Představení účastníků Eura 2020 - Rusko

Je samozřejmě příliš brzy cokoliv takového prohlašovat, ale pomalu to začíná vypadat, že by Rusko mohlo prokládat své památné turnaje rovnými desetiletkami pusta. Hvězdám Eura 2008 už odzvonilo a daleko v minulosti se pocitově zdá být i domácí mistrovství světa, které Sborné vyneslo čtvrtfinálovou účast. Dnes se Rusko převážně halí do pesimistického hávu...

Když The Guardian na konci březnové reprezentační pauzy aktualizoval své Power Rankings, Rusko oproti pár dní starému vydání ponížil o pět příček, na 22. místo ze čtyřiadvaceti. Za celou březnovou přestávku Stanislav Čerčesov prozkoušel pět formací, a když dříve vzývaný kouč oznámil nominaci na Euro, snesla se na jeho hlavu ostrá kritika.

Že veřejnost okamžitě začala panikařit a volat po návratu veterána Igora Akinfejeva, je také svým způsobem vypovídající — jedná se o reflex, v tuhle chvíli možná automatický obranný mechanismus před čímkoliv neznámým. "V bráně má stát gólman s 11 reprezentačními starty na kontě, a před ním místo Ignaševiče dvojice Semjonov-Džikia s nulou v kolonce turnajových startů? No co to jako má být, ještě mi řekněte, že nejede Žir... uf, jede!”

Vtipné je přitom zjištění, že Rusko na turnaj vlastně ani neveze starý kádr — Čerčesov částečně překvapil, když do rozšířené 30členné nominace jmenoval rovnou dvanáct fotbalistů s maximálně pěti starty za reprezentaci. Věkový průměr 27,9 let bude až děleným sedmým nejvyšším na celém šampionátu. V záložní a útočné řadě najdete jenom tři třicátníky, z nichž dva (Dzjuba, Čeryšev) se téměř vždy řadí k top 3 Rusům na kolbišti.

Problém spočívá, jako už obvykle, v defenzivní linii. Před třemi lety se na domácím mundialu všech sedm využitých obránců složilo na věkový průměr 30,6 let (průměr 36,4 repre startů — bez Ignaševiče jenom 22,2); letos se v obranné pětici očekávají hráči s věkovým průměrem rovnou 32 let (průměr startů 46,4 — bez Žirkova stále ucházejících 32,3). "Jaký má smysl se dívat do pasu? Mě nezajímal a hrál jsem za národní tým do čtyřiceti, tak proč se zajímat o pasy ostatních,” odpovídal Čerčesov lakonicky na kritické dotazy novinářů.

Inu, možná ten zásadní rozdíl spočívá v tom, že vy jste stál v bráně, zatímco Žirkov má brousit lajnu, pane trenére? "Pokud hráč přináší výsledky právě teď, nemůže být uměle blokován. Vše se musí vyvíjet přirozeně,” pokračoval Čerčesov, aniž by si uvědomil, že hájí současný přínos 37letého borce, který toho letos nahrál víc za Sbornou (137 minut) než v lize (79).


Na ruské fotbalové scéně se letos odehrálo leccos zajímavého. Zenit vyhrál svůj sedmý titul od vzniku ruské Premier Ligy (2002) a osamostatnil se tak na čele historické tabulky. CSKA Moskva, které se s ním dosud o piedestal dělilo, naproti tomu po 20 letech bude senzačně scházet v pohárové Evropě — a může za to symbolicky tento fikaný lob jedné z vycházejících hvězd ruské kopané Arsena Zacharjana v závěru moskevského derby. Pokořený veterán Akinfejev za CSKA debutoval právě v roce, kdy se obrovský talent Dynama narodil (2003).

První trojka ve složení Zenit-Spartak-Lokomotiv obecně nikoho nepřekvapila, ovšem dále v tabulce už se to senzacemi jenom hemžilo. FC Soči zrovna zítra oslaví teprve své třetí narozeniny, a už se může třást na poháry. Nováček z Chimek se nejen pohodlně zachránil, ale navíc vystřihl nejdelší sérii neporazitelnosti v sezoně — na 10 utkání se nezmohl ani Zenit. FC Krasnodar po sedmi nepřetržitých finiších v Top 5 klesl až na 10. příčku. FC Rostov, další letošní pohárový účastník, se umístil jen o chlup výš. FC Tambov se rozpadl hned po sestupu.

Ani druhá liga nebyla na zajímavé příběhy skoupá. Hned dva kluby, včetně FC Orenburgu vedeného Marcelem Ličkou, nezískaly prvoligovou licenci. Dynamo Bryansk přišel o tři body kvůli nasazení hráče i přes pozitivní test na Covid-19. Bývalé stálice Premier Ligy, Tom Tomsk a Šinnik Jaroslavl, už nebudou působit ani v druhém nejvyšším patře ligového poschodí — Tomsk poprvé od roku 1997, Šinnik poprvé za celou existenci Ruské federace.

Obecně, ačkoliv dle posledního finančního reportu UEFA před pandemií závratně rostly výdělky RPL a rovnou 10 prvoligových klubů bylo výdělečných, standard elitní kopané v zemi se za poslední dobu spíš snižuje. Nic tento úpadek nedokumentuje lépe než bizarní imploze naprosto všech ruských účastníků evropských pohárů sezony 2020/21 — hned šest ruských vyslanců se v Evropě celkem zúčastnilo 24 mítinků a vítězně odešlo z jednoho. Sláva Krasnodaru za těsný triumf nad Rennes, hanba celé Moskvě za velké prd — a především tedy Dynamu Moskva a jeho propadáku ve 2. předkole EL na půdě Lokomotivi Tbilisi.

Žádná sláva to však není ani individuálně, na což trpí i sama Sborná. Do týmu roku dle WhoScored se dostali jen čtyři Rusové, přičemž dva z nich hrají v Chimkách a Rostovu. Opta dospěla ke stejnému počtu a rovnou dvěma vyslancům nováčka. No, a pánové z podcastu Russian Football News (RFN) se nijak neodchýlili — z reprezentantů všechny oslovili pouze Fernandes a Dzjuba. Další kandidáti jako Jevgenijev, Samošnikov a Lantratov na Euru nebudou.

Jeden by namítl, že cizinci kvalitu RPL zdvihají už léta letoucí a jistě by nebyl daleko od pravdy, ale letošní turnajový výběr přeci jen působí zvláštně — legionářů pořád málo, ale zastoupení domácích klubů docela výjimečně rozptýleno mezi devět různých značek (Zabolotného pro tyto účely ještě přičítáme k dobru FC Soči). Na minulé Euro vysílalo své zástupce jenom šest klubů, byť v nedávné minulosti nebylo výjimečné ani číslo osm.

Největší rozdíl samozřejmě spočívá v tom, že tentokrát Sborná nestojí na chemii zářných individualit z CSKA. Moskevský klub na historicky špatnou sezonu okamžitě reagoval koupí talentovaného Muchina (Lokomotiv) a zmíněného útočníka Zabolotného, ale i s nimi bude mít nejmenší zastoupení na velké akci od roku 2004 (také 4). Ba co víc, pokud se Mário Fernandes nedá včas zdravotně do pořádku, je možné, ba dokonce velmi pravděpodobné, že úvodní zápas nenačne žádný Armějec. To se za celé předlouhé období, kdy má CSKA na mezinárodních turnajích nepřetržité zastoupení (od Eura 1996), nestalo ani jednou!

Možná i proto nám letos dělalo takový problém vybrat adepta na tzv. breakout star turnaje. Právě tyhle mety totiž mělo typicky pokryté CSKA — minule to byl Golovin, ještě dříve potom Alan Dzagojev (2012), Akinfejev (2008) nebo rovnou dvojice Dmitrij Chochlov-Vladislav Radimov na vůbec prvním Euru oddělené Ruské federace (1996). Teď by sice nadějný stoper Igor Divejev též nebyl marnou volbou, ale to by nejprve musel hrát.





Ruský národní tým je sice oficiální nástupnickou reprezentací kdysi úspěšného sovětského výběru, ale připsat mu v úplnosti veškeré úspěchy z prvních evropských šampionátu by bylo poněkud velkorysé. Zlato z roku 1960 možná bylo převážně dílem Rusů jako Lva Jašina, Viktora Ponědělnika nebo Valentina Ivanova, ale neměli bychom zapomínat, že vedle nich se do týmu turnaje dostali též Igor Netto, syn estonských rodičů, a Gruzínec Slava Metreveli. Na stříbrném Euru 1972 již byli Rusové oproti Gruzíncům a Ukrajincům dokonce v menšině. A za medaile z roku 1988 již samozřejmě všechen sovětský lid vděčí v první i druhé řadě ukrajinské letce. Právě toto Euro je přitom oproti obvyklému přesvědčení vůbec jediným turnajem, na němž spojili síly Ihor Belanov a Oleh Protasov (toho času dokonce na chvíli i kluboví spoluhráči); jinak zářili vždy zvlášť — Belanov na MS 1986, Protasov o čtyři roky později.

Jediným skutečně povedeným a skutečně ruským evropským šampionátem tak zůstává památné Euro 2008. Tehdy se dokonale protnuly všechny generace — ta nastupující, ale již dostatečně vyzrálá v čele s debutujícím Akinfejevem, Biljaletdinovem či 24letým Žirkovem; ta v nejlepších letech symbolizovaná Ignaševičem, Aršavinem a Pavljučenkem; a do toho stále ještě funkční třicátníci jako Semšov, Zyrjanov a samozřejmě kapitán Semak. Rusové tehdy ještě neznali "zanďoura", na turnaji dostali víc gólů, než sami stihli nastřílet, a přesto si to dokráčeli až do semifinále. Jejich čtvrtfinálová vzpoura proti Nizozemsku má své pevné místo ve výkladní skříni těch nejzábavnějších zápasů dějin Eura — hned vedle té české.

Kdepak, na tenhle šampionát Rusové jen tak nezapomenou — a jedním z důvodu proč, je vlastně... nemilosrdná zapomenutelnost naprosto všeho okolo. Však roku 2008 uhrála Sborná více výher (3) než na zbylých čtyřech Eurech dohromady (2), což na první dobrou zní jako něco, co by ani nemělo být možné. Dohromady to máte čtyři vítězství z posledních 20 pokusů na Euru a k tomu přibalených 33 inkasovaných branek od cesty. V kombinaci s MS to přitom není o nic lepší; stále jen dva postupy do vyřazovací fáze z devíti pokusů.


Nepostoupit Rusové na tohle konkrétní Euro, napichovali by Stanislava Čerčesova na vidle — až tak absurdně lehkou skupinu Sborná měla. Třetím nejvážnějším adeptem na postup bylo přeci jen Skotsko, které notoricky neumí kamkoliv postupovat a po dvou obligátních selháních s Ruskem si muselo účast na prvním šampionátu od roku 1998 vybojovat až skrz Ligu národů. Konkrétně na moskevských Lužnikách se Skotové zmohli všehovšudy na dva střelecké pokusy zpoza vápna, aby tam padli ostudně 0:4. A klání s Kyprem, Kazachstánem či San Marinem byly vždycky pouhá formalita. Třikrát šest bodů, skóre 25:0, job done. Dzjuba se namísto 15 reprezentačních zářezů rázem chlubil čtyřiadvaceti a díky devíti trefám v pěti lehounkých střetnutích s neuměteli mohl začít směle pomýšlet na Keržakovův rekord.

Potud vše pohádkové, ale co záměrně vynechávám, jsou dvě konfrontace s Belgií, které celý kvalifikační cyklus orámovaly. Na samotném úvodu Rusové favoritům venku vůbec nestačili a padli 1:3; na samém konci si už dle metriky očekávaných gólů vytvořili lepší šance, aby přesto padli výraznějším rozdílem (1:4) zkrátka proto, že na střely mezi tři tyče prohráli 5:8.

Tohle je pro Rusy poslední doby docela typické: se slabšími soky nemají příliš trable, ale s těmi silnějšími už to dře. V Lize národů sice jednou našli recept na Maďary, ale s dalšími dvěma účastníky Eura (Turky a Slováky) už ve třech soubojích této sezony uhráli jediný bod.

Vyloženě elitního soka Rusko neporazilo od října 2012, kdy si v rámci kvalifikace na brazilský mundial v domácím prostředí vyšláplo na Portugalsko (1:0). Šunin a Dzjuba tehdy seděli na lavičce. Toho roku zároveň na neutrální půdě v přípravě na Euro Rusové zdemolovali Italy (3:0), čehož se již účastnil alespoň Žirkov — a možná proto i letos jede. Rovnou 22 členů současného kádru totiž na srazy jezdí výhradně v době, kdy to Rusové na top soupeře prostě neumí. Takový Čeryšev debutoval měsíc po skalpu Portugalska a může tak sám být i prokletý.




Před mistrovstvím světa 2018 o něm mnozí kolegové říkali, že je trpělivým trenérem, který rád cepuje mladé, nezkušené fotbalisty. To se však ani zdaleka nepotvrdilo, a jakkoliv je takticky flexibilní (možná až příliš), individualit se tatáž flexibilita netýká.

Teď už všichni vědí, že má své favority, za něž se půjde klidně bít — mezi nimi stále aktuální jména jako Jonov, Žirkov, Kudrjašov nebo Kuzjajev, kterého v srpnu 2020 povolal i přesto, že celé léto strávil bez angažmá. Zároveň se nyní všichni přesvědčili, že po neblahé zkušenosti se Smolovem na MS 2018 už nejspíš nikdy nepovolá útočníka pod 190 centimetrů.

Svého času nejlepší brankář Sovětského svazu a účastník třech velkých mezinárodních akcí v letech 1994-2002 určitě ze zkušenosti ví, co je pro úspěch na této scéně potřeba, ale prodávat veřejnosti se mu to úplně nedaří. Na toto Euro totiž zřejmě necestuje méně oblíbený kouč.

Pokud Aršavin popudil velkou část ruské veřejnosti svým výrokem "Vaše očekávání jsou vaším problémem” po nevydařeném Euru 2012, pak Čerčesov slovo "problém” pro jistotu ani nezná. Ne opravdu, on se mu doslova vyhýbá. Pro něj to jsou leda "těžkosti”. Vedení tiskových konferencí s trenérem Sborné je jako běh minovým polem, když novináři doposud identifikovali na dvě desítky slov, které multilingvní kouč prostě odmítá používat. Od schopného německého i anglického mluvčího byste nejspíš čekali menší vybíravost...




Je složité uvěřit, že jsou to už tři roky, co AS Monaco z dvaadvacetiletého šikuly učinilo nejdražšího ruského fotbalistu všech dob, aby s ním v první sezoně divže nesestoupilo. V druhém roce se knížecímu klubu podařilo poskočit ze 17. příčky na stále neuspokojivou devátou a letos už z toho byla třetí pozice. Golovinovy šance v základní sestavě přitom rok od roku ubývají — od 27 v prvním ročníku se kvůli prodělanému vážnému zranění i koronaviru dostal na pouhých 12 v této sezoně — to jen jeho kvalita roste. Celkem 14 letošních bodů (5+9) znamená téměř dvojnásobek jeho nejproduktivnějšího ročníku (5+3 před odchodem), a to si v předešlých čtyřech sezonách vždy odkroutil cca ten dvojnásobek minut (ale i víc).

Ve srovnání se zbytkem křídelníků či ofenzivních záložníků v Top 5 evropských ligách je Golovin v průměru na zápas lepší než přinejmenším 94 % kolegů v asistencích, očekávaných asistencích (xA), průnikových přihrávkách, obranných zákrocích, přerušených přihrávkách, zblokovaných střelách i praktikování nátlakové hry (tzv. pressures). To je neuvěřitelná všehochuť, která z Golovina potenciálně činí naprostou turnajovou bombu — zvlášť jako vyhlášeného exekutora standardek, který pro Rusko pokrývá mimořádně široký prostor.

Vskutku, pakliže Dzjuba je bezesporu hlavní tváří tohoto mančaftu, leccos stále závisí na Golovinovi. Od nevydařeného prvního zápasu s Belgií, kdy se v závěru nechal vyloučit, už monackému princovi téměř nelze nic vyčíst. Ve čtyřech z následujících pěti startů byl nejlepším Rusem. Mizernou Ligu národů byl sice nucen komplet vynechat, ale březnovou kvalifikaci zahájil ve velkém stylu — i při nezdaru se Slováky vytvořil tři šance, z toho jednu obří.




Zpětně je vlastně nasnadě se tázat, zda Arťomovi Dzjubovi ono kontroverzní video, které uniklo na veřejnost loni na podzim, jakkoliv uškodilo — a zda spíše naopak dále neposílilo už tak silný kult osobnosti tohoto svérázného chlapíka, který kdysi Unaie Emeryho označil za "rádoby kouče".

Když na mistrovství světa slavil ikonickým salutováním, zadělal si na neustálou pozornost laické veřejnosti. Na Instagramu ho sleduje přes milion lidí a zhruba ještě rok po domácím MS ho i fyzicky (ná)sledovali fanoušci po petrohradských ulicích; bez dozoru de facto neušel krok. Když byl po zveřejnění kompromitující nahrávky obratem vyřazen z národního týmu, konal se v Moskvě ryze ženský pochod na jeho podporu s nápisy jako "Nestydím se”.

Pro Dzjubu to nebyl první vroubek u Čerčesova; už na samém počátku trenérovy štace byl těsně před Konfederačním pohárem odvelen domů. Oficiálně kvůli zranění, neoficiálně kvůli hádce s temperamentním koučem. Roku 2017 tak nic neodehrál a vrátil se až na mundial, kde hned třikrát úřadoval. Po tomto čerstvém skandálu už byl odstaven výhradně pro listopad, a hle, zase se vrátil trojlístkem zásahů, tentokrát v rámci kvalifikace na další MS.

Samozřejmě, veškerá "Dzjubamánie” se jakkoliv nedotýká fanoušků Spartaku Moskva, kteří šutérovi nikdy neodpustí podpis konkurenčnímu Zenitu. A tím spíš mu neodpustí nyní, když se právě za Dzjubova vydatného přispění (37 branek v posledních dvou sezonách) podařilo petrohradskému titánovi zkompletovat hattrick ruských titulů — tedy kousek, který od dynastie Spartaku Moskva z 90. let dosud nikdo nevystřihl. Když devítiletý Arťom nastupoval do akademie, Spartak získával už pátý ruský titul. Následovaly další čtyři v řadě. Sám Dzjuba ale v Moskvě zažil akorát čtyřnásobné zklamání z druhého místa. Dočkal se až v Petrohradu.

Ironie osudu je holt občas neúprosná. Zato věk, zdá se, není — alespoň tedy ne ve vztahu k současnému kapitánovi Sborné. Dzjuba si letos ve 32 letech dvaceti ligovými trefami stanovil osobní maximum, a to přitom stihl nastřádat i devět asistencí. Na mezinárodní scéně ho dělí jediná trefa od vyrovnání ruského rekordu v počtu reprezentačních branek (30).

Solidní to vizitka na někoho, kdo se až do posledního roku ve Spartaku (tedy svých 26 let) marně pral s pověstí věčného paliče. Což?




V této rubrice se obecně snažíme profilovat ty, kdo by měli figurovat v zahajovací sestavě, ale v tomto případě se nabízí učinit výjimku. Zaprvé příliš není kam sáhnout — dva nejzajímavější talenti z původní rozšířené nominace zůstali doma, zejména tedy nejmladší střelec historie Eura "21” Arsen Zacharjan. Zadruhé, Rusové mají tendence vytahovat králíky z klobouku, a dalšímu takovému překvapení se tímto tak trochu snažíme předejít.

Na minulém Euru dal jeden ze dvou ruských gólů na turnaji Glušakov, který podle nás též neměl startovat. Na mistrovství světa 2018 jsme pro změnu na lavičku uvrtali Denise Čeryševa, aby následně explodoval čtyřmi brankami — stejně jako Mbappé či Ronaldo. Sobolev má značný potenciál být letos "novým Čeryševem”. V ruské Premier Lize ostatně nikdo kromě Dzjuby v průměru na zápas nezaznamenal více gólů a asistencí (0,77 bez penalt). V databázi SofaScore byl napříč sezonou lépe hodnocen akorát Christian Noboa. Sobolevovy příspěvky navíc byly z velké části zásadního charakteru — rovnou šest bodů (4+2) si schoval na poslední dubnová a květnová kola, kdy Spartak zoufale potřeboval stahovat manko na druhý Lokomotiv, respektive Ligu mistrů. Za reprezentaci se trefil hned při svém debutu, podobně jako další vzývané talenty Golovin a Aleksej Mirančuk (2015).

To jsou samá dobrá znamení, samé dobré reference. Kdo ovšem jeho rozlet blokuje, není nikdo menší než Dzjuba, který má navíc se Sobolevem komplikovanou historii od potyčky v červencovém pohárovém klání. Obě tyto věže jsou zvyklé na hrotu pracovat v tandemu, ale každý trochu jinak — Dzjuba má k sobě elitního zakončovatele Azmouna, Sobolev zase níže položeného, běhavějšího Larssona. Na druhou stranu Dzjuba rád míč podrží i rozehraje, zatímco Sobolevovi kontrola míče i jeho následná předávka nadále činí nehezké problémy. Oba kohouti si to krom toho již měli vyříkat po telefonu, tak třeba by to přeci jen šlo.

Jedno je jisté už v tuto chvíli: Aleksandr Sobolev se jen tak nevzdá. Ošlehaný kluk ze Sibiře, který pochází ze stejného města jako bývalý kapitán národního týmu Smertin, si toho už v životě vyžral mnoho. Ignorovali ho trenéři výběrů do 15, 17 i 19 let. Ještě na podzim 2017 hrál druhou ligu za Tom Tomsk, který v předešlé sezoně sám nedokázal zachránit. Loni mu ve věku pouhých 46 let — krátce po jeho přesunu do velkoměsta — tragicky zemřela matka.




Stejně jako před mistrovstvím světa začal Čerčesov poslední dobou nacvičovat různé varianty systémů se třemi stopery — ať už hluboké 5-4-1 (poprvé proti Belgii), standardní 3-5-2 (dvakrát letos v březnu s rozdílnými výsledky proti Slovinsku a Slovensku), nebo o něco odvážnější formaci útočným trojlístkem buď do široka roztaženým (3-4-3 v přestřelce 2:3 s Tureckem), anebo více do středu staženým (3-4-2-1 naposledy v přípravě se Polskem). Stejně jako před mistrovstvím světa, které nakonec otevřel v klasické formaci 4-2-3-1 a ke třem stoperům se vrátil až v osmifinále, by přitom Čerčesov klidně mohl klamat tělem.

Tentokrát se to však nezdá pravděpodobné, neboť tříobráncové systémy od MS 2018 obecně v Rusku nabraly na popularitě a velká řada očekávaných defenzivních opor Čerčesovova týmu je na ně zvyklá z klubu — konkrétně záložník Zobnin s obráncem Džikiou ze Spartaku, ale i Semjonov z Achmatu, a dříve také Mário Fernandes z CSKA nebo Kudrjašov ze Soči. Hru na čtyři obránce navíc výrazně komplikuje nominace Žirkova jakožto jediného čistokrevného levého beka, který... zároveň v žádném případě nemůže na této úrovni levého beka uběhat.

Vezměme to ale pěkně popořádku, odzadu. Zpátky mezi tři tyče se tedy nepodařilo dotlačit legendárního Akinfejeva, a tak by si měl pořádně zachytat Anton Šunin. Jeho volba sice není zrovna logická ani přímočará, protože v nedávných reprezentačních startech vyrobil pár chyb, ale za poslední dva roky se do brány stavěl výhradně on nebo Guilherme, a druhý jmenovaný trochu kontroverzně ani nebyl nominován (ačkoliv David Sansun z RFN s kontroverzí nesouhlasí a naopak Guilhermeho označuje za nejpřeceňovanějšího gólmana ligy). Soudě dle aktuální formy chytá kazaňský Djupin, soudě dle potenciálu dostává už dávno přednost nepříliš vyrovnaný Safonov z Krasnodaru, ale Čerčesov je zkrátka svůj — a taky bývalý brankář, takže ticho tam.

Střed obrany bude mít konečně pod palcem Georgi Džikia. "Konečně” proto, že se tak mělo dít už před třemi lety, ale kapitána Spartaku nakonec o domácí šampionát připravil vážný úraz kolene. Pokud to Čerčesov bude vzadu hrát na tři, Džikia bude zodpovědný za statičtější oporu a celkovou organizaci zadní řady uprostřed trojlístku. Naopak Andrej Semjonov nemůže nabídnout zkušenost z velkých klubů, mezinárodních turnajů (na oba poslední mundialy jel, ale nehrál) ani evropských pohárů, ovšem zato je na třicátníka stále obstojně pohyblivý. Třetím mušketýrem do party je obvykle levonohý Fjodor Kudrjašov, třetí nejstarší člen výpravy a Čerčesovův věrný kůň. Mladík Igor Divejev, který byl v minulosti nekonkrétně váben Arsenalem, bude pro změnu černým koněm nominace. Zkušenosti má se všemi třemi posty v obranné trojce CSKA, byť zdaleka nejmenší porci zrovna s tím patrně nejotevřenějším soutěži — Kudrjašovovým levým stoperem.

Role obou křídelních beků jsou pro tuto chvíli nejasně obsazené, to však z velice odlišných důvodů. Mário Fernandes sice původně nefiguroval na ruské soupisce, záhy se však ukázalo, že se jedná o pouhou administrativní chybu na straně UEFA. Bodejť by ne; pokud už hraje, obvykle se řadí ke těm nejlepším Rusům (jako ve dvou březnových utkáních) a povolán byl tedy i navzdory přetrvávajícím problémům. Pokud by se nestihl uzdravit, taková tragédie to nebude — Čechům důvěrně známý Vjačeslav Karavajev zosobňuje jeden z těch kvalitnějších backupů na pravý kraj obrany na tomto šampionátu, a zároveň (především proti slabším soupeřům) sem tam přeskočí i na druhou stranu. To by mohlo být potřeba i zde, neboť Daler Kuzjajev zároveň alternuje ve středu zálohy a poprvé se na levém beku přes nohu zkoušel až nyní v přípravě. Karavajev, Žirkov, Kuzjajev... babo raď, vážně.

Střed zálohy má svou stabilní defenzivní spojku ve dvojici Roman Zobnin a Magomed Ozdojev. Zobnina znáte jako běhavého box-to-box záložníka už z ruského mundialu a na tom se mezitím nic moc nezměnilo; jeho konkurent ze Zenitu je mezitím úspornější v pohybu, ale možná ještě o to efektivnější ve vykrývání prostoru. Zajímavou variantou do středu je i Daniil Fomin, vlastním agentem připodobňován k Busquetsovi. Šikovný Obljakov z CSKA mezitím nepochopitelně zůstal nepřizván ani do kempu.

Na Aleksandru Golovinovi bude záviset velká porce vytvořených šancí Sborné, a to zejména pokud Aleksej Mirančuk nepřestane v barvách své země poněkud tápat. Což o to, Aleksej byl oproti svému identickému dvojčeti Antonovi vždy napřed — jako první v seniorské repre, jako první v zahraničí — ale o nenaplněném potenciálu lze hovořit i v jeho případě. V Atalantě vlastně zatím jenom střídá (z 25 vystoupení jen čtyři od první minuty), přičemž v národním týmu se mu v jeho 25 letech stále hledá optimální role a pozice.

Za poslední měsíce byl neustále stěhován z pravého křídla na desítku, a minule měl proti Polsku ve středu pole spolupracovat s Golovinem, k čemuž se sotva kdy dostal. Mirančukovým jediným štěstím je Čerčesovova pokračující pifka na Smolova (který se před Eurem nadechl k famózní formě), nemastný neslaný výsledek březnového experimentu se Žemaletdinovem a hlavně chatrné zdraví Denise Čeryševa. Ten se vždy vynoří po vynucené pauze a hraje naprosto senzačně, jenže tentokrát to vypadá, že by se nemusel včas ani vynořit. Přátelák proti Polsku kvůli neznámému zdravotnímu problému vynechal a zůstává otazníkem. Podceňovat ovšem není radno ani koučova favorita Jonova, který bude hlavním adeptem na základ v okamžiku, kdy Čerčesov přepne na formaci s klasickými křídelníky.

Na samotný hrot má Čerčesov přesně tři varianty a všichni to jsou čahouni. Hrát bude samozřejmě Arťom Dzjuba, na reprezentační úrovni jeden z nejkompletnějších target manů vůbec, a v Rusku docela oprávněně panuje obava, že plán B úplně neexistuje. Čerčesov se sice na tiskovkách bránil, že všichni tři dlouháni si nejsou typologicky až tak podobní, a do jisté míry má pravdu, ale rozdíly jsou spíše kosmetické. Jak by se Dzjuba a Sobolev mohli doplňovat, jsme pokryli už výše, přičemž Zabolotnyj ještě více sází na sílu.

Tématem na samostatný článek je potom kariérní trajektorie Fjodora Čalova, kterého by tu možná leckdo čekal. Jeho případ se však podobá tomu Smolovu — Čerčesov trvá na tom, že nepasuje do jeho stylu hry (který je, pravda, mnohdy založen na pumpování vysokých míčů do vápna), nebojí se ho veřejně natřít v médiích, a když už Čalov šanci v posledních dvou letech dostal, tak ji po Smolově vzoru za pačesy zkrátka nechytil (0 branek ve 3 startech). Co naplat, patnáctigólová senzace ročníku 2018/19 si možná svou vizitkou ve 20 letech sama zavařila, protože je přes svůj hodnotný příspěvek v mezihře neustále posuzována primárně optikou této gólové nadílky. Ve 23 letech má Čalov stále čas, ale pod Čerčesovem se už těžko dočká.