šampionátu by nad ním mohli mít navrch v hypotetické kolektivní hádce "kdo z nás byl lepším profesionálním fotbalistou?” (Luis Enrique, Frank De Boer, Andrij Ševčenko, Didier Deschamps), a žádný z nich o sobě nemůže říct, že vyhrál Ligu mistrů ve dvou po sobě jdoucích letech vždy s jiným klubem.

Přesto je na této scéně úplným nováčkem; reprezentaci trénuje poprvé v kariéře a sotva pár týdnů (přičemž by taky mohlo u pár týdnů zůstat, protože nedávno projevilo vážný zájem o jeho služby Fenerbahçe). Navíc jako teprve druhý cizinec v čele polského národního týmu (přičemž ten první skončil zdiskreditovaný všelijakými intrikami a machinacemi jen rok a půl poté, co mu prezident země předával medaili za zásluhy a jiný politik doslova líbal ruku).

Paulo Sousa to skutečně nebude mít jednoduché. Na druhou stranu, dle jeho předešlých angažmá lze soudit, že to možná ani jednoduché nemá rád. Polsko je již jeho desátou zahraniční štací po Číně, Izraeli či Maďarsku, a to přitom trenér Sousa paty ze své domoviny poprvé vystrčil teprve 13 let zpátky. Titul získal s Maccabi Tel Aviv i v Basileji; v obou případech ve svém prvním a také posledním roce v klubu. Má pověst solidního stratéga a motivátora, avšak jak oblíbený je u hráčů, tak neoblíbený bývá u svých šéfů. V Bordeaux se takhle rozhádal s prezidentem klubu, který ho následkem rozvázání smlouvy ještě dnes královsky platí.

Pozitivem pro polské fanoušky nicméně budou dvě věci: zaprvé, do bordelu po Brzęczekovi už v první řadě přišel, takže to nemůže být o moc horší, a zadruhé jej provází též pověst trenéra, který dovede dostat to nejlepší ze svých útočníků. Teď mu tedy zůstal zdravý sotva jeden kvalitní, ale rovnou se jedná o toho vůbec nejlepšího na celé planetě zemi, takže...

Právě pod Sousovým vedením přitom Nikola Kalinić ve Fiorentině vyletěl do výšin (33 gólů a 11 asistencí v 84 zápasech), jakým se už poté nikdy nepřiblížil. Teprve pod ním Eran Zahavi konečně střelecky procitl a poprvé flirtoval s 30gólovou hranicí (29 branek ve 34 startech). To Sousa v Basileji vymáčkl životní sezonu ze Shkëlzena Gashiho (22 zásahů ve 31 utkáních).

Kdo jiný by už tedy měl probrat Lewandowskiho z turnajové letargie, když ne tento šarmantní Portugalec?




Paulo Sousa si myslel, že se bez něho obejde, a proto jej nechal sedět při své premiéře na polské lavičce. Paulo Sousa se ošklivě spálil, když jeho noví svěřenci v 52. minutě tekli 0:2 v Maďarsku. Paulo Sousa se poučil, Glika po hodině hry vystřídal, dohlédl na heroické stažení manka (3:3) a v příštích dvou zápasech si už takovou drzost nedovolil.

Kdepak, tohle opravdu nebyla žádná náhoda. Ještě pod vedením bývalého kouče Glik v kvalifikaci zmeškal jediný zápas, a naprostou shodou okolností se zase jednalo o jedinou polskou prohru (Slovinsko 0:2). V druhém střetnutí s týmž soupeřem musel kvůli zranění střídat už po sedmi minutách (za příznivého stavu 1:0), aby Poláci inkasovali další dva góly. S ním na hřišti, ptáte se? Napříč 727 kvalifikačními minutami tehdy 31letý vůdce dopustil jedinou kapitulaci polské defenzívy. Jedinou.

Kamil Glik je aktuálně v Kristových letech, avšak stále stejně nepostradatelný. Pokud bude Sousa chtít hrát na tři stopery, on bude tím prostředním, který vše drží pohromadě. Ať ale plánuje hrát, na kolik chce obránců, Glik vždy bude zůstávat obávanou kopou čiré fyzické síly vzadu a vyhlášenou hrozbou na útočných standardkách. Jeho 300 startům ve dvou z nejlepších evropských lig se žádný další polský obránce ani omylem neblíží. Dva zdaleka nejzkušenější kolegové, Bednarek s Bereszyńskim, se dokupy poskládají na 229.

Jistá superstar z Bayernu možná tedy nosí kapitánskou pásku, ale ten pravý vůdce hraje za skromné Benevento.




V Polsku se poslední týdny prakticky nemluví o nikom jiném, to se ví. Jeho úspěšná honba za zdánlivě nepokořitelným rekordem Gerda Müllera byla polskými fanoušky sledována natolik vášnivě, že se dlouho odolávající polský brankář Gikiewicz v průběhu utkání vypracoval na regulérního nepřítele státu. Za svá záda v posledním kole pustil až šestý Lewandowskiho pokus pochytal mu celkem čtyři gólové příležitosti, a po zápase se musel probírat četnými urážkami svých krajanů, z nichž někteří ho nazývali "zrádcem” či přímo "anti-Polákem”.

Tak moc všem na 41. Lewově trefě záleželo. A obdobně moc jsou nyní někteří Poláci jeho kultem regulérně znaveni. I můj dobrý známý Christopher Lash mě hned zkraje naší tradiční diskuze o národním týmu zpražil, že pokud se ho chci ptát právě na hvězdu Bayernu, ať se rovnou ani neobtěžuji.

Je téměř jisté, že lepší už to v podání 32letého Lewandowskiho nikdy nebude. Kicker ho letos měl ve své jedenáctce kola téměř ve třetině případů (11 z 34); od fenomenálního Ribéryho sezony 2007/08 přitom v Bundeslize nikdo nenasbíral více než 10 nominací. Když Poláci načnou šampionát se Slovenskem, bude se Lewandowski pokoušet natáhnout svou sérii s gólem v soutěžním utkání za klub i reprezentaci na neuvěřitelných 15 zápasů. Naposledy vyšel střelecky naprázdno na MS klubů proti Tigresu, od té doby vypálil v průměru 4,79krát (!) a dvaadvacetkrát přitom rovnou napnul síť. Každá třetí jeho střela poslední dobou ústí v gól.

Tato série čítá i tři březnové zářezy v kvalifikaci na MS, takže Polákům s příchodem Sousy svitla naděje (a Lewandowski opravdu vypadá být v neuvěřitelné pohodě), ale pro tuto chvíli nutno podotknout, že doposud jsme si spíše zvykli vkládat mezi klubovou verzi Lewandowskiho a tu reprezentační, turnajovou verzi Lewandowskiho poněkud tučné nerovnítko.

V 11 startech na ME/MS se prozatím Lewy trefil všehovšudy dvakrát. Byť uspěl na obou dosavadních Eurech, očekávání sotva naplnil a v historické tabulce střelců evropských šampionátů zaostává i za spoluhráčem Kubou Błaszczykowskim (3 v 8 startech) nebo Vladimírem Šmicerem (4 v 11 startech). Skutečně důležité, zapamatovatelné góly takto představují ubohá tři procenta Lewandowskiho reprezentační bilance, což je sice pořád lepší vizitka než Lubańskiho nula procent (pomineme-li tedy legendární olympiádu 1972), ale taky výrazně horší než Boniekova rovná čtvrtina (6 z 24) nebo Latových a Szarmachových 22 %.

Už teď je Lewandowski nesmrtelným hrdinou polského lidu. Ale pokud letos nezabere, patrně ukončí kariéru s obřím háčkem, který jednomu z nejlepších šutérů historie zkrátka nesluší...




Polsko možná bude mít v zahajovací sestavě rovnou tři hráče do 25 let, kteří působí ve dvou nejvyšších anglických soutěžích, ale nejzajímavějším z mladších Poláků se šancí na základ je stejně Tymoteusz Puchacz, kterého si do reprezentace vytáhl teprve až Paulo Sousa.

Rodák ze Sulechówa, odkud pochází též první polská spisovatelka s Nobelovou cenou za literaturu Olga Tokarczuk, píše příběh neobyčejně rapidního vzestupu. Ještě před dvěma lety zakončoval sezonu ve druholigových Katowicích, a hle, teď je po dvou přátelských zápasech dost možná favoritem na startovní rošt na Euru. Nesmírně dynamický levý bek s nezměrným apetitem pro útočení teď může snadno využít zranění Areka Recy a ústupu Macieje Rybuse.

Kromě toho, že jde o kvalitního mladého obránce, který třemi asistencemi v Evropské lize zkraje sezony nakrátko pobláznil celou Poznań, představuje Puchacz také fascinující osobnost. Sezonu Lechu zhodnotil lakonicky — celý tým prý "hrál hovno” — a občas na hřišti ztrácí hlavu, pokřikuje na rozhodčí a podobně, jakmile se vše nevyvíjí podle jeho představ. Byť má stále značné taktické rezervy, pokud nastoupí, bude ho každopádně plné hřiště.




Čím si asi tak můžeme být u Poláků pod Paulem Sousou jisti? Zhruba ničím. Svých pět zápasů načal pokaždé v jiné formaci, a mnohdy ty odchylky ani nebyly nepatrné. Od původního 3-4-2-1 se dostal ke klasickému 4-3-3 a pak zase zpátky do 3-5-2. Teprve na generálku s Islandem přepnul do flexibilního systému 4-4-2, který se od něho tak trochu očekával předtím, než vážná zranění z turnaje vyřadila Lewyho souputníky Piątka a Milika.

V úplnosti odhadovat základní sestavu je tak zhola nemožné. Některé principy však Sousa zachová napříč formacemi. Pokud mu to především kondice enormně vytíženého Klicha a stárnoucího Krychowiaka ve středu zálohy dovolí, bude rozhodně chtít hrát aktivně bez míče. Už na favorizované Angličany vyrukoval s aktivní hrou a vysokou obrannou linií, což pasuje na jeho nedávné vyznání lásky z presinku RB Lipska. Mezi systémy se třemi a dvěma stopery periodicky pendloval již v dobách svého působení ve Fiorentině, a očekávat se to dá i zde.

První velký otazník bude stát rovnou mezi třemi tyčemi. Lukasz Fabiański měl lepší kvalifikaci a nezklamal ani v soutěžních zápasech sezony 2020/21, ovšem v přípravném duelu s Ruskem pustil laciný gól, a tím se asi připravil i o tu menší šanci na poslední chvíli vytlačit z brány svého rivala. Poláci to tak opět zkusí s Wojciechem Szczęsnym, který je zatím na turnajích vůbec nepodržel. Na minulém MS vyrobil hrubku v klíčovém klání se Senegalem a předešlá Eura pro něj skončila předčasně vinou zranění (2016) a vyloučení (2012). Co si pro nás jednička Juventusu přichystá tentokrát? Bez vzruchu se to asi neobejde.

V obraně má své místo jisté Kamil Glik, a vlastně i Jan Bednarek. U druhého jmenovaného se lze bavit akorát o fyzické kondici, která je minimálně na vážkách poté, co si závěrem velice náročné sezony poranil v květnu kotník. V přípravě Bednarka Sousa raději šetřil a nasadil ho pouze na půlhodinu proti Rusku, do základu s ním však musí počítat. Tím spíš, když doposud nenašel přesvědčivého třetího stopera.

Michał Helik byl sice výraznou postavou nečekaného tažení Barnsley až do baráže o Premier League (čerstvě byl vyhlášen i klubovým hráčem roku), avšak jeho velkou rezervou je hra s míčem, pročež vypadá spíše na alternativu za Glika ve středu obranné trojky. Napravo je zvyklý hrát také Mladý hráč roku Ekstraklasy Kamil Piątkowski, který ve svých 20 letech odchází do Salzburgu a už teď je dále ve vývoji, než byl v téže fázi kariéry Bednarek, potažmo kovaný krajní bek Bartosz Bereszyński. Očekávejte nicméně Tomasze Kędzioru, jenž byl sice kontroverzně vypuštěn z nominace na březnové zápasy, ale dobrou formou za Dynamo Kyjev (převážně na pravém beku) si přeci jen získal též srdce a důvěru Paula Sousy.

Levý bek může připadnout Tymoteuszovi Puchaczovi, ale také bývalé stálici Rybusovi. Napravo zase mohou hrát zmínění Bereszyński i Kędziora, ale to spíše v eventuální formaci na čtyři zadáky; pozice wingbacka bude více sedět Kamilu Jóźwiakovi, velkému univerzálovi a výtečnému hráči do tahu, který tam coby žolík z lavičky zaujal jak proti Maďarsku, tak proti Anglii. Jenom v této sezoně za národní tým zaznamenal čtyři body (2+2), tedy více bodů než za celý ročník v mizerně hrajícím Rooneyho Derby County.

Grzegorz Krychowiak se podruhé za sebou v ruské Premier Lize dostal na dostřel 10brankové hranici, kterou doposud v kariéře nepřeklenul, ovšem ani tahle senzační transformace na stará kolena opoře Lokomotivu Moskva žádnou ofenzivnější úlohu v národním týmu nevynese. Tam je Krychowiak stále tím starým dobrým štítem, bohužel.

Naopak možná až příliš velkou volnost má Piotr Zieliński, suverénně nejkritizovanější člen širšího kádru reprezentace. Poláci si jsou moc dobře vědomi, že v něm mají poklad se životní sezonou v Neapoli v zádech (8+10), ten jim však zůstává podezřele utajen. Zieliński je mnohými Poláky považován za příliš "měkkého” hráče bez té správné vítězné mentality; v reprezentaci mu obvykle chybí asertivita a stálý vliv na průběh utkání. Na Zielińskiho obranu ovšem nutno podotknout, že mu jistě nepomáhá, že je neustále strkán z levého křídla na post pravého středopolaře a potom zase na desítku. Pod Sousou samotným se už měl uživit ve čtyřech různých úlohách (LW, AM, LCM, RCM), a to je pak věru těžké.

Napěchovaný střed pole doplní Mateusz Klich, jeden z nejbližších důvěrníků Marcela Bielsy v Leedsu, což samo o sobě vypovídá ažaž o jeho komplexním přínosu. Klich v sobě snoubí kreativitu i příležitostnou gólovost, a celá polská veřejnost doufá, že už definitivně zahodil za hlavu svůj krátkodobý výpadek formy v průběhu letošního jara. Poslední volný post pod Robertem Lewandowskim nejspíš obsadí univerzál Jakub Moder, nadaný box-to-box záložník se čtyřmi plícemi a na 22letého borce málokdy vídanou taktickou disciplínou, který se v Brightonu začal pravidelněji prosazovat tak akorát včas před příchodem Eura (byť většinou ve netradiční roli levého wingbacka).

Takhle možná zhruba asi dejme tomu nejspíš bůhvíjestli vypadá optimální sestava Paula Sousy.

Alternativ a jiných variant rozestavení je samozřejmě spousty. Karol Linetty doufá, že si po dvou prosezených turnajích konečně "štrejchne”, a čistě na výlet neplánuje jet ani nejmladší reprezentační debutant od 60. let, Kacper Kozlowski. Kometa Pogońu načala sezonu v pouhých 16 letech, ale už teď má postavu na to, aby se prosadila i mezi dospělými. Placheta s Frankowskim eventuálně křídelním prostorům z lavičky vdechnou tuny energie a rychlosti.

Pozoruhodnou roli by mohl sehrát Jakub Świerczok, který se díky zraněním svých známějších konkurentů (mimo Milika a Piątka též lehce marodného Kownackiho) zničehonic ocitl v roli Lewandowskiho backupu. Mohl by se snad stát " Totem Schillacim letošního šampionátu”, jak tady troufale odhaduje kolega? Vyloučit to rozhodně nelze. Pouze Pekhart měl letos v Ekstraklase lepší průměr gólů na zápas a Świerczok se už navíc vedle Lewandowskiho ideálně naladil gólem do sítě Islandu v generálce na tento šampionát. Možná i jeho výkony jsou důvodem, proč Sousa odmítl povolat za Milika jakoukoliv náhradu.